Svět ve stínu démonů

 

Věda vyvolává opojný pocit úžasu, stejně tak ale pseudověda. 

( str.21)

 

Proč jsem si vybrala zrovna toto čtení, i když u mě naučné knihy moc zdomácnělé spíš nejsou? Inu, protože mě fascinuje dnešní doba a rozšíření toho, čemu říkám lidová konspirační slovesnost. Přiznávám se, že sledování bizarností, které se mezi lidem vypráví a jimž se věří, mě baví. Kroutím sice hlavou nad tím, jakým nesmyslům jsou lidi ochotní uvěřit a rvát se za ně do krve, ale o to víc mě to fascinuje. Nechápejte mě špatně, já příběhy miluju. To je ostatně vidět na tom, kolik jich přečtu. Co ale vede lidi k tomu, že jsou ochotní některým uvěřit a považovat je za reálné?

Když jsem otvírala knihu, těšila jsem se na odpovědi nebo alespoň nasměrování, které mi ukáže nějakou tu záhadu lidské mysli.

 

Anotace:

Jak se máme inteligentně rozhodovat ve světě stále více ovládaném technologiemi, když nechápeme rozdíl mezi pseudovědeckými mýty a ověřitelnými vědeckými hypotézami? Carl Sagan, laureát Pulitzerovy ceny a významný astronom, zastává názor, že vědecké myšlení je kritické nejen pro hledání pravdy, ale i pro dobro našich demokratických institucí.

Sagan komentuje naši historii a kulturu, zkoumá a s podloženými fakty vyvrací klamy z dob minulých jako je čarodějnictví, léčení vírou, démoni i UFO. Přes to všechno se v dnešním takzvaném věku informací až znepokojivě daří pseudovědám s příběhy o mimozemských únosech, vyvolávání zemřelých a společných halucinacích, které si vyžadují pozornost a respekt. Jak Sagan jasně a výmluvně dokazuje, zpěv Sirén nerozumu není jen nesprávnou odbočkou naší společnosti, ale nebezpečný pád do temnoty, která může ohrozit naše základní svobody.

 

…

 

Lidi mají rádi příběhy. To víme všichni. Jako čtenáři patříme mezi ně.

Lidi si je rádi vymýšlejí a předávají dál. Dřív ústně a teď z této záliby těží knižní průmysl. No a co si budem – věda nám trochu kazí fascinaci těmito příběhy, když vyžaduje důkazy. Na druhou stranu je věda ochotná zkoumat a důkazy přinášet. Touto drobností, kterou bychom u jednotlivce mohli označit jako kritické myšlení, by se měl člověk v dnešní době zabývat obzvlášť pečlivě. Protože příběhů k uvěření jsou doslova hrsti. Internetem se šíří rychlostí blesku a je hodně lidí, kteří se za jejich pravdivost bijí v prsa. Každopádně touha nechat se odvést jinam, než do reality našich životů, alespoň v představách, tu je tak jako tak. Je tohle důvod, proč vznikly příběhy, které autor v knize ukazuje? Jaký je důvod toho, že je někteří považují za pravdu, ačkoli proto nemají jediný důkaz, který by bylo možné ověřit?

Na dobrodružné fantaskní příhody tu máme beletrii, že :) Na reálný život je potřeba nasadit trochu zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu. Obojím přispívá do veřejného prostoru právě tahle kniha.

 

Pan autor ve své knize představuje některé ze známých neověřených věcí (i očividných nesmyslů), které jsou dost často přijímány jako skutečné. Dost je všeobecně známých, i když se autor zaměřuje převážně na americké prostředí a tamní pseudovědecký folklór. Těšit se v knize můžete na oblíbené únosy mimozemšťany, problematiku čarodějnictví, zjevení a vizí, náboženství, využívání důvěřivosti lidí, různých typů zpeněžitelného šarlatánství (raději vynechám příklady, abych se někoho nedotkla :)), populární kruhy v obilí, trochu děsivý náhled do rádobyvěd totalitních režimů a mnohé další více i méně historické a bohužel stále aktuální příklady. Autor ale nevypráví tyto příběhy, pouze je uvádí jako příklady, ukazuje na nich kritické myšlení, uvažuje nad tím, kde se vzaly a proč jinak skeptičtí a málo důvěřiví lidé uvěří očividným blbostem. Kdo na tohle přijde, zasloužil by veřejné uznání…

Autor je zcela přiznaně zastáncem zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu, kterého princip pro jistotu vysvětluje v předmluvě, aby náhodou nedošlo při čtení k nějakému nedorozumění. Předpokládám proto, že by se asi našlo dost lidí, kteří by knihu odložili už v předmluvě, i když právě takoví by měli číst dál.

Normálně (přiznávám) často vynechávám právě předmluvy. Tentokrát jsem ji nevynechala a jsem ráda. Autor v ní totiž velmi pravdivě a bohužel taky smutně shrnul způsob učení našeho školství. Až s podivem, protože popisoval školství americké. Musela jsem uznat, že školy opravdu nejsou právě příkladem vědeckého přístupu k poznávání světa. Otázka „proč“ a zkoumání věcí se v nich obvykle moc nenosí. Jestli něco, tak se lidi dobře naučí přijímat věci, které jim někdo sděluje, jako holý fakt bez nutnosti nad tím přemýšlet. Proti faktům nic nemám, jen se přikláním spíše k pochopení celku než biflování jako dogmatu.

Už v první kapitole mě autor překvapil objevem toho, proč někteří věří spoustě věcem. Musím říci, že z tohoto úhlu pohledu jsem se na konspirátory nikdy nedívala. Takových úhlů pohledu, které jsem dosud na spoustu věcí neuplatnila, jsou v knize hrsti. A to je právě ono – autor nevysvětluje a nevnucuje, jen uvažuje a nabízí úhly pohledu. Říkám si, že právě proto by mohla být kniha přijatelná i pro některé méně zatvrzelé důvěřivce, kterým by možná pomohla s tím, jak se na věci dívat. Oproti mým běžným zvykům jsem si hodně zajímavých myšlenek v knize označila, abych se k nim mohla později vrátit. Celou knihou prostupuje důkladné pitvání tématu a ověřování všeho ze všech stran. Svoje zjištění pak autor předkládá ke každému z témat. Tento přístup k novým informacím by už od začátku vzdělávání člověka měl být standardem. Dokonale je vidět, proč autor považuje nepřemýšlení a neověřování věcí za nebezpečné a svobody ohrožující. Konec konců i naše vlastní historie má dost příkladů toho, kam důvěřivý, zmanipulovaný dav může dojít na základě smyšlených příběhů, kterým uvěřil.

 

Kniha není rozhodně typicky naučným textem. Autor vypráví dost poutavě, i když by se jeho styl dal označit za trochu moc „ukecaný“. Polovina věcí by šla čtenáři sdělit klidně i stručněji. Musím ovšem uznat, že jako ukázka autorova přemýšlení nad věcmi, nahlížení z mnoha různých úhlů na tu samou věc a hledání a vyvracení argumentů, to bylo super. Rozhodně bych nekrátila ani o odstavec. Navzdory čtivosti to každopádně není kniha, kterou slupnete za večer a oblíznete prsty. Naopak! Já jsem ji četla dost po částech, protože mě bavilo nad věcmi v ní přemýšlet a dohledávat si více informací. Kvůli tomu to ale není zrovna odpočinkové čtení na večer do postele.

Originál knihy vyšel v roce 1996. Trochu mě to překvapilo, protože jsem to zjistila, až když mi kniha přišla domů. Říkala jsem si, jak moc to asi bude aktuální. No tak překvapivě bylo. Některé supr čupr vyprávěnky totiž zřejmě mají schopnost přetrvat staletí a nenechat se omezit jediným důkazem nepravdy, se kterým věda přišla. Stejně jako autor bych se mohla podivovat nad tím, jak je možné že lidi baví vymýšlet si příběhy a dušovat se, že se staly, když přitom svět okolo nabízí tolik úžasného a dechberoucího sám o sobě. Asi se nedivím, i když nechápu proč. Ani kniha nenabídne odpovědi na otázku proč. Jen odpovědi na to, jak to nejspíš skutečně je. S tím, že autor je ochoten po předložení ověřitelných důkazů změnit názor.

