Rudice, Sloup a palice

… aneb uzavíráme sezónu s humorem  …

Podzimní zastavení v Rudicích, to abychom zase pochopili, proč sem nejezdíme.

A vůbec, kde vlastně ideálně uzavřít sezónu než tam, kam celý rok naše lezka nevkročila? Věrna svému kulichu s bambulí, který mě doprovázel kvalitními výkony na Peilsteině jsem si ho pověrčivě narazila na hlavu s nadějí, že mi dopomůže k okouzlujícím přelezům. No tak samozřejmě, že nepomohl :) prsty mi mrzly jako hrom, nicméně jsem statečně vysápala nějaké čtyři lehoučké cesty, které mi připadaly minimálně jako brutální hanky (tak jo, jen ta první), protože madel poskrovnu (vlastně byly jen v té čtverce) a ty prckochyty, které se našly, jsem ve zmrzlých pazourách taktak udržela. Ano, pravděpodobně budu spíše teplomilným lezcem, tření netření. Největší úspěch tak kupodivu tentokrát nemělo lezení, ale Magdalenina buchta a Aldův čaj. V Rudicích zas nejmíň rok neudělám ani krok.

Zavírání sezóny – druhý pokus, kde jinde než v krase – Sloup

Tak druhé „kdejindeuzavírání sezóny“ proběhlo v Krase na takřka domácím písečku za hřištěm v krásných cestách Grand Prix, Korida, Květy zla … +2 – v duchu hesla „kde jsi na jaře začal, tam na podzim končíš“.

Počasí bylo nádherně podzimní – sluníčko, zlatý listí, jiskřivé víno … ale moment, to vlastně s počasím nemá nic společnýho :). Našeho krásného podzimního sloupového happeningu se i tentokrát účastnily zmrzlé prsty, které ale kupodivu rozmrzaly poměrně záhy a vůbec nekazily dobrou náladu a hrdinné pokusy v nové cestě. Dokonce jsme s sebou měli  jednoho odvážného nováčka, který ovlivněn oním jiskřivým vínem navlíkl poprvé sedák a lezky a zatímco my jsme sezónu ukončovali, on začal s jarní nerozlezeností :). Za fotografa byl tentokrát Jirka, takže jsem mu sprostě uloupila fotografii, která jasně dokládá, že ta dobrá nálada fakt byla. A co teprve později u pečených buřtíků a vína v Obřanech na zahrádce.

Tentokrát už definitivně – sníh na Čtyřech palicích

Takže to uzavírání se zopáklo ještě jednou, ale bylo už takové polovičaté, bez mého celoročního spolulezce Aldy to nemělo takovou tu oficiální příchuť posledního šlápnutí do stěny. No ale hozená rukavice se zvedá, takže mě slunko prostě vytáhlo ven. Místo prvolezce tentokrát zastal Wilda a bohužel padly jen tři cesty, protože byla už fakt kosa a navíc nečekaně začalo sněžit. Kdo by to čekal v listopadu :). Na příjemném „paličím“ matrošku to bylo madlo na madle, takže jsme mohli  okouzlovat kolemchodící brutálními výkony, neb oni netušili, jak pohodové cesty jsme lezli :). Cesty byly lehoučké, ale to nám nějak nevadilo, šlo koneckonců hlavně o to si dobře zalézt a ještě naposledy si to užít venku. I když, třeba ještě bude nějaký další pokus :) a když ne – nedá se nic dělat …

Skálo, dlouho se neuvidíme.

Zářincový Peilstein

Neradno je psáti story o zářiových výletech na konci listopadu. Jednak už si člověk moc nepamatuje, co vlastně pořádně lezl – a není to konzumací alkoholických povzbuzovadel a dvak to jediné, co si vlastně pamatuje je, že to bylo boží a že foukalo až hrůza :).

Inu o co vlastně jde?

pod mrakem ...

O to, že jsme v zářinci letošního (již téměř končícího) roku vyrazili ve čtyřech zdolat nějaké sportovky na Peilsteině. Průvodce jsme měli tentokrát s sebou, takže o život jsme se bát nemuseli a vzhledem k účastníkům zájezdu ani o dobrou náladu a nedostatek konverzačních témat.

Dorazili jsme na místo v krásně rozběhnutém sobotním dni a vyrazili do kopce ke skalám. Tady nám ještě bylo teplo, protože cestou do toho ukrutánského hanku se krev patřičně rozproudí, ale před nástupem do první cesty jsme již všichni (no dobře tak skoro všichni) měli na sobě veškeré hadry, které jsme táhli s sebou. Ten vítr totiž stál za to a to že jeden z nás byl hrdina a lezl v kraťáskách a tričku – s krátkým rukávem – nás ostatní nemohlo odradit od polárnické výbavy. Je fakt, že v cestě se člověk celkem zahřál :). I když, jak mě teď napadá, vzhledem k tomu, že letos lezem ještě v listopadu, nebyla zas až taková zima :).

