Osamělá holubice

 

Když se tato kniha objevila v nabídce, měla jsem tušení. Znáte to. Pocit, že knihu nutně potřebujete, i když je to žánr vámi již léta opuštěný. A tak jsem přišla k westernu Osamělá holubice. Rovnou v úvodu říkám své oblíbené doporučení  – pokud byste měli za život přečíst jediný western, ať je to Osamělá holubice. Nelekejte se rozsahu textu. Bude to trvat, ale stojí to za to.

 

Anotace:

Milostné drama, dobrodružství, epos - to vše je mistrovské dílo Larryho McMurtryho " Osamělá holubice". Podle mnohých kritiků je tento rozsáhlý román vůbec nejlepším literárním dílem o období soumraku toho opravdového amerického západu. Potvrzením toho je i Pulitzerova cena, kterou Larry McMurtry za "Osamělou holubici" jako nejlepší americké literární dílo získal v roce 1986. Životní příběh skupiny kovbojů ze zapadlého texaského městečka nese všechny dramatické prvky westernové tematiky, ale autor jej dokázal umocnit svým skvělým vypravěčským talentem a hlubokým pochopením pro lidské vášně, sny a slabosti na strhující čtenářský zážitek.

…

Když se mi do rukou dostanou knihy ověnčené nějakou cenou a s anotací, která nešetří velkými slovy na adresu příběhu, trochu se kroutím. Ze zkušenosti většinou ty knihy nedodají takový zážitek, jaký je slibován a při čtení si říkám, že mi zřejmě chybí pochopení krásy konkrétního textu. U Osamělé holubice se mi to nestalo. Velká slova v anotaci jsou pravdivá a cena více než zasloužená.

Spolu s knihou se mi dostal do rukou krásný klasický western, který mi připomněl knihu Muž se srdcem kovboje. Autorovi se podařilo vytáhnout samotnou esenci amerického západu ve vší jeho neuvěřitelné kráse i tvrdosti života a nespravedlnosti. Příběh vypráví o době plné násilí, krutosti k původním obyvatelům. Jenže kromě toho je to také doba velkých snů a možností, houževnatých lidí a i tady jsou důležité mezilidské vztahy a láska.

Styl psaní prozrazuje, že kniha nebyla napsána v poslední době. Autor totiž nespěchá, nekrmí řádky zběsilou akcí, ale dává si hodně načas, aby čtenář poznal postavy skutečně do hloubky. Výsledkem je, že vám při čtení záleží doslova na každé. Partu honáků milujete, jako byste je znali. Začátek je hodně pomalý, nic takového jako dneska, že se vrhne na první stranu zběsilá akce, aby se čtenář nenudil. Tady se předpokládá, že čtenář je ochoten příběhu trochu obětovat, nejen konzumovat. První desítky stran jsou proto spíš úvodem a děj se opravdu rozjede až ve chvíli, kdy stádo krav vyrazí z Osamělé holubice.

V první části tedy poznáváme hlavní postavy a jejich v celku poklidný život a tím v podstatě i život v malé, nepříliš lidnaté osadě Osamělá holubice. Už tady lze pochopit jednu věc – autor se bude celou knihu intenzivně věnovat svým postavám. Jejich myšlenkám, povahám, jednání a prožívání. Postavy jsou rozebrané a propracované až na dřeň. Děj tím plyne mírně pomaleji a kniha je tlustá jak špalek, ale každé slovo stojí za to. Díky tomu jsem postavy poznala opravdu dokonale. Nebyli tam žádní černobílí tvorové, ale lidé se všemi klady a zápory, které člověk může mít. Autor je vytvořil tak skvěle, že i člověk, který se vám zdá zprvu nesympatický nebo nezajímavý, dokáže v sobě později vykřesat něco, díky čemu si ho oblíbíte. I kdyby to nakonec bylo jen to, jak se postaví k vlastní smrti. Nebo to, jak dokáže milovat, pracovat, postarat se o ostatní, případně pouze to, v jakého člověka dospěl. Každá postava je zde skutečně jedinečnou a živoucí bytostí.

