Chce to dva

 

Když jsem knihu začínala číst, těšila jsem se na romantickou komedii, možná něco ve stylu Bridget Johnsonové nebo podobně. Jemně potrhlé hrdinky mám obvykle ráda. No tak pokaždé to nevyjde :) je jasné, že v tom množství knih prostě narazím na nějakou, která nebude to pravé pro mě. Kniha byla dokonalou ukázkou toho, jak postava se kterou si nesednu, otráví celý příběh.

 

Anotace:

Jediné, co Clem těší, je jízda na kolečkových bruslích. Její práce v londýnském obchůdku je v ohrožení, bývalý přítel chce být její nejlepší kamarád, soused si vymohl soudní zákaz volného pohybu jejího psa a rodiče uprchli ze země a nechali jí na krku své dluhy.

Když zjistí, že ještě ke všemu někdo ukradl její identitu a vydává se za ni, je naštvaná a rozhodne se svou dvojnici vypátrat za každou cenu. Vrhne se proto do bláznivé honby za spravedlností, která zahrnuje i docela okouzlujícího detektiva, který se zdá být neobvykle zaujatý nejen tímto zapeklitým případem, ale hlavně Clem samotnou.

 

…

Na začátku kniha vypadala slibně. Sice se děj rozvíjel jen pomalu a autorka nejdřív důkladně seznamovala s hrdinkou a její životní situací, ale to mi nevadilo.

Za to mi ale vadilo něco jiného a to bohužel velmi. Hlavní hrdinka Clem samotná. Jako postava se pro mě vůbec nepovedla. Upřímně to přiznávám – většinu knihy mě neskutečně rozčilovala. Na konci už jsem jí měla tak plné zuby, že jsem knihu málem odložila. A kvůli ní bude bohužel i tento článek vyznívat dost negativně, i když se kniha vůbec nečetla špatně.

Ze začátku mě zajímala ona i její život jako každá nová postava. Zaujal mě její koníček – něco jako bruslařské rugby, to jsem ještě nikde neviděla a ani nevím, že to vůbec existuje. K hrdince se to hodí, je to taky takové divoké a nespoutané. Taky v oblibování sýrů bychom si nejspíš rozuměly. To je ovšem asi to jediné pozitivní, co o hrdince knihy můžu říct. Clem je potřeba brát takovou, jaká je, což mi v tomto případě moc nešlo. Vůbec mi to nešlo! Na začátku jsem myslela, že se třeba poučí a změní po té, co dostane několikrát přes prsty, ale to ne. Byla to sice žena přes třicet, ale chováním, rozumem a zodpovědností byla spíš tak desetiletá. Ráda bych napsala, že dřív koná, než myslí, jenže ona nemyslí vůbec. Ve většině situací udělá vždycky tu největší pitomost, přes to, že ji všichni varují, aby to nedělala. Neumí říct nikomu ne i přes to, že se tím dostane do problémů nebo prostě danou věc nechce a není jí příjemná.

Naprosto jsem nepochopila, jak by mohl takový člověk samostatně existovat (byť v knize). Připadala mi lhostejná ke všemu kromě sýra, bruslí a vlastního psa – pokud ji něco nezajímalo, nechala to kolem sebe plynout. Nechala práce pro jinou, která ji uživila jen tak tak, byla samý dluh a přes to neměla naprosto přehled o financích? Až takový, že ji někdo pravidelně okrádá o vyšší částky a ona to nezjistí? Když přijde o práci, místo hledání nové (protože má hypotéku a na účtu mínus) se vrhne do detektivního pátrání a pohybuje se tak na hraně zákona, že už je za hranou? Dobře to ví a stejně to udělá! Její život byl sledem nerozumných rozhodnutí a dětinského nezodpovědného chování. A pokaždé se divila, když za její průšvihy byl na ni někdo naštvaný. Já jsem se divila, že ji nevyrazili z práce už po prvním průšvihu nebo nezabásli hned po tom dalším. Přitom věděla přesně, kde dělá chybu a která rozhodnutí jsou špatná a stejně šla a udělala to zase i s tím vědomím, že to je špatně. Dokonce ještě víc špatně než před tím. Upřímně nechápu, co na ní přitáhlo pozornost chlapa, jako byl Gus.

Nevyžaduji v knihách úplně reálné hrdinky, ale přesto by alespoň trochu věrohodné jejich chování být mělo, alespoň natolik, aby dokázaly v příběhu normálně žít, když už je zasazený do našeho světa. Nevyžaduju, aby hrdinky dělaly jen rozumná rozhodnutí, naopak, chyby jsou žádoucí. Jenže taky je žádoucí se z nich poučit a ne ještě na konci za všechno, co udělala špatně a nikdy to neodčinila ani se neomluvila, „dostat odměnu“. V knihách to bývá většinou tak, že hrdinky svoje chyby pochopí a napraví a musím říci, že takové příběhy mi vyhovují o dost víc.

