Příběh Christophera

Autor: Radek Hraba
Vydal: Petrklíč
Rok vydání: 2020
Počet stran: 224

Napsat a zveřejnit tenhle článek pro mě bylo hodně těžké. Na knihu jsem se těšila a bohužel nenaplnila má očekávání téměř v ničem. Převládající pocit z knihy je ten, že měla ještě chvíli zrát v šuplíku. Řádky níže jsou jen můj názor a proto pokud vás kniha láká, nenechejte se odradit a udělejte si obrázek sami.

…

Christopher je všechno možné jen ne obyčejný kluk. Přes to ho potkala věc, která se klukům stává – rozešel se s přítelkyní. K tomu ho trápí potíže s rodiči, kteří se špatně vyrovnávají s jeho sexuální orientací. On sám navíc bojuje s rodinnou zátěží v podobě magických schopností, které podědil z otcovy strany. Místo studia magie by se raději věnoval normálnímu životu a kariéře populárního rakouského popového zpěváka. 

A k dovršení všeho se ho někdo na párty jeho kamaráda pokusil otrávit léky v kombinaci s drogami a navlékl to tak, aby to vypadalo jako pokus o sebevraždu.

Rodiče nechají syna zavřít do blázince, aby mu tam pomohli se sebevražednými sklony. Chris ale ví, že on se zabít rozhodně nehodlal a protože mu to nikdo nevěří, rozhodne se záhadu své vlastní nepodařené vraždy vyřešit sám.

…

Anotace:

Christopher právě oslavil devatenácté narozeniny a plánuje strávit letní prázdniny cestováním po exotických destinacích se svými kamarády. Tento plán se ale změní, když se po jednom večírku probouzí v nemocnici a zjišťuje, že se „předávkoval“. Jeho rodiče, stejně tak policie i doktoři, usoudí, že to udělal kvůli rozchodu s holkou, načež ho umístí do léčebny, a pro jistotu mu nechají spoutat jeho magické schopnosti. V léčebně Christopher dochází na sezení s psycholožkou, které vypráví o magických i nemagických událostech, jemuž se dosud přihodily, díky kterým se psycholožka snaží přijít na důvod vedoucí k jeho „předávkování“. Christopher si to ale v žádném případě nechce přiznat, tak se za pomoci svých kamarádů tajně pouští do vyšetřování vlastního „pokusu o sebevraždu“.

…

Anotace strašně klame. Ale rozhodně je dobře napsaná, takže upoutá pozornost a vzbudí zájem. Kniha ale očekávání nedokáže naplnit – aspoň v mém případě. Čekala jsem úplně něco jiného a kniha mi podle anotace zněla jako napínavá fantasy s detektivní zápletkou. Proto mě mrzí, že hodnocení bude takové, jaké bude. Za moje očekávání sice autor nemůže, já bych se však bez problémů přepla jinam, kdyby… A těch kdyby je bohužel hodně.

I když jsem po 38 stranách měla chuť knihu odložit, rozhodla jsem se, že jí dám šanci, protože jsem očekávala, že se pan autor trochu rozepíše a věci, které mi vadí, se postupně zlepší. U prvotin se to stává často. 

Nejvíc mi vadily ploché postavy, přemnožené vykřičníky a celkové budování příběhu. Příběh sám by někdy v budoucnu špatný nebyl, ale potřebuje ještě zrát, přepisovat a škrtat.

Že jsem nebyla varována ohledně LGBT bych snesla, i když to není v literatuře můj šálek kafe (pokud se nejedná o knihu typu Studna osamění, kdy byl toto skutečné závažný problém, který společnost nebrala normálně a hrdinku to skutečně ničilo). Nakonec se ukázalo, že zrovna to mi vadilo nejmíň, i když to působilo spíš samoúčelně než jako skutečný problém postavy.

Christopherův problém s orientací, hledáním sebe sama, s rodiči, s rozchodem s dívkou, s magií a společenstvem mágů z Druhé dimenze i s jeho předávkováním a pobytem v léčebně byly problémy, které by vydaly na dobrý příběh, jenže autor tam právě ten příběh zapomněl rozpracovat. Ano, stalo se to, ale já jsem o tom byla informována jen jako ve vnitrofiremním oběžníku, ne jako v románu. Chrisovo vyšetřování pokusu o jeho „otrávení“ bylo nosným prvkem příběhu, to beze sporu. A připadalo mi to zajímavé – takže nemůžu říct, že by se mi nelíbilo nic. A navíc se to kupodivu nečetlo špatně. Nepropracovanost, kterou tu kritizuji, přispěla k tomu, že se řádky četly fakt rychle.

K tomu také přispělo minimum popisů, spíš žádné. To by asi nevadilo, někteří autoři s tím pracovat umí, když se zaměří na emoce a prožívání postav, popis všeho ostatního se poskládá sám. Vyžaduje to však nadprůměrnou řemeslnou zručnost, perfektní psychologii postav a brilantní práci s textem. Toto nebyl ten případ. 

Text působil jako vyprávění zcela bez kulis okolního světa a vzhledu lidí nebo jejich fungování v tom světě. Stačilo by věnovat se tomu, co postavy vidí, co slyší, jak vnímají okolí. Cokoliv, aby bylo znát, že žijí v nějakém prostoru a mají v něm fyzickou podobu. Občas tu nějaký náznak byl, hlavně ke konci se to lepšilo, ale nestačilo to.

