Útěk na venkov

 

Když něco máš, uvědomíš si, jak moc sis to chtěl nechat, teprve když je to pryč.

 

 

Caplinová je už dávno autorkou, kterou nevynechávám. Proto jsem si nenechala ujít ani tuto novinku, k níž si autorka odskočila od své známé série Romantické útěky. I když jsem shledala v mnohém podobnosti  – hlavně v tradiční autorčině šabloně – našlo se přeci jen i něco, co „bylo tentokrát jinak“. A musím říct, že tento příběh patří k mým nejoblíbenějším od autorky. Vlastně, abych tak barvu přiznala, je vůbec nejoblíbenější.

 

Anotace:

Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Magda ale zapomněla zmínit jednu maličkost – že na ni v domě bude čekat fenka Tess, o kterou je třeba pečovat. Jak si Ella poradí se čtyřnohou spolubydlící, s mrzutým veterinářem Devonem a starousedlíky, kterým soukromí moc neříká? Přehodnotí svůj život a dá šanci lásce, i když si slíbila, že se bude mužům vyhýbat?

 …

Hlavní hrdinka knihy je, jak už to tak u Caplinové bývá, žena, která je právě čerstvě semletá životem. Semletá ovšem neznamená, že by byla sražená na kolena!

Na venkov přijíždí, aby pohlídala dům své kmotře Magdě, která odjela na 6 měsíců na dlouhou dovolenou na zaoceánské lodi (to by byl mimochodem taky super námět :)) Ella je totiž sice nešťastná, ale zároveň není žádná zoufalka a soudí, že změna prostředí a pauza v nevydařeném vztahu jí pomůže vyčistit si hlavu od všech trablů a dopřeje jí klid na práci, kde jí už dost hoří termín - tvorbu ilustrací do dětských knížek. Ke všem těm problémům, které má, se totiž přidala i naprostá ztráta inspirace a chuti malovat. Ella ani netuší, kdy a proč z ní inspirace vyprchala, ale zoufale ji trápí, že je pryč. Zklamání ve vztahu s majitelem galerie Patrickem situaci také nepomáhá. Prostě Ella útěk z Londýna potřebovala jako sůl.

Hlavní postava není žádná éterická bezmocná chudinka, spíš žena, které se stalo něco bolestného a potřebuje se s tím vyrovnat. Bohužel Patrik není partnerem, který by ji v těžké chvíli podpořil. Spíš úplně naopak. Ella si tak musí poradit sama a instinktivně volí pauzu ve vztahu s Patrikem a změnu prostředí, aby si urovnala myšlenky, vyrovnala se s tím, co se stalo a pokusila se znova najít jiskru, která jí dřív nosila inspiraci a vůbec směr, kterým svůj život dále vést.

 

Ella působí nejdříve trochu nesympaticky a povýšeně, zvlášť ve srovnání s ostatními, veskrze přátelskými postavami. Jak jsem ale hrdinku postupně poznávala, pochopila jsem, že to je jen obranný postoj a pozůstatek životního stylu a prostředí, v němž se pohybovala. Těžko říct, jestli bych v její situaci nereagovala úplně stejně. Naplánovala si totiž klid a samotu na venkově, kde se chystala někde v koutku dumat nad životem a kreslit. Místo toho má na starost krom baráku i psa, o kterého nestojí ani náhodou a na její současné rozpoložení až příliš přátelské sousedy, kteří se ji snaží zatáhnout do vesnického dění.

Obzvlášť u psa byla její nechuť viditelná. Ella prostě není milovník psů a paní autorce se povedlo pěkně popsat chování člověka, který psy moc nemusí a neví, jak se o ně starat. Díky psovi však Ella neměla moc času zabředat do svých smutků, protože se o něj musela postarat a na procházkách jí časem začal dělat společnost i jeden nabručený, ale dost sympatický veterinář. A musím říct, že Devon je asi nejlepší z mužských postav, které autorka vytvořila.

Ellina nervozita a nechuť ke společnosti lidí i zvířat, která ze stránek na začátku dýchá, se postupně uklidňuje a nastupuje caplinovsky typická pozitivní atmosféra, ve které dostane prostor nový vztah. Postupně se také ukazuje, co že se to Elle ve vztahu s Patrickem přihodilo.

 

V těchto knihách nebývá od začátku tajemstvím, které postavy jsou pro sebe určené. Ani si nějak neumím představit, jakými tajemnými fígly by se to dalo před čtenáři utajit. V podobných příbězích jde hlavně o to, jak k sobě ti dva hledají cestu a na podobné popisy je paní Caplinová mistr. Vše začíná setkáním, kdy to moc nezajiskří – tedy ano, ale úplně jinými emocemi, než by bylo pro romantický příběh žádoucí. Oba jsou zklamaní a nešťastní a při prvních setkáních si svou frustraci vybijí na tom druhém. Oba totiž mají jednu věc společnou. Oba mají partnery, kteří za moc nestojí a jsou sebestřední a sobečtí – či spíš bývalé partnery, protože stejně jako Ella opustila majitele galerie Patrika, odešel Devon od své ženy Mariny, slavné „televizní“ veterinářky. S Devonem má Ella společné i to, že oba vlastní psa. A oba dva potřebují novou naději a nový životní směr.

Obě postavy jsem si oblíbila velice rychle a snadno. Dokonce i ty ostatní kolem nich. Paní autorce se v lidech obývajících vísku podařilo skvěle načrtnout uvolněnější a přátelské prostředí malé vesnice. Místní tvořili sympatickou komunitu, která neměla problém přijmout mezi sebe nového člena – Ellu. Tahle lidská vzájemnost a hřejivá přátelskost se mi líbí na všech knihách od autorky. Ona ji navíc dokáže popsat tak, že působí přirozeně a opravdově. Nikdy nemám pocit, že jde jen o umělou a přehnaně pozitivní kulisu. Autorčiny postavy jí do jejího stylu psaní vždycky hezky zapadají – i  bručouni – a atmosféru krásně zabydlí.

 

Útěk na venkov je samostatnou knihou mimo autorčinu sérii Romantické útěky, přes to ale má dost společných věcí. Nejde tu o jídlo a vaření, ale láska zůstává a i podobná šablona, kterou si u ž s autorkou každý spojuje. Holka, která právě má po konci komplikovaného vztahu přijíždí do jiného prostředí, aby si odpočala a promyslela, co dělat dál. Někoho pozná a změní se jí život k lepšímu. Tady čekala podobná proměna oba – jeho i ji. Vlastně musím říct, že téma vaření a pečení mi vůbec nechybělo. I když se hrdinka na malou chvíli v kuchyni taky ocitne, netají se vůbec tím, že k této části bytu nemá žádný blízky vztah :) Hlavním pojítkem mezi párem hrdinů a věc, která je svedla dohromady, nebyla tentokrát vařečka, ale pes.

V knize pro jednou ani nehraje roli žádná zahraniční útěková destinace, ale hrdinka prchne jen do vesnice kousek od Londýna a vůbec ničemu to nevadí. Krásnou přírodu jako kulisu pro své vyprávění najde autorka i na anglickém venkově. Řekla bych, že když pozornost neodvádělo poznávání nové země a jejích kulinářských lákadel, dokázala autorka zaměřit pozornost na problémy ve vztazích a v životě hlavních hrdinů a podle mě byly opravdu dobře vymyšlené a zpracované. O to víc také vyniklo jejich postupné vybředání z životního splínu, který oba měli. Bylo krásně cítit, jak je jim spolu dobře.

Jako vždy v knihách paní Caplinové, nechybí ani tady nádherná „duše“ příběhu i přes složité životní osudy hlavní dvojice a jejich nepovedené vztahy na začátku. Je úplně okouzlující sledovat jejich proces uzdravení a cítit tu naději, která kouká z každé stránky. Autorka nastoluje nenápadně témata důvěry ve vztahu, sobectví, obětavosti, umění, ztráty a důležitosti mezilidských vztahů. Oba postupně pochopí důležitost nehnat se pořád zběsile kupředu špatným směrem. Dovolí si konečně odpočinout a ponořit se do klidu a relaxace v přírodě, utéct od tlaku očekávání partnerů a honby za úspěchem ať už v náročném světě umění nebo jiném. Uvědomí si, co v životě opravdu potřebují, kterým směrem chtějí jít a postupně se vyrovnají s tím, jak jim ublížili nejbližší.

