Věda vyvolává opojný pocit úžasu, stejně tak ale pseudověda.
( str.21)
Proč jsem si vybrala zrovna toto čtení, i když u mě naučné knihy moc zdomácnělé spíš nejsou? Inu, protože mě fascinuje dnešní doba a rozšíření toho, čemu říkám lidová konspirační slovesnost. Přiznávám se, že sledování bizarností, které se mezi lidem vypráví a jimž se věří, mě baví. Kroutím sice hlavou nad tím, jakým nesmyslům jsou lidi ochotní uvěřit a rvát se za ně do krve, ale o to víc mě to fascinuje. Nechápejte mě špatně, já příběhy miluju. To je ostatně vidět na tom, kolik jich přečtu. Co ale vede lidi k tomu, že jsou ochotní některým uvěřit a považovat je za reálné?
Když jsem otvírala knihu, těšila jsem se na odpovědi nebo alespoň nasměrování, které mi ukáže nějakou tu záhadu lidské mysli.
Anotace:
Jak se máme inteligentně rozhodovat ve světě
stále více ovládaném technologiemi, když nechápeme rozdíl mezi pseudovědeckými
mýty a ověřitelnými vědeckými hypotézami? Carl Sagan, laureát Pulitzerovy ceny
a významný astronom, zastává názor, že vědecké myšlení je kritické nejen pro
hledání pravdy, ale i pro dobro našich demokratických
institucí.
Sagan komentuje naši historii a kulturu, zkoumá a s
podloženými fakty vyvrací klamy z dob minulých jako je čarodějnictví, léčení
vírou, démoni i UFO. Přes to všechno se v dnešním takzvaném věku informací až
znepokojivě daří pseudovědám s příběhy o mimozemských únosech, vyvolávání
zemřelých a společných halucinacích, které si vyžadují pozornost a respekt. Jak
Sagan jasně a výmluvně dokazuje, zpěv Sirén nerozumu není jen nesprávnou
odbočkou naší společnosti, ale nebezpečný pád do temnoty, která může ohrozit
naše základní svobody.
…
Lidi mají rádi příběhy. To víme všichni. Jako čtenáři patříme mezi ně.
Lidi si je rádi vymýšlejí a předávají dál. Dřív ústně a teď z této záliby těží knižní průmysl. No a co si budem – věda nám trochu kazí fascinaci těmito příběhy, když vyžaduje důkazy. Na druhou stranu je věda ochotná zkoumat a důkazy přinášet. Touto drobností, kterou bychom u jednotlivce mohli označit jako kritické myšlení, by se měl člověk v dnešní době zabývat obzvlášť pečlivě. Protože příběhů k uvěření jsou doslova hrsti. Internetem se šíří rychlostí blesku a je hodně lidí, kteří se za jejich pravdivost bijí v prsa. Každopádně touha nechat se odvést jinam, než do reality našich životů, alespoň v představách, tu je tak jako tak. Je tohle důvod, proč vznikly příběhy, které autor v knize ukazuje? Jaký je důvod toho, že je někteří považují za pravdu, ačkoli proto nemají jediný důkaz, který by bylo možné ověřit?
Na dobrodružné fantaskní příhody tu máme beletrii, že :) Na reálný život je potřeba nasadit trochu zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu. Obojím přispívá do veřejného prostoru právě tahle kniha.
