Čtvrtletka III. 2020

 

Ani v letním čtvrtletí nám covidí průšvih nepolevil, ale sezóna v práci přes to fičela zběsile. Na čtení proto nebylo zase tolik času a na psaní mnohdy chyběly síly. Na co si však rozhodně nežehrám je počasí a výběr knih. Obojí bylo v tomto čtvrtletí šité mně přímo na míru :) V srpnu navíc nastoupila atmosféra končícího léta a v září se přidal krásný začátek podzimu. Konečně taky začaly vycházet skvělé novinky, na které jsem se těšila a já se mohla vrátit k úžasnému zvyku číst novou knihu hned, jak ji dotáhnu domů.

Ještě si dovolím malé ohlédnutí za létem, než si půjdu užívat barevné listí, svíčky, chlupaté deky a samozřejmě skvělé čtení :)

Červenec

Červenec psací

Jak šikovně opsat jednu velkou nulu a nechuť, aby to vypadalo nějak přijatelně? Na kupu blbých výmluv nemám chuť plýtvat místem. Jediná relevantní je plná sezóna v práci, kdy po příchodu domů jen tupě čumím na dokumenty a v duchu si sumíruju další kapitoly. Aspoň něco. Srpnu zdar!

Červenec  čtecí

Čtení jde, oproti psaní, pořád dobře. Asi si neumím představit situaci, kdy by nešlo :D Dokonce se podařilo přijít na řadu i nováčkům letošního měsíce. Přečetla jsem je prakticky okamžitě po nákupu. Dřív to bývalo normální, teď je to docela svátek :). Způsobilo to dost radikální omezení recenzních výtisků, takže mám mnohem víc času na své knihy.

 

Papírové: Prokletá věž, Čtyři strany mince* (R), Finch*, Furyborn, Kluk odvedle, Královna ničeho, Kázání ohně, Nimbus

E-knihy:  Město duší *(R), Dětské zoubky,

 

Nováčci v knihovně

Hrozba – ukořistěno v akci, vypadá to lákavě a pro momentální radost ideální.

Královna ničeho – třetí díl série od mé oblíbené autorky.

Kluk odvedle – takové moderní lanczovky.

Kolejmoří – velmi lákavé téma a prostředí.

Zpráva z Hádu – tak dlouho mi ji doporučovali, až jsem ji sehnala v Levných knihách :D

Celkem 10 přečtených knih,  3.678 stránek a koupeno 5 nováčků.

Srpen

Srpen psací

Celkem se dařilo, i když šlo převážně o revize, doplnění, opravy a škrty v Dámě. Aspoň něco a konečně se trochu rozhoupávám. Pořídila jsem taky nový psací koutek, protože se prostě potřebuju urvat od kompu, na kterém pořád čumím na ty neodolatelné dokumenty. Věřím si, co se dalšího pokroku týká. Podzim a zima jsou moje psací období :)

Srpen čtecí

Srpnové čtení bylo úspěšné – jako ostatně vždycky :) když přijdou na řadu dobré knihy, ani to jinak být nemůže. Konečně jsem se dočkala některých novinek, na něž jsem byla natěšená. Myslela jsem, že mě vrcholící sezóna v práci trochu přibrzdí, ale ne. Všechny knihy byly přečtené prakticky na zátah, což je jedině jejich dobrá vizitka :)

Papírové: Seznam mrtvých*, Jejich moře, Panenka z kostí, Statečné a zlomené srdce, Spolujsme dokonalá holka *(R), Zřícenina na krku a jiné katastrofy *(R),

E-knihy: Kudyke hvězdám* (R), Holubice a had, Před bouří *(R),

 

Nováčci v knihovně

Sedm rozchodů Amy a Craiga, Poslední číslo – nekup to v takových slevách :)

Statečné a zlomené srdce – dlouho očekávaná novinka.

Mluv – zaujalo téma a jsem zvědavá na zpracování.

Kráska a geek – prostě ta romantika. Asi už z toho nevyrostu :)

 

Celkem 9 přečtených knih,  3.299 stránek a koupeno 5 nováčků.

Září

Září psací

Zatím se držím Dámy a připravuju pokračování Zatracených na NaNo. Blbé je, že nejsem vysloveně plánovací typ a tak mi to moc nejde, nejraděj bych to psala rovnou, ale co pak zůstane na listopad :D Jak přibývá tmy venku a uklidnila se situace v práci po padla sezóny, začínám mít větší chuť do psaní a nimrám se v tom v podstatě každý den. Svíčková psací sezóna je v plném proudu :)

Září čtecí

V září došlo na dvě novinky a hromadu knih, které mi už delší dobu leží doma. Našly se mezi nimi skvělé knihy, ale i ty průměrné. Naštěstí mě žádná nezklamala, jen dvěma se nepodařilo úplně naplnit moje očekávání. Kupodivu nedošlo na žádnou e-knihu. Zvláštní, to se nestalo už hodně dlouho.

 

Papírové: Návod navraždu pro hodné holky *(R), Dračí město, Deset tisíc nebí nad tebou, P.s. Líbíš se mi, Bestie je zvíře, Futurum*, Šest vran, Prohnilé město

E-knihy: uf, žádná!?

 

Nováčci v knihovně

Noci běsů – prvotina autorky mě dostala, druhotina byla jasná volba.

Láska je jen pro blázny jako jsem já  - tip z YT, vypadá to jako něco, co by se mi mohlo líbit.

Jak se spřátelit s temnotou, Teslův odkaz, Rytíři vypůjčené temnoty, Inspekce, Stínozem  – lákavé skoronovinky za parádní cenu z Dobroblešáku.

Futurum – úplná novinka, která zaujala prostředím Prahy.

 

Celkem 8 přečtených knih, 2.976 stránek a koupeno 8 nováčků.

čtvrtletí celkem

 Celkem 27 knih a 9.953 stran. Koupila jsem „jen“ 18 knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. 

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Palmknih a Nakladatelského domu Grada najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také Nakladatelský dům Grada za důvěru a skvělou spolupráci.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

 

Futurum

 

Námět knihy a její zasazení do našeho hlavního města mi přišlo natolik lákavé, že jsem si knihu objednala ještě v předprodeji. Číst jsem začala prakticky hned – hrozně jsem se na příběh těšila. Ale… Prostě to někdy nevyjde, i když na knize není špatně vůbec nic. Pouze mně v tom něco chybělo – něco, co jako čtenář v příběhu potřebuju - a jsem zvědavá, jestli s tímto názorem zůstanu sama nebo se přidají další.

