Na plný plyn

 

Knihy ze sportovního prostředí mě baví. Dodává to romantice takový nevšední šmrnc. Hokej se mi už ale celkem dost přejedl, protože se toho vyrojilo najednou nějak moc. Takže jsem koukala po téhle knize jako po zajímavé změně a zároveň něčem částečně známém. Z  prostředí motosportu jsem zatím nic moc nečetla a od formulí vůbec nic, takže možnost tam trochu nakouknout byla určitě lákavá.

Anotace:

Gio je mladý talentovaný pilot formule 1, ale taky neřízená střela, která plní stránky bulváru divokými večírky a rozbroji s týmovým kolegou. Maisie studuje sportovní psychologii, a i když o motorsportu neví vůbec nic, moc dobře rozumí tomu, co s člověkem dělá touha zvítězit.
Když je náhoda svede dohromady, uvědomí si, že existuje dokonalé řešení všech jejich problémů: předstíraný vztah. Ona získá spoustu materiálu pro svůj školní projekt, procestuje svět a seznámí se s největšími osobnostmi F1. On vyšle světu vzkaz, že se zklidnil a usadil a je připraven stát se nejmladším mistrem světa v historii.
Jejich plán má jedinou chybu – srdce závodníka není schopné vášeň pouze předstírat.

…

Na knihu jsem se těšila už od začátku. Čekala jsem něco podobného, jako jsou knihy z hokejového nebo obecně sportovního prostředí. Dostala jsem něco lepšího. Něžnější, pohodovější příběh bez extrémních vášní, zato s uvěřitelně se vyvíjejícím vztahem. A k tomu překvapivě odlehčeně napsaný, bez nějaké urputné snahy stvořit něco extra. Příběh nebyl plný velkých scén, gest a zběsilých neovladatelných citů. To jsem očekávala, protože mi to k formulím tak nějak sedělo – a překvapivě jsem byla nakonec ráda, že jsem to nedostala.

Základem příběhu je oblíbené téma falešné přítelkyně. Princip asi nemusím představovat, ale stejně: jde v zásadě o to zkrotit bouřliváka. Manažer prostě divochovi najde nějakou milou, hodnou, obyčejnou a světu neznámou holku, aby se jako vylepšil obraz kluka před světem, médii, fanoušky… Známe! Mimochodem, je to v některé knize i obráceně? Pokud jo, chci si ji přečíst :D

Takže jo, je to sice klišé jako hrom, protože si asi neumím úplně představit, jak by to v reálu šlo. Respektive asi šlo, ale romantický konec se mi zdá nepravděpodobný. Nicméně je to takové to oblíbené snění holky o nějakém známém muži a o šanci, kterou by u něj mohla mít. A funguje to, všechny nás to baví a která takto někdy o někom nesnila, ať zvedne ruku :) Aha! Nikdo. Já to věděla :)

 

Bouřlivákem příběhu je Gio, jezdec formule 1 na začátku kariéry. A že má našlápnuto! Je dobrý tak moc, že už v této sezóně šlape na paty týmové jedničce a svět spekuluje o tom, že by si mohl sáhnout na titul už letos. Kdyby ovšem přestal řádit jak černá ruka na večírcích a jít si po krku s týmovou jedničkou. Osobně netuším, proč by „usazení se“ mělo něčemu pomoct, ale budiž. Od začátku je stejně jasné, že na tuhle šarádu s falešnou přítelkyní přistoupil jen proto, že je mu ona sympatická a zaujala ho na první dobrou. Takže využil příležitosti.

Jinak v příběhu zase jako takový démon ukázaný nebyl. Spíš působil dojmem mladého kluka, který si mládí, slávu a pozornost umí a chce užít. Divné? Ani náhodou. Taky je poměrně dost soutěživý a ambiciózní, což je obojí asi u závodníka žádanou vlastností. Trochu se trápí ve stínu svého otce, který je taky dobrým, i když už bývalým závodníkem, ale potřeba se mu vyrovnat s ním až tak necvičí. Spíš prostě chápe, že se od něj očekávají velké věci a chce si je zasloužit, ne je dostat na stříbrném podnose, protože má konexe přes tatíka.

Takže jo, vlastně fajn kluk, který na mě působil dojmem spíš staršího muže, který ví, co ve vztahu chce a má věci srovnané. Jen prostě ještě neměl příležitost potkat holku, která by mu za to stála a chtěla člověka Gia a ne závodníka Gia.

 

Hlavní hrdinka Maisie byla sama úspěšná sportovkyně, ale po vážné nehodě při závodu už svůj sport nedělá. A upřímně, musím říct, že to docela chápu. Já se někde takhle na kole zrasovat, neměla bych na rychlé sjezdy odporného terénu odvahu ani náhodou. Jenže ona je na tom ještě hůř, na kolo prostě od té doby nesedla. Dost jí to komplikuje vztah s její cyklistikou žijící rodinou. Místo sportu se rozhodla uspět jinak – studiem sportovní psychologie. A nabídka na falešnou přítelkyni se jí tím pádem hodí. Protože sledovat v přímém přenosu jezdce formule, který pod značným tlakem bojuje o svůj první titul, je téma na práci do školy jako vyšité. A vůbec na to nemá vliv fakt, že ten kluk je přitažlivý jako blázen :)

Maisie byla taková lehce naivní a velkým světem nepolíbená. I když tušila, že hrát přítelkyni zrovna Giovi nebude úplně snadné, zaskočila ji pozornost, které se jí dostalo – no co čekala, že? Líbilo se mi, že ona kvůli němu rozhodně nijak nezblbla a nevzdala se sama sebe, nepodřídila svůj život jeho kariéře. Ani se to po ní ostatně nechtělo, což bylo další velký plus příběhu (a taky Gia, co si budem).

Vedlejší postavy se tady taky moc povedly. Maisiina nejlepší kámoška byla skvělá! Měla podcast o formulích, takže na rozdíl od Maisie věděla o Giově sportu naprosto všechno. Byla takový ten prototyp kámošky, kterou má každá hlavní hrdinka a která je hodně často zábavným a povzbuzujícím prvkem. Giova rodina byla taky moc fajn a i ta Maisiina, i když jsem si úplně moc neužila ani jedné. Bylo ale fajn, že oba měli podporující a milující rodiny s dobrými vztahy. Padouši příběhu mě taky bavili, i když v obou případech žádné překvapení. Prostě se oba nacházeli na postech, které jsou pro padouchování v romantikách tradičně tou nejlepší startovní čarou.

 

Romantická linka je opravdu velmi lehká, ale k příběhu dobře ladila a zapadla do dění úplně přirozeně. Oba dva jsou na poměry YA normální lidi a tak všechno působilo hodně mile a nenásilně. Bavilo mě na tom to prolnutí odlišných světů – obyčejného světa studia a brigády a vzrušujícího rychlého života na velkých závodištích.  Maisie přišla do Giova prostředí, o kterém nevěděla nic, a autorka uměla to kouzlo poznání nového hezky předat.

Vůbec nevadilo, že formule nesleduju a nic o nich nevím. Spíš naopak. Mohla jsem všechno poznávat společně s hrdinkou a Gio byl vlastně tak trochu průvodce i pro mě. Vůbec nepochybuju, že celá ta závodní záležitost byla zjednodušená, ale napsaná byla tak, že to stačilo a nezastiňovalo to věc, o kterou šlo především – tedy počínající vztah mezi těmi dvěma.

Protože Gio samozřejmě poměrně brzo pochopí, že obyčejná hodná holka je pro něj lepší než plastové figurínky, které se kolem něj motají. Zbývalo tedy jen to, aby ona pochopila, že je to možný a že obyčejná holka fakt může zaujmout někoho, jako je on – tedy muže, kolem kterého se motají všechny ty sebevědomé krasavice.