V knize je krásně ukázáno, že důležitý vztah nemusí být jen láska k partnerovi, i když o tu jde ve všech  romantických příbězích vždycky :) stačí láska sama k sobě, tomu, co člověk dělá, přírodě, ostatním lidem nebo třeba domácímu zvířeti. Vše, co  autorka potřebuje, aby čtenář srostl s příběhem, předává hezky přirozeně a přidává poznávání se nové dvojice, která tyto věci prožívá nejdřív každý sám a později společně.

Mimochodem, vážně oceňuji to, že v této knize autorka přinesla starou dobrou jemnou romanci. Bez erotiky a popisů intimních scén. Je to dost osvěžující v záplavě knih, kde autor má potřebu popsat každý detail.

Líbilo se mi i téma ilustrování knih pro děti, úplně jsem viděla ty myšky z Elliných knih před sebou jako živé. O spisovatelích jsem toho četla už hodně, ale žádného ilustrátora si mezi hrdiny nevybavuji. Jsem ráda, že autorka šla touhle neokoukanou cestou a dala své hrdince tentokrát malování.

 

Celkově je pro mě toto určitě nejlepší caplinovka, kterou jsem četla. Slibuji milovníkům vaření a pečení z jiných „Útěků“, že i když si ho tady neužijí, nebude jim chybět. Naopak si tu na své přijdou milovníci knih, kde jednu z hlavních rolí hrají psi.

 

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Cesta k Útěku na venkov vede tudy.

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autorky na bloGu:

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

Domek v Irsku

Hotýlek na Islandu

Hrad ve Skotsku

 

Bojovníci s Nicotou

 

Střez se monster ve svém nitru...

Na tuhle knihu mě nalákalo jednoznačně téma. V anotaci zní děj opravdu zajímavě a podobnou superhrdinskou věc moc často do rukou nedostanu. Žánr YA navíc naznačoval, že to bude dílo spíš lehčí a snadno čitelné, což se mi zrovna trefilo do chuti. Také jsem se těšila na to, jak autorka pojme „slabého“ superhrdinu :)

 

Anotace:

Sedmnáctiletá Priscilla se narodila do jednoho z předních rodů gildy Bojovníků s Nicotou. Ti chrání lidstvo před útoky monster, která před věky pronikla do naší dimenze a jen díky těmto nadaným jedincům nezpůsobila zánik civilizace. Jako nejslabší z klanu Daalmanů je ale Priscilla svojí rodině jen na obtíž.

Když v zoufalém pokusu osvojit si za pomoci zakázaného rituálu novou bojovou schopnost začne do našeho světa nekontrolovaně povolávat stvůry Nicoty, ohrozí tak nejen své nejbližší, ale možná i bezpečnost celého světa.

…

 

Priscilla pochází z rodu superhrdinů – Bojovníků s Nicotou, kteří chrání náš svět před monstry přicházející z Nicoty. Její rodina je velmi významná a někteří její členové stojí až na vrcholu Bojovnické hierarchie nebo jsou nejlepšími bojovníky v jejich domovských bojovnických základnách rozmístěným po celém světě. To dává Priscille dost obtížnou startovací pozici do života. Ona totiž nijak mocná není. Při rituálu, kdy měla navázat spojení s mocí Nicoty a získat svého zvířecího společníka, který jí se spojením s mocí pomáhá, dostala jen velmi slabou schopnost.

Priscillu jsem potkala v celkem obtížném životním období. Prochází si něčím, jako superhrdinským dospíváním. Bojuje s pocitem, že pro rodinu není dost dobrá, přičemž ten dojem vyvěrá spíš z ní samé než z chování ostatních k ní. V důsledku tohoto pocitu méněcennosti nadělá spoustu kravin, jako například to, že se pustí tajně do rituálů, aby svou moc rozvinula. Její moc, nejdřív zdánlivě slabá, se nakonec ukáže jako dost nebezpečná. Hrdinčina reakce na objevující se projevy rozvíjející se moci je  - řekla bych – typická pro její věk. Ne už tolik pro výchovu, kterou měla projít.  Chápala jsem víceméně, proč se tak chová, její pohnutky a motivace byly dost zřetelné. Dobře rozeznatelná byla i její snaha dokázat rodině za každou cenu, že je užitečným bojovníkem. Dost se pro rodinu obětovala, makala v domácnosti jako šroub, aby dokázala svou nepostradatelnost a hlavně i něco sobě. Mnohem více by jí však pomohlo, kdyby se svěřila se svými pocity některé z příbuzných, se kterou měla blízké vztahy. Místo toho mlčí a motá se stále v kruhu domněnek o tom, jak ji rodina vnímá. Podtitul „Střez se monster ve svém nitru“ se po poznání Priscilliných nejistot zdá dost trefný.

Před nedávnou dobou se rozešla s partnerkou Onyekou, což je pro ni bolestivé. Údajně ji velmi milovala a dost přemýšlí nad tím, jestli důvod k rozchodu byl opravdu tak závažný. Její postoj k věci je takový typicky nevyzrálý – má svou vizi, pro kterou obětuje všechno a nechápe, že jiní to neudělají a mají třeba zase nějakou svou představu. Musím nicméně uznat, že Priscillin postoj nepůsobil nikterak přehnaně sobecky. Prostě jen měla z domova příklady života, který se neshodoval s životem její přítelkyně bez schopností. A nebyla úplně schopná udělat kompromis ani ho hledat.

Přemýšlela jsem, proč na mě romantická linka s Onyekou nefungovala. Celou dobu byla jejich romantika taková nejistá a roztřesená. Možná právem, protože k sobě po rozchodu znova hledaly cestu, ale na mě to prostě nefungovalo. Napadly mě jen dva důvody. První, že vztah byl vlastně ukončený už ve chvíli, kdy kniha začala a já jsem si proto k nim nenašla cestu jako k páru. Nevěděla jsem, odkud láska hlavní hrdinky pochází a co mají spolu za sebou a tak se její cit stal prostě jen informací v ději – ne tak důležitou, jako její superhrdinské potíže. Bylo mi vlastně jedno, co k sobě cítí a jestli se k sobě vrátí. Druhým důvodem, který mě napadl, že by to mohlo být kvůli LGBT, což mi sedne spíš málokdy. Pak mi ale došlo, že tím to není. Nefungovalo by to ani v případě, kdy by Onyeka byla muž. Chybělo mi tam prostě nějaké propojení a chemie mezi dívkami, abych jim uvěřila, že k sobě něco cítí a chtějí se k sobě vrátit. Jediné, co pro mě na jejich vztahu bylo dobré, byl důvod k rozchodu. Sedělo mi to k povaze hlavní hrdinky a jejím motivacím k rozhodování. Její nízké sebevědomí a pocit méněcennosti byl pro ni takovým kryptonitem, který ji znejisťoval a oslaboval a byl příčinou všech potíží a špatných rozhodnutí, tedy i těch vztahových. Tak moc se upínala na to, že musí vyhovět rodinným standardům, až tomu nechtěně obětovala i věci, které pro ni byly cennější. Na to ovšem musela teprve přijít.

V průběhu děje potká nového partnera, tentokrát je to muž. A já jsem konečně dostala svou zajímavou postavu. Ne, že by Priscilliny trable se sebevědomím nebyly zajímavým tématem, ale to Bastienovo mi připadalo přeci jen lepší. Jemu to autorka tak neulehčila. Nemá milující rodinu, nemá žádnou supermoc. Má jen odhodlání, charisma a cílevědomost.

