Rytec kamejí

Strhující balada o lásce mezi nebem a zemí, kráse a opojení, zločinu a trestu.

Autor: Ivan Fíla
Ilustrace: Kateřina Sidonová
Vydal: Jota
Rok vydání: 2019
Počet stran: 191

Anotace:

O Čaroději od Divokého jezera, který dokonal dávný sen všech alchymistů a stvořil nesmrtelného člověka, o dívce obdařené schopností vidět do svých minulých životů, a o milencích, kteří spolu prožili nejkrásnější krásno všech krásen. Kdysi, před sto lety…

To je nová kniha Ivana Fíly Rytec kamejí, pohádka pro dospělé plná magie a fantazie, kterou neodložíte, dokud příběh neopustí čarovnou temnotu. Zavede vás na rozkvetlou louku prozářenou jarním sluncem, kde doznívá tajemství života a smrti.

Na frankfurtském knižním veletrhu zahraniční nakladatelé o Rytci kamejí prohlásili, že má potenciál Harryho Pottera, tajemství Dana Browna a mystiku Golema.

Ivan Fíla je autor bestselleru Muž, který stál v cestě, jenž vypráví životní příběh Františka Kriegla. Ilustrace: Kateřina Sidonová

Můj názor:

Vydání knihy Rytec kamejí jsem sice zaznamenala, ale Bůh ví proč mě nijak nelákala. Až první ohlasy na příběh mě přiměly začít se o ni zajímat a nakonec jsem podlehla nabídce libovolného výtisku, která proběhla kolem Vánoc na FCB blogerů nakladatelství Jota a nechala si ji poslat. Jsem moc vděčná, že mi knihu paní Horská poslala, protože jinak bych se k ní nejspíš neodhodlala.

…

Pohádka pro dospělé o lásce, pro kterou neexistuje smrt o lidské zlobě a nenávisti, kterou neomezují hranice času. O zločinu a trestu. A především o snech, ať už těch lidských a nebo zdánlivě nedosažitelných snech čarodějů. Tak nějak je kniha prezentována oficiální distribucí. Dočkala jsem se i špetky magie a fantastických prvků. 

A teď: Je to perla nebo kýč? U knih o lásce bývá hranice někdy tenká. Jak to mám teda já s Rytcem kamejí?

Kniha není a nikdy nebude o líbí x nelíbí stejně, jako nikdy nebude lehce popsatelná. Spíš jde o to, jestli vás text bude fascinovat nebo ne, protože tohle je jeden z textů, kde nic mezi neexistuje. Buď vám bude příběh úplně lhostejný a nepřilnete k němu nebo vás uhrane. Mě se stalo to druhé, i když chvilku trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je psaný. Je příjemné na sebe při čtení nechat text působit a vnímat, jak které části zní. 

Mezi řádky jsou vepsané dvě polohy, které by se daly charakterizovat jako dobro a zlo, přičemž na první pohled nemusí být úplně rozeznatelné, kdo je zástupce čeho. Dobro se dá najít v místech, kde by ho nikdo nečekal a stejně tak zlo vykukuje za rameny postav, které by už z principu svého povolání měly být dobré.

Kapitoly jsou v celku krátké. Příběh jiskří temnotou i barvami a autorův styl psaní velmi podněcuje představivost.

Láska a radost ze života reprezentují onu barevnou a jiskřivou část. Z těchto míst na mě dýchlo štěstí, takové to obrovské, které jako by mělo člověka přerůst. Štěstí, které nepotřebuje nic víc než samo sebe a toho s kým souzní. Možná trochu pohádkově naivní a nevšímavé k tomu, co ho ohrožuje, ale vychutnané až do dna.

