Svět ve stínu démonů

 

Věda vyvolává opojný pocit úžasu, stejně tak ale pseudověda. 

( str.21)

 

Proč jsem si vybrala zrovna toto čtení, i když u mě naučné knihy moc zdomácnělé spíš nejsou? Inu, protože mě fascinuje dnešní doba a rozšíření toho, čemu říkám lidová konspirační slovesnost. Přiznávám se, že sledování bizarností, které se mezi lidem vypráví a jimž se věří, mě baví. Kroutím sice hlavou nad tím, jakým nesmyslům jsou lidi ochotní uvěřit a rvát se za ně do krve, ale o to víc mě to fascinuje. Nechápejte mě špatně, já příběhy miluju. To je ostatně vidět na tom, kolik jich přečtu. Co ale vede lidi k tomu, že jsou ochotní některým uvěřit a považovat je za reálné?

Když jsem otvírala knihu, těšila jsem se na odpovědi nebo alespoň nasměrování, které mi ukáže nějakou tu záhadu lidské mysli.

 

Anotace:

Jak se máme inteligentně rozhodovat ve světě stále více ovládaném technologiemi, když nechápeme rozdíl mezi pseudovědeckými mýty a ověřitelnými vědeckými hypotézami? Carl Sagan, laureát Pulitzerovy ceny a významný astronom, zastává názor, že vědecké myšlení je kritické nejen pro hledání pravdy, ale i pro dobro našich demokratických institucí.

Sagan komentuje naši historii a kulturu, zkoumá a s podloženými fakty vyvrací klamy z dob minulých jako je čarodějnictví, léčení vírou, démoni i UFO. Přes to všechno se v dnešním takzvaném věku informací až znepokojivě daří pseudovědám s příběhy o mimozemských únosech, vyvolávání zemřelých a společných halucinacích, které si vyžadují pozornost a respekt. Jak Sagan jasně a výmluvně dokazuje, zpěv Sirén nerozumu není jen nesprávnou odbočkou naší společnosti, ale nebezpečný pád do temnoty, která může ohrozit naše základní svobody.

 

…

 

Lidi mají rádi příběhy. To víme všichni. Jako čtenáři patříme mezi ně.

Lidi si je rádi vymýšlejí a předávají dál. Dřív ústně a teď z této záliby těží knižní průmysl. No a co si budem – věda nám trochu kazí fascinaci těmito příběhy, když vyžaduje důkazy. Na druhou stranu je věda ochotná zkoumat a důkazy přinášet. Touto drobností, kterou bychom u jednotlivce mohli označit jako kritické myšlení, by se měl člověk v dnešní době zabývat obzvlášť pečlivě. Protože příběhů k uvěření jsou doslova hrsti. Internetem se šíří rychlostí blesku a je hodně lidí, kteří se za jejich pravdivost bijí v prsa. Každopádně touha nechat se odvést jinam, než do reality našich životů, alespoň v představách, tu je tak jako tak. Je tohle důvod, proč vznikly příběhy, které autor v knize ukazuje? Jaký je důvod toho, že je někteří považují za pravdu, ačkoli proto nemají jediný důkaz, který by bylo možné ověřit?

Na dobrodružné fantaskní příhody tu máme beletrii, že :) Na reálný život je potřeba nasadit trochu zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu. Obojím přispívá do veřejného prostoru právě tahle kniha.

 

Pan autor ve své knize představuje některé ze známých neověřených věcí (i očividných nesmyslů), které jsou dost často přijímány jako skutečné. Dost je všeobecně známých, i když se autor zaměřuje převážně na americké prostředí a tamní pseudovědecký folklór. Těšit se v knize můžete na oblíbené únosy mimozemšťany, problematiku čarodějnictví, zjevení a vizí, náboženství, využívání důvěřivosti lidí, různých typů zpeněžitelného šarlatánství (raději vynechám příklady, abych se někoho nedotkla :)), populární kruhy v obilí, trochu děsivý náhled do rádobyvěd totalitních režimů a mnohé další více i méně historické a bohužel stále aktuální příklady. Autor ale nevypráví tyto příběhy, pouze je uvádí jako příklady, ukazuje na nich kritické myšlení, uvažuje nad tím, kde se vzaly a proč jinak skeptičtí a málo důvěřiví lidé uvěří očividným blbostem. Kdo na tohle přijde, zasloužil by veřejné uznání…

Autor je zcela přiznaně zastáncem zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu, kterého princip pro jistotu vysvětluje v předmluvě, aby náhodou nedošlo při čtení k nějakému nedorozumění. Předpokládám proto, že by se asi našlo dost lidí, kteří by knihu odložili už v předmluvě, i když právě takoví by měli číst dál.