Ve zkratce mi byla krajně nesympatická a pokud měla nějaké kladné vlastnosti, zahanbeně přiznávám, že se mi utopily v té její nebetyčné hlouposti a zbrklosti, prostě si je nevybavuju. (Pozn. Níže přeci jen na jednu přijdu :))

Druhou hlavní postavou v knize byl Karlík Buckett. Byl to pes hlavní hrdinky a jeho existence v příběhu pro mě byla trochu záhadou. Nejčastěji opakované slovo bylo Karlík Buckett, až tak, že už mi místy vadil taky, protože v příběhu neměl jedinou důležitou roli. Pořád jsem čekala, kdy se s ním něco stane – kdy třeba způsobí přelom v pátrání nebo se nějak zapojí do děje, ale to ne. Prostě byl. Musím ale uznat, že to, jak ho měla hrdinka ráda a jak byl pro ni důležitý, mi bylo sympatické a přidávalo jí to nějaký ten bod.

 

No dost žehrání na hrdinku. Teď je tu něco, co se mi na knize docela líbilo. Byla to zápletka s krádeží identity a dvojnicí. V anotaci mi to přišlo jako hodně zajímavý nápad a byla jsem zvědavá, s čím autorka přijde. Provedení se se mnou ale úplně nepotkalo. A mohla za to zase postava. Začala si hrát na amatérskou detektivku a byla trochu neřízená střela.

 Ze začátku ta mírně detektivní zápletka vypadala slibně. To, jak Clem narážela na první známky činnosti své dvojnice a jak ji zkoušela vypátrat, mě na chvilku zaujalo a přinutilo knihu přeci jen číst dál. Pak ale začalo být jednání postavy opět přitažené za vlasy. Přitom stačilo tak málo! Autorka mohla třeba nechat postavu pracovat v součinnosti s policií na jejich žádost a ne se vrhat do nebezpečí po hlavě, policii navzdory. Do děje se tak mohl zapojit i trochu víc Gus a romantická linka tak mohla být propracovanější. Možná by potom byly více viditelné i narůstající city postav a celá romantika by nepůsobila jako sex na jednu noc.

Kromě uvěřitelnější romantiky mi bohužel chyběl v knize i humor, na který jsem se těšila. Několik situací bylo mírně k pousmání, to přiznávám. Asi by to bylo i celkově lepší, kdyby mě hrdinka tak neštvala. Většinu věcí, které by někdo přikládal roztomilé potřeštěnosti, jsem já přičetla výše zmíněným vlastnostem a ty mi bohužel nepřipadají u dospělého člověka veselé ani trochu.

Co se morálního aspektu příběhů týká, taky jsem ho moc nepobrala. Nejen, že ho v romantické komedii ani není třeba, ale tady byl jaksi celý převrácený. Autorka asi chtěla naznačit, že každý si zaslouží šanci a pomoc z průšvihu, ale vážně? V tomto konkrétním případě mi to tak nejen nepřipadalo, ale způsob, jakým se rozhodla zápletku vyřešit, byl vyloženě hloupý. Taky se mi upřímně nelíbilo, jak snadno hrdince všechny její nerozumné akce prošly. No dobře, chtěla pomoct jiné lidské bytosti. Sice úplně blbě, ale aspoň ctila heslo „Kdo po mně kamenem, já po něm chlebem“. Ano! Mám tu dobrou vlastnost – Clem rozhodně uměla odpouštět lidem, kteří jí ublížili nebo ji nějak využili a poškodili.

 

Příběh měl i světlejší momenty, ale celkově mě kvůli chování a osobnosti hrdinky kniha spíš rozčilovala. To mi bohužel trochu kazilo i jinak dobrou čtivost knihy a ke konci už jsem se musela nutit k dočtení. Chápu nicméně, že své čtenáře si kniha určitě najde. Stačí jen si sednout s Clem a příběh vůbec špatný nebude. Pro mě spíš slabší průměr a rozhodně nic, k čemu bych měla chuť se vracet.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Pokud vás, mému článku navzdory, příběh láká a chcete si udělat vlastní názor, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Natalie Coxocá

Překlad: Klára Kolinská

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352

Víkend plný viny

 

Kniha mě zlákala tentokrát (opět) na anotaci. Mám ráda příběhy, ve kterých se partička lidí někam odebéře a pak se začnou vynořovat jejich ošklivá malá tajemstvíčka. Trochu jsem váhala nad zařazením mezi thrillery. Není to zrovna žánr, který bych vyhledávala a měla na něj teď náladu. Po přečtení pár komentářů, které žánrové řazení sepsuli, jsem si ale řekla, že to zkusím.