 

Anotace:

Praha, rok 2120. Městem zní strašidelné historky o tom, jak temné postavy s rudýma očima sbírají z ulic a hrobů těla mrtvých a odnášejí je kamsi do podzemí. Damiáš těm povídačkám nikdy nevěřil. Když se ale objeví jeho Dany, která před rokem zmizela neznámo kam, začne měnit názor. Je jiná, mluví o tom, že ji unesli a udělali z ní něco nelidského. Dam udělá všechno proto, aby jí lidskost vrátil. Klidně se postaví i zrůdám pekelným...

…

Nejdřív taková poznámka, aby snad nedošlo k nedorozumění s fanoušky knihy:

Všechny níže uvedené věci jsou jenom mými dojmy z knihy, proto pokud vás láká, nenechte se od čtení odradit. Třeba právě vám sedne příběh dobře a budete se divit, co jsem mohla mít za problém.

A teď už moje dojmy ze čtení:

Od prvních řádků mě při čtení sužovaly toulavé myšlenky. Přes to, že kniha byla jazykově pěkně a bohatě napsaná a netrpěla začátečnickými nešvary, jsem se nějak nedokázala na děj soustředit a měla jsem potíž se začíst. U příběhu, na který jsem se tolik těšila, mi to připadalo zvláštní. 

Možná to bylo pomalejším tempem, kterým kniha začala (ale to mi standardně nevadí a naopak si to vychutnat umím). Pomalejší tempo je každopádně pochopitelné, autorka prostřednicvím jedné z hlavních postav (Dam) seznamovala čtenáře s jeho způsobem života, jeho sítí kontaktů – to jest důležitými hráči v příběhu. Také mi byla objasněna celková situace v Praze a realita, která nutí postavy chovat se tak, jak se chovají, aby přežily. Dozvěděla jsem se o frakcích a skupinách, které mají rozdělenou Prahu, kde žijí, čím se zabývají. Poznala jsem Madame v jejím vlaku, Flekovské a hospodu, kde je možné prohrát všechno a další bandy včetně trochu záhadných Petrovských. Podané to bylo dobře, nikoli stylem „nalejvárna“ ale pěkně postupně s tím, jak šel příběh a jak se Damiáš po Praze pohyboval. Támhle něco, tuhle něco a pomalu se skládal celek.

Celé tohle všechno bylo zajímavě vymyšlené a rozvrhnuté. Autorka si vytvořila příznivé podhoubí pro záhadu, kterou do knihy vložila. Šlo o pověst o nestvůrách z Petrova, které v noci vylézají a kradou mrtvá těla nejspíš za nějakým záhadným účelem, který je pro zbytek města předmětem dohadů. Někteří to mají za nesmysl, jiní k tomu přistupují stylem „na každém šprochu, pravdy je trochu“ a jiní možná, ale opravdu jen možná, něco vědí. A hraje v tom tajemství roli i záhadné zmizení Damiášovy kamarádky Daniely?

Dam to ještě nevzdal a stále pátral po Daniele, která před rokem zmizela, jenže to pátrání a shánění důkazů co se to záhadného v Praze děje a proč se to děje, na mě nepůsobilo. Dokonce i když se Dany najednou objevila na scéně, nějak to se mnou nehnulo. Měla jsem problém i uvědomit si to, že situace ve městě je vážná – tu napínavou a dramatickou, záhadnou stránku jsem v textu prostě nenašla. Něco takového se objevilo až v momentě, kdy se do hry zapojili petrovští a podzemní krysy. Pak čtení konečně upoutalo a začala jsem mít chuť číst dál. Autorka nakonec všechny informace dobře propletla a věci začaly dávat smysl, vzbuzovat chuť se o nich dozvědět víc a zjistit, jak je všechno provázané. Jenže to bylo až okolo strany 200 a to je pro mě pozdě. Potřebovala bych se na něco zaháčkovat mnohem dřív. Chvilkami jsem dokonce bojovala s tím, že knihu ani nedočtu, jenže teď po dočtení vidím, že by to byla škoda. Závěrečná třetina totiž byla správně akční a docela napínavá. Možná by tedy pomohlo zahrnout více akce do první poloviny knihy. Byly tam super momenty, třeba chvíle na Hlaváku. Byly tam momenty, které mi trochu připomněly Divegenci (docela dost momentů :))

Bohužel jsem si výrazně nesedla s postavou hlavní hrdinky Daniely. Musím přiznat, že to je spíš mým dojmem než tím, že by byla špatně napsaná – naopak vzhledem k tomu, co se s ní dělo a co prožila byla jednou z těch lepších postav. Měla zajímavý příběh a moje nesympatie byly spíš osobní. Hodně mi neseděla zkratka jejího jména, která byla často používaná – prakticky pořád. A to nadměrně ovlivnilo můj dojem z postavy. Prostě mě to štvalo. Není to u mě obvyklé, aby mi jméno takto dráždilo nervy, ale k mé škodě mi to kazilo dobrý pocit při čtení a nedokázala jsem se od toho oprostit – opět se ale jedná pouze o můj problém, nikoli chybu knihy.

Nebyl pro mě také úplně důvěryhodný vztah Dama a Dany. Chápu rozumem, kdy vznikl a na čem je založený, ale necítila jsem ho z příběhu. Neuvěřila jsem tomu, že jemu záleží na ní a ani obráceně – ano, pro Daniny nepřesvědčivé city je sice odůvodnění, ale i ve chvílích, kdy je ukázat měla, prostě chyběly. Linky obou postav pro mě byly striktně oddělené, a i když Dam na ni často myslel, bylo mi vlastně fuk, že ji hledá a jestli se potkají. Jeho příběh mi připadal lepší bez ní. Měla jsem pocit, že ji hledá jen proto, že byl na ni nějakým způsobem zvyklý, tak trochu ze setrvačnosti. Dokonce ani dějová linka Dany mě neupoutala tak, jak asi měla. Jak nad tím tak přemýšlím, líbilo by se mi asi víc, kdyby se postavy neznaly a jejich příběhy zůstaly samostatné až do konce.