Pan autor ve své knize představuje některé ze známých neověřených věcí (i očividných nesmyslů), které jsou dost často přijímány jako skutečné. Dost je všeobecně známých, i když se autor zaměřuje převážně na americké prostředí a tamní pseudovědecký folklór. Těšit se v knize můžete na oblíbené únosy mimozemšťany, problematiku čarodějnictví, zjevení a vizí, náboženství, využívání důvěřivosti lidí, různých typů zpeněžitelného šarlatánství (raději vynechám příklady, abych se někoho nedotkla :)), populární kruhy v obilí, trochu děsivý náhled do rádobyvěd totalitních režimů a mnohé další více i méně historické a bohužel stále aktuální příklady. Autor ale nevypráví tyto příběhy, pouze je uvádí jako příklady, ukazuje na nich kritické myšlení, uvažuje nad tím, kde se vzaly a proč jinak skeptičtí a málo důvěřiví lidé uvěří očividným blbostem. Kdo na tohle přijde, zasloužil by veřejné uznání…
Autor je zcela přiznaně zastáncem zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu, kterého princip pro jistotu vysvětluje v předmluvě, aby náhodou nedošlo při čtení k nějakému nedorozumění. Předpokládám proto, že by se asi našlo dost lidí, kteří by knihu odložili už v předmluvě, i když právě takoví by měli číst dál.
Normálně (přiznávám) často vynechávám právě předmluvy. Tentokrát jsem ji nevynechala a jsem ráda. Autor v ní totiž velmi pravdivě a bohužel taky smutně shrnul způsob učení našeho školství. Až s podivem, protože popisoval školství americké. Musela jsem uznat, že školy opravdu nejsou právě příkladem vědeckého přístupu k poznávání světa. Otázka „proč“ a zkoumání věcí se v nich obvykle moc nenosí. Jestli něco, tak se lidi dobře naučí přijímat věci, které jim někdo sděluje, jako holý fakt bez nutnosti nad tím přemýšlet. Proti faktům nic nemám, jen se přikláním spíše k pochopení celku než biflování jako dogmatu.
Už v první kapitole mě autor překvapil objevem toho, proč někteří věří spoustě věcem. Musím říci, že z tohoto úhlu pohledu jsem se na konspirátory nikdy nedívala. Takových úhlů pohledu, které jsem dosud na spoustu věcí neuplatnila, jsou v knize hrsti. A to je právě ono – autor nevysvětluje a nevnucuje, jen uvažuje a nabízí úhly pohledu. Říkám si, že právě proto by mohla být kniha přijatelná i pro některé méně zatvrzelé důvěřivce, kterým by možná pomohla s tím, jak se na věci dívat. Oproti mým běžným zvykům jsem si hodně zajímavých myšlenek v knize označila, abych se k nim mohla později vrátit. Celou knihou prostupuje důkladné pitvání tématu a ověřování všeho ze všech stran. Svoje zjištění pak autor předkládá ke každému z témat. Tento přístup k novým informacím by už od začátku vzdělávání člověka měl být standardem. Dokonale je vidět, proč autor považuje nepřemýšlení a neověřování věcí za nebezpečné a svobody ohrožující. Konec konců i naše vlastní historie má dost příkladů toho, kam důvěřivý, zmanipulovaný dav může dojít na základě smyšlených příběhů, kterým uvěřil.
Kniha není rozhodně typicky naučným textem. Autor vypráví dost poutavě, i když by se jeho styl dal označit za trochu moc „ukecaný“. Polovina věcí by šla čtenáři sdělit klidně i stručněji. Musím ovšem uznat, že jako ukázka autorova přemýšlení nad věcmi, nahlížení z mnoha různých úhlů na tu samou věc a hledání a vyvracení argumentů, to bylo super. Rozhodně bych nekrátila ani o odstavec. Navzdory čtivosti to každopádně není kniha, kterou slupnete za večer a oblíznete prsty. Naopak! Já jsem ji četla dost po částech, protože mě bavilo nad věcmi v ní přemýšlet a dohledávat si více informací. Kvůli tomu to ale není zrovna odpočinkové čtení na večer do postele.
Originál knihy vyšel v roce 1996. Trochu mě to překvapilo, protože jsem to zjistila, až když mi kniha přišla domů. Říkala jsem si, jak moc to asi bude aktuální. No tak překvapivě bylo. Některé supr čupr vyprávěnky totiž zřejmě mají schopnost přetrvat staletí a nenechat se omezit jediným důkazem nepravdy, se kterým věda přišla. Stejně jako autor bych se mohla podivovat nad tím, jak je možné že lidi baví vymýšlet si příběhy a dušovat se, že se staly, když přitom svět okolo nabízí tolik úžasného a dechberoucího sám o sobě. Asi se nedivím, i když nechápu proč. Ani kniha nenabídne odpovědi na otázku proč. Jen odpovědi na to, jak to nejspíš skutečně je. S tím, že autor je ochoten po předložení ověřitelných důkazů změnit názor.
