NaNoWriMo 2020

 

… třetí kolo…

Tentokrát s pochybnostmi, otráveností světem a extrémní leností. Ale opět úspěšně.

Letos to začalo pochybnostmi a s blížícím se listopadem i jakousi nechutí a nevírou, že v této době dokážu vůbec psát (líná dělat cokoli). Ne, že bych nevěděla co psát – v plánu bylo pokračování loňského příběhu. Spíš jako bych zapomněla jak na to. Celou tuhle vypjatou pandemickou situaci jsem pročetla až do posledního říjnového týdne a teď přišel čas to otočit – začít ta slova, která nalezla dovnitř z cizích knih zase plivat ven do svého vlastního příběhu. Jenže číst je pohodlnější, že :) a čumět na dokumenty ještě víc.

Kupodivu se všechno změnilo hned první den, kdy se dostavilo to správné nadšení a chuť pokračovat. Taky naskočily mé oblíbené heurékáče – takové ty stavy, kdy se záhady a slepá místa prostě řeší nějakým divným psacím zázrakem. No okej, hned první den to sice jednu postavu stálo krk, ale i tak je to scéna (i zápletka) úplně parádní, která pohne děj malinko jinam, než jsem loni myslela, že pošlape. Znáte takový ten stav, kdy se v ději začne něco samo ubírat směrem, který už nejde nijak zvrátit? Tak to bylo ono. Objevila se taky jedna paličatá postava, která si hrabe prostor pro sebe. No, je s ní sranda, i když jde někdy ostatním na nervy. Nechám ji ukázat, co umí.

Letos taky pokračovala ve škodění věc, která mě zase až tak nepřekvapila. Po práci je prostě problém napsat víc, jak tisícovku a spíš je to ještě míň. Hlavě se nechce začínat. Prostě se do toho pořádně nepotopím a ani se mi moc nechce nasazovat šnorchl. Naštěstí jsem se pořád ještě mohla potápět o víkendu a dovolená to jistila :) Týden dovolené je jistota, která v listopadu prostě musí být.

Kupodivu také letos rušil okolní svět víc než jiné roky. V práci nastaly trochu divoké časy a co se děje všude jinde asi nemusím vysvětlovat. Nešlo to moc ignorovat a přispívalo to k otrávenosti a nechuti něco dělat. Letošek se prostě nepovedl celosvětově. NaNo ale nakonec úspěšné bylo – padesátku jsem měla dokonce s předstihem a kdyby nebyla ta nechuť, šlo by to snad i rychleji.  Navzdory otravě realitou jsem nikdy neměla problém psát, když už jsem začala.

Dopsán celý příběh samozřejmě není. Měl být, ale věci se komplikují a postavám se ještě nechce spěchat do konce a některé věci prostě nejde odbýt pár slovy a přeskočit už vůbec ne. Stejně je ale pořád v plánu dopsat to letos a pustit se od ledna do revizí - no, ale znám se, takže tuším, jak to asi s tím letoškem dopadne :).

Chvíle, kdy budu potřebovat bety, se nezadržitelně blíží. Asi je mi z toho trochu blbě :D

Dva v srdci

 

Knihu Dva v srdci jsem otvírala s dost velkým očekáváním. 

Byla jsem zvědavá, jestli mě chytne stejně, jako autorčina první kniha (Den, kdy jsem zahlídla lásku), protože tu jsem slupla doslova na posezení.

Anotace:

Dva životy. Dvě lásky. Jedna volba.
Lydia a Freddie. Freddie a Lydia. Jsou spolu víc než deset let a ona je přesvědčená, že jejich lásku nemůže nic zničit. Brzy ale zjistí, jak moc se plete…

Freddie zemře při autonehodě a Lydia je poprvé sama. Jediné, co chce, je zůstat v posteli a brečet. Moc dobře však ví, že Freddie by si přál, aby žila šťastně a naplno i bez něj. Proto se o to pomalu, krůček po krůčku, snaží. Pak se ale stane něco neskutečného. Lydia najde způsob, jak získat svůj starý život i s Freddiem zpátky.

Život, ve kterém k žádné tragické nehodě nedošlo. Život, pro který plakala celé měsíce. Znovu a znovu překračuje práh do minulosti. Ač se to zdá neskutečné, žije dva životy zároveň. Návštěvy ve světě, kde Freddie pořád žije a kde Lydiino srdce stále patří jenom jemu, si však vybírají svoji daň. Protože v tom skutečném se objeví někdo, kdo chce, aby zůstala s ním.

…

Menšímu srovnání obou autorčiných knih se asi nevyhnu a vlastně je i docela na místě, protože některé věci byly celkem podobné. A teď nepočítám styl obálky :)

Předně si autorka zachovala svůj velmi příjemný a pohodový styl psaní. Nechyběl ani jemný humor, který těžší téma trochu odlehčoval a hodně sympatická hlavní ženská postava, která byla trochu podobná Laurie z předchozí knihy. 

Podobné byly i vztahy mezi postavami. Autorka umí krásné podtrhnout to, že pevné mezilidské vazby jsou důležité pro život v dobrých časech, ale hlavně i v těch špatných a lidi se mohou (a měli by) podpořit navzájem, pokud mají kolem sebe přátele a rodinu. Opora, kterou Lydii poskytla rodina, přátelé a kolegové v práci byla viditelná a Lydia dostala i příležitost půjčené vrátit, když i oni potřebovali pomoct. Líbí se mi, jak autorka pracuje s tím, že každý má někdy problémy a nemá to v životě snadné – dokonce i u vedlejších postav je na to dbáno a autorka jim připravuje plnohodnotné příběhy. Lydii se pochopitelně věnuje nejvíc, protože jde o její příběh a ona ho vypráví. O životy ostatních jsem ale ochuzena nebyla. Dílo tak působilo opravdu živoucně a realisticky.

Struktura příběhu se odehrávala více méně ve dvou letech – to byl trochu rozdíl oproti předchozí knize, kde bylo časové období podstatně delší. Podobnost byla naopak v tom, že ty nejemotivnější věci se zase soustřeďovaly na období kolem vánoc. Zde navíc přibylo ještě období okolo plánované svatby hlavní hrdinky, která se z jasných důvodů neuskutečnila.

Hlavním tématem celého příběhu je to, jak se hlavní hrdinka vyrovnává se smrtí muže, kterého považovala za svou životní lásku a vlastně jí i byl – vždyť spolu chodili od čtrnácti let. To nejromantičtější a nejkrásnější bylo tedy pryč a s tím odešla hrdince největší životní jistota a věc, kterou považovala za danou – společná budoucnost s Freddiem. Všechno pro ni bylo najednou jiné, prázdnější a bez jasného směřování a šlo jen o to žít dál. Lydia musela vše přijmout, do jisté míry se sama změnit a naučit se žít bez Freddieho. A vlastně i svým způsobem najít novou Lydii.

Paní autorka svou knihu rozdělila na dvě části, v nichž v každé se Lydia vyrovnává se svou ztrátou trochu jinak a jiným způsobem poznává sama sebe – tentokrát opravu sebe. V části nazvané Bdění je ukázán reálný svět – je zabydlený Lydiinou rodinou, která poskytuje ukázkovou oporu. Jsou tu její kolegové z práce a pak také její nejlepší přítel Jonah, který byl také Freddieho nejlepším přítelem a oba tak jsou na stejné lodi, co se ztráty týká. Tady Lydia musí hodně zabojovat a najít čistě jen sebe - Lydii, bez její druhé půlky Freddieho. A stejně tak Jonah musí najít svou cestu bez nejlepšího přítele.

V části Snění je ukázáno něco, co může být „jiná dimenze“ nebo prostě jen výplod Lydiiny fantazie ve stavech navozených prášky na spaní. To si musí každý čtenář sám vybrat podle svého naturelu :) V téhle části se nehoda nikdy nestala, Freddie žije a jejich vztah pokračuje tak, jak by šel, kdyby se nic nezměnilo. Lydie i v tomto Snění ví, že Freddie je mrtvý a uvědomuje si, že do snového světa nepatří a že jí setrvání v něm neprospívá v reálném Bdění.

Stejným vyrovnáváním a soubojem sám se sebou, i když z trochu odlišného důvodu, si musí projít i Lydiin a Freddieho nejlepší přítel Jonah. Škoda, že se jemu nedostalo větší pozornosti, protože jako postava měl naznačený zajímavý život a zrovna jeho bych ráda poznala víc. Rozhodně bych raději měla část „Jonah“ místo části Snění.

Téma, které příběh nese, není zrovna lehké povahy, i když autorka píše odlehčeně a místy s humorem. Pro některé čtenáře může být i dost osobní a citlivé. I tak ale z knihy nedýchá žádná deprese nebo nadměrné smutky. Spíš je vidět naděje. Lydia je silná bojovnice, odhodlaná se v neštěstí neutopit a má štěstí na takové okolí, které ji prostě padnout ke dnu nenechá. Není potřeba se bát toho, že by postava hluboce zabředávala do svého smutku a páchala tragické činy. Naopak se staví na nohy a snaží se jít dál, protože ví, že nad ránem je noc nejtemnější, ale svítat prostě bude.

Právě kvůli Lydiině povaze a rodině a změnám v jejím životě se mi mnohem víc líbila ta část, kterou autorka nazvala Bdění. Alternativní svět Snění s Freddiem mi nějak neseděl. V celém tom příběhu jakoby to byl krok zpět. Mnohem víc mě zaujalo popisování toho, jak se s věcí vyrovnává, než jak se topí ve vztahu s dávno mrtvým mužem. Vzpomínky jsou jedna věc, ale toto čistě vzpomínky nebyly a navíc byl problém v tom, že pro mě jejich láska nebyla moc uvěřitelná a Freddie mi nepronikl k srdci. 

Láska Lydie a Freddieho pro mě prostě nebylo to pravé a nějak vnitřně jsem ten snový románek nechtěla poznat. Chci říct: Proč jsem si měla budovat vztah k tomuto jejich vztahu? Naskočila jsem do jejich partnerského vztahu, který byl prezentován jako dlouhodobý, ale zároveň byl pryč a střídání kapitol Bdění – bez F. a Snění – s F. mi odvádělo pozornost od věcí, které mě víc lákalo číst. Možná bych se lépe smířila s takovou strukturou, kdy třeba by vztah běžel, její muž zemřel a následovalo vyrovnávání. Spíš tedy, kdyby se ze Snění stala první část a z Bdění druhá a nebyly vyprávěny na přeskáčku. Tak bych si našla cestu i k F. a celý jejich vztah by pro mě byl zásadnější a líp vstřebatelný. Ale to už by byla jiná kniha a způsob, jakým se hrdinka změnila a jak začala pohlížet na svůj bývalý vztah a nový život před sebou by nejspíš musel proběhnout jinak.

Trochu mě mrzelo, že nebylo víc prostoru věnováno vztahu hlavní hrdinky s novým mužem, ale to už by zase byla jiná kniha :) Třeba se dočkám pokračování. Nejsem si ale jistá, jestli v tomto případě by byl úplně dobrý nápad nějak navazovat. Nevylučuji, že si knihu přečtu znova a protože už vím, co čekat, asi mi to usnadní i přístup k části Snění :).

