Moře rzi

 

„Jediná pravda, kterou musíte v souvislosti se smrtí strojů znát, je, že čím rychleji se blíží jejich konec, tím víc se chovají jako lidé. A lidem se nikdy věřit nedalo.“

Moře rzi nepatří úplně mezi novinky. Spíš mezi ty déle odkládané, na které konečně přišla chuť. Nakonec se stala dalším nečekaným pokladem z hloubi knihovny, tahle sci-fi dystopie mi připadala naprosto skvělá. Jak nápadem, tak zpracováním i myšlenkami, které docela zajímavě zarezonovaly.

Anotace:

Během globálního povstání je lidstvo vyhlazeno právě těmi stroji, které byly vyrobeny, aby mu sloužily. Nyní světu vládnou Jedny světové inteligence – obrovské mainframy, které asimilovaly mysli milionů robotů.

Ale ne všichni roboti jsou ochotni vzdát se své individuality a Křehule – samotářka a sběračka odpadků, zaměřená výhradně na přežití – je jedním z těch, kteří se ještě drží.
Jenomže individualita má svou cenu a po téměř smrtelném setkání s jinou UI je Křehule nucena najít si nějaké útočiště. To však není vůbec jednoduché, protože se jedna JSI rozhodla obléhat nejbližší bezpečné město.

Kriticky poškozená Křehule musí vydržet dost dlouho na to, aby našla nezbytné vzácné součástky a mohla se opravit – ale jak robotovi pomalu odchází procesor, vynořují se všechny jeho staré vzpomínky. A to pro Křehuli znamená především jednu děsivou vzpomínku.

 

…

 

Lidstvo dávno vymřelo, konkrétně před patnácti lety byl zastřelen poslední muž a na nehostinné a zpustošené zemi žijí jen stroje – roboti, které lidé vytvořili, aby s jejich pomocí zabezpečili různé druhy prací a bohužel udělali tu chybu, že jim dali i vědomí a vlastní rozum.

I když roboti vyhráli válku s lidstvem o planetu, nevedou si na ní úplně nejlépe. Pomalu se blíží hranice jejich životnosti a součástky k opravě nejsou moc dostupné zboží. Někteří zoufalí roboti vyrážejí za poslední šancí jak součástku získat do Moře rzi – hřbitova strojů, který se rozkládá na části území bývalých států Michigan a Ohio. Tam odcházejí nebo jsou vypovězeni všichni, co jsou na hranici vyhoření a nacházejí se ve stavu selhávání systémů a „šílenství“. A v jejich nefunkčních tělech by mohl selhávající robo-občan najít součástku, kterou potřebuje, nebo nějakou, kterou by mohl směnit.

Ostatní, zatím fungující občané, žijí v malých komunitách, které se ale musejí ukrývat před velkými mainframy. Když se neukryjí a neutečou, budou pohlceni a stanou se součástí obří supersítě, jejich data budou včleněna a přestanou samostatně existovat. Tito svobodní roboti však o svoji individualitu přijít nechtějí a tak utíkají z místa na místo a ukrývají se, dokud je bojové jednotky mainframu nenajdou a nedonutí k útěku zase někam jinam nebo k připojení k celku.

Křehule – robotka model Pečovatel - která příběhem provází, číhá právě tady, v Moři rzi. Pronásleduje napůl šílené různě porouchané roboty, kteří věří, že se nějak dokážou opravit sami a vytoužená součástka je v moři – pohřebišti už už na dosah. Dělá to, protože nemá na vybranou. Potřebuje jejich součástky, aby je mohla směnit za nějaké, které se hodí jí. Životnost jejích vlastních součástek pomalu dobíhá, jakékoli poškození některé z důležitých částí pro ni může být fatální. Není a nechce být součástí ani jedné ze dvou vládnoucích supermyslí a tak nemá jiný přístup k náhradním dílům, které potřebuje. Zároveň však vyznává jisté zásady – bere si pouze od umírajících nebo mrtvých jednotek – občanů.

 

V této knize jsem dostala zajímavý příběh ve stylu starých dobrých scifáren. Důraz je položený na příběh se značnou podobností k lidskému a zajímavou myšlenku a zároveň nechybí ani momenty nacpané akcí a napětím.

Současnou linku Křehulina příběhu příběhu protíná její vyprávění o věcech minulých a její vzpomínky na to, jak a proč zmizelo lidstvo. Kdy a jak se objevily první mainframy? Jak se stalo, že největší supermysli sjednoceného robotího světa pronásledují základní svobodné robotické jednotky? Kdy padl první výstřel ve válce robotů proti lidem a kdo to začal? Skoro jsem měla pocit, že jde o takového robotího Orwella. Tohle vzpomínání má ze začátku knihy mírně navrch a vůbec to nevadí. Události v něm jsou zajímavé a obsahují hodně myšlenek, které rozebírají i současné lidské chování a postoje k důležitým věcem. Myšlenka, že lidstvo si ve jméno pokroku a pohodlnosti kope vlastní hrob, se zde jevila ne pravděpodobná, ale stoprocentní. Zrcadlo zaniklé lidské civilizaci nastavuje právě chování robotů ve válce a po ní a jejich vzpomínky na život s lidmi.  Roboti zprvu nezatížení individualismem a potřebou se za něco rvát a vymezovat se, měli na začátku války o životní prostor hodně navrch.

Způsob, jakým bylo zachyceno přemýšlení a chování strojů, mi připadal téměř lidský. Kdyby nebylo určitých specifických věcí, dalo by se klidně zapomenout na to, že se o lidi nejedná. Pan autor tu na specifické věci nezapomínal a neustále se někde vynořovaly – byl zajímavý pocit, jak jsem se při čtení vžila do lidského uvažování a prožívání a toto mě vracelo zpět k robotické realitě příběhu. Díky tomu bylo možné mít k postavám robotů bohatší vztah, než kdyby to prostě byly univerzální, centrálně myslící stroje. Tito měli vědomí a oproti jednotkám supermysli byli krásně rozpoznatelní, měli osobnosti, byť v umělém těle. V některých ohledech byli možná lidští až moc – nechybělo jim sobectví, vůle přežít a bojovat za každou cenu (i kdyby ji měl zaplatit někdo jiný). Nešlo si nevšimnout jisté podobnosti mezi náboženstvím lidí a centralizací v supermysli u robotů. Dokonce i ti samostatní si postupně vyvinuli něco jako víru, i když v mnoha případech šlo trochu o šílenství a trochu o data.

Líbilo se mi, že zde nebyli roboti tak úplně pány světa s kontrolou nad situací, měli jistou úroveň bezmoci a hlodal je zub času. Oproti hypermoderním scifi to byla příjemná změna. Chyběl tam ten prvek nadvlády a naprosté úspěšnosti strojů po převzetí země. Vítězové prohrávali v boji s ještě silnějším zástupcem vlastního druhu. Museli se skrývat, bát se, bojovat o život a u toho cítili silnou touhu po zachování sebe sama. Stroje to trochu polidštilo – hodně polidštilo. Zajímavý prvek příběhu bylo popisované šílenství robotů a selhávání jejich paměti. Pan autor to tak zajímavě zakomponoval do děje, že (zvlášť u Křehule) jsem díky tomu zjistila některé zvlášť závažné události, které formovaly osobnosti robotů během války s lidmi.