Temnota je zastoupená lidskou zlobou, pověrčivostí, závistí a omezeností. Jako čtenář bych zlo hledala v postavě čaroděje, ale ono sedalo spíš na lidi a pocházelo od nich. Kniha je nazývána pohádkou pro dospělé, ale mě to zase až tak nepřišlo právě z tohoto důvodu. Ano, kouzla, magie, čarodějové, to by tam bylo. Ale ta zloba, omezenost a pomstychtivost živená v sobě po dlouhý čas, to bylo až moc reálné a nepohádkové. V knize se střetávala poetičnost v pravdě pohádková s realitou lidských špatností až moc často. Ten kontrast však byl dokonalý a neumím si představit, že by něco z toho v textu chybělo.

Příběh je také o čekání a není úplně jasné, jestli končí dobře nebo špatně. To asi záleží na každém jak se na to podívá a jak bude celou knihu vnímat.

Na to, kolik zajímavých myšlenek mě při čtení napadalo, se kniha četla lehce. Netrpěla jsem dlouhým začítáním ani nudou. Příběh je přesně tak dlouhý, jak má být a navzdory menšímu počtu stran jsem ho stejně nepřečetla za večer. Rytec kamejí není typická jednohubka a pokud bych ho odbyla malou pozorností a rychlým čtením, zdaleka bych si ho neužila ke svému potěšení a tak, jak si zasluhuje. Ilustrace, které příběh doplňují, ve mně vzbudily pocity trochu dvojaké. Ta na obálce se mi líbí a i když musím uznat, že ty ostatní se ke knize hodí, nejsou úplně můj styl. Příběh ale umí dokreslit vhodně a do knihy bez diskuze sednou. 

Do knihy se začtete, pokud máte chuť na neobvyklý text a pohádkovou atmosféru. Doporučuji na nějaký příjemný večer, kdy budete mít na knihu čas a nebudete nikam spěchat. Nechejte Rytce kamejí zapůsobit a uvidíte, co vám přinese. Pokud si potrpíte na texty spíš reálně laděné, asi to nebude pro vás to pravé. Můj názor je, že za zkoušku to stojí. Člověk nikdy neví, co objeví, dokud nedá šanci něčemu podobnému, jako je tato kniha.

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. Poslali mi dokonce výtisk podepsaný autorem! Pokud jste dostali chuť knihu vyzkoušet, najdete ji zde. Dostupná je i ukázka z knihy.

Doporučuji 2019 - díl třetí

aneb nebojte se sci-fi

V pořadí už třetí článek ze série „Doporučuji 2019“ zaloví ve sci-fi škatulce.

Ačkoliv mám scifárny ráda, zase tolik jsem jich loni nepřečetla. Bylo to tím, že mě jich v nabídce moc nezaujalo, protože sci-fi je pro mě žánr, kde mi jen skvělá technika a vesmírné bitvy nestačí. Tím pádem spoustu knih minu, i když by se mi možná líbily. Blbý, no…

Ty, které mě přeci jen neminuly, byly fakt dobré (ale fakt!)

Ze svého výběru předkládám tyto opravdu do zlatova vypečené kousky:

Liščí gambit – tahle kniha mě od začátku okouzlila stejně, jako když jsem před dávnými časy poprvé otevřela Dunu. Postavy a svět jsem si zamilovala okamžitě, i když bylo obojí trochu těžší na pochopení a ze začátku vyžadovalo hodně pozornosti a pomalejší čtení. Každopádně se mi dostalo něčeho nového, originálního a neodolatelného a to za trochu přemýšlení stojí. Další díly už netrpělivě očekávám.

Článek o knize Liščí gambit

Na odvrácené straně – tohle je temné čtení. Stejně tak temné, jako obálka knihy. Ale není divu, protože děj se odehrává v trestanecké kolonii na Měsíci. Nechybí pěkná přehlídka ukázkových zmetků a vykuků, jeden (snad by se dalo říct) hrdina a vraždící android, na jehož scény budete s nadšením čekat. Styl psaní a celkové pojetí asi nesedne každému, ale když sedne, je to jízda.

