Liščí gambit

Všichni jsme levné mince určené k utracení.

Autor: Yoon Ha Lee
Série: Mašinérie říše (1. díl)
Překlad: Dana Krejčová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 334

Anotace:

Kapitánka kel Čeris z hexarchátní pěchoty upadla v nemilost, protože v bitvě proti kacířům použila nekonvenční metody, které nejsou schválené doktrínou. Kelské velitelství jí poskytne příležitost se očistit — musí pro hexarchát získat zpět vesmírnou Pevnost rozsypaných jehel, uzlovou tvrz, které se nedávno zmocnili kacíři. V sázce však není pouze Čerisina kariéra — pokud neuspěje, mohl by vzápětí padnout celý hexarchát.

Její jedinou nadějí je spojit se s nemrtvým stratégem šaosem Jedaem. Dobrá zpráva je, že generál Jedao ještě nikdy žádnou bitvu neprohrál. Je možná jediný, kdo dokáže vymyslet způsob, jak pevnost úspěšně znovu dobýt, aniž by ji úplně zničil, přestože ji chrání nepřemožitelné štíty z invariantního ledu.

Špatná zpráva je, že Jedao ve svém předchozím životě zešílel a zmasakroval dvě armády. Jedna z nich přitom byla jeho vlastní. Během obléhání musí Čeris odhadnout, jak dalece může nemrtvému generálovi věřit — mohla by se totiž sama snadno stát jeho příští obětí.

Můj názor:

Tentokrát se odchyluju od své tradice sepsat si vlastní shrnutí příběhu. Mám totiž obavu, abych se do toho nezamotala, protože příběh rozhodně nepatří mezi ty přímočaré, jednoduché a snadno pojatelné. To jednak. 

Taky se trochu bojím, abych nevyžvanila něco zásadního. Budu se tedy soustředit převážně na své dojmy z textu, které jsou – proč to nepřiznat – směsicí absolutního nadšení a okouzlení a zároveň zhrození nad jakousi samozřejmou brutalitou popisovaných bojů a smrtí. 

Ne, vážně. Nenapadlo by mě, že ve víru vesmírných bitev psaných jako přes kopírák a technických srágorek, které ve sci-fi běžně jsou, se mi ještě podaří najít něco tak dokonale originálního. Tak dokonale soustředěného na matiku, fyziku, logiku, válečnou strategii a psychologii postav. A tak skvěle čtitelného bez toho, aniž by dotčený čtenář některému ze zmíněných oborů hlouběji rozuměl. Je jedno, že jste měli čtverky z fyziky, vojenstvím jste nedotčení a matika je pro vás sprosté slovo – tohle budete milovat. Budete muset trochu přemýšlet a číst pomaleji, aby vám snad něco neuteklo, ale ta odměna v podobě perfektního příběhu za to stojí.

Psychologie postav – hlavně tedy dvojice hlavních hrdinů Čeris a Jedaa, je prostě nádherně propracovaná. Jejich osobnosti byli pro hexarchát svým způsobem nevyhovující stejnou měrou, jako využitelné.

Kapitán kel Čeris projevila při velení jednotkám kelů na planetě Rypadlo až moc samostatného uvažování, když se pokoušeli dobýt nepřátelskou vesnici a zničit exotické účinky jejich směrového generátoru bouřek. Dostala za to přes prsty. Hodně. 

Původně se bála, že jí kelské velení rovnou zakroutí krkem, ale místo toho dostala souputníka. Stala se kotvou pro „ducha“ dávno mrtvého generála šaos Jedaa. Muže, který nikdy neprohrál bitvu (ať to stálo cokoli). 

Spolu mají úkol, který je bez nadsázky považován za nemožný – musí dobýt kacíři ovládanou Pevnost rozsypaných jehel. Čeris s mimořádným nadáním pro matematiku, přísně logickým uvažováním a rozvinutým svědomím, které by ji vůbec nemělo trápit, vzhledem k naprogramovaným formačním instinktům kelů, byla hodně živoucí a uvěřitelná. 

Jedao byl až nadpozemsky charismatickou postavou. Nechápu jak je to možné, ale vypadá to, že mám zvláštní slabost pro magory. Zběsile inteligentní magory s magnetickou osobností a prakticky přímočarým uvažováním. A mimořádným talentem pro manipulaci s těmi, kteří s ním spolupracují. Vlastní zájem je konec konců první zájem. Seděl mi od první chvíle, kdy Čeris promluvil v hlavě, se všemi jeho chybami i dokonalostmi. Zdá se, že byl perfektní postavou na svém místě – a nebo si, jako správný manipula, pohrál přes stránky knihy i se mnou :). 

S Čeris se perfektně doplňovali. Navzdory vtištěným formačním instinktům, které měli zajistit absolutní poslušnost, si ona dokázala zachovat určitou míru samostatného uvažování, což Jedao potřeboval a stejně tak hexarchát. Ten to potřeboval stejně moc, jako o to nestál. 

