15. 6. 2021

Moře rzi

 


„Jediná pravda, kterou musíte v souvislosti se smrtí strojů znát, je, že čím rychleji se blíží jejich konec, tím víc se chovají jako lidé. A lidem se nikdy věřit nedalo.“




Moře rzi nepatří úplně mezi novinky. Spíš mezi ty déle odkládané, na které konečně přišla chuť. Nakonec se stala dalším nečekaným pokladem z hloubi knihovny, tahle sci-fi dystopie mi připadala naprosto skvělá. Jak nápadem, tak zpracováním i myšlenkami, které docela zajímavě zarezonovaly.


Anotace:


Během globálního povstání je lidstvo vyhlazeno právě těmi stroji, které byly vyrobeny, aby mu sloužily. Nyní světu vládnou Jedny světové inteligence – obrovské mainframy, které asimilovaly mysli milionů robotů.

Ale ne všichni roboti jsou ochotni vzdát se své individuality a Křehule – samotářka a sběračka odpadků, zaměřená výhradně na přežití – je jedním z těch, kteří se ještě drží.
Jenomže individualita má svou cenu a po téměř smrtelném setkání s jinou UI je Křehule nucena najít si nějaké útočiště. To však není vůbec jednoduché, protože se jedna JSI rozhodla obléhat nejbližší bezpečné město.

Kriticky poškozená Křehule musí vydržet dost dlouho na to, aby našla nezbytné vzácné součástky a mohla se opravit – ale jak robotovi pomalu odchází procesor, vynořují se všechny jeho staré vzpomínky. A to pro Křehuli znamená především jednu děsivou vzpomínku.
 

 

Lidstvo dávno vymřelo, konkrétně před patnácti lety byl zastřelen poslední muž a na nehostinné a zpustošené zemi žijí jen stroje – roboti, které lidé vytvořili, aby s jejich pomocí zabezpečili různé druhy prací a bohužel udělali tu chybu, že jim dali i vědomí a vlastní rozum.

I když roboti vyhráli válku s lidstvem o planetu, nevedou si na ní úplně nejlépe. Pomalu se blíží hranice jejich životnosti a součástky k opravě nejsou moc dostupné zboží. Někteří zoufalí roboti vyrážejí za poslední šancí jak součástku získat do Moře rzi – hřbitova strojů, který se rozkládá na části území bývalých států Michigan a Ohio. Tam odcházejí nebo jsou vypovězeni všichni, co jsou na hranici vyhoření a nacházejí se ve stavu selhávání systémů a „šílenství“. A v jejich nefunkčních tělech by mohl selhávající robo-občan najít součástku, kterou potřebuje, nebo nějakou, kterou by mohl směnit.

Ostatní, zatím fungující občané, žijí v malých komunitách, které se ale musejí ukrývat před velkými mainframy. Když se neukryjí a neutečou, budou pohlceni a stanou se součástí obří supersítě, jejich data budou včleněna a přestanou samostatně existovat. Tito svobodní roboti však o svoji individualitu přijít nechtějí a tak utíkají z místa na místo a ukrývají se, dokud je bojové jednotky mainframu nenajdou a nedonutí k útěku zase někam jinam nebo k připojení k celku.

Křehule – robotka model Pečovatel - která příběhem provází, číhá právě tady, v Moři rzi. Pronásleduje napůl šílené různě porouchané roboty, kteří věří, že se nějak dokážou opravit sami a vytoužená součástka je v moři – pohřebišti už už na dosah. Dělá to, protože nemá na vybranou. Potřebuje jejich součástky, aby je mohla směnit za nějaké, které se hodí jí. Životnost jejích vlastních součástek pomalu dobíhá, jakékoli poškození některé z důležitých částí pro ni může být fatální. Není a nechce být součástí ani jedné ze dvou vládnoucích supermyslí a tak nemá jiný přístup k náhradním dílům, které potřebuje. Zároveň však vyznává jisté zásady – bere si pouze od umírajících nebo mrtvých jednotek – občanů.

 

V této knize jsem dostala zajímavý příběh ve stylu starých dobrých scifáren. Důraz je položený na příběh se značnou podobností k lidskému a zajímavou myšlenku a zároveň nechybí ani momenty nacpané akcí a napětím.