Text, nápad i příběh hodnotím jako dobré, vlastně nemám vůbec co vytnout. Zápletka byla zajímavá, prostředí atraktivní a dobře popsané. Nechápu, opravdu upřímně se divím, proč mně kniha nesedla a nezaujala mě víc. Nemohlo to být tím, že všechno bylo „reálné až moc“? Ne, to asi není ten problém. Tak přemýšlím dál… Jak je možné, že se mi nelíbila kniha, na které objektivně není nic špatně? Příběh byl řemeslně skvělý, ale chyběly mi v něm emoce a živost postav – konečně jsem to dokázala pojmenovat! Četla jsem něco stylisticky, výrazově i nápadově perfektního, ale chyběla v tom živost, cit – prostě emoce. V tomto ohledu jsem se neměla jako čtenář čeho chytit a proto jsem nejspíš nepřilnula k žádné postavě, i když měly skvěle vymyšlená jména a zajímavé role v příběhu.

Zdá se tedy, že pokud mi nezáleží na osudu postav, nedokážu se do knihy správně začíst a ve výsledku mě nebaví. Tím pádem jí asi ani nevěnuji dost pozornosti a ledaco mi dojde pozdě, i když náznaky v textu třeba jsou. Všechny moje potíže s knihou snad vyplývají z tohoto a opět opakuji, že vám se podobná věc stát nemusí.

Holt se musím smířit s tím, že tento příběh nebyl pro mě. Každopádně knize přeji hodně spokojených čtenářů a věřím, že budou. Mohla by se líbit milovníkům již zmíněné Divergence :).

 

O knize:

Autor: Petra Podolová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 344

 

Před bouří

 

Každá apokalypsa potřebuje svoje krysy.

Od paní Hartmanové jsem dosud nepřečetla nic, i když mám už nějaký čas doma Noční labuť. Její styl psaní mi byl ale tolik vychválen, že jsem se rozhodla začít seznamování rovnou její druhou sérií Krysy apokalypsy a Labuť si dát až potom. A rozhodně si nemůžu stěžovat na špatnou trefu.

Anotace:

Každá apokalypsa potřebuje svoje krysy.Příběhy většinou nezačínají koncem světa. Jenže na Leru nastává konec světa každých sedm dní, když se jím prožene magická bouře, která srovná se zemí vše, co se nachází mimo ochranné bariéry. Když totiž srazíte z nebes bohy, musíte počítat s následky. Bohové padli před osmdesáti lety. A jejich pád zanechal Ler zjizvený a z větší části — mimo ochranné bariéry — neobyvatelný. Magií kontaminovaná půda, mutace nebo absence povrchové vody nejsou ničím neobvyklým. Mimo města může i jeden špatně nabitý bateriový článek znamenat předěl mezi životem a smrtí. Ne všichni se s tím ale dokázali smířit, a tak hledají způsoby, jak přelstít přírodní i lidské zákony — jako krysy si hledají skulinky, ve kterých můžou přežívat. Jenže co když si někteří lidé začnou uvědomovat, že mezi přežíváním a žitím je propastný rozdíl? A co teprve když si to uvědomí i sami bohové…

…

Knihu jsem ve čtečce otvírala s velkým očekáváním. Nejen kvůli už zmíněné chvále stylu, ale hlavně kvůli tématu, které mi přišlo dost lákavé a originální. Ne že by v literatuře nebylo padlých andělů a  božstev hodně, ale tady se zdálo, že půjde o něco jiného než je běžné.

Začátek čtení byl pro mě překvapivě trošku náročnější. Zaplavilo mě poměrně hodně jmen a cizích slov a zároveň byla (jak už to tak bývá) nutnost pochopit pro mě úplně nový svět. Paní autorka zbytečně na sílu nevysvětluje, nechá čtenáře postupně pobrat všechno důležité. O fungování a uspořádání světa jsem se tak dovídala pozvolna a přiměřeným tempem. Zapamatovat si jména mi trochu trvalo, ale svět mi vplul pod kůži poměrně hladce a zaujal rychle.

Myšlenka, že jeden bůh zapříčiní pád všech ostatních a ustanoví sám sebe vládcem, protože se mu podaří „zblbnout davy“, se mi zdála prostě skvělá. U lidí to tak funguje běžně (svrhávání i manipulace), tak proč by to u božstva mělo být jinak? Na neštěstí to chlapec trochu zvrtal a neuvědomil si, že na božstvo je vázaná magie a bez božstev, která by ji krotila, poněkud zdivočí a značně škodí. Na zemi Ler se snáší v pravidelných magických bouřích a následky jsou značné. Ne každý divokou magii dobře snáší. Jste li člověk a zastihne vás magická bouře mimo ochranné zdi a štíty, zmutujete v něco… raději nechtějte vědět. Tak jako tak je po vás. Máte li v sobě díl démonské krve, následkem bouře se projeví a stanete se buď čarodějem nebo polodémonem (rozumějte potomkem boha, míšencem). Sice vám to neublíží, ale taková výhra, jak by se zdálo, to taky není. V takovém případě jste přinuceni přísahat vládci Arumielovi a sloužit mu do smrti (té vaší, pochopitelně).

V příběhu také stále přežívá několik skutečných bohů, ale aktuálně se nacházejí v pozici zotročených a ponížených – ať už se jedná o ty, co putují jako exponáty v pojízdném cirkusu se zmutovanými zrůdami nebo o ty, co slouží při magických bouřích jako anténa pro lapání magické energie. Někteří se raději skrývají, aby k sobě nepoutali nežádoucí pozornost. Řeknu vám, autorka se s božstvem teda moc nepárala, ale aspoň bylo jednodušší si je zamilovat.

