Věže Asperfellu

 

Do knihy jsem šla původně s očekáváními malými, jen s čistou zvědavostí vzbuzenou anotací. Pak začaly přibývat nadšené ohlasy ostatních. Možná tedy bylo na místě se radovat a očekávání zvýšit. Na mě to tentokrát mělo účinek přesně opačný – fakt jsem doufala, že nebudu zklamaná. A nebyla jsem.

 

Anotace:

 

ASPERFELL JE VĚZENÍ PRO MÁGY. JEŠTĚ NIKDO SE ODTAMTUD NEVRÁTIL…

Briony by ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne ocitne v magickém vězení zvaném Asperfell. Koneckonců nebyla ani mág, ani zločinec. Byla dcerou šlechtice, i když s prsty věčně umazanými od inkoustu a zablácenými šaty, protože buď seděla s nosem zabořeným v knize, nebo pobíhala po tajemných lesích jejich rodového sídla.
Jakmile však projde portálem do Asperfellu, všechno je najednou jinak: její rodina, domov i bezpečí jsou pryč. Briony stojí na prahu světa zavržených mágů, šílenců, přízraků, temné magie a záhadných vzkazů pronášených pouze šeptem…
Jedině tady ale může najít spásu pro trpící lid Tiralaenu. Z Asperfellu, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, musí přivést právoplatného dědice královského trůnu. Co když ale zlomený princ o záchranu nestojí?

 

…

 

Knihu jsem přečetla v podstatě tahem, jen s přestávkou na spaní. S tím jsem teda nepočítala ani náhodou. A přitom se rozhodně nejednalo o zběsile akční příběh, který by mě utáhnul jen na neskutečně rychlém ději. Nač mě tedy kniha ulovila? Sama nevím, takže doufám, že při sepisování tohoto názoru na to přijdu.

 

Začátek jsem strávila s hrdinkou Briony jako dítětem v království, v němž princ, následník trůnu, zavraždil pomocí magie svého otce a byl za to vypovězen do prastarého vězení v jiném světě za magickou branou. S jednosměrnou jízdenkou pochopitelně. Z tohoto vězení pro nebezpečné mágy se ještě nikdy nikdo nevrátil, protože to prostě nejde. Tady by mohl příběh šťastně končit – zlo bylo potrestáno, na trůnu sedí nový král a vše je šťastné a zalité sluncem. Jenže ke konci knihy zbývá ještě kus a slunce zalézá pomalu za obzvlášť hnusná černá mračna.

Po letech, kdy už je Briony dospělá je situace v království úplně jiná. Mágové jsou krutě pronásledování, protože novému králi se podařilo vyvolat v lidech strach a nenávist k nim. Králi, zdá se, trochu hráblo nebo je zatraceně dobrý manipulátor a despota. Když je Brionin otec obviněn ze zrady a ona má být popravena jako dcera zrádce, podaří se jí s pomocí přátel uprchnout do Asperfellu, kde má najít vypovězeného prince a pokusit se o nemožné. Najít s ním cestu domů.

 

Začátek byl celkem pomalý. Briony začínala svůj příběh jako malá holčička, jenže pro knihu bylo celkem dost důležité ukázat události, které se v té době v království děly. Pro další děj mělo navíc velký význam to, co Briony prožila a lidé, kteří ovlivnili její dospívání, pohled na svět a formovali její názory a povahu. Dostala to, co musela mít, aby pochopila svět, v němž žije a dokázala si vybrat cestu, po které půjde. Bylo to trochu delší, než jsem čekala, to ano. Byla to nuda? Rozhodně ne. I když význam některých událostí mi doklapl až později, když na ně autorka navázala v ději s už dospělou Briony. V momentu, kdy se dostala do Asperfellu, už mě kniha měla zaháčkovanou, takže se to muselo stát někdy během toho dlouhého úvodu.

Prostředí Asperfellu tak, jak bylo popsané, bylo prostě skvěle vymyšlené. Člověk by od vězení pro ty nejhorší mágy čekal cokoli (ehm, Azkaban), jenže tady to bylo zdaleka jiné. Způsob života, který tam mágové vedli, byl docela pestrý a vůbec ne tak hrůzostrašný… i když… V Asperfellu něco bylo, něco pod povrchem a záhada se začala nejen vrstvit, ale i pomalu rozplétat hned, jak tam Briony přišla. Ano, samozřejmě našla vypovězeného prince, ale taky další hromadu vypovězených lidí za různé zločiny nebo „zločiny“. Na první pohled se zdálo, že v Asperfellu nemají vězni oč usilovat, krom přežití samotného, ale opak byl pravdou. Lidi jsou různí a někteří tu byli opravdu zavření z dobrých důvodů. A jiní kupodivu až tady našli smysl života a klid. Vlastně by to nebylo na první pohled tak špatné místo, kdyby jen z něj mohli odejít nebo tu aspoň byli dobrovolně.