Trochu mě překvapilo, že kontakt mezi nimi nebyl až tak častý, jak bych asi myslela, že bude. On měl svou kariéru a povinnosti a ona nebyla žádná pronásledovatelka, která by se na něj přilepila. Měla svých problémů a záležitostí taky dost a nevzdala se jich kvůli němu. V průběhu děje se tedy viděli docela málo. Vlastně jen na pár závodech a nějakých těch akcí mimo. Jenže když se nad tím zamyslím, času, který spolu skutečně strávili zase tak málo nebylo, jen autorka se nerozepisovala o každém dnu a delší okamžiky, které spolu ti dva byli, celkem přeskakovala. Na jednu stranu škoda, na druhou stranu to stačilo i tak a nebylo potřeba prošpikovat příběh nějakým popisem všedních dnů. Příběh na mě díky tomu působil víc reálně, protože vztah se často nerodí za nějakých extra okolností a intenzivních zážitků.  A tady to ještě přispělo k tomu, že romantika byla opravdu hodně něžná.

Tím se dostávám k peprným scénám. Tady jich moc nečekejte. Je jich tu výrazně míň než v hokejových romantikách. Vlastně snad jen jedna? Hrdinka je taky obyčejná holka, žádná sexuální dračice, jak je poslední dobou v módě, takže chybí i takové ty extra žhavé popisy a trojnásobné orgasmy. Musím říct, že mi to vyhovovalo a byla to příjemná změna, že jsem pro změnu dostala hrdinku, která nebyla přehnaně sexuálně emancipovaná a chovala se v posteli jako normální holka.

 

Krom vzájemného vztahu oba hrdinové museli řešit ještě další věci. Maisie bojovala se svým strachem z ježdění na kole, protože cítila, že ji to jednak odlučuje s rodinou a jednak jí něco v životě chybí. Do toho samozřejmě přibyly i starosti s náhle nabytou veřejnou známostí její osoby, protože novináři a samozřejmě fanoušci si jaksi všimli, že vedle jejich idola je nová holka. A víme, jak to v době socek chodí. Nepřekvapivě na tom byla ona v tomto hůř, než on. Asi nikoho nepřekvapí, že u holek si všichni všímají jiných věcí a zároveň ženské fanynky dokážou být na sítích dost kruté. Gio musel svést souboj sám se sebou a se svými démony v nejbližším okolí. A samozřejmě na konci taky souboj o Maisie samotnou.

Autorka nijak netlačila na pilu, takže žádné srdcervoucí katastrofy se tu neděly, přes to ale postavy nějakou tou proměnou prošly. Kniha je oddechová a spíš odpočinková, zapojení vážnějších témat tomu odpovídalo – klouzalo to spíš po povrchu. Pro mě to bylo dostatečné. A vlastně i příjemné. Člověk nemá pokaždé chuť na dramata a osobní tragédie. Je to předvídatelné? Z velké části ano. Na vývoji vztahu a situaci a důvodu, která je nakonec na čas oddělí, autorka rozhodně žádné překvapení neuchystala. Vadí to něčemu? Vůbec ne.

Přes klišovité hlavní téma se knize podařilo z většiny klišé alespoň mírně ukročit a vynechat věci, které mě obvykle na podobných knihách netěší. Zůstalo tak jen to příjemné a pohodové, díky čemuž se mi kniha četla opravdu pěkně a příběh mě zanechal příjemně naladěnou. Podle mě ideální čtení na léto :)

P.S.: brala bych ještě romantiku a rychlé motorky, to by bylo… Nebo lodě… To jen takový tip, kdyby nákupčí od Grady na něco takového narazili… :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh ze světa formulí najdete zde.

 

O knize:

Autor: Jenni  Fletcher

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 344

Dvojitý zásah

 

Asi nemusím svým spolufanynkám vysvětlovat, proč jsem chtěla další knihu od Zapaty. Nenechala jsem se odradit ani tím, že některé mě úplně nenadchly (např. Aron). Hrozně jsem chtěla, aby mě tahle bavila stejně, jako první dvě, co jsem od ní četla. A pak se dostavilo to děsné zklamání.

Tohle bude spíš článek o tom, jak a proč mě Zapata přestává bavit knihu od knihy víc a víc. Po tomto zážitku a předchozím podobně rozpačitém dám nejspíš šanci ještě poslednímu titulu od ní – co taky jiného, když už ho mám doma. Jisté ale je, že budu hodně opatrná s dalším nákupem.

 

Anotace:

Bianca Brannenová ví, že čas zahojí skoro všechny rány. Včetně těch, které vám kdysi nechtěně způsobili vaši nejbližší. Když jí po deseti letech znovu vstoupí do života její někdejší kamarád Zac, má pocit, jako by se jejich cesty rozešly teprve včera. Jenže něco je přece jinak: už to není ten hubený kluk odvedle. Teď je slavným hráčem Ligy amerického fotbalu a šílí po něm davy fanynek. Dokáže Bianca odpustit staré křivdy a dá šanci citům, které se mezi ní a Zacem pomalu rozhořívají?

 

…

 

VAROVÁNÍ: Při psaní článku se několikrát opakuji, abych zdůraznila, co mě na knize štvalo. Ano, uhodli jste. Štvalo mě i to opakování :D

 

Román z prostředí amerického fotbalu – super! Nějakým způsobem mě to přimělo myslet si, že kniha bude stejná pecka jako Kulti nebo Lukov. Protože sportovní prostředí autorce sedí, i když přehnaně moc se konkrétnímu sportu nevěnuje. Jde o romanci. A v obou výše zmíněných knihách byla skvělá. Dokonce i v Srdcem proti zdi. A v té poslední už jsem poznala hlavního hrdinu této nové knihy Zaca.

Měla jsem tu slíbeno všechno, co mám ráda: sport, pomalou romantiku i sexy hrdinu. Co by se tedy mohlo pokazit? No, hodně věcí, jak se ukázalo.

Tak pojďme na to skuhrání, ať to mám za sebou.

 

Bianca byla jako mladá holka zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Zaca. Jejich cesty se ale rozdělili bez toho, aby na nějakou lásku vůbec mohlo dojít. Po dlouhých deseti letech si Bianca myslí, že to vlastně bylo i dobře. Vždyť jemu na ní záležet nemohlo vůbec nijak, když se za deset let nepokusil o žádný kontakt. Jistě, má svoji velmi úspěšnou fotbalovou kariéru, ale i tak. Bianca ty roky žila více méně spokojeně, vytvořila vlastní pekařský blog a touží vydat knihu o pečení. Jen v lásce se jí nějak moc nedařilo. A pak najednou, díky společnému kamarádovi, zase potkala Zaca.

Ukázalo se, že některé city prostě odmítají upadnout v zapomnění a úplně klidně se vrátí v plné síle i po deseti letech odloučení. Bianca, ačkoli se snaží sama sebe přesvědčit, že už se ze své první lásky dostala, se z ní nedostala ani náhodou. A co hůř, nepřenesla se ani přes to, že se na tak dlouho odcizili.

 

Na knihách od Zapaty se mi dříve líbily hlavně postavy, jiskření mezi nimi a pomalá romantika. Bohužel se zdá, jako by v posledních knihách toto všechno chybělo. Nejdřív Aron – totálně pohřbený zajímavý nápad kvůli hrdince a teď Dvojitý zásah – opět pohřbený kvůli hrdince. A všechno paradoxně neklaplo především kvůli tomu, co je na Zapatě vyzdvihováno – pomalé romantice. S Dvojitým zásahem Zapata získává titul královny uměle natahované neromantiky.

Obě tyto hrdinky měly v mých očích stejný problém: nekonečné vnitřní monology stále o tomtéž, nepochopitelnou a přehnanou nejistotu a jistý druh nedospělosti, která úplně pohřbila jejich uvěřitelnost. To vedlo k naprostému mému nepochopení, kde se mohla vzít láska mezi párem, když city vlastně hrdinka vehementně popírá a vůbec to nejiskří. A čím víc to autorka natahuje, protože pomalá romantika, tím víc je vidět, že to nejiskří. Chudáci ti chlapi. Jak mají hrdinku získat, když vysílá tak extrémně protichůdné signály. Takové, jaké bych čekala od nejistých pubertálních holek na začátku střední školy. Ne od dospělých žen.

Normálně tyhle natahované začátky vztahu a důkladné poznávání hrdinů miluju. Jenže co je moc, to je moc… Hlavně, když to natahování velmi brzo přestává dávat jakýkoli smysl a upřímně řečeno spíš, než aby to navnadilo k dalšímu čtení, to nutí knihu zahodit obloukem z otevřeného okna.

