Čokoládový klub

 

K přečtení knihy mě nalákala jednoznačně obálka. Připomínala mi knihy od Caplinové a i když toto anotace spíš nepotvrzovala, říkala jsem si, že to prostě bude pohodové a zábavné čtení. A musím říct, že kniha mé očekávání splnila.

 

Anotace:

 

Diamanty jsou věčné, ale nejlepším přítelem ženy je čokoláda.
Pro Lucy neexistuje nic, co by nevyléčila čokoláda, od zlomeného srdce až po bolest hlavy. Je to jediná věc, na kterou se může spolehnout. A není sama. Její přítelkyně Autumn, Nadia a Chantal sdílejí její vášeň a společně tvoří Čokoládový klub, který neváhá zasáhnout, když se v životě některé z nich objeví krize. A že jich je! To pak vždy vyhlásí čokoládovou pohotovost. Jejich záchranné akce jsou bláznivé a někdy hodně dobrodružné.
Lucy překročila třicítku a stále hledá tu pravou práci i toho pravého muže. Ani jedno se bohužel neobejde bez nehod. Lékem a útěchou je pro ni čokoláda, ve které se opravdu vyzná. Nadia opustila skvělou práci i rodinu pro lásku, dnes má malého syna a manžela, který propadl hazardu. Je schopná slízat čokoládu i ze synkových sušenek, když na to přijde.
Autumn, dívka z vyšších vrstev s příliš citlivým svědomím, ohnivými kudrnami a příšerným vkusem, se stará o drogově závislou mládež, svou vlastní závislost však pečlivě skrývá.
Chantal je Američanka se čtyřicítkou na krku, bohatým manželem a nenaplněnou potřebou sexu. Její náhodní partneři způsobí řadu problémů, z nichž jí pomohou kamarádky a čokoláda.

 

…

 

Tyhle čtyři se potkaly úplně náhodou – v kavárně Čokoládové nebe nad hrnkem čokolády a porcí dokonalých bonbonů. A protože si rozuměly, ačkoli ony sami i jejich životy jsou úplně odlišné (nebo i právě proto), daly se dohromady a vytvořily čokoládový klub. Jeho členky se scházejí v kavárně kdykoli některá z nich potřebuje něco probrat s ostatními – a protože je to kniha pro ženy a o ženách týkají se potíže v naprosté většině vztahů chlapů a práce – prostě běžného ženského života. Jsou to nejlepší kamarádky, jsou si vzájemně oporou. Takové kamarádky chcete!

Příběh vypráví Lucy, i když občas si autorka odskočí a sleduje i jiné dámy. Přímo do hlavy jsem však viděla jen Lucy. To bylo na jednu stranu zábavné a na druhou stranu to z Lucy občas dělalo strašně namyšlenou kačenu. Jejím největším problémem byl vztah s notorickým podvodníkem a její lenost a chaotičnost v práci. Připadala mi, že moc netuší, co by chtěla, krom cpaní se čokoládou. Ze všech čtyř dam mi Lucy byla pro své vlastnosti nejméně sympatická, ale její pohled mě stejně bavil. Byla totiž původkyní většiny humorných situací v knize – občas, pravda, až absurdních, ale zábavných rozhodně.

Ostatní dámy byly poněkud mírnější povahy. Nadia i Chantal měly obě potíže v manželství, i když každá trochu jiného druhu. Nadia měla krom toho i malého synka a hluboko do kapsy. Chantal byla zase dost bohatá, ale pouze co se peněz týkalo. Autumn trápil její bratr, který nebyl zrovna zlatíčko. Ona sama však byla z holek nejvíc zajímavá svou povahou a prací pro mladé lidi, kteří bojují s drogovou závislostí.

 

Kniha je odpočinková a zábavná věc. Nelze od ní očekávat žádný brutální děj ani nic extra hlubokého přes to, že se některými vážnými tématy zabývá. Autorka nejde tak do hloubky, aby to z knihy dělalo něco jiného než příjemně čtivý odpočinkový román. To bylo podle mě dobře. Myslím, že každá z čtenářek si minimálně něco z toho zažila nebo si to dokáže představit dost dobře. Nejlépe se asi bude dát ztotožnit s Lucy, protože její potíže byly asi nejvíc banální. Možná jsem se chvílemi mlátila knihou do hlavy, když jsem nechápala, jak může být tak slepá a nevidět, co se kolem ní opravdu děje, ale když si vzpomenu na sebe… No :).

Autorka mě překvapivě zaujala životy těch čtyř žen. Vybrala jim takové osudy, že mi připadaly všechny opravdové a zajímaly mě jejich problémy a to, jak je vyřeší. Vlastně se i docela pěkně doplňovaly, protože byly každé trochu jiné a zároveň podobné. Všechny měly gró problému ve vztazích, ať už manželských nebo mezilidských a to, jak si dámy naslouchaly, pomáhaly si a byly tu jedna pro druhou, bylo úžasné. Občas jsem se při čtení docela zasmála ve stylu „cizímu neštěstí se směje dobře“ ale ty situace byly opravdu veselé. I když to, co se dělo Lucy, občas hraničilo s nemožným – takovou smůlu nemůže nikdo mít. A ona tomu navíc pomáhala tím, že byla trochu nezodpovědné a líné třeštidlo. Často mi u toho naskakovala populární Bridget Jonesová, jen mi Lucy nebyla tolik sympatická. Bavit se každopádně budete a knihu si užijete úplně bez problémů.

