...: Vítejte v pekle

Kdo se občas na mém bloGu objeví, nebude překvapený, že jsem si nenechala opět ujít novou knihu pana Bureše. Povídky sice nejsou můj šálek kávy, ale v tomto případě – vem to čert! Vítejte v pekle… a Burešovo peklo my milujeme. Konečně, po přečtení povídkové sbírky, je mi jasné, proč to tak je. Vlastně jsem definitivně přišla na to, proč mi Burešova práce tak skvěle sedí. Připravte se na smršť dojmů!

Anotace:

Čtrnáct povídek v širokém spektru žánrů – od pekelné temné fantasy přes drsné postapo a vzdálenou budoucnost až po čistokrevné historické příběhy, a dokonce i jednu pohádku!

Populární autor fantastiky Roman Bureš přináší výběr ze své tvorby, otevírá brány do několika fantastických světů a servíruje nám peklo hned na několik způsobů.

Co se stane, když lidé spáchají takové zlo, že dojde k narušení blány mezi světem lidí a pekelnou říší? Jak zastavit hladového obra, který hrozí sežrat celé království? Zbortí se lidská společnost jako domeček z karet, když bude znát datum svého zániku? Dokáže se mladá dívka postavit svému osudu ve slumu postapokalyptické megapole? A co zažívá hříšník, který se ocitne v pekle, aniž by tušil, za co si ho zasloužil?

…

Povídky obecně nemám ráda, protože se mi obvykle nepodaří tolik proniknout do poselství, které chce autor předat, nebo ho dokonce nestačím postřehnout a pořádně vstřebat. Sotva se začtu, je konec a zůstává málo. Měla jsem trochu strach, že se to stane i u této knihy a já si pokazím dojem, který z knih pana Bureše setrvale mám. No, tak ne. Obavy byly zcela zbytečné. Pan Bureš mi opět dokázal dát to, co od něj očekávám a co od příběhů chci.

V knize je čtrnáct povídek a každá z nich zobrazuje peklo trošinku jiným způsobem – některá přímo, některá v přeneseném významu. Jsou tu ty naprosto očividné, jako například poslední, kdy se duše hříšníků ocitnou v pekle. V některých příbězích závisí peklo spíš na úhlu pohledu, týká se třeba jen situace jediného člověka nebo prostředí, případně událostí. A pak jsou tu povídky, kdy peklo v nich tvoří démoni ze všech nejdémoničtější – lidi sami sobě nebo navzájem. V knize jsem našla povídky, které znám ze světa Inferia. Několik je jich z prostředí Propasti času, kterou jsem bohužel nečetla (což napravím). Je tu něco i z Legionáře – a to mě překvapivě hodně zaujalo. Povídka o konci světa byla dokonale mrazivá. Jo a taky je tu jedna pohádka :)

Každou z povídek uvádí autor krátkým odstavcem, kde ji trochu přiblíží. Mám za to, že v povídkových knihách to běžně nebývá (aspoň jsem to zatím neviděla), ale po přečtení Vítejte v pekle, to rozhodně považuji za plus. Nahlédnout autorovi do hlavy a do jeho spisovatelské historie se ukázalo být zajímavou exkurzí. Musím uznat, že některé z povídek bych si ráda přečetla jako plnohodnotný román. Obzvláště ty, které se váží k další autorově tvorbě, konkrétně k Propasti času nebo Legionáři.

Asi by se slušelo vybrat ty povídky, které ve mně nechaly nejhlubší dojem. Chtěla jsem obsadit jen tři první místa, ale nakonec mi tu vyšli čtyři největší favorité. Musím říci, že mě překvapivě hodně zaujaly věci, které nebyly z prostředí Inferia a tedy zobrazovaly peklo trochu jinak, než přímočaře čertovsky.

Třetí den – povídka zobrazuje – a to dost živě - bitvu mezi římskými legiemi a Germány z pohledu římského legionáře. To tedy bylo panečku peklo! Autor dokázal krásně zobrazit pochod legie lesem, kdy věděli, že jsou sledováni nepřáteli, kteří je početně převyšují. Slyšeli je všude kolem sebe. Spolubojovníci pomalu umírali, legie se rozpadaly, ale síla vůle jednotlivých legionářů a hrdost na to, kým jsou, je držela stále na nohou a nutila k boji. Na konci jsem si říkala, že už to není ani hrdost, ani vůle, ale jen jakási setrvačnost a otupělost. Neměli jinou volbu, než jít dopředu a bojovat. A tři dny šli naprostým peklem.

Tiskovka – povídka nezobrazovala peklo samotné, dokonce ani boje, apokalypsu nebo jiné utrpení. Byla to jedna z těch, kde záleželo na úhlu pohledu. Ocitla jsem se v ní na vědecké konferenci inteligentních živočichů, kteří na Zemi nahradili lidstvo. Jeden z hlavonožčích vědců se zde chystal vystoupit s šokujícím odhalením, na které vsadil svou pověst i život. Zde by se dalo peklo vidět v dogmatu, zaslepenosti víry, samolibosti inteligence a neochotě připustit jiný názor. A když se podíváme do historie lidstva, tyto věci dokázaly způsobit taky pěkná peklíčka.

Nemesis – povídka byla o konci světa. Od autora už jsem četla jiný takový příběh – Planetu idiotů, kterou vřele doporučuji. V této povídce nebyl konec ani náhodou tak pokojný a něžný. Hlavní hrdina na mě svým přemýšlením a jednáním udělal obrovský dojem. A peklo je zde jasné – víte, kdy bude konec. Úplně přesně. Pro všechny a bez rozdílu. Jedinou poslední věc, co můžete udělat je rozhodnutí, jestli to skončíte sami dřív nebo vydržíte až do konce. Poddáte se s tupou rezignací? Nebo bude něco, co uděláte? A s kým budete ten poslední okamžik? Přemýšleli jste nad tím? Po přečtení povídky budete.