Ač se to z počátku zdálo neuvěřitelné, vylezlo se na nás podívat ještě i slunko, nicméně v kraťáskách stále lezl jen Alda. Jo, ty cesty si fakt nepamatuju, pouze sektor pod Matterhornem.

Večírek na parkovišti byl naprosto úžasný, i když někteří z nás usnuli podezřele brzo a přišli tak o kouzelný výhled na krvavý úplněk. Ještě že tak fučelo, protože to mračna odfoukalo skoro přesně o půlnoci a mohli jsme si tak dopřát krásný astronomický zážitek. No, vlastně jsem si ho dopřála pouze já, ostatní spinkali jak nemluvňata.

zima byla, i když si to myslí jen jeden z nich

Druhý den fučálo ještě více a jedinou pomocí bylo lézt a lézt, hlavně na osluněná místa skal, protože jedině tím se člověk trochu zahřál. Musím říct, že jsem fakt ráda, že Alda vždycky myslí na čaj v termosce a má ho s sebou :). A já příště zkusím myslet na tu úžasnou větrovku, která čekala doma ve skříni :).

Moc dlouho jsme v tom větru nevydrželi, padlo nějakých pět, šest cest a stejně už byla neděle a bylo potřeba mazat zase do civilizace. Každopádně to byl povedený víkend a luxusní sestava lidí a snad se na jaře zase ve stejné sestavě na Pelcku potkáme.

Sedmihorky třetí a nádherné

Hurá! Předchozí obavy se naštěstí nepotvrdily a minulé Sedmihorky nebyly letos poslední. Druhý víkend v září se vylouplo Počasí a tak bylo jasné, že to prostě musí být proto, že nás volají Sedmihorky :).

Po načerpání morálu na Koupáku a výběru vhodných cest, jsme vyrazili na Dračky. Rozděleni na dva týmy, obsadili jsme Dračí zub a Dračí věž.

Na Dračím zubu nás potěšila Kauschkova hrana. Tahle krásná cesta má dokonce vlastní morálový zlepšovák. V nejobtížnějším místě mě k rychlejšímu postupu povzbudilo hnízdo divých včel, takže byl důvod sebou trochu mrsknout a přehopkat nepříjemné kroky hezky rychle. Za jedním těžším místečkem už následuje krásná cesta až nahoru a závěrečný minirajbuňk už nebyl takové zlo. Na Dračí věž nás pak dovedla Rudá hrana, které jsem se až doposavad úspěšně vyhýbala a i přes to, že se jedná o krásnou cestu, budu vyhýbat nadále. Zdejší sršní osazenstvo totiž na můj morál nepůsobilo zdaleka tak blahodárně, jako včelstvo na Dračím zubu. Pravda, když mi kolem hlavy krouží tři sršáni, mám sice chuť lézt rychleji, ale stát na místě se jeví rozumnější :) k rychlejšímu překonání traverzu mě ale popohnali. Naštěstí se žádný z nich nerozhodl, že si do mě kousne :). Cesta je to krásná, až na mírný boj s krátkou spárkou skoro nahoře, která naštěstí nepříjemně pouze vypadá. Zatímco my jsme si užívali hmyzu, druhý tým prozkoumával půvaby Dračí spáry a šťastně jsme se shledali na vrcholu věže.

Po slanění dostal Alda zálusk na kratší odpočinkový kousek a vydal se Západní stěnou na Pěstičku. K tomuto se dá pouze konstatovat, že co je malé, je šikovné, ale také záludné. Pěstička se nedala snadno, stejně jako kdysi dávno Dráček :).

Před další věží nás mělo varovat už její jméno – Kruťas. Zpověď vápencových lezců se ukázala jako cesta vysoce morálová, odporně nelehká a pro prvolezce v rekonvalescenci vysloveně nevhodná. U Kruťase nás naštěstí zastihla noc, takže jsme vyrazili do kempu na Rohozec a véču.

Druhý den byl sice z rána trochu větrný, ale slunko dělalo co mohlo, takže jme mohli zase vyrazit ke skalám. Předchozí večer byla zvolena jako ideální věž Podmokelská a na ni Údolní stěna a Mézlova spára. A protože já a spáry nejsme kámošky, rozhodl Alda, že spára je naše a že to je přesně to pravé v čem si spraví chuť pokaženou Kruťasem. Inu, cesta vzhůru byla zpočátku krušná :) nejdříve pro moje nervy, když lezl Ála a než cvaknul první kruh. Naštěstí ten tutovej uzlík ke mně po laně přicestoval až chvilku potom, co mi prvolezec seděl bezpečně v kruhu. Pak jsem se ovšem musela spárou vyškrábat i já a nakonec to nebyla taková hrůza :) no, na druhým to prostě jde jinak :). Mezi prvním a druhým kruhem byla odporná zasolená boule, která fakt nestála o přítomnost lezců. Naštěstí dolez od druhého kruhu už byl zase přijatelný, takže problém byl pouze značný úbytek sil. Celkově každopádně nemám pocit, že bych tuhle cestu ještě někdy chtěla lézt znova, ale za tu spáru jsem ráda. Nahoře jsme se sešli s druhým týmem, chvilku čuměli na dobyvatele Údolky na Kapelníka a pak jsme mazali na Sfingu. Kluci si dali ještě pánskou jízdu – Plátkovu stěnu, která prý byla taky moc krásná.