 

Od první kapitoly jsem začala mít dojem, že autorka prostě honí slova, aby dostála své tradici na dodání pořádné bichle. Zde ovšem umělé extrémní natahování neskutečně uškodilo právě oné romantice. Rozpustilo se v tom všechno přitažlivé napětí mezi hrdiny, které mohlo být a všechna uvěřitelnost citů, která snad mohla být taky. Navíc, kdyby si autorka honění slov opakováním stejných informací odpustila, nejspíš bych se nestihla Biancou naprosto znechutit.

Kdyby měla kniha 300 a ne skoro 500 stran, vůbec nikdo by si nevšiml, že se něco vyškrtlo. Vážně teď zpětně přemýšlím, co vlastně na těch 500 stránkách bylo, protože zajímavý a zábavný děj vydal tak na 150 a zbytek tedy mohlo být to „pomalé“ budování vztahu. Problém je v tom, že se nic nebudovalo.

 

Nebylo totiž co budovat. Žádné postupné narůstání jiskření a postupné uvědomování si citů, které je u pomalé romantiky rozhodně potřeba, tady bylo od začátku jasno – jeden to zuřivě popíral a druhý si to nechal pro sebe. Vypadalo to, že oba prostě chtějí být jen kamarádi. Pravda Zac byl extrémně nekomunikativní o svých citech a najel s ní spíš na přátelskou notu, ale ani jsem se nedivila, když ona se tak chtěla chovat, aby si dokázala, že je s tím v pohodě, už na něj nemyslí, zvládá být kamarádka… a já se tu opakuju jako autorka :D

Oba byli k sobě příliš fyzicky kontaktní, asi aby byl čtenář přesvědčen, že je to k sobě táhne. Jejich špičkování bylo celkem flirtózní, to tedy ano, ale na to, jak moc chtěla autorka sblížení natáhnout, to slovní flirtování a šmatání vzala moc zhurta. Nefungovalo to, spíš působili oba natvrdle, že si nic neuvědomují a nevrhnou se na sebe, i když po sobě pořád lezou. I z tohoto důvodu jsem vyhodnotila, že to je prostě autorský záměr – že je to pouze vzájemná blízkost, ale nikoli láska. A že to tak má zůstat. Což by byl rozhodně zajímavý konec příběhu a postavám a jejich chování by skvěle pasoval.

Vážně by jim to sedělo spíš jako dobrým kamarádům, kteří do sebe rýpou. Případně vztahu po pěti letech, když už se oba dobře znají a počáteční vášeň ustoupila klidnějšímu dlouhodobému zamilování. Ale jiskření, které vede k novému vztahu? Nic. Spíš se mi zdálo, že v tom neustálém oťukávání a přibližování se vztah zaniká v opravdu dobré kamarádství. Nebo prostě takový ten vztah, kdy se sice oba přitahují a flirtují, v očích ostatních vypadají, že je ruka v rukávě, ale oni dva ví, že si jen hrají a vztah nechce ani jeden. Očividně v typu pomalé romantiky více sedí, když se postavy na začátku nemusí, pak ta pomalá romantika má smysl. U přátel, kteří mají blízký vztah už z dřívějška, to u mě nefunguje. Tedy aspoň v tomto případě to nefungovalo.

Příběh vlastně nebyl o vznikajícím vztahu, ale o tom, jak Bianca neustále vnitřně přesvědčuje sama sebe, jak je nad věcí, jak se ze všeho dostala a jak své city zvládá. Houbec! Pokud by to bylo tak, nemusí se o tom přesvědčovat v každé druhé větě. Ne že bych pro její city neměla pochopení, ale bylo to otravné. Způsobovalo to nepříjemné napětí – ne romantické chvění, které jsem čekala. Proč jsem místo romantiky a poznávání hrdinů dostala jen vězení nekonečné smyčky opakujících se úvah v Biančině hlavě?

V knize bylo opakování jejich vztahové historie, připomínání rozchodu a řeči jak to Biancu ale vůbec netrápí a zvládá být kamarádka, až brutální! Vážně toto už bylo násilí na čtenářích :D Jako mučení stále stejnou hudbou, když vás zajmou únosci :D nebo tenhle děsně dlouhý skuhrací článek :D

Mně by stačilo říct jednou, že se znali, byli kámoši a on se na ni vykašlal. Zapata to v prvních kapitolách zdůrazňuje přibližně ob odstavec a vydrží jí to až do konce, než se na posledních cca 50 stranách konečně dají dohromady. Když mu to pak Bianca naposledy mázne do ksichtu, konečně toho nechá. Jenže to už mám za sebou téměř celou knihu a Biancu nenávidím. Ještě že jí Zac neviděl celou dobu do hlavy! Pokud by totiž viděl, udusil by ji polštářem a zakopal na zahradě.

 

A jsme tedy u konečně postav.

Postavy byly docela ploché a nedodělané. Skoro se zdálo, jako by autorku ani nebavily, ale když už se do toho pustila… Každopádně z toho vyšli dva nezajímaví a citově nezralí lidé. Nepamatuji si nic podstatného, co bych o nich mohla říct. Jedinou zajímavou věcí bylo Biančino pečení a podcast o tomto. Tady jedině jsem z ní cítila jakousi osobnost a něco vlastního. Zac byl prostě jen hodný kluk, který v ději moc prostoru nedostal. Přitom to mohlo být super. Autorka naznačila jeho problémy s kariérou, která, zdálo se, pomalu končí. Ne, že by to tu vůbec nebylo, ale bylo toho výrazně málo oproti pečení. Biančin blog pekařky, která není perfektní, občas něco pokazí a je docela zábavná, mě bavil. Uznávám! Jenže kniha přece neměla být o pekařce-vlivnici.

Hodně jsem se těšila na americký fotbal, ale jestli v knize něco výrazně chybělo, byl to – tradááá – americký fotbal. V ději se vyskytovalo daleko víc kuchařsko-pekařské vlivnictví. Chápu ovšem, že to by asi na obálce tak dobře nevypadalo a asi ani tak netáhlo čtenářky. Její sportovní knihy (Kulti, Lukov i třeba Srcem proti zdi) mě baví právě proto, že se tam postavy pohybují opravdu v tom světě, alespoň v rámci možností – a nejen kluci, ale i ty holky. Tady mi to trochu chybělo a ocenila bych toho mnohem víc ze života Zaca. Kde zmizel americký fotbal? Kde zmizela Zacova osobnost?

 

Zápletka, která byla zvolená, ke spokojenosti taky moc nepřispěla, i když původně mě právě to v anotaci zaujalo. Možná, kdyby to autorka tolik nerozrýpala a neokecávala a soustředila se na přítomnost postav, bylo by to lepší.

Knize kralovala naprosto neuvěřitelná zápletka s odcizením na deset let. Nebo takto – odcizení se samozřejmě stát může, ale když je tolikrát zdůrazněno, že se ani jeden odcizit nechtěl... Tak proč to udělali? Vážně nechápu, jak se toto mohlo postavám stát. Jo, autorka to vysvětlila několikrát – přibližně asi 1.155x, ale ani jednou to nedávalo smysl. Jako vážně neřeknete kamarádce, že se na ni její nejlepší kamarád, který bydlí jinde, neustále ptá? Vážně je takový problém napsat SMS člověku, kterého moc chci vidět? Je takový problém napsat mu na facebook nebo kýho výra kam z těch nepřeberných možností dneska? Pokud chcete znát milion pseudodůvodů a domněnek proč to nejde, přečtěte si toto dílo.

Celá zápletka vlastně stojí na tom, že si Bianca myslí, odhaduje, domnívá se – co Zac chce nebo cítí, a proto se chová jako kačena. A Zac – jako pravý „mouchy snězte si mě“ – to prostě přijme. Čeká pěkně potichu, až se Bianca vymotá ze své deset let pěstované ukřivděnosti a dojde jí, že ona něco cítí a poddá se tomu. Neřekne jí, že i on něco cítí – ne, to by totiž kniha mohla končit přibližně na straně 150. Rozuměla jsem tomu u Kultiho a tam to fungovalo, protože Kulti i Sal měli vypracovanou osobnost. Zac ne a Bianca by nejspíš potřebovala terapeuta nebo dobrou kámošku.

Když mi chyběl důvod uvěřit základní zápletce, jak jsem potom měla uvěřit ostatnímu? Třeba chybějícímu jiskření?