Normálně (přiznávám) často vynechávám právě předmluvy. Tentokrát jsem ji nevynechala a jsem ráda. Autor v ní totiž velmi pravdivě a bohužel taky smutně shrnul způsob učení našeho školství. Až s podivem, protože popisoval školství americké. Musela jsem uznat, že školy opravdu nejsou právě příkladem vědeckého přístupu k poznávání světa. Otázka „proč“ a zkoumání věcí se v nich obvykle moc nenosí. Jestli něco, tak se lidi dobře naučí přijímat věci, které jim někdo sděluje, jako holý fakt bez nutnosti nad tím přemýšlet. Proti faktům nic nemám, jen se přikláním spíše k pochopení celku než biflování jako dogmatu.

Už v první kapitole mě autor překvapil objevem toho, proč někteří věří spoustě věcem. Musím říci, že z tohoto úhlu pohledu jsem se na konspirátory nikdy nedívala. Takových úhlů pohledu, které jsem dosud na spoustu věcí neuplatnila, jsou v knize hrsti. A to je právě ono – autor nevysvětluje a nevnucuje, jen uvažuje a nabízí úhly pohledu. Říkám si, že právě proto by mohla být kniha přijatelná i pro některé méně zatvrzelé důvěřivce, kterým by možná pomohla s tím, jak se na věci dívat. Oproti mým běžným zvykům jsem si hodně zajímavých myšlenek v knize označila, abych se k nim mohla později vrátit. Celou knihou prostupuje důkladné pitvání tématu a ověřování všeho ze všech stran. Svoje zjištění pak autor předkládá ke každému z témat. Tento přístup k novým informacím by už od začátku vzdělávání člověka měl být standardem. Dokonale je vidět, proč autor považuje nepřemýšlení a neověřování věcí za nebezpečné a svobody ohrožující. Konec konců i naše vlastní historie má dost příkladů toho, kam důvěřivý, zmanipulovaný dav může dojít na základě smyšlených příběhů, kterým uvěřil.

 

Kniha není rozhodně typicky naučným textem. Autor vypráví dost poutavě, i když by se jeho styl dal označit za trochu moc „ukecaný“. Polovina věcí by šla čtenáři sdělit klidně i stručněji. Musím ovšem uznat, že jako ukázka autorova přemýšlení nad věcmi, nahlížení z mnoha různých úhlů na tu samou věc a hledání a vyvracení argumentů, to bylo super. Rozhodně bych nekrátila ani o odstavec. Navzdory čtivosti to každopádně není kniha, kterou slupnete za večer a oblíznete prsty. Naopak! Já jsem ji četla dost po částech, protože mě bavilo nad věcmi v ní přemýšlet a dohledávat si více informací. Kvůli tomu to ale není zrovna odpočinkové čtení na večer do postele.

Originál knihy vyšel v roce 1996. Trochu mě to překvapilo, protože jsem to zjistila, až když mi kniha přišla domů. Říkala jsem si, jak moc to asi bude aktuální. No tak překvapivě bylo. Některé supr čupr vyprávěnky totiž zřejmě mají schopnost přetrvat staletí a nenechat se omezit jediným důkazem nepravdy, se kterým věda přišla. Stejně jako autor bych se mohla podivovat nad tím, jak je možné že lidi baví vymýšlet si příběhy a dušovat se, že se staly, když přitom svět okolo nabízí tolik úžasného a dechberoucího sám o sobě. Asi se nedivím, i když nechápu proč. Ani kniha nenabídne odpovědi na otázku proč. Jen odpovědi na to, jak to nejspíš skutečně je. S tím, že autor je ochoten po předložení ověřitelných důkazů změnit názor.

To se mi ostatně hodně líbilo. V celé knize není očividný odsudek a obvinění ze lži – i když v pasážích o šarlatánech, kteří na důvěřivosti lidí vydělávají nebo hledají osobní prospěch, je trochu takový podtón. Pouze konstatovaní, že bez důkazů je vše, co lidi tvrdí pouhou vírou a smyšleným příběhem. A pak právě ony důkazy, které vyvracejí předložené příběhy a různé nesmyslné lidské konání pod rouchou spiritizmu, nadpřirozena a kdejakých pseudověd. Podle mého názoru je v knize dost slušně vysvětleno, co je to věda a jak funguje vědecké uvažování a hledání. Už jen principem fungování vědy – tedy hledáním důkazů a ochotou připustit omyl se věda liší od pavěd, které tvrdí, že „to tak prostě je“.