Vítejte v pekle – Moje asi nejoblíbenější povídka. Nahlédnutí do pekla a okamžik, kdy duše lidí dospěly k pochopení konečné spravedlnosti, bylo jednoduše skvělé. Zobrazení nekonečné spirály a pocitu bezčasí při sestupu do pekla je až nadpozemsky úžasné. Jdeš a jdeš, pořád dokola a stejně se nehneš z místa a to utrpení, které cestou duše zažijí, bylo dokonalou zkouškou a ukázkou naprostého morálního úpadku, v němž o to víc vyčnívali ti rozdílní. Úplně jsem cítila strach a postupně převládající otupující zoufalství duší, se kterým se poddávaly bolesti a zlu. Jako by, když pochopily, že už jsou stejně po smrti a v pekle, přestalo záležet na zbytku hodnot a lidství. Toto je další z povídek, která čtenáře přiměje podívat se trochu sám na sebe.

Na autorově způsobu psaní ze všeho nejvíc oceňuji několik věcí.

První z nich je morální poselství každého příběhu předané tak, že při čtení nevyhnutelně dojdete ke správnému postoji, aniž byste měli pocit, že je na vás tlačeno nebo že je takový postoj vnucený v ději nějak na sílu. Správné pochopení je naprosto instinktivní. Potřeba zamyslet se nad sebou a životem lidstva obecně taky. Nedivím se, že autora fascinuje peklo jako nejvyšší autorita spravedlnosti. Koho by taky ne, kdo by o nějakou definitivní spravedlnost nestál v dnešním světě. I když by třeba hrozilo, že soukolí této spravedlnosti semele i jeho. Ou, no nazdar, ta poslední povídka mě vážně dostala :)

Líbí se mi, jak pan Bureš popisuje (jakékoli) peklo bez patosu, bez vyhrocených emocí, ale stejně dokáže předat jasné poselství toho, jak (a za co) lidi trpí – což pochopíte jen tak mimochodem. Démoni to nemyslí osobně, příroda to nemyslí osobně. No dobře… pokud je nepřítelem člověk, tak ten to osobně myslí… Tak či tak, všichni dostanou, co si zaslouží a o co se přičinili. Bez škodolibosti, záměrného násilí nebo zloby. Jen Boží mlýny. Fakt miluju představu Burešova pekla. Ne proto, že lidi trpí, ale proto že je to tak dokonalá spravedlnost.

Při čtení mi některých postav bylo nejdřív líto – znáte takový ten pocit děsu z toho, co se hrozného děje postavě, o které zatím nic nevíte. Jenže pak se třeba dozvíte a úplně se vám převrátí pohled na tu danou postavu a na to, že hříchů třeba není jen sedm a že v současném světě je možná potřeba trochu rozšířit terminologii při popisu i těch sedmi základních. Při čtení byl pořád přítomen nepřehlédnutelný podtext toho, že si za to můžou lidi sami, že každý čin má svou odpovídající protihodnotu v utrpení – i v těch povídkách, které nepopisovaly přímo démony a plameny. Jediné, kde jsou emoce znát, je v povídkách, kde je ukázáno utrpení nevinných lidí nebo těch, které semlely okolnosti a neměli moc na výběr. Líbí se mi, jak se někteří pod tlakem ohnou a pak jsou tu ti, kteří se i naprosto zoufalé situaci postaví čelem v záchvěvu posledního osobního hrdinství. Líbí se mi, že autor dokáže tuhle podstatu člověka rozlišit v příběhu, aniž by musel přímo ukázat prstem „toto je grázl“ a „toto je oběť“ případně „toto je na úhlu pohledu“. On prostě představí postavu a v průběhu seznamování s ní pochopíte, co je zač – dost často nelze ani jednoznačně říci, protože někteří jsou zároveň oběti i vrazi. A pozor – u některých toto poznání dost překvapí. Protože do té doby jste o něčem takovém ani neuvažovali stejně, jako po přečtení knihy. Ani o sobě jste možná neuvažovali tak, jako po dočtení některých povídek. To se mi na autorových knihách taky líbí, můžu se zamyslet i nad sebou. V důsledku toho jsou mi postavy hodně blízké.

Jak je asi vidět, autorova tvorba mi vážně sedí. Jeho způsob uvažování, pohledu na život a na to jak se lidé chovají k ostatním okolo a z toho plynoucí tvorba postav i zápletky, je v našich končinách dost ojedinělou záležitostí. Je to tak jiné, než ostatní česká fantastika, že to prostě nemůže nebýt přitažlivé. Ať se podíváte, na který příběh chcete, něco vám dá a zůstane to ve vás. Je jedno, jak nad tím budete přemýšlet. Jestli jen jako nad zajímavě pojatým příběhem nebo jako na něco, co vás může posunout v pochopení lidství. Autorovo zaměření na morálku člověka a konečnou spravedlnost je fascinující. Ať už se postavy zachovají jakkoli, ať už přežijí nebo umřou, zaujmou postoj a vy můžete s nimi. Podle mě je škoda se nad autorovou tvorbou nezamyslet. Pro mě je rozhodně přínosem.

Tato kniha nabízí průřez tvorbou. Podle mě ideální, pokud autora neznáte. Krásně si tak vyberete, která z jeho dalších knih by vám mohla sedět. Pokud máte autora načteného, věřím, že si rádi přidáte další kousek do sbírky.

Za knihu moc děkuji autorovi a nakladatelství Epocha.

Tvorbu pana Bureše najdete zde.