To se mi ostatně hodně líbilo. V celé knize není očividný odsudek a obvinění ze lži – i když v pasážích o šarlatánech, kteří na důvěřivosti lidí vydělávají nebo hledají osobní prospěch, je trochu takový podtón. Pouze konstatovaní, že bez důkazů je vše, co lidi tvrdí pouhou vírou a smyšleným příběhem. A pak právě ony důkazy, které vyvracejí předložené příběhy a různé nesmyslné lidské konání pod rouchou spiritizmu, nadpřirozena a kdejakých pseudověd. Podle mého názoru je v knize dost slušně vysvětleno, co je to věda a jak funguje vědecké uvažování a hledání. Už jen principem fungování vědy – tedy hledáním důkazů a ochotou připustit omyl se věda liší od pavěd, které tvrdí, že „to tak prostě je“.

 

Našla jsem tedy svoje odpovědi? Ano i ne. U mnohých věcí je to celkem jasné – někteří lidé mají potřebu k šíření bludů naprosto jasnou – vydělat prachy nebo získat moc. U těch je tedy důvod sice křivý, ale jasný. Vzhledem k tomu, jak se jim zejména v poslední době daří, je to dokonce i trochu děsivé. Už to nemá nic společného s příběhy pro zábavu, ale smrdí to manipulací a nepěknými konci. A co ti ostatní, kteří na svých tvrzeních nevydělávají ani korunu a často kvůli tomu mají spíš problémy nebo je způsobují jiným? Pohání je touha být součástí něčeho úžasného? Nebo je to „dobrý úmysl“ vůči ostatním lidem? No, tak to těžko říct.

Jak říká oblíbený seriál dob minulých: „Pravda je někde tam venku.“ :) Našel by ji nejspíš někdo, kdo by udělal důkladný výzkum mezi lidmi. Nebo taky možná nenašel a příčina lidové konspirační slovesnosti zůstane záhadou.

 

Milujme příběhy! Užívejme si je!

Vždycky je ale potřeba rozlišovat mezi pravdou a fantasií. Mezi ověřenými fakty a tvrzeními bez důkazů. A o tom tahle kniha je.

Jak jsem někde četla: ti, kteří by tuto knihu potřebovali číst, si ji zcela určitě nepřečtou. Nepochybuji ale o tom, že spousta lidí ano a třeba pak svoje zjištění zkusí poslat do světa.

 

 

Pro koho tedy tato kniha je? Dovoluji si vypůjčit shrnutí jedné z uživatelek Databáze knih, která je nejspíš (odhaduji dle jejích slov) přímo z nakladatelství a na tvorbě knihy se podílela, takže si snad její slova vypůjčit mohu. Napsala to tak dokonale, že lépe už nelze. Cituji:

- pro skeptiky a vědce bojující proti pseudovědám pro připomenutí, že v tom nejsou sami, a že to má smysl
- pro intelektuály, aby na chvíli vykoukli ze své bubliny a uvědomili si, že tu opravdu pořád máme lidi, kteří věří na placatou Zemi, ještírky ovládající lidstvo, či účinnosti tisíce a jedné podoby hadího oleje
- pro veřejnost, která třeba tápe, jak si přebrat výpověď "vědce 1, který říká tohle" vs. "vědce 2, který říká tamto", a jestli je tenhle souboj vědců vážně tou vědou, které mají důvěřovat
- pro novináře, aby s předchozím bodem přestali.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Cesta ke knize vede například tudy.

 

O knize:

Autor: Carl Sagan

Překlad: Jan Pavlík

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 512

Smrt mezi řádky

 

Když jsem si o knihu psala, těšila jsem se na zajímavý příběh. To jsem ale netušila, že dostanu opravdu parádní bombu!  O čem tohle zelené papírové stvoření je? O true crime, o sériových vrazích, o posedlostech, o démonech z minulosti a o postavách. Hlavně o postavách!

 

Anotace:

Knihkupkyně Roach nechce přátele. Všechno, co potřebuje ke spokojenosti, jsou knihy o sériových vrazích a kriminální podcasty. Ovšem jen do chvíle, než do knihkupectví nastoupí Laura, kterou si každý hned zamiluje. Jenže Laura má i temnou stránku a tu vidí jen Roach. Zvědavost pomalu přerůstá v obsesi a Roach udělá cokoli, aby pronikla do Lauřina života. Ať už si to Laura přeje, nebo ne.

…

 

Každé pracovní prostředí je malým ekosystémem, kde se střetávají lidi, povahy a osudy značně různorodé. Naštěstí většina kolektivů je normální a nejzajímavějšími událostmi jsou skandály na firemních chlastacích večírcích a drby, které kolují v podhoubí firemních kuchyněk. Chlastacích akcí si zvědavý čtenář užije i zde dosyta. V příběhu se ovšem také seznámí s kolegy, kteří až tak úplně normální nejsou. A taky zjistí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř – hlavně v hlavách lidí.

Autorka představuje kolektiv zaměstnanců jednoho malého, téměř krachujícího knihkupectví, které je součástí velkého řetězce. Přichází sem nová manažerka, která si s sebou přivede své nové dva lidi, s nimiž už dlouho spolupracuje, aby trochu nakopli vánoční sezonu, protože korporát doufá v oživení skomírajících prodejů. Společnost zaměstnanců je to sice malá, ale zato pestrá. Od neškodných knihomolů – srdcařů a dlouholetých zaměstnanců, přes brigádníky, až po manažery, kterým jde hlavně o zjištění, zda stojí tato pobočka za záchranu nebo padne. Středem všeho jsou dvě ženy – Roach a Laura.

 

Roach, dlouholetá zaměstnankyně knihkupectví, byla chodící podivnost. Dost pohrdala ostatními lidmi a milovala skutečné zločiny, vrahy a všechny podivně temné věci. V jejím případě se nejednalo o mladickou pózu, ale o skutečně divnou osobnost. Nejdřív mi její zájem o true crime připadal v pohodě, ale jak jsem ji poznávala víc a víc, moje pocity vůči ní doznaly obrovského posunu od zvědavosti na typ člověka se zajímavou povahou, shovívavého přijetí jejích zálib ve stylu „ no, holt, každý jsme nějaký“, až po naprosté zhnusení tím, jaká je a jaký život a vztahy vede. Roach byla samorost, drsňačka, podivínka, magorka – jak kdo chce. Na lidech jí nezáleželo a nezajímali ji, dokud nebyli zavraždění a nebo pokud nebyli vrahem. Měla ráda jen svého obřího šneka – domácího mazla. A pak také kolegyni Lauru. Tou byla doslova posedlá, obzvlášť od chvíle, co se dozvěděla o jisté věci v Lauřině minulosti. Od té doby ji neúnavně pronásledovala a byla přesvědčená o jakémsi osudovém spojení mezi nimi.

Osobně fascinaci žánrem true crime moc nechápu.  Nerozumím ani ženským, které navazují vztahy s usvědčenými vrahy. Neumím ani odhadnout, jestli povaha Roach a její posedlost byla v takové podobě vyhnaná ad absurdum, nebo je to skutečně možné. Každopádně ona byla naprosto přesvědčivě napsaná a ačkoli znát takového člověka bych nechtěla, její kapitoly jsem doslova hltala. Musím se přiznat, že jsem ji sledovala se zaujetím, s jakým pozorujete něco odporného, k čemu se nechcete ani přiblížit. Tak intenzivní odpor jako k ní, jsem k žádné postavě nikdy neměla. Po jejím seznámení s přítelem se mi zhnusila nejspíš už definitivně. Jejich vztah byl ukázkou něčeho, co prostě nikdo normální nechce.