Na mě tahle scifárna docela zapůsobila. Kniha měla při čtení mou maximální pozornost i ve chvílích, kdy se nedělo nic až tak akčního. Získala si je prostě jen zajímavostí tématu, myšlenkami a dobrým zpracováním. Zároveň ale nejde o náročné sci-fi, které by vyžadovalo extra soustředění a hluboké pátrání v hlubinách vlastních technických znalostí nebo morálních hodnot. Prostě příjemně oddechová záležitost.

O knize:

Autor: C. Robert Cargill

Překlad: Marek Čtrnáct

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2019

Počet stran: 336

 

Další zajímavé sci-fi knihy na bloGu:

 Spát v moři hvězd - nejnovější počin pana Paoliniho, jinak známého jako autora Eragona.

Člověk Nula - zajímavé a dobře napsané. Nepříjemně fascinující pohled na budoucnost. Vřele doporučuji!

Liščí gambit - skvělý a originální military sci-fi příběh.

Enderova hra - velmi doporučuji. Naprosto brilantní kniha.

My jsme legie - začátek příjemné série. A docela zábavné čtení.

Navigátoři Duny - příběh z mého oblíbeného univerza nesmí chybět!

Na odvrácené straně - trocha měsíčního noáru.

 

Letní sázka

 

Tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít. Letní lásku, romantiku a dva spisovatele, kteří společně tvoří v příjemném prostředí malého amerického městečka u velkého michiganského jezera. Očekávala jsem příjemný a oddechový románek s navyklou šablonou. To jsem dostala, ale k mému překvapení i něco navíc. Nebylo to jen o lásce, ale taky o vyrovnávání se s nečekanými událostmi v životě.

 

Anotace:

Augustus Everett je uznávaný autor klasických románů. January Andrewsová píše romantické příběhy. Zatímco její příběhy končí happy endem, jeho knihy vrcholí tragickou smrtí nebo deziluzí všech hrdinů. Pro January byla rodina vždycky oporou, Gusovo dětství nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Jsou jako noc a den (nebo jako leden a srpen). Jenže jsou skutečně všechny věci v životě tak, jak se jeví na první pohled?
January přijíždí do nově zděděného domu na břehu Michiganského jezera v ne úplně dobrém rozpoložení: tíží ji otcova smrt a tajemství, které se po jeho smrti dozvěděla. Navíc se jejím novým sousedem stane právě Gus, bývalý spolužák z vysoké školy, s nímž celé roky studia soupeřila. Rychle ale zjistí, že toho mají společného mnohem víc než jen zážitek z dávného kolejního večírku. Například to, že oba shodně trpí neschopností dopsat svou knihu.

A tak spolu tihle dva jednoho pošmourného večera trochu nečekaně uzavřou sázku, která je má vyvést z autorské krize: Augustus stráví celé léto psaním o něčem se šťastným koncem a January se pokusí napsat velký americký román. Ona ho pro inspiraci bere na výlety do míst, k nimž patří pořádná dávka romantiky, zatímco on s ní objíždí přeživší pamětníky sebevražedného kultu (co jiného by se od něj taky dalo čekat?). Plán je, že oba svou knihu dokončí a nikdo se do nikoho nezamiluje. Vážně.

 

…

 

January Andrewsová je autorka romantických příběhů se šťastným koncem. To je život, jaký odjakživa zná - i přes těžkou nemoc v rodině měla doma odjakživa zázemí a byla milovaným dítětem. To je život, jaký si vysnila i pro sebe: osudová láska jako u rodičů, její úžasný partner a její úspěšné knihy – všechno na vlnách perfektní lásky a šťastných konců. Jenže život jí z ničeho nic nastavil i svou nehezkou tvář. Táta jí zemřel a po smrti se přišlo na jeho nevěru. Máma o tom nechce mluvit, ale věděla to celou dobu. První duhová bublina štěstí a lásky tak praskla pod hrotem podvodu a předstírání. Druhou bublinu surově propíchnul její perfektní přítel, když se s ní rozešel. A ta poslední? January přišla o svou víru v lásku a šťastné konce a nemůže psát.

Augustus Everett je úplně jiný spisovatel než ona. Píše vážné romány, bez dobrých konců, ale plné těžkých témat a ran osudu. On sám je na první pohled taky takový, vážný, odměřený a rozhodně ne ten typ, který by se procházel ruku v ruce se svou životní láskou při západu slunce.

Tyhle dva, kteří spolu nemají na první pohled nic společného, spojuje hned několik věcí. Za prvé tvůrčí krize, za druhé nedávná obrovská a bolestivá změna v životě a za třetí sousedící domy u jezera v Michiganu, které jsou od sebe oddělené jen úzkou uličkou a oba si vidí prakticky do talíře.

Navíc se spolu znají už od školy. Do oka si nepadli tenkrát a ani teď to nevypadá na extra přátelství. Jenže oba mají jedno léto na to, aby dokončili svou knihu a oba s tím mají trochu trable. A aby podpořili tvůrčí chutě a zároveň ukázali tomu druhému, zač je toho v odlišném žánru loket, vsadí se. Gus napíše romanci se šťastným koncem a January zase knihu, která bude odrážet realitu běžného života bez něj.

 

Jednu věc autorce nemůžu upřít. Dokázala napsat moc příjemný příběh, který i když je v něm dost těžkých okamžiků a postavy mají trápení, je zároveň plný naděje a příjemných chvil. Pesimismus z knihy nedýchá, i když postavám občas není lehko, naopak se při čtení dá i zasmát. Oceňuji vyváženost romantické a vážné linky. Byla to příjemná kombinace a obě části příběhu pěkně plynuly pospolu a udržovaly mě u stránek a plnou chuti dozvědět se nejen o tom, jak to dopadne s láskou, ale také něco o životech postav a o tom, co je formovalo do osobností, jakými jsou a co teď, v dospělosti, ovlivňuje jejich psaní.

Začátek, kdy January přijíždí do domu u jezera, vůbec nevypadá na to, že by se o nějakou lehkou letní romantiku mělo jednat. Hrdinka je sežvýkaná událostmi minulého roku, přišla o všechno, co jí dodávalo stabilitu a jistotu a cítí se hodně sama. Když se k tomu přidá ještě tenčící se konto, nutnost napsat knihu a netrpělivý nakladatel, je nabíledni, že nic z toho v ní jiskřičku tvůrčího ducha nevykřeše. Jenže pak potkává jeho, Guse, a i když ho v zásadě nemusí a považuje ho za namyšleného „chladnokrevně nadrženého“ suchara (byť přitažlivého), je každé čtenářce od začátku jasné, že tady jiskra přeskočí a nejen ta tvůrčí.

To, že autorka nechala postavy se spolu vsadit, jí krásně umožnilo spoustu společných scén mezi nimi dvěma, aniž by působili násilně a uměle. Prostě je přirozeně včlenila do života svých postav – January pomáhá Gusovi najít romantickou inspiraci a on jí zase ukazuje tu horší stránku. V příběhu jsem tak našla chvilky, kdy oba pracují každý zvlášť i ty očekávanější, kdy jsou spolu. To se mi líbilo, protože autorka si díky tomu nemusela vymýšlet žádné „náhodně“ romantické situace. Postavy měly důvod je přímo vyhledávat a v příběhu to nepůsobilo prvoplánově, jak to někdy jindy bývá. Přidanou hodnotou byla i perfektní chemie mezi postavami – ti dva jsou spolu prostě úžasní. Neměla jsem problém uvěřit tomu, že je to k sobě táhne. Bylo to z řádků doslova cítit. Stejně tak jsem chápala i tu jejich opatrnost. Autorka prostě emoce příběhu zvládla předat perfektně.

