Ke knize mě přitáhla fakt podařená obálka, jako asi každého :) a pak téma kočičích lidí. Nevzpomínám si na to, že bych na kočky narazila už někdy dříve. Nebýt ovšem té obálky, asi bych o kočičích lidech nadále nepřečetla nic. Prostě to tak je. Obálka je důležitá úplně stejně, jako zajímavé téma. Bez ní bych totiž knihu do ruky nevzala a nepřišla na to, že si ji možná chci i přečíst.
Anotace:
Veerle je normální
dívka, která sní o tom, že se stane veterinářkou. Pokud je však její sen
obyčejný, o nočních můrách to neplatí. V těch ji pronásledují podivné bytosti a
konec je vždy stejný. Rozervané hrdlo. A pak se jednoho dne probudí a přímo u
sebe v pokoji najde podivnou bytost s kočičími rysy dravé šelmy… Tugger má
vše na háku. Od života už
dávno nic nečeká. Tedy možná ještě zábavu, sex a klid. Jinak hodlá být tou
nejlepší osinou v zadku pro kohokoliv, kdo by po něm chtěl nějakou odpovědnost
nebo nedejbože empatii. Jenže teď se musí postarat o jednu ráznou dívku.
Protože jeho přátele někdo vraždí a právě Veerle může být odpovědí i řešením.
Dokáže ale Veerle přijmout existenci heathwaitských koček? Tvorů, kteří žijí
nepoznaní mezi námi a mezi nimiž zuří krvavý boj o runové kameny slibující
život i smrt? Pokud chce zachránit své blízké i sebe samu, bude muset. Nejprve
ale možná Tuggera zaškrtí, protože ten zmetek si o to koleduje. A jestli si
myslí, že co se škádlívá, to se rádo mívá, tak se šeredně plete!
…
U knihy jsem byla hodně dlouho rozpolcená mezi tím, jestli se mi líbí nebo ne. Jasno jsem neměla nejen při čtení, ale i po dočtení. Pořádek jsem si v tom udělala až při psaní článku. A vyšlo mi něco dost měnivého – ze začátku jsem byla natěšená, pak zklamaná z nepřátelského naladění mezi postavami a nakonec, když jsem dočetla, jsem ke svému překvapení z mnoha věcí poměrně nadšená. Ale ne ze všech a ne zas úplně tak moc, že bych jásala. Fakt je ten, že kniha zcela určitě nesedne každému. Není to typicky nekonfliktní a odpočinková YA. Je potřeba počítat s tím, že pocity při čtení budou jako na houpačce. A je to dobře!
Kniha a příběh se opírají celkem dost o známá schémata z mnoha jiných knih. Jde tu o holku, která je výjimečná, je něčím jiná než si myslela a je kvůli tomu v nebezpečí. To jsem se na začátku knihy dozvěděla. Strašně dlouho ovšem nepřicházela odpověď na otázku, čím je vlastně výjimečná. Nevěděla to ona – což je pochopitelné, ale nebyli si tím jistí ani ti, kteří ji unesli, aby ji chránili. Neměla jsem ale chuť se zrovna proti tomuto nějak stavět na čtenářský odpor. Prostě jsem přijala fakt, že kolem Veerle slídí nepřítel heathwaitských kočičích lidí. Oni vědí, že kvůli tomu je jistě nějak důležitá v probíhajícím boji mezi nimi a jejich nepřítelem a tak ji prostě unesou do svého sídla, aby přišli na to, proč ji nepřítel chce. Prostě ji odchytí dříve, než on. Vlastně je to docela srozumitelné. Mně to stačilo. Autorka se snažila přesvědčivě zobrazit i Veerlein odpor proti tomuto novému uspořádání jejího života (co je však kočkám po tom, jaký mají lidi názor). Jasně, že na stopro odporovat a nepřijmout změnu, i když je to částečně nelogické, nikdy nejde – hrdinka se prostě podvolit musí, jinak by bylo po příběhu.
