Nepovažuji se – a ani jsem se nikdy nepovažovala – za náruživého čtenáře thrillerů. Vybírám si mezi nimi jen ty, které mě zaujmou „něčím extra“. Nestačí mi jen vrah a detektiv a napínavost. Potřebuji něco, co z knihy udělá víc než jen thriller. A tahle kniha to měla na první pohled. Už v názvu mi bylo jasné, že dostanu to svoje vyhledávané něco.
Anotace:
Co se stane, když se sérioví vrazi obrátí proti
sobě? Lea Nachtnebelová je světoznámá pianistka, jejíž koncerty jsou vyprodané
na dlouhé měsíce dopředu. Svým uměním okouzlila dokonce i amerického
prezidenta. Veřejnost ji vnímá jako hudební ikonu, ale její skutečný život je
zahalen temnotou. Když bylo Lee osm let, pobodala staršího
chlapce a strávila měsíce v psychiatrické léčebně. Ani tehdy, ani později svého
činu nebude litovat.
Dnes je dospělá a žije dvojím životem – oslnivou kariéru
klavíristky střídá tajná a nebezpečná vášeň. Lovit sériové vrahy. Když agent
FBI Liam Richter začne vyšetřovat jistou brutální vraždu, stopy ho překvapivě
vedou k Lee. Mezi agentem a geniální klavíristkou tak začíná napínavá hra na
kočku a myš. Podaří se Liamovi odhalit Leino tajemství, nebo mu Lea unikne? Lea
ví, že se ocitá v riskantním střetu s vrahem, jehož smrtící lstivost by mohla
konkurovat její vlastní. A také ví, že na hřišti vrahů platí jen jediné mrazivé
pravidlo: kdo vyhraje, bude žít, kdo prohraje, zemře.
Vraždím vrahy je temný thriller o tom, že hranice mezi
hrdiny a padouchy je tenká jako vlas a v podsvětí se spravedlnost řídí
vlastními pravidly.
…
Tím „něčím“ co mě tentokrát přitáhlo, byla zajímavá morální otázka celé věci. Byla jsem zvědavá na to, jak takovou hrdinku přijmu, jak to na mě zapůsobí a na kterou stranu se postavím – protože dobro (dost zjevně) nebude ani na jedné straně. Budem tedy řešit morální dilema „většího zla“ – a ne jednou, ale hned v několika případech a z několika různých úhlů pohledu. Jasně, už to tu bylo s Dexterem, ale toho jsem nečetla a ani seriál mě nijak zvlášť nechytl. Tady byla hlavní postavou žena, navíc velmi slavná a známá klavíristka – tedy trochu zajímavější kousek do sbírky než Dexter.
Hlavní hrdinka Lea byla naprosto dokonalá. Všechno na ní bylo skvěle propojené a vyvážené. Její krása a talent přitahovali stejně moc, jako odpuzovala její necitelnost a, hmm… řekněme „koníčky“. Dokonce i její jméno k ní skvěle sedí. Byla prostě fascinující osobností, tak nějak po Hannibal Lectrovsku (bez jeho gastronomických preferencí). Sedělo mi k ní i vykreslení jejího všedního-nevšedního života bohaté a slavné ženy a způsobu, jakým praktikovala „vztahy“.
Povolání Lei vlastně dávalo dokonalý smysl. Virtuozita vyžaduje přesnost, vytrvalost, odhodlání i určitou psychickou odolnost. Její dokonalost jako klavíristky byla zvláštním protikladem k její chladné nátuře. Přeci jen si člověk běžně s hudbou spojuje nějaké ty emoce, kterých se jí naprosto nedostávalo. Tím sice působila místy trochu arogantně, jenže stejně, jako se jí nedostávalo citů, netrpěla ani falešnou skromností. Věděla, jak dokonalá je a pochybnosti o sobě ji netrápily ani náhodou.
Bylo na ní poznat, jak osobně si bere lov na každého vraha, na kterého se zaměří. Jak ji to provokuje a pokouší, jak ho chce poznat pochopit a chytit. Protože prostě nebylo možné, aby ji někdo přechytračil. Něco takového si nepřipouštěla.
Vážně přemýšlím, kdy naposledy jsem se setkala s postavou, která by vším tak skvěle odpovídala roli, jakou si pro ni autor připravil.