Své postavy autorka vypiplala opravdu do hloubky. Obzvlášť u January to bylo výrazné, protože ona příběh vyprávěla a tak byl vhled do jejích myšlenek hlubší. January byla doslova umanutě zaměřená na dobré konce a překvapivě neměla své štěstí jen tak zadarmo. I v jejím životě bylo od dětství hodně náročných okamžiků, ona ale bojovala za své zdání dokonalosti. V tomhle svém povahovém nastavení byla celkem spokojená, i když si někde hluboko uvnitř uvědomovala, že to není opravdové. Pochopila to až po té, co v jejím životě všechno to pečlivě budované štěstí shořelo na popel a dál předstírat nešlo a ani nebylo co a komu. Její citové nejistotě a nutnosti hledat nový způsob, jak se k věcem stavět, nebylo problematické věřit – a nebude to problém pro nikoho, kdo už o růžové brýle přišel.

Gus oproti ní nikdy neměl ani iluzi šťastného dětství. Nikdy si tedy nevystavěl tu potřebu budovat vzdušné zámky, protože on musel realitu vnímat a čelit jí. Jako osobnost působil na první pohled vyrovnaněji, cílevědoměji a klidněji. Jen tak něco s ním nezmítalo a navenek ho málo co rozhodilo. Uvnitř už to tak jednoznačně nastavené neměl. Absence zázemí v dětství ho naučila nedůvěře k lidem a očekával spíš kopanec než šťastný konec.

Líbilo se mi, jak autorka pěkně zdůraznila rozdílnost hrdinů. V těch očividných věcech, jako je rozdílné dětství, povahy, odlišná tvorba a světonázor, ale i v roztomilých maličkostech jako jsou třeba jména Augustus a January.

 

Kromě rodící se lásky se příběh zaměřuje i na překonávání trablů a zklamání a postavy mají kvůli tomu každá svůj důvod, proč být v nově vznikajícím vztahu opatrní a nejistí. Uznat důvody jejich opatrnosti jsem neměla problém ani v jednom případě. Nejednalo se o žádné pseudoproblémy. Příběh postavy provede nejen začínající láskou, ale i smířením s ostatními okolnostmi v jejich životě. A i když na začátku knihy mají nějaký názor, je tu naděje, že se jejich postoje mohou změnit.

Pro čtenáře je od začátku snadné některé z postav a jejich činy a smýšlení odsoudit, jenže autorka ukáže, že život není jen černý a bílý a postupně i čtenáře přiměje k tomu svůj názor přehodnotit a odsudky zmírnit (když postavy pozná a pochopí je). Líbilo se mi, že si autorka dala práci i s vedlejšími postavami a více je zapojila do života obou hlavních. Kniha tak nepůsobila plytce a netrpěla jen úzce zaměřeným pohledem na ty dva. Díky tomu ani nepůsobí příběh zbytečně jednoduše, jako někdy letní romance bývají. Čtenář, který sám už něco zažil, se bude na příběh dívat jinak než ten, komu půjde jen o romantiku. Oba ale najdou to, co potřebují.

Romantika, na kterou kniha láká, je tu perfektní. Vztah se rodí pomalu a lehce. Nikde se netlačí na pilu a January s Gusem se postupně poznávají a učí se spolu fungovat. Autorka krásně vypíchla okamžiky, ze kterých se jejich vztah rodil a scény, v nichž si k sobě hledali cestu, byly úplně přirozené. Když postavy zaváhaly a na jejich společné cestě se objevil výmol, věděla jsem přesně proč to tak je – proč se Gus drží zpátky nebo proč January tak vyvádí. Nebylo to prostě proto, že to v podobných šablonách příběhu je zvykem.

Autorka se velmi zaměřuje na postavy. Pro romantický příběh, který má být o lidech, jejich povahách a vznikající lásce je to rozhodně dobře. Možná bych ale uvítala trochu víc popisů prostředí a něco, co by mi víc navodilo pocit léta. V knize hodně pršelo, bylo vlhko a vedro nebo naopak zima. Jinak jsem si ale vůbec neuvědomila, že se děj skutečně odehrává v létě. Kdybych u michiganského jezera nebyla (a v malých amerických městečkách) asi bych si ho úplně nedokázala představit. Rozhodně to ale není chyba knihy – popisů bylo více méně dostatek. Jen jsem si toho tak všimla mezi čtením :) Každopádně, pokud by to někdo za nedostatek považoval, je to bohatě vynahrazeno perfektním zpracováním postav. Což na druhou stranu může upoutávat moc pozornosti k nim a méně k lásce. Možná to má důvod, proč bývají letní románky hodně jednoduché čtení :)

Problémem pro mě zůstal pouze konec. Jak se často ukazuje, bývá pro mě zajímavější cesta než cíl a skutečný šťastný konec nepotřebuju mít rozebraný až do poslední tečky. Tady navíc vůbec nebylo potřeba, aby si hrdinové vysvětlili své city, protože z jejich chování byly krásně rozpoznatelné, upřímné. Vůbec by mi nevadilo, kdyby o nich na konci nemluvili. Nevadí mi si domýšlet, ale chápu, že jiné čtenářky to mají jinak.

Kniha není jen běžným a průměrným oddechovým letním románkem. Je to také příběh o tom, že všechno se dá překonat. January měla pravdu, šťastné konce existují, jen je někdy nutné se za ně porvat, otevřít se jim a vyrazit jim trochu naproti :)

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Kniha už vyšla, takže ji bez problémů koupíte třeba tady.

 

P.S.: Po přečtení ostatních názorů vidím, že můj pohled na knihu je asi trochu jiný :) v jednom se ale shodněme všichni: kniha je příjemné čtení a stojí za čtenářský čas.

O knize:

Autor: Emily Henryová

Překlad: Tereza Libichová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 384

Další knihy se spisovatelem v hlavní roli:

Ukradený příběh - můj názor zde.

Každé řešení má svůj problém - můj názor tady.

Krásné věci

Neber toho příliš, nebuď hamižná. Ber jen věci, které okradenému nebudou chybět. A okrádej jen toho, kdo ztrátu finančně unese. 

(pravidla podfukářky)

Kniha mě utáhla (jako ostatně většinou) na krásnou obálku a lákavou anotaci. Bohužel se někdy stává, že tyto dvě věci jsou na knize to nejlepší – naštěstí to ale není případ Krásných věcí. Podle názvu to sice nevypadá, ale o krásných věcech příběh rozhodně nepojednává, alespoň co se životů obou hlavních postav týká. Naopak – příběh je plný podvodů, podvodníků a lidí co lžou okolí i sami sobě.

 

Anotace:

Jako malá toužila Nina po umělecké kariéře v New Yorku. Její sen se však nakonec rozplynul, a tak začala se svým přítelem Lachlanem okrádat zlatou mládež v Los Angeles. Měla k tomu ostatně ty nejlepší předpoklady: i její matka byla totiž zkušená podvodnice.
Když se ale matce vrátí rakovina, musí jinak rozvážná Nina jednat velmi rychle, aby sehnala peníze na drahou léčbu. Rozhodne se tedy vydat i s Lachlanem k jezeru Tahoe do sídla Stonehaven, kde žije mladá dědička Vanessa, a uskutečnit tam svůj dávný plán.