Závěrečná tečka s Rohozcem a grilovaným hermelínem na Bukovině nechyběla ani tentokrát :).

Letos ještě jednou?

Sedmihorky vol. 2

... a taky tak trochu Sušky ...

Bylo vedro.Vím, že se začínám opakovat, ale fakt bylo a pořádné! Radostně jsme tedy vyrazili trochu prohřát kosti na písek, tentokrát v mnohem početnější sestavě, která se na místě ještě zdvojnásobila. Asi za to mohl ten prodloužený víkend.

Maják

Vzhledem k tomu, že minule jsme začínali lezením na Mnicha, vedly naše první kroky tentokrát k Majáku. Teda kecám :) první kroky vedly do kempu na několik krásně vychlazených Rohozců.

Následně jsme se usadili pod Majákem v místě, které bylo ve stínu a jediný na kom bylo vidět, že se chystá lézt, byl Alda. Kupodivu se mu podařilo nakonec sehnat jističe a vyrazil vstříc osluněnému vrcholu věže.  Zde platí „kdo první chodí, sám sobě škodí“, protože pak musel vydržet nahoře nejdéle, než tam vyfunělo dalších pět lidí. Někteří z našeho početného družstva využili nepřítomnosti velitele a vypařili se neznámo kam, pravděpodobně na další Rohozec či procházku po Skaláku. Návštěvu bivaku Josky Smítka jim mimochodem trochu závidím. Budu se tam muset podívat taky.

Spárou vzhůru na Galeon

Náš opečený tým mezitím sjel z Majáku a zamířil směr Galeon, kde jsme vyhlédli kratší cestu s na první pohled  ne moc sympatickým nástupem a krátkou spárou. Cesta se nakonec ukázala být poměrně přátelská a s menším úsilím to šlo. Když se lezla cesta Svatební, ukázal se jeden z předchozích dezertérů (Galous) a připojil se ke svatebnímu veselí. Vzhledem k tomu, že nás bylo jak psů, moc jsme toho nevylezli a stejně v tom vedru bylo třeba doplňovat tekutiny :) ano správně, den zakončil Rohozec.

Druhý den byl poněkud smolný. Po té, co se vylezla první cesta, ze které pršely kameny, písek a borůvčí se ukázalo, že zabloudit se dá prostě všude. Cesta se jmenovala Nepřátelská a nikdo z lezoucích se tomu moc nedivil :). Bohužel nepřátelské ten den bylo kdeco. Sotva jsme se posunuli pod další věž, s nasazením života, cestou necestou divokým smrčím a přes devatero plotů (kecám, plot byl jeden :)), začalo pršet. Utekli jsme na zámek a po dešti zbývala jediná možnost, jelo se na Sušky. Tam jsme si myslím přišli na své všichni. Rozděleni na dva týmy jsme poctivě lezli, dokud vedro dovolilo.  Obzvláště spára na Sokolí věž byla náramně krásná na pohled (i napolez, dle dvou statečných).

Spára na Sokolí věž na Suškách

Třetí den už bylo zase krásně, takže jsme zůstali ve Skaláku a šli na Dračky. Obsadili jsme Dračí zub k náramné radosti okolochodících turistů. Obzvláště na Českou hranu měli krásný výhled, takže o focení se staralo kromě mě i několik dalších lidí :).

Bez průvodce se špatně vzpomíná na názvy cest, ale ono to nevadí. Do příště si za domácí úkol pořídím deníček a budu si je zapisovat :).

Cestou k Dračkám

Velký Rábl

Poslední dobou kdykoliv chceme vyrazit někam lézt, tak je hlášené buď tropické vedro nebo brutální déšť. Kam se podělo normální vlahé léto? Asi tak 25°?

No to je jedno :)

Tentokrát hlásili, že bude asi … možná … celkem určitě pršet, takže jsme za cíl výletu zvolili Rabštejn. V Sedmihorkách totiž kupodivu předpověď vyšla a topili se tam už skoro týden.

Cestou na Rábl jsme s napětím pozorovali mraky. Trochu poprchávalo, ale všeobecně se dalo říci, že bylo ideální počasí na lezení – pod mrakem a mých vytoužených 25° :). Vyfuněli jsme kopec do základního tábora, postavili chýše a mazali co nejrychleji lézt, protože přece jen jsme si nebyli jistí, jestli na té hnusné předpovědi nebude něco pravdy. Šéf výpravy určil místo srazu Věž u buku. Proto jsme se po menším hledání sešli u Panny. Začíná se stávat tradicí, že jakmile nás Alda pošle někam samotné, dojdeme úplně jinam :).