 

Laura na začátku působila jako velmi silná, pozitivní osobnost. Lidi ji měli rádi, se zákazníky vycházela skvěle a šířila kolem sebe pozitivní atmosféru. Autorka však ukázala její vnitřní démony, kteří jí nedají pokoj a zdánlivě silná Laura se postupně hroutí pod tíhou vzpomínek na děsivou minulost, které pečlivě schovává. Nutno poznamenat, že to  je hlavně kvůli Roach a tomu, co v Lauře svým zájmem vyvolává. Laura řeší své problémy převážně alkoholem, což je v jejím případě poněkud nešťastné. Vzhledem k psychické nestabilitě si neumí říct dost a je schopná se ožrat do němoty, aby utopila to, nač nechce myslet. Kupodivu ani okouzlující kolega Eli jako objekt přitažlivosti Lauře moc nepomohl. Nebyla srovnaná sama se sebou, s minulostí a tak jen těžko mohla ustát ukrutnou přitažlivost se zadaným kolegou, který zadaný hodlá zůstat. Laura ho sice přitahovala a jejich flirtíky byly vzájemné, ne ovšem natolik, aby úplně ztratil hlavu. Terapeutická skupina, kterou navštěvovala, na to také nestačila, protože každodenní vliv Roach a chlastu byl prostě moc silný. Na Lauře bylo možné sledovat ukázkový rozpad osobnosti, který jen umocnila Roachina posedlost a nátlak. V konečném důsledku tak ani Laura nebyla kladnou postavou a svým způsobem by ve mně nejspíš taky vzbuzovala dost odporu, kdybych ji znala osobně.

 

Psychologie postav je naprosto úžasná, je zpracovaná tak skvěle, až z toho mrazí – hlavně u Roach, ale Laura také není ve svých myšlenkách sluníčkovou dívenkou. Na postavy je nahlíženo až nezvykle blízko až do intimních detailů a myšlenek. Doslova mohu říct, že jsem znala jejich myšlenky a pocity, jako by byly moje vlastní. Jak děj postupoval, bylo jasné, že to, co Roach považuje za věci, které měly ji a Lauru spojit, je naopak rozdělují. Zločin, vraždy a vrahové byli pro Roach zdrojem potěšení a fascinace. Obdivovala je, toužila o nich a jejich „díle“ vědět všechno. Laura naopak věnovala pozornost obětem a jejich životu bez jejich násilného konce. Roachina posedlost jí připadala z pochopitelných důvodů odporná.

Napětí mezi nimi narůstalo a atmosféra houstla s každou stránkou. Autorce se povedlo vybudovat perfektní psychologické drama, které stálo právě na rozdílnostech obou postav a zároveň na tom, co měly „společné“. Náklonnost a sympatie od Roach k Lauře se postupně měnily v posedlost, která chvílemi problikávala až k nenávisti. A nenávist rozhodně byla oboustranná.

Autorka krásně představila vývoj vztahů tím, že se obě ženy ve vyprávění střídaly. Viděla jsem tak do obou hlav. A sledovala narůstající posedlost na jedné straně a nepřekonatelný odpor na druhé. Ze začátku jsem si ještě mohla myslet, že Roach je prostě sociálně neobratná. Že neví, jak navázat přátelství. Napadlo mě dokonce, jestli to nebude z její strany něco vážnějšího. Autorka mě však brzo vyvedla z omylu, o žádné milostné city nešlo. Mezi prací, kdy se obě setkávaly na prodejně, případně po práci s kolegy na chlastacích akcích, představila i soukromí obou. Obě měly vztah s mužem. Zatímco Laura cítila silnou přitažlivost ke kolegovi Elimu, Roach ulovila podivné individuum s podobným životním stylem, jako měla sama. Ani jeden vztah za moc nestál a romantiku od knihy nečekejte. Překvapivě, pokud bych měla vybrat šťastnější pár, byla by to Roach s tím jejím fujtajblem.

Byla jsem neskutečně napjatá, kam životy těhle dvou osob povedou a jak to nakonec dopadne. Roach byla stvůrka a Laura pod obrovským tlakem a věčně nasátá a tedy se dost těžko kontrolovala. Z prologu jsem věděla, že „to bouchne“. Autorka opravdu pečlivě připravovala půdu k pořádnému průšvihu. Laura už byla ke konci tak vypsychovaná a Roach troufalá, že jsem otáčela každou stránku s obrovským očekáváním. Osobně jsem čekala, že spíš Laura bude ta, která se neovládne a něco udělá. Jenže prolog už avizoval opak…

Konec mě naprosto dostal. Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ho pochopila správně. U Roach totiž bylo možné doslova všechno a závěr působil dost podivně. Na začátku v prologu se Roach přizná, že za „chybějící“ Lauru může ona. Není tedy tajemstvím, že to bude Laura, komu se něco stane. Jenže, sakra, co? Mám tendence si konec vykládat dvěma způsoby. A nejspíš je to i možné. Říkám si – v důsledku nejasností okolo konce - k čemu vlastně název knihy odkazoval. Jestli k tomu, že jedna hrdinka četla knihy o vraždách- tedy vlastně hledala a nacházela smrt mezi řádky - a u druhé docházelo ke „smrti“ osobnosti. Nebo šlo nakonec přeci jen o skutečnou smrt? Každopádně knihu si musím brzo přečíst znovu – ta odpověď tam někde je :)

 

Pokud máte rádi dobře propracovanou psychologii postav a knihu s houstnoucí atmosférou, kterou budete hltat najednou a nedovolí vám přestat, jděte do toho. Atmosféra a povahy hrdinek skrývají opravdu všechny stránky temnoty a autorka je umí dovedně odkrývat vrstvu po vrstvě. Já jsem si čtení užila a knihu rozhodně nepovažuji za tuctový thriller, jakých jsou na trhu hromady.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Smrt mezi řádky vás čeká tady.

 

O knize:

Autor: Alice Slaterová

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 376

Tetování za trest

 

Tahle série se mi zalíbila už prvním dílem a tak jsem si řekla, že neuškodí se k ní opět vrátit, tentokrát u třetího pokračování. Očekávala jsem to, co se mi dostalo už v prvním dílu (můj článek zde) a musím říct, že jsem po dočtení byla opět spokojená.

 

Anotace:

Žhavý román od české autorky o prohrané sázce, která nakonec vede ke štěstí, o tom, že i silní hráči rugby se něčeho bojí a že drobné dívky naopak dokážou být mimořádně silné a statečné. Henry: Já musím být úplnej debil. Jen tak se dá vysvětlit, proč jsem se vsadil. Jeden by řekl, že jsem si dost zavařil, a byla by to pravda, protože tentokrát jsem se nechal vyhecovat k tomu, z čeho mám fakt hrůzu. Ale kdybych z toho vycouval, nepoznal bych Yumiko… Yumiko: Trvalo šest let, než se mi na Zélandu začalo dařit! Vystavuji v galerii a můžu tetovat vlastní klienty, tak proč se muselo všechno tak zamotat? Sotva potkám Henryho, rugbistu s božím tělem a skvělým smyslem pro humor, tak za mnou musí zamířit moje rodina. Moje neuvěřitelně problematická japonská, tradiční rodina!

…

 

Ve třetím díle série hřiště lásky autorka představuje dalšího hrdinu z ragbyového týmu a jeho hledání  a nalezení lásky. Tentokrát je to Henry a krom toho, že je ragbista, je také vášnivý zahradník. To byste neřekli, co? No ani já ne a taky mi to k nabušenému obřímu ragbistovi ze začátku nesedělo. Vlastně si vůbec nevybavuju, že bych znala jiného hrdinu v romantických knihách, který by rád zahradničil.  Henrymu to kupodivu sedělo, jen jsem si musela na netradičního koníčka trochu zvyknout. Mimo toho jsem si u Henryho musela zvykat na další věci, které mi k drsnému ragbistovi úplně nesedly. Celkově byl povahou prostě miláček. Neuvěřitelný kliďas s fajn přístupem k okolí a srovnanými životními prioritami. Líbil se mi i jeho přístup ke vztahům a vůbec k životu. A taky jsem hluboce soucítila s jeho fóbií, které naprosto rozumím :)

K němu pasovala Yumiko, no nechci říct na první dobrou, to spíš ne. Přiznávám, že jsem s ní měla ze začátku trochu problém. Vůbec jsem totiž nevěděla, co od ní čekat. Obecně mi japonská kultura, ze které hrdinka pochází, moc blízká není a nemám s ní, ani s hrdiny z ní, v literatuře zkušenost. Yumi ale příjemně překvapila. Byla takovou zajímavou směsí východu a západu a autorka ji představila v obou rolích. Jako sebevědomou zápaďanku, která si jde za svým cílem a i jako plachou japonskou ženu v kimonu, když přijeli její rodiče.