 

Anotace:

Rachel a Jack.
Paige a Noah.
A Will.

Pět přátel, kteří se znají dlouhá léta.
A pak je tu Ali, Willova nová snoubenka.

Will je po letech špatných rozhodnutí konečně zamilovaný. Co na tom, že svatba s Ali přichází možná až příliš rychle po jejich seznámení? Všechny tři páry se vydají do Portugalska na romantický obřad na pobřeží. Víkend v nádherné vile je skvělou příležitostí, jak Ali poznat trochu blíž.

Idylický výlet ale naruší šokující tajemství. Ale ukáže se, že nastávající nevěsta není zdaleka jediná, kdo něco skrývá, a jak začínají jednotlivá tajemství vyplouvat na povrch, hrozí, že se přátelství i manželství rozpadnou. Domů se navíc nevrátí všichni.

 

…

 

Co jsem tak koukala zběžně na komentáře, pochopila jsem, že hodně lidí má s touto knihou problém v tom, že čekali úplně něco jiného. Kniha je označená jako thriller a já musím dát kritikům za pravdu, že tato škatulka si úplně s obsahem nesedla. Mnohem víc než thriller se jedná o vztahové drama. Já jsem naštěstí z těch čtenářů, které to tak bavilo mnohem víc. Mělo to správné napětí mezi postavami a svým zaměřením na vztahy mezi jednotlivými aktéry to vzbuzovalo mou chuť pátrat po pravdě mezi nimi mnohem víc, než kdybych prostě jen zjišťovala, kdo někoho zabil.

A to není spoiler. O tom, že někdo svatební víkend ve vile na útesech nepřežije, jsem věděla už z prologu. Jen jsem si zatím nebyla jistá, kdo tou mrtvolou bude, kdo jí cestu na onen svět zařídí a jak se to stane. Nehoda? Úmysl? A proč, pokud to byla vražda?

Základem zápletky je šťastná událost. Will si má brát Ali a tak se celá skupinka přátel pochopitelně účastní jejich svatby. To, že partička lidí není úplně nekonfliktní a soudržná se ukazuje už na letišti. Ostatní nemají Ali moc v lásce a dá se říci, že nepovažují Willovo rozhodnutí oženit se s ní za rozumné. Od příjezdu do vily se nic nelepší, právě naopak. Jako by svatba jednoho páru, v němž žena není pro svou povahu zase tak úplně oblíbená, rozhodila sebeovládání úplně všem. Začnou se objevovat menší nedorozumění i větší konflikty a mezi lidmi vzrůstá napětí. Na povrch vyplavou skutečnosti, které nikdo z nich nechtěl prozradit a případně ani na druhé vědět. Jenomže jak se jednou Pandořina skříňka pootevře, není tak jednoduché ji znova zavřít nebo ignorovat to, co vychází najevo. Svatební víkend nezmění život jen šťastnému páru, ale úplně všem.

 

Kniha se vyznačuje tím, čím zatím všechny knihy autorky – ukrutnou čtivostí. Autorka volí takové postavy, které mě zajímaly a jejich potíže a tajemství jsem vážně chtěla objevovat. Postavy mě prostě bavily. Někoho jsem si neoblíbila už od začátku, u někoho se to měnilo. Bylo snadné si mezi nimi najít „přátele“ i lidi, kteří mi povahou a chováním nesedli.

Nejvíce prostoru dostane Rachel. Autorka se rozhodla sledovat právě ji, i když Rachel není přímo vypravěčkou příběhu. Nevadilo mi to. Být více s Ali nebo Paige bych asi nechtěla, protože povahově mi nebyla blízká ani jedna. Navíc Rachel byla vybrána už z logiky věci, protože jaksi – chudák – stojí ve středu všech problémů. Mužské postavy se mi zdály trochu upozaděné. Rachelin manžel Jack si prostoru ukradne nejvíc, což je pochopitelné, když je děj většinou s Rachel. Dva muži mi nijak nevadili, jeden mě k smrti štval.

Mezi postavami se daly vysledovat typické kousky, které se vyskytují snad v každé větší partičce - sebevědomá potvora, hodná holka, pokrytec, normální slušný člověk, lhář i pravdomluvný, zamilovaný, nemilovaný, šťastně i nešťastně zadaný, se životem smířený i stále hledající. Prostě soubor vlastností, životních rolí i povah, které možná nejsou úplně obdivuhodné a chtěné, nicméně je v nějaké míře má každý.

