Když máte rádi tygříky

a nakonec si je ani nevyfotíte :) ... aneb výlet do Zoo...

Jednoho krásného dne můj drahý konečně podlehl mému naléhání a vyrazili jsme na výlet do Zoo. Musím říct, že po této návštěvě jeho nechuť k tomuto typu zábavy více chápu. V Zoo Liberec  se mi totiž spousta věcí líbila, ale bohužel se našly i takové, které se mi naopak nelíbily vůbec.

Do libereckého království zvířat nás přitáhli tygříci :) ty jsme nakonec neviděli, jen taťku bílého tygra, protože mamka tygrová si svoje koťátka pěkně střežila a schovávala je za povaleným stromem, ale zato jsme viděli nádherné lví duo, rozdováděné tučňáky a bohužel i několik ne tak spokojených zvířat. Jako je fajn, že zoo chová takový unikát, jako jsou bílí tygři a určitě nepochybuji o tom, že se o svoje zvířata starají profesionálně a za daných okolností nejlépe jak mohou. Jenže dva sloni na miniaturním prostoru, z nichž jeden už jen zíral do zdi a druhý prostě jen tak stál a taky ten tapír, který v ještě menším výběhu obíhal vydupané kolečko po nejdelší dráze, jakou mohl v té malé kuti absolvovat… ach jo, na to se nedívalo hezky. Bylo mi jich líto. Ano, zoo je malá, má málo prostoru, ale to asi člověka (město), který přijme odpovědnost za tolik zvířat, neomlouvá!

Abych jen nehaněla, tučňáci měli sice malý bazének, ale plavali si v něm s obrovským nadšením. Taktéž opicím pozornost davů nevadila a na tu jejich akrobacii na prolízkách bylo radost koukat. Lachtan vypadal taky spokojeně a nejlíp na tom byli pelikáni. Ti si totiž zabrali celý rybníček ve spodní části zoo.

Z pohledu návštěvníka je zoo krásně čistá a udržovaná. Všeho je dost, občerstvení, suvenýrů, místa k posezení i místo k vyřádění pro děti. Jen ten prostor pro zvířata, ten by chtělo nějak dořešit.

Velká Rača

... aneb první jarní výlet...

Velká Rača

První březnový víkend byl ideální čas na první letošní chodecký výlet. Jednak hlásili, že by mělo být celkem hezky a dvak už na mě jde prostě jaro a tudíž je potřeba z města vypadnout aspoň na otočku.

Cestou v autě jsme řešili záhadu mizejícího sněhu, doufali jsme, že aspoň na Slovensku bude. Přece jen Rača už je malinko výš než Brno. Proto jsme byli trochu zklamaní, když jsme v Oščadnici vykulili svoje maličkosti z vozu a kromě celkem studeného větru zimu nepřipomínalo nic. Nad potokem už dokonce rašily kočičky. Každopádně jakmile jsme se ocitli trochu více v horách, sněhu bylo také dost a možná i ty sněžnice bychom užili, i když to šlo i bez nich. Počasíčko nám cestou vzhůru přálo, svítilo i sluníčko a foukalo. Proti chladu byl přibalen i tradiční Tatranský čaj.

Cestou na Velký Príslop

Na vrcholu Kykuly už bylo sněhu požehnaně a provázel nás celou cestu přes Velký Príslop až na Raču, kde jsme měli zamluvené pelechy na noc. Večer na chatě byl již tradičně hrací a pohodový, dobře se jedlo a parádně se spalo. Mimochodem, na chatu doporučuji mít s sebou zloté na placení, eura sice berou taky, ale kurz se nezdál výhodný :).

Ráno byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, ale pouze na vršku Rači. Dole už bylo pěkně a dokonce nebyl ani sníh – bylo bláto :). Hodně bláta! Takže ze sněhu krásně umyté pohory byly docela brzo zase pěkně zabahněné.

Stromy polomáčené...