Yumi si prošla dost „zajímavou“ výchovou. Pohledy do minulosti postavy, ve kterých autorka přiblížila, co její hrdinka zažila v dětství a dospívání, dost osvětlují její povahu a přístup k životu. I díky tomu si Yumi získala moje sympatie. Ve vztahu k mužům není Yumi žádná submisivní květinka, jak by člověk od drobné Japonky na první pohled očekával. Docela jsem se divila vzhledem k jejímu dospívání s otcem, který byl – no řekněme, že zrovna nepodpořil dceřinu nezávislou duši. Na druhou stranu bylo obdivuhodné, že ji to nezlomilo a naopak ze sebe dokázala dostat to nejlepší a jít si svou cestou. Celkově ji hodnotím jako silnou ženskou hrdinku – uvěřitelně silnou, protože měla své strachy a slabosti, se kterými bojovala.

 

Tentokrát autorka zvolila pár z hodně jiných kultur, s úplně jinou výchovou a tradicemi. Byla jsem zvědavá, jak si to spolu dohromady sedne. Musím říct, že skvěle. Autorka nastavila povahy obou partnerů tak, že se dost slušně doplňovaly a pasovaly k sobě. Jejich první setkání sice byla občas spíš snůškou poněkud trapnějších okamžiků, ale spíš to prospělo jejich sbližování. A také to celkem pobavilo. Škodolibost, zdá se, u mě pořád táhne :). Samozřejmě na nějaké to nedorozumění a střet kultur došlo, ale oba byli natolik rozumní, že řešení situace nastalo zcela přirozeně, i když oba museli šťastnému konci jít naproti a něco pro to udělat.

Bylo příjemné, že partneři spolu o problémech mluvili a od začátku dávali najevo hranice, které jsou pro ně ve vztahu nepřekročitelné. To bylo skvělé! Nepřetvařují se před sebou, aby udělali dojem. Jsou přirození a upřímní. Odpadla tak, s prominutím, debilní nedorozumění, kterými se romantická literatura ráda vyznačuje v závěru příběhu… Partneři v tomto románu jsou dospělí, soběstační a sobě rovní.

Autorka má skvělý cit pro to správné jiskření mezi postavami. Romantika je skvěle uvěřitelná, něžná i žhavá a bez okázalého předvádění. Vztah mezi postavami se vyvíjí pěkně přirozeně. Žádné osudové přeskočení jiskry, ale úplně obyčejné sympatie a porozumění, které přejdou v něco víc. Za mě to mělo přesně to správné tempo, které mi sedí. Autorka se dobře popasovala i s erotickými scénami. Popsala toto konání s elegancí a přitom dostatečně žhavě, aby bylo uvěřitelné, že to postavy myslí vážně a znamená to pro ně víc, než akci na jednu noc. Scén nebylo nijak moc, prostě akorát správná míra.

Ve vyprávění se střídají obě hlavní postavy, což mám v romantických knihách nejraději. Pěkně tak vidím oběma do soukromí a můžu si užít vznikající vztah. S oběma navíc bylo možné zažít i něco mimo jejich vztah. Rugby a společnost hráčů a jejich rodin s Henrym a tetovací salon a japonskou večeři s Yumi. Prostředí tetovacího salonu mimochodem bylo taky docela zajímavé. Takové drobné nahlédnutí pod pokličku. Líbí se mi, jak autorka umí vyhmátnout z každého prostředí tak akorát, abych měla pocit, že je to opravdové.

 

Jak jsem psala už na začátku, jsem s příběhem spokojená. Jedná se o nenáročnou oddechovku, která ale není hloupě napsaná. Naopak! Zanechá příjemný pocit z toho, že člověk nemarnil čtením čas a zároveň si přečetl něco, u čeho si hezky odpočinul a seznámil se zajímavými a sympatickými postavami.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na knihu můžete nakouknout zde. A zde je odkaz na celou sérii, která je zatím dostupná.

 

O knize:

Autor: M.K. Hardy

Série: Hřiště lásky (3. díl)

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 376

 

Další díly série na bloGu:

Haka za Lilii

Vlkochodci

 

Komiksy mám docela ráda, i když je většinou úplně nevyhledávám. Raději čtu souvislý text a nenechávám se ovlivnit vizuální představou někoho jiného. Kresba na obálce Vlkochodců mě ale oslovila na první dobrou a doporučení z Grady mě definitivně přesvědčilo. Zase jednou si přečtu komiks :)

 

Anotace:

Mladá Angličanka Robyn a její otec, mistr lovčí, se vydávají do Irska, aby pomohli lordu protektorovi vyhubit poslední zdejší vlky, a zkrotit tak tuto divokou zemi. Robyn by svému otci ráda pomohla, místo toho je ale nucena zůstat za hradbami města Kilkenny a dřít se s ostatními dívkami v paláci jako služka. Jednoho dne se proto vydá do divočiny na vlastní pěst. Hned na okraji lesa ji ale přepadne vlčí smečka, a nebýt divoženky Mebh, kdo ví, jak by to dopadlo. Obě dívky se záhy skamarádí a Mebh Robyn ukáže, jak vypadá život v lese mezi divokými šelmami. Patří totiž mezi Vlkochodce – starý keltský kmen, jehož členové jsou schopni měnit se ve vlky.

Mebh a její matka jsou však poslední svého druhu a angličtí okupanti pro ně představují nepřítele, se kterým se ještě nikdy nesetkaly. Pokud Robyn svým novým přátelům nepomůže, hrozí, že jejich národ navždy zmizí ze světa

Komiksová adaptace stejnojmenného filmu nominovaného na Oscara využívá nádherné ilustrace převzaté přímo ze své filmové předlohy a doplňuje je o exkluzivní úvod popisující historii kmene Vlkochodců.

 

…

 

Na začátku mě překvapilo zjištění, že kniha, kterou jsem držela v rukou, je komiksovou adaptací filmu z roku 2020. Dokonce, podle všeho velmi oceňovaného filmu diváky i odborníky, navrženého na Oscara. No… míra mého zaujetí filmovým průmyslem je nejspíš patrná už z tohoto sdělení. Existence filmu mi totiž zcela unikla. Nevím, jestli se na film podívám. Řekla bych totiž, že kniha bude nejspíš, jako vždy, o něco lepší. Na druhou stranu v případě zrovna tohoto příběhu si myslím, že by film mohl přinést krásný zážitek, takže možná…

Teď už ale k mým dojmům z knihy.

Nejsem úplně člověk, který by dokázal posoudit uměleckou hodnotu kresby. Dokonce si dovolím na umělecké hodnoty kašlat, když se mi něco líbí, případně nelíbí. A kresba Vlkochodců se mi líbí! Obrázky vždy dokázaly perfektně vystihnout atmosféru příběhu, působily živě a přitažlivě na pohled. Obzvlášť pokud šlo o vyjádření strohosti a jistého uniformního smutku města ve srovnání s divokým, barevným a svobodným lesem okolo. Skvěle se hodí k příběhu, který je převyprávěním legendy o Vlkochodcích – lidech, kteří se dokážou měnit ve vlky.

Doporučuji při čtení nevynechat úvod a nenechat se zlákat hned k listování mezi obrázky. V úvodu se  totiž uvádí mnohé důležité informace k pochopení celé legendy, na které je příběh založený.

 

Hlavními postavami jsou dvě dívky, které pocházejí z úplně odlišných prostředí. Robyn žije ve městě Kilkenny, do kterého se přistěhovala se svým otcem z Anglie. Robyn je všechno jen ne typická dívka té doby. Měla by pomáhat na hradě v přípravně jídel, starat se o domácnost… prostě být tou správnou dívkou. Ona však touží pomáhat svému otci lovit v lesích vlky. Na začátku příběhu kvůli tomu působí trochu umanutě a paličatě, jak se stále, navzdory otcovým přáním, plíží z domu a často se dostane do potíží. Když ale později poznáme druhou možnost, kterou má, nelze se jí divit, že raději tráví čas venku, v lese se svým sokolem a na lovu vlků.

