S láskou Lukov

 

S autorkou mám zkušenosti tak padesát na padesát. Kulti se mi líbil hodně, Malichyn spíš moc ne. Do třetice se na našem trhu objevil kousek z krasobruslařského prostředí. A co si budem, tohle má většinou ráda každá holka.

Anotace:

Kdyby někdo požádal Jasmine Santosovou, aby popsala posledních pár let svého života jediným slovem, určitě by bylo neslušné. Po sedmnácti letech – a bezpočtu zlomených kostí a nesplněných slibů – tuší, že se doba, kdy ještě bude soutěžit v krasobruslení, chýlí ke konci. Ale když přijde životní nabídka od arogantního idiota, kterého si posledních deset let představovala, jak ho strká pod rozjetý autobus, Jasmine možná bude muset všechno přehodnotit. Včetně Ivana Lukova. Vtipný tzv. slow burn příběh o rodící se náklonnosti mezi dvěma mladými lidmi v atraktivním prostředí krasobruslařských soutěží. Typický autorčin styl vyprávění z pohledu hlavní hrdinky, rázné dívky, která se musí prosadit v tvrdém konkurenčním prostředí a využít životní příležitosti i za cenu toho, že jí může dosáhnout jedině v partnerství s nenáviděným kolegou.

…

 

Když Jasmine její krasobruslařský partner hodí do společného soutěžení vidle, je Jasmine mírně řečeno v kýblu. Na to, aby bruslila sama, není úplně stavěná a kvůli její paličaté povaze se jí ani nový partner nehledá moc dobře. Vypadá to, že její kariéra skončila. Pár lidí jí to už tak nějak naznačilo – holka, táhne ti na třicet, seš bez partnera a sakra dlouho jsi nic nevyhrála. Čas na změnu. Co tak začít trénovat? Jenže vyhrát soutěž v párech je Jasminin sen. A co se snů, na které se tolik nadřela, týká – Jasmine se nikdy nevzdá!

Pak přijde neuvěřitelná, nepochopitelná nabídka. Ivan Lukov, vlhký sen všech mladých krasobruslařek a neuvěřitelně talentovaný bruslař sbírající jeden úspěch za druhým, je bez partnerky. A chce na nastávající sezónu Jasmine!

Nepříjemné je, že Jasmine ho nesnáší od dětských let a on ji vlastně taky. Kdykoli se potkají na ledě, skočí to hádkou, urážkami nebo obojím. O to nepochopitelnější jeho nabídka je. Jenže zároveň je to šance, jaká se neodmítá. Jasminina jediná šance, jak konečně zase něco vyhrát a dokázat všem, že žádná oběť, kterou tomu přinesla, nebyla zbytečná.

 

Autorka se při vytváření příběhu hodně inspirovala filmovou sérií Ledové ostří, ale naštěstí ze svého podání vynechala ty klišoidní a hloupé prvky. Když mrknete na celou sérii filmů, najdete z každého něco – tím ale rozhodně neříkám, že to je špatně. Inspirace je v pořádku, pokud stvoříte tak čtivý příběh, jaký se povedl Marianě Zapatě.

A čtivé to rozhodně je. Nejen proto, že autorka má svůj osobitý styl, který mi většinou sedí, ale taky proto, že dokáže prostředí – obzvlášť to sportovní – vylíčit tak, že do něj při čtení úplně zapadnu. Není to jen o tom, jak talentovaná holka ke štěstí přijde, ale taky o dřině, obětech, zraněních a všech těch dalších věcech, které si úspěch ve sportu obvykle žádá. Jasmine tedy zadarmo rozhodně nic nedostane. Led je zatraceně tvrdý podklad a každý jednotlivý pád na něj jsem si s hrdinkou docela „vychutnala“.

Řekla bych, že za její úsilí a píli budu muset Jasmine nutně obdivovat. To sice jo, ale zároveň mi taky místy neskutečně pila krev. Je totiž celkem nesnesitelná potvora – vlastně dost rozporuplná osobnost, jsem chtěla říct, za což autorce vlastně tleskám. O princezničkách, které jsou milé, hodné, sladké a úspěšné Mary Sue není zábava číst. Na jednu stranu je možné obdivovat Jasminino odhodlání a vytrvalost. Na druhou stranu působí namyšleně až skoro arogantně a k Lukovovi se chová jako kravajzna. Je zvyklá bránit se útokem dřív než je to potřeba a dost často i aniž je to potřeba a občas nebo spíš většinou moc nepřemýšlí, než něco vypustí z pusy. Problém u ní ale vězí v její nejistotě, aspoň si to myslím. Přes všechnu svou aroganci a navenek dávanou sebejistotu si není vůbec jistá tím, jestli za něco stojí a ti, co jí doporučují opustit led, nemají náhodou pravdu. Uvědomuje si, že její rodina dost obětovala jejímu snu o krasobruslení a dost ji sžírá, že jim to zatím nedokázala vrátit v podobě přesvědčivého úspěchu. Zklamání ji tak nutí k ještě větší nesnesitelnosti a agresivitě, aby svou zranitelnost a nejistotu nedala najevo (obzvlášť před nenáviděným a úspěšným Lukovem). A stává se z toho začarovaný kruh. Potýká se taky s problémy v rodině a vztahu k otci, který jejímu bruslení moc nefandí. A ona přitom zrovna o jeho podporu tolik stojí.