V první chvíli se zdá, že by měl být jen náplasti na rány po vztahu s Onyekou, ale tady to jiskření bylo hned od začátku. A fungovalo by to i ve chvíli, kdy by Bastien byl žena. Bastien byl jednou z mála mužských postav, které v knize dostaly víc prostoru. Jinak to bylo poměrně hodně řekněme genderově jednostranné dílo. Příběh opanovalo až moc žen. Nemám nic proti feminističtějším dílům, ale nemám ráda účelové nadržování ani jedním směrem, aniž by to mělo v díle nějaký smysl. Nikde nebylo naznačeno, že by společnost bojovníků proti nicotě byla spíš matriarchální, ani že by ženy měly třeba silnější schopnosti a proto jich bylo mezi bojovníky víc. Z toho důvodu to považuji za čistě účelové, což mi vadí. Přitom by bohatě stačilo, kdyby autorka naznačila, že ženy jsou třeba vnímavější vůči moci Nicoty a proto se sdružují do převážně ženských společenství, kde jsou muži spíše výjimkou. Nic takového si ale v příběhu nevybavuji. A navíc je toto spíš můj osobní problém, než chyba knihy. Jiným čtenářům to vadit nemusí a sedne jim to jako zajímavost a ozvláštnění knihy.

Bojovníkům s nicotou nekomplikují život jen nestvůry, před kterými musí lidstvo bránit. Autorka přidala do příběhu i, řekněme, „politickou“ zápletku. Samozřejmě, jako každý režim, má i organizace Bojovníků s nicotou své odpůrce. Tady jsou to Renegáti.  Autorka naznačovala, že je v organizaci bojovníků cosi shnilého, proti čemu se Renegáti vymezují a chtějí to změnit. Z textu nešlo vyvodit, jestli je to opravdu tak nebo se jedná jen o propagandu Renegátů a odplatu za osobní křivdy, které utrpěli. To je škoda, politiky a komplotů bych ocenila klidně víc. Dnes už to ani v YA knihách nebývá opomíjeno. Nicméně i odplata za osobní křivdy je dobrým tématem a zápletka s Renegáty mě bavila.

 

Celkově je příběh dost dobře čtivý a bavil mě, i když poměrně dost zjednodušený na to, jaký měl potenciál. A to i přes výhrady, které k němu mám. Nejdřív ale k tomu, co se mi líbilo.

Autorka vymyslela skvělý svět a podařilo se jí ho dobře zorganizovat, aby působil opravdově a funkčně. Líbila se mi naznačená spolupráce mezi hrdiny a lidmi, systém varování před nestvůrami a dokonce i to, jak měli bojovníci zmáknutý styk s veřejností :) Líbila se mi myšlenka, že síla superhrdinů pochází ze stejné Nicoty, z níž pronikají do našeho světa nestvůry. Bojovníci jsou s mocí Nicoty propojeni pomocí zvířecích společníků, kteří jim pomáhají moc čerpat. Pokud bojovník přijde o svého peta, přichází také o spojení  s mocí a navíc pociťuje i silnou emoční bolest ze ztráty společníka, se kterým je opravdu hluboce propojený. Tenhle vztah se podařilo autorce dobře zpracovat. Stejně dobře jako vztahy mezi jednotlivými členkami rodiny bojovnic s Nicotou. Záměrně říkám bojovnic, protože v této rodině nebylo pro mužské členy místo. Pokud už nějací byli, tak v roli partnerů a existovali tak nějak jen ve zmínce. Hlavní role v rodině hrály ženy. To by bylo také hodně zajímavým prvkem, kdyby to mělo nějaký účel, ale třeba se účelu ještě dočkáme :).

Boj s nestvůrami a akční scény moc prostoru nedostaly. Ne že by chyběly úplně, ale krom závěrečné bitvy mi připadaly spíš na vedlejší koleji, což mě zrovna u superhrdinského příběhu trochu překvapilo. Celý příběh je hlavně o tom, jak se Priscilla vyrovnává se svou mocí a jejími následky. S dospíváním v superhrdinské rodině, kde si připadá nedostatečná. Toto mi připadalo jako skvělá zápletka – vůbec si nevybavuju, že bych kdy četla něco podobného. Je fajn, že i superhrdinové mohou mít pocit méněcennosti :D docela je to pak přiblíží normálním lidem. Jen bych uvítala i trochu akce.

Na to, jak skvělý svět autorka vymyslela, nedokázala příběhu vdechnout ten správný spád. Kniha prostě plyne spíš v poklidu, aniž by se dlouho cokoli zásadního dělo. Hrdinové sice zažijí nějaké komplikace – a je řečeno, že jde vážně o průšvihy – ale vše se vyřeší až nepěkně snadno a rychle. Na konci dojde konečně na zásadní zvraty, ale opět se vše semele rychle a strašně snadno se to vyřeší ve smyslu deus ex machina. Jako vážně? Autorka vymyslí úplně skvělou věc, která má potenciál hlavní hrdinku sejmout na pěkně dlouho a postrčit příběh opravdu epickým směrem. Jenže pak se zdálo, že se sama zalekla svého rozhodnutí a tak vše, co mohlo být, utnula a všechno vrátila do původního stavu. Místo toho, aby nechala hrdinku trápit se opravdovým problémem.

 

Kniha nechává dojem úvodu do série – což vlastně i je. Úvod je to však dost pomalý. Nemůžu popřít, že mě bavilo čtení. Kdybych si dokázala více oblíbit hrdinku, nejspíš bych pokračovala i s dalším dílem. Takto ještě nevím, jestli bude chuť. Přeci jen s některými zásadními věcmi se autorka nepopasovala pro mě úplně nejlépe. Pro mladé čtenáře, kteří ještě nemají načtená kvanta lépe propracovaných věcí, však bude příběh skvělý. Nabídne jim zajímavé prostředí, Priscillino duševno, které bude lidem v patřičném věku blízké a snadno čitelný styl psaní.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Bojovníků s Nicotou můžete objevit třeba tady.

 

O knize:

Autor: Kate Murray

Série: Nicota (1. díl)

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 288

Vypůjčený čas

 

Kniha mě oslovila tématem. Kdysi dávno na základce jsem narazila na scífka s tématikou robotů a s tím se samozřejmě dostaly do mého povědomí i zákony robotiky – které se v dnešní době zdají o dost blíže uvedení do praxe, než tenkrát. Od té doby jsem toto téma nijak nevyhledávala, ale když se objevilo zpracované českou autorkou, dalo se odolat těžko. Navíc anotace slibovala zajímavý pohled na budoucnost očima člověka z minulosti – a jeho interakci s naprosto nečekaným světem.

Po dočtení jsem zatraceně plná dojmů.

Tohle nebude krátký článek, tak se připravte :D Kdyby náááhodou se vám nechtělo číst ho celý, nabízím zkratku: Pokud si letos koupíte jen jediné nové scífko, doporučuji tohle.

 

Anotace:

Co dělá člověka člověkem? Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy. Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál. Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé? Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná? Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…

 

…

 

Anotace je k příběhu naprosto výstižná a láká k přečtení, ale zdaleka nemůže popsat to, jak neuvěřitelně čtivá kniha se mi dostala do ruky. Už autorčiny předešlé knihy mě bavily, tato je ale rozhodně o pořádný kus lepší a to bez urážky k původním dílům. Tady se autorka vydala do vod čistokrevného scifi a já musím říct, že i když nejsem vysloveně pravověrný scifimilec, rozhodně knize dávám plný počet bodů. Ale nečekejte obvyklé vesmírné střílečky, vesmírná loď tu taky není ani jedna :). Příběh se profiluje spíš jako scifi-detektivka s velmi zajímavě postaveným přesahem do etiky a lidsko-bioroidích vztahů. Dílo přineslo do placu hned několik zapeklitých témat, která byla nejen dobře zpracovaná ale i předhodila dost zajímavé otázky. A vůbec ne na sílu protlačené, jak to někdy bývá. Tady vyplynuly naprosto přirozeně už z podstaty popisovaného světa a společenství. Autorka nemusela svá témata ničím zvýrazňovat a i tak jsem nad nimi přemýšlela.

 

Předně tu máme onu zásadní otázku: Co dělá člověka člověkem? Stačí na to jen myslet a cítit – tedy duševní stránka? Nebo to, že se fyzicky narodíte z těla jiného člověka – přirozeně vyskytnuvší se fyzično?  Já bych otázku klidně rozšířila: Co dělá lidské společenství opravdu lidským? Dále se nabízí otázka toho, kdy je bioroid už více méně člověkem natolik, aby získal nějaká práva a ochranu, aby přestal být jen věcí. A také co musí člověk ztratit na svém lidství, aby se stal jen přežívající mátohou, zcela závislou na jiných a jen očekávající své „vyhynutí“? Jaký vztah může být mezi člověkem a robotem a jaký je naopak nepřijatelný? Mohou si být rovni nebo jde vždy o vztah pána a otroka? Tohle jsou jen namátkou vybraná témata, na která v knize přijde řeč. Zajímavých otázek, etických, morálních a dalších autorka nabízí k prozkoumání více než dost. Slibuju, že vás budou bavit!

 

Autorka představuje společnost značně technicky pokročilou a zároveň také fyzicky velmi oslabenou. Záměrně neříkám morálně vyspělou, protože v tomto se bohužel lidstvo nezměnilo ani trochu. Je to společnost, která je závislá na robotech a bioroidech natolik, že musí mít i zákony na to, kolik lidí musí být kde zaměstnáno, aby náhodou lidstvo nezlenivělo (a nezpitomělo)natolik, že už se bez robotů ani nepohne. Zároveň jsou ale tito nezbytní roboti a bioroidi zcela bez práv a v podstatě slouží jako opovrhovaní služebníci – věci ke spotřebě. Chování lidstva k nim přísně řídí Vztahový zákon a ten není úplně přívětivý, i když z určitého hlediska brán je pro lidstvo tak trochu nezbytný. Bioroidi převyšovali své lidské pány v mnoha ohledech a člověk má vždycky snahu chránit sám sebe – což je logické. Nešlo přehlédnout fakt, že lidi své služebnictvo využívají velice rádi a na kde co, ale že by si jich proto vážili nebo dokonce projevili vděk tvorům téměř lidským, to tedy rozhodně ne. Prostě je berou jako neobyčejně výkonnou a pracovitou samozřejmost. V tomto ohledu bylo lidské společenství podáno vlastně dost nelidsky – ztrácelo sílu, zdraví, schopnost samostatně cokoli dělat, schopnost přemýšlet, dokonce schopnost mít děti. Lidé se stávali stádem ovládaným jednou velkou korporací, která jim dodávala bioroidy a v podstatě řídila i všechno ostatní v jejich životě. Ale že by si třeba vážili toho, co jim pomáhá, Proč, je to přece samozřejmost. Zaplatili si to! Nepřemýšlí nad tím. Prostě to tak je. Lidi se zase jednou považují za nadřazený druh. Jestli právem, to už lze posoudit z příběhu. Srovnání lidské povahy v budoucnu s dnešní dobou je více než zajímavé – pokud se pustíte do srovnávání. A stejně zajímavé je zobrazení toho, jak jsou děti i v této společnosti „čisté“, než dospějí a přijmou hodnoty společenství, v němž žijí. Scéna, kdy toto pochopíte, vás srazí na kolena.

Do tohoto světa je vržena osoba vytažená ze stáze po opravdu velmi dlouhé době. Osoba, která je ještě stále člověkem, jak si člověka představujeme dnes. Chudák holka nemá nejdřív situaci vůbec jednoduchou. Nejen že se musí vyrovnat s tím, že se ocitla sama v cizí době a nikdo, koho znala, už nežije – pro ni je to jako včera, když ji uložili do stáze se slibem, že bude probuzena za půl roku. Musí se smířit s tím, že všechno – svou minulost, osobnost, touhy a sny už neodvolatelně ztratila. Musí se i naučit žít v novém světě, jehož fungování a pravidla nechápe a kde nemá žádná oficiální práva, protože pro současnou společnost ani neexistuje. Místním vědcům se nicméně hodí. A hned dvěma oddělením. Zkoumat ji chtějí nejen genetici, ale nevědomky je zapojena i do výzkumů nové, tajně vylepšené, generace bioroidů.

Aby toho na ni nebylo náhodou naloženo málo, zaplete se do neočekávaných událostí, které mají potenciál otřást celou společností a ohrozit nejen lidi v ní.

 

Teď tedy nějaké ty moje dojmy.

Uf, kde začít :)

Musím říct, že jsem příběh – který jsem přečetla za dva dny – musela nechat pár dnů odležet, protože na psaní článku jsem byla příliš plná dojmů a nadšení. Snad jsem se tedy dostala do stavu, že své dojmy dokážu přednést smysluplně :)

Pokud bych měla shrnout nějak zjednodušeně žánr příběhu, označila bych ho za supr scifi-detektivku, která se čte doslova jedním dechem. Nechybí tady zajímavá zápletka a napínavé scény, kdy se hrdinové ocitnou doslova na ostří nože a budou závodit s časem, aby dokázali zastavit padoucha. Zároveň příběh nepostrádá ani hlubší vody lidské existence, nad kterými se dá krásně zamyslet. Hlavní hrdinka se nepere jen s „padouchem“, ale dost často i sama se sebou a s fungováním světa okolo sebe, které je pro ni místy nepochopitelné.

Zdejší společenství se povedlo autorce vymyslet skvěle. Společnost byla samozřejmě ovládaná určitou hierarchií moci, jako každá jiná. Zde byly hlavními orgány moci Senát (udržující tradici) a Rada (zaměřená na pokrok), ale při čtení jsem se musela pořád ptát, jestli náhodou nemá trojúhelník moci ještě třetí hrot – a to ten, který je nad oběma dvěma ostatními. Vůbec pro mě nebylo těžké si představit, že by budoucnost lidstva takto klidně vypadat mohla i se všemi okolnostmi, které k situaci (podle knihy) vedly. Autorka to měla dobře promakané do každého detailu. Měla jsem chuť nechat se prostě jen unášet technickými divy a možnostmi, které bych dokázala skvěle využít už teď, jenže byly tu věci pod tím technickým pozlátkem, které autorka ukázala prostřednictvím své hlavní postavy a ty nešlo ignorovat. Při čtení bylo snadné uvažovat nad tím, jestli bych to chtěla zažít jako Sofie a nechat se světem fascinovat – jestli bych to přijala lépe nebo hůře než ona. Dílem se i děsit, co se s lidstvem stalo a zároveň pochopit, že v zásadních věcech se lidstvo nikdy nepoučí a nezmění – zkrátka technicky vyspělá společnost opět morálně a eticky nevyspěla.

 

V knize dostalo důležitou roli více postav, ale nejdůležitější jsou pro mě dvě.

Sofie byla skvělá postava, ale chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Na začátku příběhu ji, chuděru, rozmrazili a ze zcela pochopitelných důvodů nebyla v psychickém stavu dostatečně stabilním na to, aby si okamžitě získala vřelé sympatie – všechen ten zmatek, nechápání a bolest…  Autorka její duševno popsala naprosto přesvědčivě, velmi dobře byly podle mě zpracované i reakce člověka, kterého probudili po více než 150 letech. Postupně tak bylo čím dál lehčí se do ní vcítit, když jsem pochopila, co všechno ztratila a co všechno bude muset přijmout, aby mohla žít v novém světě. Sofii bych označila za opravdu dobře napsanou postavu. Líbilo se mi její rebelování proti systému a drobné porušování pravidel. Líbilo se mi i její odhodlání bojovat za ty, kterým absolutně nic nedlužila, čistě jen proto, že to považovala za jedinou správnou věc v daném okamžiku. Nemusíte mít obavu, že by byla přehnaně dokonalá. Svou umíněností a neochotou zajímat se o pravidla nového světa způsobila dost často problémy sobě i jiným, ale rozhodně jí to nepřičítám ke škodě. Prostě byla postavou, do které se člověk vžil snadno.