Mezi tajemstvími se objevují podvody, lásky, zklamání, špatná i dobrá rozhodnutí z minulosti, přemýšlení, jestli všechna rozhodnutí byla správná a jestli život, který zrovna žijí je ten on. Nedořešená minulost a poněkud zamotaná současnost vyvolává nedůvěru a nepřátelství mezi muži i mezi ženami – každého něco ovlivňovalo a postupně vyplouvalo, co to je. Nakonec všechno rozsekne smrt. Pro toho, koho baví odhalovat souvislosti a tajemství v mezilidských vztazích bude kniha fajn. I když možná dost brzo přijde na to, jak se některé věci ve skutečnosti mají. To nicméně nebrání tomu, aby si psychosondu do duší lidí, do jejich životů a charakterů, skvěle užil.

Někdo by mohl namítat, že všechny problémy a domněnky by se snadno vyřešily, kdyby prostě postavy šly a promluvili si mezi sebou. Jenže na rovinu: Kdo z nás ve skutečném životě tak opravdu jedná? Aha! :) A tak se postavy chovají tak skutečně, jak jen můžou – domnívají se, sledují navzájem své chování, dělají si závěry a dávají je dohromady. Často se pletou, míří do slepých uliček svých domněnek a zase názory mění, když se dozví něco nového. Je to zábavné sledovat, obzvlášť, když se to člověka netýká :).

 

Trochu navíc mi připadal ten extrémně vyhrocený konec. Asi by mi v tomto případě nevadilo, kdyby autorka upustila od bombastického vyvrcholení a ukončila příběh o něco uvěřitelněji. Na druhou stranu jsem poslední stránky četla doslova s očima navrch hlavy. Byla to jediná část knihy, kterou bych považovala za thriller. Pobavilo mě, jak autorka dokázala všechno uzavřít a zároveň nechat některé detaily poněkud v mlze. Skoro bych se nedivila, kdyby se ke svým postavám z tohoto příběhu někdy v budoucnu ještě vrátila.

 

Celkově si nemám na co stěžovat. Knihu jsem si užila. Příběh mě neskutečně bavil, i když teď půjdu proti proudu, je Víkend plný viny rozhodně mou nejoblíbenější knihou od autorky. Doufám, že ještě napíše něco podobného.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Víkend plný viny najdete zde a všechny u nás vydané knihy autorky tady.

 

O knize:

Autor: Sandie Jonesová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

 

Další knihy autorky na bloGu:

Matčina hra

Nevlastní sestra

Hladoví

 

Knihy jsem si všimla v knihkupectví v podstatě náhodou, kdy mě upoutala obálkou. Anotace taky nebyla nezajímavá. Tak jsem si knihu koupila a nečekala jsem nic moc. Spíš prostě další klasický YA příběh. Nooo… tak to jsem byla malinko vedle. Kniha sice byla o mladé dívce, ale nic typického pro YA žánr jsem v ní neobjevila.

 

Anotace:

Příběh dívky žijící v divočině ze skla a oceli, plný akce a života na pokraji smrti. Protože když matička Země nedovede uživit hladové krky, nezbývá než se bít o život.

„Naše sobeckost zabije lidskost, protože udrží na živu člověka...“ Celie je ženou divočiny. Ta divočina má podobu skla, oceli a vypleněných mrakodrapů, které měly kdysi dávno vyřešit problém přelidnění – marně. Ze světa je anarchie bez struktur, jen každodenní boj o jídlo, boj na život a na smrt. Co se ale stane, až dívka projeví soucit? Co potom, až druzí odhalí její maskované ženství? Divočina má mnoho nástrah…

Panika vypukla, když jí bylo deset. Tehdy se přelidnění zvrhlo v katastrofu, hladovění a krvavý boj o jídlo. Z lidí se stala zvířata bez soucitu, jen se sobeckým pudem sebezáchovy. Život se omezil na sháňku po jídle a rvačky.

Celie není jiná. Dožila se dospělosti jen proto, že se naučila zápasit a lhát o svém ženství. Ve světě tělesné síly jsou ženy jen ohroženou výjimkou, téměř vymřelým fenoménem odsouzeným k zániku. Ale co když se přeci jen najdou muži ochotní je chránit? A co když jejich láska dokáže porazit anarchii?