Současnou linku Křehulina příběhu příběhu protíná její vyprávění o věcech minulých a její vzpomínky na to, jak a proč zmizelo lidstvo. Kdy a jak se objevily první mainframy? Jak se stalo, že největší supermysli sjednoceného robotího světa pronásledují základní svobodné robotické jednotky? Kdy padl první výstřel ve válce robotů proti lidem a kdo to začal? Skoro jsem měla pocit, že jde o takového robotího Orwella. Tohle vzpomínání má ze začátku knihy mírně navrch a vůbec to nevadí. Události v něm jsou zajímavé a obsahují hodně myšlenek, které rozebírají i současné lidské chování a postoje k důležitým věcem. Myšlenka, že lidstvo si ve jméno pokroku a pohodlnosti kope vlastní hrob, se zde jevila ne pravděpodobná, ale stoprocentní. Zrcadlo zaniklé lidské civilizaci nastavuje právě chování robotů ve válce a po ní a jejich vzpomínky na život s lidmi.  Roboti zprvu nezatížení individualismem a potřebou se za něco rvát a vymezovat se, měli na začátku války o životní prostor hodně navrch.

Způsob, jakým bylo zachyceno přemýšlení a chování strojů, mi připadal téměř lidský. Kdyby nebylo určitých specifických věcí, dalo by se klidně zapomenout na to, že se o lidi nejedná. Pan autor tu na specifické věci nezapomínal a neustále se někde vynořovaly – byl zajímavý pocit, jak jsem se při čtení vžila do lidského uvažování a prožívání a toto mě vracelo zpět k robotické realitě příběhu. Díky tomu bylo možné mít k postavám robotů bohatší vztah, než kdyby to prostě byly univerzální, centrálně myslící stroje. Tito měli vědomí a oproti jednotkám supermysli byli krásně rozpoznatelní, měli osobnosti, byť v umělém těle. V některých ohledech byli možná lidští až moc – nechybělo jim sobectví, vůle přežít a bojovat za každou cenu (i kdyby ji měl zaplatit někdo jiný). Nešlo si nevšimnout jisté podobnosti mezi náboženstvím lidí a centralizací v supermysli u robotů. Dokonce i ti samostatní si postupně vyvinuli něco jako víru, i když v mnoha případech šlo trochu o šílenství a trochu o data.

Líbilo se mi, že zde nebyli roboti tak úplně pány světa s kontrolou nad situací, měli jistou úroveň bezmoci a hlodal je zub času. Oproti hypermoderním scifi to byla příjemná změna. Chyběl tam ten prvek nadvlády a naprosté úspěšnosti strojů po převzetí země. Vítězové prohrávali v boji s ještě silnějším zástupcem vlastního druhu. Museli se skrývat, bát se, bojovat o život a u toho cítili silnou touhu po zachování sebe sama. Stroje to trochu polidštilo – hodně polidštilo. Zajímavý prvek příběhu bylo popisované šílenství robotů a selhávání jejich paměti. Pan autor to tak zajímavě zakomponoval do děje, že (zvlášť u Křehule) jsem díky tomu zjistila některé zvlášť závažné události, které formovaly osobnosti robotů během války s lidmi.

Na mě tahle scifárna docela zapůsobila. Kniha měla při čtení mou maximální pozornost i ve chvílích, kdy se nedělo nic až tak akčního. Získala si je prostě jen zajímavostí tématu, myšlenkami a dobrým zpracováním. Zároveň ale nejde o náročné sci-fi, které by vyžadovalo extra soustředění a hluboké pátrání v hlubinách vlastních technických znalostí nebo morálních hodnot. Prostě příjemně oddechová záležitost.


O knize:

Autor: C. Robert Cargill

Překlad: Marek Čtrnáct

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2019

Počet stran: 336

 

Další zajímavé sci-fi knihy na bloGu:

 Spát v moři hvězd - nejnovější počin pana Paoliniho, jinak známého jako autora Eragona.

Člověk Nula - zajímavé a dobře napsané. Nepříjemně fascinující pohled na budoucnost. Vřele doporučuji!

Liščí gambit - skvělý a originální military sci-fi příběh.

Enderova hra - velmi doporučuji. Naprosto brilantní kniha.

My jsme legie - začátek příjemné série. A docela zábavné čtení.

Navigátoři Duny - příběh z mého oblíbeného univerza nesmí chybět!

Na odvrácené straně - trocha měsíčního noáru.


 



2 komentáře:

TheMellory řekl(a)...

Tak tohle nebude nic pro mě. Sci-fi a ještě dystopie...
Ale recenze se mi líbila. :)

Nikolaoss řekl(a)...

Děkuji za přečtení a komentář :)