Trasu můžu doporučit, není nijak extrémně náročná, jen závěrečný stoupák na Raču se docela táhne a pěšec je nakonec rád, že vidí chatu :). Pokud ale nezvolíte závodní tempo, zvládne výlet normálně zdatný chodec bez problémů. Mimochodem, do toho úžasného kopce na Raču se běhá i závod, a když nad tím tak přemýšlím, moc to závodníkům nezávidím :).

Loňská listopadová Fatra

... aneb Malá fatra s trochou deště ...

Psáno den po výletu (kupodivu), ovšem zveřejněno až dnes (podivné):

Dnešní povýletový stav by se dal popsat jako tělem v práci, duchem na Fatře. Co jsme to tedy spáchali o prvním listopadovém víkendu? Vzhledem k relativně příznivé předpovědi jsme se rozhodli pro výlet na nějaké ty hřebínky a kopečky a když už jsme se tam táhli takovou „dálku“, zůstali jsme na dva dny.

Cestou bylo tak neskutečně překrásné ráno, že jsem dokonce neusnula už za Brnem, ale zírala na ten nádherný zlatý brokát východu slunce v podzimním oparu. Myšlenky se spokojeně toulaly bůhví kde, no prostě romantika :).

V Terchovej, stále za krásného počasí, jsme spokojeně hupli do bot a vyrazili směr Diery. Tempo jsme nasadili svižné, ba divoké :) dokonce nás vůdce výpravy Fob i zkoušel umravnit slovy „já bych se šetřil na vašem místě“ :). Kluzké žebříky na Dierách nás nakonec tak trochu přibrzdily. Rozsútce jsme se rozhodli vynechat, protože lidí, kteří na ně šli, bylo celkem dost i bez nás a nám se nechtělo marnit čas ve frontě, která se tvořila u míst s řetězama. Pokračovali jsme teda raději na další kopec v programu – Stoh. Krpál na Stoh nám trochu ubral na svižném tempu, nicméně jsme ho vyběhli poměrně křepce. Nahoře byla mlha a celkem humusný větr, takže jsme se dlouho nezdrželi, místo na svačinku se dalo najít i lepší. Horší, alespoň pro mě, byl sestup ze Stohu – prudké, kluzké a tyčky doma ve špajzu, to je špatná kombinace :).

Po sestupu na Stohové sedlo spadly první kapky. Přišel tedy čas vyzkoušet konečně novou goráčovku v podmínkách pro ni jako stvořených. Okénko pro reklamu: děkuji týmu Alpsport Brno za doporučení :). Cestou na Poludňový už se dalo říct, že je hnusně – mlha, vítr a déšť. Trochu jsme teda upravili náš chodecký program, zkrátili cestu o několik kopečků a zamířili rovnou na chatu pod Chlebom, kde jsme strávili příjemný čas u piva a jídla, zatímco jsme čekali na druhou část výpravy jdoucí jinou cestou, která se k nám měla připojit zde. Na noc jsme potom seběhli do druhé chatky, kde jsme se připletli do probíhající třídenní párty Horské služby. Pánové nás přijali velice vstřícně a někteří z nás se s nimi veselili do časných ranních hodin :).

Ráno byl plán vyrazit časně, ale nakonec z něj trochu sešlo. Vzhledem k přetrvávajícímu nepříznivému počasí nás čekal stejně akorát výběh na Chleb a následná cesta pod lanovkou na Vrátnou. Pochopitelně, jakmile jsme slezli na parkáč, počasí se začalo jako zázrakem lepšit :). Nicméně nevadí, výlet byl parádní, společnost příjemná a trochu deště ještě nikoho nezabilo :).

Státní svátek v Jeseníkách

Státní svátek je věc příjemná a oblíbená, zvlášť když vyjde na všední den. Tentokrát jsme chtěli oslavit 28.října lezením, ale plány se na poslední chvíli změnili a jeli jsme se projít na hřebeny Jeseníků.

Vyrazili jsme brzo ráno vozem a částečně autobusem (zdravím České dráhy – mistry výluk). Start pochodu Ramzová, přes Švýcárnu, Ovčárnu, Petrovy kameny až na Skřítka. Celkem 37 kiláků a plánovaný čas max 9 hodin nebo nám frnkne bus ze Skřítka zpět k autu. To dáme, není co řešit :).

Již po výstupu z autobusu nám dal vítr jasně najevo, že nám tuhle hřebenovku hodlá okořenit svojí studenou fučivou přítomností, ale jinak bylo krásné počasí. Pravda, nahoře na hřebeni se k větru přidala kámoška mlha, takže azuro a panorámata nám nějak vypadla z plánu, ale i tak jsem při slušném tempu, jakým jsme šli, moc nefotila. Praděd jsme se rozhodli vynechat, protože na něj mířili všichni ostatní a navíc nikdo neměl chuť trápit se v tom davu na asfaltce. Tím se nám trochu uvolnil našponovaný časový limit, konkrétně o hodinu, ale ono to nevadilo, ani dosavadní svižné tempo nedělalo nikomu z účastníků problémy. Na Petrákách už mlha nebyla, takže jsme si mohli dopřát i několik  krásných rozhledů, než jsme vyrazili po dalším hřebeni směrem na Skřítek.

Celkový čas 7 hodin i s pauzou na Švýcárně – myslím, že se můžeme pochválit :). Příjemná cesta domů už byla jen hezká tečka za vydařeným dnem. 

Slackline fest na Bišíku

Po parádních loňských zážitcích jsem si letošní slackline fest na Bišíku prostě nemohla nechat v žádném případě utéct, navíc devátý ročník, takže prostě šťastné číslo :). Dokonce se mi povedlo ukecat i další z našeho spíše horolezecky laděného teamu, takže jsme na místo akce dorazili v hojném počtu.

Cesta byla trochu náročnější. Objížďky v objížďkách jiných objížděk zapříčinily menší zdržení na trati a taky bylo potřeba nabrat po cestě několik jinde žijících členů výpravy. Dojeli jsme tedy bohužel až téměř po soutěži na tricklajně – finále jsme stihli, takže svoje favority jsem viděla v akci, o což koneckonců šlo :).

Po zbytek odpoledne jsme spokojeně užívali léta při pozorování drytoolové soutěže, vlažného zkoušení místních slacklajn a blbnutí s míčem. V podstatě se dá říci, že jsme se jen tak povalovali u piva. Lézt se nešlo, protože náš jediný statečný prvolezec byl toho času ve stavu zlomenin a ostatní potenciální natahovači nejevili ochotu čelit vzdálenostem k prvním kruhům zrovna tento víkend.

Za příjemného nicnedělání čas hezky utíkal, až doběhl k večernímu koncertu. Kapela Marta a Rasputin band se postarala o dobrou hudbu a Alda o rozpumpování kotle :). Trochu zrada byla, že nám o půlnoci típli proud a kapela se nenechala přemluvit k unplugged vystoupení – oni by možná i hráli, ale pořadatel byl neústupný. Situaci zachránili bongaři, kteří nám umožnili praktikovat indiánské tance ještě nevím jak dlouho :). Atmosféra byla dokonalá.

Druhý den v rámci rozpohybování zatuhlých tělesných schránek před cestou domů, jsme navštívili teplické skalní město.

A příští rok zase, tak si rezervujte termín!

Stuhleck

... aneb vzpomínáme na zimu, když už se konečně oteplilo ...

Letošní zimu jsem se dostala na prkno jenom jednou, takže to byla dost bída, ale bavilo mě to. Mám takové tušení, že to bylo v únoru, ale krk na to nevsadím :).

S mojí výdrží to bylo natolik bídné, že jsem několik jízd vynechala, ale zas díky tomu byla příležitost vyfotit si nějaké pěkné fotky. A počasí přálo jak ježdění, tak focení.

Fotky jsou k vidění na FCB - v červnu, ale lepší pozdě, než nikdy :).

Jeden prknový den

Dle pohledu z okna možno soudit, že máme definitivně po zimě.