 

Našla jsem tedy svoje odpovědi? Ano i ne. U mnohých věcí je to celkem jasné – někteří lidé mají potřebu k šíření bludů naprosto jasnou – vydělat prachy nebo získat moc. U těch je tedy důvod sice křivý, ale jasný. Vzhledem k tomu, jak se jim zejména v poslední době daří, je to dokonce i trochu děsivé. Už to nemá nic společného s příběhy pro zábavu, ale smrdí to manipulací a nepěknými konci. A co ti ostatní, kteří na svých tvrzeních nevydělávají ani korunu a často kvůli tomu mají spíš problémy nebo je způsobují jiným? Pohání je touha být součástí něčeho úžasného? Nebo je to „dobrý úmysl“ vůči ostatním lidem? No, tak to těžko říct.

Jak říká oblíbený seriál dob minulých: „Pravda je někde tam venku.“ :) Našel by ji nejspíš někdo, kdo by udělal důkladný výzkum mezi lidmi. Nebo taky možná nenašel a příčina lidové konspirační slovesnosti zůstane záhadou.

 

Milujme příběhy! Užívejme si je!

Vždycky je ale potřeba rozlišovat mezi pravdou a fantasií. Mezi ověřenými fakty a tvrzeními bez důkazů. A o tom tahle kniha je.

Jak jsem někde četla: ti, kteří by tuto knihu potřebovali číst, si ji zcela určitě nepřečtou. Nepochybuji ale o tom, že spousta lidí ano a třeba pak svoje zjištění zkusí poslat do světa.

 

 

Pro koho tedy tato kniha je? Dovoluji si vypůjčit shrnutí jedné z uživatelek Databáze knih, která je nejspíš (odhaduji dle jejích slov) přímo z nakladatelství a na tvorbě knihy se podílela, takže si snad její slova vypůjčit mohu. Napsala to tak dokonale, že lépe už nelze. Cituji:

- pro skeptiky a vědce bojující proti pseudovědám pro připomenutí, že v tom nejsou sami, a že to má smysl
- pro intelektuály, aby na chvíli vykoukli ze své bubliny a uvědomili si, že tu opravdu pořád máme lidi, kteří věří na placatou Zemi, ještírky ovládající lidstvo, či účinnosti tisíce a jedné podoby hadího oleje
- pro veřejnost, která třeba tápe, jak si přebrat výpověď "vědce 1, který říká tohle" vs. "vědce 2, který říká tamto", a jestli je tenhle souboj vědců vážně tou vědou, které mají důvěřovat
- pro novináře, aby s předchozím bodem přestali.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Cesta ke knize vede například tudy.

 

O knize:

Autor: Carl Sagan

Překlad: Jan Pavlík

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 512

Smrt mezi řádky

 

Když jsem si o knihu psala, těšila jsem se na zajímavý příběh. To jsem ale netušila, že dostanu opravdu parádní bombu!  O čem tohle zelené papírové stvoření je? O true crime, o sériových vrazích, o posedlostech, o démonech z minulosti a o postavách. Hlavně o postavách!

 

Anotace:

Knihkupkyně Roach nechce přátele. Všechno, co potřebuje ke spokojenosti, jsou knihy o sériových vrazích a kriminální podcasty. Ovšem jen do chvíle, než do knihkupectví nastoupí Laura, kterou si každý hned zamiluje. Jenže Laura má i temnou stránku a tu vidí jen Roach. Zvědavost pomalu přerůstá v obsesi a Roach udělá cokoli, aby pronikla do Lauřina života. Ať už si to Laura přeje, nebo ne.

…

 

Každé pracovní prostředí je malým ekosystémem, kde se střetávají lidi, povahy a osudy značně různorodé. Naštěstí většina kolektivů je normální a nejzajímavějšími událostmi jsou skandály na firemních chlastacích večírcích a drby, které kolují v podhoubí firemních kuchyněk. Chlastacích akcí si zvědavý čtenář užije i zde dosyta. V příběhu se ovšem také seznámí s kolegy, kteří až tak úplně normální nejsou. A taky zjistí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř – hlavně v hlavách lidí.

