NaNoWriMo 2021

 

…čtvrté kolo…

Tentokrát s chorobou a novou prací, ale nějakým zázrakem opět úspěšně.

 

Letošní NaNo se zdálo už od počátku stát na dost šikmé ploše. Prvního listopadu jsem totiž měla nastoupit do nové práce a nevěděla jsem, jak moc mě zaučování bude drtit a kolik chuti bude ještě i na psaní po odpoledních. Všichni víme, že psaní si holt taky bere svoje a s vyždímanou hlavou jak rohovej barák toho moc nenapíše asi nikdo.

Nakonec jsem se rozhodla (asi tak v půlce října) do letošního NaNo hodit vidle – a překvapivě to nebylo vůbec snadné rozhodnutí, protože nový příběh a hrdinové se mi už motali v hlavě a fakt se jim nelíbilo, že se na ně nedostane. Rozhodla jsem se, že zkusím raději nejdříve dopsat (některý) ten starý a provést první čtení a opravy, abych vše dotáhla a mohla předat prvním testovačům. Jinak by se mi totiž mohlo zase stát, že budu mít další nedokončený a touhle cestou se mi nezdá praktické dlouhodobě jít.

 

Postřeh: Nikdy neříkej nikdy.

Rada pro NaNoWriMisty: Nevzdávejte dopředu. Pokud máte příběh, dejte mu šanci. I kdyby vám do plánů nezapadal. Hodit do toho vidle se dá vždycky později.

 

Jenže protože jsem to já, nakonec mi to nedalo.

Nový nápad a tak…

Ještě jeden nový nápad…

Jeden sakra lepší než druhej!

A mezi těma dvěma nápadama jsem si jaksi neuměla vybrat. Takže jsem připadla na šílenou sebezničující myšlenku. Budu psát oba! To totiž dává jasný smysl – nová práce, míň času, napíšem dva. Proč ne. Geniální logika. Budu prostě dávat přednost tomu, který zrovna líp půjde přes pysky. Tedy z klávesnice. Nepřekvapivě se nakonec prosadil jen jeden z nich. Fakt nejsem nadčlověk, abych v listopadovým fofru táhla dva zároveň. Dobrý vědět. Příští rok podobně sebevědomé nápady vypustím rovnou.

Aby těch komplikací nebylo málo, na konci října mě posedl koviďák. Přesně poslední den, takže první týden NaNo jsem zahájila spaním – ne to není překlep, fakt je to spaní, ne psaní. Od začátku jsem teda nabrala týdenní skluz. To už nedávalo téměř žádnou naději na to dopsat cokoli.

Naštěstí druhý týden se koviďák zřejmě rozhodl, že spavá nemoc je nuda a procvičíme si zase chrchlání a smrkání. U toho už se celkem psát dalo. Naskočila jsem teda do rozjetýho vlaku listopadové psací zábavy s tím, že to sice nedám, ale aspoň položím základy a pak to doklepnu jindy.

 

Postřeh 2: Ha, háááá. Nikdy neříkej nikdy. Ale fakt nikdy.

Rada pro NaNoWriMisty: Nepřemýšlejte nad tím, jestli to dáte nebo ne a co vám v tom brání nebo nebrání. Je to zbytečné stresování a blokování myšlenek. Ve finále to bude stejně jedno. Prostě pište tak, jak vás to pustí.

Od začátku mě překvapilo, že zrod nového příběhu tentokrát dost bolel. Dost často se mi ani nechtělo začínat, když mi bylo blbě, ale nějak se to pokaždé podařilo přerazit, stačilo pár prvních vět. Pak už mě zaplavila známá fascinace tím, co mi to, hergot, zase pod rukama vzniká. Tušila jsem jen hodně rámcově, co se musí stát, aby to sedlo do celku. Jako každý rok. Naslepo se mi prostě pracuje nejlíp. I když jsem měla připravenou nějakou osnovu podle návrhu z kurzu tvůrčího psaní, utekla jsem z ní už po první straně :D Příběh prostě vyžadoval něco jiného, než jsem plánovala před tím, než mi skutečně pohltil myšlenky. Jako každý předchozí rok mě překvapilo, kam se příběh táhne, jak se postavy mění a jak se všechno krásně propojuje s jinými příběhy v sérii. (Dáma bude potřebovat v některých detailech trochu doplnit a poupravit :))

Dokud jsem hnila doma v izolaci, šlo to parádně a naskakovaly tisíce. Horší to bylo, když jsem začala makat. Od osmnáctýho pěkně všední dny v kanclu. A když jsem dolezla domů, byla chuť na kde co, jen ne na další sezení za kompem, další ždímání vyčerpanýho mozku a psaní. Letos jsem nátlak na množství slov snášela fakt nějak hůř, než předchozí roky. Naučila jsem se díky tomu dobrý trik pro chvíle, když se mi „nechce“ začít:

TIP: Zapálím si čajovou svíčku s tím, že budu psát jen tak dlouho, než dohoří – mám ty dvouhodinový z IKEA. A nějak mi to pomáhalo začít, když jsem měla časomíru. Kupodivu to vždycky tak nějak vyjde. Protože když už člověk nasadí tempo, jede víc, než by čekal. Vím, že někteří používají trik: dám jen 200 slov. V podstatě to asi funguje stejně, jenže když začnu sledovat přibývající slova, ruší mně to psací lajnu a je z toho jen utrpení, ve kterém honím množství.

Rada pro NaNoWriMisty: Obecně je lepší se do tohohle počítacího stavu nedostat. Nepočítejte to, kašlete na počty. Je tu jen příběh, na ten myslete a začněte psát cokoli. Buďto to bude hodně slov nebo nebude (bude, vždycky bude).

 

No, zkrátíme to. Letošní NaNo bylo zase úspěšné, ani nevím jak, ale prostě to šlo. K 50 klacků jsem se sice doplazila až 28.11., ale vzhledem k pozdnímu začátku to považuju za čupr výkon.

Výsledek je ten, že mám na dopsání tři příběhy z prostředí Gambitu. Jeden nápad ve stavu před prvním psacím záchvatem, jednu věc slibně rozdělanou a jednu předělávku pohádky, která mě hodně láká. Příští rok se chci věnovat psaní fakt hodně. Jsem na sebe zvědavá :D

A taky jsem zvědavá, jestli nedám NaNo-pauzu. Letos to vážně dřelo a pokud vydržím psát pravidelně celý rok, možná nebude v listopadu takový tlak potřeba. No, uvidím. Další listopad je až za rok…