 

Co tu ovšem nechybělo, byl autorčin tradiční fekální humor. Kadění a prdy už nejsou vtipné. To bylo možná naposled v Kultim a i tam to nakonec bylo moc. Umí její postavy vůbec vtipkovat o něčem jiném? Nebo tím naznačuje onu pověstnou intimitu a blízkost charakterizovanou otázkou „už před sebou prdíte?“ Nešlo by to sakra jinak? Budování romantické atmosféry, které se už tak nedaří, určitě nepovzbudí popis Biančina prdu před svým vyvoleným. Tohle je fakt na prd :D Chce se mi brečet, ale místo toho se směju.

A je to takový ten zoufalý smích, protože kniha mě po všech stránkách hrozně zklamala a čtení jsem tak trochu protrpěla.

 

Co mohu jednoznačně pochválit oproti jejím předchozím knihám, je obálka. S výjimkou Malychina se mi obálky spíš nelíbily. Kecám! Vůbec se mi nelíbily. Tato je pěkná, ale zase je asi to nejhezčí na knize, což je poněkud smutné.

Zapata se pomalu stává spisovatelkou, u které zvažuju, jestli jí dám ještě jednu šanci. Do čtení její poslední knihy se pustím s tím, že tentokrát to snad bude lepší. Rozhodně ne s nadšením nebo těšením.

 

 

O knize:

Autor: Mariana Zapata

Překlad: Romana Bičíková

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2023

Počet stran: 496

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Kulti

S láskou, Lukov

Zakázané uvolnění

 

Sportovní romantiky mám ráda. Dokonce tak moc, že v nich dokážu přehlédnout i větší množství scén „po desáté“. Takže Zakázané uvolnění byla jasná volba. Hokejisti jsou totiž skoro stejně dobří jako američtí fotbalisti :D a poslední dobou je knih o nich zdaleka nejvíc. Stejně tak mě baví romantiky ze středních nebo vysokých škol, protože v nich chybí takové ty otravné, všednodenní dospělé starosti, děcka, práce a podobné rušivé prvky :) Kniha tedy měla víc než dost šancí být u mě úspěšná.

 

Anotace:

Hokejová romance tak žhavá, až ledy tají! Zpočátku se ti dva nemohou vystát. Summer má ve svém životě jasné plány – chce se stát sportovní psycholožkou a dává do toho všechno. A taky nesnáší hokej. Jenže studium jí nečekaně přivede do cesty neodolatelného kapitána univerzitního týmu Aidena, který naopak žije jenom hokejem. Baví ho taky párty a vztahy na jednu noc. Vše se změní, když ho trenér donutí, aby pomáhal Summer při výzkumu. Téhle holky se totiž jen tak nezbaví...

 

…

 

Na to, jak jsem si tuto knihu užila, je překvapivě těžké o ní něco napsat. Tyto knihy jsou si vzájemně celkem dost podobné, což je výhoda, protože člověk ví, co může čekat. Zároveň je to ale i nevýhoda, protože dostane v podstatě pokaždé totéž. Záleží vždycky jen na umu autora, jak dokáže vytvořit postavy, popsat děj a zpracovat žhavé (případně romantické) scény. Můžu s radostí konstatovat, že tady se to povedlo a Zakázané uvolnění je jedna z těch knih, kterou jsem si fakt užila do plných.

Jen tak mimochodem, oceňuji, jak krásně dvojsmyslně zní název :) ale to je fakt jen tak na okraj.

 

Nejdřív proberem prostředí, protože toho si – dle očekávání – při čtení zase tolik dopodrobna neužijem. Slouží opravdu jako kulisa – tedy zejména hokej. Vysokoškolského prostředí je tak nějak přiměřeně, abych při čtení nezapomínala, kde že se to vlastně všechno děje. I toho hokeje tam přeci jen bylo tolik, aby jeden při čtení nepřehlédl, že ten kluk je opravdu hokejista. Na trénink nebo zápas mě ale autorka nevzala. No, chápu :) Vlastně by to tam možná bylo i navíc. Protože nejdůležitější věcí na knize je samozřejmě vznikající a postupně dost žhavý vztah hlavních postav.

K tomu se hned dostanu, jen bych chtěla s radostí oznámit, že autorce se vydařily i jiné vztahy v knihách. Všem jejím postavám to spolu dobře klapalo. Navzdory tomu, že hokeje samotného jsem si moc neužila, bylo více než zjevné, že kluci tvoří opravdu tým a jsou dobrými kámoši i mimo hřiště. A teď už tedy k tomu hlavnímu.

A tím je pochopitelně páreček hlavních hrdinů.

Summer ze začátku působila jako všechno jiné než kandidátka na žhavý románek. Jednak byla zcela soustředěná na své studium a budoucí kariéru a fakt si za tím šla tvrdohlavě jako buldog. A pak taky vypadala naprosto imunní vůči jakémukoli hokejistovi, který prošel kolem. Pro svou nenávist k hokeji měla docela dobrý důvod, jen mi nebylo úplně jasné, proč si to vztáhla i na chlapa, s kterým měla něco mít. Škrtnout osobu jen proto, že dělá nějaký sport, mi připadalo dost divné od někoho, kdo chce být psycholožkou. Naštěstí tuto skutečnost si uvědomovala i Summer a byla mi tím sympatická. „Moudře a vyspěle“ se rozhodla dát Aidenovi šanci a vůůůůbec s tím nesouviselo, jak má pěkně vymakanou postavu, sexy kukuč a vůbec po čertech žhavé charisma. Našlo se dost věcí, kterými mi úplně sympatická nebyla, ale nemůžu říct, že by to bylo něco zásadního, co by ji poškodilo jako postavu. V zásadě to tak má v romantikách hodně ženských postav a asi už jsem naučená na tento způsob ukazování „emancipace a sebevědomí“. Myslím tím poněkud větší protivnost a okázalou aroganci při komunikaci s konkrétním mužem. Občas se chovala dětinsky, občas byla možná moc „chlapská“ a pak zas princeznovské povýšená a nafrněná. Sem tam natropila nějakou tu zbytečnou scénu z uražené ješitnosti. Celkově jsem nicméně neměla větší problém ji jako hrdinku přijmout. Možná to takto vypadá, že Summer je v podstatě kráva, ale není to tak.

Aiden byl překvapivě taky docela fajn. Ze začátku táhl s partou okolo sebe a šel z večírku na večírek a s tím, kterou ženskou má zrovna v posteli si hlavu taky moc nelámal. Ukázalo se, že když se rozhodne pro jednu holku, umí si priority poskládat sakra rychle. A autorka toto jeho skládání napsala dost dobře. Vůbec nepůsobil jako slaboch nebo zamilovaný pitomeček ve vleku ženské. Možná bych mu mohla vytknout, že byl chvílemi dokonalý až moc. Vždycky přesně takový, aby na ženské srdce zapůsobil, ale vytýkat nebudu. Proč taky, v knihách přeci nikdo neočekává reálné mužské, takže ani já ne :)

Obě postavy jsem si oblíbila už od začátku. Možná s výhradami, ale oblíbila. Scény s nimi byly místy dost vtipné, Summer dokázala Aidena občas pěkně setřít a on jí nezůstával dlužen. Celkem dost bylo vidět, z čeho a jak se jejich vztah vyvinul, nebylo to žádné podivně trapné a neuvěřitelné vzplanutí na první pohled ani uvzdychané nebo nadržené slintání, jak to někdy bývá. Oba na začátku přistoupili na to, že jde vlastně jen o sex a dalo se jim to věřit. Stejně jako city, které se postupně a přirozeně objevily. Nějaké nepřátelství ve vztahu k tomu druhému jsem viděla ze začátku jen u Summer, Aiden žádné předsudky neměl. U něj se jednalo spíš o reakci na její poněkud arogantní chování. U Summer jsem spíš pozorovala snahu udržet si „přátelství s výhodami“ za každou cenu. Trvalo jí mnohem déle, než si přiznala, že něco cítí. Těžko říct proč. Prostě to tak bylo :)

Když se ti dva domluvili na sexu, v knize se začaly množit správně žhavé scény. A když říkám správně, tak to tak i myslím. Autorka se sice vůbec nebrzdila v popisech a peprných okamžiků nebylo úplně málo. Byly ale dobře napsané a nehyzdila je žádná divnoslova, která občas autoři rádi používají. Naopak všechno vyznívalo v rámci žánru přirozeně. Ony popisy navíc nebyly zbytečně podrobné v některých věcech, autorka neměla potřebu popisovat každý pohyb, což opravu hodně, hodně oceňuji. V tomto příběhu se mi navíc líbila ta kombinace žhavého vztahu a pomalé romantiky.

 

Jediné, co mi trochu uniklo, ale to se v podobných knihách děje často, byla podstata zápletky. Ne, vážně! Co byl vlastně ten Summeřin výzkum? Co zkoumala a o čem psala práci? V knize byla zmínka o nějakém dotazníku, který jí Aiden vyplnil a to bylo všechno.  Trochu jsem z toho získala dojem, že celý ten „školní projekt“ byl jen záminkou autorky, jak svést ty dva dohromady a sotva se potkali, s úspěchem všechno psychologické zkoumání vypustila z hlavy. Výsledek je ten, že kniha je poněkud prvoplánová a předvídatelná, ale stejně to bylo příjemné počtení.

 

Pokud chcete žhavější romanci o sportovci a hezké holce, tohle bude kniha pro vás. Je super čtivá a dostanete všechno, co od podobných knih lze očekávat.

P.S.: Na začátku najdete i playlist ke knize. Což mi připomíná, že jsem ty písničky chtěla zkusit :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za žhavou hokejovou romancí račte tudy.

 

O knize:

Autor: Bar Khabra

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 392

 

Další romantiky o sportovcích na bloGu:

Kulti

S láskou Lukov

Haka za lilii

Tetování za trest

Obránce mimo hru

Obránce mimo hru

 

Že jsem knihu četla zrovna v den finále hokejového mistrovství je povedená náhoda. Kvůli hokeji jsem si však knihu vážně vybrala. Ne ovšem kvůli tomu opravdovému.  Romantiky ze sportovního prostředí mě hodně baví, když se ovšem povedou. A tato rozhodně patří mezi ty povedené.

 

Anotace:

Mitch je pořádně ostrý hokejový obránce, který prostě nedokáže udržet svou vznětlivost na uzdě. A to vede k zákazu hry na patnáct zápasů NHL. Jako by to nestačilo, musí dočasně zaskočit za trenéra juniorů. Hned při prvním tréninku vtrhne na led energická blondýnka, které je úplně jedno, že má co dělat s hokejovou hvězdou, a neváhá mu pěkně od plic vysvětlit, co si myslí o jeho trenérských schopnostech.
Mitchova obrana přestává fungovat. Jiskří to mezi nimi totiž tak, že ledy tají.

…

 

Obránce mimo hru je romantika, která mi naprosto sedla. To jen tak zrychleně na úvod pro nedočkavé, kterým se nechce číst celý článek :)

Nebylo to pro mě zase až takové překvapení, protože když mi sednou postavy a styl psaní, má většinou autor vyhráno. Tady mi obojí sedlo prakticky hned, či spíš během prvních pár stránek. I když postavy a styl dost ovlivní celý názor na knihu, je tu přeci jen ještě příběh, který je taky hodně důležitý. Tento byl spíš oddechové a nijak překvapivé čtení. V romantikách už se zabydlela osvědčená šablona a upřímně, co taky vymyslet jiného než, že se postavy seznámí, postupně zjistí, že cítí něco víc, a po menších potížích jsou nakonec spolu. Stejně jednoduchá zápletka se najde i v této knize, ale i tak nemohu hodnotit jinak, než kladně. O mnohém také svědčí to, že jsem knihu přečetla za jediný den. Je hubená, já vím, ale i kdyby byla tlustší, neodtrhnu se od ní.

V knize jsem poznala dva (vlastně víc než dva) sympatické hrdiny, kterým bylo snadné fandit. Ano, čtenářskou podporu usnadňuje to, že je jasné, že zrovna těm dvěma je fandit třeba :) Kdyby to náhodou jasné nebylo, fandila bych jim stejně, protože jejich příběh mě zaujal na první dobrou.

Ona – Andie – je zdravotní sestra na JIP a taky je opatrovnicí svého mladšího bratra Noaha. Rodiče jim zemřeli při nehodě a Andie se ze dne na den musela usadit a postarat se o mladšího sourozence. Krom náročného soukromí má tedy i dost náročnou práci a není divu, že někdy působí trochu unaveně. S bratrem vždy vycházela, ale po nehodě se vztahy zhoršili, či spíš zkomplikovaly. Oba se musí vyrovnat se ztrátou a s novým životem. Andie to podle mě zvládala až překvapivě dobře, její zármutek nad ztrátou rodičů vyplaval na povrch jen občas. Dost ji ale trápil pošramocený vztah s mladším bráchou. Jedinou věc jsem její postavě nevěřila - Andiina neznalost hokeje působila trochu uměle. Byla představená jako sestra, která se ze všech sil pokouší bratrovi nahradit rodiče a sblížit se s ním a přitom se vůbec nezajímala o jeho nejoblíbenější sport? Vlastně o jedinou věc, která ho zajímá! To se mi nezdálo. Podle mě by si zjistila aspoň něco, aby mohla nějak začít řeč. Ale to je v zásadě prkotina, která mi čtení nekazila ani v nejmenším.

On – Mitch – je hokejovým obráncem v profesionálním klubu v NHL. Je poněkud nechvalně proslulý svou extra výbušnou náturou. Na začátku knihy mu to zase jednou ujede a po bitce na ledě dostane trest, který ho nejdřív uvrhne do stavu zoufalého vzteku, pak zoufalého odevzdání a nakonec se pro něj ukáže být pravým požehnáním. Jeho součástí je totiž trénink dětského hokejového klubu a tam se seznámí s Noahem a s Andie.

Všechny postavy si projdou proměnou, ať už větší nebo menší. Nejvíc je to ale vidět právě u Mitche. Ten se potýká s démony minulosti a spíš ten boj prohrává. Nemá rád společnost lidí a vlastně působí, že krom hokeje nemá rád nic. S ubývajícími stránkami se stává člověkem, který je odhodlaný své problémy řešit. Postupně se učí si problémy přiznat a bojovat s nimi, v čemž mu velmi pomáhá Noah a jeho příklad a pochopitelně taky rodící se vztah s Andie.

Poznání, že každý má svoje potíže – jiné a přes to podobné – postavy krásně spojilo. Procházely si tím spolu, vzájemně se podporovaly a chápaly. To vytvářelo v příběhu příjemnou atmosféru, protože autorka s tím uměla pracovat, i když spíš klouzala po povrchu věcí a celkem to zjednodušila. To naopak považuju spíš za klad, protože číst romantickou knihu, kde se postavy v problémech doslova topí a většinu děje knihy spíš prohrávají, mám chuť málo kdy. Ano, nějaká potíž tu být musí a taky byla, ale postavy pomalu vyhrávaly a to se mi skvěle četlo.

Problémy se začaly řešit sice až podezřele rychle a snadno, ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, že kniha je tenká. Nebyl úplně čas na popisy měsíců a let terapií. Tahle mírná zjednodušení a nerealističnost mi taky nevadila. Upřímně jsem asi i ráda, že hlavní hrdina neměl tak neprostupně všivou povahu, jako jiní v podobných knihách, kteří si na rozdíl od Mitche své problémy připustit nechtějí a raději ubližují všem okolo. Mitch hodně chtěl svoje problémy řešit. Nejen proto, aby se mohl vrátit ke hraní, ale proto, že v jádru byl hodný chlap, který si uvědomoval, že je něco špatně a chtěl blízkou duši ve svém životě. Jen prostě musel potkat tu pravou.

Líbilo se mi, jak tu autorka ukázala, že i mladý člověk, spíš ještě dítě, může dospělého ledaco naučit a může mu pomoct vlastním příkladem. Vlastně tu taková pomoc fungovala vzájemně a mně se líbilo, že vedle vztahové linky mezi Andie a Mitchem je rozvíjen i přátelsko-skorootcovský vztah mezi klukem a mužem. Je tu také ukázáno, že odborná pomoc psychologa nebo terapeuta není nic, zač by se měl člověk stydět.

 

Příběh je celý takový poklidný. Velké výstřelky emocí se tu nenajdou, krom pár okamžiků Mitchova řádění na ledě. Není tu zbytečná hromada pateticky popsaných citů, ani nekonečného přemítání typu „má mě rád, nemá mě rád“. Jistě, kniha je tenká, takže autorka neměla na zbytečnou vatu prostor a tak ji tam prostě nevecpala. Dokonce i žánrově nutné „odloučení na chvilku“ je naprosto pochopitelné, nepřehnané a dobře sedí postavám.

Příběhu kraluje velmi jemná a pohodová romantika, žádné prasárničky, což opravdu velmi hodně oceňuji – konečně skutečně čistá romantika a ne přehršel často trapně popsaného sexu. Tato kniha je veskrze romantická, nesexuje se tu vůbec, takže dobrá zpráva pro nás, kteří popisný sex v romantikách nevyhledáváme. Sice tu chybí takové to super žhavé jiskření, to je pravda. Místo toho tu ale máme něco daleko lepšího – vzájemné poznávání, podporu, přátelství a samozřejmě také přitažlivost. Intimní kontakt mezi nimi se omezuje spíš na opatrné doteky a polibky, což působilo zvláštně něžným dojmem. Jiskření tu je a to, jak je popsáno, bohatě stačí. Neměla jsem pocit, že jde jen o fyzickou touhu, ale že se zde buduje skutečný vztah. Pár se na sebe nevrhá, nikam nespěchají, což se mi líbilo. Mitch je opatrný, nechce nic pokazit. Navíc se lidem vyhýbal už tak dlouho, že ho zhroucení vlastních pracně vystavěných obranných zdí překvapilo. Na druhou stranu ale nepředstírá, že o Andie nestojí a nechová se jednou jako že ano a pak zase ne. Neschovává ji před přáteli, nestydí se za ni ani za svůj vztah k ní, který mu svým způsobem kazí jeho dlouho budovanou image :). Andie si taky umí přiznat, co chce a spolu jim to moc slušelo. Mezi nimi probíhala příjemná chemie, parádní rýpání a špičkování. Bavilo mě, když byli ti dva spolu.

Bavily mě i scény, kdy nastoupili do akce Mitchovi spoluhráči z týmu. Podobné přátelské partičky už jsem v jiných knihách našla a většinou z toho byly potom i povedené série. Doufám, že to tak bude i tady.

Škoda, že kniha nebyla delší, za mě jedna z nejlepších čistě romantik tohoto roku. Najde se tu všechno, co od dobré romantiky očekávám a k tomu je to ukrutně čtivé. Atraktivní sportovní prostředí dobře sedlo. Hokej tu skutečně byl jako věc, kterou se hrdinové zabývají a ne jen jako nedůležitá kulisa. Zároveň se to ale nepřehánělo, takže i po hokeji neprahnoucí čtenářky se nebudou otravovat s něčím, co by je snad mohlo nudit. Kupodivu mi tentokrát ani nevadil onen šťastný konec, který si na závěr příběh dopřál. Autorka nezašla s tím štěstím zase moc do budoucna a tak všechno končí tam, kde by asi člověk u romantické pohádky pro dospělé čekal :)

 

Knihu ráda doporučím romantickým duším, které mají rádi sportovní romance. Zároveň i těm, které už jsou otrávené z nesčetného popisování sexu a raději si nechají trochu prostoru pro představivost. Pokud toužíte po něžné romantice, je to tohle.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na led račte tudy.

 

O knize:

Autor: Leah Brunnerová

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 256

 

Moderní jóga od A do Z

Kompletní průvodce současnou jógou, pradávné cvičení účinné i v dnešní době.

Autor: Christina Brownová
Překlad: Lumír Mikulka
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400

Anotace:

Prostřednictvím jógy střižené na míru modernímu životu se naučíte lépe zacházet se svým tělem, myslí i energií. Potřebujete ulevit od bolesti? Chcete být více v klidu, lépe soustředění a spokojenější sami se sebou?

Moderní jóga od A do Z je dokonalým průvodcem, který vás krok za krokem zasvětí do cvičení sérií pozic aktivní jógy, regeneračních ásan či praktikování meditace.

Objevte:

• nová cvičení a techniky moderní jógy zvyšující pružnost a sílu, přinášející úlevu od stresu a uklidňující mysl
• rady pro úplné začátečníky i profesionální tipy pro zkušené jogíny, kteří touží zdokonalit své cvičení
• návod, jak zkombinovat jednotlivé pozice do vlastních sestav pro vyvážené domácí cvičení
• doporučení, jak upravit konkrétní pozice na míru osobním potřebám i pokročilosti

Můj názor:

Vždycky jsem si myslela, že učit se jógu nebo jiné cvičení podle knihy je hloupost. Myslím si to pořád, ale díky knize Moderní jóga od A do Z jsem zjistila, že kniha může být zajímavým doplňkem pro lidi, kteří cvičí podle videa a potřebují si ujasnit některé pozice, aby je prováděli správně.

Kniha slibuje rady pro méně zkušené i tipy pro zkušené. Nabízí návody, jak si nakombinovat pozice do sestav a upravit cvičení na míru. Má být kompletním průvodcem současnou jógou. Otevírala jsem ji tedy s velkou zvědavostí na to, co mi přinese.

Celá publikace je rozdělena do čtyř částí:

Část 1 – Úvod

Zde jsem se dozvěděla něco málo o historii jógy i o její moderní variantě, jejích etických zásadách. O pozicích, meditaci a soustředění a o tom, proč působí na cvičícího člověka tak pozitivně. 

Kdybych neměla sama zkušenost s jógou, připadalo by mi to všechno jako řeči vždy přehnaně pozitivních lidí. Jenže já ty zkušenosti mám a vlastně musím uznat, že to, co paní autorka ve svém úvodu o józe píše, je pravda. 

V jedné z částí úvodní kapitoly také paní autorka vysvětluje, jak knihu používat, aby přinesla co největší užitek. Pokud přeskočíte část o historii, určitě nepřeskakujte část o tom, jak knihu používat. Historie je ale jen nutné minimum a vyplatí se ji přečíst také. Dozvíte se věci, které vás možná překvapí.

Zdroj

Část 2 – Jóga pro vaše tělo: jang: aktivní cvičení

V této části se představí pozice pro aktivní cvičení. Jsou tu protahovací, posilující i rovnovážné pozice.  Ne sice všechny, které existují, ale je jich dost na kvalitní cvičení. Zároveň jich není tolik, aby odradili tím, že zahltí až moc velkým množstvím. Představuje se zde vyvážený výběr lehkých, středně těžkých i obtížných pozic. Toto je ale dost individuální záležitost. Jak už to tak chodí, někde mám problémy i s jednohvězdičkovou a někde je tříhvězdičková snadná :)

Pozice jsou značeny hvězdičkami dle jejich náročnosti. U každé je doporučeno, z jaké jiné pozice je nejlépe do té konkrétní přejít, jak pokračovat i kterou pozicí cvičení vyvážit. Nabízí také lehčí možnost pro případ, že by byla pozice moc náročná. Také nechybí vysvětlení, nač si dát pozor, aby byla pozice provedena dobře a upozornění, při kterých zdravotních problémech může být nevhodná a kdy se jí úplně vyhnout. V úvodu u každé pozice je krátce řečeno, k čemu konkrétnímu je cvik dobrý. Zjednodušeně řečeno - co posílí, protáhne nebo uvolní. Toto jsou věci, které se při cvičení dle videa nedozvíte. Někdy ani při hromadných lekcích ne.

Každá jednotlivá pozice je doplněna několika kvalitními fotografiemi, ze kterých je dobře zřetelné, jak má vypadat. Je uvedeno, kolik opakování nebo jak dlouhá výdrž je ideální. Mnoho z pozic jsem už znala, ale zjistila jsem, že některé neprovádím úplně dobře. Popisy jak cvičit mi tedy byly užitečné k nápravě chyb. Dost jsem jich neznala, takže jsem si i rozšířila repertoár. Zdálo se mi, že většina pozic v knize je zaměřená právě na ty části těla, které současným životním stylem trpí nejvíce.

V knize je navrženo několik sestav, kde byly probrané pozice poskládané dohromady.

Zjistila jsem také, že tato kniha se nedá číst celá. Prostě máte pořád chuť ty pozice zkoušet a cvičit si ty nové. A otravovat spolucvičící s tím, co dělají špatně :).

Zdroj

Část 3 – Energie jógy: jin – klidná cvičení

Tato část představí především regenerační pozice pro uvolnění a zklidnění mysli. Mně osobně se osvědčily spíš k večeru, kdy jsem už unavená, ale chci se příjemně naladit na spánek nebo k zakončení náročnějšího cvičení. Tyto pozice jsou často prováněny s pomůckami na jógu. Různými podložkami a polštáři, ale není to úplně nutné. Já osobně mám pouze podložku na jógu. Figuranti jsou sice na fotkách bez podložek, ale to opravdu nedoporučuji.

V této části je i kapitola věnovaná dýchání při józe. Tuto je dobré nastudovat hned na začátku. Dýchání je důležitá součást cvičení a nevyplatí se ji podcenit. Špatné dýchání cvičení komplikuje a naučené chyby se špatně přeučují. Je zásadní naučit se vnímat svůj dech od samého začátku - v úvodu na to upozorňuje i paní autorka.

Zdroj

Část 4 – Jóga mysli

V této části se představí meditace. Já si na ně moc nepotrpím, protože na ně je potřeba klid a já jsem málo kdy sama doma. Pro někoho, kdo má o meditaci zájem je zde uvedeno, jakou pozici zvolit a jak meditaci správně provádět. Opět si myslím, že toto je spíš individuální záležitost, ale rady do začátku se hodí, než si člověk přizpůsobí meditaci sobě na míru.

Na samém konci se nachází slovníček pojmů a rejstřík, ve kterém jsou všechny pozice uvedeny s číslem stran, kde se dají najít.

Kniha je vzhledově velmi pěkná. Má čtvercový formát a je tištěná na křídovém papíru. Fotografie jsou kvalitní a zřetelné. Texty dostatečně srozumitelné. Barevné ladění je spíš do pastelova, což se k józe hodí. 

Paní autorka se věnuje józe už velmi dlouho a vede i výcvikové programy pro učitele jógy. Nemusíte mít proto strach, že radí někdo, kdo neví, o čem mluví.

Zdroj

Pořád si myslím, že pokud nemáte s jógou vůbec zkušenosti, není žádná kniha ideálním pomocníkem, pokud k sobě nemáte někoho, kdo se na vás dívá a pozice opraví. Doporučila bych proto zaplatit si několik lekcí s cvičitelem, který vysvětlí základy a opraví chyby. 

Pak je možné krásně pokračovat třeba právě s touto knihou. Pokročilý jogín, který už více vnímá polohy vlastního těla, knihu využije daleko lépe, aby si doplnil neznámé polohy nebo opravil drobné nepřesnosti. Proto bych knihu doporučila spíš lidem, kteří už s jógou mají zkušenost.

Co mi zde chybělo, byly rady ohledně správného výběru podložky, představení pomůcek vhodných pro jógu a popis k čemu jsou důležité a jak je správně použít. Myslím, že by to mohlo být přínosem. I když se tyhle informace dají dohledat na internetu, minimálně nějaké představení pomůcek do knihy o cvičení patří. U jednotlivých pozic s pomůckami je sice něco uvedeno, ale bylo by to hezké shrnuté na jednom místě.

Jóga je skvělé cvičení, které je ideální do dnešní uspěchané doby. Přinese protažení pro těla zničená sezením v kancelářích, ale i uvolnění pro duši zavalenou stresem a spěchem. Mně osobně velmi prospělo a ráda ho doporučuji ostatním. Jako pomůcku, která vás provede moderní jógou můžete využít právě tuhle knihu.

POZOR! Pokud trpíte jakýmikoliv zdravotními problémy, poraďte se o vhodnosti jógy s vaším lékařem. Je lépe se zeptat, než si ublížit.

Za poskytnutí recenzní knihy moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud vás kniha zaujala, dozvíte se více tady a můžete si ji zde rovnou i pořídit.

Stopy v oblacích

... příběh o běžecké vášni a utrpení...

Autor: Richard Askwith
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Mladá fronta
Překlad: Anna Kudrnová

Anotace:

Tato kniha změnila žánr – patří k povinné četbě každého běžce a běžkyně, kteří se alespoň jednou za čas hodlají popasovat s nějakým (nejlépe vyšším) kopcem. Uznávaný autor a běžec se rozhodl, že svět běžců do vrchu zažije na vlastní kůži. 

Potkával se s běžeckými legendami, které absolvovaly nejděsivější závody a běžecké výzvy, účastnil se mnohadenních závodů, v nejzapadlejších koutech Anglie objevoval tvrdé borce, kteří pamatují doby, kdy běh ještě hodně bolel … A vznikl portrét jedné z nejdrsnějších běžeckých disciplín, v níž se střídá extrémní vyčerpání s okamžiky radostného osvícení. Stopy v oblacích jsou kronikou masochistické touhy a obdivuhodné výdrže. Je to lyrická pocta britským horám a lidské vůle.

Askwithova kniha Stopy v oblacích získala ocenění za nejlepší literární debut ze sportovního prostředí a Bill Rollinson Prize for Landscape and Tradition.

Autor knihy Richard Askwith (zdroj: internet)

Můj názor:

Po tom, jak moc se mi líbila kniha Born to run, jsem se už nemohla dočkat letošního knižního čtvrtku, protože měla vyjít kniha Stopy v oblacích a vzhledem k tomu, že mě nějaké to běhání po kopečkách začíná lákat, rozhodla jsem se dopřát si ji jako recenzní výtisk od Palmknih.

Kniha nás zavede do společenství britských závodníků v běhu do vrchu (Fell running).

Nejdříve musím říct, že Stopy v oblacích nejsou zdaleka tak motivační knihou, jako byla Born to run. Pan autor nemá takový až bych řekla extatický písemný projev. Spíš popisuje naprostou realitu běhání do vrchu – bolest, únavu, zranění – prostě peklo! Born člověka naladila na běh, ale jaksi se zapomněla důrazně zmínit o tom, že to je boj a že hory jsou člověku důstojným a nemilosrdným soupeřem. Stopy v oblacích toto připomenou už během prvních pár stránek. Velmi důrazně připomenou!

Fell running v Lake District (zdroj: internet)

Kniha ve své první třetině není tak dokonale čtivá, protože pojednává především o historii britských vrchařských závodů, asociací a klubů tudíž pro toho, kdo není fanouškem běhů do vrchu nebo je jen běžec hobík není v podstatě téměř přínosem ale jen zajímavostí a to ještě psanou ne úplně románovým stylem. Někde hluboko pod povrchem textu, mezi výčtem názvů závodů a jmen závodníků, lze najít tu krásu běhání po kopcích, ale bohužel se nevznáší tak nahoře a nechytá za emoce jako u Born. Popisům samotných běhů se pan autor zatím moc nevěnuje. Jen na začátku popisuje svůj vlastní běh v kopcích, aby si čtenář udělal obrázek o čem to běhání do vrchu vlastně je a pak začne servírovat fakta.

V druhé třetině se začne v několika kapitolách věnovat konkrétním běžcům a to už je zajímavější, přesto stále nedosahuje čtivosti Born. Stále mi tu chyběl bližší popis závodů. Dozvěděla jsem se ale kvanta názvů různých kopců v Anglii a ve Skotsku, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela a jednoho (Ben Nevis), o kterém jsem slyšela :). Báječný byl ale popis tréninku běžeckého klubu, do kterého pan autor patří – ten jsem si vyloženě vychutnala a v nějaké méně pekelné verzi ho i vyzkouším (rozuměj do menšího kopce :)). Taky jsem konečně přestala srovnávat s Born to run.