Článek o knize Na odvrácené straně

Enderova hra – tenhle příběh patří už dávno mezi klasiku. Aspoň pro mě teda určitě. Asi není potřeba vysvětlovat o čem kniha je a proč je tak skvělá. Pokud někdo nečetl knihu, viděl aspoň film, který se docela povedl. I když samozřejmě nedosahuje kvalit knihy hlavně co se psychologie postav týká. Tuhle knihu s klidem doporučím i těm, kteří mezi fanoušky sci-fi spíš nepatří.

A nakonec otázka. Co myslíte, že mi uteklo? Máte nějakou scifárnu, která je pro vás nadstandard?



Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité

díl druhý - fantasy

Nebe ze zlata

Skvěle napsaný romantický příběh, který vám připomene atmosféru románu Velký Gatsby v celé její dekadentnosti a kráse.

Autor: Laura Wood
Překlad: Lucie Schürerová
Vydal: Fragment
Rok vydání: 2020
Počet stran: 320

Můj názor:

Kniha mě ulovila na inspiraci Velým Gatsbym. To je příběh, který miluju a v novém kabátě si ho nenechám ujít. Navíc jsem byla docela zvědavá, jak autorka příběh uchopí. S romantikou jsem počítala každopádně a taky s krásnou dobovou atmosférou.

…

Penlyn je zapadlá rybářská vesnička u moře. 

Nic zajímavého a vzrušujícího se tu neděje. 

Krom takových věcí, které zažívá hlavní hrdinka Louisa v běžných dnech ve své velmi početné farmářské rodině, kde je druhým nejstarším dítětem. Lou si plní své povinnosti v domě a když má volnou chvilku, utíká do domu bohatých šlechticů na blízkém ostrově, který je toho času opuštěný. Tam posedává u krbu, cpe se jablky z místního sadu a čte si nebo píše vlastní detektivní příběhy. Její život plyne ve stejném rytmu, den za dnem. Všechno je poklidné, šťastné a neměnné. Období velkých změn se ale pomalu ohlašuje.

V Louisině rodině se blíží velká událost. Její starší sestra se na začátku léta vdá a do domu na ostrově přijíždějí z Londýna bohatí majitelé a jejich přátelé – výkvět společenské smetánky, kteří tu chtějí strávit léto. Lousia je z toho nejdřív rozmrzelá, protože jí vzali její útočiště a narušili velebný klid starého sídla hlukem večírků. Pak ale, zlákaná touhou nahlédnout do velkého světa, o kterém dosud jen četla, se vydá na ostrov, aby se podívala na vlastní oči, jak takový večírek vypadá.  Nenápadně. Jen nahlédne tak, aby ji nikdo neviděl, a půjde si zase po svých…

S čím nepočítá je, že bude přistižena a dostane se jí pozvání, aby se přidala k letnímu hýření společně s bohatou smetánkou, která se do domu sjíždí.

…

Tahle kniha mě naladila na letní notu a rozsvítila mi náladu úplně do zářiva. Příběh byl krásně jemný, prodchnutý lehkou a teplou atmosférou snivého léta u moře. A pro hlavní hrdinku byl skutečným splněným snem.

Příběh jednoho léta roku 1929 vypráví hlavní hrdinka Louisa. A všechno je díky jejímu pohledu prostoupené příjemnou naivitou, romantičností a okouzlením osmnáctileté holky, která poprvé vstoupila na práh velkého světa. 

Lou vyrůstala na farmě a všechno, co přivezla s sebou parta bohatých londýňanů pro ni bylo nevšední a okouzlující. Tohle okouzlení bylo znát na každé stránce, paní autorka to skvěle předala. Příběh nebyl nijak velkolepý a v knize se toho vlastně ani moc nestalo, jeho krása spočívala právě v té novosti a lákavé dekadentnosti večírků – novosti pro hlavní hrdinku. Na druhou stranu musím říct, že Lou nezblbla, jak by se to asi mnohým stalo. Uvědomovala si realitu, věděla, že léto skončí, bohatá společnost odjede a ona bude zase obyčejnou Lou, která hledá své místo ve světě.