Dva v srdci byl pro mě o něco slabší příběh než Den,kdy jsem zahlídla lásku. Ne však proto, že by byl hůř napsaný – to rozhodně ne, autorka si svůj parádní styl udržela beze změny k horšímu. Je to hlavně tím, že jsem čekala hlavní linku romantickou a úplně tak to nebylo. Přes to ale nelituji, že jsem si knihu přečetla a můžu ji s klidným svědomím doporučit dalším čtenářkám.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud jste na Lydiin příběh zvědaví, najdete ho zde v papírové podobě i jako e-knihu.

O knize:

Autor: Josie Silverová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 375

Další knihy Josie Silverové na bloGu:

Den, kdy jsem zahlídla lásku

Opium a absint

 

Kniha lákala od první chvíle nejen obálkou, ale i příběhem. Vraždy zdánlivě v upírském stylu, New York, konec 19. století a zvědavá slečna z lepší společnosti – to znělo jako skvělá kombinace. Obálka navíc napovídá ještě jedno zajímavé téma a to drogy v lékařství v tehdejší době a závislost pacientů na nich. Prostě se odolat nedalo :)

Anotace:

Má tajemné vraždy v New Yorku na svědomí člověk, nebo upír?
Sestra Tillie Pembrokeové je nalezena mrtvá a bez kapky krve. Jen dvě malé ranky na krku naznačují, kudy z ní unikl život. Právě tou dobou, na konci 19. století, vyšel v Americe Stokerův Dracula, a tak se představivost mnoha lidí upřela k možnosti, že v New Yorku začal řádit upír.

Tillie je náruživá a zvídavá čtenářka, proto ji takové vysvětlení sestřiny smrti nemůže uspokojit. Nedá si pokoj, dokud záhadě nepřijde na kloub. V pátrání ji brzdí ošklivé zranění, které utrpěla při pádu z koně. Na zmírnění bolestí jí lékař předepíše laudanum, opiovou tinkturu, a někteří lidé z jejího okolí ji drogou až podezřele ochotně zásobují.

Do pátrání se snaží zapojit logiku a vědu, objevuje dokonce další oběti podivného vraha, jenže stále vyšší dávky opia jí zastírají mysl. I pro dívku spoléhající na vlastní rozum je tak stále těžší rozlišit, co je skutečné a co ne, a hlavně komu ze svých blízkých může věřit.

 

…

 

Svět, v němž žije hlavní hrdinka Tillie Pembroková, má svoje vlastní pravidla statečně vzdorující době, která spěchá kupředu mílovými kroky. Je to svět lepších vrstev, boháčů a starých rodin se zvučnými jmény. A je to taky značně povrchní a omezený svět. Pro ženu je důležité dobré jméno, dobré vychování a dobrý sňatek. Nějaké její osobní preference jsou nedůležité a nedej bože, aby snad měla nějaký názor na něco jiného než šaty nebo se chtěla vzdělávat studiem na škole. To slušně vychovaná dívka prostě nedělá a ani po ničem takovém netouží. Tillie je sice slušně vychovaná, ale pravidla života v její společenské vrstvě se od ní odrážejí jako hrách od zdi. Je svobodomyslná, zvídavá a chce v životě něčeho dosáhnout a nechápe, proč by se s tím měla tajit nebo se za to dokonce stydět. Má trochu nezodpovědnou a hodně dobrodružnou náturu. Také netrpí předsudky a pohrdáním vůči nižším společenským vrstvám. Je pro ni dost těžké se přizpůsobit požadavkům rodiny, protože na to prostě nemá povahu.

Zdá se tedy být ideální osobou pro úkol, který si předsevzala. Když přijde o život její sestra za dost divných okolností, rodina na to moc neupozorňuje, rozhodne se zapomenout a zamést věc pod koberec, aby nebyla společenská ostuda. Tillie má jiný názor a protože policie vyšetřovat nehodlá a rodina na objasnění smrti netlačí, pustí se do toho sama. Po úrazu na koni je ale téměř neustále pod vlivem laudana, na němž se pomalu stává závislou. A tahle závislost jí život moc neusnadňuje, ale to ani společenské povinnosti, které po ní její rodina chce.

 

Kniha je zajímavou směskou historického společenského románu a detektivky. Místo chytrého chlápka ve středních letech s dýmkou je tady hlavní „vyšetřovatelkou“ mladá dívka z lepší společnosti, která má myslet na vdavky, ale mnohem víc ji zajímá, kdo jí zabil sestru a proč to vypadá, jako by ožili upíři z nejnovější populární knihy Dracula. To bylo zajímavé podání hlavní hrdinky a kupodivu působila postava Tillie dost přirozeně a hodně sympaticky. 

V jejím příběhu a osobní situaci se mísil pohled dívky, která vyrostla a žije v lepší manhattanské společnosti a prostě tím musí být do nějaké míry ovlivněna. Zároveň však zažívá pro ni nové situace v životě chudších vrstev, služebnictva, novinářů, lékařů i dětí z ulice a je pochopitelně ovlivňována i tímto světem. Tím, že je zvědavá a chce se sama živit novinařinou, netrpí nadřazeností vůči společensky méně významným lidem a chová se k nim s věrohodnou otevřeností, i když určitou opatrností (zdaleka méně, než by měla :)). Paní autorce se v tomto podařilo namíchat akorát ten správný poměr, aby byla Tillie skvělou hrdinkou a další postavy jí mohly důvěřovat, pomoci, svěřit se nebo ji využít k vlastním záměrům. Byla sice zvědavá a chytrá, ale prostě jí na určité věci chyběly zkušenosti a jistá otrlost a vrozená opatrnost, kterou nepostrádaly postavy z nižších vrstev.

Všechna tato prostředí, kterými je Tillie konfrontována, jsou zajímavě a dostatečně podrobně popsána a jejich rozdílnost dělá knihu a příběh ještě zajímavější. Paní autorka neváhala využít i některých historických událostí v kultuře i společenském životě tehdejší doby. Ať už se jedná o první vydání knihy Dracula, stávku kamelotů nebo převratné způsoby léčby v tehdejší medicíně. Ze své hrdinky sice udělala něco jako vyšetřovatelku, ale zároveň udržela případ v takové rovině, že nebylo podezřelé, když na něco přišla šťouravá „slečna-novinářka“. Postup jejího „pátrání“ byl trochu jiný, než bývá zvykem a vlastně ani nebylo divné, když na to přišla zrovna ona ani způsob, jakým na to přišla.

Příběh byl celou dobu lehce napínavý, prodchnutý záhadou, kterou představovaly vraždy v upířím stylu. Na celé věci ale něco nesedělo a paní autorka se netajila s tím, že z vraha udělaly upíra především novinové články. Lehké fantastično, které naznačuje anotace, tak bylo jen něco, čeho se chytil tehdejší bulvár a společenské drby a není potřeba se obávat, že z toho nakonec autorka udělá jen další upířinu.

 Tillie sice, dost často oblbnutá drogami, sklouzávala k myšlence, že to snad upír bude, že by existovat mohl, ale protože už je taková, hledá racionální vysvětlení, nikoli senzaci. Jenže propadala čím dál víc závislosti na „lékařských“ drogách, které jí její okolí shánělo až pozoruhodně ochotně. Nutilo to přemýšlet nad jejich důvody a podezření se tak mohlo pěkně roztáhnout na víc osob. Při čtení jsem cítila stejnou nejistotu jako Tillie a pochybnosti, komu vůbec může věřit. Měla jsem tolik podezřelých… A byla jsem úplně vedle :)

Jako zajímavý prvek tehdejšího života tu navíc bylo ono závisení na laudanu a vytloukání klínu klínem. Tehdejší závislí (kupodivu šlo spíš o ženy) byli totiž léčeni heroinem a podobná léčba se nevyhnula ani hlavní hrdince. Paní autorka zachytila dost přesvědčivě vznik závislosti a boj s ní. Možná bych ocenila trochu víc „omámené“ stavy, protože se mi zdálo, že by podobné drogy v takových dávkách, jako užívala hrdinka, musely nutně ovlivňovat daleko víc, ale co já vím. Možná ne a já jen moc koukám na některé moderní filmy. Každopádně to tu bylo a při čtení to nebylo úplně příjemné. Z Tillie bylo vidět, že není úplně v pořádku a vděčnost s jakou přijímala od „přátel“ pomoc v podobě drogy, byla dost reálná a dalo se z toho pochopit, jak vážný problém závislost na něčem je.

Všechno výše popsané tvoří zajímavou a dobře čtivou směs, kterou jsem zhltla doslova na posezení. Pokud máte rádi historické detektivky, které celkem věrně zachycují dobu, v níž se odehrávají, nenechejte si to ujít. Jako bonbonek pro čtenářky je tu i nenásilná a jemná romantika, ta však čtenáře, kteří to moc nemusejí, nebude nijak rušit.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Knihu v papírové i e-formě najdete zde.

O knize:

Autor: Lydia Kang

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 384

Den, kdy jsem zahlídla lásku

 

Knihu jsem si vybrala v období, kdy jsem měla chuť číst podobné romanťárny. Většinou mě to bere v nějaké náročnější době, kdy si u podobných knih pěkně odpočinu a myslím chvíli na něco jiného. V letošním roce se takový příběh, jaký ukrývá tahle kniha, obzvlášť hodí. Oč složitější je realita, o to příjemnější příběhy jsou potřeba.

Anotace:

Laurie si je jistá, že člověk se na první pohled zamilovat prostě nemůže. Život přece není scéna z romantického filmu, že? Ale jednoho šedivého prosincového dne si z okna londýnského autobusu všimne muže. A on si všimne jí... Ten magický moment, kdy se jeden druhému podívají do očí… A vzápětí autobus i s Laurie ze zastávky odjíždí.
Je jí jasné, že toho blonďáka se zelenomodrýma očima už nikdy neuvidí. Přesto jej po celý další rok hledá na každé zastávce a v každé kavárně v Londýně. Ale marně. Co na tom záleží?
Jenže na vánočním večírku jí její nejlepší kamarádka Sarah představí svého nového partnera Jacka. Prý je to láska jejího života. Jack ovšem není nikdo jiný než „blonďák ze zastávky“. Laurie se rozhodne jít Sarah z cesty a žít si svůj vlastní život. Ale co když má osud jiné plány?

Následuje deset let plných přátelství, lásky, zlomených srdcí, promarněných příležitostí a nečekaných rozhodnutí. Osud si s Laurie, Sarah i Jackem zahrává a vede je po klikatých cestičkách, které však nakonec možná povedou ke štěstí.

…

Pokud si myslíte, že zamilovat se na první pohled prostě není možné, hlavní hrdinka knihy Laurie by s vámi určitě souhlasila. Tedy až do jedné osudové chvíle v autobuse, kdy ji přesně takové zamilování se potrefí. Jenže život není pohádka a možnost promluvit si a seznámit se uteče těm dvěma mezi prsty. Laurie svého neznámého celý rok hledá, jenže náhoda se nezopakuje. Potká ho po roce, když už hledání téměř vzdala a tentokrát příjemné pocity nezakouší. Její vytoužený muž Jack je jí představen jako nový partner nejlepší kamarádky, která je do něj zamilovaná až po uši. A z Lauriiny lásky na první pohled je najednou bolest na ten druhý. Naštěstí to vypadá, že Jack si ji už nepamatuje – taky je to už rok, co se letmo zahlédli, takže žít s tím tajemstvím a udržet ho v sobě bude muset jenom Laurie…

Kapitoly v knize se střídají z pohledů obou hlavních postav. Laurie a jejích myšlenek je přeci jen trochu víc, což bylo dobře. Laurie mi sedla. S Jackem už to bylo horší. Asi jsem pochopila ten první moment, kdy se do něj hlavní postava zamilovala, ale s pochopením toho, na čem láska stojí dál, už to bylo horší. Podle mě nestačí jen marná touha nebo pocit, že někoho nemůžu mít – i když jasně, sehraje to svou roli. Jack pro mě prostě neměl to správné kouzlo. Příběh naštěstí ano a musím uznat, že mezi Laurie a Jackem to dokázalo pěkně zajiskřit.