To se mi ostatně hodně líbilo. V celé knize není očividný odsudek a obvinění ze lži – i když v pasážích o šarlatánech, kteří na důvěřivosti lidí vydělávají nebo hledají osobní prospěch, je trochu takový podtón. Pouze konstatovaní, že bez důkazů je vše, co lidi tvrdí pouhou vírou a smyšleným příběhem. A pak právě ony důkazy, které vyvracejí předložené příběhy a různé nesmyslné lidské konání pod rouchou spiritizmu, nadpřirozena a kdejakých pseudověd. Podle mého názoru je v knize dost slušně vysvětleno, co je to věda a jak funguje vědecké uvažování a hledání. Už jen principem fungování vědy – tedy hledáním důkazů a ochotou připustit omyl se věda liší od pavěd, které tvrdí, že „to tak prostě je“.
Našla jsem tedy svoje odpovědi? Ano i ne. U mnohých věcí je to celkem jasné – někteří lidé mají potřebu k šíření bludů naprosto jasnou – vydělat prachy nebo získat moc. U těch je tedy důvod sice křivý, ale jasný. Vzhledem k tomu, jak se jim zejména v poslední době daří, je to dokonce i trochu děsivé. Už to nemá nic společného s příběhy pro zábavu, ale smrdí to manipulací a nepěknými konci. A co ti ostatní, kteří na svých tvrzeních nevydělávají ani korunu a často kvůli tomu mají spíš problémy nebo je způsobují jiným? Pohání je touha být součástí něčeho úžasného? Nebo je to „dobrý úmysl“ vůči ostatním lidem? No, tak to těžko říct.
Jak říká oblíbený seriál dob minulých: „Pravda je někde tam venku.“ :) Našel by ji nejspíš někdo, kdo by udělal důkladný výzkum mezi lidmi. Nebo taky možná nenašel a příčina lidové konspirační slovesnosti zůstane záhadou.
Milujme příběhy! Užívejme si je!
Vždycky je ale potřeba rozlišovat mezi pravdou a fantasií. Mezi ověřenými fakty a tvrzeními bez důkazů. A o tom tahle kniha je.
Jak jsem někde četla: ti, kteří by tuto knihu potřebovali číst, si ji zcela určitě nepřečtou. Nepochybuji ale o tom, že spousta lidí ano a třeba pak svoje zjištění zkusí poslat do světa.
Pro koho tedy tato kniha je? Dovoluji si vypůjčit shrnutí jedné z uživatelek Databáze knih, která je nejspíš (odhaduji dle jejích slov) přímo z nakladatelství a na tvorbě knihy se podílela, takže si snad její slova vypůjčit mohu. Napsala to tak dokonale, že lépe už nelze. Cituji:
- pro skeptiky a vědce bojující proti pseudovědám pro připomenutí, že v
tom nejsou sami, a že to má smysl
- pro intelektuály, aby na chvíli vykoukli ze
své bubliny a uvědomili si, že tu opravdu pořád máme lidi, kteří věří na placatou
Zemi, ještírky ovládající lidstvo, či účinnosti tisíce a jedné podoby hadího
oleje
- pro veřejnost, která třeba tápe, jak si
přebrat výpověď "vědce 1, který říká tohle" vs. "vědce 2, který
říká tamto", a jestli je tenhle souboj vědců vážně tou vědou, které mají
důvěřovat
- pro novináře, aby s předchozím bodem přestali.
Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha.
Cesta ke knize vede například tudy.
O knize:
Autor: Carl Sagan
Překlad: Jan Pavlík
Vydal: Epocha
Rok vydání: 2023
Počet stran: 512
Žádné komentáře:
Okomentovat