Jaký osud si pro sebe vybere? 

To byla jedna z jejích velkých otázek. Lou se blížily osmnácté narozeniny, sestra se jí vdala a vypadalo to, že je se svým mužem šťastná. Lou si moc nebyla jistá, že zrovna tohle chce i ona pro sebe, spíš začínala mít pocit, že to nestačí a že touží po něčem větším a odlišném. Nedokázala si ale představit nic jiného, vždyť všechny ženy z vesnice měly podobný osud. Potom však přijeli Cardewovi s hosty a Lou se náhodou dostala mezi ně. Přijmout to, co pokládala až do té doby za svůj osud, bylo najednou ještě těžší. Odolat zábavě a okouzlující Catrin Cardewové bylo úplně nemožné.

Popisy večírků, jazzové hudby, šatů a různých lidí, kteří jsou letními hosty u Cardewových, byly kulisy, ve kterých se zrodil cit hlavních hrdinů nenápadně a pomalu. Upřímně musím říct, že jsem v YA literatuře už dlouho neviděla tak pěkně se vyvíjející vztah bez všech těch obvyklých klišé, která to provázejí. Hlavní hrdinové se poznávali tak nějak přirozeně, jak to asi bylo na tehdejší dobu obvyklé. Jejich vztah navíc vůbec nebyl na knize to nejdůležitější. Lou prostě poznávala velký svět a na lásku došlo jen tak mimochodem. Nebyla jsem na pochybách, jak to nakonec dopadne, ale i tak jsem byla v lecčems překvapená.

Obálka pěkně odpovídá celkovému stylu knihy. K době, ve které se příběh odehrává, se hodí úplně perfektně.

Knihy tohohle typu člověk nečte kvůli velkému příběhu, zvratům nebo něčemu extra. Čte je pro jejich atmosféru a krásný pocit pohody na duši, který zanechají. V tomto ohledu mohu knihu jednoznačně doporučit všem lidem, kteří si potřebují odpočinout u jemného, lehoučce romantického příběhu a trochu si zpříjemnit čekání na léto.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Do vaší čtečky ji můžete pořídit zde a také se můžete nechat zlákat ukázkou.

Anotace:

Tajemná krása dlouho opuštěného panského sídla sedmnáctiletou Lou vždycky lákala. Natolik, že se do domu začala vkrádat a tajně si tam četla. Její návštěvy ukončil až návrat majitelů, kteří v něm začali pořádat nikdy nekončící večírky a plesy. Lou se s rodinou brzy s přátelila a zcela propadla lehkomyslnému životu společenské smetánky. Brzy však zjistila, že Cardewovi mají tajemství a že pod třpytivým pozlátkem se ukrývá prázdno a temnota...

Nejtemnější část lesa

V lese leží na zemi skleněná rakev a v ní spí chlapec, který má na hlavě rohy a jehož uši jsou špičaté jako nůž...

Autor: Holly Black
Překlad: Adam Steinz
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2015
Počet stran: 216

Můj názor:

Zaplétat se s vílami není dobrý nápad. Přát si od nich něco a uzavřít s nimi obchod, aby se přání splnilo, je ještě horší. Je to vlastně to úplně nejhorší, co se dá udělat. Každého vždy ošidí, nachytají…

Své o tom ví Hazel Jansová, dívka z městečka Fairfaldu, ve kterém jsou pohádkové bytosti a víly opravdovější než jinde. Jednou totiž, kvůli svému bratrovi, takovou dohodu uzavřela. Splnění přání ji stálo sedm let života a ona teď s hrůzou čeká, kdy krutý Olšekrál bude požadovat splátku dluhu. Mezitím žije celkem normální středoškolský život. Chodí do školy, má své problémy, touhy a sny.