Jejím protivníkem byl agent FBI Liam. Zdaleka mu nebyla nadělena tak impozantní osobnost jako Lei. V mnoha ohledech byl prostě obyčejný chlap, kterému krachovalo manželství a bojoval s bývalkou o střídavku na dceru, kterou měl hodně rád. Taky byl dost urputný a rovný chlap z rodiny policajtů, pro kterého byl zákon a spravedlnost vším. Nejen to – vyřešit případ a dosáhnout spravedlnosti pro něj byla morální povinnost a otázka vlastní cti. Odmítal se vzdát toho, že chytí vraha, když ostatní už to více méně vzdali a vlastně je až tak netrápilo, že někdo zamordoval grázla, který vraždil holky. Však když se ti grázlové vymlátí mezi sebou, tak fajn, ne?
Jak jsem už tou dobou fandila jí, bála jsem se okamžiku, kdy ji chytí a on mě hrozně štval tím, jak byl do případu zakousnutý a vytrvale po ní šel. Zvláštní že? Přitom dělal to, co měl dělat a bylo správné, že nevzdává případ, který je mu podezřelý. Pro něj neexistoval pojem „menší zlo“. Fakt jsem si užila celou paletu rozporuplných pocitů, které ve mně zápletka a vytvořené postavy vyvolaly.
Kniha pojednává o vraždách a některé ty skutky nebyly zrovna pěkné. Několik vypjatých okamžiků jsem si v knize vychutnala doslova z první řady. Vyslovené nechutnosti a zbytečně podrobné popisy činů však v textu nejsou. Autorku zajímala především ona morální stránka věci. Poznala jsem policajta, který měl být a byl klaďas a poznala jsem holku, která neměla být klaďas a přes to při určitém úhlu pohledu byla. Když se tedy přivřely obě oči, což bylo nutné, protože jinak se snadno mohlo stát, že by přímý pohled na ni dost ovlivnila její oslnivá a charismatická osobnost. A podlehnout jejímu šarmu bylo více než snadné.
Morální stránka věci pro mě byla zajímavým rébusem – neměla bych Lee fandit, protože dělala něco nepřijatelného, jenže všichni víme – a v knize to také bylo přítomno – že spravedlnost je často slepá a zákonná moc má krátké ruce. Ona navíc vraždila opravdu jen sériové vrahy. Bylo to špatně? Nebo je to špatně, když jedno zlo odstraní druhé? Tak nějak jsem se přiklonila na její stranu – konec konců kdo nebyl vrahem, neměl se od ní čeho bát. Stejně mě ale napadalo, jak by se zachovala, kdyby po ruce žádný vrah na zabití nebyl. Zlákal by ji nějaký jiný cíl, třeba dost těžko dostupný na to, aby provokoval její potřebu být nejlepší a dokázat svůj intelekt tím, že ho dostane? Nebo prostě jen někdo, kdo jí překážel a tak by zvolila pro ni snadné řešení? Kdo ví.
Další dobře vybranou věcí byl protiklad, či spíše protiklady, které autorka šikovně použila. Byla tu určitá křehká a elegantní krása hudby a prostředí vysokého umění v protikladu k hnusu vražd, násilí a porouchaných osobností. Byl tu střet mezi dobrem a zlem kdy dobro bylo zosobněno postavou čestného a vytrvalého policajta a zlo sériovými vrahy. Mezi tím stála Lea, rozkročená v obou těch světech napůl jako krásná, ale zlá královna. Z toho autorka vytřískala dobře vybudované napětí. Jednak z toho, že Leina kořist někde udeří a zabije někoho dalšího. Druhak z Leina lovu na toho zmetka a v neposlední řadě taky z Liamova lovu na Leu. Zdálo se mi ještě ke všemu, že Lea dělá některé úplně očividné chyby, které mohly vést k jejímu odhalení, a já jsem nechápala, proč to nevidí. Výsledkem toho napínavého propletence bylo, že jsem knihu přečetla v podstatě na jeden nádech, protože prostě nenastala vhodná chvíle, kdy přestat číst :D Naštěstí počet stran něco takového umožňuje.
Konec mě docela dostal a navnadil na další díl. Vážně mě zajímá, jestli je to tak, jak si myslím nebo jestli to bude ještě jinak a autorka mě převezla na celé čáře. A navíc je tu ještě to zajímavé morální dilema, které okolnosti postavily před do té doby jediného kladného hrdinu příběhu Liama.
Takže celkově – jo, bavilo mě to. Čtení jsem si užila a knihu mohu doporučit. Nenapadá mě jediná výhrada, kterou bych snad k příběhu mohla mít, což se stává málo kdy :). Neváhejte, lapněte knihu a užijte si čtení!
Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota.
Vražedný příběh najdete tady.
O knize:
Autor: S.T. Ashmanová
Překlad: Simona Dembická
Vydal: Jota
Rok vydání: 2025
Počet stran: 311
Žádné komentáře:
Okomentovat