Kenny Stuart (zdroj: internet)

Kniha mě začala opravdu bavit až v kapitole věnované Kennymu Stuartovi. Jednak se jednalo o skutečně zajímavou a legendární postavu vrchařských závodů a dvak konečně pan autor chytil slinu a krása běhání v kopcích začala vyvěrat ze spodních proudů příběhu na povrch. Tuto tendenci už si pak vyprávění zvládlo udržet. Dokonce se mi zdálo, že konečně dostávám tu porci čtení, kterou jsem očekávala – konečně jsou tu popisy závodů, konečně píše více osobně o lidech kolem závodů, popisuje i vlastní pokusy o okruh po 42 kopcích trasy Bob Graham Round. A já začínám trochu závidět :) a hlavně před nimi všemi hluboce smekám, protože ty výkony jsou neskutečné! Kapitola věnovaná jedné z legend – Jossu Naylorovi je naprosto neuvěřitelná, stejně jako kapitola o Helen Diamantidesové, která je zástupkyní ženské vrchařské špičky. Když pan autor líčí svůj vlastní závod Ben Nevis, je to docela drama, obzvlášť seběh dolů z hory. Tato část knihy – zhruba od druhé třetiny až do konce, bude každého běžce bavit. Bohužel dojde i na smutnou kapitolu o lidech, které běhání v horách stálo život. Ale bylo potřeba to říct – i přes pečlivou přípravu a osobní odpovědnost běžce jsou hory prostě hory a počasí nebo náhodě neporučíš.

Joss Naylor (zdroj:internet)

Na konci knihy jsou přiloženy mapky běžeckých okruhů, o kterých byla v knize řeč a přísahám, že při pohledu na trasu Bob Graham round jsem docela zírala :). Ano, z textu jsem pochopila, že to je „masakr“ a počítat do 42 taky umím, jenže když pak tu trasu člověk vidí… a to jsem nestála pod žádným z těch kopců a oni to prosím běhají pod 24 hodin! Pan autor také dal k dobru několik fotografií a opět malé přiznání – zírala jsem na ty lidi docela dlouho. Po tom co jsem o nich četla, bylo neodolatelné podívat se jim do tváře. Škoda, že mapky a fotografie nebyly přiloženy přímo v jednotlivých kapitolách. Myslím, že by to knize přidalo na zajímavosti.

Trasa Bob Graham Round - 72 mil, 42 vrcholů, 24 hodin

I přes rozpačitý začátek mohu knihu doporučit všem zájemcům o běh v přírodě, zejména v horách. Fakty na startu je prostě třeba se chvilku prokousávat a vydržet, protože pak to stojí za to.

Běhu zdar!

Knihu si můžete zakoupit zde a já děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku.

P.S.: Po prvním letošním výběhu do menších kopečků můžu konstatovat, že kniha motivační přece jen je :). Když jsem supěla do třetího návrší a říkala si, že už by to stačilo, vzpomněla jsem si na Josse a spol. a došlo mi, že ty moje mírné stoupáčky, jsou vlastně v pohodě :).

Born to run - Zrozeni k běhu

Autor: Christopher McDougall
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta a.s.

Anotace:

Autor knihy se jako miliony jiných amatérských běžců nejméně jednou ročně vážně zranil. Po cyklech bolestí, injekcí a střídání nejmodernějších běžeckých bot chtěl na doporučení lékařů s běháním skoncovat. Místo toho se však vydal do rozpálených kaňonů v Mexiku, kde žijí Tarahumarové - nejtajemnější, nejzdravější a nejšťastnější běžci na planetě. Běhání v extrémních podmínkách jen v sandálech je pro ně stejně přirozené a snadné jako dýchání. Čtivý příběh o běžcích na stokilometrové trati autor doplňuje o nejnovější vědecké poznatky a současně nám přibližuje portréty osobností, které se vydávají na trasy ultramaratonů, aby odhalili tajemství šťastného života.

Můj názor:

Od té doby, co mám čtečku, dochází k mrzuté události rok co rok – pod stromkem není žádná knížka! Letos, či spíše už loni, ovšem došlo konečně na událost radostnou! Jediným knižním podstomečkovým překvapením byla knížka Zrozeni k běhu. Aldo, díky! :)

Nevím, jestli to dárce udělal záměrně, ale podařilo se mu připravit mi několik bezesných nocí, například tu ze 3. na 4. ledna, kdy jsem nejdříve hrála blikanou s lampičkou, protože ta další kapitola byla přece jen hrozně zajímavá na to, aby se nechala na ráno. Co na tom, že je dvanáct v noci. A když už jsem konečně definitivně zhasla, dobrou hodinu jsem přemýšlela, že bych si místo spaní šla raději zaběhat, protože čelovku přece mám a oni v té knížce taky … zvítězil sice zdravý rozum, spánek a především vidina vstávání do práce, ale přineslo to první poznatek o knížce – není-li chuť do běhání, po tomto literárním soustíčku zaručeně bude!

Na počátku byl běžec typu“ chromajzl“ a potíž s ortopedem. Protože je přece jasné, že když máte problém s klouby a šlachami, nafásnete lepší boty, dražší ortopedické vložky a tunu pikslí s kloubníma bobulema. Ono to pomůže … nebo nepomůže. Dále byl na počátku novinový článek o indiánském kmeni Tarahumarů, který obývá území Měděných kaňonů v Mexiku a bílém běžci Caballo Blancovi. Náš chromajzl (ehm, pan autor knihy) uviděl světýlko naděje na konci tunelu a vyrazil indiánské běžce hledat.

O knize se poměrně těžko píše, protože ač se jedná v podstatě o cestopis (sportopis – existuje takové slovo?), pravdy se autor nedrží až tak úplně jak by měl. Nicméně možná právě toto přispívá k neuvěřitelné čtivosti knihy, která je ne jen o běhání a závodění na ultratrailech, ale hlavně o obrovském nadšení a motivaci. Kniha čtenáře provede po nejobtížnějších Ultratrailových závodech Ameriky. Seznámíme se s běžci, jejichž jména jsou v běžeckém světě pojem a jejich životními příběhy. Dozvíme se něco o fascinujícím výzkumu běhání a o tom, proč je vlastně lidské tělo „zrozeno k běhu“.  A především se podíváme do Měděných kaňonů (ne, že by to byla oblast příjemná pro turisty :)).

Autorovi nelze upřít spisovatelské nadání. Závody, o kterých píše, popisuje tak dobře, že máte pocit, jakoby ste byli sami na trati. Mohl se trochu více držet reality a nepřibarvovat skutečnost přeháněním (např. o nedostupnosti a mysterioznosti Tarahumarů a osoby Caballa Blanca), ale ve výsledku mu to nevyčítám. Nejde o vědeckou publikaci a koho zajímají holá fakta, může si je na internetu dohledat a uvést si tak vše na pravou míru nebo přečíst některou z dalších knih na toto téma.

Mně, jako člověku, který běhá, nasadil text lecjaký šroubek do hlavy. Ať už se to týká běžecké obuvi, způsobu tréninku, výživy nebo prostě „jen“ obyčejné motivace a náhledu, který na běhání mám. Samozřejmě vše je potřeba brát s rozumem a i když má člověk chuť mrsknout s botama do kouta a vyrazit bosky vesele svěží jarní travičkou vstříc zapadajícímu slunci (a já to v létě stejně zkusím :)), je potřeba se trochu reálně zamyslet nad tím, jestli noha botou zhýčkaná a bosky při běhu dosud nepoužívaná, vydrží takové peklo, jako je celý běžný trénink naboso. Stejně tak si asi letos nezaběhnu (nikdy nezaběhnu) Ultratrail, i když to musí být něco úžasného. Každopádně na lednovou depresi ze ztráty motivace je kniha výborným lékem. Zvedne to z gauče i opravdu líný zadek.

Určitě si tuhle běžeckou Bibli musí přečíst každý začínající běžec a i komukoliv dalšímu může přinést nový pohled na krásný sport, jakým běhání je a ukázat, že to není ani zdaleka o nejmodernější běžecké soupravě, přetechnizovaných botách a tuně nepotřebné rádoby nutné běžecké elektroniky. Je to především o úsměvu, radosti z pohybu a překonávání sama sebe. Tohle vám kniha ukáže a kouká to z každé strany, kterou přečtete. Není to zadarmo, nikdo neslibuje, že to není dřina, kniha vypráví i o bolesti, zranění a vyčerpání, ale nakonec se ukáže, že věci lehko získané možná nemají takovou hodnotu pro člověka jako ty tvrdě vydřené.

Tento typ knih běžně nečtu a Born to run mi ukázala, že je to škoda :). Dobrý pocit z přečtení a motivace si běhání užívat zůstává stále i s měsíčním odstupem od přečtení :). Jděte do toho!