S lovem to nakonec úplně nedopadne. Robyn přehodnotí svůj názor na vlky, když potká v lese malou divoženku Mebh, která je Vlkochodcem – člověkem, který se dokáže měnit ve vlka. Spolu se svou mámou je jedním z posledních a zdá se, že její máma se ztratila…

 

Kniha vypráví o přátelství, strachu z neznámého, roztahovačnosti a dobyvačnosti lidí. A taky o starých irských legendách, které mohou (nebo nemusí) být pravdivé. Děj příběhu se hodně věnuje především přátelství obou dívek a rodinným vztahům mezi dcerou a otcem a dcerou a matkou. Vedle toho není zanedbaný ani vztah lidí k přírodě okolo – nejen k lesu jako takovému, ale i k živočichům žijícím v něm. Lidé v městečku mají z vlků strach. Proto jsou tak nadšení z představy lovu na vlky, jejich vyhubení a vypálení jejich lesa. Kromě toho je také cílem nových usedlíků potlačení všeho původního – od stylu života, až k pověstem, které si lidi povídají. Někteří obyvatelé města i na těch pár momentů, kdy v knize byli, působili dojmem škodolibé radosti a potěšení z toho, že mohou ubližovat vlkům i ostatním místním lidem. Zejména tlupy městských dětí vypadaly zlomyslné a kruté. Oproti tomu více vyniklo pěkné přátelství, které mezi sebou měly Robyn a Mebh. I když z pochopitelných důvodů nebylo zase až tak rozepsáno jeho navazování a vývoj.

Děj plyne docela rychle. Autoři knihy se soustředili daleko více na obrázky než na doprovodný text, ale pomocí ilustrací dokázali krásně předat ty správné pocity, které při čtení byly potřeba. Ve městě to byla ponurost, strohost. Mezi lidmi jistá odtažitost a taková ta „městská nálada“. V lese vše najednou působilo svobodně a rozevlátě. Stránky hýřily barvami i tajemným přítmím starých stromů.

Myslím, že právě díky atmosféře a poselství, které má příběh předat, ho ocení jak mladší, tak i starší čtenáři. Je poměrně jednoduchý, ale o lidech toho řekne dost. Dětské vidění světa, otevřené všem krásám a zázrakům, kterým dospělí nevěří nebo je nevidí, a jasné oddělení toho, co je dobré a zlé, se tu ukáže jako správné a dobro nakonec zvítězí nad zlem. Štěstí dojdou ti, kdo si to svým jednáním zaslouží.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Vlkochodců najdete zde.

 

O knize:

Autor: Samuel Sattin

Kresba: Tomm Moore

Překlad: Eliška Boudová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 272

Mirzova vize

 

Od autora jsem četla naposledy Areston a byla jsem z něj dost nadšená. Proto jsem neváhala, když byla možnost přečíst si jeho novou knihu. Navíc obálka slibovala fakt zajímavé téma. Od dob jistých filmů se mi líbí srážky lidí s dinosaury :)

 

Anotace:

Mirzova vize se vyplní 21. června 2034. Svět se náhle propadne do minulosti. Do dalekého pravěku. Lidé zhýčkaní moderními technologiemi jsou vrženi do světa tvorů, které doposud vídali jen v muzeu či na stránkách encyklopedií. Boj o přežití začíná. Najde se mezi vyvrženci někdo, kdo dokáže tento tragický vývoj zvrátit? Co třeba dva nenadálí hrdinové – první z nich se dostal na samý závěr druhohor, druhý zůstal jakýmsi řízením osudu trčet v současnosti. Dali si za úkol obnovit v pravěku civilizaci a varovat svět 21. století před nastupující zkázou…

Jenže na druhohorní Zemi se nezadržitelně řítí její Nemesis – asteroid Chicxulub…

…

Začátek knihy byl dost záhadný. Nastavil hodně otázek a naladil na další pokračování. Autor nejdříve přišel s vizí jakéhosi Mirzi, který předpověděl v budoucnosti lidstva neblahou událost. Na první pohled se to zdálo být jen nějakým proroctvím nebo náboženskou záležitostí. Prostě nic, čemu by normálně smýšlející člověk uvěřil nebo věnoval pozornost. A hned potom přišel autor s archeologickým nálezem, který odhalil neuvěřitelné a Mirzova vize se najednou nezdála být zase až tak abstraktní.

Po dvou krátkých úvodech se už děj knihy rozběhl přímo v akci. Hlavní hrdina zakusil na vlastní kůži Velký propad a budoucnost lidstva v minulosti jsem při čtení poznávala přímo s hlavním hrdinou knihy Martinem.  Martin se vyloupne z propadu časem…  kdesi… Jak postupně prozkoumává nový divný svět okolo sebe, zjišťuje, že se ocitl mezi dinosaury. Někde hluboko v druhohorách. A nebyl tu sám. Už na hoře, kde ho Velký propad vyplivl, našel velké množství koster lidí, kteří měli evidentně smůlu a zemřeli brzy po příchodu do tohoto světa. Martin přežije první den, ale zdaleka to ještě není výhra. Začíná mu každodenní boj o přežití, který není rozhodně zadarmo. Nemá nic – žádné nástroje, ale naštěstí má rozum moderního člověka a tak si poradí poměrně slušně. Také se zdá, že tu není sám. Brzy narazí na zbytky osídlení, ve kterém museli žít lidé. To mu dá naději, že v místě, na němž se ocitli, bude snad nějaký další člověk živý.

 

Kniha se mi v první části – tj. v dění v minulosti s Martinem jako průvodcem - překvapivě táhla. To jsem úplně neočekávala, protože Areston, byl naprostá pecka. Mirzova vize byla zezačátku spíš povídáním člověka, který se snaží přežít. Skoro bych to nazvala deníkovým vyprávěním cestovatele, něco jako Robinson Crusoe. Martin vypráví, jak se v novém světě ocitl a jak se tu učí žít. Poznává skupinu lidí, z nichž ženy se v této době už narodily. Druhohorní svět není pro člověka právě pohostinný a tak na řadu přicházejí i různé úrazy, choroby a podobné nedobroty. Na druhou stranu jsou tu i objevy z dřívějšího osídlení a pochopení, že lidé se sem propadli už dříve a zdejší osídlení je dost staré.

Podle akční obálky jsem přeci jen čekala něco trochu jiného. Skoro dětinsky jsem byla natěšená na to, jak si hrdina osedlá dinoše :) nebo že s nimi budou lidé nějakým výraznějším způsobem fungovat. Dinosauři zde byli ale spíš k jídlu nebo jako prostředek obecného ohrožení a moc jsem si jich neužila. Kniha byla o lidech, jejich povahách a životě v nezvyklé době. Nemůžu nicméně říct, že by dění na stránkách nebylo zajímavé nebo že bych se nudila. Stejně jako u Crusoea mě boj o život v nezvyklých podmínkách dost fascinoval. Autor navíc postupně čtení obohatil o život ve skupině. Nezanedbatelné tedy byly i morální otázky a typické projevy lidské povahy, které tak nějak s Velkým propadem nevymizeli. Lidi jsou prostě nějací a ne všichni jsou ochotní pracovat pro zájmy celku. Rozhodně zajímavé to bylo z pohledu moderního člověka, pro kterého jsou jisté věci divné. Abych dala příklad: Dost nekomfortně jsem se (asi i jako žena) cítila v otázce zachování rodu a způsobu soužití rodinného celku, který byl v příběhu nevyhnutelný. Ve světě po Velkém propadu byl totiž velký nedostatek mužů. Z toho mužům plynuly jisté povinnosti a ženy, protože se zde narodily, to braly jako holý fakt. Prostě taková veliká pravěká rodinka. Docela by mě bavilo sledovat stejný příběh z pohledu ženy, která by se propadla do stejné situace, ale s obrácenou rozmnožovací potíží, tj. kdyby byl v oné době nedostatek žen. I když… ne, raději ne.

