Kolo štěstí

Jak se zdá, člověk je v podstatě tvor nepoučitelný a historie má tendenci se tak nějak opakovat. A vzhledem k tomu, že se právě znova opakuje, připomenu si jeden ze starších veršíků, tentokrát ovšem s malinko jiným věnováním. Napsáno v kostele u Jakuba:

Nedokončená

Zdravím tě!

Jako už tolikrát.

Znovu.

V mlze, ve snu, v představách.

Ta slova v kůře stromů vyrytá,

jen v mokré hlíně otisk zůstal.

A bolest ta zůstane ukrytá.

Vždyť život není rovná šňůra bez uzlů,

vine se tence

a v každé noci beze snů

tíží mě hůř než kámen utopence.

Když láska jako děvka odhalená

šlape dláždění,

Ty strčíš hlavu do písku

a pevně zavřeš víčka,

tušíš, že pryč je souznění,

víš, on písek občas štípe v očích

a možná víc než slzy….

…A možná víc…

Návrat v čase

Po sto letech jsem dnes otevřela stránky Epiky, teď už v novém kabátě a napadlo mě, že obnovím registraci. Tento ve své podstatě neodůvodněný čin  - neb moje "záchvaty poezie" mě již před časem téměř opustily - mě donutil otevřít starší dílka.
Člověk by se asi neměl vzdávat něčeho, co mu přináší potěšení, takže obnovuji další staronovou věc a zase budou přibývat nějaké ty veršíky. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku dokončených nových kusů vracím veršíky do života jedním starším :).

Čas

Čas sedá jako jemný prach,

Co ruka tvá mi z tváře stírá.

Jen dotyk prstů…

Slepá víra…

A pár koleček v hodinách.

Čas prší v dešti drobných ran

A denně vrásky v tváři sčítá

Věk zdá se být jak těžký plášť

Jen stáří v zrcadle tě ráno vítá

V něm zmizí všechna láska, zášť

(A nakonec i touhy síla).

Čas má věčně prázdná ústa,

Kterými roky polyká.

Jen dotyk rtů …

A už tak zůstat.

Než život tvůj ti dotiká.

Písnička pro ptáčka

Na tenhle poklad jsem narazila dnes večer při uklízení nahromaděného bince ze starého blogu. Nápad přišel kdysi dávno od Mirečka, když mi napsal na otázku "jak se máš?" odpověď " jsem stále z legrace smutný". Je to jedna z mála, které jsem si napsala jen tak pro sebe. Teď ji klidně můžu věnovat Mirečkovi :)

Písnička pro ptáčka

Je stále z legrace smutný

ptáček chycený ve zlaté kleci,

spletené z falešných proutků.

Tiše si zpívá v koutku

písničku o papírových loďkách,

o bouřích, které nepřejdou….

Písničku, co patří hluchým uším…

... žít v domě bez záclon

dneska je opravdu nepovedený večer, noc bude stát taky za to ... ono by bylo možná krásné nepotřebovat nic pohřbít za závojem času ... bylo by krásné žít v domě bez záclon ... ale možná jen blázni mají takové štěstí

Žít v domě bez záclon

Staré lásky rezaví

tiše jako tváře za záclonou

uzamčené slovy „já už nechci“

Je ticho v prázdném sále

diváci nejdou

sám herec stojí před oponou.

… staré lásky rezaví …

… a rozvířený prach si sedá pomalu a tiše …

… a tváře jichš se pláčem nezbavíš

jen časem zmatní

jak si za záclonou

naleznou své skrýše.

Večerní snění

Nečekaná inspirace při sledování filmu :) a nebo čert ví kde se to vzalo ....

Casanova

Vše v sametovém přítmí

zahaleno celé

a odlesky svic tančí

na odhaleném těle …

V hedvábných krajkách

a změti saténových stuh

bílá dlaň oporu si hledá …

… jen rdí se pod polibky nenasytných rtů

dřív pleť co byla nedotčená, bledá …

Vše v sametovém přítmí

zahaleno celé

a odlesky svic tančí

na odhaleném těle …

... nejoblíbenější ...

Zbabělost

(Zdeněk Štěpánek)

Zbabělost do srdce se ti vplížila,

jak zloděj do domu

z rukou ti padá meč

utíkáš

ani nevíš kam

do tmy do nitra

kde hledáš svoji tvář

na stupni vítězů

zas někdo jiný stál

meč leží na zemi

kdysi tak hrdý byl

a dnes?

není

kdo by jej k pasu připoutal

bez rány bez boje

lítostí krvácí

cožpak jej nevidíš

zbabělost zastínila oči tvé

a nabídla ti skrýš

nenech ji

aby tě ovládla

a jednou

jedinkrát

postav se vzpřímeně

jako kat

ať rozbuší se srdce tvé

zas vem do ruky meč

a vykřikni

jsi-li mou krví

tak neboj se

a teč!

V létě vánoční plyšová ...

Někdy se zdá, že vánočně-blbá nálada na člověka může sednout i na začátku léta. Tak jsem tu vyhrabala z archivku jednu vzpomínku na letošní vánoce ... či spíše loňské ...