Jedním takovým snem je rohatý chlapec. Krásná víla, která spí ve skleněné rakvi na palouku v hlubokém lese. Onen palouk je místem častých večírků a rohatý chlapec objektem snů a tužeb všech dívek ve městě už po několik generací. Nikdy se neprobudil, nikdy se nepohnul, ať se kolem něj dělo cokoliv.

Jednoho dne se však najde skleněné víko rakve rozbité a po chlapci uvnitř není ani památky. A pak se ve městě začnou dít zvláštní a i na zdejší poměry nebezpečné věci.

…

Kniha je celkem hubená záležitost. U Holly Blackové to nevadí, ona umí napsat skvěle celistvý příběh, kterému nic nechybí i na těch pár stránkách. Problém je jen v tom, že se mi nikdy nechce ze stránek jejích příběhů odcházet a to bohužel musím, když jsou knihy takové vychrtliny :). Neodolatelnost a čtivost těch příběhů tkví hlavně v tom, že mě vždycky neskutečně baví atmosféra, kterou vybuduje a charaktery, kterými své světy zabydlí. Obzvlášť víly jsou v jejím případě uvěřitelně krásné a skoro neuvěřitelně záludné a kruté.

Nejinak je tomu i tady. Příběh založený na nenávisti ve vílím světě a jednom neopatrném, byť šlechetném přání smrtelníka mě vtáhnul okamžitě. 

Ono splněné přání navíc velmi výrazně ovlivní i svět víl a zákeřnému vílákovi se jeho čachry pěkně vymstí. Síla lidské soudržnosti a přátelství totiž bude v příběhu vílami podceněna (i využita) a všechno se zajímavým způsobem zvrtne.

Na hrdinech – především těch vílích se mi líbila dvojakost, kterou do nich paní autorka dokázala vepsat. Na jednu stranu jsou neuvěřitelně charismatičtí, jsou krásní, svůdní, úplně chápu, proč hrdinky tolik lákají. Jenže pořád nejde přehlédnout to, že je to jen křehká slupka na povrchu, pod kterou číhá záludnost, sobectví a nebezpečí. Paní autorka umí vybudovat charaktery tak, že je oboji neustále zřetelné a jde to doslova ruku v ruce, ani na jedno se nedá zapomenout a pokud už na chvilku ztratí čtenář ostražitost, v zápětí se mu vše připomene. Tyhle víly se navíc s nějakými city nepromění v zamilované panáčkující zajíčky. To nikdy! Zamilovaní být klidně můžou, pořád jsou to ale pěkní parchanti a je lepší si na ně dát majzla. A to platí hlavně pro ty holky, na kterých oko víláků spočinulo s tím, čemu říkají láska.

Příběh není zase tak složitý – láska, nebezpečí, kletby… 

Vlastně v něm jde o to, oč jde mezi vílami většinou. Pomsta, moc a čachry se smrtelníky. Víly si prostě rády a často jdou po krku a mstí se sobě navzájem a u toho využívají smrtelníky a pletou jim hlavy. Tohle se asi neomrzí nikdy, i když to možná dělá příběhy trochu předvídatelnými. Ne však u Holly Black. Zápletka se sice dá očekávat, ale jednotlivé příběhy se vlastně celkem liší, i když pocházejí ze stejného univerza a dodržují určitá pravidla, která paní autorka nastavila. 

I tady sice mají dost důležitou úlohu lidé a různí vílo-lidští kříženci, přeci jen však musím uznat, že pro ně dokázala paní autorka vymyslet trochu jiné role v příběhu, než jindy. Příběh se také neodehrává čistě jen ve vílím světě, ale z velké části v tom lidském, do kterého víly zasahují a – přiznejme to – spíš škodí a využívají než co jiného.

Paní autorka si potrpí na silné ženské hrdinky a víláci jsou především fakt přitažliví (a nebezpeční) muži. Není se ale čemu divit, když jejím publikem jsou z větší části holky. Tenhle, možná už trochu stereotyp, jsem našla samozřejmě i tady. Nedivila jsem se a nevadilo mi to. Kniha mě zaujala a bavila, i když šlo o takovou jednohubku. Svět víl Holly Blackové mě láká a určitě jen tak nepřestane.