Autorka představuje kolektiv zaměstnanců jednoho malého, téměř krachujícího knihkupectví, které je součástí velkého řetězce. Přichází sem nová manažerka, která si s sebou přivede své nové dva lidi, s nimiž už dlouho spolupracuje, aby trochu nakopli vánoční sezonu, protože korporát doufá v oživení skomírajících prodejů. Společnost zaměstnanců je to sice malá, ale zato pestrá. Od neškodných knihomolů – srdcařů a dlouholetých zaměstnanců, přes brigádníky, až po manažery, kterým jde hlavně o zjištění, zda stojí tato pobočka za záchranu nebo padne. Středem všeho jsou dvě ženy – Roach a Laura.

 

Roach, dlouholetá zaměstnankyně knihkupectví, byla chodící podivnost. Dost pohrdala ostatními lidmi a milovala skutečné zločiny, vrahy a všechny podivně temné věci. V jejím případě se nejednalo o mladickou pózu, ale o skutečně divnou osobnost. Nejdřív mi její zájem o true crime připadal v pohodě, ale jak jsem ji poznávala víc a víc, moje pocity vůči ní doznaly obrovského posunu od zvědavosti na typ člověka se zajímavou povahou, shovívavého přijetí jejích zálib ve stylu „ no, holt, každý jsme nějaký“, až po naprosté zhnusení tím, jaká je a jaký život a vztahy vede. Roach byla samorost, drsňačka, podivínka, magorka – jak kdo chce. Na lidech jí nezáleželo a nezajímali ji, dokud nebyli zavraždění a nebo pokud nebyli vrahem. Měla ráda jen svého obřího šneka – domácího mazla. A pak také kolegyni Lauru. Tou byla doslova posedlá, obzvlášť od chvíle, co se dozvěděla o jisté věci v Lauřině minulosti. Od té doby ji neúnavně pronásledovala a byla přesvědčená o jakémsi osudovém spojení mezi nimi.

Osobně fascinaci žánrem true crime moc nechápu.  Nerozumím ani ženským, které navazují vztahy s usvědčenými vrahy. Neumím ani odhadnout, jestli povaha Roach a její posedlost byla v takové podobě vyhnaná ad absurdum, nebo je to skutečně možné. Každopádně ona byla naprosto přesvědčivě napsaná a ačkoli znát takového člověka bych nechtěla, její kapitoly jsem doslova hltala. Musím se přiznat, že jsem ji sledovala se zaujetím, s jakým pozorujete něco odporného, k čemu se nechcete ani přiblížit. Tak intenzivní odpor jako k ní, jsem k žádné postavě nikdy neměla. Po jejím seznámení s přítelem se mi zhnusila nejspíš už definitivně. Jejich vztah byl ukázkou něčeho, co prostě nikdo normální nechce.

 

Laura na začátku působila jako velmi silná, pozitivní osobnost. Lidi ji měli rádi, se zákazníky vycházela skvěle a šířila kolem sebe pozitivní atmosféru. Autorka však ukázala její vnitřní démony, kteří jí nedají pokoj a zdánlivě silná Laura se postupně hroutí pod tíhou vzpomínek na děsivou minulost, které pečlivě schovává. Nutno poznamenat, že to  je hlavně kvůli Roach a tomu, co v Lauře svým zájmem vyvolává. Laura řeší své problémy převážně alkoholem, což je v jejím případě poněkud nešťastné. Vzhledem k psychické nestabilitě si neumí říct dost a je schopná se ožrat do němoty, aby utopila to, nač nechce myslet. Kupodivu ani okouzlující kolega Eli jako objekt přitažlivosti Lauře moc nepomohl. Nebyla srovnaná sama se sebou, s minulostí a tak jen těžko mohla ustát ukrutnou přitažlivost se zadaným kolegou, který zadaný hodlá zůstat. Laura ho sice přitahovala a jejich flirtíky byly vzájemné, ne ovšem natolik, aby úplně ztratil hlavu. Terapeutická skupina, kterou navštěvovala, na to také nestačila, protože každodenní vliv Roach a chlastu byl prostě moc silný. Na Lauře bylo možné sledovat ukázkový rozpad osobnosti, který jen umocnila Roachina posedlost a nátlak. V konečném důsledku tak ani Laura nebyla kladnou postavou a svým způsobem by ve mně nejspíš taky vzbuzovala dost odporu, kdybych ji znala osobně.