 

…

Hned na začátku se musím přiznat k předsudkům. Rozhodně bych nečekala, že takový příběh objevím v samonákladech u Pointy. Je mi jasné, že samonákladem nevycházejí jen knihy, které u nakladatele neuspěly, ale stejně od nich čekám spíš průměrné a oddechové kousky. Nevím, jestli autorka zkoušela s knihou nakladatelství a ani mě to vlastně nezajímá. Podstatný závěr je, že si od autorky ráda přečtu další knihu, pokud nějakou vydá ať už v samonákladu nebo u nakladatelství.

Toliko úvodní kecy a přistupme k líčení mých zážitků ze čtení Hladových. Hladoví mě překvapili. A ještě je to hodně slabé slovo.  Překvapení se dostavilo hned v několika věcech. První byl neskutečně pěkný styl psaní. Autorka používá krásná slova, má zajímavé popisy a měla jsem pocit, že se do své postavy dokonale vcítila. Díky tomu mě pobyt v hlavě hrdinky opravdu zaujal a vtáhl. Kupodivu, i když jsem neměla příběhu co vytknout a kniha je poměrně tenká, jsem ji nedokázala přečíst najednou. Ve druhé polovině jsem si musela dát od mizérie místního světa a neustálých bojů pauzičku.

 

Autorka v příběhu představí prostřednictvím vyprávění a vzpomínek své hlavní hrdinky Celie dystopický svět, ve kterém bych se octnout nechtěla. Není přesně určeno místo, kde se příběh odehrává, ale podle náznaků a jmen bych odhadla Ameriku – to nicméně není pro příběh vůbec podstatnou věcí. Fascinující na příběhu je to, jak uvěřitelně autorka představuje dystopický svět a zakládá ho na potížích, na které by současné lidstvo úplně klidně mohlo dojet. Na první dobrou to zaujme a chcete se dozvědět víc. Hlavně tedy jak se to stalo a jak to s hrdinkou dopadne.

Celie přežívá od deseti let sama a naučila se přežít. Vyhýbá se pozůstalým městským zástavbám, protože by tam mohla narazit na jiné lidi, pro které by mohla být soupeřem o jídlo nebo hůř jídlem samotným. Nebo ještě hůř – ženou. Přežil totiž jen ten, kdo byl silnější, schopnější se porvat o zbytky a nebo chytřejší a dokázal se lépe vyhnout střetům s ostatními hladovými. A ženy to, minimálně v prvních dvou případech, z logických důvodů nebyly. Zbývá jich už jen velmi málo… nemusím dodávat víc, že ne?

Celie sama je stvoření plné vypěstovaných instinktů, téměř zvířecích, které jí velí být opatrná, utíkat, schovávat se. Naučila se opatřit si jídlo. Naučila se odhadnout, kdo je slabší a využít toho. Naučila se nepřeceňovat své síly a využít toho, že ji samotnou ostatní podceňují. Naučila se skrývat své ženství, protože slabá žena ve světě mužů bojujících o potravu nemá šanci a stává se terčem.

V první polovině na mě působila přesvědčivěji. Změna, která se s ní v druhé půlce udála, se mi zdála hodně rychlá. I když asi pochopitelná, vzhledem k událostem.

Celiiny vzpomínky mě zavedli i do dob kdy „to začalo“. Ona byla desetiletá holčička, která byla najednou sama a okolo ní se odehrávala apokalypsa násilí a boje o přežití. Navrch nad lidstvím a morálními zásadami získalo právo silnějšího. Dozvěděla jsem se, co se stalo, a jak lidstvo postupně dospělo až do této situace. Jak ke katastrofě nakonec vedla jen docela malá událost – jediné osobní selhání a momentální převaha sobeckosti jednotlivce a jeho zájmů nad zájmem většiny. Pochopila jsem, že lidstvo v příběhu je rozhodně celkem beznadějně v prdeli a přitom autorka dokázala do děje vložit i záblesky krásných okamžiků, aby nakonec skončila u něčeho, jako je malá jiskra naděje na záchranu lidstva a na to, že v lidech zůstalo přeci jen trochu víc než hlad a instinkty.

 

Nemůžu říct, že by se to četlo úplně snadno. Hrdinka má dost těžké myšlenky a v její hlavě jsem vězela pořádně hluboko, vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla. Jak se žije, když bojujete o každé sousto, musíte skrývat, že jste slabší a co víc, že jste žena? Myslím, že to autorka dokázala vylíčit přesvědčivě, stejně, jako popisy bojů, prostředí a chování jednotlivých postav. Naprosto jsem věřila, že takto by svět opravdu vypadal. Vůbec mi nepřišel na mysl ani stín pochybností, že lidé by se zachovali přesně takto. Jen bych možná očekávala mnohem víc tlup. Třeba i byly, ale v knize neměla autorka prostor zabývat se něčím víc, než výsekem světa okolo hlavní hrdinky.