Kniha se řadí k těm příběhům pro ženy, které sice nevynikají šílenými vášněmi, ale lásku a romantiku tu pochopitelně taky najdete. Holky jsou čtyři a každá se s nějakým tím zajímavým mužem potká. Ne vždy půjde o muže, kterého by potkat chtěla, ale na světě nejsou jen idolové :) Líbilo se mi, že nakonec ti, kteří vyhráli přízeň dam – ať už šlo o nové muže nebo staré partnery – nebyli dokonalí, ale prostě lidé z normálního světa. Ten, který zůstal s Lucy, to každopádně nebude mít v životě jednoduché :)

 

Jediné, co mi po chvíli docela vadilo, bylo enormní množství čokolády na každé straně. Vážně si neumím představit, že je někdo schopen sežrat tolik čokolády a neuhnat si cukrovku nebo si při nejmenším nezkazit žaludek. Hlavně Lucy totiž nejí prakticky nic jiného. Tláskala ji do sebe na každé straně a i když byla popisovaná jako boubelka, myslím, že při takovém množství to muselo být zákonitě mnohem horší. Já si na čokoládu a sladké obecně moc nepotrpím, tak nevím, každopádně se mi občas z jejího čokoholictví trochu zvedal žaludek. Bohatě by mi stačilo, kdyby se čokoládové orgie soustředily jen do prostředí kavárny.

 

Pokud máte rádi příběhy o ženách a pro ženy, z normálního života, neváhejte a po knize sáhněte. Já jsem byla spokojená. Po dočtení mi zůstal příjemný pocit z dobré a zábavné knihy. Takže celkově to bylo fajn. Až na tu čokoládu. Tu si teda hodně dlouho nedám.

P.S.: knihám od Caplinové se to vůbec nepodobá, tak na to nečekejte :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud si chcete příběh taky přečíst, hledejte tady.

 

O knize:

Autor: Carole Matthewsová

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 336

Rebelky z Oxfordu: Jak svrhnout vévodu

 

Knihu jsem si chtěla přečíst hned, jak jsem ji uviděla v nabídce. Po tom, jaký střídavý úspěch u mě měli Bridgertonovi a trochu mě přestali bavit, jsem doufala v nalezení jiné série, která si podrží úroveň a vynechá jistou naivní romantiku, která mi kvůli své zjednodušenosti nesedí. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že Rebelky z Oxfordu mají více než dobře nakročeno k tomu se takovou sérií stát.

 

Anotace:

 

Píše se rok 1879 a svět ovládaný muži se otřese v základech.

Annabelle Archerová dostane jedinečnou příležitost stát se jednou z prvních studentek Oxfordské univerzity. Stipendium jí poskytne dámský spolek, který se snaží prosadit volební právo pro ženy. Má to ovšem jednu podmínku ­– Annabelle musí na oplátku najít vlivného muže, který se postaví za zájmy spolku. Jejím cílem se stane chladný a vypočítavý vévoda z Montgomery, který na příkaz královny řídí britskou politiku.

Když si Annabelle najde cestu na jeho panství, rychle si uvědomí, že největší výzvou bude mu odolat. Vévodu tvrdohlavá intelektuálka dohání k šílenství, a co je ještě horší, zdá se, že kvůli ní úplně ztrácí svou chladnou rozvahu. Ale nebyl by nejlepším stratégem v zemi, kdyby se s ní nepokusil vyjednat docela jinou dohodu…

 

…

 

Podle anotace vypadá dílo od začátku na knihu, která bude oddechovým románkem s průhlednou romantickou linkou, na jakou jsem z podobných knih zvyklá a ničím mě nepřekvapí (a nebaví mě). No… ano i ne :) Romantická linka nechybí, ale rozhodně není hloupá, protože vztahu hlavních hrdinů dala autorka více než skvělé pozadí. Oddechová kniha určitě je, ale zároveň jí nechybí ani otázky k zamyšlení. Hlavně tedy ty otázky o životě žen a manželek v tehdejší době.

Kniha se věnuje závažnému tématu společenského postavení žen v tehdejší době a boji sufražetek za ženská práva. Samo o sobě by to byl dost dramatický a vážný příběh, ale autorka ho romantickou linkou odlehčila, aniž by něco z vážnosti tématu zlehčovala. Vlastně musím říct, že mě překvapilo, jak dobře může být zpracovaný příběh, který je ve své podstatě historickým románkem.

 

Na začátku knihy jsem se seznámila s hlavní hrdinkou Annabelle, která dosáhla na svou dobu obrovského úspěchu. Podařilo se jí získat stipendium na Oxford, kde se stane jednou z vůbec prvních ženských studentek! Že to nebude jen tak snadná životní cesta je vidět hned na začátku, kdy musí v podstatě lstí přimět svého bratrance – pána rodiny – aby jí vůbec dovolil na studia odjet. Protože k čemu vlastně ženská potřebuje studia? Údělem ženy není být vzdělaná, ale rodit děti, starat se o domácnost a muže a hlavně nevyčnívat.

Annabelle je sice pouhou dcerou faráře, ale bylo jí dopřáno slušné vzdělání a tak je přesvědčená, že by je dál rozvíjet prostě měla, obzvlášť když se netouží vdát a ani se jí moc nechce do smrti dělat pomocnou sílu v bratrancově domě. Stipendium ke studiu získala od ženského spolku a s tím se pojí malý háček. Protože dluží sufražetkám za šanci studovat na univerzitě, musí se zapojit taky do jejich boje za práva vdaných žen a žen obecně. A tak, při jedné akci, kdy rozdávají letáky vlivným mužům a snaží se přitáhnout pozornost k jejich věci, potkává Annabelle jistého vévodu z Montgomery. A to je zatraceně vlivný muž. Jeho podpora by se sufražetkám hodila a když už na něj Annabelle tak šikovně narazila, další přesvědčování mocného muže je na ní. A s tím se pojí další malý háček. Vévoda je nejen zatraceně mocný, je taky zatraceně přitažlivý.