Jo, řekla bych, že Jasmine je dost zajímavá osobnost. Stejně jako její bruslařský partner Ivan. Nejdřív vypadá podobně nesnesitelně jako ona. Jenže je na něm poznat, že mu to nejde od srdce a vlastně se spíš jen brání jejím sarkasmům. Od začátku vychází najevo, že za jeho chování k ní si Jasmine může sama. Postupné odkrývání Ivanovy povahy a osobnosti mě bavilo a chvílemi i překvapovalo stejně, jako Jasmine.

Není žádným tajemstvím, že ti dva skončí spolu. Autorka má v tomto jasno už od začátku a kniha na jejich „od nepřátelství k lásce“ stojí. V knihách paní Zapaty se mi líbí ono dlouhé budování vztahu. Na to je fakt machr. Od vztahů poněkud vlažných postupuje krásně přes kamarádství, vznikající důvěru až k lásce. Všechno je to pomalé, uvěřitelné a skvěle se to čte. Vůbec nevadí, že všechny její knihy vykazují určité podobné prvky. Nemyslím tím teď vztahovou šablonu, ale i postup příběhu, začlenění těch určitým způsobem osamělých borců do rodiny holky, která je prostě fajn a soudržná – alespoň na první pohled. Scénu „po desáté“ má v knize jen jednu a je to dobře. V podobném typu knih bych se bez ní i dokázala obejít. I když jsou dost popisné, nepíše je paní Zapata nijak nevkusně ani vulgárně. Není tedy na podobných scénách nic, co by mělo vadit a jeden kousek se dá přežít. I když pak posune příběh od vznikající a křehké lásky někam jinam.

Trochu legrační mi připadá autorčin styl, kterým se vyhýbá častému používání jmen a označení osob. Místo například máma řekla, používá ráda jiné opisy. Třeba „řekla žena, která mě porodila“, zrzavá žena a podobně. To samé má u chlapů a někdy to působí nepříjemněji, krkolomněji a násilněji, než kdyby se prostě zopakovalo „máma“. Tohle je jediná věc, která mi na jejím stylu trochu vadí. Jinak se mi líbí její smysl pro humor a způsob, jakým staví svoje rozhovory mezi postavami. Je v tom vtip, určitá dávka drzosti a popichování a hlavně to krásně jiskří pocity.

Krom krásných věcí jako je úspěch a láska umí autorka ukázat i ty méně příjemné stránky. Zde konkrétně se Jasmine musí potýkat s nepříjemnými lidmi, kteří ji sledují na sociálních sítích. Místy jde už o obtěžování, výhrůžky a extrémně hnusné komentáře. Další nepříjemnou stránkou věci je každodenní dřina, bolest, časová náročnost tréninků, obětování normálního života sportu a nutnost přizpůsobení se a obětí od celé rodiny pro jediného jejího člena. Nechybí ani nutnost vyrovnání se s neúspěchem, snaha držet krok se stále mladší konkurencí a neúprosně naskakující věk a s tím i blížící se konec kariéry a mizející šance na vytoužený úspěch. Kariéra sportovní krasobruslařky je prostě psychicky i fyzicky náročná (jako asi většina podobných). Navíc v tom kolotoči nemá Jasmine ani moc času na nějaké vztahy. Jasně, že si musela najít chlapa z oboru :)

 

Výhradu mám jen k autorčiným koncům. V momentě, kdy se dá pár konečně dohromady, mi příběh nějak ujede pod nohama a epilogy mi připadají spíš jako zbytečné kýčovité happy endy, které bych si dokázala odpustit. Naštěstí k šťastným koncům dochází opravdu až na úplném konci knihy a autorka jim věnuje maximálně pár kapitol, spíš jen pár stránek. To před tím si tak můžu krásně vychutnat a knihy čtu stylem start – cíl, protože se prostě nedá utrhnout. Stejně tomu bylo i u Lukova. Dal mi jednu hodně příjemnou sobotu a určitě si ho přečtu znova.

 

O knize:

Autor: Mariana Zapata

Překlad: Romana Bičíková

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 472

 

Další knihy autorky na bloGu:

Kulti