Politika v příběhu byla taky zajímavá a není moc těžké uhodnout, čím se autorka inspirovala. Stejně tak není těžké uhodnout podstatu téhle mocenské záhady, jenže to nebylo až tak podstatné. Četla se skvěle, byla dobře vystavěná a zdaleka se nedá dopředu odhadnout, jak se všechno ještě zkomplikuje a jak vše dopadne. Našla jsem tu krále, nespravedlivě vládnoucího a utlačujícího část svých poddaných. Našla jsem vzbouřence, kteří operují v skrytu a riskují vše, aby trpícím pomohli. Našla jsem magií nadané padouchy, kteří hráli vlastní hru, ovšem překvapivě těsně propojenou s královskou politikou a nenávistí. Našla jsem nespravedlivě odsouzené mágy, vypovězené do Asperfellu jen proto, že se lišili, aniž by dostali šanci se obhájit, že nejsou zlí.

Postavy byly dobře uchopené. Ne všem se kniha věnovala stejně, přeci jen jich je docela dost, takže někteří prostě zákonitě museli dostat méně prostoru. Ani tak jsem neměla pocit, že by byly ošizené. O všech jsem věděla přesně to, co bylo pro příběh důležité. Některé mě dokázaly překvapit ve chvílích, kdy se rozhodly udělat správnou věc ve chvíli, kdy pro ně samotné to nebylo nejlepší rozhodnutí. Vývoji Briony se pochopitelně věnovalo nejvíce času. Žádná jiná postava se tolik nezměnila, ale žádná jiná to ani nepotřebovala. Pochopitelně se mi zavrtal pod kůži i princ. Já tyhle rádoby protivné týpky prostě žeru, doma bych to nechtěla, ale v knize je to bašta :) S Briony mu to krásně sedlo dohromady a jejich setkání na stránkách vždycky stála za to.

Další věc, co mě na příběhu bavila, byla pochopitelně magie. Líbily se mi její různé podoby, jak je autorka vymyslela. Působilo to sympaticky opravdově, autorka to celkem hezky vymyslela – její postavy měly všechno, co ve vyhnanství potřebovaly právě díky magii a zároveň se objevovaly i takové formy nadání, které byly zdánlivě úplně k ničemu nebo naopak velmi nebezpečné, kdyby je měl nějaký morálně vratký mág. Bavily mě Umbry, což byly duchové zemřelých čarodějů a jejich zapojení do děje. A především mě bavila ta záhada Asperfellu, která pochopitelně s magií úzce souvisela.

No a dostávám se k tomu poslednímu, co bych chtěla vypíchnout a to je skvěle zpracovaná hodně lehká romantická linka, kterou jsem sice čekala, ale vůbec jí to neubralo na kráse. Ze začátku ze sebe ti dva moc nadšení nejsou. Ona jemu narušuje život, s nímž se už smířil a znova šťourá do starých ran, které se ještě úplně nezahojili. On je protivný a svým přístupem k situaci ji naprosto zklame. Ona ještě hoří nadějí, on svoji dávno ztratil. Jo jasně, možná je to trochu průhledné už od začátku, s kým Briony skončí, ale nedá se těm dvěma nefandit. Čekala jsem tenhle vztah a upřímně, byla bych naštvaná, kdybych ho nedostala. Vyvíjelo se to pěkně pomalu a uvěřitelně, žádné zběsilé přehánění a patetické „beztebenemůžužití“ od prvního pohledu tu není. Seděli k sobě, jiskřilo jim to, já jim prostě věřím.

Autorka má příjemně čtivý styl, svěží nápady a dobré popisy, takže jsem se na stránkách brzo zabydlela bez potíží. I když je dílo řazené do YA, dost překročilo vlastní žánr. Zpracováním magie, světa Asperfellu, stylem psaní i zpracováním hlavních hrdinů. Tahle fantasy je hodně jiná, než většina knih, až nepěkně sobě podobných, co jsem poslední dobou četla. A pak že se nedá vymyslet nic originálního! Prostě se zdá, že kniha padla do YA čistě jen kvůli věku hlavní hrdinky a možná i kvůli romantické lince, která byla pravda pro žánr docela typická.

Fakt hodně doufám, že se dalšího dílu dočkám ještě letos. Pokračovat se sérií budu bez váhání.

 

O knize:

Autor: Jamie Thomasová

Série: Asperfell (1. díl)

Překlad: Monika Pavlisová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2021

Počet stran: 464