Rozlez tedy proběhl u Panny na lehčích cestách a přímo na Panně, taktéž na lehčích cestách. V podstatě jsme zde vylezli téměř všechno, protože cest tu zase tolik není, až na ty velmi lehké, ty byly obsazeny bujnou vegetací a mechem. Mimochodem takové krásné chyty jako na Ráblu se jen tak nevidí. Kdykoliv člověk potřebuje madlo nebo alespoň trochu lepší chyt, je tam. A těch krásných stupů! 

Pak jsme se přesunuli na původní místo určení – Věž u buku.

 Z buku už sice moc nezbývá, ale cesty tu jsou pěkné.  Já jsem si udělala radost krásnou cestou Šestková (6+), pánové pokukovali po vyšších číslech, ale Milanův převis direkt (8-) se neukázal jako přátelský a prozatím si uchoval svoji nedobytnost, i když velice těsně – tady bohužel výjimka potvrdila pravidlo, občas se ten chyt prostě nenajde :). Lezli jsme si tak pěkně v pohodě, prostřídali pár sektorů a pochvalovali počasí až do zapeklitého okamžiku, kdy Alda dolezl Rudou hranu, dobral za sebou Marťase a nastoupil Wilda. Zhruba v této době vypukla nahoře na věži panika a Wilda bojující s gravitací a skálou byl pobízen k větším lezeckým výkonům. Prý se blíží mrak. A prý z mraku prší. Na mé straně věže bylo sice krásné sluníčko, ale vydrželo to tak další půl minuty. Předsunutá hlídka nekecala, během pár vteřin jsme byli mokří jako myši. Mrak se vyřádil a odtáhl otravovat někam jinam. Každopádně bylo po lezení. Odčvachtali jsme do základního tábora a v rámci večerní pohody u vína jsme si zřídili krásný ohýnek.

Bohužel v noci začal takový slejvák, že nám nezbylo než to ráno spakovat a odjet domů. I tak to bylo krásné polezení a vzhledem k časové dostupnosti od Brna se na nás může Rábl letos ještě těšit. A kdyby někoho třeba zajímala nějaká ta konkrétní informace o rabštejnském lezení, najde ji na alpsporťáckém blogu.

Hohe Wand

... aneb 451°Fahrenheita ...

Všeobecně převládá názor, že to nejlepší, co lze v parném dni dělat, je ležet u vody. No, to tedy nikolivěk :) Nejlepší je pěkně pozvolna se opékat ve stěnách Hohe Wandu, případně kdekoliv jinde a získávat tak nádhernou jásavě červenou barvu spolu s nevšedním lezeckým zážitkem.

Tuto teorii jsme se rozhodli ověřit praktickým pokusem. Počasí nám přálo :).

Tým čtyř pokusných králíků vyrazil z bodu A v sobotu z rána a frčel si to směrem na Vídeň v radostně se probouzejícím parném dni. Radostné tempo bylo brzy passé – přes Vídeň se táhla dlouhá kolona (a potáhne se ještě dlouho, opravy končí snad až někdy v 2017). Tato posunovačka způsobila, že jsme na místo lezení B, tedy pod Hohe Wand dorazili až v poledne, což nám neubralo na náladě ani na lezeckém nadšení.

Po důkladné aplikaci opalovacího krému jsme se rozdělili na dva týmy. Tým drsoňů vyrazil pokořit vícedélku Der alte Wolf. Tým jasoňů se vydal po áčkové ferratě vzhůru, pátrat po vhodném lezeckém sektoru, který by oplýval kratšími sportovkami.  V této chvíli se stopa drsoňů na cca tři hodiny ztrácí v rozpáleném vápenci.

Jasoňové zatím, kochajíce se krásným výhledem, vystoupali až nahoru na vyhlídku. Zde jsme chvíli pozorovali letce, kterých bylo na obloze nad skálama více než dost a rozhodli jsme se, že je přece jen docela teplo a tak dáme na rozlez opalovací lehátko kousek od vyhlídky. Větřík pohodově pofukoval, takže se nám rozlezovka protáhla :) nicméně zvítězila lezecká hrdost a šli jsme lézt i něco kapku náročnějšího.  Namrskali jsme něco kratších cest a když už jsme připomínali tým vařených raků, vydali jsme se pátrat po ztracených drsoňích.

Kupodivu z nich nebyli dva mastné fleky na skále, ale o slezené vícedélce odmítli vypovídat :) asi peklo, či co :). Statečně s náma slezli ještě několik kratších cest, než jsme usoudili, že je čas to spakovat. Při večerním posezení v kempu vícedélkaři utrousili něco vypečených zážitků z cesty, takže jo, byla nakonec fajn :) Usnula jsem někdy při číhání na třetí padající hvězdu.