Velitelé se svědomím, kteří si uvědomují, jak jiní za jejich rozkazy platí. Skvěle. Dostalo se mi díky tomu hodně zajímavých námětů k přemýšlení.

Bavily mě plány bitev, vojenské strategie, taktika bitev, neuvěřitelné zbraně s ještě neuvěřitelnějšími názvy. Všechno to byla jedna velká bitva techniky, lidských zdrojů nervů a strategií. Hrůzy války, oběti, nucené poslušnosti i dobrovolnosti v cestě na smrt. Byla to bezohledná a zničující válečná mašinérie. Jednotky, které jsou pouhým masem – potravou pro exotiky a supermocné zbraně. To všechno tu bylo. 

Není však potřeba se obávat zbytečně krvavých podrobností, to co u čtení budete cítit, však bude o hodně horší než představa potoků krve. V příběhu jsem našla opravdovou hrůznou válku, která zasáhne až do hloubi duše a otřese s emocemi, morálností i lidstvím. Navíc mi ty smrti nebyly jedno, protože pan autor dokázal skvěle zdůraznit jejich naprostou nesmyslnost nebo nevyhnutelně nutný účel. A postavy to chápaly! A šly. A já se bála, která půjde příště.

Příběh se odehrával na zemi, přímo v oku nejhorších bojů i v kabině velitelských lodí – žárových můr. Zatím co na zemi šlo o odvahu a masakr, ve velíně se odehrávala válka mozků, strategií a nervů. A politiky. Politika je vždycky svinstvo.

Všechno fungování věcí je v příběhu založené na Vysokém kalendáři - číslech, vzorcích a naučených formacích. Občané hexarchátu tok moci kalendáře posilují puntičkářsky pravidelným konáním různých tradic a rituálů. Potíže způsobovaly kacířské odchylky od tohoto kalendáře. Hexarchát – tedy aktuální forma státního zřízení – se pochopitelně bránila všem formám toho, co nazývala kacířství, protože fungování kalendáře už bylo pro ni životní nutností. 

„Kacíři“ vlastně nedělali nic špatného, jen se chtěli trhnout od nadvlády hexarchátu.  Jednalo se v podstatě o jiná zřízení, převážně demokratická, která narušovala funkce vzorců kalendáře, na základě kterého exarchát fungoval a s nímž pracovaly jeho zbraně. Hexarchové proto vedli prakticky neustávající bitvy proti jakémukoliv narušení. 

Politikaření a vztahy mezi frakcemi hexarchátu mají v příběhu své místo. Pro lepší pochopení frakcí doporučuji zalistovat dozadu, kde na konci knihy najdete informace o jednotlivých skupinách, jejich schopnostech a podstatě jejich uvažování a vztahů s ostatními. Pochopila jsem vše i bez toho, ale s tím by to šlo nepochybně rychleji.

A konečný verdikt? Bavilo mě to. Neskutečně jsem si užívala každou stránku. 

Přiznám se, že mi hlavně ze začátku lecos unikalo, než jsem se naladila na správný příjem a pochopila, co všechny ty záhadné výrazy představují a o čem je Vysoký kalendář. Pan autor netrpěl zrovna potřebou všechno podrobně vysvětlit, což z knihy dělalo zprvu trochu náročnější čtení, ale postupem času jsem začala věci tak nějak samozřejmě chápat. 

Tahle náročnost však může být pro hodně lidí až moc – to bude asi Achillova pata knihy. Je vážně nutné se na čtení soustředit a nehltat to jako brakový sešitek. Rozhodně se nejedná o sériové sci-fi, které slupnete za večer. Je to kniha, která vyžaduje od čtenáře přemýšlení. Základ příběhu je možná jednoduchý, ale to okolo, všechny ty otázky a motivace postav pod povrchem, z něj dělá něco víc.

Kniha je dokonale originální. Skláním se před autorovým uvažováním a stylem psaní. Obojí mi sedlo jak hýždě na hrnec. Překlad se taky hodně vydařil. Názvy zbraní a dalších věcí byly prostě jedna velká dokonalost. Autorka překladu odvedla kolosálně skvělou práci a soudím, že ji to zřejmě bavilo.

Zaplaťpánbůh, že to je série. Být to samostatný román, tak asi řvu vzteky, protože tohle byl stejný objev, jako kdysi Duna, která mě ke sci-fi přivedla. Jiný styl, ale stejný zážitek. Stejně velká potřeba přemýšlet nad tím, co čtu. Stejně velká chuť trávit s postavami čas.

Milujete sci-fi? Pak DOPORUČUJU. Pokud jste srdcaři, tohle vám nemůže utéct.

Za e-knihu ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Pokud knihu prostě musíte mít, najdete ji tady.