Na postavách se mi líbilo hodně věcí a budu se věnovat raději jim než těm, které se mi nelíbily. Tak předně – hlavní romantický pár nebyly dokonalé osobnosti. Měli každý svoje povahy, svoje vady a vrtochy. Stejně tak měli oba i kladné stránky, obdivuhodné stránky a také určité osobnostní zvláštnosti, díky kterým mi mohli bít blízcí. Líbilo se mi i to, že se paní autorka nesnažila udělat z Jacka pana Úžasňáka. Příliš dokonalé hlavní mužské postavy jsou většinou spíš na škodu. Pravda, zde možná mohla trochu přitlačit na kladných stránkách povahy, ale co už :) U Laurie bylo zase možné obdivovat její vnitřní sílu a takovou až skoro dětskou radost ze života, i když třeba zrovna neměla to, co chtěla.

Paní autorka obsáhla ve své knize poměrně dlouhé časové období a některé její postavy se dokázaly úměrně tomu změnit. Vlastně i musely, protože některé události člověka změní, ať chce nebo ne. Nejvíc to bylo vidět na dvojici hlavních hrdinů Jackovi a Laurie. Ve svých životech si prošli mnohým - dobrým i zlým. Spojovali je společní přátelé. Potkali i jiné lidi, navázali jiné vztahy. Ono první letmé setkání a nezapomenutelný pohled se však táhl příběhem jako červená nit a ani jeden z nich se nedokázal té vzpomínky tak úplně pustit. Ovlivňovala je pořád - míň, nebo víc, ale bylo to tam. Zvědavost, pocit, že se nestalo něco, co se stát mělo…

Autorka píše skvěle uvolněně a opravdově, její styl a humor mi byl příjemný na první dobrou. Díky jejímu stylu a tomu, jaké myšlenky a slova vložila do úst svým postavám, jsem byla už od začátku součást jejich přátelství a vztahů.

V knize „Den, kdy jsem zahlídla lásku“ mi naservírovala romantickou knihu, která je nesmírně opravdová, bez všech klišé – nebo pokud už nějaké použije, protože život je občas klišé sám o sobě, vůbec to tak nepůsobí. Možná jen pro toho, kdo sám lásku na první pohled nezažil. Dokáže psát tak, že jsem věřila, že se to všechno stalo. Zároveň jsem věděla, že život (v této knize) příběh možná nenapíše tak, jak bych já chtěla (že možná dvě hlavní postavy přeci jen neskončí spolu) a autorka zůstane svému stylu a své pravdě věrná. Z toho je jasné, že jsem si konec sice troufala odhadnout, ale nejistota byla celou dobu přítomná. Co když se víc přidrží reality a postavám nepomůže k sobě najít cestu? O to víc mě procházení stránkami bavilo, protože jsem netušila, co všechno se může stát. A nebyla to pokaždé procházka mezi růžemi. Líbilo se mi i to, že postavám jejich cesta příběhem nebyla nijak usnadněna, za své chyby a špatná rozhodnutí platili a dobré úmysly vždycky nepřinesly dobrý pocit nebo zaslouženou odměnu.

Trochu mi vadilo, že se dalo snadno uhodnout, kdo je určený k tomu, aby skončil s kým. U některých postav šlo poměrně snadno poznat, že jsou určené pouze k epizodní roli a jejich šance něco v příběhu urvat prostě není. Ale to už prostě tak je a ve většině knížek to není problém. Tady to autorka víc než bohatě vynahradila tím, že připravila páru zajímavou cestu k sobě, ne zrovna jednoduchou a mě při čtení občas způsobovala pochybnosti, jestli se něčeho jako šťastný konec vůbec dočkám. Nakonec i ony epizodní postavy měly na hrdiny ten patřičný vliv a možná i díky nim hrdinové pochopili, co chtějí a co ne.

Kromě romantiky a vztahových problémů paní autorka nevynechala ani jiné stránky života. Důležité bylo přátelství, hledání té pravé práce, rodina i ztráta někoho blízkého a nutnost s tím bojovat a jít dál. Ve vztazích se řešilo nejen to, jak moc se postavy milují, ale jestli se milují tak moc, aby kvůli sobě navzájem úplně změnili své životy a jestli je dobře pro někoho obětovat všechno, co utváří nás samotné. Tyhle složitější věci byly v ději zakomponovány docela s lehkostí a já jsem byla zvědavá, jak se hrdinové rozhodnou nebo jak se s nimi dokážou popasovat.

Nejdůležitější okamžiky v knize paní autorka nechala na období těsně před Vánoci nebo přímo na svátky, takže se ke kouzlu romantiky a osudové lásky přidalo ještě i kouzlo a atmosféra tohoto období. Trochu jsem litovala, že jsem si čtení nenechala až na prosinec. Letos by kniha rozhodně přispěla k budování vánočního opojení. Dá se však bez problémů číst i v jiných měsících.

Konec byl na mě trochu moc přepálená citovka, ale v podobných knihách to prostě tak bývá. Čtenářky si určitě přijdou na své.  Určitě nebudou litovat přečtení a navíc si hned budou moct dát i další kousek z pera paní Silverové. Já se přidám. Novinku už mám doma nachystanou ke čtení a moc se na ni těším.

Knihu ráda doporučím milovnicím romantických příběhů, které se v životě klidně mohou stát. Stačí se zasnít a uvěřit :).

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud se chcete začíst, najdete knihu v papírové podobě zde. Milovníci e-knih najdou knihu tamtéž.

O knize:

Autor: Josie Silverová

Překlad: Dominika Křesťanová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368

Podobné knihy na bloGu:

Hotýlek na Islandu

Každé řešení má svůj problém

Hotýlek na Islandu

 

Autorka Hotýlku na Islandu není mezi čtenáři neznámá. Napsala už dost knih (viz zde) a všechny jsou svým okruhem čtenářů vychvalované pro příjemný příběh a pohodovou atmosféru. Tento typ knih pro ženy většinou moc nevyhledávám, ale udělala jsem už dost příjemných zkušeností na to, abych se rozhodla knihu vyzkoušet a zjistit, jestli se do onoho spokojeného okruhu nezařadím taky.

Anotace:

Lucy nic nechybí, má dobrou práci v hotelu a přítele. Jenže stačí jedna jediná nehoda a vše se změní – dostane padáka a kopačky. Její život je náhle v troskách, nedaří se jí najít novou práci, úspory docházejí a už brzy nezbude nic jiného než se přestěhovat zpátky k rodičům, a to za žádnou cenu nechce. Takže když jí personální agentura nabídne místo manažerky hotýlku Polární záře na Islandu, okamžitě přijme i přes to, že nesnáší zimu. Po příjezdu se nemůže zbavit dojmu, že udělala chybu. Jako šéfová se navíc uvede naprostým trapasem, takže pochybuje, jestli ji podřízení přijmou. Jenže pak jako by jí osud dal znamení, že má zůstat. V noci se na nebi roztančí polární záře a Lucy se při sledování toho fascinující podívané rozhodne vytěžit z téhle životní příležitosti co nejvíc. Využije všech svých znalostí a zkušeností a postará se, aby se z Polární záře stal nejúžasnější romantický hotel na celém Islandu! Hotel má špatné hodnocení a je poloprázdný, takže ji čeká pořádně tvrdá práce. Lucy dělá, co může, ale má pocit, že se jí někdo snaží škodit. Jsou k ní všichni kolegové upřímní? Může jim důvěřovat? Navíc ji začíná zneklidňovat barman Alex… Mezi ním a Lucy to sice jiskří, ale záhy se ukáže, že Alex skrývá nějaké tajemství…

 …

Kniha láká svého cílového čtenáře už na první pohled. Obálka je moc pěkná, působí poklidně a pohodově a dává tušit, v jaké atmosféře se asi příběh malého islandského hotýlku a jeho nové ředitelky ponese. Příběh si od začátku na nic nehraje a nepředstírá, že je něčím jiným, než později opravdu bude.

Na začátku jsem poznala Lucy Smartovou. Normální ženskou, která má za sebou slibně rozjetou kariéru ukončenou náhle jedinou hloupou chybou a podrazem od bývalého přítele. Teď začíná od nuly a moc doufá, že se jí podaří uchytit na dobrém místě, odpoutat se od minulosti a začít nový život a kariéru. Je bez práce, bez sebevědomí a má to těžké. Dobré místo se bez dobrých doporučení hledá špatně a její doporučení neexistuje. A co hůř, její průšvih je velmi veřejnou záležitostí. O to hůř se jí na to všechno zapomíná.

Lucyiným protějškem v nové životní etapě se stal barman Alex, zaměstnanec hotelu, který je maličko víc než jen zaměstnancem. Byl do hotelu dosazený možným kupcem, aby zjistil, jaké poměry tam panují – jenže na špiona je docela dost slušňák, takže mu jeho tajný úkol není vůbec po chuti. (Nebojte, není to spoiler, dozvíte se to hned na začátku :)) 

Alex byl fajn, nemůžu říct, že ne. Takový ten pohledný, hodný muž s průzračnými morálními hodnotami a přímým, férovým jednáním. Navíc velmi schopný v práci, kterou dělá. V některých chvílích (a dokonce už i na začátku) pro mě však ztrácel to pravé kouzlo, protože byl až moc dokonalý. Až moc nesobecký, přitažlivý, hodný, se vším si věděl rady, byl Lucy naprosto dokonalou oporou, bez ohledu na sebe. Jako ano, asi to ženy číst chtějí, ale až takto perfektní muž je prostě neuvěřitelný a navíc působí jako moula. A to autorka určitě pro svého hrdinu nechtěla.

 

Kniha je psaná velice sympatickým a pohodovým stylem. Paní autorka umí krásně zdůraznit atmosféru místa, které si pro svůj příběh vybrala. V průběhu dění jsem měla možnost poznat nejenom prostředí hotýlku a jeho fungování, ale i krásy islandské přírody. Obojí pak sloužilo jako kulisa vzájemnému poznávání a později vztahu Alexe a Lucy – a to není žádné vyzrazení děje, protože to je jasné už od jejich prvního setkání, či spíš od přečtení anotace. A vážně mi ta průhlednost nevadila, spíš by mi vadilo nějaké zakrývání toho, co se mezi nimi děje. Kniha by si tak hrála na něco jiného a zbytečně. Takto jsem si mohla užít vznikající vztah mezi dvěma sympatickými postavami, do kterého se nikdo nemotal a zalíbení postupně vzrůstalo tak nějak přirozeně a důvěryhodně.

Romantika je velmi příjemná a nepřehnaná. Jen jedna scéna na mě byla trochu moc přepálená, ale to je můj problém, že na mě pokoj plný svíček působí jako klišé tak trochu k smíchu. Co mě celkem mile překvapilo byla práce autorky s lechtivějšími scénami. V mnoha knihách se mi potvrzuje, že dobře napsaná lechtivá scéna je kumšt, který ne každý spisovatel ovládá. Paní Caplinová patří naštěstí k těm šťastným. Scény „po desáté hodině“ v jejím podání patří k těm, které bez trapnosti a nevkusu rozechvějí správné strunky tak akorát. Mezi jejími hrdiny byla chemie moc pěkná a v této scéně se to dobře zúročilo.