Druhý den jsme se rozhodli zbaběle zvolit oblast trochu více ve stínu a popojeli na Hollental do sektoru Jammerwald. Stín zde skutečně byl a také hezké lezení kousíček od silnice a řeky, ve které jsme se ještě před odjezdem stihli trochu vyráchat.

Závěr pokusu je jasný: jde to a je to fajn. Ale voda taky byla :)

Království pískových věží

... aneb víkend v Sedmihorkách ...

Už i letos jsme si konečně našli čas na pískovcové věže v Sedmihorkách. Dokonce i počasí se rozhodlo, že nám to polezení dopřeje a už ráno, když jsme vyjížděli z Brniska, bylo jasné, že bude krásně. Sice ještě trochu nevyspaní po včerejší akci – on se nám ten páteční oheň nečekaně protáhl :), jsme nadšeně ujížděli směrem na sever.

Po výsadku na parkovišti jsme vyrazili směr Maják. Díky hokeji byly skály poloprázdné, tak jsme vybrali za rozlezovou věž Mnicha a než se stačila většina převlíct, Alda už mazal nahoru. Je dobře, že ho to baví, zvláště vzhledem k faktu, že byl ve skupině jediným prvolezcem :). První zvolenou cestou byla Netopýří spára, která mi ve své horní části dala docela do těla. Nicméně padla tam a já si mohla užít zasloužený rozhled z Mnicha, než dolezl poslední a jeli jsme zas dolů. Druhá cesta vedla opět na Mnicha, jen o kousek dál, byla to Májová a byla strašně krásná :).

Další radosti nás čekaly na Blatníku. Ne že bych se přiznávala k podcenění zápisků, ale názvy těch dvou cest, které jsme ještě dali, si prostě nepamatuju.

Večer přišel brzo, Koupák zavřený, tak nám nezbylo, než zajít na večeři a na Rohozec do kempu. Začalo pršet. Prokleli jsme všechny meteorology a čekali, jestli přestane, protože by se nám v deštíku trošku komplikovaly plány na nocleh a pochopitelně i na lezení druhý den. Přestalo :) tak jsme s nadějí naplánovali další den lezení na Galeon, užili si parádní večer a zalezli do spacáků na hrázi.

Ráno jsme s napětím kontaktovali spojku doma u kompu, výsledek byl: lezení místy povoleno. Z plánované challenge „dáme všechny cesty na Galeon“ nakonec zůstaly jen dvě. Ono taky, když se plánuje v hospodě, většinou tam ty plány i zůstanou :). Na závěr jsme si dali jednu lehčí cestu, kde jsme si chtěli posedět nahoře a kochat se výhledem. Nicméně fučelo tak důrazně, že to kochání vzalo celkem rychlý konec, hned po vrcholové fotce :).

Po procházce skalákem, pivku a grilovaném hermelínu, jsme bohužel museli odfrčet zase domů. Ale snad to letos bude více než jednou!

Jo a více fotek na picasůvce :).

Úterý v Suchém žlebu

… aneb dneska kašlem na překližku …

Chcete návod pro brňáky, jak si udělat krásné úterní odpoledne? Lezete? Tak se, jako my, vykašlete některý všední den na překližku a zajeďte zalozit do Suchého žlebu nebo na Kateřinský prst. Stačí, když se vám sejde počasí, pár hodin času a dobrá nálada a místo překližky, které bylo za celou zimu dost, můžete mít krásné jarní a voňavé odpoledne na skalkách.

Začít můžete pěkně zlehka, jako my, na Kateřinském prstu na cestách okolo obtížnosti 5 – Lázeňská, Pravý kout a Janina cesta. Pro výkonnější kusy se zde najdou parádičky Záviš 7 a Nekonečný příběh 8- a další lezecké lahůdky, na které se bohužel zrovna tohle úterý nedostalo, protože jsme tam nebyli tak úplně sami a opuštění :). V případě nečekaného návalu lezců (skutečně se neočekává, i když to nechápu) je možné prchnouti dále do Suchého žlebu na některou z dalších stěnek. My jsme možnost využili a žlebem plným fialových, úžasně omamně vonících kytek, jsme se přesunuli na Henryovku. Jedna ze zde se radostně vinoucích  6+ už na mě byla bohužel až moc, takže ji mám rozlezenou na příště. Doufám, že nás tam počasí už konečně pustí a že si Alda pamatuje, která 6+ to byla :).

Fotek je málo, protože já neměla foťák a i kdyby, jak bych fotila při jištění ... ačkoliv teď mě napadá - jak můj drahý prvolezec jistil, když fotil? :).

Retro On sight

… aneb z toho mraku nezaprší …

V neděli rozhodně pršet nemělo.

Takže jsme pochopitelně museli zajet na Kozlíčka. Ráno bylo jako malovaný džbánek a projíždět silnicí na lesní parkoviště bylo parádní. Ty zelené oblouky listnáčů, přes které se cpe slunko a mění silnici v jasně zelený tunel, jsou nádherné. Obzvlášť po celotýdenním civění do monitoru. Takto jarně naladěni jsme dorazili k našemu osamocenému šutru.