 

Pokud bych chtěla knihu hned na začátku zhodnotit celkově a jen několika slovy, musela bych říct, že se autorce povedlo prostě všechno. Ať už vezmu postavy, téma, příběh nebo romantickou linku, všechno k sobě perfektně ladí, zapadá to do sebe a skvěle se to doplňuje až tak, že je kniha doslova k neodložení.

Autorka stvořila vtipné, hravé a chvilkami i vážné a dojemné vyprávění o životě ženy, která nechce jen trpně snášet svůj osud, ale získat od života právo rozhodnout o něm sama – aspoň o některých věcech. Protějšek jí dělá muž, který je vysoce postavený až tak, že rozhoduje o životě mnohých. Tato svoboda a moc s sebou zároveň nese hodně nesvobody, odpovědnosti a bezmoci nad vlastním osudem. Oba dva se skvěle doplňují. Jsou si v mnoha věcech podobní a v některých odlišní přesně tak, aby to vyvolalo to správné jiskření, spoustu diskuzí o závažných i méně závažných věcech a slovních střetů, které sice pobaví, ale nejsou prvoplánové a plytké. Mezi těmito dvěma vážně dobře napsanými postavami vzniká vztah, který je velmi jiskřivý a spalující a zároveň má trochu hořký podtón. Při jejich společenském postavení je naprosto vyloučené, aby Annabelle byla Sebastiánovi něčím víc než milenkou a i to by byl pěkně pikantní skandálek. Věc, která jejich vztah komplikovala, tedy nebyla žádnou vymyšlenou povrchní blbinou a o to byla lepší. Tušila jsem, jak to asi skončí, navzdory tomu byl pořád na místě jistý díl pochybností.

Annabelle není úplně nevinná debutantka, ale zároveň má v sobě zakořeněnou jistou morální úroveň a má představu o svém životě. Není to žádná hlupačka, která se bez rozmyslu vrhne vévodovi do náruče a dělá drahoty jen na oko, jak to v podobných knihách bývá. Ona si uvědomuje následky, protože na ni by případný poměr měl mnohem větší dopad. Především by přišla o možnost studovat, o přítelkyně, které by se k ní sotva znaly, kdyby žila ve skandálním vztahu, její děti by nikdy nemohly být uznány a navíc by musela snést, že se její milý ožení, aby měl právoplatného dědice.

 

Takhle to vypadá, že je příběh spíš dramatem, než odpočinkovou romantikou. Nenechte se zmást. Kniha je o lásce. Nechybí v ní nic, co v podobných knihách bývá a co krásně dokresluje atmosféru, kvůli které tyhle příběhy čtu. Užila jsem si večírků, plesů a všech podobných věcí, které mě na knihách z podobné společnosti baví. Je tu ono kouzelné pozvolné poznávání se hlavních hrdinů. Vévoda umí být velmi dvorný a vychovaný, když chce a konečně odhodí předsudky vůči vesnické holce, která se mu vetřela do života. Nechybí nenápadné doteky, tajně ukradené polibky a ano – nechybí ani scény po desáté hodině. I když musím poznamenat, že jich není moc a autorka projevila obdivuhodný vkus při jejich psaní. Jsou dostatečně vášnivé, ale bez klišé a trapností. Zkrátka: Kniha nabízí krásnou romantiku mezi velmi sympatickými postavami. Jiskření mezi nimi bylo opravdové a věci, které jim vztah komplikovaly neméně.

Zajímavé je taky téma ženské emancipace a prosazení se v dosud mužském světě. Sufražetky bojují za práva žen a nemají to lehké. Že si nad jejich názory klepou na čelo muži asi nikoho nepřekvapí, ale jsou proti nim i ženy. Mnohé ženy se pevně drží svých okovů, na které jsou zvyklé. Mají strach se za sebe postavit, neumí si ani představit jiný svět, než který znají. I hrdinka pořád naráží na jeho mantinely, které ji omezují způsobem, jenž je dneska nepochopitelný. K tomu všemu nemá snadný život. Musí pracovat, protože potřebuje peníze, do toho náročné studium a to vše v kontrastu k vysoké společnosti, do které hrdinka nepatří, i když je kvůli pomoci sufražetkám nucená se v ní pohybovat.

Když se odhlédne od těchto témat, je to prostě čistá romantika, ale zaručuju, že odhlížet nebudete chtít. Protože rámec, jaký toto romantickému vztahu dává, je naprosto originální. No a taky zjistíte, že romantiky je v knize nakonec přeci jen víc :) přesně tolik, kolik je potřeba.

 

Kniha bude skvělá pro fanynky Bridgertonových, které chtějí o něco méně prvoplánový příběh. Více propracovaný a bohatší o události okolo šťastného páru. Osobně si myslím, že by mohla zaujmout i ty čtenářky, které podobnou literaturu nevyhledávají, protože jim připadá naivní a hloupá. Tato kniha taková není.

Varování! Neberte si knihu do vany. Já jsem se tak začetla, že jsem málem umrzla v chladnoucí vodě. Ano, upřímně přiznávám, pohltila mě tak, že jsem úplně zapomněla na okolní svět.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete seznámit s rebelkami z Oxfordu, hledejte tady.

 

O knize:

Autor: Evie Dunmore

Série: Rebelky z Oxfordu (1. díl)

Překlad: Michaela Martincová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 376

 

Kouzla rodu Thornů

 

Knihu jsem tak nějak musela mít. Jako to bývá u většiny, které mě zaujmou obálkou a anotací. Tahle speciálně vypadala, že bude stát za přečtení. A to taky stála, ale… Přeci jen jsem vyšťourala nějaké to ale, které knihu řadí spíš k průměru, než k mým největším knižním hvězdám. Vyloženě zklamaná jsem sice nebyla, ale rozhodně jsem čekala mnohem víc.