První můj zádrhel se čtením přišel s chováním postav. Obvykle mám mírné špičkování mezi hrdiny ráda, jenže tady o nic mírného rozhodně nejde. Atmosféra mezi postavami je od začátku nepříjemně opravdově agresivní. Autorce se podařilo zakomponovat do jejich vzájemných kontaktů hodně ostrý hrot nenávisti a chuti ublížit každým slovem. Hlavně ze strany Tuggera. A Veerle tedy byla více než schopná mu vracet stejnou mincí. K její smůle byl zrovna Tugger ten, kdo se po jejím boku vyskytoval z důvodu její ochrany.
Upřímně jsem nechápala, jak by zrovna Tugger mohl kohokoli ochránit před čímkoli. Tuggerova pozice ochránce Veerle naprosto neměla oporu v Tuggerových schopnostech, síle, moci… Prostě v ničem. V podstatě byl s ní jen proto, aby se mohli nenávidět, zraňovat se slovy, aniž by chápali nebo je zajímalo, co si vlastně způsobují. Bylo pro mě docela překvapením, že hrdinku neochraňuje nejschopnější kocour, který si s nebezpečím hravě poradí, to v podobných příbězích úplně zvykem nebývá. Později se hlavní hrdinové díky sobě navzájem začali měnit a chápat sami sebe. Což by bylo značně jednodušší, kdyby trochu polkli svá ega, a začali spolu normálně komunikovat. Po tom nešťastném začátku to ale bylo hodně těžké a potřebovali pořádný kopanec, aby se chytili za nos. Prostě tu ze začátku chyběla nějaká empatie, i když z pochopitelných důvodů – na chlapa s Tuggerovým přístupem je těžké být milá, obzvlášť v situaci, kdy Veerle nechápala co se děje a měla strach. A Tugger byl prostě ve stavu, kdy empatie nebo soucitu nebyl ani náhodou schopný.
Otázka síly a schopností nebyl problém pouze Tuggera. Všechny kočky se mi zdály překvapivě bezmocné a pasivní. Ano, došlo i na situace, kdy se bránily, ale tak nějak jsem čekala trochu větší boj o runové kameny, když byl v anotaci přislíben. Není ovšem vyloučeno, že přijde v dalších dílech, protože konec byl vážně docela lahoda.
Tugger sám byl postava, ke které jsem hledala hodně dlouho cestu. A vlastně jsem jej dokázala poznat až na konci, kdy se mi konečně podařilo ponořit se do temných hlubin jeho duše. Chování, které předváděl, kupodivu celkem slušně odpovídalo tomu, co se mu stalo a s čím se nedokáže smířit. Najednou jsem viděla celkem jasně, proč kolem sebe kope a všem ubližuje. Bylo to dětinské? Nojo. Měl důvod? No asi ano. Správné to možná nebylo, ale on dosud nedostal impuls, aby to tak viděl. Všichni kolem něj chodili až příliš opatrně. Mnozí se mu podřizovali, ať už z jakéhokoli důvodu a mnozí mu všechno tolerovali z lítosti. Zrcadlo mu nastavila až Veerle a konec příběhu první knihy série. Jeho chování bylo vlastně docela přesvědčivě vyobrazené – z vlastního utrpení se stal tyranem.
Vznik vztahu mezi Tuggerem a Veerle se na první pohled zdál docela zvláštní. Říkala jsem si, jak z tak obrovské nenávisti a nechuti – tak přesvědčivé – chce autorka udělat co? Lásku? Vztah? No naštěstí musím říct, že o nic takového nakonec (zatím?) nešlo. Autorka se mě nesnažila přesvědčit o nehynoucí lásce z nenávisti vzešlé. Vztah mezi nimi nabral sice poměrně rychlého obratu, ale důvod k tomu se mi zdál dostatečně silný, i když hybatelem změny nebyla láska, ale úplně jiné emoce a morální hodnoty.