Zejména, když se dostala do společnosti druhé hlavní postavy – bioroida Ichira. Interakce těchto dvou postav byla pro mě naprosto fascinující. Chudák Ichiro ze začátku vůbec netušil, jak si poradit s podivně reagující osobou, kterou dostal na starost. V rámci experimentu se snaží být lidský, aniž by dostal nějaká vstupní data o tom, co to vůbec znamená a jak toho dosáhnout. V podstatě se učil přímo interakcí s člověkem, který ještě není zkažený dobou a není na bioroidy a jiné robotické společníky vůbec zvyklý. Nejdřív se mi zdál být prostě jako běžný „robot“, ale v interakci se Sofií se postupně měnil. Jeho první pochopené emoce byly rozhodně podráždění nad chováním Sofie a nebála bych se říct, že znechucení nad její nerespektující existencí, která nabourává jeho svět a všechno, čemu on rozumí, neochotou se přizpůsobit a být vděčná, že žije. Strašně mě bavily jeho okamžiky „ona nějak reaguje a já nechápu proč“. Ona byla emocionální a velmi lidská, on racionální a „robotický“ a dohromady tvořili zajímavý celek vzájemně se od sebe učících jedinců. Uvažování bioroida a navazování vztahu s člověkem mě prostě úplně pohltilo – tohle byla jedna z těch věcí, které bych opravdu zažít chtěla.

Upozorňuji ty, kteří nemají rádi romantickou linku – buďte bez obav! Upozorňuji ty, kteří jiskření mezi postavami potřebují – nejen láska dokáže jiskřit!

 

Příběh samozřejmě nebyl jen o seznamování s duševnem Sofie a učením Ichira, jak být člověkem. Lidstvo bylo zdegenerované, nemocné a fyzicky slabé – což si nepřekvapivě způsobilo samo – oddělení genetiky v IGMETu se na tuto situaci populace zoufale snažilo najít lék. Jistou naději na zlepšení představovaly Sofiiny čisté, nepokažené geny. Vedoucí lékař tedy mocně toužil po jejím genetickém materiálu k výzkumům. Stejně mocně po její spoluprácí toužila i magistra a vrchní vývojářka bioroidích systémů, která se snažila ne zrovna legální cestou otestovat svoji nejnovější třídu zatím neschváleného bioroidího programu. Oba dva se tedy mocně rvali o to, kdo ji bude mít pod větší kontrolou. Navíc se celou dobu zdálo, že za těmito dvěma výzkumy se ukrývá ještě něco dalšího, co má potenciál zahýbat světem. Z postupných náznaků se vyvinulo cosi, co mělo potenciál uškodit naprosto všem. Sofie se ke své smůle přimotala právě k tomuto a mě tím při čtení způsobila několik menších infarktů při napínavých scénách. Tím, že autorka zvolila hlavního hrdinu z „jiné doby“, udělala svůj příběh a její roli v něm více uvěřitelnou. Žádné jiné postavě z toho světa bych nikdy neuvěřila, že by byla schopná udělat to, co Sofie. Obětovat to, co se rozhodla obětovat ona, zachovat se jako ona a zároveň cítit to, co ona cítila.

Musím nicméně uznat, že napínavé scény a scény, které se zaměřovali na rozvoj přátelství mezi pravidly sešněrovaným bioroidem a rebelujícím člověkem, byly v perfektní rovnováze. Měla jsem pocit, že mám obojího přesně tolik, kolik je potřeba. Styl psaní přinesl více popisů a zaměření na myšlenky postav než dialogů, ale tohle mi zrovna sedí. Hodnotím rozhodně kladně, že postavy zbytečně nemlely nesmysly a všechny rozhovory přinesly něco pro příběh důležitého. Stejně kladně hodnotím popsaný okamžik, kdy se v Ichirově programu „něco zlomilo“ tím správným směrem od stroje k člověku – a to není spoiler, protože od začátku víte, že výzkumný program je zaměřený právě na to přizpůsobit bioroidí společníky co nejvíce lidem a jejich uvažování. Za tuto scénu autorce moc děkuji, protože jsem si ji úžasně užila. To byl taky ten okamžik, kdy pro mě Ichiro přestal být strojem, stal se prostě mužskou postavou, kterou jsem si naprosto oblíbila.

 

Otázku z anotace, tedy co dělá člověka člověkem, odpovídá kniha více než dobře. Bohužel musím konstatovat, že některé typicky lidské vlastnosti většinou nejsou zrovna to, čím by se lidstvo mělo nějak chlubit. V tomto ohledu jsem byla v pokušení fandit spíš bioroidům – a pokušení bylo snadné podlehnout. Ti se aspoň řídili nějakými zákony, které by pro lidi měly platit taky. Pak si zkuste nezamýšlet se nad tím, proč je pro člověka tak snadné ublížit jinému člověku. A je úplně buřt, ve jménu čeho se to ubližování děje.

Příběh mi po dočtení chybí už teď, proto jsem ráda, že budou další díly a do světa, který autorka vybudovala, se ještě podívám. Rozhodně oceňuji příběhy, které (krom skvělého počtení) mi dají možnost přemýšlet nad něčím zajímavým a důležitým.

 

Za knihu moc děkuji přímo autorce. 

Vyšla v nakladatelství Epocha a na ukázku můžete nahlédnout třeba zde.

 

 Pokud si knihu přečtete, mám pro vás otázku: Překvapí někoho, že jsem nakonec fandila robotům?

 

O knize:

Autor: Zuzana Strachotová

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 440

 

Další knihy autorky na bloGu:

Devět dní

Devět nocí

Třinácté znamení

 

Když jsem si o knihu psala, měla jsem obavu z toho „erotikou nabitá“. Trochu to ve mně budilo pocit, že v knize nepůjde o nic, než o sex a děj bude jen skomírající kulisou, aby bylo možné ten sex do něčeho nacpat. Rozhodla jsem se to risknout a případně překročit svou komfortní zónu.

 

Anotace:

Erotikou nabitá vlčí romance Ayla se cítí jako vyděděnec, nikdy nebyla uznána jako právoplatný člen smečky znamení Raka. Naděje vkládá do Konvergence – shromáždění všech smeček, kde získá nejen schopnost přeměňovat se ve vlka, ale bude jí také přidělen osudový partner vyvolený Slunečními čarodějkami. Naplní se konečně její sen o lepším životě? Nebo bude muset čelit ještě horším výzvám?

 

…

 

Na začátku hned upozorním, že pokud hledáte něco „erotikou nabitého“ tak tady rozhodně nehledejte. K mé neskonalé blaženosti zde bylo víc příběhu a opatrného sbližování mezi postavami, než skutečné akce. Naštěstí, protože popis sexu byl do jisté míry takový, jaký v knihách dost často bývá. A o tom se mi fakt psát nechce. Jen snad naznačím, že méně je někdy více… ve všech ohledech. A jen zlehka naznačit může být víc, než napsat to… tak jak třeba tady.

Kniha začíná hodně zlehka a zlehka také pokračuje. I když se slovem zlehka by hlavní hrdinka Ayla asi nesouhlasila. Ve smečce Raka, kde vyrůstá jako dcera Alfy, má dost těžký život. Vlkodlaci zřejmě dělají všechno s intenzivní vášní, šikanu nevyjímaje. Pro Aylu bude naštěstí brzo konec. Blíží se její obřad, kde získá svého vlka a pokud bude mít štěstí, tak i druha z jiné smečky, kde bude moci začít nový život.

Kdyby se to povedlo, byl by příběh dost nudný, takže se Ayle všechno podělá přímo ukázkovým způsobem. Přijde o smečku, o druha a málem i o život. Je to ale silná holka a tak se rozhodne svůj příběh změnit. Příběh o holce, která nikam nepatří, nikde ji nechtějí a tak si najde svým způsobem vlastní cestu.

 

Styl vyprávění je hodně přímočarý a psaný poměrně jednoduše. I tak mě ale pohltil na první dobrou. Autorka se nezaobírá ničím zbytečným pro děj a tlačí události dopředu akorát tím správným tempem. O nepředvídatelnosti děje se v určitých ohledech mluvit nedá, přes to mě autorka dokázala překvapit. Některé okamžiky dopadly nejdříve tak, jak jsem myslela a nakonec se dokázaly úplně převrátit. Tomu fandím. Mám ráda, když mě zvraty v ději překvapují, obzvlášť když jde o romantické knihy, které se často drží očekávaných šablon zuby nehty. Líbil se mi nápad se znameními smeček a jejich mocí podle znamení. Spojení se slunečními a měsíčními čarodějkami bylo také originální a do děje vneslo zajímavý prvek v politické části příběhu. Vůbec historie čarodějek a vlků mě bavila, i když se jí autorka moc nevěnovala a nastínila ji spíš okrajově jen v míře, kterou potřebovala pro aktuální dění. Kniha je součástí série, tak počítám, že se v dalších dílech dozvím víc.