V hotýlku Polární záře nešlo jen o lásku, ale i o další věci, které život přináší. Lucy se jako ředitelka snažila vrátit hotelu dobrou pověst a návštěvníky a spolu s tím vylepšit svou vlastní reputaci. Vznikala pěkná přátelství. A taky se našli i tací, kteří chtěli Lucy její práci zkomplikovat a hotelu škodili. V celém příběhu se tak objeví několik drobných sabotáží, které vyústí v situace buď veselé nebo napjaté – každopádně takové, které se špatně řeší a mohly by hotelu dost uškodit na pověsti mezi budoucími hosty. Navíc se do věci nachomýtne televizní štáb s reportérem kreténem a to ničemu taky zrovna nepřidá. Lucy bojuje sama se sebou, s minulostí, sabotérem i praštěným televizákem ze všech sil a s podporou Alexe a dalších zaměstnanců hotelu v zádech. Celkově tak vznikl jemně romantický příběh s pěkně propracovanými vztahy mezi postavami a s lehkou záhadou, který se moc příjemně četl.

Možná bych knize vyčetla jen lehkou předvídatelnost (abych jen nechválila :)), ale to u tohoto typu knih můžu nazvat chybou jen těžko. Konec konců tyto knihy si kupují lidi, kteří vědí proč. A u Hotýlku na Islandu nebudou zklamaní. Dostanou přesně to, co chtějí.

Kniha moje očekávání zcela naplnila. Je to příjemný příběh s dokonalou atmosférou a zajímavým prostředím.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud máte podobné knihy rádi, čeká na vás tady.

 

P.S.: Autorka hotel vypodobnila takovým způsobem, že by do něj rád jel i ten, koho Island naprosto neláká. Škoda, že takový hotýlek není.

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (4. díl)

Překlad: Michaela Klevisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 360

Temnota

Drak. A sestra. A kníže.

Autor: Kiersten Whiteová

Série: Dobyvatelská sága (1. díl)

Překlad: Hana Netušilová, Kristýna vyhlídková

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2018

Počet stran: 424

Můj názor:

Marně vzpomínám, co přesně mě na knize kdysi zaujalo tak, že jsem ji chtěla přečíst. Výsledné dojmy po dočtení totiž zcela zastínily očekávání.

Na poměry YA nabízí kniha opravdu zajímavý příběh, ve kterém dostane slovo skutečná historie daleko víc než romantické pletky a trable s láskou hlavních hrdinů. I když ani to v příběhu nechybí.

 

Anotace:

Nikdo ve skutečnosti neočekává, že princezna bude drsná a samostatná. Ale Lada Dracula je přesně taková. Od chvíle, co byla společně se svým mladším bratrem vyhoštěna ze své vlasti Valašska a jejich otec zmizel, je vychovávána na osmanských dvorech a vždy věděla, že je pouhým pěšákem v cizí hře - a nehodlá se s tím smířit.Tajně trénuje a chystá se na den, kdy přijde její čas, ona uprchne a vypraví se do své domoviny, aby zde uplatnila právo prvorozené a stala se vladařkou. Ale jednoho dne potká Mehmeda, jednoho ze synů samotného sultána. A vše se rázem zkomplikuje. 

…

Historii si paní autorka pochopitelně přizpůsobila vlastním potřebám, ale kniha ponouká k tomu vyhledat si, jak to skutečně bylo. Při tomto vyhledávání jsem objevila ledaco, co mi uniklo a díky knize jsem si zajímavě doplnila znalosti, aniž bych měla pocit, že se něco učím :). Navíc je příběh Osmánců, křesťanů a knížete Dracula zajímavý a já jsem zatím nečetla nic podobného – rozhodně ne v YA fantasy. Už jenom kvůli tomu stojí kniha (trilogie) za to. Příběh je navíc podáván poměrně drsným způsobem, což by knihu mohlo přiblížit starším čtenářům.

Kolikrát jsem byla překvapená, když jsem si při čtení uvědomila, jak mladí vlastně hlavní hrdinové jsou. Ale nebylo divu, že působili starším dojmem. Paní autorka jim připravila nelehké osudy, které nebyly úplně nereálné. K obecným znalostem historie patří i toto období, kterým se paní autorka zabývá a tak jsem při čtení tak nějak věděla, že podobně se všechno klidně mohlo stát – konec konců brát si jako záruku poslušnosti otců jejich děti bylo v určitém období běžné a praktické opatření. Dost událostí a faktů jsem si však musela (a chtěla) dohledat, protože mě to opravdu zaujalo. Přiznávám, že moje znalosti historie se drží spíš středu Evropy, možná víc k jejímu západnímu konci. Bylo příjemné si přečíst i něco o tom, co se dělo na východě – v oblasti Valašska, Konstantinopole a osmánské říše. Za to rozhodně bod navíc – kniha dokázala vzbudit zájem o skutečnou historii a paní autorka dokázala události pěkně využít pro svoje záměry.

Romantická linka nabízí hodně zajímavě pojatý milostný trojúhelník, který nebude vadit snad nikomu. Fakticky by se dalo říct, že to nebyl ani trojúhelník, jak je běžně chápán. Za mě se jednalo prostě o vztah a jedno nešťastné a nenaplnitelné zamilování se. Překvapením bylo, že hlavní hrdinové přistupují ke svým citům poměrně dospěle a nijak zoufale na nich nelpí. Dokážou fungovat v životě a se svými city prostě žít, pokud je vyhodnotí jako nereálné. Taktéž mají své priority, které musí mít – a často i dostanou – před city přednost. Občas neváhají ani vzájemné city využít ke svému prospěchu nebo jako součást strategie. V průběhu děje se také posouvají dál, poznávají nové lidi a jejich city se mění s nimi, dostávají novou podobu, vyvíjejí se. Vše je navíc podané tak, že to nepůsobí přeslazené, vyhýbají se tomu všemožná klišé. Měla jsem strach ze záležitostí stejnopohlavních párů, protože to není zrovna můj šálek čaje a v literatuře to nevyhledávám. Tady však musím konstatovat, že to tam prostě patřilo a přispělo to právě k oné originalitě vztahů mezi hrdiny.

Ve třech knihách je na vývoj všeho dost času. Všechno má svůj prostor a potřebný čas a tak působí povahy hlavních hrdinů i jejich prožívání přirozeně. Všechno začíná už v dětství hlavních hrdinů. Tyhle začátky mě obvykle nebaví, ale tady byly jejich osudy natolik zajímavé a napínavé, že mě zaujalo už toto. Navíc události, které postavy v dětství zažily, formovaly jejich povahy později a paní autorka neudělala v tomto ohledu žádnou botu – všechno se jí propojilo do jednoho funkčního celku.

Bylo dokonce jedno, jestli jsem si postavy oblíbila nebo mě štvaly – ano, něčím mě štvaly, jenže nesnažily se být jiné, než jaké skutečně byly a jaké musely být vzhledem k jejich životu. To je obrovské plus. Nikdo by přeci nečekal od vládce Osmanů, že kvůli lásce udělá nějaké nesmyslně vášnivé gesto a obětuje například své plány na obsazení Konstantinopole.

Celou trilogii jsem slupla hned po sobě a žádné přesycení jedním příběhem nebo nuda nenastaly. Naopak děj plynul pěkně, možná místy ne úplně rychlým tempem, ale na nezajímavost příběhu si opravdu stěžovat nemůžu.

Takže ano, celkové hodnocení nemůže být jiné, než že tahle trilogie je prostě dobrá. Nadprůměr v rámci žánru, originální příběh, uvěřitelné postavy a velmi zajímavé historické pozadí, ve kterém postavy žijí. Kniha určitě zaujme i starší čtenáře a bylo by škoda vyhnout se jí jen kvůli zařazení do YA.

Ve stínu hvozdu

Autor: Naomi Noviková

Překlad: Milan Žáček

Vydal: Host

Rok vydání: 2019

Počet stran: 488

Můj názor:

Strašně mě baví inspirace slovanskými a podobnými méně používanými pohádkami a mýty. Úspěch proto u mě měla třeba kniha Medvěd a slavík, Píseň zimy (moje články o podobných knihách dám na konec). A tahle nová kniha tedy byla k úspěchu už na půl cesty hlavně díky tomu, že se lišila. Proto jsem neváhala s koupí, i když na čtení přišla řada až o dlouhou dobu později.

…

Nedaleko vesnice Dwernik, odkud pochází hlavní hrdinka knihy Agniezska, se nachází několik pozoruhodných míst. Jednak věž čaroděje Draka, který je pánem zdejšího kraje a pak také Hvozd. Podivný, tajemný a nepřátelský.

Stejně tak nepřátelská se však zdá být i věž a její obyvatel. Vždyť každých deset let si odnese do věže dívku, která toho roku dovršila sedmnáct let. Nikdo netuší, proč si je bere a ani co se tam s nimi děje. Jsou u čaroděje jako služebné? Vesničané se ale podřizují čarodějovým nárokům z toho prostého důvodu, že je ochraňuje před neustávajícími útoky Hvozdu. A navíc – dívkám zřejmě nic vážného nehrozí. Po deseti letech se vracejí živé a zdravé, ale nepochopitelným způsobem změněné a nezůstávají v rodné vsi dlouho.

V roce, kdy příběh začíná, je připraveno několik dívek k tomu, že si jednu z nich Drak odnese. Všechny jsou v klidu, protože dopředu tuší, že to bude Kasia ta nejhezčí, nejtalentovanější z nich. Drak se ale rozhodne unést do věže Agnieszku. Tak trochu třeštidlo ve věčně ušpiněných šatech. Proč si ji vybral? Tak to nechápe ani ona sama.

…

Na knize je spousta věcí, kterými se odlišuje od jiných. Nejde jen o pohádky, kterými je inspirovaná a které mnohem víc připomínají ty naše, poněkud temnější a hrůzostrašnější, než avizovanou Krásku a zvíře – což upřímně netuším, kde se vzalo ani od koho jsem toto slyšela (četla) první. Já jsem tam nic z toho nezachytila. Osobně si myslím, že o žádné převyprávění nejde a Ve stínu hvozdu je čistokrevně originální příběh inspirovaný úplně něčím jiným, než je stokrát přepraná Kráska a zvíře. Vyzdvihla bych hlavně opravdu úžasně nápaditou magii a perfektně zákeřné zlo.

Nikdo mi nevymluví, že ve slovanském folkloru je nejlepší zlo, a tady bylo zvláště pěkně zpracované a inteligentní a (všeho)schopné. Měla jsem z něj pocit skutečně mocného protivníka, kterého nebude lehké porazit. A taky že ano! Hvozd bojoval všemi prostředky, posiloval svou moc, šířil ji, intrikoval a to vše s nečekaně velkým úspěchem. Využil doslova každou skulinku, to dobré i to špatné v lidské povaze a jeho důvod, proč to všechno dělal, musel uznat snad každý.  Nebylo to „protože proto“, že by se jednou ráno Hvozd probudil, získal vědomí a rozhodl se ovládnout svět. Jeho motivaci jsem se na konci dozvěděla a uznala za dobrý důvod, proč dát lidem na frak.

Dobro si muselo vybojovat doslova každý krok a často se ukázalo, že zlo je přeci jen lepším stratégem a je o nejmíň půl kroku napřed. Hrdinové však měli za co bojovat a jejich důvody proč v boji vytrvat byly stejně opravdové, jako motivace Hvozdu.

Proti temným čachrům Hvozdu autorka nasadila velmi pěknou magii se zajímavým fungováním. Magie hlavních postav na sebe reagovala velmi přesvědčivě a moc krásným způsobem. Autorce se podařilo docílit toho, že ze stránek přímo proudila, když se oba čarodějníci pustili do kouzlení. Líbila se mi také myšlenka, že nejen žák od mistra se může učit, ale že i mistr může získat tím, že přijme učedníka. I kdyby to bylo jen uznání jiného pohledu na věc a akceptování toho, že učený z nebe nespadl a způsobů, jak něčeho dosáhnout může být víc.

Dalším jednoznačným plusem byly postavy. Ať už šlo o hlavní nebo vedlejší, byly opravdu podařené. Jistě, mohla bych v nich hledat určité archetypy, kdyby se ovšem autorce nepodařilo je zpracovat tak, že mě podobné srovnávání ani nenapadlo. Když si vezmu třeba onoho protivného samotářského čaroděje Draka s jeho jízlivostmi na adresu Agnieszky, nejednalo se o žádnou morousovskou masku, která z něho spadne v momentě, kdy pozná, jaký talent si ve vsi uloupil. On prostě byl takový nabručený introvert a v příběhu jsem poznala proč.

Líbilo se mi, že hlavní hrdinka nebyla na první pohled ničím výjimečná. Nebyla nijak zvlášť krásná, nijak speciálně nadaná, ani ne moc ženská. Spíš byla prostě svoje, dělala si věci po svém a přemýšlela neobvyklým způsobem, pro který se těžko hledaly škatulky v jinak ukázněném kouzelnickém světě respektujícím pravidla. Proto pro ni bylo překvapením, když Drakova volba padla zrovna na ni. Na druhý pohled se dal odhalit její talent pro katastrofy všeho druhu a mimořádné nadání ušpinit a zničit si šaty. Tohle byla věc, která Draka – milovníka řádu a pořádku, vytáčela do běla. Ona sama v průběhu příběhu doznala výrazné změny, ale ve své podstatě zůstala stejná. Paní autorka u ní, stejně jako u Draka, nesáhla na to, co ji skutečně definovalo. Nechala ji vyrůst jen ve věcech, ve kterých vyrůst mohla na základě událostí, které se děly.

Příběh mi připadal příjemně vyvážený, i když ke konci pochopitelně bylo víc akce než na začátku, kdy bylo nutné poznat hrdiny a prostředí. Kniha však dokázala udržet pozornost úplně celá a bez problémů. I v pomalejších místech se pořád něco dělo a seznamování na začátku se paní autorce podařilo. Zaujmout od první stránky není úplně snadné a ne každé i velmi dobré knize se to povede. Paní Noviková slavila úspěch. Nejvíc mě bavily části, kdy byla Agnieszka ve věži nebo ve Hvozdu, královské sídlo jsem si tolik neužívala, protože se mi zdálo, že to není ono, o kom tento příběh je, i když bylo důležitou součástí. Paní autorce se nejspíš povedlo přenést na mě pocity Agnieszky, která se ve městě cítila divně a chtěla odtud co nejrychleji domů. Hlavní a nejzajímavější byl Hvozd a všechno co se ho týkalo přímo a bylo mu nejblíže.

Co jsem v příběhu tak trochu očekávala a stejně mě dokázalo překvapit, byla romantická linka. Paní autorce se zcela podařilo vyhnout se kýčům a klišé. Romantika byla velmi milá a uvěřitelná. V příběhu vůbec nešlo o ni a vlastně se přihodila jen tak mimochodem. Oba partneři na sebe reagovali přirozeně bez nějakých zbytečně vyhrocených situací. Oceňuji, že bylo jasně viditelné, z čeho jejich vztah vyšel a kde se vzájemný cit vzal, žádné lusknutí prstu a svatba na obzoru. Podle mého jim to sedlo skvěle a vůbec nevadí, že jejich vztah byl spíš jen tak na okraj. I kdyby se paní autorka nakonec rozhodla žádný do příběhu nedat, nevadilo by to.

Ve stínu hvozdu byla moje první kniha od autorky a sedly jsme si na první dobrou. Další knihy rozhodně číst budu, protože jsem si jistá, že v nich najdu zajímavý příběh, hrdiny, kteří mi budou stát za pozornost a všechno bude navíc sepsáno čtivým stylem s citem pro vyprávění.

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík - článek

Dívka ve věži - článek

Zakletá - článek

Píseň zimy - článek

Anotace:

Agnieszka miluje své domovské údolí, klidnou vesnici, lesy a průzračnou řeku. Na hranici její domoviny však stojí zlověstný Hvozd plný zlomyslné moci, jehož stín tíživě dopadá na její život.

Aby zlé síly zůstaly v Hvozdu, spoléhají lidé z údolí na chladného a nevypočitatelného čaroděje, známého pod jménem Drak. Ten však za svou pomoc vyžaduje hrozivou cenu: každých deset let mu musí jít sloužit jedna dívka, která se poté už nedokáže vrátit zpátky do údolí a je z něj navždy vykořeněná.

Další volba se rychle blíží a Agnieszka má strach. Každý tuší, že tentokrát si Drak vezme její nejdražší přítelkyni Kasiu — krásnou,hodnou, statečnou Kasiu, která je vším, čím Agnieszka není. A neexistuje způsob, jak ji zachránit. Ale když Drak konečně přijde, překvapivě si vybere někoho jiného...

Nevlastní sestra

 

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

Knihu jsem si pořídila už dávno, nalákána tématem. Málo kdy se mi pod ruku dostane příběh, který vypráví o tom, co bylo po tom kdy „zazvonil zvonec a pohádky byl konec“. Tady navíc byl ještě bonus v tom, že šťastný konec nastal pro krásnou a hodnou Popelku – jenže příběh vypráví o tom, jak to bylo dál pro její ošklivé a zlé nevlastní sestry. Kdo by odolal?

Anotace:

Isabelle by měla být navždy šťastná – princovu lásku má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta krasavice, která na plese ztratila střevíček. Je tuctovou nevlastní sestrou, která si usekla prsty na noze, aby se do botky vešla. Když princ odhalí její podvod, s hanbou ji vyžene. Isabelle se ale nevzdá a neskloní hlavu před světem vážícím si pouze krásy. Naopak. Rozhodne se všem ukázat, že je v ní mnohem víc, než si všichni myslí!

…

 

Někdy se stane, že sáhnu po knize a očekávám zábavný příběh k oddechu. A pak nestačím zírat, co se z toho vyklube. A přesně to se mi stalo s Nevlastní sestrou. Zaujala mě tématem o Popelčiných sestrách, které se staly hrdinkami svého vlastního příběhu. Jako správná pohádka nabídla kniha zábavu i poučení a náhled na problémy, které tu vždycky byly a troufám si říct, že budou nadále.

Kniha si drží dvě linky – jednu z „opravdového“ života sester a druhou, tu víc fantasy, kde vystupují postavy sudiček jako správkyně neměnného a předem daného osudu a postava potřeštěného pana Šance, který proti nim bojuje o každou lidskou duši, která má sílu svůj osud změnit.

Postava Šance byla taková lehce šílená, trochu připomínala tarotového blázna. Se svou společností individualit a přístupem k životu působil lehkomyslně a potřeštěně. Neodolal žádné výzvě, bláznivému nápadu nebo zábavě – prostě perfektně odpovídal své nátuře „chopit se každé šance“. Sudička oproti tomu byla vypodobněna jako temná trochu strašidelná babice. Něco jako královna ze Sněhurky (nebo stará, přísná učitelka matiky :)). Působila tak dojmem nevyhnutelnosti osudu, nabádala k podvolení se a vzdání se všech šancí na lepší osud. Ten rozdíl mezi nimi se mi líbil, byli oba dobře popsaní tak, aby ztělesnili podstatu své role.

Jako hlavní postava v knize byla představena zlá sestra Isabelle. To je ta, která si ostrým nožem ufikla prsty, aby se dostala do skleněného střevíčku. Isabel je vznětlivá, sobecká, zahořklá a rozzlobená na celý svět. Taky není moc hezká a kulhá. Dle svého názoru má na vztek právo. Jí vzali všechno, všichni ji nenávidí a její sestra je lidem milovanou královnou. Jenže to není ten moment, který ji přiměl být zlou – Isabelle brali všechno už od malička. Vychovali z ní zlou nevlastní sestru tak dobře, že není cesty zpět. Isabel raději zůstává taková, jakou ji svět vidí, protože pod vším tím vztekem se ukrývá strach z toho, aby jí znova na něčem záleželo – ztratit to totiž bolí.

Právě o její duši budou bojovat stará sudička, pan Šance a kmotřička víla. Jeden bude mařit všechny šance, druhý ji postrkovat na správnou cestu a třetí přispěje pomocí a radou. Vlastní cesta ale bude stát Isabelle spoustu úsilí a odvahy se za ni trochu poprat.

„Věř tomu, že si svou cestu můžeš určovat sama. Nebo nevěř. Tak jako tak budeš mít pravdu.“

 

Kniha mi nabídla zajímavý pohled na osobnosti a životy nevlastních sester. Je docela zajímavou studií povahy šikanovaných a šikanujících v jedné osobě. Působí to všechno nesmírně logicky a z ošklivé sestry Isabelle, která byla v původní pohádce „prostě zlá“ to najednou dělá člověka, který může být leckomu blízký v jeho prožívání a už není tak snadné ji odsoudit. Zato je mnohem jednodušší ji chápat. A už pár stránek od začátku se jen těžko najde čtenář, který by se odvážil „hodit kamenem“.

„… Jaké to pro ni bylo, být tak osamělá, nemít žádné přátele kromě myší? Dumala Isabelle. Potom si s ostrou bolestí uvědomila, že nemusí dumat, protože to ví…“

K zamyšlení předkládá autorka otázku, čím je definován člověk.  To, že je ošklivý přeci neznamená automaticky, že musí být zlý, líný, drzý a hloupý. V pohádkách ovšem ano. Je to hluboko zakořeněný stereotyp a paní autorka ho úspěšně narušuje tím, že dala zlým sestrám jiný život, osobnost a vlastnosti než to, že jsou prostě ošklivé a tím pádem zlé a hotovo. Svou roli v jejich životech a povahách hrálo taky to, jak se k nim lidi chovali od dětství. Byly ponižované pro ošklivost, ambiciózní matka v nich potlačovala osobnosti a záliby a nutila je dobře se vdát, protože nic jiného se přeci pro holku nehodí. Její snahy udělat z nich krásky vedly jen k dalšímu výsměchu a ponižování. A začarovaný kruh stvořil nešťastné opuštěné bytosti snažící se vyhovět matce, žijící bez lásky, štěstí a naděje do budoucna. Krásná a dobrá Ela se tak v Isabelliných vzpomínkách jeví jako Paní Dokonalá a nedostižný vzor. S jejími dokonalými vlastnostmi a krásou matka týrá a poměřuje méně dokonalé sestry a pěstuje v nich stud a závist. Vše se nakonec obrátilo v zášť vůči té nejlepší. A dvě (ne vlastní vinou) neúspěšné sestry se nakonec spojí. Zničené posměchem už považují za výsměch všechno a podle toho se chovají.