Autorka má nádherné vyjadřování a své hrdince darovala opravdu zajímavé myšlenky. Místy bych to nazvala až zoufale realisticko-poetický pohled na svět. Hrdinka neměla naprosto žádné iluze o světě, ve kterém už tak dlouho musela přežívat. A přece v něm viděla i hodně pěkných věcí – pravda ne ve spojitosti s lidmi, ale i tak :)

Trochu mě zklamala romantická linka. Pouze ale v tom, že jsem ji očekávala o něco výraznější. Ti dva ale moc prostoru nedostali. Spíš hodně málo a nebýt celou dobu v hlavě hlavní hrdinky, asi by mi vůbec nedocvaklo, že k němu něco cítí. Nemůžu ale popřít fakt, že láska má v příběhu své místo jako symbol znovu nabývané lidskosti a naděje. Je i pochopitelné, proč hrdinka byla v přiznávání svých citů tak opatrná a proč je považovala spíš za hrozbu, než za něco dobrého. Na stejné úrovni měla i další „sociální záležitosti“ v naší současnosti běžné. Také z pochopitelných důvodů. Nepříznivci romantiky nemusí mít obavu. City jsou zde opravdu jen náznakem a v začátcích.

 

Slabšímu hodnocení knihy se trochu divím... a vlastně i trochu nedivím :) – toto rozhodně není příběh pro každého. Není to oddechová a snadno stravitelná beletrie. Popisy zápasů o jídlo a bojů o život dokázaly být ve své zoufalosti dost vyčerpávající a ve finále šlo stále o totéž. Autorka naštěstí v polovině přeřadila ze solitérní jízdy hlavní hrdinky pustinou na příběh, jehož děj se najednou přenesl do skupiny lidí. Hrdinka sice měla co jíst, ale ve společnosti ostatních přicházeli zase jiné potíže, hlavně vzhledem k tomu, že byla jedinou ženou mezi muži. Gentlemanství se nepěstovalo, šlo hlavně o jídlo a vyhrával silnější. Ona, jako holka, navíc měla pro tlupy chlapů ještě jeden zajímavý a dost lákavý potenciál. Bylo tedy docela zajímavé, když autorka přivedla do děje mužské postavy, které se k ní chovaly jinak, než byla dosud zvyklá. Bylo to pro ni matoucí a podle mě autorka skvěle vystihla to, jak ji to spíš oslabovalo, než aby jí to přineslo více sebevědomí.

Nejsem si úplně jistá, že kniha zaujme nenáročného čtenáře. Pokud hledáte oddechovku, tak tady nehledejte. Na to je autorka příliš přesvědčivá ve vykreslení dystopického světa a myšlenek hlavní hrdinky, které se ničím oddechovým rozhodně nemají čas zabývat. Pokud máte rádi popisný a poetický styl psaní, mohla by vám kniha sednout. Musíte ale odpustit lehce naivní závěr, který sklouzává k naději a tím trochu kazí zoufalý boj o přežití, který autorka popsala tak dobře :) Na druhou stranu, kdo by chtěl číst knihu zcela bez naděje na to, že se všechno může ještě spravit?

 

O knize:

Autor: Eliška Pohnerová

Vydal: Pointa

Rok vydání: 2022

Počet stran: 296

Dvůr temnoty

 

,,Ve Versailles se rozvineš jako exotická květina. Vampýři v paláci šílí po všem, co není všední. Ale pozor: Dvůr Temnoty má svá pravidla, své smrtící nástrahy, a i za tu sebemenší chybu se platí krví…“

Knihu jsem si vybrala z jasného důvodu – upíři. Protože soudím, že upírů není nikdy dost a ráda přivítám každý nový nápad na to, jak zubaté téma zpracovat. Tentokrát zněla anotace obzvlášť lákavě. Posuďte sami:

 

Anotace:

V roce Spásy 1715 se Král Slunce nechal transmutovat v nesmrtelného vampýra, a stal se Králem Temnoty. Od té doby despoticky vládne Francii i jejím místokrálovstvím, které nadobro ustrnuly ve Velkém století.

Temnota postupně ovládá celý svět. Veškerý lid je spoután okovy a držen v hrůze. Pro nakrmení vampýrů, kteří tvoří nejvyšší šlechtu země, navíc doslova prolévá krev.