 

Anotace:

Strhující fantasy, ve které knihy žijí vlastním životem a mohou i zabíjet.
Elisabeth vyrůstala v jedné z austermérských veleknihoven. Od malička procházela kolem spoutaných grimoárů – kouzelných knih, které se po osvobození změní v běsnící monstra z kůže a inkoustu. Když při útoku na veleknihovnu jeden z nejmocnějších grimoárů uprchne, Elisabeth se ocitne uprostřed gigantického spiknutí a je obviněna ze zločinu. A co hůř, k soudu ji bude doprovázet čaroděj Nathaniel Thorn, který je ztělesněním čirého zla… Nebo je vše jinak?

…

 

Nejzajímavější na knize mi přišel nápad. Jako asi většině lidí. Na zpracování „živých“ knih jsem byla opravdu zvědavá. A tato část knihy mě (snad jako jediná) nezklamala. Knihovny byly fascinujícím prostředím plný knižních osobností od těch poměrně neškodných až po smrtící kousky. Paní autorka krásně vysvětlila, proč tomu tak je a možnost stvořit pomocí magie a lidských (nebo prostě živých) artefaktů cosi žijícího vlastním životem a druhdy nebezpečného, byla originálním prvkem děje. Líbilo se mi i to, že některé knihy trávili svůj čas v normální knihovně, zatím co jiné byly uvězněny v okovech a různých ochranných pouzdrech, přičemž ty nejnebezpečnější měly dokonce celu ve sklepení. Podle stupně nebezpečnosti se s nimi taky zacházelo a to ještě umocňovalo dojem, že jsou opravdu živé. Kdybych byla mágem, šla bych do toho a vyráběla takové grimoáry :) samozřejmě jen ty milé, laskavé a neškodné.

Knihovníci, kteří tyto grimoáry opatrovali v knihovnách, už zdaleka nebyli tak zajímaví, jako jejich svěřenci a vlastně i zbytek postav, ale k tomu se dostanu. Teď zpět ke grimoárům. Autorce se povedlo vtisknout knihám skutečné osobnosti a vlastnosti. Při čtení je krásně cítit, co pod kterou knižní vazbou dřímá, jak to přemýšlí a jak moc škodlivé to je. A co teprv, když se ty nejškodlivější utrhnou ze řetězu a začnou řádit. To mě bavilo! Navíc mi to dávalo dokonalý smysl. Když přeci stvoříte knihu se zlým úmyslem pomocí zlých kouzel a částí těl obětí, nemůže vzniknout nic dobrého.

 

Svět nikterak extra propracovaný nebyl, možná bych ocenila malinko více informací, ale na druhou stranu to nebylo něco, co by mi vyloženě kazilo požitek při čtení. Bohužel jsem ale úplně nepochopila, kde přesně se nacházím. Prostředí mi připadalo středověké, ale život a chování postav tomu odpovídal jen částečně. Našli se tu i věci jako novináři a podobně. Protože autorka moc podrobně nepopisuje, místy mi připadalo, že jsem v temném středověku, třeba v knihovnách nebo při cestování,  a pak ve městě hupky do téměř viktoriánské éry. Knihovny jsem si představovala jako hrady a město trochu jako Londýn, ale třeba to tak mělo být, jen si tím nejsem moc jistá :)

Magie byla zajímavá. Ať už šlo o ony grimoáry nebo podstatu moci kouzelníků. Líbily se mi dědičné rody i nutnost připoutat k sobě „rodinného“ démona, pokud jste chtěli čerpat jeho magii a patřit tak k těm opravdu mocným. Škoda, že rody nedostaly v knize více prostoru, jenže to by zase byla kniha na více dílů a to, že nemá pokračování, byla jedna z věcí, která mě na čtení příběhu lákala. Navíc bych si nejspíš tolik neužila grimoáry a to by byla škoda. O způsobech kouzlení jsem se ale moc nedozvěděla a vlastně vyloženě čarodějnicky se projevoval hlavně Nathaniel a démoni. O ostatních bylo spíš řečeno, že používají magii a že jsou velmi mocní a knihovníci se jich obávají a pohrdají jimi. Dědicové rodů mi tak připadali spíš jako nádoby pro démony, aby mohli na svět, než plnohodnotní kouzelníci. Bez nich mágové moc z většiny ztráceli. Chválím ale, že používání moci démona kouzelníky i něco stálo a ze své magie neměli jen výhody. Nevím ale, jestli toto ještě považovat za plus a nějak to výrazněji chválit, protože se mi už nestává, že bych v knize narazila na moc bez určitých osobních obětí.

Příběh působil trochu nedotaženě a „detektivní“zápletka byla průhledná a místy nedávala moc smysl. Děj na stránkách se mi zdál dost předvídatelný – jak po stránce zápletky, tak po předvídatelnosti romantické linky i odhalení záporáka.  Nemůžu si stěžovat na to, že by se kniha nečetla dobře nebo nudila. Nenašla jsem v ní ale nic, co by bylo vysloveně úžasné a neodolatelné – tedy až na ty grimoáry, no. Pořád si však myslím, že se z toho dalo vytřískat víc.    

 

Z postav mi připadal jednoznačně nejlepší démoní  služebník Nathaniela Thorna, Silas. Mísil se v něm krásný rozpor mezi spoutáním smlouvou a démoní podstatou a touhou získat to, proč na svět vůbec byl ochoten přijít a spojit se s kouzelníkem. Vypadal jako opravdu hodný a slušný člověk a mě se líbilo, jak neustále ubezpečoval Elizabeth, která měla sklon naivně v jeho dobrotu uvěřit, že mu nemá věřit. Že je tím, čím je, i když v tuto chvíli oddaně slouží Nathanielovi a zdá se, že je snad jeho jediným přítelem.