Medvídek

Nedýchá…

ani srdce nebije v plyšové hrudi.

Uškrcený mašličkou,

v náručí medvídek.

Vánoční cukroví v tlapičkách,

očka z knoflíků, na kožíšku slzu.

Prskavky třeští

a ty jsi tiše dovřel dveře.

Dovnitř nebo ven?

Studená

Narazila jsem na ni mezi veršíky po dlouhé době. Sice se může na první pohled zdát, že se sem teď, na začátku léta moc nehodí, ale ona není o zimě. Mám ji docela ráda, abych se přiznala :)

Ledová

Noc.
Křišťálová…jasná… mrazivá
zimní…
Svět zamrzlý jak v kostce ledu…

Mráz stírá výraz z tváří
loutek z ledového divadla.
V představení, v němž i cit studí jako rampouchy
tající v horkých dlaních.

Kdo tahá za provázky
spících marionet?
Snad ten, co píše řádky, jimiž se řídí den
se škodolibým výrazem
škrtne jediným tahem další z dialogů.

A pak se dívá
jak spíš…

O čem?

Jedna ze starších, ale ne zas tak moc.
Někteří ji možná pamatují ze starého blogu, tak ti snad prominou, že mám dnes náladu zrovinka na ni. Ti co nečetli alespoň počtou.
O čem? O přáních, snech a dalekých cestách ... :)

Chtěla bych…

Chtěla bych…
si jednou obléct šaty z podzimního listí,
co přes to, že mi nepatří, mi k štěstí dokonale padnou…

Pak chtěla bych
utopit pohled v křišťálově modrých studánkách
a se sluncem se držet za ruku.
S ním do dlaní nabrat vodu živou, jenž ve víno se promění…

Malovat prsteníčkem
na plátno zlatem zkropené, tenkou linkou přání
a dva oblázky ze studánky vzít si do dlaní …

Ještě bych chtěla
Stanout na vrcholcích hor a do údolí shlédnout s tím,
že dál už není kam se hnát, že můžu zůstat tiše stát
opřená o pevnou skálu shlížet do krajů,
o kterých si jen sním…

A vědět, že cesta až sem byla cíl…
oblázky na památku pevně stisklé v dlaních…

Taková jinačí

Občas člověka napadají zvláštní věci, občas je realizuje nebo se prostě stanou a občas ...

Půlnocí složená

Samota snů
Mezi řádky jmen v telefonním seznamu
mě držíš za ruku

Sny říkáš…

Vždy je o kom snít
„Určitě jsi mokrá až za ušima“.
…kecy, kecy, kecy…

To zas tak ne
„Plácáš, dálka je pojem,
kilák, dva není dálka, děvče“.

Fotku jsi neposlala
„Fotku hned teď! Pls“
…a já mokré sny nemívám…

Procházkou ...

Je třeba nějaký komentář? :) já bych řekla, že ani není :) jsou věci, o kterých občas sní každý...

Jít …

Jít…
Někam daleko, kde nás den nedohoní
Se svou proměnlivou tváří všedních starostí

Být spolu …
V krajině něžných náručí
Kde i ve dne snění touhou voní

Ve dlani dlaň …

Tam někde daleko,
kde nás den nedohoní

Pro dva ...

Nový textík o dávných, ospalých ránech ... vůni čaje a věcech, které k tomu asi patří...

Čaj pro dva

…probudit se ráno, celý den být a večer jít spát …
šťastná
to bych chtěla…

jako to ráno…

…ve zmuchlaných peřinách,
když den voněl čerstvým čajem…

pro dva …

Večerní náladové snění

Zalovím trošku ve starších vodách a úlovkem bude jedna náladovková večerní záležitost ze 4. ledna.

Nějak se poslední dobou nacházím v básničkách bez rýmů ... jakoby rým byl najednou něčím navíc, něčím co svazuje ruce, utíná slova ... omezuje, spoutává ... bla, bla, bla :)

Večernice

Nálada bez nálady
… jsem navíc …
jak milenka co v posteli je trpěná, ne chtěná.

Dýchej se mnou
svou silou ber mi dech
pár trnů v dlaních
a v zimě rudé květy vykvetou
v těch smutných obílených zdech.

Nálada za náladou
… mě sčítá …
jak náruč noci co v posteli den vítá.

Nakreslený svět

Toto jsem původně chtěla ubytovat v šuplíku, ale nečekaně kladný ohlas na Epice lehce pozměnil můj názor na věc.
Jak pravil JC senior: … někdy bych byl nejraději nakreslený v nakresleném světě, jen ty sny, ty kdyby mohly zůstat...

Inspirováno lidmi, pohádkami ... a obrázkem co jsem si nedávno čmárala do skicáku :)

Nakreslená

Schovaný
za jedno … dvě, tři …
čtyři úsměvy v jedné větě.
Spoutaný
jen jeden … vždy sám, samotný
král i žebrák
v nakresleném světě.

Beze snů
jen jdu a jdu si.

Po stopách nepřiznané touhy
co v noci někdy unést chce tě