 

…

 

V dětství Nina chtěla hodně věcí. Kamarády, jedno stálé místo k žití a možnost dodělat si školu a věnovat se umění. Bohužel nedostala ni jedno. Na místo dobré matky a bezpečného a klidného dětství měla harcování z místa na místo, matku nedospělou a nezodpovědnou a k tomu věčné útěky před nedostatkem peněz a odpovědností za vlastní život. Její matka měla věčně plnou pusu normálního života a velkolepých plánů na zářnou budoucnost pro ně obě a přitom nebyla schopná starat se ani sama o sebe. Normální práce nebyla nic pro ni a tak se živila drobnými podvody – byla podfukářka, jak sama říkala. A dokonce si to dokázala obhájit sama pře sebou – ti okradení byli bohatí, ani si toho nevšimli a beztak si to i zasluhovali.

Štěstí ale došlo. Jednoho dne matka onemocněla a tak Nina, která se mezi tím snažila žít sama v New Yorku, musela přijet zpět k ní a postarat se o ni. Jenže na drahou léčbu nemohla vydělat poctivě a tak se začala živit tím, co od dětství znala – podfuky.

Zrovna teď plánují s parťákem Lachlanem jeden velký, v němž spojí získání velkého obnosu peněz z cizí kapsy s pomstou lidem, kteří nasměrovali její život na dno společnosti…

 "Každý zločinec má svůj osobitý rukopis a ten můj spočívá v tom, že pozoruji a čekám. Zkoumám, co lidé mají a kde to mají. Jde to snadno, protože mi to sami ukazují. Jejich účty na sociálních sítích jsou jako okna do jejich světů, která mi sami otevřeli a doslova mě prosí, abych nahlédla dovnitř a všechno ohodnotila."

V dětství měla Vanessa hodně věcí. Peníze, luxus, staré rodinné jméno a spoustu otevřených dveří před sebou. Jenže to nebylo nic takového, co by automaticky zaručilo šťastné dětství. Neslo to s sebou povinnosti vůči rodinnému jménu a jistý citový chlad mezi členy rodiny a obrovská očekávání od jejích potomků. Její rodina byla bohatá, ovšem spíš penězi než láskou k sobě navzájem. Matka s bratrem navíc nebyli úplně duševně v pořádku. Vanessa hodně dlouho nevěděla co se sebou, až po mnoha pokusech o smysluplnou kariéru se našla v instagramovém influencerství. Má tak plný život zábavy, šatiček a společenských akcí, že nemá čas přemýšlet o všem ostatním. Na venek – hlavně na fotkách na instáči – má všechno perfektní. Její sledovatelé ji milují. Jenže krom nich už nejspíš nikdo. A jak se ukáže, ani oni ne.

Po smrti matky i otce se Vanessa ocitá sama v rodinném sídle na břehu jezera Tahoe a postupně se propadá do depresí a osamělosti. Aby nebyla úplně sama, rozhodne se pronajímat správcův domek na svém pozemku.

A k jezeru přijíždějí na delší pobyt Ashley a Michael. Sympatický mladý pár, který se netají s tím, že jim její společnost nevadí. Chudák Vanessa netuší, že to není krásná krajina ani ona sama, co přivedlo tyto dva hosty do jejího domu.

"Vím, co si teď myslíte: Koukejte na tu rozmazlenou zbohatlici, jak si hoví sama v obrovském domě a škemrá o vaše sympatie, které si vůbec nezaslouží. Díváte se na mě a cítíte obrovskou nadřazenost! Ale zároveň ode mě nedokážete odtrhnout oči. Sledujete mě na sociálních sítích, klikáte na moje odkazy...

... Potřebujete mě, protože vám sloužím jako stvůra vůči které se můžete vymezit a mít pocit, že jste něco víc. Vaše ego si mě žádá. Když se na mě podíváte, bleskne vám hlavou: Kdybych já měla takové možnosti, dokázala bych s nimi naložit mnohem líp. 

A možná se tolik nepletete"

Do knihy jsem šla se značným očekáváním, což u mě dost často není nejlepší začátek a někdy mívám i problémy se do takové očekávané knihy začíst. Tady naštěstí žádné zaváhání nenastalo. Vyprávění bylo od první stránky velice příjemné. Do příběhu jsem vplula hladce a autorka mě dokázala hned zaujmout a získat si sympatie pro své postavy, i když na první pohled sympaticky vůbec nepůsobily. Nebo spíš takto: určité sympatie vůči nim pociťovat bylo snadné, ale k jejich způsobu života jsem měla výhrad, že bych je těžko spočítala na prstech, i kdybych přidala ty na nohou.

Tak schválně:

Nina byla sice v jádru slušná holka, která si prošla nepěkným dětstvím a mohla by se vymlouvat na špatný rodičovský příklad. Vlastně by to ani výmluva nebyla. Pokouší se živit poctivě, jenže to z kupodivu nesobeckých důvodů nevydrží. Ona ví, že to co dělá je špatně, jenže i tak si to (stejně jako její matka) umí zdůvodnit. A s jídlem roste chuť – i když „vydělává“ na léky pro matku a ne na luxus pro sebe. Někde hluboko uvnitř to těm bohatým rozmazleným spratkům tak trochu přeje.

Vanessa je ukázkou dítěte narozeného do zlaté kolébky. Jenže je bohatství skutečně takovou výhrou, když jsou v rodině problémy, které nespraví ani všechny peníze světa? Mohla jsem jí vůbec vyčítat, že je rozmazlená a povrchní, když k tomu byla vedena? Těžko. Na druhou stranu kdo měl víc otevřené dveře k budoucnosti, kterou si vysnil, když ne ona? Měla možnosti, měla prostředky a využít jich neuměla.  A tak začala fotit na instagram – denně, furt a všechno - a v jejím životě se naplno ukázal lesk a bída infuencerek. Mohla cokoli a vybrala si toto, v podstatě taky podfukaření? Nepochopitelné.

Kdyby měla Vanessa jen špetku Nininy síly a odhodlání a Nina jen část Vanessiných výhod a peněz, kdo ví, jakými cestami by se jejich život ubíral.

Tahle otázka byla jednou ze stěžejních témat – jak moc určuje život člověka prostředí, z něhož vzešel, a vliv rodiny a výchovy. Je možné se dostat ze začarovaného kruhu, nebo se přes vrstvu, v níž jsme se narodili, prostě nevyhrabeme?

Musím říct, že to autorka pojala dobře a životy obou dívek bylo zajímavé sledovat. Ve vyprávění se obě střídaly a občas se jejich vyprávění překrývalo. Na některé události jsem tak měla pohled jich obou a bylo dost překvapivé, jak rozdílně si některé věci vykládaly. Když se dostaly do vzájemné blízkosti, začaly se pochopitelně ovlivňovat a každá měla svůj druh výčitek svědomí. Pro Vanessu byla Ashley-Nina vzorem ženy, která je vyrovnaná a ví si rady se svým životem. Pro Ashley-Ninu byla Vanessa jen povrchní hlupačka, jenže jen těžko s ní mohla nesoucítit, když se dozvídala některé věci, o nichž neměla tušení. Navíc se přidalo ještě postupné uvědomování si, že ne všechny věci jsou takové, jak se na první pohled tváří a že i minulost (a ostatně i přítomnost) může mít více verzí podle toho, z čího úhlu pohledu se na věci podíváme a jaké informace o dění máme dostupné.

Je tedy jasné, že paní autorka nechala nahlédnout také do minulosti obou dívek, takže jsem si mohla utvořit lepší obrázek o tom, co je formovalo a proč jsou teď tam, kde jsou. Také jsem díky tomu víc poznala jejich rodiny a lidi okolo nich. Vyvstalo při tom i druhé velké téma téma jak snadno soudíme druhé jen podle vnějšího zdání a přitom ono zdání někdy může klamat. Paní autorka mě krásně přiměla ke změně názoru na obě dívky, který jsem si udělala na začátku a v průběhu děje se k onomu vytvořenému názoru přidávaly další a další pohledy, podle toho, jak jsem aktérky poznávala a jak je okolnosti příběhu měnily.

