Člověk by si myslel, že po smrti najde klid. No…
V některých případech to nemusí být tak úplně pravda. Vítejte v Ruinách – v místě, kde jsou smrtky doma.
Na knihu jsem narazila úplným omylem. Upoutala mě její obálka na FCB, kde ji doporučovala spokojená čtenářka ani nevím ve které skupině. Po velkém pátrání jsem zjistila, že v knihkupectví tuto četbu z pera domácí autorky neseženu a tak následovalo ještě větší pátrání, než jsem chytila stopu a do hodiny od prvního spatření měla knihu objednanou.
A hned na začátku oznámím, že tady mě vedla šťastná náhoda. Protože nepřečíst tuto knihu, cítila bych se rozhodně ochuzená o skvělý příběh, který si přečtu ještě hodněkrát. A upřímně, ať přemýšlím jak přemýšlím, druhou takovou knihu neznám.
Anotace:
…
Ema je smrtka. Zemřela už hodně dávno jako poměrně mladá holka, takže je na pohled i poměrně mladou smrtkou, i když vlastně tak úplně mladá není, protože jí za krkem sedí už nějakých pár stovek let, kdy se věnuje smrtkování – tedy převádění duší zemřelých na druhý břeh.
Žije s ostatními smrtkami na hradě, kterému říkají Ruiny někde na pomezí našeho a onoho světa. Smrtek je tam poměrně dost a jsou z různých období a různých kultur. Není teda moc překvapením, že na podobném „internátě“ vznikají různé zajímavé situace zapříčiněné právě kulturním nepochopením. A smrťáci nejsou imunní ani vůči lásce, žárlivosti a všem možným dalším veskrze lidským pocitům. Nejsou to chladné stroje na zabíjení, nejsou to ani všemocní superhrdinové. Skoro by se chtělo říct, že jsou to lidi, jako my. A díky tomu je tenhle příběh tak neodolatelný.
Nápad se smrtkami byl ten, který mě přitáhl. Několik příběhů na toto téma už jsem četla, proto jsem se trochu bála, jak moc se jim Jeden rok bude podobat. Něco mi říkalo, že zrovna z toho přeci jen v tomto případě strach mít nemusím. A taky že ne!
Děj knihy se odehrává během jednoho roku, od Silvestra do Silvestra. Za tu dobu se však stane opravdu hodně věcí a celkem poklidný, nebo spíš rutinní život hlavní postavy nabere úplně jiný směr a přinese jí změny, které nečekala ani náhodou. Ema vypráví svůj příběh s nadhledem a sarkasmem, který je její hlavní zbraní proti nejistotě a obavám, které má a které umí skvěle zamaskovat před každým, kromě svých nejlepších kamarádek a kolegyň. Umí si udělat legraci prakticky ze všeho a zasmát se sama sobě, když jí do smíchu třeba zrovna není. Možná díky tomu se jí daří přežít věčnost v Ruinách a náročnou práci smrtky.
Paní autorka stvořila ve svém smrtčím světě perfektní hierarchii. Byl dost rozdíl mezi novou smrtkou a tou, která je už služebně starší. Stejně tak velký, jako mezi služebně staršími a „vedením“ celého smrtčího řádu. Protože někdo tomu chaosu v Ruinách velet musel. Musel udržovat pořádek, určovat pravidla a bdít nad jejich dodržováním už jen z toho důvodu, z jak rozličných kultur a věků obyvatelé Ruin jsou.
Pochopitelně, že pravidla, která musejí smrtky dodržovat, se občas snaží jako rozjívení puberťáci obcházet. Obzvlášť Ema je na lumpačiny machr. Občas něco ukradne ze společných prostor, má slabost pro sladké a problémy s autoritami. Naštěstí těch smrtelně vážných pravidel zase tolik není a Emě ledacos projde – což ovšem neznamená, že za vlastnosti, jako je třeba lehkomyslnost, nezaplatí svou cenu.
Svým smrtkám dala autorka také nějaké ty zajímavé schopnosti a mně se moc líbilo, že s jejich zvládáním měla například Ema docela potíže. Protože ano, Ema má speciální dovednost. Nedosáhla v ní však pokroku lusknutím prstů a musela pro zlepšení svých schopností něco udělat. Většinu toho konání šla daleko za vlastní komfortní zónu a situace, které z toho vznikly, byly občas k popukání, občas vážné, ale vždycky se skvěle četly. Docela mě zajímá, kam tahle její speciální dovednost povede v dalším pokračování (jestli bude), protože zatím žádné konkrétní využití neměla, krom toho, že kvůli ní musela být Ema zařazena do speciálního výcviku, aby se naučila zvládat své emoce i své schopnosti. A tedy samozřejmě hodí se pro konzumaci maršmelounů, ale to jen tak pod čarou :)
Autorka obrovsky vyniká hlavně v tvorbě dobrých a vtipných dialogů a situací. Ema je drzá jako opice, nic si nenechá líbit, díky své pohotovosti a břitkému jazyku se umí vykecat z kdejakého průšvihu a některé další postavy si v ní s ničím nezadají. Obzvlášť skvělé byly interakce s jejím mentorem smrtkou-vikingem Ericem, Lucienem nebo s úžasným, tajemným, málomluvným, krásným feratem Eskarem. Je jasné, do koho jsem úplně zblbla, že? :) Přitom Eskar nebyl takový ten prvoplánový hejsek. Jistě, vykazoval některé v YA populární vlastnosti idolů, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak! Zdá se, že přesně takoví hrdinové mi vyhovují. A přesně takové hrdinky, jako je Ema. Vůbec mě nepřekvapilo, že Ema zapadala spíše mezi mužské osazenstvo. Mezi smrtčími dámami měla jen dvě své nejlepší kamarádky.