Ne že by mi to úplně vadilo, to sluníčko a teplo je parádní! Jen jsem tak nějak doufala, že se dostanu letos na prkno vícekrát, ale nakonec jsme byli jen jednou na Novém Městě. No, aspoň něco :) Počasí nám vyšlo, lidí bylo kupodivu málo a … a tak :)

Takže kdy a kde otevřeme lezecký rok?

Expedice Triglav

Den ... posledních pár ...

Krásné počasí se už unavilo a tak den u Bohinského jezera a na hradu Bled byl deštivý a pošmouný. Proběhli jsme hrad, který spíš než hrad připomínal muzeum křížené s obchoďákem a zamířili se podívat na soutěsku Vintgar.

Prošli jsme ji celou po dřevěných lávkách a chodníčcích nad řekou Radovna. Prý je místy až 150m hluboká, každopádně má nádherně čistou vodu a pohádkovou atmosféru díky mlze, která se nad říčkou převaluje a táhne se podél všech můstků – to se prostě musí vidět! Cesta soutěskou končila u 6m vysokého vodopádu Šum. Cestou na nocležiště jsme navštívili ještě zříceninu hradu Kamen, ale pro mě byla tento den jasným favoritem soutěska Vintgar :)

Druhý den ráno se výprava opět rozdělila – naše auto zamířilo k moři do městečka Piran. Tady jsme si užili poslední večer v parádní restauraci, kde jsme ochutnali místní rybí dobroty a taky poslední den dovolené u moře.

Má cenu popisovat cestu domů? To asi nemá, takže snad opět příští rok ve stejné sestavě :)

Expedice Triglav

Den 4. a 5. - přechod Velike Špicje, Triglavská jezera a cesta úplně dolů ...

Od Tržavske koči – mimochodem, dejte si zde palačinky a nikdy už nebudete chtít jiné :) – jsme pokračovali další den ráno celkem pohodlnou chůzí do bezejmenného sedýlka a po té úplnou měsíční krajinou až k plesu, kde jsme neodolali vábení úžasné, ledové, průzračně modré vody a smočili nožky. Od plesa byl jen kousek k chatě, kde jsme se opět rozdělili.

Naše statečná pětice si to namířila přes vrchol Velika Špicja (2389m) a druhá část pěkně údolíčkem. Přechod Špicje se ukázal jako opravdu mazec. Možná proto, že špice byly nakonec tři a převýšení, které se pokaždé nastoupalo a zase sestoupilo, aby se mohlo znova nastoupat , bylo docela veliké. Před poslední špicí jsem toho měla tak akorát a ostatní už taky, nicméně na vrchol jsme dorazili. Následoval prudký sešup do doliny, v jehož polovině holé skály vystřídal les a džungle lopuchů a trav až ke Koči při Triglavskych jezerich (1685m).

Poslední den přechodu byl už taková relaxační pohodovka. Od Koči při Triglavskych jezerech jsme pokračovali na planinu Viševnik (1615m). V těchto místech totiž byly hlášeny salášky, ovečky, žinčica a sýr. Hlášeny sice ano, leč výskyt nepotvrzen. Za stále parádního počasí jsme pokračovali na Črno jezero (1294m), kde jsme narvali do hladových goauldích rybiček poslední zbytky svačiny a dál na Koču při Savici (654m).

Tady byl slavnostně zakončen přechod mohutnou žranicí a odjezdem k Bohinskému jezeru.

Expedice Triglav

Den 2. a 3. - Triglav - výstup až nad mraky ...

Na Alžajev dom se spalo jako v pohádce.