Tři sta let po Králově transmutaci je Johana vytržena ze své neurozené rodiny a vržena do školy ve Versailles, která připravuje mladé šlechtice na život u Dvora. Bude čelit krutosti živých-mrtvých, intrikám spolužáků i množícím se nestvůrnostem mezi zdmi královského paláce. Johana má ovšem tajný úkol. Co všechno bude ochotna mu obětovat a podaří se jí ho nakonec splnit?

Victor Dixen ve své nové sáze Vampyria rozehrává dechberoucí alternativní historii, ze které běhá mráz po zádech.

…

 

Po prvním otevření kniha působí vizuálně naprosto dokonale. Hned na začátku je krásná mapka a také pěkně graficky zpracovaný Kodex smrti, tedy jakýsi zákoník, kterým se svět v knize řídí. Doporučuji zákoník nevynechat, dost toho napoví do prvních kapitol, i když autor sám neváhá také vysvětlit spoustu věcí… a spoustu důležitých záležitostí taky parádně ignorovat, ale série je dlouhá, tak snad se dočkáme :).

V řádcích níže se zamyslím nad tím, proč u mě kniha dopadla tak na půl cesty mezi peckou a průměrem. A musím říct, že se tomu doteď divím, protože téma bylo skvělé a v případě upířin bývám obvykle spíš nekritická. Tady jsem ale měla od začátku taková očekávání vyhnaná marketingem, že to asi jinak dopadnout nemohlo.

Nejprve pojďme na ty klady, ať začnu v pozitivním duchu :)

Autor měl supr nápad a do děje příběhu hopnul rovnýma nohama. Představil hned na první stránce rodinu hlavní hrdinky a o pár stran dál už byli všichni po smrti a bylo víc než jasné, co budou místní vampýři a jejich „renfieldové“ zač. Tihle hodní nejsou, ale jedná se o fakt pokrytecké, kariéristické, arogantní a krvežíznivé mrchy. Nutno podotknout, že lidé, kteří jim oddaně slouží v naději, že se jednou dostanou mezi ně, nejsou o moc lepší. Na to právě dojela Johanina rodina a nutno říct, že začátek byl díky jejich konci pořádně akční a nabitý událostmi. Hrdinka na mě udělala dojem, když se v kritické chvíli dokázala zachovat fakt drsně, aby si zachránila život a mohla pokračovat příběhem dál za pomstou.

Díky svému pohotovému jednání je odvezena do Versailles, kde má absolvovat školu pro lidské šlechtice, kteří se chtějí uchytit u dvora. V této části kniha ztrácí body. Rozhodně by mě více zajímal dvůr krále Temnoty než rivalita ve škole, kterou musela hrdinka projít. Když už pominu to, že byla vržena do klasického YA houfku holek, kde se našly fakt všechny typické charaktery, vadí mi nakonec nejvíc, že by jí to ani náhodou nemohlo projít tak snadno. Nechápu, jak venkovanka mohla v určitých věcech konkurovat rodilým šlechticům, z nichž někteří už byli ve škole i více let. Navíc v tak krátké době. Jako ano, neštítila se podvodů a prasárniček – vlastně byla pěkná svi… mrcha, ale i tak.

Když už jsem tedy u Johany: hrdinka byla z těch, které si sympatie získávají těžko už jen vzhledem k pružné morálce, kterou Johana oplývala. Navíc projevovala až neobvyklou ochotu podrazit každého, aby dosáhla svého. V tomto ohledu mezi vampýry zapadne vážně dokonale. Ani vražda nebyla problém – ty se ale daly pochopit, šlo jí přeci jen o život a byla to buď ona nebo ten druhý. Podrážení kamarádek a ohýbání vlastních pravidel podle aktuálních potřeb mi na ní vadilo. A také její pokrytectví, protože co jí vadilo u jiných, neváhala klidně udělat sama, když se jí to hodilo. Uměla šikovně využít skrývaných tajemství a slabostí svých soupeřek, ale rozčilovala se, když někdo zkusil to samé na ni. Kladně ovšem hodnotím to, že autor skvěle vystihl její zaslepenost pomstou a nechal ji v té zbrklosti udělat sem tam i nějakou hloupost.

 

Když jsem začínala knihu číst, těšila jsem se na vykreslení upířího dvora, který přežívá na vlastních pravidlech až do současnosti a docela mě mrzí, že se více věcí neodehrávalo tam, ale ve škole. Nepopírám, že i škola měla své skvělé momenty, které mě bavily – například zkoušky. Místo studia a soutěžení šlechtických puberťáků by mě ale mnohem víc bavilo sledovat politiku upířího království, která byla spíš lehce naťuknutá a nechala mě hladovou po detailech. Upírští dvořané byli správně bezcitní a lidi, kteří bojovali o postup mezi elitní šlechtu, nebyli o nic lepší. Líbilo se mi politické pozadí příběhu, které bylo nastíněné. Jednalo se hlavně o dvě frakce bojovníků proti systému a s různými motivacemi svrhnout vládu Vampýrie. Počítám, že autor myšlenku a politiku rozvede více v dalších dílech a z tohoto důvodu mě lákají. Jen si nejsem jistá, že bych stála o další sledování osudů Johany.