Překvapivě mi více seděly mužské postavy v příběhu – hlavně tedy Garif a Corvus. Muži jsou autorce skvěle – byli dobře propracovaní se zajímavým příběhem a pro mě přitažlivým uvažováním a povahami. Z většiny se jednalo o bohy-démony nebo míšence a když se jejich božská podstata projevila, bylo to dost impozantní. Ženy oproti tomu mi moc nic nenabídly nebo zatím neměly dost prostoru projevit se výrazněji přitažlivě. Ne že by nemohly nabídnout zajímavé osobní příběhy, ale prostě mi to s nimi nesepnulo. Nesblížila jsem se s nimi tolik, jako s mužskými hrdiny a jejich osudy mi byly spíš jen zpestřením, i když se propojili s osudy mých oblíbených postav. To ale neznamená, že by byly špatně nebo povrchně napsané – ne! Jedná se prostě o nějaký můj osobní problém, který se u jiných čtenářů pravděpodobně neprojeví.

Při čtení jsem nabyla dojmu, že se svět řítí zcela nevyhnutelně k naprosté zkáze. Lidstvo zde přežívá v ohraničených městech pod ochranou technických vynálezů, které dokážou absorbovat magii a tvoří štíty, které města chrání před magií i útoky zmutovaných tvorů žijících v divočině. Mimo bezpečí měst je pustina. Okolo země Ler, kde se příběh odehrává, jsou ale další země, kde pravděpodobně nemusel nastat takový průšvih, protože tam revoluce neproběhla – snad se v dalších dílech dozvím víc. V Leru to každopádně vypadá, že bude jen hůř, protože vyřešit situaci mezi mocnými smírem nebude možné a když se mocní perou, obyčejní trpí.

Paní autorka si vybrala magický svět, ve kterém je zároveň přítomna i dost pokročilá technologie. Obecně ale připomíná spíš středověk. Hierarchie armády mi vnucovala myšlenku na římské bojovníky, což mi bylo nesmírně sympatické a bavilo mě sledovat kapitoly, které se odehrávaly mezi jednotkami  na cestách plnícími speciální úkoly od vládce-spasitele. Druhá část se vázala k městu Aramej, v němž žila mezi nekromejkami  jedna z hlavních ženských postav a také právě tam dorazil kočovný cirkus držící v kleci dva bohy. Jak v armádě, tak v Arameji dojde k událostem, které značně zahýbají dějem a vlastně ani nevím, která z těch linek mě bavila víc. Dost zajímavých a napínavých okamžiků nabídly obě.

Líbila se mi i značná syrovost a drsnost prostředí a tím pádem i povah postav – a to i žen. Na něžné krásky si příběh moc nepotrpí a v takovém světě by asi i brzo dodýchaly. Popisy prostředí nebyly nijak přehnané – rozhodně jich nebylo moc na úkor akce a posunu děje. Dokázaly ale velmi jasně sdělit, že život v tomto světě není pro nikoho peříčko. Kdo je silnější, vyhrává a příroda spolu s magickou bouří je zdaleka nejsilnější. Aby toho nebylo málo, skupiny a frakce i jednotlivci si toho mají hodně co neodpustit a politická situace v zemi je dost na hraně – a klouže směrem ke katastrofě. Hlavní výhra má být pro každého jiná, ale dost lidí (a bohů) by stálo o hlavu Arumiela na stříbrném podnose. Oni diktátoři všeobecně moc oblíbení nebývají, ani když se skrývají v rouchu spasitele.

Do budoucna není vyloučená ani větší úloha víry. I když věřit ve staré bohy a uctívat je, je zakázáno, takzvaní arumielovci mají svoje „kněží“ a jejich víra je jediná správná a povinná. To ovšem neznamená, že věřící v původní božstvo se bez odporu vzdají. Také očekávám zajímavý vývoj vztahu mezi některými postavami. A všechny hlavní postavy mají také zajímavě rozdané role pro další děj. Hlavního záporáka mi nakonec bude snad i líto :).

Příběh samotný je zajímavý a dobře propracovaný. Opravdu mě to bavilo a s každou stránkou jsem se těšila, jak se ještě věci zamotají. O zajímavé zvraty nebyla nouze a některé byly dost nečekané – vyprávění sice dalo tušit, že by na něco podobného mohlo dojít. Odhadnout všechno, co se stane a jak to s děním zamotá, však nešlo.

Já osobně se na další díly dost těším. Jsem zvědavá, jak se události budou vrstvit dál a jak vše nakonec dopadne. Mám pocit, že mým oblíbeným postavám půjde o krk a žádné, ani dílčí vítězství, nedostanou zadarmo.

Za podobné knihy jsem moc ráda. Ukazují totiž, že domácí fantastika má co nabídnout a může se směle rovnat zahraniční konkurenci.

Za poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Ukázku z knihy najdete zde a knihu do čtečky tam můžete rovnou i pořídit.

O knize:

Autor: Zuzana Hartmanová

Série: Krysy apokalypsy (1. díl)

Vydal: Host

Rok vydání: 2020

Počet stran: 384

Zřícenina na krku a jiné katastrofy

 

Román o životě, rozhodnutích a jejich důsledcích – ať už vedou ke štěstí nebo ne.

Knihu jsem si vybrala neplánovaně z nabídky recenzních výtisků, protože jsem z názvu, obálky a anotace nabyla dojmu, že by to mohla být docela příjemná šlechtická taškařice ve stylu Aristokratky. To mě nalákalo, i když – překvapivě – se mi Aristokratka vůbec nelíbila. V důsledku jsem tedy ráda, že se jí Zřícenina na krku nepodobá a ani není humorným románem.

Anotace:

Kdo nikdy nesnil o životě na zámku… bez střechy, ústředního topení a s břečťanem místo nábytku?

Rozlehlý cornwallský zámek Trelawney se všemi svými věžemi, okrasnými hláskami, pokojem pro každý den v roce, šesti kilometry chodeb a 500 tisíci akry půdy dlouho představoval okázalou a nepřehlédnutelnou vizitku svých majitelů.

O 700 let, 24 finančně negramotných hrabat, 2 světové války a 1 finanční krizi později je rodina Trelawneyů úplně švorc a velkolepé sídlo jim padá na hlavu. Přesto následníci rodu – hrabě Kitto, jeho manželka Jane, jejich tři rozmazlené děti, pes, Kittovi staří rodiče a teta Tuffy, etymoložka studující blechy – žijí dál na chátrajícím zámku, kde je víc místností se zdmi porostlými břečťanem než těch, kam nezatéká, a dělají jakoby nic.