Nathaniel sám taky nebyl úplně špatný. Chybělo mu ale nějaké výraznější charisma a i když byl mocným kouzelníkem, v jádru byl prostě vyděšený kluk, což jen maskoval sarkasmem hraným drsňáctvím. To mi trochu nesedělo k jeho výchově a prostředí, odkud pocházel. Zdálo se mi, že mezi kouzelníky není pro dětství ani křehkost místo. Rozhodně ne mezi těmi, kteří dobrovolně uzavírají smlouvy s démony. Ano, byl mladý, zažil v dětství hrozné věci, ale mně prostě vadilo, jak se k tomu stavěl. Nathaniel zaujal ke svému dědictví postoj, který mi sympatický nebyl – izolovat se od světa je pro hrdinu k ničemu. Čekala bych víc, když ví, jak na houby současný stav je. Čekala bych aktivitu, snahu využít moc k něčemu dobrému, touhu po změně – prostě udělat s odkazem něco, co má smysl. Podle všeho měl velkou moc a její jedinou ukázkou byla šou při zatýkání Elizabeth a příprava sálu na ples. Jako jo, na konci se trochu vzmužil a pohnul k nějaké aktivitě, jenže to už jsem mu to moc nevěřila a jeho motivace se mi nezdály dost silně ukázané. Pro mě neměly tu sílu překonat jeho dřívější rezignaci.

Když už jsem u hlavního hrdiny, musím se zmínit i o hrdince. Elizabeth byla trochu nemastná neslaná. Moc mě ani nenapadá, co bych o ní řekla. Možná, že byla statečná, ale jí se věci v podstatě jen děly a ona reagovala. Sice dobře, ale pořád nebyla moc aktivním hrdinou ve svém příběhu. Jen procházela a reagovala. Pokud měla nějaké výraznější rysy, byla to bezbřehá naivita a nezkušenost. Ano, byla celý život zavřená v knihovně, ale pracovala s tak nebezpečnými knihami, že by nejspíš měla vědět, že tomu, co hezky vypadá a hezky mluví, se nemusí vyplatit věřit. Kde se vzal její cit k Nathanielovi, to opravdu netuším a už vůbec nevím, kdy se vlastně on zamiloval do ní – proto mi to připadalo jako slabá motivace ke změně. Prostě tam tihle dva byli, tak na sebe zbyli?

Záporák byl jen naivní blbec, který dělal, pro co se domníval být předurčen, aniž by se jen na chvilku zamyslel nad tím, zda to náhodou není celé kravina. Upřímně pro mě asi největší záporácké zklamání, co jsem kdy zažila. Jeho plán měl tolik děr a po dlouholetých zkušenostech, jaké měli kouzelníci z velkých rodů mít, mu mělo být jasné, že to rozhodně nedopadne tak, jak si představoval. Navíc byla snaha předvést ho jako prohnaného politického manipulátora. To se ale projevilo jen tím, že ze sebe dělal celebritku a využíval k tomu tisk. To mi nepřipadá dost záporňácké, prostě klamání veřejnosti, které je běžné. Za ten zvrat v závěru, ale autorce docela tleskám.

 

Pokud od knihy moc nečekáte. Nejspíš nebudete mít po přečtení výhrady. Já jsem ale, vzhledem k marketingovému šílenství okolo, něco čekala a to byla nejspíš chyba. Nikdy nevěř démonům a marketingu :D  Kniha je prostě průměrná oddechovka s krásnou obálkou a sice zajímavým, ale ne úplně využitým potenciálem a ne úplně dotaženým dobrým nápadem. Pokud by byly skvělé postavy, tak mi to nejspíš nebude tolik vadit, ale ani v tomto mi to s knihou nezajiskřilo.

Myslím, že nadšení budou spíš hodně mladí čtenáři, zejména ti, kteří se žánrem teprve začínají. To není nic špatného! Každý příběh má své čtenáře. Tento byl pro ty, kteří zatím nemají moc s čím srovnávat. A těm ho i doporučím. Určitě na něm najdou to svoje.

 

O knize:

Autor: Margaret Rogerson

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

Aglajina zem

 

Knihu mi k přečtení nabídla přímo autorka a protože mě zaujala anotace a obálka, rozhodla jsem se příběh zkusit. Budil ve mně dojem, že půjde o romantickou fantasy, něco přesně ve stylu, jaký mi poslední dobou hodně vyhovuje. Kniha navíc je poměrně hubeňoučká, takže nehrozila ani přílišným vytížením, které se mi teď spíš nehodí. Zkrátka jsem se mohla těšit ze všech důvodů, pro které se rozhodnete číst nějakou knihu.

 

Anotace:

Aglajině zemi – panensky čisté planetě, kde lidé žijí v harmonii a míru – hrozí návrat do temných časů naplněných strachem a utrpením. Náhle totiž umírá její Ochránkyně, čarodějka Diviena. Těsně před svou smrtí se, sžírána obrovským pocitem viny, odhodlá k riskantnímu činu, jenž by nakonec mohl obyvatele Aglajiny země zachránit...

Na Zemi, planetě velmi vzdálené od Aglaji, vede obyčejný život třicetiletá Melinda. Pracuje v knihkupectví, volný čas tráví s kamarádkou Viktorií a bydlí sama se svou mouratou kočkou. Touží po lásce, ale žádný vztah jí nevydrží moc dlouho. Netuší, že to má svůj důvod.

Když jí do života vstoupí Adam, vše se obrátí vzhůru nohama. Melinda se konečně šťastně zamiluje a je přesvědčená, že Adam je ten pravý. Vzápětí ho ale ztrácí. Pro to, aby se znovu setkali, je Melinda ochotna uvěřit čemukoli a jít kamkoli.

Cesta za milovaným mužem ji zavede do Aglajiny země. Tak, jak svým zoufalým činem předurčila Diviena...