Možná to byl důvod toho, že jsme na dvoudenní výstup k vrcholu Triglav vyrazili až v jedenáct hodin. V noci pršelo, ale ráno bylo počasí jako malované. Cesta od Alžajev dom nás vedla pod severní triglavskou stěnu a rozcestník hlásil 4,5 hodiny na vrchol – při převýšení cca 1750m – óójéééé! :) Stoupání začalo docela pozvolna, ale záhy přituhlo, objevovaly se první ocelové chytky a lanka. Vzhledem k tomu, že jsme to šli „natěžko“ nijak jsme se nehonili – někteří z nás se nehonili ještě více než ti ostatní :) Jak jsme tak nabírali výšku, začínaly být rozhledy opravdu působivé a fotografické pauzy častější .

V podvečer jsme dorazili na ubytko Triglavsky dom na Kredarici (2515m).

Ráno bylo počasí opět dokonalé, jen se trochu honila mlha. V plánu bylo dokončení výstupu na Triglav a přechod na druhou stranu. Tady jsme se poprvé malinko rozdělili na část, která si chtěla dát přechod i s báglem a na část, která vyhopkala vrcholek jen tak a k dalšímu ubytování si to pěkně obešla bokem.

Naše statečná batohová skupina čítala pět členů. Nahodili jsme ferratové sety a mazali k vrcholku. Sety nakonec nebyly potřeba, ale jen proto, že bylo opravdu pěkné počasí a sucho. Skála byla naprosto hladká , ochozená a oklouzaná – v mokrém počasí to musí být jak kachlíky v koupelně. Jinak na vrchol je to pěkná nikterak těžká ferrata (za předpokladu suché skály).

Nahoře na Triglavu (2864m) jsme pořídili zápis do vrcholové knížky a uhnízdili se na sluníčku u podivné kovové rakety, která vrcholek zdobí. Seděli jsme si pěkně nad mraky a dole zatím vodník Kebule „vařil mlhu“ :) kolem nás kroužilo místní ptactvo a somrovalo jídlo – prostě vrcholová pohoda :)

Sestup na druhou stranu měl být dle informací docela mazec. A byl. Zdaleka to nebyla taková pěkná cesta, jakou jsme šli nahoru. Taková klasická sestupová zpruzovačka. Začalo to menší ferrátkou, následovalo klasické suťovišťátko. Malou pauzu jsme udělali u Kasáren a pak už docela příjemným chodníkem na Tržaska koča na Doliču (2120m), kde jsme byli ubytovaní.

Expedice Triglav 2011

Den 1. - Mangrt, vodopád Peričník a strááááášně dlouhá cesta autem ...

Letos jsme vyrazili na týdenní horskou expedici na Triglav v mírně pozměněné sestavě, nicméně zdravé jádro zůstalo stejné jako na loňském Durmitoru.

Poučeni minulou zkušeností, kdy jsme se všichni slézali u Deriase doma víc než hodinu, jsme tentokrát dali sraz až v Itálii. Potkali jsme se "kdesi u silnice" a víceméně pohromadě jsme překročili hranice Slovinska.

První vrchol výpravy jsme zdolali vozidlem, jelikož nebyl čas na nějaké dlouhé výšlapy, i tak nás čekala ještě dlouhá cesta. Hladoví jak psi jsme dali polívku v sedle pod druhou nejvyšší horou Slovinska – Mangrt (2679m). Trošku nás tlačil čas, takže ferrátku na Mangrt jsme si museli odpustit.

Další malá pauza na protáhnutí osezených zadků byla u řeky Soča – byl docela hic, takže možnost namočit nohy v ledové čisté vodě byla děsně lákavá :). Když už jsme začali radovánky s vodou, navštívili jsme teda i vodopád Peričník.

Viděli jsme jeho 52 metrů měřící dolní část, která se dala i podejít – pro zajímavost cituji nejmenované chytré internetové stránky: „Nádherný vodopád je pozůstatkem doby ledové, kdy zdejší největší ledovec v údolí Vrata na severní straně Julských Alp vytvaroval krásné údolí táhnocí se od obce Mojstrana k severnímu podhůří Triglavu.“ :)

Odtud již vedly kroky naše k chatě Alžajev dom (1015m), kde jsme měli zamluvené ubytko na první noc.