Když do zámku dorazí dopis oznamující příjezd Ayeshy – dcery krásné Anastazie, dávné přítelkyně Jane, spustí se lavina událostí, která převrátí celé sídlo i život jeho obyvatel naruby. Rozhádaná rodina se musí spojit a přijmout zpět také Kittovu odloučenou sestru Blaze, aby zachránili sídlo i čest rodiny. Jane a Blaze rychle zjišťují, že dům sám je jen velmi malou součástí toho, co doopravdy drží jejich rodinu pohromadě. 

…

Čekala jsem zábavnou knihu, ale na začátku jsem byla trochu zaskočená. Číhala jsem, kdy se ta legrace rozjede, ale podle stylu psaní jsem odhadla, že nikdy. Postavy od prvních stran nevypadaly jako někdo, kdo vede zrovna veselý a šťastný život plný situací k pobavení. Ve skutečnosti byly všechny dost v koncích. Jejich životy se neubíraly tím směrem, který by byl pohodlnou cestičkou nasvícenou sluncem. Spíš je nutil prodírat se trním a klopýtat přes balvany. A ne všechny postavy byly schopné se s takovým životem poprat.

Ať už se jednalo o Jane, současnou vikomtku Trelawneyovou, která se ctí každý den bojuje na rozpadajícím se rodinném sídle s katastrofálními dluhy, dvěma syny, nepraktickým – řekla bych až neschopným manželem, který si jí nedokáže vážit a pubertální dcerou. Klacky pod nohy jí hází všichni rovným dílem. Nebo o její tchány, kteří sami před sebou předstírají, že se nic nezměnilo a dům je stále plný služebnictva, i když ví, jak se věci mají. Ani Blaze, mladší sestra současného hraběte, nemá na růžích ustláno. Byla úspěšnou makléřkou v City, ale poslední dobou jako by ztrácela intuici. V soukromém životě prohrává na celé čáře a tak se vší silou upírá k práci, kde zrovna také přehršel úspěchů nesbírá. I tak je ale jediná z rodiny, kdo má aspoň peníze na hodně pohodlné a důstojné živobytí.

Tito a další členové rodiny Trelawneyových na stránkách ukážou své životy, ve kterých je modrá krev ničím nezvýhodňuje a titul je už dávno jen něco, co si píšou před jméno.

Teď po dočtení vůbec netuším, kde jsem byla na tom, že se jedná o humorný román. Vtipu v knize nebylo ani za mák. Místo toho ale nabízí kvalitní společenský román se zajímavými životními osudy postav. A k mému překvapení musím říct, že to byly hodně silné příběhy. 

Postavy si mě absolutně získaly i přes své chyby. Všichni byli tak pohlceni svými rolemi, které se v životě naučili hrát, že z nich jen velmi těžko hledali cestu ven. Ve vleku minulosti byli spíš nepoučitelní a své potíže řešili, jak nejlíp uměli, což někdy znamenalo, že vůbec. Někteří se odmítli vzdát starých časů a chovali se, jako by se nic nezměnilo, další se oddali práci a cílům, které jim zdánlivě měli zajistit lepší život a vyhýbali se všemu, co mohlo nějak narušit jejich obranné zdi, které si vystavěli.  Někteří se potýkali s následky minulých činů, provedených z hlouposti nebo prostě jen bezstarostnosti a nezodpovědnosti. A věci dávno minulé umí hodně ublížit, když vyplavou na povrch. V tomto boji se současným stavem věcí jsem sledovala tři generace Trelawneyů a lidí, kteří se kolem nich pohybovali. A bylo to do jisté míry pohlcující čtení.

Paní autorka si za ty úspěšnější členy rodu Trelawneyových se schopnostmi poprat se s osudem vyvolila ženy. Jane a Blaze jediné dokázaly něco dělat, aby situace nebyla tak otřesná. Muži z rodu byli spíš v pozici těch rezignovaných, bez iniciativy a nápadu – a když už něco přeci jen zkusili, dopadlo to většinou bídně. Dvě mužské postavy z vnějšku zastávaly role gentlemana-génia-zachránce a burana-zmetka-zbohatlíka. Ten kladný se mi zdál v celku v pořádku, ale zlý měl prazvláštní důvod konání. Nějak se mi nechce věřit, že by roky hnisající zloba měla takovou moc, ale co já vím. Asi záleží na povaze a tenhle bezskrupulózní magnát žádné zlatíčko nebyl.

 Autorka nádherně ukázala, že dokud nestojíme v něčích botách, jen těžko umíme dohlédnout jeho životní situace. Ti, které považujeme za úspěšné, bohaté, slavné – prostě osudem požehnané… mohou být často méně šťastní než ti, kteří jsou chudí. Jen se možná umějí dobře přetvařovat. Krásně taky zdůraznila důležitost mezilidských vazeb, rodiny, přátel a lásky – a vzájemné pomoci mezi takto propojenými lidmi. V knize se hrdinové museli naučit tuto pomoc přijmout a nestydět se za to, že ji potřebují. Všechny postavy byly nějakým způsobem osamělé a jen některé se s tím zvládly vypořádat, zkrotit své démony a najít si cestu k blízkým lidem. Další věcí, na kterou paní autorka poukázala, byla lidská bezohlednost, hloupost a neschopnost přenést se přes některé křivdy i kdyby jen domnělé. Některé postavy prostě našli svého nepřítele a šly zaslepeně za, podle jejich mínění, oprávněnou pomstou za hříchy z minulosti.

Zajímavá je atmosféra kontrastu zoufalé situace na hradu Trelawney, který se pomalu stává ruinou a rodina živoří a světa londýnských finančních magnátů a boháčů, užívajících si zábavu a bohatství na okázalých večírcích i přes krach trhů, který se v příběhu odehraje. Ukazuje se, že přirozenou noblesu a důstojnost, po které někteří z nich touží, jim ale pouhé peníze dát neumějí. Kniha je také o závisti, starých křivdách, malichernosti a neschopnosti zapomenout a odpustit. Když se k tomu navíc přidají peníze a vliv…

Jediné, co se autorce nepovedlo, je humorná část knihy. Nejsem si jistá, jestli vůbec bylo úmyslem nějaký humor zařadit do příběhu. Pokud ano, mohlo to snad být jen v podobě trhlé tetičky, která zkoumá blechy. Nebo možná strýce obchodníka s uměním – i když toho bych za šťastnou „figurku“ určitě neoznačila, i když mi byl velmi sympatický.  Já jsem na žádné veselé situace nenarazila. Spíš na něco, co bych nazvala světlými místy postav nebo prostě zdáním zlepšení. Na první pohled možná příběh budí dojem depresivnosti. Není to tak. Odhodlání postav bojovat a příjemná lidskost a naděje obsažené v textu způsobily, že jsem se na stránkách cítila vážně příjemně.