Zatím bylo krásně, takže jsme se radostně pustili do první cesty.

Na rozlezení zlehka Rohová (5). Než jsme poslaňovali, dorazil zbytek výpravy a začaly se lézt těžší cesty. Johanka se pustila do Marjánky (7) – (stále se jedná o lezení :)) a hned na to do druhé sedmice Toulky s Charliem. My ostatní jsme si dali zopár lehčích, Hranu komína (6) jsme lehce odrbali přes komín, ale ono pršelo :) a pak nadšeně fandili Aldovi a Marťasovi v Mazácké (7-) a následně i Aldovi v Direttissima (8-). Zážitek to byl veliký a ani nám nevadilo, že nám při tom civění vzhůru prší do ksichtů :)

Direttissima

I když nakonec přece jen pršelo, tak jsme zase jednou krásně užili světa :).

Horolezecké vítání jara

... aneb táhni pryč, hanebný mraku …

Tato radostná jarní taškařice se uskutečnila na Stránské skále, z čehož je patrné, že šlo především o boulderový happening.

Přes neradostné předpovědi soudruhů meteorologů na seznamu bylo až zázračně dokonalé počasí. Ze škarohlídských předpovědí zůstal pouze trochu silnější vítr, ale slunko peklo tak, že rozložené bouldermatky lákaly k poležení a opalování. To jsme taky samozřejmě dělali :) povalovali jsme se na krásně zelené travičce, prohrabovali bosýma nohama stébla a popíjeli vínko. Lezeckou čest naší výpravy zachraňovala vlastně pouze Johanka :) my ostatní jsme spíš užívali jarní pohodu a čuměli na mraky.

Jinak dalších lezců se sešlo požehnaně a taky poctivě boulderovali. Takže ne že se nelezlo, ono se lezlo! Dokonce i v místech, kde jsem se o to zatím na Stránské nikdy nepokoušela, takže i zde na tak malém prostoru, je stále co objevovat.

Celé odpoledne se náramně vydařilo, jaro je definitivně uvítáno a skály už čekají!

Parádně jarní start sezóny 2015

... aneb zase v Krase ...

A je to tu! Zima konečně pustila krasové skály ze svých sněhových pařátů a vylezlo jarní slunko. Takže jsme si řekli, že je konečně čas vylézt něco taky a zamířili do Sloupu zdolat nějaké ty první jarní metry. Bohužel stejný nápad mělo asi stopadesát dalších lezců :)

Naštěstí tito obsypali Hřebenáč a skály za hřištěm, kde drtili Indii a podobná profláknutá zeměpisná pekla, takže na nás zbylo ještě místa dost a dost.
Na Hřebenáči jsme vydrželi v davu lezuchtivých spoluobčanů pouze jednu cestu, pak už stejně nebylo kam se vecpat. Hřebenáč byl zcela obsazen a jako již tradičně na jaře ho zezadu u lehkých cest (kruci) okupovala říčka. Vzdali jsme se tedy dočasně hřejivých paprsků slunce a přesunuli se na stěny vlevo od vstupu do jeskyně. Tam si pánové vybrali cestu Saské triky za 7-, která pro mě byla bohužel zatím pouze na čumendu. V této kupodivu neklouzavé krasavici si jarní nerozlezenost "preťekárů" vybrala první letošní tři pády. Ve stejném sektoru se podařilo zdolat ještě dvě další cesty - Sloupský baron a Žádný problém.

Po té, co k nám přibyla druhá část výpravy jsme se rozhodli, že za hřištěm je taky hezky a že půjdem tam na krasové stálice Corridu, Grand Prix, Malý špinavý ruce a Květy zla.
A kdyby nezapadlo slunko, lezeme tam doteraz :).

Vranovická skála

... natřem jim to parádně na žluto ...

Tak nevím ...
I když už je to skoro tři týdny co jsme tam byli, rozpačitý dojem stále přetrvává. Možná jsme prostě neměli den, ale moc dobře jsme si tu nezalezli.
Šutr sice celkem pěkně drží, i když místy je porostlý mechem a nějakou žlutou mechovitou mrchou, která pěkně drží na oblečení, ale s klasou jsme se nějak nemohli popasovat.

Skála má pěkné převísky a semo tamo nějakou tu plotničku, je to i celkem pěkně odjištěné, i když nějaký ten frendík se místy taky hodí. Větší skála má 35 metrů, menší asi 15 max do 20.
Dobré je, že je skála ve stínu, dá se sem tedy jet i ve větším vedru.
Každopádně lezení zde asi nebudeme hned tak opakovat.

Helfštýn

... aneb neděle u plotny ...