Krom zajímavého příběhu o podvodech a podvodnících jsou postavy to, na čem kniha stojí a jsou doopravdy skvěle zpracované. Očekávala jsem normální thriller, na jaké jsem zvyklá, založený na dramatických scénách a moralizování. Rozhodně by mě nenapadlo, že objevím něco, co zasahuje až do netušených hloubek osobností obou dam a co nebude moralizovat ani trochu.

Knihu jsem přečetla prakticky na jeden zátah. Paní autorka umí dobře dávkovat napínavost v ději a přísun informací, které udržují u stránek, protože s každou další se poodkrývá něco nového v celém příběhu. Fascinovaly mě jak podfukářské schopnosti Niny, tak divný instagram-životní styl v podstatě tak podfukářky Vanessy. Paní autorce se zdařilo přiblížit obojí dost podrobně a ani v jednom případě nebylo oč stát. Oba životy tvořily zajímavý kontrast k sobě navzájem stejně, jako povahy obou dívek.

Rozuzlení bylo pro mě celkem překvapivé, i když jsem už v průběhu čtení začínala tušit, jak se asi věci mají. Tušení mi však celkový dojem a dobrý pocit ze čtení nesebralo.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Knihu seženete zde.

O knize:

Autor: Janelle Brownová

Překlad: Jiří Kobělka

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 488

Matčina hra

 

Knihu jsem si vybrala kvůli tématu. Vypadá to, že spolupráce s Gradou a tím pádem možnost přečíst si knihy, které bych si v knihkupectví z opatrnosti nevybrala, u mě vynesla na povrch hluboko ukrytou, tajnou a zvrácenou zálibu ve čtení o magorech, kteří trápí ostatní. Ano, mám na mysli psychothrillery. A konkrétně ty, kde škodícím pomatencem je žena. Protože když mám nějaké postavě uvěřit, že je schopen rafinovaného, promyšleného a nenápadného zla, je to vždycky ženská.

 

Anotace:

ON TĚ MILUJE: Adam zbožňuje Emily. Emily je přesvědčená, že Adam je perfektní muž, jakého nevěřila, že někdy potká.

ALE ONA TEBE NE: Ve stínu číhá soupeřka, žena, kterou s jejím milovaným spojuje hluboké pouto.

NIC JI NEZASTAVÍ: Emily si vybrala Adama, ale nevybrala si jeho matku Pammie. Neexistuje nic, co by matka neudělala pro svého syna. A Emily zjistí, kam až je Pammie schopná zajít, aby dosáhla svého. Aby Emily odešla navždy.

 

…

 

Z výše uvedené anotace vyplývá, že zde je zdrojem zla žena, konkrétně matka. Už to je dost mrazivé samo o sobě. Matka přece nemá být zdrojem utrpení, ale lásky. Když jsem se však seznámila s postavou Pammie, pochopila jsem, že její láska ke staršímu synovi má v sobě jakýsi podivný háček.

Pammie přišla o manžela jako velmi mladá a vztah byl více než harmonicky. Všichni je vnímali jako dokonalý pár. Stačil jeden nešťastný okamžik a Pammie zůstala na své dva syny sama. Zdálo se tedy pochopitelné, že se na ně velmi upnula a i synové mají vůči ní až moc ochranitelský komplex. Obzvlášť ten starší, Adam. Do téhle těsně semknuté dvojice najednou přibude někdo třetí. Adam se seznámí s Emily a přivede ji představit domů mámě.

 

Základem psychothrillerů, které mě baví číst, jsou vztahy mezi postavami. Přičemž jedna (nebo víc) je v tom vztahu v roli oběti a jedna (nebo víc) v roli tyrana, který většinou vypadá na venek jako hotový světec. Přesně to je i zde. Roli netvora převzala roztomilá starší paní Pammie a roli oběti její budoucí snacha Emily. Mezi nimi stojí Adam v roli objektu sporu, smírčího soudce a nárazníku mezi oběma ženami.

Vztahy mezi Pam a Emily byly už od počátku jakési divné. Pam se na oko a před všemi ostatními chovala jako dáma a milá paní, ale když byla s Emily sama, měla k dispozici celou škálu rafinovaného a nenápadného škodění a ubližování. Od nenápadných a dobře mířených narážek, po způsobování trapasů a manipulování s Adamem – všechno dokázala Pam otočit tak, aby Emily vypadala nejdřív jako zaujatá až paranoidní a potom vyloženě zlá a svou tchyni nenávidící osoba.

Průběh čtení mě strašně bavil. S napětím jsem očekávala, co si zase Pam na Emily vymyslí a jestli už z toho Emily konečně hrábne a skončí v blázinci, popadne tchyni pod krkem nebo – což by bylo nejrozumnější – pošle Adama k vodě. Upřímně musím říct, že Adam byl typ muže, který za něco takového nestál ani náhodou. Emily ale byla bojovnice a rozhodla se Pam nedat nic zadarmo. To bylo na jednu stranu možná sympatické, ale na druhou stranu vyvstávala v každém kole boje znova a znova otázka, jestli je Adam skutečně tím mužem, který by stál za podobnou válku nebo šlo daleko víc o princip než o Adama. Paminy ústrky se postupně přiostřovaly a Emilyn psychický stav padal ke dnu jako kámen.

 A mě to fascinovalo sledovat – onu proměnu postav. A nejen Emily, ale i jejího vztahu k ostatním. Až tak, že jsem knihu přečetla prakticky na jeden zátah od chvíle, kdy se snacha s tchyní konečně seznámily. Vypadá to, že si zákeřné tchyně vedoucí partyzánský boj proti nové člence rodiny o svého milovaného chlapečka umím užít už od doby, kdy jsem četla Tchyni a uzený.

Nejskvělejší bylo sledovat proměnu Emily (a to i když jsem ji jako postavu zrovna v lásce neměla). Z milující ženy neschopné uvěřit, jaké štěstí ji potkalo, když se seznámila s Adamem až po trosku, která pochybuje, jestli si všechno jen nenamlouvá. Já jsem byla přesvědčená, že jediné, co si od poloviny knihy namlouvala, byla právě láska k Adamovi. O tu už dávno nešlo. Byl to jen boj mezi dvěma paličatými ženskými, který ani jedna z nich nechtěla vzdát a už vůbec ne si připustit prohru. To mi připadalo jako zajímavý obrat, že Emily se s rolí oběti nehodlala smířit, i když zákeřnost neměla v povaze, začala Pam vracet. Zdálo se mi, že to bylo jako ve skutečném životě, kdy už ve válce každý zapomněl na původní důvod boje a šlo o to, kdo z koho.

Konec už tak uspokojivý zážitek nepřinesl. Určitě jsem neočekávala naražení zla na kůl nebo tak něco, ale rozuzlení příběhu, které autorka zvolila, mi dost pokazilo zážitek z celé knihy. Přišlo mi, že autorka během pár stran úplně rozdupala předchozí dění a skvěle nastavenou atmosféru a napětí románu. Měla jsem problém celé vysvětlení přijmout, uvěřit mu a celkově se dostavil spíš pocit zklamání. Nemůžu říct, že by náznaky v průběhu děje nebyly. Naopak jich bylo docela dost – nešlo tedy ani tak o ten konec, ale o důvod, proč se věci celou dobu děly a co k tomu vedlo. Vysvětlení působilo hrozitánsky překombinovaně. Chápala jsem, jak to autorka myslela, ale z mého úhlu pohledu tahle „židle“ na které zápletka stála, neměla ani tak tři nohy, jako spíš dvě a třetí nalomenou.