Z výše napsaného je jasné, že pro mě bylo čtení především o postavách a jejich osudech. Pokud vás tohle baví a neočekáváte, že na zkáze jednoho šlechtického rodu bude něco zábavného, neváhejte a pusťte se do čtení. Příběh příjemně utíká a má co nabídnout, i když je to něco jiného, než na co podle obálky vypadá.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud jsou podobné příběhy vaším šálkem čaje nebo chcete zkusit něco nového, najdete knihu zde.

O knize:

Autor: Rothschildová Hannah

Překlad: Drahomíra Michnová

Vydal: Nakladatelský dům Grada, Cosmopolis

Rok vydání: 2020

Počet stran: 432

Návod na vraždu pro hodné holky

 

Že si tuhle knihu přečtu, jsem vůbec nepochybovala. Vlastně jsem na ni čekala dost netrpělivě a jen jsem doufala, že mě nezklame. YA thrillerů jsem zatím moc nečetla a u tohoto mě zaujal způsob, jakým má vyšetřování probíhat – školní projekt.

Anotace:

Zmizela oblíbená středoškolačka, Andie Bellová. Tělo se sice nenašlo, ale policie ví, kdo je vrah. Všichni vědí, kdo je vrah! Sala Singha za vraždu přítelkyně odsoudili všichni, kromě soudu a poroty. Sal Singh totiž spáchal sebevraždu a nikdo neusiluje o očištění jeho jména. Až na Pipu Fitz-Amobiovou. Městečko rozežírá nenávist k rodině vraha, ale ona nevěří, že je vinen.
Pět let po zločinu začíná vyšetřovat pod záminkou závěrečného školního projektu. Je to ale úkol, který ji může zabít. Jestliže se Pipa nemýlí a vrah je stále na svobodě, nikdo neví, kam až bude ochotný zajít, aby své tajemství zachoval. Kdosi chce totiž minulost utajit za každou cenu. A kam až dokáže zajít Pipa, aniž by zaplatila životem?

…

Ráda říkám hned na začátku, protože proč to protahovat, že se mi kniha vážně líbila. Jednak příběhem, pak také postavami – obzvlášť Pipa byla podařená - a v neposlední řadě taky zpracováním. Školní projekt hrdinky doplňovaly mapky, poznámky, přepisy rozhovorů a všechno možné, co mě, jako čtenáře, úplně nutilo nad případem přemýšlet a čtení jsem si o to víc prožila. Autorka taky zvolila důvěryhodný typ hlavní hrdinky. Středoškolačce vrtající do vyšetřování v rámci školního projektu uvěřím daleko spíš než samozvané středoškolské detektivce alá Sherlocka Holmesová. Prostě zvědavá holka, která má osobní důvod, proč do věci šťourat. Líbil se mi i přístup hrdinky k vyšetřování a její poznámky, které v knize byly – pořád mě udržovaly ve víře, že se jedná o školní projekt a ne zázračné dítě.

V knize se střídají kapitoly vyprávění příběhu, které děj posouvají a zapojují ostatní postavy a poznámky hrdinky k případu, které shromáždila a ve kterých jakoby „uvažuje“ nad tím vším, nač přišla – dává si vše dohromady, rozkrývá motivy a pohnutky jednotlivých aktérů. Právě tyhle kapitoly mě nutily se do příběhu víc ponořit, nejen prostě číst. Pipa uvažuje hodně zajímavě, neuniknou jí i úplné maličkosti a i když občas skončí napíchnutá na slepé větvi, nenechává se odradit a jde za svým cílem.

Měla jsem strach, aby hrdinka nebyla umělá a přechytralá. Naštěstí ne. Je to asi trochu šprtka a chytrolínka, ale spíš ve stylu Hermiony G. – ona je prostě chytrá a nestydí se za to. Velmi se mi líbil způsob, jakým o případu přemýšlela a jak bylo v textu znát, že se z původně čiré zvědavosti a chuti vyřešit vše z více méně osobních důvodů přesouvá k naprostému zájmu o vyřešení případu, aby spravedlnosti neunikl skutečný viník. Bez ohledu na to, kdo to nakonec bude. Osoby, které jsou do případu nějak zapletené, jsou totiž lidé, které dobře zná, se kterými žije v jednom malém městě, se kterými vyrůstá, chodí do školy, kamarádí, žije… Občas se tedy stane i to, že pokrok ve vyšetřování ji donutí o někom pochybovat, občas dost bolestně. Pipa se ale – k mému překvapení – nenechává ovlivnit osobními vztahy, ať už kladnými nebo ne. Ano, uvažuje o nich v náhledu, v jakém je zná, ale její finální úsudek to neovlivní. Jediné chvíle, kdy jsem o jejím dobrém úsudku pochybovala byly, když v určitých zlomových okamžicích nešla šupem na policii nebo se nesvěřila rodičům.

V knize byla napsaná opravdu skvěle zamotaná zápletka, odhalili se úplně nečekané věci. Nejen o hlavní postižené dvojici – zmizelé Andy a zasebevražděném Salilovi. Ostatní postavy měly také svoje tajemství a Pipa při tom šťourání mnohé vyšťourala. Každou chvíli tak přišel nějaký zvrat nebo zajímavý vývoj děje ve vyšetřování. Po stránce napínavosti nemohu knize vůbec nic vytknout – držela mě jako klíště. Viníka jsem si netipla, i když v jednu chvíli jsem onu osobu také podezřívala. Můj hlavní podezřelý byl někde jinde. Líbilo se mi, jak mě text přiměl nad případem hloubat a jak mi důkazy o vině jednotlivých podezřelých připadaly přesvědčivé. Motiv by klidně mohlo mít více lidí a o to opravdověji kniha působila. Navíc při tom přehrabování vyhrabala hlavní hrdinka pěkný kopec špíny, který s vraždou souvisel a důvody viníka tudíž byly docela dost přesvědčivé. Tím, že se paní autorka nezabývala jen vyřešením vraždy, ale i dalšími komplikacemi, byl příběh na stránkách pěkně hutný a nedal mi možnost se nudit a ztrácet pozornost. A konec, jak se všechno spojilo dohromady, mě vážně dostal. Tahle možnost a tenhle důvod mě prostě nenapadl ani náhodou.