Jak jste na tom s lezením v nakloněných plotnách? Rádi? Neradi? Žádné zkušenosti?
Já mám za sebou nedělní křest ohněm, protože na Helfštýně nic jiného než plotny nenajdete. Ještě teď mi trnou palce :)

Dle průvodce je sklon místních plotniček kolem 60° , čemuž budu muset věřit, protože odhadnout to neumím. Obtížnost těžko odhadnout a těžko s něčím porovnat. Na druhém pohodička, na prvním místy dost morál.
První cesta byla dost nezvyklá, člověk je přece jen naučený pořád někde cpát pracky a tady po delší tápačce není prostě nic moc k uchopení k nalezení. Takže se spíš tak porůznu zapíráte a stojíte všecko na nohách - drží to tu perfektně, mimochodem. Doporučuji měkčí lezky a i tak budete cítit palce jako nikdy.

Určitě vyzkoušejte. Je to příjemná změna.

Kateřinský prst

... aneb krásně v Krasu ...

Občas i člověk zmlsaný rakouským a italským kamením či sedřený českým pískovcem, zatouží po chladné náruči domácích skalin, i sbalí železo svoje a vyrazí osvěžit mysl do milující náruče Moravského krasu (i když pak většinou nadává, jak to v tom Krasu klouže -což naštěstí není případ Kateřinského prstu).

Prst je třicetimetrová věž na začátku Suchého žlebu, kousek od vstupu do Kateřinské jeskyně.

Lezení zde je hezké, cest sice není moc, ale na jeden den to bohatě stačí. Vzhledem k tomu, že místo je pod stromy a vůbec je tam příjemný chládek, doporučila bych raději počkat na teplé počasí nebo – v případě, že milujete dobré tření a vyrazíte teď – teplé oblečení.

My jsme tu začali na trojici cest Lázeňská (5), Dešťová (5+) a Pravý kout (5+) načež jsme se vrhli na kombinaci cest Varianta a Nevyřízená žádost (6). Kluci si dali ještě Záviše (za 7), já zas už teda nemusím mít všechno :) a Nekonečný příběh (8-, 8). Celkem je možno lézt 20 cest v obtížnostech 5- až 9-, v novém průvodci bude klasa možná trochu jinak, ale ani pětkaři nemusí mít obavu, že by zde nic nevylezli – naopak. Na své si přijdou i slabší lezci, když trochu mrsknou zadkem a budou se snažit :).

Macocha je odtud kousek, takže až dolezete, můžete jít zírat do hlubin země. Nebo požádat o povolenku a zalozit si v samotné Macoše, nutné je pouze lozit 8 a více a dobře snášet Mahlera (což není tak špatná hudba) a turisty (což není tak dobré publikum). A pokud náhodou nelezete, ony ty lodičky v podzemí taky stojí za to :).

Arco

… climb now – work later …

Po sáhodlouhém plánování jsme se na začátku červencového prodlouženého víkendu octnuli na cestě do Itálie, konkrétně do lezecké oblasti Arco.

Když se za okýnkama aut objevily první skály, došlo nám, že tady by člověk mohl lézt celý život a stejně by neslezl všechno – teda, ne že by nám to nebylo jasné už dávno :). Naštěstí s náma jela Honzovo Budějická lezecká parta, takže z nepřeberných možností kde lézt nám poradili dobrá místa s minimálním výskytem lidí. Sice jsme tedy minuli ty nejznámější oblasti, zato jsme si zalezli fakt parádně.

První den po té, co jsme se trochu prospali po celonoční cestě, na místě zvaném (dle jejich cedule) Il Parco degli scoiattoli :) jsme se rozhodli, že dáme zlehka na rozlezení, abychom to po dlouhé cestě nepřepálili a užili si i další dny … takže jsme to logicky přepálili :) Krásná rovná stěnka, kde jsme lezli, se nacházela pod školními pozemky a tak jsme dospěli k názoru, že místní lezení je tak nějak součástí jejich tělocviku! Záviděli jsme. :) No schválně, kdo z vás měl ve škole víc než plavání a bruslení?

Cesty nebyly pojmenované (než jsme do nich nalezli :)), ale pouze očíslované, dobře odjištěné a dokonce tam měli i dvě kraťoučké ferraty. Dali jsme teda nějaké 5, 6 na rozlez. Někteří z nás sčítali i vyšší hodnoty, takže po tolika hodinách v autě jsme byli večer dost vyřízení.

Na noc jsme zakotvili v Zoo-kempu (můžu všem jen doporučit) v Arcu. Mají tam fakt pohodlí, plno zvěře a skály co by flusnul :)

Někteří vyrazili do pizzerie a někteří do města za kulturou, památkama … no jasně, tak to přiznám, hlavně na zmrzlinu :). Chtěli jsme se jít mrknout i na (snad) všem známou cestu Underground, ale nějak jsme to nakonec nestihli.

Odpadli jsme docela brzo a ráno jsme si dost pospali. V noci totiž začala bouřka, jakou svět neviděl a trvala až do druhého dne do jedenácti hodin. Pánové, kteří plánovali na ráno nějakou hezkou vícedélku, měli smolu.