Vzhledem ke vzrůstající popularitě autorky u nás i k oblibě tématu věřím, že se časem dočkám i dalších knih z pera Holly Black. Určitě je ráda přidám do sbírky těch, které už jsem četla:

Články o nich jsou zde:

Nejchladnější dívka ve městě Chladu – sice ne o vílách ale i tak stojí za to a nejspíš je i mou nejoblíbenější.

Krutý princ.

Daň peklu.

Anotace:

Hazel žije se svým bratrem Benem ve městě Fairford, kde vedle sebe žijí lidé a kouzelná stvoření přezdívaná Lesní lid. Sjíždějí se sem turisté, aby na vlastní oči spatřili divy pohádkové říše, zejména pak rohatého chlapce. Jenže návštěvníci nevidí nebezpečí, které se zde skrývá.
Hazel a Ben si od pradávna vyprávějí smyšlené příběhy o chlapci ve skleněné rakvi. V jejich vyprávěních je on princem a oni chrabrými rytíři. Namlouvají si, že princ je jiný než ostatní Lesní lidé, kteří uzavírají s lidmi kruté dohody a číhají na turisty ve stínech stromů. Hazel ví, že není možné, že by se rohatý chlapec probudil.
Jenže přesně to se jednoho dne stane….
Celý svět se obrací vzhůru nohama a Hazel musí přijmout roli rytíře, na kterého si kdysi hrála. Je vtažena do víru nové lásky, musí se vyrovnat se zradou a rozhodnout se, na čí straně stojí. Dokáže v této roli obstát?

V podobě románu Nejtemnější část lesa se Holly Black, autorka mnoha bestsellerů, vrací k okouzlujícím pohádkovým příběhům, díky kterým se na počátku své kariéry proslavila.

Eleanor se má vážně skvěle

Nečekejte humor, který je slibován. Čekejte příběh a postavu, která vás dostane.


Autor: Gail Honeymanová
Překlad: Olga Bártová
Vydal: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 352

Můj názor:

Představte si rutinu.

Ráno do práce, potom domů, nakoupit v Tescu, vyluštit křížovku, spát.
Ve středu pravidelný telefonát s matkou.
Každý den stejný, až do pátku. To přibudou v nákupním seznamu dvě flašky vodky a jedině s ní a dlouhým spánkem přežijete víkend až do dalšího pondělí.
A pak znova.

Tak takhle to má Eleanor Oliphantová, hlavní hrdinka knihy. Ženská, která má všechny v paži, je absolutně svá a co je komu po tom, že. Všem ostatním se klidně může její život zdát divný. Jenže Eleanor se má vážně skvěle. Samota, klid a rutina jí vyhovují.
Nebo ne a všechna její samota a odtažitost má jiný důvod?

…

V knize popisuje Eleanor svůj život skoro jako stroj. Bez emocí, bez zahořklosti a občas s ironií. Prostě předkládá fakta o tom, jak každý den žije. V jaké rutině funguje. Nic neočekává, nic nechce, nelituje se.
Pak se ale věci začnou pomalu měnit a vyprávění získává na živosti a Eleanor si pozvolna dokáže přiznat, že to, jak žije, možná není úplně v pořádku a že by možná chtěla něco malinko jinak.

Nejdřív jsem si říkala, že Eleanor není ani tak introvert jako spíš ukázková arogantní asociálka zcela bez porozumění vnějšímu světu (rozuměj: je to kráva). Nechápala sociální vazby, nechápala lidi a ani nechtěla. Upřímně musím říct, že na začátku knihy jsem pochybovala, že s takovou postavou vydržím až do konce.