 

…

 

Knihu jsem začala číst hned, když se poště „podařilo“ mi ji doručit a protože je opravdu kraťoučká, bylo raz dva hotovo. Se sepsáním názoru už to ovšem tak jednoduché nebylo. Musela jsem se nejdřív vyrovnat s mírným zklamáním, že kniha není to, co jsem čekala. Pak, když jsem se rozhodla nahlížet na ni úplně jinak, než když jsem začínala číst, jsem přišla na to, že stačilo jen pozměnit úhel pohledu a hned všechno vypadalo mnohem růžověji. Vysvětlím:

U knihy Aglajina zem hodně záleží na dvou věcech. Tou první je kolik a co má čtenář načteno a co očekává. Tou druhou je zařazení knihy do žánru. Pokud čtenář očekává napínavou a romantickou fantasy, bude nutně zklamán. Pokud se rozhodne vidět příběh jako příjemnou pohádku s prvky fantasy, ke zklamání nedojde a čtenář bude spokojený. Mně osobně hodně pomohlo, když jsem zahodila očekávání a smířila se s tím, že příběh je pohádkou pro mladší čtenářky. Pak mi přestaly vadit některé věci, které bych knize rozhodně vytýkala, kdybych na ni pohlížela jako na romantickou fantasy (a taky je níže vyčtu, protože je to můj názor a přesně o ten jsem byla požádána).

Pokud bych totiž hodnotila fantasy, bylo by nutné zmínit skutečnost, že v příběhu je všechno až moc černobílé a postavy bych musela hodnotit jako nezajímavé a ploché a zbytečně předokonalé. Také bych si stěžovala na bezzubého záporáka a deus ex machina v ději. Pokud příběh hodnotím jako pohádku, toto všechno víceméně přestává tolik vadit, protože v pohádkách jde o věci běžné, a můžu se soustředit na jiné věci, které se mi na knize líbily. Například na pěkný nápad a příjemnou čtivost. Líbí se mi také, že autorka přišla s originálními prvky. Čarodějky – ochránkyně na mě působily poměrně svěže, stejně tak nápad se dvěma světy a znovuzrozením hlavní hrdinky.

Rozhodně chválím také spoustu zajímavých zápletek. Vzhledem k rozsahu knihy jich bylo opravdu hodně, autorka sázela jednu za druhou a nezbyl čas na zbytečnou omáčku. V tomto bodě byl ale také problém. Většinou všechno cválalo rychle až moc. Hrdinům šlo všechno vysloveně na ruku (pohádka, pamatujete?). Vždycky se objevila nějaká komplikace a hup! Po ruce bylo kouzlo nebo prostě jiné řešení, které kladným přihrálo laciné vítězství a šup na další akci. Velmi rychle mi došlo, že se o hrdiny nemusím bát ani trochu (a to já potřebuju). Vůbec totiž nezáleželo na tom, co si záporák připraví, do jak velkých potíží tím ochránkyně zatáhne a že si hlavní postavy zprvu nevědí rady, co s tím. Řešení se objevilo vždy samo, bez nějaké snahy nebo boje kladných hrdinů, jakýkoli zádrhel, který autorka na postavy vymyslela, se vyřešil na jednom odstavci, max na stránce a já jsem vždycky věděla, že záporák nemá šanci.  Podle mě je to škoda, nápady a zápletky byly zajímavé a zasloužily více rozpracovat. Hrdinové potřebovali nějaké klacky pod nohama a záporák nějakou šanci proti nim. Takto si dobro vždy poradilo a zlo bylo jen jako komparz, aby jakože bylo. Záporák měl trochu smůlu, i když na začátku držel v ruce spoustu trumfů a údajně vládl velkou mocí, nechal si oboje sebrat jako bezmocný trouba.

 

K osobnosti hlavní hrdinky více méně výhrady nemám, až na to, že jí rozhodně nebylo třicet. Nechovala se tak, nepřemýšlela tak, nemluvila tak. Tipovala bych ji maximálně na dvacet a to ještě s hodně přivřenýma očima. Musím však konstatovat, že mi byla docela sympatická. Ostatní postavy mi moc neutkvěly a některé z žen rodu ochránkyň mi trochu splynuly, ale není to ani tak jejich nezajímavostí, jako spíš nedostatkem prostoru pro jejich propracování víc do hloubky, abych se s nimi mohla sžít. To se týkalo hlavně hrdinčina partnera. Až příliš často se mi dařilo zapomínat na to, že má být vlastně důležitý. Bylo mi řečeno, že je krásný a taky skvělý a statečný bojovník, prvnímu jsem věřila, to druhé nedostalo prostor. Když na stránkách nebyl, nechyběl mi, to mě mrzelo. Ráda se zamilovávám do hlavních hrdinů :) Bohužel se to projevilo i u jedné postavy, která přinesla hrdinskou oběť. Dostala ale tak málo prostoru a poznala jsem ji tak zběžně, že mi jí ani nestačilo být líto. Jistá plochost postav je důsledkem rozsahu díla a snahy nacpat až moc děje na příliš málo prostoru.

 

A nedostatek prostoru je u tohoto příběhu obecně kamenem úrazu ve více věcech. Hodně věcí v knize bylo řečeno, ale málo co ukázáno. Chyběly mi popisy prostředí, více popisů děje, emocí postav i postav samotných. Dokonce i napětí bych ocenila trochu více. Tedy ne že by chyběly napínavé scény, ale jednak byly hodně krátké, takže se napětí nestačilo správně rozvinout a pak šlo také ochránkyni všechno tak na ruku, že bylo rázem po všem a žádné pocity napětí a strachu o postavy se na mě přenést nestačily. Strach o postavu prostě zcela chybí, protože na to není místo (a ani chuť autora postavám trochu dlouhodoběji uškodit a ukázat, jak trpí), přitom třeba část s vniknutím na temný hrad a osvobozováním rukojmí se mohla natáhnout minimálně na samostatnou kapitolu a vybála bych se u toho až až. Autorka vymyslela spoustu dalších napínavých scén, které mohly být skvělé, kdyby dostaly čas a prostor. A hernajs fakt bych ocenila, kdyby to postavy měly těžší a vítězství zdaleka ne tak jistá – jenže to by pak nebyla pohádka.