Samozřejmě se i zde najdou čistokrevní hajzlíci, jako v každé lidské společnosti. Jenže k tomuto příběhu prostě patří. Ani oni nešustí papírem a vy víte, že pokud se objeví, je čas se o postavy bát. Ten čas byl ostatně celou dobu, protože při hnaní stáda nebo prostě obyčejném životě na západě se může stát cokoli. Nejsilnějším nepřítelem byla jednoznačně divoká americká příroda.

Indiánů už v době, kdys se příběh odehrává, tolik není ale i tak se tu nějací najdou. Jen pohled na ně není nijak přikrášlený ani romantizovaný – najde se mezi nimi fakt grázl i ubožáci, kteří sotva přežívají v chudém kraji. Ani kovbojové nebo hraničáři nejsou hrdinové bez morálních škraloupů. A ženy jsou takové, jaké musí být, často drsnější než muži, aby přežily těžký osud farmářek, pionýrek nebo kurev.

 

Autor v románu představuje tehdejší život v celé jeho zaprášené a upocené kráse. Při čtení si prožijete hodně běžných okamžiků obyčejného života, troufám si říct maximálně věrně zachyceného. Doba, v níž se vše odehrává a nástrahy života v téměř surové krajině však dělají z obyčejných životů neobyčejné a nešetří tvrdými zkouškami. Užijete si kradení koní, nahánění dobytka – obrovského třítisíchlavého stáda přes celou zemi partou pár lidí. Poznáte život kurev na malém městě i žen farmářů, dobytkářů a chovatelů koní. Seznámíte se s bandity i indiány, šerify, majiteli dobytka, hraničáři, vojenskými posádkami i obyčejnými občany malých městeček. Poznáte tvrdý život a dost často ještě tvrdší smrt.

Jako u mnohých jiných příběhů je hlavním motivem cesta. Tady měla podobu cesty honáků se stádem krav z Texasu do Montany. A také samozřejmě cestu životem jednotlivých postav – to, jak postavy rostly, měnily se, milovaly, lhostejněly a zapomínaly a přemýšlely. Pro mnohé z nich byl odjezd stáda vstup do života nebo začátek velké změny, pro mnohé z nich to byla i cesta poslední. Autor své postavy vůbec nešetří, muže, ženy ani děti. K původním pár postavám, které poznáte v Osamělé holubici, se postupně přidávají další a jejich osudy se prolínají a vzájemně ovlivňují. Žádná není zbytečná, každá má určující roli pro příběh nebo pro jinou postavu v ději. To jak je autor propojil je doslova okouzlující. Každé, byť i malé rozhodnutí, ovlivní nejen postavu samotnou, ale i jiné lidi. A často se ukáže, že to právě nejšťastnější volba nebyla.

Romantika a vztahy jsou takové, jaké by asi člověk v podobném prostředí čekal. Žádné růžové obláčky a duha, ale prach na cestě. Pře to – kupodivu – se romantické vztahy najdou a jsou v mnoha případech překvapivě hluboké. Autor se v popisování romantiky moc nebabrá, přes to ale cítíte každý záchvěv citu u jednotlivých postav. Tím, jak si dal záležet na vytvoření postav, jim skutečně vidíte až do hloubi duše. A ani ženu, která na první pohled bezcitně někoho odmítá, nemůžete odsoudit, protože ji znáte a víte, že nemůže jinak. A chápete i muže, který ji stejně miluje i tak. Překvapivě jsou tu mnohem více romantické mužské postavy, protože ženy v tvrdosti zdejšího života musejí být spíš realistky a nemohou si dovolit bezhlavě milovat.

Velmi podstatným tématem je tu přátelství a soudržnost skupiny mužů, kteří ženou krávy přes celou zemi. Skupina v podstatě náhodně sebraných lidí se stmelí naprosto neskutečným způsobem. Někteří se samozřejmě znají déle a mají mezi sebou vazby, ale nutnost spoléhat se jeden na druhého, důvěřovat si a vzájemně se podpořit na nebezpečné a dlouhé cestě, z nich všech v podstatě udělá rodinu. Cesta a čas lidi mění a tady se to autorovi povedlo skvěle zachytit.