Hlavní hrdinka byla poměrně zajímavá už jen svým osudem dcery alfy, která však nemá právoplatné postavení, protože otec ji nemá rád. Překvapivě mu proto autorka dala i celkem vzato snad i pochopitelný důvod (kromě ega). Chudák holka tak trpí za hříchy svého fotra. Naštěstí má pravou alfovskou povahu a jen tak něco ji nepřinutí se sklonit před těmi, kteří jí ubližují. Řekla bych, že určitá arogance, kterou má v povaze, je také součástí onoho alfofství. Počítám, že i její způsob více tělesného vnímání hlavního hrdiny Kadena, bude „vlčí věc“. Nebo jsem to jen pochopila po svém :) Každopádně nemůžu říct, že by vůbec nebrala v potaz jeho dobré povahové vlastnosti. Neustálé upozorňování na tělesné přednosti mužů prostě k žánru dneska patří.

Hlavní hrdina byl takový ten typický drsoň s měkkým vnitřkem. Nemusím popisovat víc. Dámy moc dobře vědí :) Autorka ani jemu nenadělila zrovna příjemný život. Respektive život měl fajn, ale v jeho osmnácti letech nabral poněkud neočekávaný směr, což momentálně vede jeho nesmiřitelnou nenávist vůči smečce Lva. Je fajn, že jsem si ho bez problémů oblíbila a že nevykazuje příliš superchlapských vlastností otravným způsobem.

 

Dvojici spojí dohromady touha po pomstě společnému nepříteli. A tato část příběhu je v podstatě tím hlavním, oč půjde. Ayla se za dramatických okolností dostane do Kadenovy smečky a autorka mezi nimi rozehraje celkem pomalou romantiku… která se nepěkně rychle zvrtne. To byla celkem škoda. Podle mě si techtle mechtle mohla klidně nechat až do dalších dílů. Asi by se mi to tak líbilo víc. Dneska ale prostě musí být sex v každé knize.

Této stránky díla jsem se nejdřív dost bála. Říkala jsem si, vzhledem k ladění obálky a zkušeností s podobnými příběhy, že „to bude samý sex“. Naštěstí to tak nebylo. Kniha byla v sexuálních scénách docela umírněná. Něco mi však na intimní stránce příběhu vadilo. Bylo to použité výrazivo při popisu sexu. Některá slova, která sem z pochopitelných důvodů nenapíšu, se mi zdála zbytečně sprostá a působila v textu jako pěst na oko. Neseděla mi k celkovému stylu vyprávění a chování postav a to ani v případě, kdy měly být ovlivněny „vlčí stránkou osobnosti“. Také mě štvaly některé věci, které jsou asi pro vlkodlačí příběhy typické. Nevím. Nemám úplně s čím srovnávat. Pokud jsem četla něco o vlkodlacích, bylo to oproti tomuto příběhu rozhodně víc umírněné ve výrazech a, řekněme, vlčí živočišnosti. Abych to rozvedla:

Chápu, že vlčí lidé mají zvířecí část osobnosti a hodně se poddávají pudům. To je vlastně naprosto logické a bylo by divné, kdyby to tam nebylo. Tady to na mě působilo rozhodně přesvědčivě. Zvířecí stránku osobnosti autorka vyjádřila snad ještě lépe, než lidskou. Oceňuji popisy toho, jak postava splývá se svým vlkem uvnitř a jak vnímá svět jeho prostřednictvím. Líbilo se mi skoro magické fungování pouta. Jediné, co mi vadilo, byla informace, že se ženy-vlčice dostávají do říje. To bylo jaksi nepatřičné. Navíc to, jak začal fyzický vztah mezi hlavními postavami, mi úplně rozbilo předchozí romantiku. Jiskření mezi postavami už bylo dost tak rozpačité, ale bylo tam. Pak přišlo jejich sblížení a způsob, jakým ho autorka pojala – jak jim v podstatě nedala na vybranou – mi trochu smrděl „znásilněním“ obou charakterů.

 

Celkově však knihu hodnotím kladně. Je rozhodně tak čtivá, že jsem ji slupla naráz a zařídila jsem si příjemný den s nenáročným, ale zajímavým příběhem, který mě od prvních stran zaujal a bavil. Postavy mi sedly a líbilo se mi, jak autorka vystihla jejich vlčí stránku. Přikládala jí skoro větší důraz, než jejich lidské části a tím opravdovější mi líčení života smeček připadalo. S Aylou jsem si užila vlčí obřad a život se smečkou, který moc příjemný nebyl. Pak autorka přidala kontrast ze života smečky, která měla všechno jinak. Mnohem víc přirozenější a instinktivnější. Každý tak pochopí, co je asi tak na životě dvanácti smeček zvěrokruhu špatně (krom politických bojů) a nejde se netěšit na to, jak se bude dál stav vyvíjet.

Těším se, s čím autorka přijde v dalších dílech, protože konec prvního byl dost dramatický a překvapivý.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete zde.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Vlci zvěrokruhu (1. díl)

Překlad: Lucie Schürerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

Smrt a jiné vrcholy mého života

Kniha mě přitáhla obálkou. Věděla jsem, že si ji přečtu ještě dříve, než jsem si vůbec přečetla anotaci. Roztomilá smrtička na obálce se síťkou na motýly byla dostačující zárukou. Čekala jsem vtipnou knihu, možná i trochu vážnou, díky tématu, ale určitě jsem nečekala, že mě bude tolik bavit.

Anotace:

Hlavní hrdina Martin není právě nadšený, když u postele své umírající babičky potká ztělesněnou Smrt. Ta si přišla pro duši staré dámy a raduje se, že ji konečně někdo vidí a slyší. Jedním si je jistá: Jim dvěma s Martinem je předurčeno, aby se stali nejlepšími přáteli. Tenhle kluk je opravdu milý človíček. A mimochodem, nikdo vám s jistotou nezaručí, že se nedá umřít na nudu nebo na zlomené srdce…Martin si časem zvykne, že se Smrt vynoří vždycky ve chvíli, kdy se mu to nejméně hodí. Když však potká ženu, o níž tuší, že je to ta pravá, musí si položit rozhodující otázku: Má vůbec smysl žít, milovat a toužit po štěstí, když stejně všechno skončí smrtí?

…

Na začátku příběhu je kluk jménem Martin. Je mu sedm let a není na něm vůbec nic zvláštního, jen okolnost za jaké jsem se s ním setkala. Umírá mu totiž babička a on se právě v Ten okamžik nachází u její postele. A tam ji (ho) poprvé spatří. Vysokou postavu v černém plášti, která má s sebou síťku na motýly. Dá se s ní do řeči a při té příležitosti zjistí, že se právě setkal se Smrtí. A může s ní mluvit! Jen on a nikdo jiný. Smrt proto na jejich vznikajícím přátelství začne velmi lpět a snaží se ho rozvíjet. Po tolika letech samoty ale není zrovna komunikačním expertem.

Ukáže se, že Martin je předurčený převzít Smrťovo řemeslo. Postupně, jak se spolu častěji setkávají, jejich přátelství se daří a Martin získává mnohé smrťácké schopnosti. A také nezdolnou chuť se smrtí bojovat za každou cenu…

Příběhem mě provázel vypravěč Martin, takže to byly jeho pocity a myšlenky, které byly ty hlavní. Martin neměl moc přátel, nebyl ani v kolektivu nijak zvlášť oblíbený. Skoro by se dal označit za outsidera. Jenže byl v celku sympatický, koneckonců je těžké nebýt divný, když vás běžně navštěvuje Smrt. I tak se snažil žít normální život. Tedy v rámci možností, protože čas od času přišel Smrt na návštěvu – většinou dost nevhod a pokazil Martinovi leckterou pěknou chvilku.