Více méně to ale nevadilo. Kvůli pár stranám a tomu, že se mi nelíbil konec, nezatratím knihu, kterou jsem si skvěle užila a jejíž děj mě doslova přikoval ke křeslu. Pokud se do ní pustíte, věřím, že si ji užijete taky

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Matčinu hru seženete zde a v nabídce je už i nová kniha autorky Nevlastní sestra - najdete ji zde.

O knize:

Autor: Sandie Jonesová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2019

Počet stran: 352

Tisíc kousků tebe

Tuhle sérii jsem vyhrála už dávno v soutěži s Humbookem. Tedy první dva díly. Původně jsem ji vůbec nechtěla číst (ani už nevím proč), ale když mi ji náhoda přihrála do ruky…

A náhodě jsem vděčná, protože kniha se mi líbila hodně.

Anotace:

Rodiče Marguerite Caineové jsou geniální vědci, jejichž převratný vynález zvaný Ohnivák umožňuje cestování do různých dimenzí. Ale potom je Margueritin otec zavražděn a jeho vrah – hezký a tajemný Paul, asistent obou rodičů – stačí před zákonem uniknout do jiné dimenze. Marguerite nepřipustí, aby zůstal bez trestu, takže se ho vydá pronásledovat. Dívka se zde pokaždé vtělí do alternativní verze sebe sama, ale setkává se také s alternativními verzemi lidí, které zná – včetně Paula, jehož život se s tím jejím čím dál více proplétá. Marguerite brzy začne pochybovat nejen o Paulově vině, ale i o vlastních citech k němu. A vzápětí odhaluje, že pravda o smrti jejího otce je mnohem hrozivější, než předpokládala.

…

Margueritte je dcerou slavných rodičů. Jejich jméno má zvuk díky vědeckým objevům, které učinili, zejména na poli mezidimenzionálního cestování a vůbec objevu těchto dimenzí. V příběhu půjde hlavně o jeden z nich, jejich největší objev – stroj Ohnivák, který umí cestovat mezi dimenzemi jednotlivých světů.

Jak už to tak bývá, nabízí přístroj nejen zajímavé využití pro badatele, ale i pro padouchy, kterým by se náramně hodil a přesně vědí k čemu. Jeden takový padouch se najde i tady. Otec hlavní hrdinky je kvůli svému objevu zavražděn a jeho vrah prchá s Ohnivákem v kapse napříč dimenzemi. Co však netuší je to, že Margueritte je mu v patách společně s Theem stážistou, který byl v jejich rodině.

…

Kategorie YA sci-fi není zase tak hojně zastoupeným žánrem v mojí knihovně. Scífka sice čtu ráda, ale přeci jen jejich zástupců pro mladší čtenáře v knihkupectví tolik nevidím a když už se nějaký objeví, většinou stojí za to. 

Jediným rozdílem oproti klasice je (krom malé technické náročnosti a propracovanosti této stránky) věk hrdinů a romantická linka. A tohle do sci-fi překvapivě pěkně zapadlo.

Vytknout mohu jen absolutní průhlednost hlavních hrdinů. Od první strany je jasné kdo s kým, kdo je padouch – to u YA dost často bývá. Děj, zápletka i maskování pravých úmyslů hrdinů nejsou nijak komplikované a úplně důmyslné taky ne. Na druhou stranu nemůžu říct, že by mi zrovna tohle nějak extra vadilo. Ke knize jsem přistupovala jako k oddechovce a přesně to jsem taky dostala. Zajímavý příběh a skvělá čtivost byly už bonusem navíc.

Hodně se mi líbilo poskakování mezi dimenzemi, kdy se Margueritte dostala pokaždé jinam a potkala se s těmi stejnými lidmi. Ta myšlenka byla super – že se v jiné dimenzi dostala vždy do své tamní existence a pokud v některé dimenzi nebyla, nemohla tam skočit. 

V jednotlivých dimenzích zastávala také její osoba různé životní role a pochopitelně se měnily i role její rodiny a přátel. Světy, které si paní autorka vybrala pro děj jednotlivých skoků, byly navíc rozmanité a nepřišla jsem ani o ty vyspělé ani o ty poněkud pozadu. Prostředí se pěkně prostřídalo. Hrdinové se ocitli jak ve městech, tak v přírodě a každé z těchto prostředí umožnilo paní autorce vytvořit něčím zajímavou a odlišnou etapu příběhu.

Z přehnaně vědeckých popisů není potřeba mít vůbec obavu. Paní autorka má ve svém příběhu nějakou tu teorii a technologii, ale není těžké pochopit, oč jde, a princip na jakém mají Ohniváci fungovat. Jen je potřeba se nad tím moc nezamýšlet a nešťourat v podrobnostech – jako to zhusta v YA bývá. To jsem ale nedělala, protože v knize byla spousta jiných věcí, které poutaly pozornost.

Především se jedná o dost příjemnou romantickou linku. 

Zprvu sice smrděla milostným trojúhelníkem, paní autorka však včas odhadla, že by vyzněl úplně lacině a situaci rozčísla poměrně záhy ve prospěch jednoho z pánů. Musím říct, že hlavnímu páru to sedlo a to, jak se setkávali v různých dimenzích, napomáhalo tomu správnému těšení a čtenářskému očekávání lépe, než by dokázal onen nešťastný trojúhelník. Nijak se tu také nepřehání emoce a city hrdinů nepůsobí hloupě – paní autorka dokázala trefit tu správnou míru.

I když třeba sci-fi moc nemusíte, myslím, že by bylo škoda tuhle knihu obejít jen kvůli tomu. Scifácké záležitosti jsou jen tak lehce naťuknuté pro dokreslení děje. Kniha je příjemně oddechová a romantická linka určitě nezklame.

Další YA scifi  a cestování časem na mém bloGu:

Diabolik - oba Diabolici jsou perfektní scífko pro mladší. Bez cestování časem.

Diabolik 2

Lov stínu - zdá se mi, že kniha trochu zapadla, i když nerozumím tomu proč. Sci-fi bez cestování časem.

Arabella z Marsu - historické sci-fi, jestli to tak jde říct :) zajímavý nápad.

Časoběžník - celkově spíš průměrná, ale se zatraceně skvělým koncem.

Drahokamy - série od Kerstin Gierové, víc cestování časem než sci-fi

Nyxia - tohle asi není potřeba představovat.

O knize:

Autor: Claudia Grayová
Série: Ohnivák (1. díl)
Překlad: Zuzana Bičíková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 280

Nikdynoc

 

Kniha mě sice lákala obálkou, protože ta je vážně podařená, ale nijak zvlášť jsem se necítila nucená si ji přečíst. Dokud se kolem ní nestrhl poprask ohledně žánrového zařazení a otázka vhodnosti či nevhodnosti pro YA publikum. Tím na sebe přitáhla větší pozornost a nakonec se zabydlela i v mé knihovně.

Anotace:

Dcera popraveného zrádce Mia Corverová se ukrývá ve městě postaveném z kostí mrtvého titána. Vydává se na cestu, aby se stala učednicí nejobávanějšího a nejtajemnějšího sdružení vrahů v celé zemi – Rudé církvi. I když vyniká v použití jedů a zbraní, nemůže ji to zachránit před spiknutím, které se na ni v temnotě chystá. Dokáže ho odhalit včas, než ji dostihne, a pomstít se těm, kteří můžou za smrt jejího otce?