Narozeninové Nízké Tatry

Tatry už jsem měla slíbené na narozeniny loni, ale nevyšlo to, tak jsem se rozhodla, že letos si je zařídím sama. A hle! Vyšlo to :)

Třídenní přechod nízkotatranského hřebene začal v pátek v šest ráno v lázeňské osadě Korytnica-kúpele. Vystoupali jsme do Hiadelského sedla (1099m) a dál na první vrchol Velká Chochula (1753 m). Počasí bylo parádní, trošku větrné, ale to nebránilo krásnému výhledu. Ten jsme si užívali celou cestu po travnatém hřebenu přes Latiborskou holu a Ďurkovou (1750 m). Na Latiborské holi (1643 m) jsme neodolali naprosto dokonalému váleníčku a poleženíčku v té nejhebčí trávě jakou si umíte představit a při tom jsme pozorovali, jak se nad Fatrou honí mraky :)

První večer jsme přespávali v Turistické útulně pod Chabencom – můžu doporučit :) ona tam stejně jiná není. Tady se spalo opravdu luxusně.

Druhý den jsme se probudili do mlhy „husté tak, že by se dala krájet“. Vyrazili jsme z útulny na masív Chabenec (1955 m), přes vrcholy Kotliská a Polana – zde jsme vytáhli pláštěnky, protože bez nich už to nešlo – vydrželi pouze hrdinové v goráčových bundách. Zakuklení jsme dorazili do centrální části pohoří Dereše (2004 m) s náma bohužel dorazilo i krupobití. Toto značně zrychlilo tempo pochodu i u pomalejších jedinců, navíc vidět bylo prd, tak proč se zdržovat :) Čelo skupiny si to užívalo i tak a jak to bylo s náladou vzadu netuším :)Mezi kroupami jsme docupkali po kamenech až na Kamennou chatu na Chopoku. Tam jsme naivně vyčkávali na pěkné počasí a kupodivu jsme se dočkali aspoň toho, že přestalo pršet – a mezitím jsme se tam stihli poněkud přežrat :). Další cesta vedla na Ďumbier (2043 m), nešli jsme teda až úplně nahoru, protože nad skalama se proháněly hromy a blesky a navíc stejně nebylo nic vidět. Pospíšili jsme raději na další nocležiště – chatu M.R.Štefánika. Zde se taky dobře jí a navíc mají přímo geniální systém sušení naprosto všeho :)

Třetí den už byl flákací. Pouze jsme dokončili přechod přes Panskou holu, Kumštové sedlo a Lajštroch. Slezli jsme do sedla Čertovica (1238 m), kde na nás čekal autobus. Počasí poslední den se povedlo lépe a i když byl semtam mrak, mohli jsme si ještě rozloučení s Tatrama užít.

A v září nás čekají Vysoké :)

Z kopce do kopce

Jaro se vylouplo v parádním počasí, takže jednoho pěkného víkendu přišla řada na dlouho plánovaný výlet na Velký Javorník a Radhošť.

Na Javorníku bylo poněkud narváno – zřejmě proto, že tam vede silnice :), ale cestou na Radhošť pusto a prázdno – což bylo stejně ideální. Příroda je tam krásná, až na tu šílenou silnici na Pindule, kterou člověk musí přeběhnout, když se chce dostat od Javorníku k Radhošti.

Jako výlet vcelku příjemné, jen škoda, že nebylo více času.

Malý výletek na malý hřebínek

Výlet na rozhlednu Babí lom jsem plánovala už na podzim, ale nějak to vyšlo až teď. Vzhledem k mé momentální téměř nepoužitelnosti, se přesně takovýto nenáročný výlet hodil – ty Západní Tatry mě mrzí, fakt že jo, ale rozumné by to rozhodně nebylo :)

Počasí se vylouplo přímo ukázkové, nicméně z rozhledny nebylo nijak extra moc vidět na širé dálky a stejně byla jen výchozím bodem.