Stejně skvěle, jako popsal postavy, vytvořil autor i popisy krajiny, kterou se stádo ubírá. Dokázala jsem si vše představit, jako bych seděla na koni mezi nimi. Když čtete o vedru, lepí se vám jazyk na patro, v písečné bouři cítíte, jak vám zrnka lezou za košili, vidíte západy slunce a ženete se na koni nocí za splašeným stádem. Poznáte zapadlá městečka, jejich salony, bordely i osaměle stojící domy settlerů.

Na konci, i když jsem ho obrečela, jsem měla pocit opravdu dobře zakončené knihy, perfektní vyústění příběhu. Autor svým postavám nic nevnutil. Všechno – dokonce i smrt – přišla naprosto přirozeně tehdy, kdy měla pro konkrétní postavu přijít. Nemusí se mi to líbit a nelíbí se mi to, ale jinému konci bych neuvěřila, ani si ho pro tu konkrétní postavu nepřála.

Bylo mi líto, že kniha končí. Ráda bych se dozvěděla, co bylo dál. S postavami, které zůstaly. Jak se dál vyvíjel jejich životní příběh… Více než 800 stran by se mohlo zdát na knihu až až. Tady to neplatí. Další knihy se stejnými postavami v sérii jsou. Jestli budou vydány, nebudu váhat.

Knihu jsem četla dost dlouho. Skoro celý měsíc, protože není textem, který by se dal spolknout, jako mnohé konzumní moderní příběhy. Osamělou holubici budete prožívat, budete ji poznávat, budete si vychutnávat každou scénu, ať už zdánlivě nudnou nebo akční. Je to naprosto nádherný příběh o životě, o způsobu života, který už je ztracený. Je to kus historie a zároveň obyčejný i hluboce lidský příběh – jeden z nejlepších, který jsem kdy četla!

 

Opravdu moc děkuji nakladatelství Jota, že knihu vydalo a že mi poskytlo výtisk ve spolupráci.

 Kniha je tak nádherná, že nemám slov. Neváhejte a čtěte!

 

O knize:

Autor: Larry McMurtry

Překlad: Alena Hartmannová

Vydal: Jota

Rok vydání: 2023

Počet stran: 896

Není úniku

 

Yrsu jsem četla kdysi dávno. Potom se mi míra krutosti v jejích knihách trochu zošklivěla a vlastně jsem přestala číst severské krimi obecně. S touto novou knihou jsem se rozhodla dát Yrse zase šanci. Především proto, že kniha na mě působila z anotace více tajemně než krutě.

Anotace:

Studentka pedagogiky Sóldís potřebuje po rozchodu rychle najít nové bydlení a práci, a tak s nadšením přijme místo soukromé učitelky dcer bohatého páru obývajícího luxusní sídlo v odlehlém, zapadlém koutě západoislandského venkova. Zaměstnavatelé na ni sice působí poněkud zneklidňujícím dojmem a život na osamělém místě v ní postupně začíná vzbuzovat neblahé předtuchy, ona se však rozhodne zatnout zuby a své obavy překonat. Bude to správný krok?

 Policejní vyšetřovatel Týr se po letech vrací ze Švédska na rodný Island, protože v přelomové životní situaci touží po novém začátku. Záhy po nástupu do kriminalistického týmu v Reykjavíku se musí zapojit do pátrání po pachateli zločinu, jaký si v poklidné ostrovní zemi nedovedl představit ani v nejhorších snech – brutální čtyřnásobné vraždy. Jeho spánek však nakonec budou narušovat ještě hrozivější noční můry než obraz vyhaslých očí čtyř nevinných obětí.

…

Na začátku čtení jsem se musela potýkat s legračním problémem. Protože jsem severské literatuře poněkud odvykla, dělala mi značný problém jména a dost jsem přes ně škobrtala, než jsem se s nimi smířila a přestala mi připadat podivně vtipná a neladící. Já vím, je to spíš osobní problém, ale trocha pobavení na začátku čtení rozhodně neuškodila. Protože jak děj postupoval, veselo rozhodně nebylo. Původní očekávání většího tajemství než krutosti se tak nějak nenaplnilo, obojího bylo hodně. Způsob, jakým přišly oběti o život, si v ničem nezadal s předchozími yrsovkami.