Vztah těhle dvou s sebou nesl také docela zajímavý milostný trojúhelník. Ten je zobrazený zatím pouze v náznaku a vůbec není jisté, zda skutečně bude. Autorka si tím každopádně nakročila k zajímavým možnostem vývoje zápletky a postav. Nejslabším článkem tohoto vztahového uskupení bude jednoznačně Tugger, protože to bude on, koho volba bude nejtěžší. Ano, takto pojatý trojúhelník se mi líbil.
Dál musím vyzvednout hezky vystiženou povahu a rozmarnost koček, dokonce se povedlo pěkně zachytit i jejich ega. Vlastně bych všechno to nesnesitelné, tajnůstkářské a nesociální chování klíďo mohla přičíst jejich kočičí stránce a bylo by to vlastně úplně cajk. Vážně si myslím, když o tom tak přemýšlím, že kočky by takové byly, kdyby byly napůl lidmi.
Musím ocenit také pěknou češtinu a popisy. Zápletka byla sice trochu zjednodušená, ale v zásadě to ničemu nevadilo. Nicméně větší vnor do světa heathwaitských koček bych určitě ocenila. Na to v knize ovšem nebylo dost prostoru. Doufám, že v případném dalším pokračování se dočkám nějakých dalších podrobností například o runách – dost mě překvapilo, že ani samotné kočky nevědí, jak fungují. Jen je používají. Nejsem si jistá, jestli to měla autorka tak dokonale promyšlené (kočky přece mají všechno na lopatě, jen využívají výhod) nebo si zatím jen sama není jistá, jak by to fungovat mělo. Taky bych docela uvítala, kdyby dostal více prostoru záporák. Možná samostatné kapitoly s ním? Počítám, že v dalších dílech mu bude umožněno více se představit.
Nejvíc mi při čtení vadilo používání zdrobnělin. Během čtení jsem si vypěstovala alergii na slova kočička, kocourek a ouška. Bylo jich tam víc, ale toto mi pilo krev bezkonkurenčně nejvíc. Na některá jména jsem si taky musela trochu zvykat a úplně mi neseděla „do pusy“.
Středem děje byli jednoznačně Tugger s Veerle a jim se autorka věnovala nejvíc, ostatní postavy na tom trochu ostrouhaly a moc jsem nezjistila, jaké vlastně jsou. Upřímně, ani mě po dočtení moc nezajímají. Spíš jen tři nebo čtyři další mají potenciál k tomu, aby mě jejich příběh lákal poznat. Co mě však zajímá hodně, je Tuggerova minulost a směr, jakým se bude jeho život ubírat po tom, co se na konci stalo.
Akční scény v příběhu byly dost povedené, autorka umí pracovat s atmosférou. Obzvlášť s věcmi, jako je temnota, strach, nejistota a podobné, spíše negativní věci. Moc pozitivního jsem si neužila, krom úplného závěru, kdy se v hlavních postavách konečně trochu hnulo svědomí a rozhodli se chovat se k sobě navzájem trochu lidštěji. Jenže kupodivu ta ponurá atmosféra plná nepřátelství mezi T.a V. k příběhu plnému záhad a nebezpečí docela sedla.
Zjistila jsem, že kniha je původně z Wattpadu a trochu to na ní je poznat. Vlastně bych ale řekla, že propracovaností postav a spisovatelským umem při popisech patří rozhodně k tomu lepšímu. Je ale potřeba dočíst ji celou, aby si člověk správně všechno pospojoval a měl celkový náhled. Kdybych se pokoušela tvořit si názor hned ze začátku, byla by to chyba a knihu bych asi nedočetla. Takto pořád nevím, chybí mi pokračování do kompletního názoru, jestli si příběh oblíbím nebo knihu pošlu dál.
Jak to tak po sobě čtu, rozhodně jsem víc spokojená a zaujatá než naopak. No, jak se říká, nedej na první dojem. Přemýšlím, čím to je, že jiné komentáře jsou spíš negativní, ale já v tom potenciál rozhodně vidím. Asi jsem si to prostě pochopila po svém :) Do dalších dílů nejspíš půjdu. Vlastně jo, půjdu do nich určitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat