...: Pět vůní našeho příběhu

Pět vůní našeho příběhu jsem si vybrala hlavně kvůli spisovatelskému prostředí, které slibovala. Docela se mi zalíbilo sledování vymyšlených autorů, jak se potýkají se životem i vlastními knihami. Někdy si autoři (ti skuteční) dokážou vymyslet zajímavé zápletky. Tahle vypadala, že bude taky taková. Navrch jsem očekávala i trochu romantiky. Vždyť jedna z postav chce svým psaním složit hold ztracené lásce!

Anotace:

Charlotta je hvězdou svého oboru – jako nadaná literární koučka spolupracovala s řadou úspěšných spisovatelů a vydala i několik vlastních knížek. Až do jednoho osudného rána vedla se svým milovaným mužem a malým synkem Nathanem šťastný život. Jenže po nečekaném nočním úmrtí osmiměsíčního Nathana je všechno jinak. Aniž by to vnější okolí vědělo, Charlottě se zhroutil celý svět. Navíc trpí anosmií, ztrátou čichu. Po čase vzalo zasvé i její manželství. Jediná Axelle, její nejlepší kamarádka, jí zůstala trpělivě po boku.

Když Charlottu osloví slavný spisovatel Pierre-Emmanuel, odmítá s tímto sebestředným mužem, který se opájí vlastním věhlasem, cokoli mít. Axelle to ale vidí jako příležitost, díky níž by se její kamarádka mohla znovu pustit do práce a vrátit do života. A tak odpoví za Charlottu a domluví jim schůzku. Věhlasný spisovatel od Charlotty potřebuje pomoct s novým projektem: románem, kterým chce získat zpět svou milovanou ženu.

Originální součástí knihy mají být záložky s vůněmi, které se vážou ke konkrétním chvílím. Charlotta se tak zprvu proti své vůli pouští do dobrodružství se ztraceným světem vůní. Může to být cesta k vyrovnání se s minulostí? Může tím znovu nalézt lásku a štěstí?

…

Na čtení jsem se hodně těšila a začínala jsem s poměrně velkým očekáváním. Hlavně jsem byla zvědavá na literární koučku a na to, jak bude zasahovat do tvorby románu svého klienta.

Kniha začala až nemile negativně. Tahle autorská strategie začít špatně, aby se mohly věci zlepšovat, mi úplně nesedí. Způsobuje to u mě odměřený postoj k hlavním hrdinům, někdy až velké nesympatie, s nimiž pak při čtení dost bojuju a dost často neúspěšně. Stejně tomu bylo i tady. Hlavně nejspíš proto, že jsem takové psychické peklo šíleně zoufalé ženy hned na začátku nečekala a dost nepříjemně mě to zaskočilo.

Potíž byla s hlavní hrdinkou, Charlottou. Byla psychicky v troskách, život měla neradostný, byla osamělá a kopala kolem sebe. A dávala to sežrat všem okolo, když se jí snažili pomoci a podpořit ji. Protože těm šťastnějším je potřeba dát vlastní mizérii pořádně sežrat, no ne? Chápala jsem, že se jí staly v životě hrozné věci – a úmrtí mimina je hrozná věc, proto jsem se snažila mít pro její trojčení a výlevy pochopení. Z této stránky jsem ji tedy přiměřeně pochopit dokázala. Co se týká jejího šílení ohledně anosmie, to už bylo těžší. Když jsem si měla vybrat, jestli je horší přijít o čich nebo jiný z důležitých smyslů, připadal mi třeba takový zrak daleko horší. Zkrátka, opět jsem začínala knihu s hrdinkou, kterou bych raději poznala v jiné životní etapě, než ve které se právě nacházela (nebo raději vůbec). Naštěstí jsem podle anotace věděla, že se situace bude jen lepšit. Bohužel pro mě se už vícekrát ukázalo, že si úplně neumím opravit nedobrý první dojem, když takto zapůsobí postavy.

Situaci se podařilo trochu zachránit ostatním dvěma postavám, které až na malé okamžiky v ději, působily přístupněji a sympatičtěji .

Všechny postavy byly nejlepší v tom, co dělaly. Vynikající literární koučka, hvězdný spisovatel, byť s kvalitou knih postupně uvadající a nedostižná královna vůní. A když se jejich ega srážela, občas to pěkně třesklo. V tomto se ovládala kupodivu docela obstojně Charlotta, i když ta zase dávala průchod své „mstě šťastnějším lidem“.

V tomto ohledu musím říci, že se paní autorce podařilo dobře vystihnout oprávněné sebevědomí velmi úspěšných lidí a zároveň i ty temnější a méně kladné stránky jejich povah. Charlotta měla své psychické peklo, spisovatel svou nejistotu a voňavkářka aroganci královny svého oboru. Voňavkářka viděla hlavně sebe - svoji talentovanost, dokonalost a uznání, které jí projevovalo okolí. Pro práci na vůních pro román se obrovsky nadchla a odevzdávala maximum. Jenže taky absolutně odmítala, že by se třeba mohla mýlit. Spisovatel byl ze začátku taky sebevědomý až na půdu a přesvědčený, že si z jeho žádosti o spolupráci všichni sednou na zadek. I tak ale jejich spolupráce klapala. Pojící a zároveň rozdělující prvek byla Charlotta a její psychický stav.