 

Jakmile došlo na druhou část příběhu, která se odehrávala z části i ve světě roku 2034 a popisovala osudy člověka, který po Velkém propadu zůstal v původním světě, začalo mě to bavit velmi. Zde jsem se dozvěděla, co se stalo, z jakého důvodu, kdo za tím stál a jaký byl osud země v budoucnu. Potom, když se obě dějové linky propojily, to začalo být více napínavé a akční – jo, dočkala jsem se Tyrouška z obálky :) Hrdina druhé části Diego, mě bavil přeci jen o něco více. U něj nebylo vše jen o prostém přežití. Protože měl lepší představu, co se v budoucnu stane, měl i jiné motivace, které pro mě vyzněly dost přesvědčivě. Jeho potřeba varovat lidstvo v daleké budoucnosti, co se jim stane a jak se tomu zkusit vyhnout, ho poháněla daleko vášnivěji než Martina jeho snaha přežít. Ocenila jsem také to, že příběhové linky se protnuly v zajímavém okamžiku a způsobem, který jsem nečekala. Rozhodně se o knize nedá říct, že by děj byl předvídatelný.

Od začátku je jasná jediná věc. Martin se nevrátí. Diego se nevrátí. Jsou nuceni smířit se skutečností, že v čase, kde jsou, také zemřou. Oba tu skutečnost přijali překvapivě dobře. Já bych s tím asi emocionálně výrazně víc bojovala – se vzpomínkami, s touhou po starém životě. Asi mi to tak přijde hlavně proto, že jako žena bych v tomto světě měla jedinou hlavní úlohu a s tou bych se smiřovala hodně těžko. I toto je důvod, proč by mi pohled ženy propadnuté do této doby přišel zajímavý.

 

Kniha má krásný vhled do dost zajímavých otázek o lidstvu jako takovém. Otázka morálky, některých lidských vlastností a obětí, kterých jsou někteří schopní i pro lidi kteří si to nezasluhují. A naopak to, že někteří nejsou schopni ničeho a hledí jen na sebe. Otázka toho, co je pro přežití lidstva víc, kterou musejí postavy řešit z mnoha různých úhlů pohledu – nejen z pohledu rozmnožování, zachování rodu a genetické rozmanitosti. Našli se i vizionáři, kteří viděli dál a chtěli zabránit Velkému propadu, ke kterému mělo v budoucnosti dojít. Skoro mi připadalo, že téma, které autor zvolil, by potřebovalo výrazně více stran nebo knih, aby se mohlo rozvinout v plné šíři. Nápad byl prostě úžasný. Přes to mi chyběly věci, které autor trochu naťukl – třeba ono budování civilizace a domestikace dinosaurů. Vím, že o tom to primárně nebylo, ale tahle otázka prostě vzbuzuje zvědavost.

 

Nedostala jsem úplně to, co jsem očekávala. S příběhem jako takovým jsem ale spokojená. Za moje očekávání autor nemůže :) Čtení mě rozhodně bavilo a ani ve více popisných částech jsem neměla pocit nudy nebo potřebu číst něco jiného. Zkušenosti autora se prostě poznají. Prostoru pro zamyšlení bylo dostatek a ještě i teď, týden po dočtení, mě napadají nové a nové otázky a myšlenky, které se při čtení nevynořily přímo, ale s děním na stránkách souvisí. Docela by mě bavilo pokračování z dalších historických epoch lidské civilizace. Změnili by lidé něco, když znají budoucnost?

 

Pokud hledáte knihu se spoustou akce (jak obálka trochu svádí si myslet), není Mirzova vize úplně to ono. Je to prostě vize – představa minulosti, budoucnosti a toho, jak si lidí poradí se situací, ve které se obojí propojí. Svým způsobem je to také varování před snadnou cestou a před tím, kam může vést touha po snadném úspěchu a zbohatnutí. Nikdy nevíte, jestli to, co je inteligentnější než vy a zdánlivě vám slouží, se neobrátí proti vám a nestane se vaší zkázou. Ať už za zkázu považujete cokoli.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

S Mirzovou vizí se seznámíte zde.

 

O knize:

Autor: Josef Pecinovský

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

 

Další knihy autora na bloGu:

Areston

Útěk z Arestonu

Vládce  Arestonu

Čtvrtletka III. 2023

 

Moje nejméně oblíbené čtvrtletí je za námi. Velmi nepopulárně musím prohlásit, že: „Zaplaťpánbůh!“ Jediné, co je na něm skvělého, že končí zářím :) takže aspoň něco. Letos mi také bylo úplně náhodou dopřáno užít si opět dvouměsíčních (či spíše tříměsíčních) letních prázdnin. Co jsem stihla za tu dobu, ptáte se? No tak hlavně si odpočinout :D a to se také počítá.

 

červenec

tak tu máme zase nálož veder, že by fremen červa nevyhnal. Na druhou stranu mohlo být hůř, pamatuju roky, kdy vedra začala už v květnu. V červenci se to dá aspoň pochopit: léto = vedro. Já mám naštěstí prázdniny, takže se v hromadné mačkat nemusím. Škoda, že člověk nepotí tuk. To by bylo!

Držím se svého předsevzetí každý měsíc objevit alespoň jednu starou knihu nebo sérii, která ale rozhodně nepatří do starého železa… ehm… papíru. Tento měsíc nově objevená, leč na knižním trhu už dost stará, série o upírech Bratrstvo černé dýky je sice roztomile podivná, ale rozhodně dost čtivá na to, abych slupla všech 150 dílů, nebo kolik to vlastně má :D Žádná vysoká literatura, ale neskutečně mě to baví. Sice se postupem projevuje dost otravná šablona, ale nejspíš mi to nezabrání ve čtení, dokud mě to nepřehltí.

Makám dále na úpravách Gambitu a jde to. Začínám nicméně tušit, že jednou s tím musím seknout. Jinak budu upravovat furt a furt a furt… Problém je, že každá úprava nebo škrtnutí text dost vylepšuje. Ještě se v tom povrtám. Jistý kurz tvůrčího psaní mi do hlavy nasadil myšlenku, že se v tom furt rýpu, protože nejsem schopná se příběhu vzdát a nechat ho jít. Něco na tom bude :D

Kniha měsíce: Knihomolové

 

Přečetla jsem:

Solitaire, Dámský gambit, Dům knih* (R), Zlatá, Knihomolové *(R), Jak se zbavit hraběte v deseti týdnech

e-knihy: Série Bratrstvo černé dýky: Milenec z temnot, Milenec z věčnosti, Probuzený milenec, Nalezený milenec, Nespoutaný milenec, Vyvolený milenec

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Podivuhodný život Augusta Marche – zaujalo anotací a ukázkou. Buď to budu milovat nebo s tím bojovat :) uvidíme.

Knihomolové – novinka mojí oblíbené autorky letních oddechovek.

 

Za knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Nástroje smrti – první tři díly – jedna z mých oblíbených starších sérií, která mi ještě v knihovně chyběla.

Reset, Rebel – dva díly starší série, která mě zaujala. A na bazu skoro zadarmo.

Annihilation – jednak procvičím anglinu a dvak si užiju mého miláčka ze hry (SWTOR) Therona Shana (raději se neptejte :) ).

Sever a jih – mám ráda tohle období a tuto jsem ještě nečetla.

Pravá bluesová kočka – láká mě už hodně dlouho a konečně jsem se dočkala doby, kdy je za kilčo.

Noc pro chrliče – začínající český autor a zajímavé téma. Dva důvody k nákupu.

Kráva a kretén – no nekupte to s takovým názvem a anotací :D

Stín – doplnění série v letní akci.

 

Celkem 11  přečtených knih, 4.704 stránek a koupeno 11 nováčků.

 

srpen

zkusila jsem si předělat svou domácí kancelářičku. Změna se zdá být pozitivní, rozhodně se mi lépe sedí, lépe píše a celkově to působí jinak – nově, svěže, povzbudivě. Mám tu najednou jaksi víc místa. Snad to vydrží. Blíží se podzim a více místa znamená více prostoru na svíčky a keramické dýně :D Tvůrčím aktivitám také dost pomohlo výrazné ochlazení a deštivé počasí. Miluju deštivé počasí. Kdybych byla čarodějnice, tak zařídím, aby lilo nejméně třikrát týdně. Asi bych s takovou brzo skončila na hranici :)

Za co skončím na hranici určitě, je neustálé rozšiřování mé sbírky bezokých trpaslíků. Tentokrát jsem koupila dva podzimní. Muž to ještě neví…  Zjistí to v září :)

Čtení se dařilo – objevila jsem jednu novou super knihu s netradiční romantikou a jednu taky super starší sérii. Celkově tento měsíc mají lepší skóre starší knihy.