To, co jsem si chtěla hlavně užít, byl skalnatý párkilometrový hřebínek, po kterém pokračovala červená značka. Vyšla jsem docela brzo ráno, tak jsem měla skaliny jen pro sebe. Tenhle úsek byl opravdu nejhezčí – vlastně takové minihory, minihřebenovčička … :)

Azurové dny na Chopku

O Chopku se mi teď nějak těžko píše … ale aspoň pár řádků a třeba někdy doplním víc.

Škoda, že jsme jeli jen na čtyři dny, protože počasí nám vyšlo úplně dokonalé - takové jsem snad v zimě na horách ještě neměla.

Jezdilo se taky naprosto parádně – sníh byl perfektní. Od té doby, co jsem tam byla naposledy (tj. před dvěma lety) přibylo něco lanovek a jedna nová sjezdovka od snowparku. A ty cesty, které mi kdysi připadaly obrovské a nesjetelné byly najednou jak na míru :)

Po večerech jsme hráli Bang!, docela jsem té hře přišla na chuť, i když předtím jsem ji moc nemusela, hodně se u ní dá nasmát :)

A … bla, bla, bla … prostě stálo to za to :)

Na otočku na Točníku

Druhý únorový víkend se konečně uskutečnil již dlouho odkládaný výlet na board do Jeseníků. Vybrat místo, kam se pojede bylo trochu komplikované, ale nakonec jsme se dohodli na skiareálu Kouty.

Na první pohled jsme byli nadšení, protože sjezdovky od parkoviště vypadají úžasně. Jsou tři, široké a zdály se krásně upravené – jenže to byl jeden jediný ledovec, sněhu asi tak 1-2 milimetry. Všichni boarďáci opouštěli kopec po jediném sjetí a dost dobře nechápu, jak tam mohli vydržet lyžaři. Žádné velké potěšení to klouzání po ledě nepřinášelo.

Rozhodli jsme se teda naházet cajky do auta a jet omrknout Červenohorské sedlo. Tam byla situace stejná, jen s tím rozdílem, že zde se už nenamáhali ani lyžaři.

Ideální podmínky, ve které jsme ani nedoufali, jsme nakonec našli na sjezdovce Točník. Svah pěkný, perfektně ufrézovaný a urolbovaný a báječné poježdění. O akční zábavu se postaralo sebevražedné polské lyžařské komando, které po zběsilé nekontrolovatelné jízdě mizelo po jednotlivcích v lesíku :)to bylo jediné mínus svahu – nikdo nedohlížel na dodržování jakýchkoliv pravidel, takže u dojezdu ke šlepru a vůbec v celé spodní části sjezdovky se bylo nutno vyhýbat sáňkujícím polákům, žvanícím hloučkům matek a jejich zběsile pobíhajícím potomkům a psům. Naštěstí těhle kusů nebylo moc a na svahu se polákům dalo ujet.

Takže ve výsledku jsme si zajezdili perfektně. Třeba se nám příště podaří totéž i v Koutech.

Ledový Stuhleck

Druhý týden v lednu vyrazilo naše lezecké uskupení na hory bez sedáků a lezeček, ale zato s boardem a lyžemi.

Pravda, počasí na horách nám už týden moc nepřálo, teploty nad nulou braly sníh ze sjezdovek tempem rychlovlaku, o čerstvém prašánku si člověk mohl nechat akorát tak zdát, ale rozhodli jsme se to přece jen zkusit.

Na stuhleckých sjezdovkách byl převážně technický sníh na těch dolních krásně upravený, ledových ploten bylo sice taky dost, ale šlo se jim poměrně dobře vyhnout. K vrcholku hory nás pustili až odpoledne. Tam už teda o sněhu ani nešlo mluvit – celý vršek byl v podstatě jeden jediný ledový kusanec. Tak jsme se aspoň vyfotili u kříže na vršku, který byl tentokrát bez svojí ledové skořápky, užili si blbnutí ve vichřici a mazali zase na dolní sjezdovky.

Další výlet na Stuhleck je brzo v plánu, začalo zase sněžit, zima ještě nekončí! :)