 

Psychologie postav je naprosto úžasná, je zpracovaná tak skvěle, až z toho mrazí – hlavně u Roach, ale Laura také není ve svých myšlenkách sluníčkovou dívenkou. Na postavy je nahlíženo až nezvykle blízko až do intimních detailů a myšlenek. Doslova mohu říct, že jsem znala jejich myšlenky a pocity, jako by byly moje vlastní. Jak děj postupoval, bylo jasné, že to, co Roach považuje za věci, které měly ji a Lauru spojit, je naopak rozdělují. Zločin, vraždy a vrahové byli pro Roach zdrojem potěšení a fascinace. Obdivovala je, toužila o nich a jejich „díle“ vědět všechno. Laura naopak věnovala pozornost obětem a jejich životu bez jejich násilného konce. Roachina posedlost jí připadala z pochopitelných důvodů odporná.

Napětí mezi nimi narůstalo a atmosféra houstla s každou stránkou. Autorce se povedlo vybudovat perfektní psychologické drama, které stálo právě na rozdílnostech obou postav a zároveň na tom, co měly „společné“. Náklonnost a sympatie od Roach k Lauře se postupně měnily v posedlost, která chvílemi problikávala až k nenávisti. A nenávist rozhodně byla oboustranná.

Autorka krásně představila vývoj vztahů tím, že se obě ženy ve vyprávění střídaly. Viděla jsem tak do obou hlav. A sledovala narůstající posedlost na jedné straně a nepřekonatelný odpor na druhé. Ze začátku jsem si ještě mohla myslet, že Roach je prostě sociálně neobratná. Že neví, jak navázat přátelství. Napadlo mě dokonce, jestli to nebude z její strany něco vážnějšího. Autorka mě však brzo vyvedla z omylu, o žádné milostné city nešlo. Mezi prací, kdy se obě setkávaly na prodejně, případně po práci s kolegy na chlastacích akcích, představila i soukromí obou. Obě měly vztah s mužem. Zatímco Laura cítila silnou přitažlivost ke kolegovi Elimu, Roach ulovila podivné individuum s podobným životním stylem, jako měla sama. Ani jeden vztah za moc nestál a romantiku od knihy nečekejte. Překvapivě, pokud bych měla vybrat šťastnější pár, byla by to Roach s tím jejím fujtajblem.

Byla jsem neskutečně napjatá, kam životy těhle dvou osob povedou a jak to nakonec dopadne. Roach byla stvůrka a Laura pod obrovským tlakem a věčně nasátá a tedy se dost těžko kontrolovala. Z prologu jsem věděla, že „to bouchne“. Autorka opravdu pečlivě připravovala půdu k pořádnému průšvihu. Laura už byla ke konci tak vypsychovaná a Roach troufalá, že jsem otáčela každou stránku s obrovským očekáváním. Osobně jsem čekala, že spíš Laura bude ta, která se neovládne a něco udělá. Jenže prolog už avizoval opak…

Konec mě naprosto dostal. Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ho pochopila správně. U Roach totiž bylo možné doslova všechno a závěr působil dost podivně. Na začátku v prologu se Roach přizná, že za „chybějící“ Lauru může ona. Není tedy tajemstvím, že to bude Laura, komu se něco stane. Jenže, sakra, co? Mám tendence si konec vykládat dvěma způsoby. A nejspíš je to i možné. Říkám si – v důsledku nejasností okolo konce - k čemu vlastně název knihy odkazoval. Jestli k tomu, že jedna hrdinka četla knihy o vraždách- tedy vlastně hledala a nacházela smrt mezi řádky - a u druhé docházelo ke „smrti“ osobnosti. Nebo šlo nakonec přeci jen o skutečnou smrt? Každopádně knihu si musím brzo přečíst znovu – ta odpověď tam někde je :)

 

Pokud máte rádi dobře propracovanou psychologii postav a knihu s houstnoucí atmosférou, kterou budete hltat najednou a nedovolí vám přestat, jděte do toho. Atmosféra a povahy hrdinek skrývají opravdu všechny stránky temnoty a autorka je umí dovedně odkrývat vrstvu po vrstvě. Já jsem si čtení užila a knihu rozhodně nepovažuji za tuctový thriller, jakých jsou na trhu hromady.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Smrt mezi řádky vás čeká tady.

 

O knize:

Autor: Alice Slaterová

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 376