„ …Růžové? Zeptal se při pohledu skrz čočky. Nebyla to jeho oblíbená barva. …Jinak se na život smrtelníků těžko dívá. Zkus to čirými čočkami a zlomí ti to srdce…“

Témata, kterým se autorka věnuje: mezilidské vztahy, oblíbenost = krása, zloba = ošklivost, právo na vlastní život a směřování – jsou dost aktuální i dnes. Některá byla opravdu k zamyšlení a věřím, že se s nimi potýká někdy každý z nás. Našly se však i takové myšlenky, které v příběhu divně trčely svou rádoby hloubkou a zbytečným moralizováním. Jakoby se snažily moc uměle navést čtenáře k té správné myšlence, což podle mě nebylo nutné. To, oč paní autorce šlo, není těžké v příběhu najít a nemusí se složitě pátrat mezi řádky.

Všechna tahle témata jsou šikovně zasazena do prostředí Francie. Princ si sice vzal svoji Popelku, ale na šťastný konec to nevypadá. V zemi zuří válka a nezkušenému panovníkovi se nedaří s ní bojovat. Lidé chudnou a ti, kteří ve válce nebojují a neumírají, mají co dělat, aby uživili rodiny a dostáli i odvodům do armády. V takové době, která je nesnadná už sama o sobě, je těžké snažit se změnit svůj osud. Pro Isabelle je to kupodivu ideální chvíle. A tak žena, kterou okolí podceňuje, má podmínky, aby uspěla v tom, co chce.

„…žaludek se uspokojí snadno. Je to hlad v srdcích, co nás zabíjí.“

Styl psaní je skvěle přístupný. Čte se to prostě perfektně. Dobrý nápad si tu podal ruku s kvalitním zpracováním. Líbí se mi, jak autorka pracuje s osudy postav a proplétá je. V takových těch malých okamžicích, kdy jedna postava ovlivní nějakým činem druhou, aniž by ji znala a aniž by věděla, co tím způsobí. V tom celkovém obraze, kdy šlo v knize o změnu osudu, jsem se na podobné drobnosti soustředila o to víc a bavilo mě, když se tam nějaké takové nevědomé dotknutí stalo.

Také psychologie postav je dost dobře zpracovaná – což už asi vyplynulo z výše napsaného – jejich osudy díky tomu lze sledovat s napětím a očekáváním. Protože je to pohádka, pomůže si autorka občas nějakým tím kouzelným darem, ale to vůbec nevadí. Naopak je to dobře. V reálném životě by změna, kterou Isabelle musí projít, nejspíš nebyla možná. Nebo by chtěla dobrého psychologa. V pohádce si naštěstí vystačí sama se sebou a dobrou kmotřičkou vílou, což je určitě zajímavější na čtení než sezení na psycho-pohovce. Kniha není psaná nijak ponuře a depresivně, ale spíš nabízí pohled na onu naději, která je tu pro všechny, co najdou sílu si ji vzít a držet se jí. Při čtení se tedy lze chytit linky k zamyšlení nebo ji jen nechat plynout na pozadí a soustředit se na pěkný děj.

Nevlastní sestra nabízí příběh o životě, o tom, jaký může být. Je o cestách, které si můžeme zvolit – snadných nebo obtížných. O ztrátách a nálezech, štěstí a neštěstí a o vině a odpuštění.

A taky je to příběh, který není nikde vidět a moc se o něm nemluví. Škoda. Právě takovéto pohádky mají dost co nabídnout.

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

O knize:

Autor: Jennifer Donnelly

Překlad: Adéla Špínová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 376

Mráz pod kůží

 

Odříznutá chata v horách, pět bývalých kamarádů a nevyřízený účet s desetiletým úrokem...

Já thrillerům moc nedám. Čtu je spíš občas a hodně pečlivě si vybírám. Musí mě zaujmout něčím víc, než jen prostě napětím a vrahem a hrdinným vyšetřovatelem. Musí mít nějakou přidanou hodnotu. Mráz pod kůží v nabídce dost čněl – jednak je o snowboardingu a partě přátel, která ho kdysi provozovala závodně, což je pro mě samo o sobe zajímavé a pak taky – a to je velké plus – ho píše autorka, která přesně a z vlastní zkušenosti ví, o čem píše.

 Anotace:

Pět bývalých přátel přijíždí do Le Rocher, malého lyžařského resortu ve francouzských Alpách. Mají se zde setkat poprvé po deseti letech od doby, kdy společně trénovali na jeden z nejdůležitějších snowboardových závodů své kariéry.

Brzy po příjezdu k lyžařskému středisku na vrcholu ledovce však zjišťují, že si s nimi někdo krutě zahrává. Horská chata je opuštěná, lanovka se zastavila, ani jeden z nich nemůže najít svůj mobilní telefon a ve společenské místnosti na ně čekají pokyny ke hře. Hře, která jim má připomenout Saskii – členku jejich někdejší party v době, kdy jich bylo ještě šest.

Pak se ale něco stalo. Saskia v den závodů za podivných okolností zmizela. A právě letos, po dlouhých letech, kdy byla pokládána za pohřešovanou, ji úřady oficiálně prohlásili za mrtvou.

Všechny začíná sžírat nepříjemný pocit a nemohou se rozhodnout, jestli jsou horší nevysvětlitelné záhady, které se v chatě dějí, nebo sněhová bouře, která jim znemožňuje z ní uniknout. Jedno je však jisté: nikomu z přítomných se nedá věřit. Někdo je sem totiž vylákal schválně. Někdo, kdo touží zjistit pravdu o tom, co se stalo se Saskií. A ten někdo se nezastaví před ničím.

Thriller s rychlým tempem a tíživou klaustrofobní atmosférou, plný vzájemného obviňování a nedůvěry, se stal ještě před vydáním senzací a práva na něj byla prodána do 18 zemí.

…

Partička lidí uzavřená na místě odkud nemůže, spojená nějakým dávným tajemstvím a ohrožovaná neznámým člověkem? To nezní nijak extra originálně. Dokonce i já jsem pár takových knih už četla. Takže proč se pouštět do této?

Já jsem k tomu měla hned několik důvodů:

Prostředí – to je první důvod, proč jsem si knihu vybrala. Protože samotný fakt, že se jedná o thriller, mě nelákal skoro vůbec a thrillery v nabídkách mám spíš tendenci přehlížet. Jenže ono neodolatelné prostředí zřetelné z obálky mě nalákalo na to, přečíst si anotaci. Pak se přidala chuť na příběh o snowboarďácích a opuštěné zimní chatě zahalený do hávu jakéhosi společného tajemství. A při otevření knihy došlo i na dokonale vybudovanou atmosféru a skvělé postavy. Všechno toto způsobilo, že jsem knihu nedokázala odložit.

Paní autorka svůj příběh vypráví ve dvou dějových linkách, které od sebe dělí deset let. Své postavy tak představuje v minulosti, jako dvacetileté snowboarďáky, užívající si svůj talent a soutěživost na svazích lyžařského resortu ve Francii. Společně se připravují na závody a vznikají mezi nimi jak lásky a přátelství tak řevnivost a nenávist. Všichni jsou temperamentní a soutěživí a všichni mají pár negativních vlastností, jak už to tak bývá. A pak je tu jedna ze slečen, která má povahu opravdu všivou. Neštítí se ani špinavých triků a podrazů, aby vyhrála, protože vyhrát se musí za každou cenu. Bojuje se o místo v žebříčku, o sponzory nebo prostě jen o to, kdo je lepší. Vzájemné soupeření a lásky i nenávisti nakonec přispějí k tomu, že se stane neštěstí, které partu přátel rozdělí na dlouhých deset let.

Druhá linka se odehrává v současnosti. Postavám je přes třicet, někteří už ani na boardu nejezdí. Ta věc, která se stala v minulosti, je ale pořád silně ovlivňuje a svým způsobem určuje jejich život. Pět lidí z původní partičky se na pozvání sjede ještě před začátkem sezóny na opuštěné horské chatě a nemohou pryč. Někdo nebo něco si s nimi ošklivě hraje, vyvolává zpět duchy minulosti a manipuluje. Všichni jsou na pochybách, komu se dá věřit, protože nějaké tajemství a máslo na hlavě mají všichni. A z původně rozpačitého vzpomínkového setkání po letech se stává napínavý boj o život.

Obě příběhové linky – minulá i současná, se skvěle doplňují a přihrávají důležité informace o vztazích mezi postavami a o dění přesně v tu pravou chvíli, kdy jsou potřeba. Každá část má navíc svou typickou náladu a atmosféru, která se na stránkách line.

V kapitolách „tehdy“ se stupňuje napětí a rivalita, lásky i nenávisti jsou parádně vyhecované soutěživostí, žárlivostí a prostředím, kde se jeden druhému nemůže tak úplně vyhnout. Jak se říká - přátele si drž blízko a nepřítele ještě blíž. Zároveň však měla linka z minulosti i příjemně vzrušující a pozitivní nádech soutěží a vitalitu party mladých lidí, kteří užívají života. Doslova z nich prýštila chuť jezdit, být na horách a žít naplno.

V současnosti jsou vina a nedůvěra hlavními psychologickými faktory, které rozkládají skupinu zevnitř. Každý z nich v minulosti měl nějaký konflikt se Saskií, každý mohl nějak přispět k tomu, že zmizela. A nikdo nevěří těm ostatním, jestli v tom všem náhodou neměli prsty o trochu víc a teď si nepohrávají s ostatními. Navíc se ukazuje, že křísit minulost společným setkáním na horách nebyl možná dobrý nápad. Někteří jsou kvůli dávným událostem zahořklí, nejistí nebo vystresovaní. Zlobí se jeden na druhého, mají si vzájemně hodně věcí za zlé a hodně toho mezi nimi zůstalo nevyřešené. Odloučení navíc způsobilo, že se důvěra navazuje jen hodně těžko. Život a okolnosti postavy dost změnili, už to nejsou ti energií nabití mlaďoši.

Příběh vypráví bývalá snowboardistka Milla. Je ctižádostivá, odhodlaná a ochotná dřít pro svůj úspěch. Nepochází ze snowboardové „šlechtické rodiny“, jako její největší konkurentka Saskie. Saskie sice taky maká, ale krom toho taky leze všem ukrutně na nervy a má dost výrazně posunutý žebříček morálních hodnot – prostě bude nejlepší za každou cenu a pokud výkon nebude stačit, pomůže si jinak. Ve skupině se s těmito dvěma rivalkami vyskytuje ještě Saskiin bratr Curtis, jeho kamarád Brent, Dale a barmanka Heather. V kapitolách odehrávajících se po deseti letech Saskia chybí – je prohlášená za mrtvou, ale i ze záhrobí, jakoby stále všechny ovlivňovala a musela být nejlepší i takto.

Postavy obecně mi byly celkem rychle blízké, bavilo mě o nich číst, přemýšlet s nimi. Umím si představit, že jsem s nimi na horách, ale soupeřit bych s nimi nechtěla. Měli v sobě takovou dravost a odhodlání – hlavně Milla, že to bylo mnohdy až za hranou. Na jednu stranu si uměli užít života, ale vydržel by s nimi jen někdo podobný. Autorka si každopádně dost vyhrála a postavy působily přesvědčivě. Že by si vzala jako mustr někoho ze své závodní minulosti? :)

 

Tohle je kniha, která se čte naráz – jak minulá linka, tak ta současná jsou doslova strhující. Kapitoly se pravidelně střídají v pohledu do současnosti a do minulosti a i to je jeden z důvodů, proč jsem četla dál a dál. Nebylo mi dopřáno ani trochu oddechu v napětí a zvědavosti.

Po dlouhé době je Mráz pod kůží kniha, u které jsem si tak užívala atmosféru, prostředí, děj a postavy, že mi bylo snad i skoro jedno, jaké bude rozuzlení a kdo to všechno spískal. Vlastně mi bylo líto, když skončila. To podezřívání postav sebe navzájem a kostlivce postupně vypadávající ze skříní nebylo možné lhostejně ignorovat. Pohltilo mě to – musela jsem vědět, co se bude dít dál… Paní autorce se podařilo vybudovat naprosto skvěle atmosféru nedůvěry, podezřívání a podezřelého chování. Vazby mezi lidmi se i po deseti letech moc nezměnily, navážou v podobném místě, kde se přetrhly a minulost začíná opět vyplouvat a ovlivňovat všechny v chatce. Doslova jsem cítila jejich emoce v reakci na to, co se jim kdysi stalo. Paní autorka dokonce přihodila i velmi jemnou romantickou linku a mezi dvojicí to moc pěkně jiskřilo. Díky tomu všemu se kniha četla opravdu velice dobře.

Autorka prostředí snowboardingových soutěží moc dobře zná a ví tedy, o čem píše. Na textu je to znát a vylepšuje to atmosféru hor i profesionálních soutěží na U-rampě. Také pocity postav při jízdách jsou díky tomu autentické.

Neuvěřitelné je, že u nás vyšla kniha jako první – ještě před angličtinou a němčinou. Upřímně nechápu, jak to v Metafoře dokázali. Každopádně měli trefu a sáhli po skutečně skvělém románu.

Knihu doporučuji všem, kdo mají náladu na strhující a napínavý příběh ze sportovního prostředí. Věřím, že ani zarytí fanoušci thrillerů zklamaní nebudou.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Můžete se na ni podívat zde a rovnou knihu pořídit. Chybu rozhodně neuděláte.

O knize:

Autor: Allie Reynoldsová

Překlad: Tereza Marková Vlášková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 392

Věk supernovy

 

Se čtením této knihy jsem docela váhala. Ne snad, že by mě nelákalo téma, ale spíš proto, že mi dělají při čtení problémy čínská jména, jejich zapamatování a následně pak i nějaká identifikace postav. Všeobecně taky nemám s moderní čínskou literaturou žádné zkušenosti. 

Nakonec jsem se rozhodla na to nehledět a dát na první pohled zajímavému příběhu šanci ukázat, co v něm je.

Anotace:

Postapokalyptický román autora bestselleru Problém tří těles.

Tou dobou byl Peking jedním z měst na Zemi. Tou dobou byla Země jednou z planet na obloze. Té noci dospěly dějiny, jak je lidé znali, ke svému konci.
Ve vzdálenosti osmi světelných let zemřela hvězda a zaplavila Zemi smrtícím zářením, které do roka zahubí všechny lidi starší třinácti let. A tak se spouští odpočet. Rodiče se ze všech sil snaží předat svým dětem veškeré vědomosti, které budou potřebovat pro udržení světa v chodu.

Dětský svět ovšem odmítá pokračovat v zaběhnutých kolejích světa dospělých. Vysní si lepší svět, svět plný her, ale ani děti — stejně jako dospělí — nedokážou odolat temným stránkám lidské povahy a snový svět začíná připomínat noční můru… 

...

S čínskými jmény to dopadlo tak nějak dle očekávání :) takže zaskočená jsem tím nijak nebyla. Nejdřív zmatek, nakonec jsem si zvykla a jak příběh ukázal, stejně nebylo vůbec důležité si je pamatovat. Těch pár jmen, které patřily hlavním postavám, mi nějak v hlavě uvízlo. Ne, že bych si je pamatovala, ale při čtení jsem aspoň věděla, o koho jde. Raději jsem se zaměřila na to, jak si sednu s tolik vychvalovaným stylem pana autora a s příběhem samotným.

Začátek byl trochu zvláštní. Měla jsem pocit, že čtu o něco čtivěji napsanou učebnici fyziky nebo astronomie. Obratem se ale dostavilo zaujetí děním, které autor popisoval – nebo spíš popisy oněch přírodních úkazů a následků. V první kapitole došlo k objevení Hvězdy smrti (ne té z Hvězdných válek) a život na zemi se v tom okamžiku změnil. Svět zasáhlo její „světlo“. To bylo popsané naprosto perfektně a já to četla s fascinovaným zaujetím – autor mě přesvědčil, že o vědě něco ví a chce si dát záležet na tom, aby jeho kniha působila opravdově. 

Pak se to pokazilo, protože vědecká část byla zvládnutá dobře, ta psychologická už méně – nebo tedy ne méně dobře, ale méně přijatelně a rozhodně nevzbuzovala pocity, které bych mohla popsat jako fascinované zaujetí - ale o tom později.

Styl pana autora mi každopádně od začátku připadal divný – jiný, než na co jsem zvyklá. Takový jednoduchý až dětsky naivní, upřímný a přímočarý. Nevím, jestli je to styl zvolený pro tuto knihu, protože v hlavní roli jsou děti, běžný styl autora (případně čínských autorů obecně), ale z jiných sci-fi (západnějšího typu) jsem zvyklá na maličko jiné vyjadřování a o dost zajímavější myšlenky a situace, s nimiž se postavy konfrontují. Není to nutně špatně, jen to chce dát knize trochu času a alespoň na začátku delší nepřerušené čtení, aby se dalo přivyknout. 

U mě byl problém v tom, že mě ten „divný“ styl prostě udržet nedokázal. Knihu jsem začínala číst na několikrát a trvalo mi, než jsem se chytla. I to chytnutí bylo na chvilku a knihu jsem odkládala (přiznávám) s potěšením. Četla jsem ji měsíc a zároveň s ní i mnohé další – což nikdy nedělám a hodně to vypovídá. V tomto světle tedy knihu doporučím spíš pozornosti zažraných sci-fi fanoušků než začátečníkům.

Věty zvláštně klouzavě plynou a pan autor všechno popisuje s takovou strohou stručností a i tak to stačí. Prostě předkládá fakta. Popisy toho, jak došlo k výbuchu hvězdy a následků, které to mělo na zemi, byly fascinující. Vlastně se to v této počáteční fázi četlo docela lehce, jen to bylo náročnější na sledování oněch jevů a technických a přírodních věcí. Začátek se mi zdál prostě zajímavý, i když pro beletrii poněkud naučný a to i když se jedná o sci-fi.

Přes celkem zajímavou leč ne úplně „příběhovou“ část Velkého učení jsem se nějak prokousala, abych se dočkala toho, jak si budou děti vládnout sami. To mi připadalo, jako to nejlepší a nejzajímavější a také jako něco, co by mohlo dát knize konečně zajímavější děj. 

Cesta k vytoužené  „akci“  nebyla nejhorší: Líbilo se mi, jak se autor zamyslel nad tím, co všechno je důležité. Co se děti musí naučit a co musí vědět, aby udržely chod světa v co nejmíň změněné a funkční podobě. Vzhledem k věku dětí ale mohli dospělí tušit, že si děti nakonec udělají věci po svém a podle svého pohledu na věc. Celkem mě zaujala zpracovaná psychologie dětí. Reakce na smrt dospělých byl různá v závislosti na době, která od ní uplynula a věku dětí – berme v úvahu, že nejstarším bylo pouhých třináct let. Vnucená samostatnost byla dětmi přijata asi dle očekávání. Začalo to zmatkem, smutkem, pokračovalo snahou, únavou, znechucením a vzpourou. Ta měla nejdříve podobu dětinského třeštění, nezkroceného plýtvání a neschopnosti myslet na zítřek. Uvěřila jsem, že tak nějak by to mohlo proběhnout. Tahle část mě bavila nejvíc, ale zároveň to byla část, kdy mě kniha začala rozčilovat chováním postav. Psychologie příběhu tedy byla taková, že mě dokázala dohnat k velkým emocím – jen bych čekala možná i nějaké pozitivní. Tenhle příběh tu ale od toho nebyl :)

Každá nová etapa samostatného dětského života s sebou přinesla tak podivné situace, že se svět stal úplně nepředvídatelným a měnil se skoro ze dne na den. V momentě, kdy došlo na celosvětové „hry“ ztratila kniha pro mě veškerou důvěryhodnost. Autor všechno vyhnal křečovitě a nesmyslně až na hrot nože. Kniha se mi kvůli chování dětí hnusila a už ji nikdy nebudu číst znova, protože ty pocity už nechci nikdy zažít. To nebyla ani tak dystopie, jako spíš úplná katastrofa – nevěřila jsem, že se to potom mohlo tak úplně klidně obrátit zase jinam. Podle mě by ani děti nebyly schopné všechno jen tak mávnutím ruky odepsat. I dětem na něčem záleží, nejen na nějakých hrách - autor z nich však nadělal necitelné psychopatické zrůdy, které si jen "hrají". A to hrají je v uvozovkách záměrně - i děti chápou rozdíl mezi hrou a skutečností - minimálně to pochopí, když vidí následky. Nevěřím, že nemají svědomí. Co oceňuji je schopnost autora o všem vyprávět suchým informativním tónem, předkládat ztráty na životech a krutost a lhostejnost ke všemu a všem bez odsouzení a nechat čtenáře, ať si to přebere po svém. Tady by však byl nějaký projev emocí na místě a příběh by byl díky tomu trochu reálnější. Nesnažil se taky žádné dětské vlastnosti přikrašlovat – naopak vybral si ty nejhorší a dal jim možnost se nekontrolovatelně rozvinout.

V tomto možná objektivním pohledu na ničím neomezované dětské chování se nacházel i jeden naprosto neobjektivní hnus. Ze stránek trčel jak rezavý hřebík duch čínské propagandy a plival na všechny země okolo. Konkrétně v těch věcech, v nichž sama Čína je těžko bez viny a rozhodně nemá ostatním mocnostem co vyčítat. Nemám ráda tento typ jednostranně manipulativního psaní a kniha ztratila další bod z už tak poloprázdné sklenice. Zajímavý nápad byl rozplizlý politickou propagandou. Z Američanů nadělal rozjívené, povrchní hlupáky posedlé střílením, z Evropanů namyšlené panáky a na dalších národech si taky smlsnul. Samozřejmě tu byly  i chytré a rozvážné děti, které myslely na budoucnost a jen se bránily před ústrky ostatních - hádejte, které to tak asi mohly být.

A problémy s knihou se mi při čtení vršily dál a dál:

Od začátku tu bylo něco, co se mi ještě nikdy nestalo – tedy u beletrie. A sice najít si svou skupinu, smečku, které budu fandit (byť třeba s výhradami a občasným nesouhlasem). A to nejen proto, že jsem si nepamatovala jména, ale postav bylo jednoduše hrozně moc a žádnou jsem nijak zvlášť nepoznala. Navíc v tom, co dělaly, se jim prostě stejně fandit nedalo, ani kdybych chtěla sebevíc. Neměla jsem svého hlavního hrdinu – příběh sledoval celou Čínu. Nulový vztah k postavám – ani ho navázat nešlo – se projevoval nulovým zájmem o to, co s nimi bude dál. Možná to tak autor chtěl – přenést dětskou lhostejnost k ostatním na čtenáře? Nevím. Každopádně to nebylo příjemné na čtení. Děti se učily od dospělých a krom vojenství to bylo jen tak povšechně naznačené. Jistě nebylo možné popisovat všechno do detailů, ale některé jiné věci se mi zdály zajímavější než vojenské strategie. No, později se ukázalo, proč to autor potřeboval.

Problém taky byl v tom, že jsem měla problém najít nějakou ucelenou dějovou linku. Ano, v příběhu šlo o smrt všech dospělých a nutnost dětí přežít v novém dětském světě. To mi taky připadalo na knize přitažlivé, když jsem si ji rozečítala. Jenže to nebyl příběh. To byla vědecká studie řízlá dějepisnou učebnicí popisující genocidu a likvidaci komplet všeho (což se nakonec ukázalo být autorovým záměrem). Prostě: tehdy a tehdy se přihodilo to a to – další událost prosím a nezdržovat. Strašně dlouho jsem v tom nedokázala najít konkrétní linii, které se chytit. Byla jsem jen svědkem zkázy.

Autor měl příležitost stvořit něco úžasného, ten nápad na příběh je totiž skvělý. Bohužel toho nevyužil. Tím nechci říct, že mě to celou dobu nebavilo číst, ale měla jsem z toho takový polovičatý pocit – téma bylo zajímavé a udrželo by pozornost samo o sobě, ale prostě tam ve zpracování a ději samotném chybělo to něco, co by dobrý nápad povýšilo na skvělý příběh. Autor si zvolil obrovské téma – tak obrovské a komplexní, že mu na tom ujely kecky. Všechno je dovedené do takové absurdnosti, že je to naprosto neuvěřitelné.

Zajímavé myšlenky textu nelze upřít – to stoprocentně ne, protože přemýšlet bylo nad čím. Ke konci mě zase příběh zaujal po předchozím zhnusení. Já ale zjevně nedokážu vnitřně přijmout myšlenku, že někdo – byť v literatuře, považuje válku a vraždění za hru. Velká část knihy proto pro mě byla neskutečně nepříjemná na čtení. Téma bylo zajímavé, ale to, jak ho autor uchopil, mi připadalo hnusné. 

Kniha mi nesedla a nemůžu ji doporučit. Vážně nevím komu ani neumím najít důvod, proč bych to někomu měla doporučit číst. Věřím ale, že kniha si najde své čtenáře - každý příběh si je najde.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Za to, že mi nesedla nemohou, protože výběr byl můj vlastní :) Pokud vás podobné téma zajímá a nejste takoví cíťové, jako já, najdete knihu k pořízení tady.

 

O knize:

Autor: Liou Cch´-sin

Překlad: Hana Bašová - Do

Vydal: Host

Rok vydání: 2020

Počet stran: 450

 

Milované a obávané

 

Mytické ženy, jak je neznáte...

Jé, tak kniha je krásná! To mě napadlo, když jsem ji poprvé otevřela. A protože co na srdci to na jazyku, řekla jsem to i nahlas. A protože mi kniha přišla do práce, přilákala jsem pozornost kolegyň a na obdiv ke grafickému zpracování knihy nás hned bylo víc. A shodly jsme se na tom, že ta kniha je vážně krásná.

Anotace:

Padesát mytických ženských postav – padesát moderně převyprávěných příběhů. Čarodějky, bohyně, víly i válečnice…

Kniha Milované a obávané se skládá ze starých mýtů a lidových příběhů o legendárních mytických bytostech, ale vypráví je novým způsobem. Nezávislé víly, svůdné dívky v lesích, strašidelné čarodějnice nebo málo známé bohyně – kniha pokrývá širokou paletu mytických ženských postav z celého světa, od dobře známých po takřka zapomenuté, od prastarých po ty moderní, a ukazuje jejich příběh v novém světle, inspirativním pro současné ženy.

V příbězích nechybí židovská démonka Lilith, česká bojovnice Šárka, japonská bohyně Ame-no-Uzume, keltská víla bánší, egyptská bohyně Maat, severská Freya, řecká obluda Medusa, babylonská bohyně Tiamat, hinduistická Kálí či vúdú bohyně Maman Brigitte.

Kniha je rozdělena do pěti přehledných částí – Čarodějnice, Bojovnice, Nositelky neštěští, Elementární duchové a Velkorysí duchové a každou kapitolu doprovází také krásná barevná ilustrace.

…

Knihy zaměřené na ženské hrdinky, historické osobnosti a podobně – prostě knihy s čistě ženským obsahem spíš nevyhledávám. Ale tahle mě zlákala zaměřením na postavy z legend a bájí a díky tomu jsem přišla na to, že dělám nejspíš chybu. Paní autorka mě dokázala zaujmout už v úvodu, kde popisovala, čím jí učarovaly ženské postavy, kterým se chce v knize věnovat. 

Také jsem z toho pochopila, jakým úhlem pohledu na ně bude nahlížet – takže úvod tentokrát nevynechejte. Lehce feministický nádech knihy mě proto nepřekvapil, ale místy působil trochu nepříjemně ve smyslu, že se hledaly problémy a ústrky i tam, kde to úplně nebylo na místě. Není však potřeba mít obavy z nějaké feministické agresivity. Autorka se o tento pohled otře skutečně jen zlehka a hlavně tak činí v historických souvislostech a popisuje, jak se v průběhu času měnil pohled na ony legendární ženské postavy – a že tyto názory formovali hlavně mužští autoři, případně členové církve (nepřekvapivě také muži).  

Dobré je, že jednotlivé příběhy jsou krátké a přečetla jsem je rychle, takže jsem si dala vždycky jen dva tří před spaním. Kniha se dá číst i na přeskáčku – jak jednotlivé části, tak i jednotlivé dámy. Nevýhodou je malý rozsah stran a hodně jednotlivých postav, takže kapitolky o každé jednotlivé ženě byly dost stručné. Paní autorka v nich shrnula jak původ jednotlivých postav a také to, jak se jejich „legenda“ měnila v průběhu věků a čím (kým) byl ovlivněn pohled na tu kterou ženskou mytickou osobnost. Případně i jak je na ni nahlíženo v současnosti.

Každá postava je představena na dvou stranách a kousek plus obrázek a to, jak jistě uznáte, vydá jen na docela všeobecný pohled. Některé jsem dávno znala – a kupodivu je mi jejich příběh znám v některých případech trošilinku jinak a dost často z literatury poměrně spolehlivé (tedy nikoli beletrie). Sem tam jsem narazila i na nějakou nepřesnost, která mě namíchla -  jako fanouška Hvězdných válek, některých kapel a podobně. Nebylo jich zase až tolik a v některých případech se mohlo všechno zamotat v překladu. Vem to čert! Doopravdy jsem zase tolik netrpěla :)

O některých z dam, které mi dosud nebyly známé, bych se skutečně ráda dověděla mnohem víc, než co v knize bylo. Nic ale nebrání dohledání dalších informací, pokud by některá z nich zaujala více. V tomto pátrání jistě napomůže seznam knih uvedený na konci – ovšem díla jsou pochopitelně uvedena dle svých anglických originálů. Některá se však dočkala i překladu, takže jazykově méně vybavení mohou pátrat také :) Úplně na konci mě zaujal i seznam hudebních skladeb, které autorka v knize zmiňuje nebo jsou jí inspirací.

Ženská legendární sestava je rozdělena do pěti částí, v nichž se dámy představí ve společnosti sobě blízkých kamarádek. Dovolím si teď citovat samotnou autorku, protože jednotlivé kapitoly v úvodu představila perfektně:

Čarodějnice

Moudré ženy, věštkyně a léčitelky. Patří sem mocné ženy, vlastně jakékoli ženy, jejichž chování se vymykalo normálu a které byly označovány za čarodějnice. Hekaté, Baba Jaga a chladná Perchta zhmotňovaly strach mužů nedůvěřujících chytrým ženám, které by mohly ohrozit genderové status quo.

Nositelky neštěstí

V centru pozornosti jsou ničitelky, tvůrkyně chaosu a zvěstovatelky zkázy. Jsou to ženy pomstychtivé, nevěštící nic dobrého a zlovolné – mimo jiné třeba harpyje nebo Medusa -, jejichž jména jsou v dnešní době znovu vyslovována s úctou. Možná jsou to nestvůry, ale jsou to naše nestvůry.

Elementární duchové

Oslavují divoké ženy – vrhačky blesků, vládkyně planety a ty, které jsou zajedno s živly. Selkie, Duhový had a Mari  - to jsou ženy, které byly nespoutané a osvobodily se od očekávání i zdviženého obočí společnosti. Vedou útok v době, kdy je naše existence jako druhu tak strašlivě ohrožena.

Velkorysí duchové

Ženy, které je snadné milovat. Velkorysá božstva, štědří duchové, bohyně ochraňující domácnost. Brigid, Moiry, Bona Dea – ženy, které kladou štěstí a blaho ostatních před své vlastní. A přesto i ony mají svou temnější stránku, ty útržky reality, s nimiž se můžeme identifikovat, protože odrážejí naši lidskost, a konkrétně ženskou lidskost.

Bojovnice

Tyto dámy paní autorce z představování vypadly, ale asi si každý dokážeme představit, co se pod pojmem bojovnice ukrývá. Najdete tu bojovnice, stratégy (stratégyně?), nositelky spravedlnosti  – prostě hrdé dámy co si jdou za svým pomocí poněkud násilnějších prostředků.

 

V každé kapitole jsem si našla takové, které jsem už znala a moc nového jsem se tedy nedozvěděla. Některé mi byly známé jen podle jména případně spíš povrchně. A některé jsem poznala poprvé až na stranách této knihy.

Ze čtení si každopádně odnáším to, že ženy si s muži v ničem nezadají po stránce lstivosti, krutosti a paličatosti. Ale i v těch dobrých věcech  - odvaze, inteligenci a odhodlání. Zato dokážou být zákeřné, zlé tak, že se jich muži bojí a v tom na ně mužští kolegové ani náhodou nestačí. Mužští hrdinové bájí měli odvahu a sílu. No a pak taky pomoc bohů. Tohle ženy postrádaly, tak si musely pomoci po svém tím ostatním. Ne, vážně – nevím, jestli to bylo výběrem hrdinek, ale zdálo se, že na ženy z legend dopadá spíš těžkost osudu a boží tresty než co jiného :)

To už si musí každý čtenář přebrat po svém, jestli chce na knihu pohlížet jako na bezmála feministickou příručku ženských legendárních hrdinek nebo prostě jen na knihu o zajímavých postavách z bájí, které jsou čistě náhodou ženy.

Knihu ráda doporučím všem čtenářkám, mladším i starším. Jen vy starší doufejte, že si z hrdinek vaše dcery nevezmou příklad a když, tak jen v tom dobrém :)

Věc, která mi na knize vadila, se objevila až úplně na konci: vytištěno v Číně. To vážně? V Evropě, potažmo ČR už nejsou tiskárny? No tak, o tolik dražší zase doma být nemůžeme a v současné situaci i jakékoli jiné) by bylo fajn dělat naše knihy doma.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.  Pokud si rádi přečtete něco o legendárních ženských postavách, seženete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Hodgesová

Překlad: Eva Fuková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 223