Trochu mě mátlo, že postava smrti byla muž, ale mluvila o sobě v ženském rodě. Zase se mi ale líbila představa, že duše je motýl a Smrťák má síťku na motýly místo kosy. Působilo to nesmírně jemným dojmem a trošku to odlehčilo docela závažné téma. Smrťák byl vůbec takový zajímavý podivín a získal si mě ještě snadněji než postava Martina. Scény s ním byly místy vážné a místy docela vtipné. Nic, při čem bych se smála na plné plíce, ale vtipné to bylo. Občas mi ho bylo i trochu líto, když jsem si představila tu osamělou bytost, která přišla k Martinovi na návštěvu a v ruce svírala pytlík brambůrek :).

Pan autor se nesnažil napsat žádné filosofické dílo, spíš oddechovou literaturu a to se mu i povedlo, na filosofii ale zbylo prostoru taky více než dost. Vážným tématům a otázkám ohledně lidského života a umírání se pochopitelně nešlo vyhnout.  Pan autor to ale pojal tak, že byly v podstatě všechny otázky zodpovězeny, aniž jsem dostala jedinou konkrétní odpověď :). Mohla jsem se ale zamyslet a vyvodit si vlastní závěr stejně, jako to dělal celou dobu Martin. Chvilku jsem se přikláněla k Martinovu názoru, chvilku k názoru Smrti. Dobrat se jediného „správného“ pohledu na věc bylo však nemožné.

Se smrtí jako takovou jsem se v knize setkala docela často, přesto čtení nepůsobilo pochmurným a smutným dojmem. Možná to bylo tou sítí na motýly nebo prostě jen stylem, jakým pan autor svoje vyprávění pojal. Příběh nikam nepospíchá, ubírá se svým tempem zvolna, bez nějakých velkých zvratů a akčních scén. Humor v knize je velmi jemný a milý, nepůsobí vůbec nevhodně a „černě“. Ústředním tématem není jen smrt, ale i lidský život, osud a otázka, jestli se mu lze vyhnout.

Očekávala jsem nejspíš úplně jiný konec a možná mě ten, co byl, trochu mrzel, ale zase v něm bylo trošku naděje… I když ne, konec bych napsala jiný tak, aby lépe navázal na to, co se v příběhu stalo. Pan autor si v něm přece jen malinko odporoval.

Knihu určitě a ráda doporučuji k přečtení všem. Zůstal mi po ní příjemný pocit a jakýsi klid na duši.

O knize:

Autor: Sebastian Niedlich
Překlad: Olga Kolečková
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2016
Počet stran: 296

Cinder

Série, která už je starší a dost dobře známá, se už u mě v knihovně hřeje dost dlouho. Až tak, že je škoda, nemít tu o ní aspoň nějakou tu zmínku - tedy aspoň o jejím prvním dílu. Článek se mi podařilo vyhrabat mezi staršími a nikdy nezveřejněnými :) naštěstí, protože už je to docela doba, co jsem Cinder četla naposledy.

Anotace:

Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...

Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody – mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci (roboty, vznášedla, své vlastní nefungující součástky), díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou v Novém Pekingu. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit.
Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je „pocta“, kterou dosud nikdo nepřežil.
Ale netrvá dlouho a vědci zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali. Něco cenného.
Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet…

...

Zajímalo by mě, kdo s touhle módou přišel? Myslím tím samozřejmě převypravování pohádek do moderních podob. Ne, že by mi to vadilo. Já čtu tyhle věci ráda. Jen mě zajímá, kdo byl první :). No, na tom koneckonců až tak nezáleží, důležité je, že převyprávění jsou k dispozici tuny. A dnes si vezmu na paškál jedno z nich – Popelku. Tedy vlastně Cinder, abych byla přesná.

Cinder je taková trochu netradiční hrdinka. Je jí sedmnáct, což by ještě tak divné nebylo, ale to, že je kyborg, už úplně běžné není. Žije se svojí adoptivní rodinou v Novém Pekingu a celou famílii, která čítá ještě nevlastní matku Adri, dvě sestry Perlu a Pivoňku a kyborgskou služku Iko, drží nad vodou penězi, které vydělá jako mechanička. Vyhlášená! Díky tomu také k jejímu stánku zavítá princ Kaito, který potřebuje opravit svého oblíbeného robota. A pohádka může začít.

Paní autorka zasadila svůj popelčí příběh do budoucnosti a vtiskla mu velmi osobitý ráz. Země je rozdělena na společenství. Po čtvrté světové válce se to totiž ukázalo jako nejlepší uspořádání. Příběh Cinder mě zavedl do Východního společenství – tedy do současných východních zemí. Tato čínsko-japonská kulisa byla docela zvláštní a kouzelná. Líbilo se mi to, jen prince jsem si nějak nedokázala představit jako Asiata, ale to je asi můj problém. Všechna společenství sužuje nákaza letumózou, nemocí, proti které bohužel není žádný lék. Jedinou pomocí je nakaženého izolovat a čekat, až zemře. Nemoc se nevyhýbá nikomu, dokonce ani královské rodině ne. Umírá i císař a princ Kai je nucen přijmout břemeno vlády i s ožehavým diplomatickým problémem – o jeho ruku ukrutně stojí měsíční královna Levana, která je ale opravdu strašná mrcha. Jestli si ji princ nevezme, vtrhne na Zemi s měsíčním vojskem, protože ona chce Zemi vládnout. Po zlém nebo po ještě zlejším :)

Zapojení Měsíčňanů jako největších nepřátel lidstva mi přišlo skvělé. Lidé se jich bojí pro jejich schopnost manipulovat s bioelektřinou, což působí skoro jako magie. Přinutí vás vidět je takové, jací chtějí být, dělat to co nechcete, prostě vám dokonale vymyjí mozek – říkají tomu „měsíční dar“. Levana je navíc krutá, mocichtivá a na trůn se dostala způsobem, který je z náznaků trošku krvavějšího ražení. Svým poddaným nic netrpí a stejně se hodlá zařídit i na Zemi, až bude vládnout i zde.

Paní autorce se zpracování povedlo na výbornou. Vyprávění nebylo nijak složité, ale ukrutně čtivé a příběh podaný tak dobře, že se mi tomu ani věřit nechtělo. Už jen to, že stokrát ohranou Popelku je možné takto zajímavě upravit je super. Přitom se paní autorka dokázala v podstatě držet předlohy – nechybí zlá macecha, sestry, krásný princ, popelčí kočár, ples a dokonce se najde i cosi, jako ztracený střevíček :). Všechno, co na Popelce milujete, tu je a dokonce ještě lepší. To co macecha provede Cinder, mě fakt naštvalo, je to ještě krutější, než v předloze. A konec není vůbec takový, jaký bych čekala. Protože přijdou další díly, je to zde maličko jinak, ale to nevadí. Pořád je to pohádka, takže doufám, že na konci celé pětidílné série dopadnou věci dle očekávání.

Postavy jsou takové, jaké mají být. Tady se paní autorka držela předlohy celkem věrně a nevrtala se v nějakých příliš podrobných popisech. Spíše mě nechala zaúřadovat samotnou a tak jsem si mohla postavy představovat do značné míry po svém. Toto se mi hodně líbí. Stalo se mi to už párkrát a příběh je tak pro mě ještě více osobní záležitostí, protože postavy vidím tak, jak je vidět chci – odtud možná pochází můj problém s asiatem Kaitem, prostě mi to nedošlo :). Povaha hrdinů byla samozřejmě daná, ale to mi nevadilo. Všichni víme, kdo je v pohádce kdo a jaký má být. Postavy se chovají a reagují tak, že mi to připadalo přirozené, neměla jsem pocit, že by byl někdo nedůvěryhodný nebo nadbytečný. Vedlejší postavy dokázaly krásně zapadnout na svoje místo a podepřít příběh tam, kde bylo potřeba.