K mému překvapení mi v příběhu nevadily ani již snad povinné položky: nějaká ta lesbička, vyzdvihování toho, jak hrdinka odsuzuje rasizmus a strašně se diví, že vůbec nějaký existuje… Naštěstí se nejednalo vyloženě o multikultinevímco propagandu a dobrý příběh se v tomto neutopil. Nebylo to tlačené vysloveně na sílu, jak v jiných knihách, tak jsem to tak nějak vzala jako součást tohoto knižního světa.

Dospělé thrillery čtu málo, protože mi v nich vadí jistá zběsilá brutalita a dospělá zloba. Ne že by tady nic brutálního a zlého nebylo, ale bylo to podáno jaksi míň surově. Samozřejmě bylo hrozné, že došlo k vraždě dítěte a i další věci, které se tam staly a jak se staly, ale taková ta záměrná zlá temnota obklopující knihy pro dospělé chyběla. Tím samozřejmě nechci říct, že by si knihu neužil dospělý čtenář. Sama jsem důkazem, že ano. Jen nedostane detailní popisy hnusáren, sexu a věčně nuceně abstinujícího vyšetřovatele v depresích. Což je jedině plus.

Jestli to máte stejně jako já a chcete si přečíst napínavou knihu bez zbytečného přehánění brutality, sáhněte po této. Příběh je dobře napsaný a pátrání spolu s Pipou prostě musí pohltit každého.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud vás kniha zaujala a chcete na ni mrknout, najdete ji zde.

O knize:

Autor: Holly Jacksonová

Překlad: Karolina Medková

Vydal: Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 368

Finch

 

Můj první VanderMeer a hned třetí díl série! Trochu jsem váhala, jestli nepočkat, až vyjdou předchozí, ale zvědavost byla silnější :) Moje obavy, jestli mi příběh sedne a jestli ho pochopím bez znalosti předchozích dílů, se ukázaly být liché. Kniha může fungovat i samostatně. I když by se určitě hodilo znát historii města Ambra před dějem Finche. Podstatné věci jsou letmo roztroušené v ději, odvažuji se tedy předpokládat, že mi nic významného neuteklo.

Anotace:

John Finch je detektivem v Ambře, městě okupovaném a terorizovaném tajemnými bytostmi z podzemí, zvanými „šeďáci“. Prastaré město se propadá do anarchie, šeďácké houby a plísně bují na domech i v lidech, povstalecké síly jsou demoralizovány a rozprášeny, a parciálové – lidští zrádci, přetvoření šeďáky v cosi jiného – kráčejí ulicemi a trýzní obyvatele.
Finch má na příkaz šeďáckého nadřízeného vyřešit nepochopitelnou dvojnásobnou vraždu. V průběhu vyšetřování narazí na krajně podivné události, je nucen připomenout si svou vlastní, pečlivě utajovanou minulost, a kromě toho se dostane na stopu klíčovému tajemství historie Ambry. Jak se zdá, osud celého města bude nakonec záviset na jeho rozhodnutí…

…

Když se dva perou, třetí se směje - naposled a obvykle nejlíp. Zde to platí absolutně. Situace, kdy spolu válčily dvě lidské frakce, využil někdo třetí. Z hlubin země vzestoupili šeďáci, rasa spojená s houbami, aby zabrali město Ambra a proměnili ho v jedno velké, vlhké a sporami zamořené podhoubí. Lidé se proti nim nakonec spojili, jenže bylo už pozdě.

Představte si fantastický svět, kde vládnou houby, různobarevná plíseň a podobné fungální záležitosti. Houby prorůstají do všeho, jsou schopné manipulovat s lidmi, prorůstat je, ovládat, měnit. 

Zní to dost děsivě a taky je, protože i když je svět fantastický, zdá se být naprosto reálný. Pan autor vymyslel několik skutečně roztomilých nechutností, při kterých se houby popásají na lidských tělech – ano, i živých. Zhnusení a nevole některých postav je patrné z každého řádku. Zkuste si žít ve městě, kde každý nádech hrozí vdechnutím něčeho podivného. Při troše štěstí se jen zfetujete, při troše smůly zmutujete v něco… jiného. Musíte používat na dotek nepříjemné fugální zbraně, dopravní prostředky a komunikovat s nenáviděnými a nebezpečnými šeďáky. Musíte, protože i přes všechnu nenávist a zhnusení je potřebujete k přežití. Houby jsou zde naprosto vším. Je na nich založená technologie, komunikace, zbraně, potraviny…

Pod nadvládou šeďáků panuje skutečný režim. Šeďáci vědí o všem. Šmírují pomocí sporových kamer a kolaborantů mezi lidmi – parciálů. Ti jsou v novém režimu spokojení a užívají si v superschopnostech, které jim nabízí prorostení těla houbami. Jejich nadšení je patrné na první pohled, stejně jako strach a zhnusení ostatních. A možná také plánují nějaké vlastní čachry. Ne všichni lidé jsou ale nadšení z představy koexistence s houbami a každodenního rizika mutace. Hnutí odporu existuje. Sice skryté tak dobře, že je téměř legendou, ale přece tu někde je vedené Dámou v modrém. A zatím co se skrývá, šeďáci staví jakousi záhadnou věž, jejíž dokončení je jejich absolutní prioritou…

Příběhem provází John Finch, detektiv – člověk, který musí pracovat pro šeďáky. Je hlavní postavou a zároveň zůstává tak trochu záhadou. Neznala jsem ani jeho skutečné jméno a jeho dřívější život byl nastíněn v opatrných náznacích, které vzbuzovaly zájem. Finch, stejně jako všichni ostatní, byl velmi opatrný na to, co komu o sobě říká. To ještě umocnilo obavu z režimu šeďáků a přidalo atmosféře knihy na opravdovosti.