Všechno bylo tak promočené, že padlo rozhodnutí vyrazit na výlet do města Sirmione na jezeře Lago di Garda. Fakt na jezeře! Město je na takovém dlouhém žížalovitém výběžku do jezera. Turistů bylo dost, ale ne nijak extrémně. Město je moc hezké, mají výbornou zmrzlinu a dost prostoru na koupání - bylo krásně teplo a sluníčko, takže jsme do vody vlezli. Kdyby nebyla v jezeře sladká voda, člověk by řekl, že je u moře :).

V Arcu pršelo celý den, takže na lezení došlo až zas ráno.

Jeli jsme do oblasti Val Lomasona a opět jsme byli spokojeni. Skála byla do rána suchá a počasí parádní.

Z cest například:

Quattro stagioni – krásná 6b dlouhá 27 metrů a místy dost technická cesta s krátkým sokolíkem, převisem a rajbáskem nahoře – tuto jsem bohužel nedolezla, protože po sokolíkovi už nezbyla síla ani technika na převísek

Santa Lucia – trošku boulderová a převislá 5c záležitost, dlouhá 20 metrů s úžasnou spárou, do které když už jste sáhli, tak vypadnout nešlo, ale dostat se k ní vyžadovalo celkem úsilí, neb následovala po špicoidním převísku

Bus del Gnao – moje první 6a – taky moc krásná 15 metrů dlouhá technická záležitost - pravda když jsem do ní nastupovala, tak mi bylo oznámeno, že to je 5, takže na těžkém kroku prostě nešlo říct „kašlu na to“, protože z 5 se přece neutíká :). Připadala mi sice podezřele těžká, ale s kňučením a funěním jsem nakonec vysupěla nahoru, takže velké vítězství :). (Doufám, že na tu rehabku teď nechodím zrovna díky této krásné cestě)

Alpinistic – 26 metrové 6a vedené spárou a koutem cestou necestou, tato se mi moc nelíbila, nemám ráda plazení křovím, i když takový pěkný kořen nebo smrček někdy docela bere:)

No a nesmím vynechat Honzovu 7b+ Rambla – 28 metrovou vytrvalostní záležitost, mimořádně pěknou na koukání, která zas udělala velkou radost Honzovi.

Tyhle cesty nechaly asi největší dojem. Lézt jsme vydrželi až do večera.

Další den už nás čekala bohužel jen cesta domů. A shrnutí: sem znova lézt určitě ano, ale určitě na delší dobu. Na prodloužený víkend je to přece jen trochu daleko :).

Výběr z fotek k mání zde.

Jak bylo na Peilsteinu

... aneb sluníčko popojdi maličko ...

Na otázku „kam na víkend“ byla tentokrát odpověď: co takhle Peilstein.

Možná jsme se měli tentokrát na lezení vykašlat a jet raději k vodě. Vedro, které panovalo v Rakousku, bylo jak generálka na plameny pekelné, ale lezení rozhodně stálo za to!

Po cestě ve stylu bludného holanďana jsme dorazili na parkál kousek od hospody a ihned vyrazili na cestu do kopce k lezeckým sektorům.

Došli jsme pod krásný kus šutru a jali se pátrat v průvodci, kde že to vlastně jsme. Vytištěný průvodce byl jaksi podivný, ale po delší úvaze jsme přišli na to, že se nám v autě pouze přeházely stránky :). Sníženou inteligenci jsme připsali vedru a obhlédli možnosti v aktuálním sektoru – Sektoru I.

Sektor I (to není římská jednička nýbrž velké tiskací i :)) nás zaujal natolik, že jsme tam zůstali až do večera – ono taky kam se v tom pekelném vedru hrabat dál, že.

První cesta byla celkem hezká 5+, pěkně spárkou v rožečku. Od půlky ovšem končil stín a sluníčko se opřelo pěkně zostra, cesta byla na celou délku lana, takže teplíčko-peklíčko bylo možno vychutnat až do dna.

Mimochodem – takto dobře odjištěné cesty člověk spatří snad jedině na překližce.

Z dalších zajímavých lezli pánové výživný převísek a nakonec velmi pěknou 7.

Pak jsme toho měli už celkem plné brejle a naštěstí už padala tma, takže jsme sbalili železo a lanoví a vyrazili bystrým krokem k putyce na škopek.

Ráno pod širákem na louce bylo fajn. Jedním okem jsem zaznamenala východ slunce a chrněla dál :) … ne dlouho. Vykopali jsme se ze spacošů a mazali na šutry, abychom stihli aspoň něco vylézt, než se budem pakovat.

Na dnešek byl předchozího večera vybrán sektor Matterhorn. Tam byly cesty moc pěkné – lezli jsme nějaké pětečky a šestečky jen na pohodu. Sektor byl tak šikovný, že nás odtam vyhnalo slunko až kolem druhé hodiny a to už stejně bylo nutno zamířit k domovu.

Na Peilstein bude určitě příjemné se zase někdy vrátit. Jen si počkáme na dobu, kdy bude aspoň o deset stupňů méně :).