Oceňuji také spoustu malých detailů a to, jakou vytvářely tyto detaily atmosféru. Věci jako upíří růže nebo vampýří housle – no paráda. Ty housle obzvlášť. Skvělé bylo také upíří cestování nebo způsob, jakým autor vyřešil na hostině rozdílné stravovací návyky vampýřích a lidských dvořanů. Scéna, kde se představily vampýří klisny, tak to bylo něco! Líbilo se mi také autorovo pojetí toho, jak to dopadne, když přimějete vampýra, aby si vás všiml a rozhodl se do vás „zamilovat“, či spíše podlehnout posedlosti vámi. Romantika ani náhodou, spíš krvežíznivá posedlost – a pořádně nebezpečná, to bylo jasně čitelné mezi řádky.

 

Kniha také v jednom překvapila, když už jsem tedy nakousla to zamilovávání. Na to, že je kniha YA příběhem se v ní vyskytuje naprosto nulová a nefunkční romantika. Hrdinka se prostě drží svého standardu a jen využívá city druhých. A ještě si umí fakt blbě vybrat, komu se rozhodne pomotat hlavu. K tomu jsem nezaznamenala ani ždibek chemie mezi postavami a ani náznak jiskření nebo upřímných citů z Johaniny strany. Všechno bylo velmi účelové a i když by se tomu – minimálně ze strany jistého mladíka – možná uvěřit dalo, nakonec šlo vždycky mnohem víc o přežití mezi šelmami než o lásku, přátelství nebo jiné vztahy. Kdo nemá romantiku rád, má jistě radost :) Podle mě by mnohem zajímavější bylo, kdybych nabyla dojmu, že Johaniny city jsou aspoň v jednom případě upřímné. Jenže Johys cítí jen touhu po pomstě a tady se chlap prostě neprosadí :D

Nejzajímavější na tom je, že ač mi hrdinka byla většinu knihy naprosto nesympatická a její rozhodnutí mi místy zvedaly kufr, do knihy se hodila. Nemohla od nikoho nic dobrého očekávat a tak ani ona nikomu nic moc dobrého nepřinesla. Stejně jako vampýři i ona měla na mysli především svoje dobro a svoje cíle. I když ji nemám ráda, považuji ji vlastně za docela dobrou a rozhodně přesvědčivou postavu.

 

Kdyby autor vynechal tu zpropadenou školu a Johana by se upíchla rovnou na dvoře, nejspíš bych byla z knihy podstatně nadšenější. Takto nevím, zda se mi chce v sérii pokračovat, i když konec vypadal hodně nadějně. Autorovi rozhodně nelze upřít schopnost vytvořit zajímavé postavy a pěkně hutnou atmosféru. Na druhou stranu mě některé části, kdy se příběh zvrhával spíš do YA klišé, zase tak moc nebavily. Je v tom ale naděje, že jakmile bude Johana vystudovaná a dostane se konečně přímo ke dvoru, přejde se pozvolna z malicherností a dětinského soupeření k vážným věcem a opravdovému souboji o moc. Kniha by se tak mnohem víc mohla začít podobat dospělé fantasy upířině a to by mě bavilo, soudě dle náznaků tohoto vyprávěcího stylu, který v knize rozhodně byl. Kniha je ale rozkročená mezi YA a dospělou fantastikou a to jí, podle mě, moc nesvědčí.

Jako rozjezd série tedy zaujalo a konec rozhodně navnadil na další díl. Jestli si to někdy přečtu znova? Spíš asi ne :)

 

O knize:

Autor: Victor Dixen

Série: Vampyria (1. díl)

Překlad: Alice Kottová

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2022

Počet stran: 408

 

Další upířiny na bloGu:

Dracula, má láska - romantická záležitost

Můří deníky - upíří záhada na internátní škole

Nejchladnější dívka ve městě chladu - když se z upírů stanou "célebrity"

Prokletá krev - opět tu máme moderní francouzskou monarchii

Půlnoční slunce - Stmívání z pohledu Edwarda

Temná hrdinka - trochu jiné Stmívání

Zhoubný kmen: Nákaza - a jako poslední drsná upíří pecka pro dospělé