O mrtvých, kteří byli nalezeni v odlehlé rezidenci, jsem se při čtení dozvěděla dost rychle. O způsobu, jakým zemřeli také. Dál autorka postupuje pro mě nezvyklým stylem – představuje okamžiky, které následovaly po nálezu těl a vyšetřování případu. To je jedna linka příběhu – ta běžná. Druhou linku představuje dění před činem přímo v rodině budoucích obětí. To bylo obzvlášť děsivé. K postavám jsem chtě nechtě získávala vztah a přitom jsem věděla, že brzy zemřou. Všichni. I děti. Věděla jsem jak. Jen jsem neměla tušení kdo a proč.

V důsledku výše zmíněného, jsem se do knihy začetla opravdu bleskem a téměř jsem ji nemohla odložit. Přičemž mě daleko více zajímaly kapitoly, ve kterých jsem se seznamovala s rodinou a v nichž se postupně schylovalo k zločinu. Vyšetřovaní samotné mě tolik nezaujalo, tak se k této lince příběhu vyjádřím nejdřív.

Co se vyšetřovatelů týká, zdáli se mi jako postavy poměrně nemastné a neslané. Nějak jsem si nedokázala najít vztah přímo k nim a ani mě moc nezaujalo jejich vyšetřování, které mi připadalo jaksi odbyté a bez zájmu o to případ skutečně vyřešit. Jen se tak potáceli od ničeho k ničemu. Někde popojeli, někoho se ptali a na nic moc vlastně nepřišli. Jako nejvýraznější moment mi utkvěla v hlavě situace, kdy byli jako vyšetřovatelé ubytováni poblíž a museli si na ubytovnu koupit vlastní povlečení. Neptejte se mě, proč zrovna toto, ale asi z toho vyplývá, jak moc neodolatelná byla vyšetřovací linka :) Ano, uznávám, že hlavní postava – Týr – měl cosi zajímavého v minulosti. O tom jsem se ale dověděla až na konci a pro děj zatím záhada v jeho rodině podstatná nebyla. Možná v pokračování… Tyhle části jsem se tedy snažila přečíst rychle, abych se dostala k těm ostatním, které mě bavily podstatně více.

To bylo možná způsobeno tím, že druhá linka – ta před činem – byla atmosférou a děním doslova přecpaná a dost to tak zastiňovalo linku vyšetřovací. A že tedy pobyt v domě uprostřed ničeho mezi sněhem a ledem dráždil smysly sám o sobě, natož, když se tam dělo to, co se dělo. Do toho byly taky velmi zajímavé osobnosti, které v domě žily. Tedy samotná rodina, jejich au-pair a dokonce i ti, kteří už tam vůbec nebyli – bývalí au-pairáci.

Skvělá atmosféra příběhu byla tvořena zejména tím, že autorka zvolila pro svůj příběh odlehlý dům, prakticky v divočině, kde k nejbližším sousedům byl lán cesty. Nad to se příběh odehrával v zimě – takže tu bylo pošmourné a temné období, hodně sněhu a taková ta zimní tajemnost spící krajiny, osamělosti a zbystřených smyslů. Protože o poklidném zimním pokoji se tu nedalo rozhodně mluvit.

Hlavní postavou zde byla mladá studentka Soldís, která přijela na statek, aby si vydělala nějaké peníze a zároveň utekla od osobních problémů ve městě. Od prvního dne chudák holka skočila do poněkud napjaté atmosféry, aniž by měla tušení proč to tak je. Znáte ten pocit v cizím domě, kdy v noci okolo vás skřípe dřevo a vůbec se ozývá spousta nezvyklých zvuků? Do toho pocit, že před vámi zaměstnavatel něco tají a chová se divně, odlehlost domu a pocit, že vás někdo pozoruje. Autorka postupně přidávala další, více či méně vysvětlitelné děsuprvky, události v domě i okolo něj a chování postav, kterými se pocit napětí a strachu (u mě i hrdinky) jen zvyšoval. Pokusy o racionální vysvětlení postupně selhávaly, události se začaly stávat víc a víc stresujícími a místo pobytu tomu jen nahrávalo. Přísahám, že jsem měla pocit, že půjde o něco nadpřirozeného, že to, co se děje v domě a okolo prostě nemůže být normální a z tohoto světa. Za to autorce fakt tleskám, protože takto mě vyděsit, to se musí ocenit :). Kdybych byla na místě Soldís, zmizím za kopci hned po první noci. Taky už nikdy ani nezvážím možnost, že bych snad toužila mít na svém domě prosklenou stěnu nebo jen francouzské okno. Fakt ne, díky :)