Detektiv Finch je pověřen vyšetřením značně citlivého a záhadného případu „úmrtí“ šeďáka s nímž se našla i mrtvola člověka. Jak postupně jeho nitky rozplétá, zjišťuje, že v nebezpečí se nachází nejen on, ale i celé město. Napětí postupně brutálně vzrůstá spolu s naprostou fascinací příšerností života v houbovém městě. Finch není hrdina, který spasí svět nebo své město a moc dobře to ví. Je jen malým kolečkem v soukolí, které musí odvést svůj díl a pootočit celým strojem tak, aby se stalo, co se musí stát. Líbilo se mi, že byl jen obyčejným člověkem ale i tak měla jeho vyšetřovací činnost, morálka a postoje vliv na události příští. Pan autor dokázal, že skvělý příběh se dá napsat bez vyvoleného superhrdiny a že i malé činy mohou být velmi důležité.

Děj knihy je proložený šedivými stránkami, na kterých je Finch vyslýchán a mučen. Nejdřív jsem nevěděla proč a o to děsivěji to působilo. Nevěděla jsem pořádně, kdo ho vyslýchá, jak a kdy ho chytili a o to víc jsem tyhle části hltala. Autorovi se podařilo předat takový ten pocit postavy, že musí něco říct, aby jí přestali ubližovat, jenže neví, co chtějí slyšet a možná ani nemá co říct.

Celý příběh je takový neklidný a znepokojivý. Hodně temný a nepříjemný, když si představíte všechny ty proplesnivělé domy a lidi. Zároveň se skvěle čte, protože autor dokáže parádně probudit představivost a chuť přijít věci na kloub. Správně vymyšlenými podivnostmi, místy až znechucujícími, dokáže vyvolat chuť dozvědět se víc, i když to možná (téměř jistě) bude hnus. Jeho svět perfektně funguje a náznaky se postupně slévají dohromady až k naprosto úžasnému konci.

Mám trochu problém knihu někam zařadit. Je to fantasy, to určitě, ale zároveň i tak trochu scifi, dystopie, chvílemi nádech až do hororu a hlavně proklatě noirová detektivka… Asi je tedy moje štěstí, že knihu mít zaškatulkovanou nepotřebuju a tyhle hybridi se mi většinou líbí nejvíc. Její čtení zabere o něco více času, protože to není věc, která by se dala číst rychle a ledabyle. Svět, který pan autor stvořil má ale jakousi skoro zrůdnou podmanivost a tak si nemůžu stěžovat, že jsem v něm strávila více času než v jiných knihách.

Knihu i autora ráda doporučím trochu náročnějším čtenářům. Oddechová literatura to určitě není. Kvalita díla je ale nesporná. Můj první VanderMeer rozhodně nebyl poslední!

P.S.: Málem bych zapomněla ocenit vynikající překlad. Je vidět, že byl proveden s maximální pečlivostí a podařilo se jím podpořit atmosféru díla na výbornou. I obálka je důkazem pozornosti a pečlivosti, kterou nakladatel dílu věnoval. Skvělá práce!

O knize:

Autor: Jeff VanderMeer

Série: Ambra (3. díl)

Překlad: Jakub Němeček

Vydal: Argo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 424

NaNoWriMo

 

Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy účastním podobného celosvětového psacího hecu. Ale když už je to pravidelnou realitou, rozhodla jsem se dát akci NaNoWriMo na mém bloGu její vlastní prostor, ať se mi nerozlézá všude.

Místo věčné slávy bude právě v tomto článku :)

…

Rok 2018

Moje první NaNo. Ještě nejisté a plné pochybností, jestli jsem to schopná zvládnout, ale zároveň plné radosti z dobře přibývajících stránek. Příběhem tohoto roku byla rozepsaná fantasticko-romanticko-historická záležitost z budoucnosti :D Pojmenovala jsem ji Dáma ctí barvu.

Článek o NaNo 2018

O knize:

Dáma ctí barvu – zatím nedokončená

Počet stran: uvidíme :)

…

Rok 2019

Druhé NaNo bylo dost napínavé, protože jsem ještě první den nevěděla o příběhu nic moc. Nápad na Gambit zatracených se vyloupl doslova za pět minut dvanáct a já jsem netušila, jestli má jen potenciál povídky, nebo z toho bude těch 50 tisíc. Naštěstí se ukázalo, že krátké povídky prostě psát neumím :) Příběh se odehrává ve stejném světě, jako Dáma, jen o pět staletí dřív a vypráví o tom, jak všechno začalo.

Článek o NaNo 2019

O knize:

Gambit zatracených  – dokončeno 19. 3. 2022

Počet stran: uvidíme :)

Počet slov první verze. 118.255

 

...

Rok 2020

Dopadlo to přesně tak, jak jsem předpokládala. Pustila jsem se do pokračování Gambitu, který jsem rozepsala loni. Nějak to ale nabývá, takže je dílko stále ve stavu nedokončených. Už ale moc neschází...

Článek o NaNo 2020

O knize:

Gambit zatracených - dokončeno 19. 3. 2022

Počet stran: uvidíme :)

Počet slov první verze. 118.255

...

Rok 2021

Plány před byly následující: Při troše štěstí budu dělat na hotovém Gambitu, aby mohl vyrazit do světa. Pokud ne, asi budu muset dopsat Dámu. Rozdělávat třetí knihu z hromady nápadů dřív, než dokončím rozepsané, se mi zdá jako fakt blbej nápad.

Proto jsem se toho blbého nápadu chytla a vznikl třetí příběh ze stejné série. Tentokrát má název Rošáda aneb vzestup S.V. a vypráví příběh jedné z postav Dámy, která tam měla spíš vedlejší roli, jenže já jsem nějak potřebovala dát jí - respektive jemu - vlastní prostor, aby mi ukázal, co ho dovedlo tam, kde je.

Článek o NaNo 2021

O knize:

Rošáda aneb vzestup S.V. - zatím nedokončená

Počet stran: uvidíme :)

...

Rok 2022

Pokud do toho půjdu znova, o čemž mám teď trochu pochybnosti, bude vyvoleným příběhem ten, na který se v předchozím roce nedostalo. Zatím má pracovní název Zbytek a je z úplně nového světa.