Všechny postavy, které se autorka rozhodla více v knize použít, byly skvěle napsané. Nevím, jestli mi bude jako argument uznáno, že mi mezi nimi bylo dobře, ale ono opravdu bylo. Ať už jsem byla v Ruinách nebo s Emou a některou z jejích zbloudilých lidských duší, které měla na krku, bylo mi prostě dobře. Mezi smrtkami bylo tolik zajímavých osobností, že bych v Ruinách snad i chtěla žít, abych je poznala. Skoro bych řekla, že se mi po nich stýská.
V anotaci zmiňované řešení mezismrtčích vztahů v knize opravdu bylo. Na věčnosti je totiž čas poměrně dlouhý, a když už jsou zavření kluci a holky dohromady, vyhněte se tomu. Smrťáci si navíc do života po životě přinášejí dost svých lidských vlastností a řekněme si na rovinu, vztahy prostě vedou. Kdo by chtěl být na věčnosti sám, ať už jde o vážnou lásku nebo jen teplou postel za chladných nocí nebo po dlouhém sbírání duší. Všechno tohle vztahové bylo dobře pojaté. Vůbec ne kýč, vůbec ne přehánění a vůbec ne prvoplánová romantika. To jiskření mezi ústřední dvojicí bylo úplně elektrizující. Sice jsem hned věděla, s kým Ema vybuduje vztah, vůbec mi to nevadilo. Jejich vztah byl vytvářený pěkně pomalu a uvěřitelně, jak to mám ráda. Nejdřív důvěra, přátelství, potom až přitažlivost. A Ema byla ve vztazích hodně zranitelná a s důvěrou měla problémy.
I když vztahů – nejen milostných – bylo v knize dost, nezapomínala autorka ani na to hlavní v životě smrtky, tedy na pracovní povinnosti. S Emou jsem se dostala i ke sběru duší. Líbilo se mi, že autorka to smrtkám trochu zkomplikovala a zavedla do děje Zbloudilé. Ema si s nimi docela užila a mně se tyhle části líbily stejně, jako dění v Ruinách.
Do příběhu se povedlo zakombinovat také moderní technologie a některé smrtky je uměly zdatně užívat. I když to nebylo nic, nač by byly z epochy, ve které žily zvyklé, uznávaly, že třeba takový mobil umí být dost praktickou záležitostí. A filmové večery taky nejsou špatný program, když zrovna nesbíráte duše. Pobavilo mě, jak autorka vyřešila otázku fungování a nabíjení takových přístrojů v nadpřirozeném světě.
Celkové hodnocení je nadmíru vynikající. Autorka čaruje s parádní slovní zásobou a atmosféra v Ruinách je skvělá. Kniha zanechala obrovský dojem a řádnou knižní kocovinu. Rozečíst něco po tomto není úplně lehké, tak se na to připravte :) Taky se připravte na skvělý, originální svět, úžasné postavy, vtipné dialogy, příjemnou romantiku, nějakou tu akci a nebezpečí a na lásku jako trám. Myslím tu vaši k příběhu a postavám, která se vyklube po přečtení.
Nějaký ten drobný češtinářský úlet, překlepík, chybějící písmeno nebo jiný nešvar výjimečně odpouštím. Normálně mi to v knihách vadí, když si všimnu, ale tady toho nebylo zase tolik a navíc byla kniha natolik skvělá, že mi to zážitek při čtení nekazilo.
P.S.: Jak tak na čtení vzpomínám… jdu si to přečíst znova. Stejně se k tomu schylovalo už od dočtení poslední stránky.
O knize:
Autor: Eleanor Corvin
Vydal: Bookla
Rok vydání: 2021
Počet stran: 393
A abych vám ušetřila hledání, knihu seženete zde: https://www.bookla.cz/eshop/zbozi/10000419
2 komentáře:
O knize slyším poprvé a jů. :) Skvělá obálka i anotace. .)
Řekla bych, že ji zatím moc lidí nezná. Třeba se to změní :) Díky za komentář a přečtení.
Okomentovat