Ten samý problém, jako s napětím a strachem o postavy, jsem měla s city mezi dvojicí hlavních postav. Věděla jsem o nich, byly osudové a absolutní, ale vznikly doslova lusknutím prstu a z postav a jejich interakcí jsem je necítila ani na okamžik. Jen se často opakovalo, že to tak je. Sice ten důvod pro ony zdánlivě náhle vzniknuvší city mi připadal dobrý, ano, tak by to šlo, jenže já prostě potřebuji prožít lásku s hrdiny, jinak jako by nebyla. Nestačí mi, že mi to autor knihy říká. Nepotřebuji oslovení lásko ani ujišťování o vzájemných citech – z postav to musí svítit. A tady bohužel byla v tomto ohledu tma. Podle mě je to ale opět chyba délky díla – hrdinové nedostali v té spoustě scén a souboje se zlem šanci prožít nic proč bych příběh označila za romantický. Autorka neměla prostor to rozpracovat.

 

Rozhodně musím kladně hodnotit celou myšlenku Aglajiny země a jejího „politického“ uspořádání. Nápad, že jedna část obyvatel zotročuje druhou sice není originální, zato ale poskytuje hodně materiálu na zajímavé zápletky. Tady šlo o to, že zlá strana síly má od začátku utrum a snaží se ze stínů osnovat pikle proti ochránkyním planety. Takto to bývá často, ale tady to nebylo nic, co by mi vadilo nebo mi připadalo ohrané. A bavilo mě to! Osudovost je hlavním slovem tohoto příběhu a vůbec to nepovažuji za špatný nápad. Autorka si jen dala strašně málo prostoru na to, aby nejen tento, ale všechny své dobré nápady dostatečně zpracovala. Některé obrazy z Aglajiny země se mi totiž zdály fakt dobré, obzvlášť temná část říše byla dobře vymyšlená. Bavily mě i kočky, které měly důležitou roli otevíračů portálů. Líbilo se mi sepětí ochránkyň s přírodou a svojí zemí vůbec.

 

Přes všechny nedostatky nejsem z knihy zklamaná, četla se hezky a snadno, nečekaly mě žádné zádrhele a nutnost si nad něčím moc namáhat hlavu. Příběh zanechal pohodový pohádkový dojem vítězství dobra nad zlem a docela hezky jsem si při něm oddechla. Hlavu mi tedy kniha zaujala nápady, ale emoce už moc ne. Doporučila bych ji proto spíš mladším a hodně nenáročným čtenářům, kteří mají rádi, když se jejich hrdinům daří, nač sáhnou, neprojdou žádnou velkou krizí, autor jim neubližuje a všechno dobře dopadne.

Pro mě, jako pro čtenáře, který už má hodně za sebou kniha může obstát jen ve chvíli, kdy ji považuji za jednoduchou a líbivou pohádku a nic dalšího nečekám. Jenže taková kniha není úplně pro mě. Pokud bych ji měla ohodnotit dle svého původního očekávání, které jsem získala z anotace, musela bych, byť nerada říct, že na mě působí jako první nástřel knihy, který potřebuje ještě nějakou tu práci. Základ je ale dobrý, autorka rozhodně má na to napsat na další pokus i dobrou fantasy knihu. Pokud vím, pokračování už je v přípravě a má být delší. Věřím tedy, že věci, které tu vyčítám především proto, že v knize nebylo dost prostoru na tolik děje, už v dalším díle nebudou.

 

Za knihu moc děkuji autorce. 

Pokud se chcete také podívat do Aglajiny země, cesta vede třeba tudy.

 

O knize:

Autor: Petra Variant

Vydal: Klika

Rok vydání: 2019

Počet stran: 144

 

 

Ztracené klenoty

 

Na knize mě zaujala její inspirace skutečností. Poklad, o kterém se v knize vypráví, byl totiž skutečně nalezen v Cheapside v roce 1912. Obecně mám ráda, když autoři umí uplést kolem záhadných věcí vlastní příběh a tak jsem se na knihu těšila.

 

Anotace:

Zapomenutý poklad a dávné tajemství, které skrývá klíč k rodinné historii.

Současnost: Když historička Kate Kirbyová z Bostonu obdrží lákavou nabídku napsat článek o „pokladu z Cheapside“ objeveném při stavebních pracích v Londýně na počátku 20. století, tuší, že dostala životní šanci. Nikdo neví, jak nebo proč se šperky a cennosti nedozírné hodnoty dostaly pod povrch zemský.

Cesta do Londýna však Kate přinutí zapátrat i v minulosti její vlastní rodiny. Po návratu do rodného Bostonu najde v zápiscích a skicách své prababičky, jež pocházela z rodiny chudých irských imigrantů, náčrtky zlatého knoflíku vykládaného drahými kameny, který se až podezřele podobá knoflíkům z pokladu. Mohla by Kate s pomocí těchto vodítek zjistit něco o životě své prababičky Essie Murphyové, která kdysi ve spěchu opustila Londýn a už se tam nikdy nevrátila?

Léto 1912: Essie navštíví svého bratra na staveništi, kde za mizernou mzdu pracuje jako kopáč, právě ve chvíli, kdy krumpáče dělníků prorazily podlahu starého domu. Užaslí muži objeví přenádherný poklad – od otomanských přívěsků přes klenoty z alžbětinské Anglie až po staré šperky, perly, drahokamy… Je možné, že tyto šperky – a především jeden z nich – pomohly Essie a jejím sestrám změnit svůj osud?