Z toho propletence povah a životních postojů vycházela nejlépe voňavkářka. Ta kousla až ve chvíli, kdy byla vyprovokovaná. Bohužel ji však nezajímalo, jak hluboko může zasáhnout a bránila se velmi bezohledně a hrubě. Prostě chtěla vrátit úder, ublížit co nejvíc a to se jí podařilo. Omlouvá ji, že to byla Charlotta, kdo se zachoval jako zmetek? A omlouvá Charlottu její psychický stav? Tohle mě na knize bavilo – sledování příčin a následků. Spisovatel byl poměrně v pohodě. Sice se občas urazil, jako malé děcko, ale když mu věci prošly hlavou, dokázal ustoupit jinému názoru pro dobro jeho díla. V tomto mi byl dost sympatický.

Nepěkné stránky postav mě sice strašně štvaly, ale na druhou stranu působily přesvědčivěji, než dost náhlá změna přístupu na konci. Hlavní ženské postavě jsem změnu přístupu neuvěřila vůbec. Na takový osobnostní veletoč by autorka potřebovala větší prostor, aby působil přirozeně. Ty ostatní dvě postavy prostě jen přijaly své chyby v minulosti nebo jen prostě uznaly, že se nezachovaly nejlépe – to bylo sympatické a pochopitelné. Chybu udělá každý.

Nápad na tento příběh se mi zdál prostě úžasný – spisovatel píše knihu s vůněmi, kde vypráví příběh lásky, o kterou přišel. Třeba by pak jeho bývalá pochopila, že jí také chybí a věci by se mohly vrátit k předešlému štěstí. Všechno bylo vypravováno celkem jednoduchým stylem a bylo to velmi snadno čtivé. Nakonec jedině spisovatelův příběh mně přišel přitažlivý a jedinému jemu jsem uvěřila jeho povahový vývoj a konec jeho příběhu. Škoda, že on dostal prostoru nejméně. To mě dost zaskočilo, protože jsem vážně čekala, že příběh bude hlavně o něm a jeho knize.

Nejvíc si ukradla koučka a voňavkářka a ačkoli příběh jedné byl plný bolesti a příběh druhé šťastný, lezly mi na nervy obě dvě. Voňavkářka možná méně, protože pro její výpad proti koučce jsem měla pochopení. To koučka byla středem všech ne úplně hezkých věcí. Příběh nicméně ukazuje, že systém „kdo po mně chlebem, já po něm šutrem“ není úplně ideálním řešením. A koučka Charlotta uměla kameny házet fakt s přesnou trefou, což mě přivádí asi k nejobdivuhodnější postavě – její nejlepší kamarádce. Síla jejího přátelství byla skutečně nezlomná, i když s Charlottou moc nezmohla. Vlastně pomohl až okamžik, kdy někdo hodil kámen zpět a nastavil tak zrcadlo.

Od knihy jsem očekávala i trochu nějaké romantiky. Inu, ne že by v knize žádná nebyla, ale nějak na mě nefungovala tak, jak bych chtěla. Bylo to ale nejspíš proto, že jsem prostě koučku Charlottu neměla jako postavu ráda a proto jsem se do ní nedokázala natolik vžít, abych si užila zlepšení její mizérie. Jako další romantický prvek by mohly být brány vložené úryvky z knihy o Agátě – tedy té, která byla v průběhu příběhu „psaná“. Upřímně si nemyslím, že bych takovou knihu chtěla číst a že by mě podle ukázek zaujala. Bylo z nic nicméně jasně pochopitelné, co všechno spisovatel ztratil a jak moc si to uvědomuje.

Jedna věc se musí autorce nechat – umí psát čtivě a bez zbytečné omáčky a s životními osudy svých postav, které jim vybrala, uměla skvěle naložit. Rozhodně si tedy nemůžu stěžovat na to, že by kniha byla nečtivá a příběh mě nebavil.

5 vůní našeho příběhu nebyla špatná kniha. I přes to, že se mi základní myšlenka líbila, není tato kniha úplně pro mě. S hlavní postavou mi to nesepnulo a těžko se mi vciťovalo i do jejích osudů – ano, bylo mi jí líto, ale svým přístupem se postupně o soucit a sympatie připravila. Začátek knihy mi tak bohužel přinesl dost negativní nastavení vůči příběhu postavy jako je Charlotta a ten jsem až do konce čtení nepřekonala. Nedostala jsem prostě to, co jsem čekala.

Pokud vám však toto nevadí a chcete si přečíst knihu o hrdinech, kteří bojují s nepřízní osudu, zkuste ji. Rámec, který všemu dávají příběh o Agátě a vůně je zajímavý a nevšední. Už jen pro tu myšlenku stojí kniha za přečtení.

Za poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Pokud vás příběh zaujal, najdete knihu zde.