...

Když se ucházíte o místo mezi učedníky Rudé církve, nelze počítat s příjemným a pohodovým studiem. Už jen dostat se na utajené místo, kde jsou učitelé a kde výcvik proběhne, není nic snadného a co teprve samotné učení. Spolužáků je hodně, volná místa pro pouhé čtyři nové Čepele, jak se členům církve říká. Takže jistota úspěchu nic moc. A navíc se může snadno stát, že při učení přijdete o krk. Učíte se totiž na vraha a při takovém učení se „nehody“ stávají.

Mia Corverová přišla v dětství o rodinu, která byla zlikvidována po nezdařeném převratu a od té doby žije u svého mistra, který ji doslova sebral z ulice. Měla štěstí, že se dostala právě k němu, protože on ji může naučit všechno, co potřebuje, aby mohla zkázu své rodiny pomstít. A také ji může doporučit ke studiu v Rudé církvi. Po té, co zabije svou první oběť, se Mia konečně vydává na dlouhou cestu za vytouženou budoucností vražedkyně.

Od začátku knihy je jasné, že se jí to povedlo, ale cestu nebude mít lehkou ani náhodou. V první knize třídílné série si pan autor připravil příběh o tom, jak vyrostla, vyučila se a stala se Čepelí Rudé církve.

Tak nějak si nemyslím, že se jedná úplně o YA knihu. Zároveň však v některých ohledech mezi YA patří. Onu pomyslnou hranici k dospělé fantasy kniha překročila nejen způsobem zpracování textu a příběhem, ale i jistou samozřejmou krutostí, která v YA knihách běžně nebývá – ne tak podrobně a detailně jak je popisována tady. A taky poněkud vulgárnějším slovníkem :) jenže tohle je ten příběh, ke kterému to prostě sedne. Fakt nikdo nečeká, že děcka z ulice a vrahové budou mluvit spisovně a slušně :) Zároveň však kniha není ani takovou tou typickou fantaskou, která se řadí mezi high fantasy. Na to jsou některé okamžiky zbytečně zjednodušené a působí trochu naivně.  Je to prostě někde mezi, ale proto si myslím, že si najde fanoušky v obou táborech. Chvilku mi trvalo, než mi kniha sedla a než jsem si zvykla na styl psaní a příběh mě „k sobě pustil“ – tak deset, dvacet stran jsem si říkala, co na tom všichni vidí. Pak to najednou sedlo a knihu jsem slupla na posezení.

Knize jsou docela často vyčítány četné poznámky pod čarou. Už jsem se s tímto setkala vícekrát a problémy mi to nikdy nedělalo, neočekávala jsem je tedy ani tady. Navíc jich zase tolik nebylo oproti některým jiným titulům. A jako většina poznámek pod čarou mají jednu výhodu: Dají se totiž klidně ignorovat a vůbec o nic jsem nepřišla. Většinou jsem stejně byla začtená tak, že jsem přehlédla hvězdičku, která na poznámku odkazovala. Přečetla jsem si jen některé. A děj knihy pouze rozvíjejí, když je nepřečtete, nestane se vůbec nic a v Miině příběhu nebude nic chybět.

Druhé výčitky a námitky proti zařazení knihy do YA jsou sexuální scény. Sex tu je několikrát a je dost popisný, to musím uznat. Není ale vulgární a laciný. V některých jiných YA je ho výrazně víc a bývá „nechutnější“, popisnější, debilněji napsaný a vadí mi. Tady nevadil, i když byl místy dost… řekněme živelný. Autor se s lechtivými scénami vypořádal dobře, nepřeháněl to s nimi. Nejsou ani za hranicí vkusnosti. Strach tedy nemusí mít ani ten, kdo podobné scény nevyhledává – přeskočit se dají vždycky :). Líbil se mi ten protiklad: na jedné straně téměř vztah a náklonnost – vyjádřený i lechtivými scénami – který zmírňoval krutost prostředí, nedůvěru a zradu. Mezi vší tou ostražitostí a vzájemnou nevraživostí působil jaksi zjemňujícně a touha postav po něčem normálním a lidském, jako je vzájemná blízkost a důvěra, dost vynikla, i když jen na chvíli. Postavě Mii to přidalo na důvěryhodnosti a lidskosti, která by se jinak musela nutně rozplynout v tom, co zažívala při učení na Čepel. K její osobnosti svým způsobem seděly. Popisovaný sex tedy není hlavním důvodem, proč bych knihu do YA nezařadila, i když souhlasím s tím, že by se nakladatel měl držet žánrového zařazení z originálu nebo na lechtivější či násilnější obsah upozornit aspoň vzadu na přebalu.

Jestli hlavní hrdinka něco není, tak naivní princeznička a slečinka, která ke všemu přijde tak nějak mimochodem a všechny plány jí pěkně pohodlně klapnou. Není ani hezká tvářička. Za to je však mimořádně nelítostná potvora a talentovaný vrah.  To, že je vyvolená Temnotou se v jejím povolání taky hodí, neznamená to ale, že by snad měla nějaké výsady nebo se jí dostalo něčeho jen tak zadarmo. V Rudé církvi si při učení musela oddřít svoje úplně stejně, jako všichni ostatní. Výhodu měla pouze jedinou – její společník stínový kocour pan Laskavý dokázal pít její strach, což se vrahovy může dost hodit. U Mii jsem nikdy nezapochybovala, že je vrahem. Její povaha byla vykreslená dost přesvědčivě a neměla „princeznovské“ odchylky jako u jiné, trochu známější knižní vražedkyně.

Oproti nejistému začátku jsem byla později dost překvapená, jak moc mě příběh dokázal strhnout. Zdá se, že si dost potrpím na školství různého druhu, protože knihy ze školního prostředí mě baví (upírské, čarodějnické i vrahounské). Tady je sice výuka poněkud… jak to říct… zaměřená na speciální dovednosti, ale tím lépe. Některé situace se ve společenství vrahů mohly zdát trochu dětinskými, ale oni jsou přeci jen děti. I když víc otřískané životem, drsnější a vražedně nebezpečné.

Celkově mě příběh zaujal a další díl si přečtu. Není to sice nejlepší kniha, kterou jsem kdy měla v rukou, ale zároveň je hodně dobrá a stojí za přečtení.

O knize:

Autor: Jay Kristoff

Série: Nikdynoc (1. díl)

Překlad: Adéla Michalíková

Vydal: CooBoo

Rod vydání: 2019

Počet stran: 506

Čajovna v Tokiu

 

Knihu jsem se rozhodla přečíst si na základě předchozí dobré zkušenosti s Hotýlkem na Islandu a také mě hodně lákalo prostředí. Přeci jen těch knih ze současného Japonska jsem zase tolik nepřečetla, (romantickou jen jednu a ještě historickou) a navíc už mám jistotu, že autorka dokáže prostředí krásně vystihnout.

 

Anotace:

Popadněte cestovní pas a vydejte se do země mrakodrapů, tradičních chrámů, čajových rituálů a rozkvetlých sakur. Užijte si romantiku s šálkem lahodného čaje a nechte se unášet příběhem, který si vás získá od první stránky.

Fiona je vášnivá fotografka, má cestovatelský blog a už dlouho se touží podívat do Japonska. Když vyhraje čtrnáctidenní cestu do Tokia, má pocit, že se jí splnil sen.