Kate se spolu s fotografem Marcusem Holtem pustí do pátrání. Obzvlášť ji zajímá příběh malého prstenu zdobeného technikou champlevé s diamantem a zlatých knoflíků vykládaných drahými kameny. Jakou pravdu tyto cennosti skrývají, co se Kate o své rodině dozví? Zdá se, že Katiny představy o vlastním původu i o sobě samé se už brzy ocitnou v ohrožení.

…

Základem vypravování je současnost – hlavní hrdinka Kate je historičkou a díky své příhodné známosti dostane možnost napsat do časopisu článek o významném historickém nálezu. Jedná se o šperky nevyčíslitelné hodnoty. Kate se ale nezajímá o šperky z hlediska jejich krásy a ceny, ale zajímá ji příběh, který je za nimi. Kdo nosil na šatech nádherné knoflíky? Komu patřil pomander? Pro koho byl vyrobený překrásný prsten? Kde se vzaly drahé kameny ve špercích zasazené a jaký je jejich příběh? Toto všechno chce Kate objevit při svém psaní a tak se jede podívat nejen do Londýna na šperky samotné, ale třeba i do dolů na diamanty, odkud jeden z kamenů pochází. Spolu s ní se vznikajícímu článku o špercích věnuje jeden sympatický fotograf Marcus…

Druhou linkou, tou minulou, provází Katina babička Essie. Vyrůstala v Londýně jako dcera chudých irských přistěhovalců. Otec zahynul ve válce a matka situaci nezvládá. Začala pít a tak se musí Essie postarat nejen o ni a o sebe, ale i o své sourozence, kterým prakticky nahrazuje matku. Ve vší té bídě a zoufalství však nepřestává snít o něčem lepším pro své sestry i pro sebe.  A kupodivu se na ni štěstí usměje, protože potkává lásku…

Obě linie příběhu spojují právě ony šperky, protože jak se ukáže, Katina rodina má s nimi možná společného více, než se zdá. Zdá se, že Kate není první z rodiny, kdo nádherné šperky vidí na vlastní oči.

 

Jak už jsem psala, na knize mě zaujala právě ona fikce inspirovaná skutečností. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jaké příběhy by věci vyprávěly, kdyby mohly. A právě o něco podobného se pokusila autorka. Vzala šperk, jako střed a kolem něj vystavěla příběh lidí, kteří se s ním v životě setkali. A protože se jedná o lidské příběhy napříč historií, nechybí v nich bída, těžké životní zkoušky, náhody, láska i smrt.

Zajímavý nápad na příběh a zápletku kolem skutečného pokladu se ještě pozvedl fakt dobrým stylem psaní. Autorka umí popsat životní osudy svých postav tak dobře, že jsem s napětím očekávala každou stránku. Když se změnil pohled mezi minulou a současnou linkou, nechtělo se mi opouštět tu, kde jsem zrovna byla a zároveň se těšila na další, co zajímavého a jaký nečekaný obrat zase přinese. Příběhy okolo šperků jsou samozřejmě fikce, ale tak dobře vymyšlená, že není vůbec problém všemu uvěřit. Obzvlášť historie jistého prstenu dokáže dojmout skoro k slzám. Jako bonus k této fikci jsem navíc dostala i zajímavé informace, co se šperkařství a drahých kamenů týká. Ne sice nijak moc, ale stačily na to, abych rozuměla, oč jde a zaujaly dost, aby podnítily další zájem a pátrání (zadáte-li si do vyhledávače Cheapside Hoard, můžete si šperky i prohlédnout).

Návštěv v minulosti je poměrně hodně, ale vůbec to nevadí. Spíš bych řekla, že Essiin příběh mě bavil o něco více, než Katin. Bylo to nejspíš způsobené dobou, v níž Essie žila. Neměla lehký osud, ale naštěstí byla hodně silná postava. Těžko k ní nepociťovat sympatie, když jí autorka připravila takový život. Ve světle jejího příběhu ten Katin trochu zaniká a vypadá dost obyčejně, i když je vlastně v něčem málo podobný. Obě ženy jsou silné hrdinky, každá bojuje se svým životem a nepěknými událostmi v něm a každá se nějakým způsobem potká s neštěstím, ale i se štěstím a láskou. Essiin prostě vyniká – pamatuju si ho téměř celý, kdežto Katin je prostě jen… současný život. Oproti tomu Essiinu je vlastně dost pohodlný a snadný.

 

Líbilo se mi, že autorka navštěvuje v minulosti i současnosti hodně různých míst a příběh jednotlivých šperků a kamenů, tak dostává úplně jiný a nesmírně zajímavý kontext. Setkala jsem se tak například s rodinou šperkaře v dobách velkého požáru Londýna, překupníky drahých kamenů nebo dokonce chudáků, kteří dřeli v dolech, aby nádherné kameny dostali na světlo a sami z toho neměli nic, krom mizerné práce a bídy. Navštívila jsem doly na diamanty a tržiště, kde se kameny prodávaly – v minulosti i současnosti. Navštívila jsem Londýn v roce 1912, Londýn chudiny a těžce pracujících a hladovějících dětí a protikladem tohoto Londýna byl Londýn módních návrhářů a krásných šperků. Oba příběhy se krásně doplňovaly. Když se v knihách střídají časy, mám někdy při čtení pocit, že k sobě linky úplně „nepasují“, ale tady tomu tak nebylo.

 

Příběh je neobyčejně čtivý a chytlavý už od první stránky. Hrdiny jsem si oblíbila hodně rychle a jejich život mě uhranul. Myslím, že této knize nechybí nic a pro čtenáře, kteří mají rádi střídání časových rovin a zajímavé osudy, bude přesně tím pravým.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete začíst do příběhu klenotů a lidí kolem nich, najdete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kirsty Manning

Překlad: Radka Klimičková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 320