Postupně, jak se odkrýval její příběh, mi její povaha začala připadat zajímavá a přitažlivá.
Eleanor je upřímná až to někdy hraničí s drzostí nebo povýšeností. Okolí to moc nechápe a stejně ani ona nechápe jejich způsob chování – takovou tu společenskou přetvářku, nepsaná pravidla a zvyky ve skupinách, vztahy mezi lidmi a proč se vůbec potřebují. Ona je sama, spokojená a nic jí nechybí. A pokud je v ní přeci jen nějaká nespokojenost a problém, je pohřbený hodně, hodně hluboko v ní. Tak hluboko, že bude těžké najít k němu cestu.

Telefonáty s její matkou a vzpomínky na dětství byly svým způsobem mrazivé. To jak z nich postupně vycházelo najevo, čím si Eleanor prošla a jak to vlastně všechno je s její matkou a právě těmi vzpomínkami a telefonáty, brrr. Hrozně se mi líbilo, jak se podařilo paní autorce nadávkovat střípky minulosti do současného života postavy. Vždycky jsem se něco dozvěděla jakoby mimochodem, když hlavní postavě něco jen tak uklouzlo a zhusta to byly věci, ze kterých mi fakt zatrnulo. Takovou chuť dozvědět se, co že se to vlastně stalo a zároveň chuť raději nevědět, jsem už dlouho neměla.

Měnit se začala velmi nenápadně, spíš pod tlakem okolí a postupně. Odchylku od svých zajetých zvyků přijala ke svému překvapení docela dobře a sledovat její cestu a změnu bylo neskutečně dobré čtení. Paní autorce se podařilo vyhnout se klišé, která by člověk asi očekával v některých okamžicích Eleanořina příběhu. Postavy, které postupně přibývaly a objevovaly se kolem ní, jsme vlastně poznávaly společně. Eleanor je dosud spíš přehlížela a jednalo se jen o lidi z práce. Díky novému členu pracovního týmu se její okruh známých rozšíří a příběh přivede na scénu skupinu lidí s ne možná okouzlujícími a bombastickými osudy, ale o to víc lidští a opravdoví byli. Protože Eleanor o mezilidských vztazích ví tak málo, stává se jí, že dost často narazí, když se její představy střetnou s realitou.

Na jednu stranu byla kniha odpočinkovou záležitostí, ale skvěle propracovanou psychologií hlavní postavy a jejím osudem skýtala i jistou dávku napětí a mrazivosti. Ačkoliv paní autorka napsala příběh tak, že se dá do hrdinů bez problémů vcítit, nezanechává čtení žádné nepříjemné pocity. Spíš naději, že ze všeho je nějaká cesta ven, jen na to člověk nesmí zůstat sám.
Kniha se čte moc dobře, prakticky sama. Eleanor je zajímavá tím, jakým způsobem o sobě mluví a i když někdy zní jako člověk zcela bez emocí, má zajímavé vyjadřování a chvilkami je až poetická. Rozuzlení na konci mě docela překvapilo, i když jsem tak nějak tušila, že „je něco shnilého ve státě Dánském“. Zákoutí lidské psychiky jsou každopádně spletitá a příběhy založené na tomto stojí většinou za to – stejně jako tento.

Knihu moc doporučuji čtenářům, kteří si potrpí na zajímavé povahy a postavy, které nemají život jednoduchý. Nečekejte nic akčního, kouzlo příběhu spočívá především v osobě Eleanor a jejímu otvírání se světu a vyrovnávání se s něčím, co se jí kdysi, jako dítěti přihodilo.

Anotace:

Nikdy není pozdě změnit svůj život.
Svérázná, asociální Eleanor Oliphantová všechno zvládá sama. Vystudovala klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní a je jí úplně jedno, co si o ní ostatní myslí. Po Glasgow chodí v kožené vestě a s taškou na kolečkách. Nemá žádné kamarády a víkendy tráví s lahví vodky, aby vytěsnila vzpomínky na otřesné dětství. Když ale naváže nečekané přátelství s kolegou Raymondem, začne jí docházet, že takhle to dál nejde a že musí vystoupit ze své ulity.