Kniha měsíce: Představa o tobě

 

Přečetla jsem:

Představa o tobě* (R), Ztracené hvězdy, Temný anděl, Purpurová stuha, Podivuhodný život Augusta Marche *(R), Cizinka, Spisovatel *(R), Reset*, Rebel,

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Rty s příchutí vína – netušila jsem, že autor píše i romantiku. Takže musím zkusit.

Léto porušených pravidel – letní romantiky není nikdy dost.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Představa o tobě – neskutečně mě chytlo téma knihy a protože už mám dočteno, vím, že to byla skvělá volba.

Moc děkuji nakladatelství Jota!

 

Spisovatel – první erotický román od nakladatelství Epocha a navíc od české autorky. To jsem si nemohla nechat ujít.

Moc děkuji nakladatelství Epocha!

 

Nákupy:

Bojovnice slunce – doplnění série za cenu do stovky.

Krvavá magie, Temný amulet – opět akční doplnění série. Knihy sice spíš průměrné, ale oddechové.

Jak si najít zámožného manžela snadno a rychle – za dobrou cenu, mohlo by to být odlehčené letní čtení.

Dvůr vysoko v horách – čarodějnice. To zní dobře :) Poslední dobou mi nakladatelství Laser dost pustoší účet a podle edičáku toho nehodlá nechat.

Temná harmonie – první díl pecka, druhý tak napůl… uvidíme, co tento třetí.

Síla – doplnění série ulovené na bazáči.

Hořká setba – zkusím, zní to zajímavě.

Čarodějka: Šepot kouzel – my povrchňáci se chytáme na obálky :) a příběh je taky lákavý.

Pokrevní cejch – jsem zvědavá, kam se posune příběh po skvělém prvním dílu.

  

Celkem 9 přečtených knih, 3.151 stránek a koupeno 10 nových knih.

 

září

konečně! KONEČNĚ! Moje oblíbené „ber“ měsíce, jak je v angličtině zovou, jsou zase tady. Až do konce roku je tu můj ráj na zemi, co se ročních období týká. Kdo by nemiloval Babí léto s jeho naprosto kouzelnou neopakovatelnou a jedinečnou atmosférou konce léta a začátku podzimu. Na období od září do prosince miluju fakt úplně všechno. Včetně počasí, na které všichni nadávají. Je to moje nejvíc psací část roku. Je to moje nejvíc všechno část roku :D Pochopili jsme? Jedu prostě na jediné vlně nadšení až do půlnočního ohňostroje :D

Letos mi počasí připravilo překvápko v podobě docela letních teplot. Je mi jasná jedna věc: Musím se polepšit. Letošní vedra mě definitivně přesvědčila, že v pekle to prostě nedám.

V rámci tohoto polepšování jsem začala opět výrazně makat na článcích na bloG. Hodně tomu pomohla také situace, kdy se mi namnožily skvělé knihy ve spolupráci. Čtení šlo samo a tak muselo i psaní, abych nezapomněla, co chci ke knize říct.

Gambitu jsem se věnovala sice méně, ale o to intenzivněji. Několik kapitol je úplně přepsaných a zvolna spěju k závěru úprav první části. V záloze mám dva první čtenáře. Muže a ženu. Za mě dostatečně reprezentativní vzorek :)

Začíná také podzimní knižní sezóna a s ní se vrací můj oblíbený knižní sport. Předprodeje! Miluju!

Kniha měsíce: Léto porušených pravidel

Tentokrát byla volba těžká. Létu šlapala na paty Noc pro chrliče.

 

Přečetla jsem:

Pokrevní cejch, Rty s příchutí vína *(R), Noc pro chrliče, Osudové pouto *(R), Léto porušených pravidel *(R), Kráva a kretén, Mirzova vize (R), Vlkochodci (R), Nezkrotná říše

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Vlkochodci – krásně kreslený komiks. Byla jsem nalákána a dobře se stalo.

Osudové pouto – druhý díl vlkodlačí ero-romance.

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Mirzova vize – dinoše já můžu a pana Pecinovského taky, jsem zvědavá!

Věda jako svíčka v temnotě – kniha zajímavá svým tématem.

Moc děkuji nakladatelství Epocha!

 

Nákupy:

Brána pekel – přichází vlna druhých dílů, tento je jeden z nich.

Pád všech neřádů – další druhý díl a zase skvělý příběh.

Vamps: Čerstvá krev – upíří novinka. Konečně se vrací upíří vlna do módy.

Nocař, Odstíny života, Nová planeta – starší kousky z bazíku.

Bohové jadeitu a stínu – naprosto pecka úlovek z Levných knih!

Město dívek, Milenka prince z Walesu – opět LK. Obě zaujaly tématem.

Nezkrotná říše – a další druhý díl. Opět je to jeden z těch temnějších příběhů.

Podporuji vydání:

Po stopách magie – objev z pointy, takováto urban fantasy by mi mohla sednout

 

Celkem 9 přečtených knih, stránek a koupeno 10 nováčků.

 

čtvrtletí celkem?

 

Celkem 29 knih a 10.791 stran. Koupila jsem „jen“ 31 knih.

 

Pořád říkám, že je škoda, že mě za čtení neplatí. Mít korunu za stránku, budu mít každého čtvrt roku příjemné prémie :). Nebo aspoň v patřičné hodnotě kupony na knihy, prosím. Každopádně se můžu pochválit, že když už jsem nakupovala, bylo to často v akcích nebo bazarech a tak jsem vlastně „ušetřila“. Nebo jsem lovila pokračování sérií a to je jasné, že chci mít v knihovně komplet.

Seznam všech článků o knihách je již tradičně k nalezení zde, případně i s obrázky v albech na FCB. Ano, jsem tak stará a nepružná, že jsem si instáč ještě pořád nedokázala oblíbit a do budoucna to ani nemám v plánu.

Knihy ve spolupráci, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada, nakladatelství Jota a nakladatelství Epocha najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

 

závěrem

Chtěla bych poděkovat všem výše zmíněným nakladatelům za spolupráci. Těchto spoluprací si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem. Pokaždé to sice nevyjde a kniha mi nesedne, nakladatelé to ale berou sportovně a negativní recenze nevyčtou ani slovem. Za takový přístup jsem vděčná. Dělá na mě dojem, že si stojí za svými tituly a nějaký ten ne úplně nadšený názor je nerozhází.

Děkuji autorům za jejich nápady a skvělé příběhy, které mám díky tomu možnost číst.

A děkuji podzimu, že je konečně tady :)

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Těší mě, že je vás tolik a pořád čtete můj bloG, i když blogům mělo prý už dávno odzvonit.

Tento bloG se zatím chcípnout nechystá, takže se uvidíme v dalším čtvrtletí. Vy, kteří milujete tohle období jako já, užívejte si to! Bude to krátké.

 

Osudové pouto

 

Knihu jsem si vybrala, protože je to naprostá oddechovka a navíc první díl série (článek zde) skončil tak, že pokračování se stalo prostě nutností. Musím přiznat, že jsem byla na další osudy Ayly dost zvědavá :) Opět jsem očekávala hodně čtivou oddechovku, takže bylo jasné, že si čtení užiju a zklamání se nedostaví.

 

Anotace:

Erotická fantasy série pokračuje. Ayla, vyvrženec smečky Raka, našla své místo ve třinácté smečce Hadonoše. Když je její nová rodina napadena smečkou Lvů, Ayla za ni statečně bojuje. Nakonec ji Lvi unesou. Alfa vůdce Jordan, její Slunečními čarodějkami vyvolený partner, s ní má totiž velké plány. Odolá Ayla partnerskému poutu? Dokáže se znovu vrátit ke své smečce a především ke Kadenovi, který je pro ni tím jediným a pravým? A jak se postaví k dalším odhalením o své rodině a Slunečních čarodějkách?