Ke konci této části, když už byl hrozný konec rodiny opravdu blízko, jsem si hodně přála, aby Soldís prostě utekla. Na druhou stranu z toho, jak autorka budovala její vztahy k rodině, mi bylo jasné, že to neudělá – což jsem samozřejmě věděla už z druhé linky příběhu. To, že nikdo neunikne, ještě zvyšovalo napětí, protože spolu se Soldís jsem si pochopitelně vztah k rodině budovala i já. Zejména obou dětí mi bylo fakt líto. Nikdo z nich si takový konec nezasloužil! A k tomu konci příběh směřoval nelítostně – autorka ty chudáky neušetřila ničeho a připravila jim vážně krušných a stresujících posledních pár dnů života. A nejhorší na tom bylo to, že autorka nabízela rodině i Soldís spoustu únikových situací. Stačilo něco udělat, něco říct nebo prostě odejít. A mě tak brnkalo na nervy ještě to, že jsem věděla, že to udělat mají – věděla jsem, jaký konec je čeká. Okamžiky, kdy jim možnost záchrany proklouzla mezi prsty, byly zoufalé.

 

Konec příběhu byl pro mě tak napůl zklamáním. Vyvrcholení linky s rodinou bylo perfektní, i když dost drsné. Protože tu hrůzu si opravdu při čtení prožijete s nimi. Zklamala mě opět vyšetřovací linka. Vůbec jsem nezachytila nějaké náznaky, které by mě vedly uvažovat tímto směrem. Přišla jsem na to ve stejnou chvíli jako vyšetřovatelé a to se oni nijak zvlášť nesnažili. Prostě jim to spadlo do klína samo. Jsem ochotná pracovat s dojmem, že to tam přeci jen bylo – takové vyšetřování, které mě obvykle baví – a jen ho zastínila po všech stránkách lepší druhá linka. Jenže ono to tam vlastně nebylo. Chyběla mi výrazná osobnost vyšetřovatele, na které jsem z jiných knih zvyklá (můj problém, uznávám) nebo alespoň zajímavá osobnost. Týr byl takový nemastný, neslaný. A ostatní si, upřímně, ani moc nepamatuju. Týrova kolegyně a patoložka byly trochu do počtu a nezdálo se mi, že nějak přispěly k vyšetřování.

Knihu pro mě zachránila skvělá linka v rodině před vraždou, kde byla atmosféra hutná a napínavá. Neustále se stupňující napětí a pocit strachu z neznámého byl přímo skvěle načasovaný a odstupňovaný od banalit, které měli snadné vysvětlení, i když vzbuzují obecně strach až po situace, které sice vysvětlení mají, ale vyděšená hlava už je prostě nenajde. Autorka zde skvěle uplatnila svůj talent přimět čtenáře, aby se bál spolu s postavami, co kde okolo chodí a kouká se.

 

Rozhodně uznávám, že kniha je skvěle čtivá a má všechno, nač je čtenář u Yrsy zvyklý. Už jen z toho důvodu a pro skvělou atmosféru, mohu knihu doporučit. Jen si ji neberte na dovolenou, kterou se chystáte trávit na horách… na odlehlé chatě… s krajinou zavalenou sněhem… a s tou zatracenou prosklenou stěnou v obýváku :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Do příběhu, odkud „Není úniku“ račte nahlédnout třeba zde.

 

O knize:

Autor: Yrsa Sigurdardóttir

Série: Černý led (1. díl)

Překlad: Lucie Korecká

Vydal: Nakladatelský dům Grada ( Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 416

Další knihy autorky na bloGu:

Černá díra

DNA