Jenže na místě s hrůzou zjistí, že jejím průvodcem je muž, který jí před deseti lety zlomil srdce – přitažlivý a úspěšný fotograf Gabe.

Čas strávený s Gabem je pro Fionu zpočátku za trest. Fotograf jí dává najevo, jak ho obtěžuje, že se jí musí věnovat. Tři generace místních žen ji ale přijmou mezi sebe a Fiona v jejich domě a rodinné čajovně nachází lásku a vřelost, která jí schází. Užívá si s nimi piknik pod sakurami, poznává pravý japonský čajový obřad. A právě díky nim se jí postupně vrací sebevědomí, které jí dávný incident pořádně pochroumal.

Mezitím k sobě s Gabem při toulkách Tokiem pomalu nacházejí cestu a začíná to mezi nimi znovu jiskřit…

 

…

Někdy se ve vašem životě objeví někdo, kdo vás nejdřív vynese do zářivých výšin probouzející se lásky a potom zahodí až na úplné dno. Přesně to se stalo mladičké Fioně ještě na vysoké škole a poznamenalo to její sebevědomí na dlouhé roky. Teď už dospělá Fiona přijíždí do Japonska jako výherkyně fotografické soutěže. Získala pobyt zde a jako mentora a průvodce jednoho z nejlepších fotografů. Strašně se na pobyt těší a zároveň je i trochu nejistá – jejím úkolem je totiž vytvořit fotografie, které budou později vystaveny v Londýně. Ještě že jejím mentorem je vynikající fotograf! S ním se opravdu nemusí bát, že by inspirace nepřišla a neukázal jí zajímavá místa, kde může fotit.

Jenže už na letišti dostane její už tak křehké sebevědomí další ránu. Původní mentor musel z rodinných důvodů odříct a poslal za sebe náhradu. Jejího bývalého učitele a nešťastnou lásku Gaba, také velmi známého a úspěšného portrétního fotografa. Právě on byl tím, kdo ji kdysi vynesl na nebe a nechal spadnout. Naštěstí se zdá, že už si ji nepamatuje a ještě ke všemu jí dává najevo, jak moc je mu na obtíž…

Je vůbec možné, aby ji takový člověk něco naučil? A jak vydrží po jeho boku po celou dobu japonského putování?

 

Autorka spojuje ve svých knihách dokonalé kouzlo romantiky a neznámých krajů. Toto spojení ještě umocňuje zážitek z obojího, protože jak známo, všichni tak nějak doufáme, že jinde je tráva zelenější a tudíž tam i květiny lásky lépe pokvetou než v naší běžné všednosti.

Krásná obálka úplně lákající k přečtení je u této série už naprostou samozřejmostí. Celá kniha díky ní a příjemnému formátu úplně nutí vzít ji do ruky a začíst se. Obálka je jednoznačně součástí zážitku a v nakladatelství to nepochybně dobře vědí. Drží se tedy stejného stylu a ještě tím zvyšují chuť mít v knihovně pěkně pohromadě celou sérii. S Caplinovou tedy neuděláte chybu nejen po stránce vzhledu, ale i pokud toužíte po příjemné oddechové romantice spojené s poznáním cizích krajů a zvyků.

Tahle autorka prostě ani v jednom bodě zklamat nemůže, když vím, co mám čekat. Vůbec nevadí, že už od začátku je jasné, co bude následovat, že příběh dobře dopadne a že jede přesně podle „staré harlekýnkovské šablony“. Naopak! Já osobně čtu tyto knihy právě proto, že vím, jak všechno bude a že se dočkám šťastného konce. Romantická linka byla tentokrát hodně jemná záležitost. To ale neznamenalo, že by nestála za to, jen tu nevířily tak žhavé vášně jako posledně. Mezi hrdiny bylo utvořeno příjemnější pouto, pohodovější a uvolněnější a vznikalo trochu pomaleji – což je pro mě plus. Dalo se mu pěkně věřit, dokonce i předchozí antipatie byly pochopitelné a přechod k lásce uvěřitelný. Prostě se ty city z minulosti někdy nechtějí nechat přesunout do škatulky uzavřeno. Autorka ubrala malinko i na sexuálních scénách, což z mého pohledu vůbec není na škodu. Zbývá aspoň prostor pro představivost.

Romantika byla příjemně zarámovaná prostředím Japonska. Líbil se mi zdůrazněný kontrast mezi moderním a tradičním Japonskem. Vedle shonu velkoměsta tu byl i klid japonských zahrad a svatyní. Vedle moderních restaurací se prezentovaly i tradiční čajovny.

Nejdřív, jak Fiona začala poznávat japonskou kulturu, jsem měla z textu pocit přehnaného mentorování. Jako by autorka chtěla ukázat, kolik toho ví, vysvětlovala i notoricky známé věci a z mého pohledu to šlo trochu na úkor příběhu. V její minulé knize (Hotýlek na Islandu) jsem nic takového nevnímala. Naštěstí tohle nejisté začítání brzo pominulo a příběh si mě dokázal získat – jak jsem ostatně očekávala.

Najít vztah k postavám, obzvlášť domorodým, mi taky chvíli trvalo. Byly tak hodné a uctivé (až na Gabea), že na mě působily neupřímně – hlavně tedy japonské dámy, u nichž byla Fiona ubytovaná. Přeci jen my evropané jsme zvyklí na určitý odstup mezi cizími lidmi a jsme asi poněkud nedůvěřiví, když se k nám někdo chová srdečně, aniž by nás znal. Fionu jakoby její hostitelky snad okamžitě přijaly do rodiny. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že toto je v Japonsku zřejmě normální a že se nejedná o hru nebo přetvářku, která by nějak byla součástí děje (musím přestat číst psychothrillery :D ). Fioniny hostitelky – matka s dcerou a vnučkou – měly opravdu krásný vztah, plný sounáležitosti, úcty a porozumění. I když se v názorech rozcházela nejmladší generace s tou nejstarší :) ale to je asi normální všude. A Fionu prostě automaticky zahrnuly do tohoto uspořádání.

Oba hlavní hrdinové řeší krom fotografování a vzájemné nutné spolupráci i spoustu soukromých trablů. Ona se potýká se svým sebevědomím, minulostí a taky s nároky své hypochondrické a na pozornost náročné matky. On je stále tak trochu ve vleku bývalé přítelkyně, která ho využila a odkopla. To, že ho odkopla, jí ale nebrání občas ho využívat dál, což jemu způsobuje ztrátu inspirace a schopnosti intuitivně pracovat a fotit – zkrátka bývalá Múza odhání všechny současné.

V této sérii bývá obvyklé, že při čtení poznám něco málo nejen o konkrétní zemi, ale i místní zvyky, tradice a v neposlední řadě také jídlo. Toto je myslím hlavní důvod, proč vůbec nevadí pořád stejná šablona vztahů mezi postavami. Zasazení pokaždé do jiného a neokoukaného prostředí strašně moc pomáhá tomu, aby byl příběh svěží a nový, i když jde pořád o totéž. A to my, čtenáři Caplinové, chceme.

Bonusem je i to, že knihy na sebe nenavazují a je tedy úplně klidně možné číst jen o těch místech, které si čtenář vybere. Jen je tu jisté (a to dost velké) nebezpečí, že si pak stejně bude chtít přečíst i ty ostatní :)

 

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud sérii ještě neznáte a láká vás začít právě touto knihou, najdeteji zde. Celá série je pochopitelně k mání také.

 

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (6. kniha)

Překlad: Michaela Klevisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021Počet stran: 328

Další knihy autorky na bloGu:

Hotýlek na Islandu