 

…

 

Kniha navazuje přesně tam, kde první díl končí. A z prvního dílu si nese dál ukrutnou čtivost a spád děje. Autorka se nebrzdí příliš mnoha popisy a vše tlačí poměrně svižně kupředu. Při čtení jsem se tak nestačila nudit ani ve chvílích, kdy se nedělo něco vysloveně zajímavého. Všechny scény byly totiž dost zkrácené, aby to pěkně odsýpalo. Autorka jede pouze hlavní linku Ayla-Kaden a Ayla je vypravěčkou příběhu. O košatosti dění a početných vedlejších zápletkách tedy nelze mluvit. Úplně sejně jako v prvním dílu, takže vzhledem k tomu, že mi to nijak zvlášť nevadilo tam, netrápilo mě to ani tady. Už trochu vyprchala novost vlčího světa, který autorka vymyslela a který mě v prvním díle tak zaujal. Prostředí a postavy už byly známé a nemohly tedy zaměstnat mysl nadšeným nasáváním nového. To, co následovalo, bylo tedy nevyhnutelné:

Oproti prvnímu dílu už jsem si o poznání víc uvědomovala předvídatelnost děje a velmi oddechový styl psaní. Nenajdete tu žádné barvité a zajímavé popisy, nejsou tu originální zvraty nebo prostě jen něco, co by mě přimělo označit knihu za něco jiného než oddechovku. Příběh se sune dál pravidelným tempem s občasnou akcí nebo lechtivou scénou mezi hrdiny. Docela mě překvapilo, jak rychle autorka dokáže vyřešit všechny komplikované situace, které měly potenciál na daleko větší rozsah, než počet stran, které jim autorka nechala. Třeba zajetí u lvů mohlo být daleko podrobněji popsáno.  Tahle část totiž byla v příběhu jednoznačně nejlepší a je škoda, že to bylo tak uspěchané období v Aylině životě. Místo toho autorka svedla hrdiny zase dohromady už v první třetině knihy – a to není spoiler, každému je jasné, že to tak bude. Kniha je v mnoha věcech hodně předvídatelná, pokud máte v žánru něco načteno.

Je nicméně fascinující, jak autorka příběh, který je v podstatě tuctový a klišoidní, dokázala napsat čtivě a ukončit jej přesně v tu pravou chvíli, aby napjatý čtenář nutně potřeboval pokračování. Kdybych měla další díl doma, okamžitě po něm sáhnu. Nejsou tu žádná extra překvapení, jen prostě čtivý text. No a pak ten konec, který se ani netají s tím, že je psaný tak, aby přinutil koupit další díl. Skvělý tah – tleskám, i když mě to týrá.

 

Postavy nedošly oproti prvnímu dílu žádného výraznějšího vývoje a ani nemohly. Časově se jedná o hodně krátký úsek děje, takže jsou stále více méně na svém. Určité drobnější posuny v uvažování vzhledem ke zkušenostem, které nabraly, u nich vysledovat lze. Je to dost na to, aby byly v rámci možností uvěřitelné. Hlavní hrdinka Ayla má sice svoje chyby, ale není taková, aby mi lezla na nervy. Její alfa-vlk Kaden je sexy chodící svalnaté klišé – mnohem víc, než tomu bylo v prvním dílu. Tady naplno ukazuje svoje alfovství a je prostě chlapák :) takový, jakého si autoři myslí, že čtenářky v patřičném věku vyžadují. Možná to tak i je, ale kvůli tomu trochu splývá s proudem pohledných a sexuálně dokonalých mašin, které najdete ve spoustě jiných knih. Ale jo, beru to :) patří to prostě k tomu. Autorka se snažila mu trochu té super-alfa-aury ubrat, nejsem si ale jistá, jestli se to úplně dobře podařilo. Každopádně je mi sympatický, takže mi to nevadí, ať si je klidně klišácký jak chce. Postavy každopádně nijak vysloveně hluboké nejsou. Jsou prostě napsané pro potřeby příběhu tak, aby byly dostatečné, nikoli výjimečné. To se týká i vedlejších postav. Jedno se jim ale musí nechat – jsou dobře rozeznatelné a nesplývají. Alespoň tedy ty podstatné.

 

V tomto díle jsou mnohem lépe zvládnuté popisy sexu. Za to velmi chválím! Už tu nejsou výrazy a obraty, které mi v jedničce vadily a celé sexuální scény nepůsobí tak přisprostle. Hrdinové sice předvádějí neodolatelnou vášeň, ale není nepříjemné to číst. Také byla dvojka o poznání erotičtější, než jednička. Bylo tam daleko víc žhavých scén. Asi i daleko víc, než by muselo a než textu sluší. Za sebe bych uvítala mnohem větší rozpracování jiných scén než toho, jak to těm dvěma klape v posteli. Jedná se ale o erotickou sérii a s tím jsem do toho šla, takže těžko můžu očekávat, že vášnivé chvíle budou schované za dveřmi ložnice. Navíc v případě, kdy hlavní hrdinové jsou zároveň osudem předurčeným alfa-párem a jistá vášnivost je vlkodlakům zjevně vrozená.

Zjišťuji, že představa „osudového páru“ mi začíná jako klišé dost nesedět. Ne že by vyloženě vadila, ale ubírá vztahu těch dvou na zajímavějším napětí a konkrétně v této knize se erotické scény stávají očekávanými a tím i méně interesantními :) navíc to dost oslabuje romantickou linku. Jaká to může být romantika, když je to osudové pouto a prostě se zamilujete lusknutím prstů? Autorka se to zde pokusila komplikovat poutem s jiným mužem, ale zatímco v prvním díle to šlo brát jako komplikaci, ve druhém už bylo jasné, že to zase taková trable není. V prvním díle bylo mezi Aylou a Kadenem takové zvláštní napětí, které se tady bohužel vytratilo dost záhy. Erotické scény to v mých očích nezvládly kompenzovat.

Nakonec si nechám asi největší výtku, kterou ke knize mám. Pořád mi vadí slovo samice, nemohlo tam být třeba vlčice? To by asi znělo lépe. Na druhou stranu – vadí mi to jako člověku, co já vím, jak to mají vlkodlaci :D Třeba je pro ně takové označení v pohodě. Já ale vždycky vidím Růžičkovou ve Slunce seno, jak povídá „…pět samYc“ :D To je naštěstí můj problém a dnešní mladí si tohle nespojí.  Pořád se mi prostě nějak příčí označení „samice“ pro ženu, byť je napůl vlkodlak.

Druhou výtkou je, že autorka stále nevěnuje pozornost historii a politickému pozadí. Pořád se dějí věci, které s tímto souvisí, a já nechápu, proč to tak je. Příběh tak působí zbytečně jednoduše a nedotaženě. Dost bych uvítala, kdyby se autorka konečně zmínila o společné historii vlků a čarodějek. Ráda bych i věděla, proč si měsíční čarodějky nerozumí se slunečními? Proč jsou sluneční takové mrchy? Proč manipulují s vlky? A proč jsou měsíční čarodějky v utajení? Autorka mi to nemusí vysloveně přímo dovyprávět, ale alespoň občasné zmínky, které by vedly k pochopení událostí, by neškodily. Také utváření aliancí mezi smečkami před válkou, která evidentně přijde, by bylo zajímavé počtení. Zasloužilo by si to více než jen pár stránek.

 

Abych to shrnula… Kniha je prostě dokonalou ukázkou guilty pleasure. Nejedná se o nic originálního a nesmírně hlubokého, ale čte se to tak dobře, že se nedá odložit. Je to jednoduché, přímočaré, předvídatelné a ukrutně zábavné. Skvěle si u toho odpočinete a nijak to neztýrá hlavu soustředěním na náročnější děj.

Příběh končí stejně infarktově, jako první díl. Možná ještě víc, takže i přes to, že příběh není ničím extra zvláštní a vlastně by mi nevadilo o něj přijít, pravděpodobně si další díl tohoto lechtivého potěšení hodlám dopřát. Každopádně je jasná jedna věc: Vlkodlaky nebudu mít nikdy raději než upíry. Asi proto, že upíři nemají samice :D

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Sérii Vlci zvěrokruhu můžete omrknout tady.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Vlci zvěrokruhu (2. díl)

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 304

 

Další díly série na bloGu:

Třinácté znamení (1. díl)