Text působil jako sled k sobě přilepených scén – rychlých a odbytých. To bylo i tím, že celá kniha byla z většiny tvořená dialogy a to mě nutilo do čím dál tím víc rychlejšího čtení, když to neproložil nějaký klidnější popisový odstavec. Dialogy byly navíc tvořeny jiným písmem, což mě dost rušilo a ještě to dávalo vyniknout tomu, kolik jich je. Přebytek vykřičníků tomu taky moc neprospěl. Nejvíc mi z knihy utkvělo, že postavy na sebe neustále křičí a rozkazují si. K příjemnému pocitu při čtení to taky nepřidalo – příběh vyvolával při čtení pocit spěchu a nervozity.

Dialogy na mě působily trochu uměle, některé i zbytečně. Postavám jen více ubíraly na věrohodnosti. Navíc hlavní postava Christopher z dialogů vycházel jako pubertální blbec se značnou porcí arogance. Že to nevzbudilo sympatie k němu je víc než jasné. 

Pokud si autor vybere téma LGBT, problémy s dospíváním a hledáním vlastní identity, očekávala bych od postavy i jiné emoce než jen lhostejnost k tomu všemu a pohrdání vůči okolí. Já z něj skutečně necítila, že se s něčím pere (s výjimkou šesté kapitoly, která byla fakt dobrá). Chris byl arogantní, sarkastický, nevzbuzoval ve mně žádné sympatie. Ale to žádná postava.

Postavy – přemýšlím, co o nich říct – prostě ploché. V průběhu čtení pro mě postavy nebyly ničím víc, než jmény. Pan autor jim zapomněl dát osobnosti. Jejich emoce ke mně proudily jen prostřednictvím vykřičníků na konci věty (a vážně jsem byla v pokušení je počítat). Ve skutečnosti žádné emoce neprožívaly. Každá dostala jméno, ale žádná z nich v sobě neměla nic zajímavého, proč bych jí chtěla fandit, nenávidět ji nebo ji chtít poznat. Byly jen Chrisovo křoví.  Jejich reakce pro mě byly často nepochopitelné. Chris se třeba na jednom řádku kvůli něčemu strašně rozčiluje a hned v druhém pronese „Dobře“ a s celým problémem se okamžitě smíří – bez dozvuku, bez emocionální odezvy v něm, v textu nebo ve mně. Možná to všechno měl autor v hlavě, ale nedal to na papír. Nenechal mě svoje postavy poznat, neukázal mi, jaké jsou (krom Christopherovy nesnesitelné arogance), tak jak jsem pak měla prožívat s nimi, soucítit a považovat jejich příběh za něco reálného? Jediné, co mi utkvělo, bylo jejich nesnesitelně pubertální chování, šikanování nekouzelné veřejnosti a potřeba chlastat a balit holky.

Kniha se dělila v podstatě na dvě části – současnost a náhledy do minulosti vyprávěné Christopherem. Některé části, které mě přivedly do minulosti, nebyly úplně dobře zvládnuté. Už jen ty první dva – výlet se školou se smrskl jen na popis chlastání a sdělení, že se vyspal s holkou. A ten druhý - v klubu, vyspal se s klukem. No a? Jemu to bylo zjevně jedno, i když to pro něj mělo být obojí poprvé, ani jedno vyspání v něm nezanechalo sebemenší stopu. Co v tom teda bylo pro mě? Jen informace, že se to stalo? 

Na druhou stranu se mi líbilo, že vhledy do minulosti autor pojal, jako sezení s psycholožkou. To je celkem dobrý způsob, jak přinutit postavu otevřít minulost a zjistit co vedlo k její nynější osobnosti.

Při čtení se mi zdálo, že se v tématech autor utopil. Trochu to působilo, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Čarodějové, LGBT, hlavní postava popový zpěvák, ještě šlechtický titul v magické říši, potomek anděla a démona… Jako by tam mělo být všechno a některé věci z toho ani nevím proč. Něco navíc bylo jen tak plesklé do děje, aniž by byl viděn nějaký význam pro příběh (např. popový zpěvák). 

Text cválal kupředu jako splašený kůň, nenechal mě dostat se pod povrch (když pominu skutečnost, že se zdálo, jako by nebylo kam), nenechal mě poznat postavy, prostředí a vlastně ani pořádně zápletku nerozvinul. Co se v knize postavám děje mi bylo prostě jen stručně sděleno.

Příběh evidentně nebyl pro mě. Nesedl mi způsobem zpracování ani stylem psaní autora. Věřím, že autor dělal to nejlepší, co mohl – právě proto si myslím, že příběh potřeboval ještě zrát a autor se více vypsat a nabrat zkušenosti. 

Bohužel jsem jej také četla v době, kdy se mi pod ruku dostaly jedny z nejlepších knih, se kterými jsem kdy měla tu čest, takže nevypsanost autora a začátečnické chyby vynikly tím víc. 

Příběh sám o sobě měl zajímavý nápad, to rozhodně. Obzvlášť šestá kapitola, kde se stalo něco velmi zásadního, mě bavila tak, že mi ani výše zmíněné věci chvíli nevadily. Magický svět by si však zasloužil trochu lépe propracovat a vysvětlit. Stejně tak by víc pozornosti zasloužily postavy.

Za sebe knihu bohužel doporučit nemohu a mrzí mě to o to víc, že se jedná o českého autora, který mi knihu nabídl sám. Jen dobrý nápad mi bohužel nestačí.

Pokud však knihu chcete zkusit a udělat si vlastní názor, seženete ji v knihkupectví. Například zde.