Ačkoliv je děj pohádky známý, není vůbec (možná až na jednu drobnost) předvídatelný. Už proto, že je vše moderní a paní autorka se nebála rozehrát svoji fantasii v bohatých tónech. Sice bylo od začátku jasné, že v sobě Cinder a princ najdou zalíbení, stejně ale nepůsobil jejich rodící se vztah jako kýč.

Kniha je milá, oddechová, dobře napsaná, napínavá a především originální. Paní autorka dokázala, že psát opravdu umí, zatím jí všechno skvěle funguje a já se už těším na další díl. Vřele doporučuji nenechat si tuto knihu ujít!

O Knize:

Autor: Marissa Meyerová
Série: Měsíční kroniky, 1. díl
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2012
Počet stran: 386

Další knihy série na bloGu:

Nejkrásnější

Čtvrtletka I. 2023

 

První čtvrtletí roku nasadilo tempo vskutku vražedné a je, tak nějak nečekaně, definitivně v tahu. Vím, že to říkám pokaždé, ale tento rok utekly zimní měsíce, které se přece mají nekonečně táhnout, nechutně rychle. Marně přemýšlím, co je vlastně nového, protože v tom fofru jsem se ani pořádně nestihla rozkoukat, natož pořizovat do života nějaké novoty :).

 

leden

Z plánovaných věcí na tento měsíc jsem nestihla prakticky nic. Nebo spíš vůbec nic. Aspoň, že v práci se situace postupně uklidnila a už to není hnusný vánoční fofr, co otravuje každý den. Konečně se dá z práce dorazit v takovém duševním rozpoložení, že nemám chuť jít hned spát, ale jsem schopná nějaké činnosti. Pročež tedy vážně nechápu, proč jsem nic nestihla. Ono je to nakonec fuk. Můžu být jen ráda, že mě mé koníčky nevydělávají na živobytí :D protože s takovou by bylo brzo po mně a měla bych hezoučké přírodní bydlení pod mostem.

Jediné předsevzetí, které se mi zatím daří, je vytřídění knihovny. K tomu mě dost tlačí nutnost vybudovat více prostoru pro knihy, které si chci doma nechat.

 

Přečetla jsem:

Vlku zaslíbená*, Bridgertonovi VIII: Před svatbou, Vzpomínky na zítřek, Říše upíra, Dirigentka *(R)

 

Nováčci v knihovně

 

Nákupy:

Přání – knize to na Pointě nevyšlo, ale nakonec přece spatřila světlo světa.

Tajemství Heavenu – loni jsem podpořila na Pointě, letos se můžu začíst.

Les bez srdce – sehnáno na Trhu knih za supr cenu.

Vánoční prázdniny – Vánoce jsem si loni moc neužila, tak snad doladím atmosféru zpětně :)

Temné a kruté lži – láká mě a nevím proč. Snad se to vyplatí. Většinou to tak je.

 

Celkem 5 přečtených knih, 2.412 stránek a koupeno 5 nováčků.

 

únor

Z nějakého nepochopitelného důvodu na mě v únoru přišla extrémní psací nechuť. Psát cokoli byl problém. No, naštěstí se tím neživím, takže o nic nešlo, jen jsem si dala měsíc pauzu od veškerých kreativních činností :) Někdo by to možná nazval psacím blokem. To je podle mě blbost. O žádný blok se nejedná. Prostě a jednoduše se mi nechce :) V hlavě to nicméně šrotovat nepřestane nikdy, takže nápadů je dost. Teď už jen počkat na psací slinu. Třeba dorazí s jarem.

Oproti tomu se čtení dařilo skvěle a předsevzetí méně číst bylo porušeno opravdu ve velkém stylu :D ono když už porušovat předsevzetí, tak se vší parádou.

Přiznávám se také k obnovení pařanské vášně, kterou jsem byla nucena v prosinci opustit. Drahý můj mi předplatil SWTOR. Větší část únorových podvečerů jsem trávila sesíláním blesků na nic netušící Jedie a levlováním nové Sithky. Jako relax je to super, ale toho času, co to sežere…!

 

Přečetla jsem:

Vánoční prázdniny, Pomněnka: Co za světla není vidět, Hladoví*, Dvůr temnoty*, Štěstí voní jako chleba* (R), Hypotéza lásky, Jeden rok*, Přání!, Dvanáct měsíců

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Štěstí voní jako chleba – nalákána na Skotsko, sáhla jsem po této knize.

Víkend plný viny – tenhle typ knih si umím užít.

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Zlatá – nová Meyer, to musíš mít! :)

My všichni neřádi – vypadá to vážně skvěle a protože už jsem to i přečetla, tak vím, že je :)

Stačí mávnout křídli – nalákána doporučeními.

Hypotéza lásky – také na doporučení.

Dvanáct měsíců – protože když jsi z prvního dílu unešená, musíš mít i druhý :)

Princezna noci a stínů – odměna za návštěvu zubaře :) tuto rozkošnou tradici zavedla máti coby úplatky v dětství. Doporučuji, funguje to skvěle.

 

Podporuji vydání:

Padlý vládce nebes – knize se podařilo vybrat potřebné prachy, takže se můžu v budoucnu těšit.

 

Celkem 9 přečtených knih, 3.229  stránek a koupeno 6 nových knih.

 

březen

Konečně se probudil můj spící psací múzák a trochu jsem pohnula jak s Gambitem tak s články na bloG. Jsem přesvědčená, že pauza pomohla, protože nově předělané a upravené věci příběh rozhodně vylepšují. Kupodivu se mi postupně rýsuje v hlavě čím dál víc přepracování Dámy. Dopadne to tak, že první verzi si uschovám pro potěšení a druhá verze se bude ubírat úplně jinými cestami – opět jsem přesvědčená, že to bude spíš ku prospěchu věci. Takže jakmile posunu Gambit prvním čtenářům, vrhnu se na to. Posouvání se posunulo na další čtvrtletí a fakt doufám, že se moje únorová lenivost a tvůrčí nechuť nevrátí.

Naplno se rozjela předprodejová knižní sezóna. To byl vždycky můj oblíbený sport :D Snažím se krotit, ale jsou knihy, které prostě doma mít chci.

 

Přečetla jsem:

Kniha noci, Přízraky noci, Víkend plný viny *(R), My všichni neřádi, Půlměsíční město 2, Vinnetou, Chce to dva *(R), Rapsodie, Šepotání

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Chce to dva – odhaduji to na romantickou komedii. Na ty je nálada vždycky.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

12 králů Šarachaje – úlovek z bazaru za super cenu. Je na doporučení, tak jsem zvědavá.

Království lhářů – supr výhodný nákup z rušeného knihkupectví. Dlouho na seznamu, konečně doma.

Tisíc dokonalých tónů – malá radost z LK za pár kaček.

Budoucí královna – opět rušené knihkupectví.

Do pekel – podle anotace to vypadá jako něco, od čeho neodtrhnu oči.

Litersum – nalákala na téma. Buď to bude super nebo tuctovka. Snad to první :)

 

Celkem 9 přečtených knih, 3.700 stránek a koupeno 6 nováčků.

 

čtvrtletí celkem?

 

Celkem 23 knih a 9.341 stran. Koupila jsem „jen“ 17 knih.

 

Pořád říkám, že je škoda, že mě za čtení neplatí. Mít korunu za stránku, budu mít každého čtvrt roku příjemné prémie :). Aspoň se můžu pochválit, že když už jsem nakupovala, bylo to většinou v akcích a tak jsem vlastně „ušetřila“.

Seznam všech článků o knihách je již tradičně k nalezení zde, případně i s obrázky v albech na FCB. Ano, jsem tak stará a nepružná, že jsem si instáč ještě pořád nedokázala oblíbit a do budoucna to ani nemám v plánu.

Knihy ve spolupráci, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

 

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem. Pokaždé to sice nevyjde a kniha mi nesedne, v Gradě to ale berou sportovně a negativní recenze nevyčtou ani slovem. Za takový přístup jsem vděčná.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Těší mě, že je vás tolik a pořád čtete můj bloG, i když blogům mělo už dávno odzvonit.

Tento bloG se zatím chcípnout nechystá, takže se uvidíme v dalším čtvrtletí. Užijte si jaro!