Futurum

 

Námět knihy a její zasazení do našeho hlavního města mi přišlo natolik lákavé, že jsem si knihu objednala ještě v předprodeji. Číst jsem začala prakticky hned – hrozně jsem se na příběh těšila. Ale… Prostě to někdy nevyjde, i když na knize není špatně vůbec nic. Pouze mně v tom něco chybělo – něco, co jako čtenář v příběhu potřebuju - a jsem zvědavá, jestli s tímto názorem zůstanu sama nebo se přidají další.

 

Anotace:

Praha, rok 2120. Městem zní strašidelné historky o tom, jak temné postavy s rudýma očima sbírají z ulic a hrobů těla mrtvých a odnášejí je kamsi do podzemí. Damiáš těm povídačkám nikdy nevěřil. Když se ale objeví jeho Dany, která před rokem zmizela neznámo kam, začne měnit názor. Je jiná, mluví o tom, že ji unesli a udělali z ní něco nelidského. Dam udělá všechno proto, aby jí lidskost vrátil. Klidně se postaví i zrůdám pekelným...

…

Nejdřív taková poznámka, aby snad nedošlo k nedorozumění s fanoušky knihy:

Všechny níže uvedené věci jsou jenom mými dojmy z knihy, proto pokud vás láká, nenechte se od čtení odradit. Třeba právě vám sedne příběh dobře a budete se divit, co jsem mohla mít za problém.

A teď už moje dojmy ze čtení:

Od prvních řádků mě při čtení sužovaly toulavé myšlenky. Přes to, že kniha byla jazykově pěkně a bohatě napsaná a netrpěla začátečnickými nešvary, jsem se nějak nedokázala na děj soustředit a měla jsem potíž se začíst. U příběhu, na který jsem se tolik těšila, mi to připadalo zvláštní. 

Možná to bylo pomalejším tempem, kterým kniha začala (ale to mi standardně nevadí a naopak si to vychutnat umím). Pomalejší tempo je každopádně pochopitelné, autorka prostřednicvím jedné z hlavních postav (Dam) seznamovala čtenáře s jeho způsobem života, jeho sítí kontaktů – to jest důležitými hráči v příběhu. Také mi byla objasněna celková situace v Praze a realita, která nutí postavy chovat se tak, jak se chovají, aby přežily. Dozvěděla jsem se o frakcích a skupinách, které mají rozdělenou Prahu, kde žijí, čím se zabývají. Poznala jsem Madame v jejím vlaku, Flekovské a hospodu, kde je možné prohrát všechno a další bandy včetně trochu záhadných Petrovských. Podané to bylo dobře, nikoli stylem „nalejvárna“ ale pěkně postupně s tím, jak šel příběh a jak se Damiáš po Praze pohyboval. Támhle něco, tuhle něco a pomalu se skládal celek.

Celé tohle všechno bylo zajímavě vymyšlené a rozvrhnuté. Autorka si vytvořila příznivé podhoubí pro záhadu, kterou do knihy vložila. Šlo o pověst o nestvůrách z Petrova, které v noci vylézají a kradou mrtvá těla nejspíš za nějakým záhadným účelem, který je pro zbytek města předmětem dohadů. Někteří to mají za nesmysl, jiní k tomu přistupují stylem „na každém šprochu, pravdy je trochu“ a jiní možná, ale opravdu jen možná, něco vědí. A hraje v tom tajemství roli i záhadné zmizení Damiášovy kamarádky Daniely?

Dam to ještě nevzdal a stále pátral po Daniele, která před rokem zmizela, jenže to pátrání a shánění důkazů co se to záhadného v Praze děje a proč se to děje, na mě nepůsobilo. Dokonce i když se Dany najednou objevila na scéně, nějak to se mnou nehnulo. Měla jsem problém i uvědomit si to, že situace ve městě je vážná – tu napínavou a dramatickou, záhadnou stránku jsem v textu prostě nenašla. Něco takového se objevilo až v momentě, kdy se do hry zapojili petrovští a podzemní krysy. Pak čtení konečně upoutalo a začala jsem mít chuť číst dál. Autorka nakonec všechny informace dobře propletla a věci začaly dávat smysl, vzbuzovat chuť se o nich dozvědět víc a zjistit, jak je všechno provázané. Jenže to bylo až okolo strany 200 a to je pro mě pozdě. Potřebovala bych se na něco zaháčkovat mnohem dřív. Chvilkami jsem dokonce bojovala s tím, že knihu ani nedočtu, jenže teď po dočtení vidím, že by to byla škoda. Závěrečná třetina totiž byla správně akční a docela napínavá. Možná by tedy pomohlo zahrnout více akce do první poloviny knihy. Byly tam super momenty, třeba chvíle na Hlaváku. Byly tam momenty, které mi trochu připomněly Divegenci (docela dost momentů :))

Bohužel jsem si výrazně nesedla s postavou hlavní hrdinky Daniely. Musím přiznat, že to je spíš mým dojmem než tím, že by byla špatně napsaná – naopak vzhledem k tomu, co se s ní dělo a co prožila byla jednou z těch lepších postav. Měla zajímavý příběh a moje nesympatie byly spíš osobní. Hodně mi neseděla zkratka jejího jména, která byla často používaná – prakticky pořád. A to nadměrně ovlivnilo můj dojem z postavy. Prostě mě to štvalo. Není to u mě obvyklé, aby mi jméno takto dráždilo nervy, ale k mé škodě mi to kazilo dobrý pocit při čtení a nedokázala jsem se od toho oprostit – opět se ale jedná pouze o můj problém, nikoli chybu knihy.

Nebyl pro mě také úplně důvěryhodný vztah Dama a Dany. Chápu rozumem, kdy vznikl a na čem je založený, ale necítila jsem ho z příběhu. Neuvěřila jsem tomu, že jemu záleží na ní a ani obráceně – ano, pro Daniny nepřesvědčivé city je sice odůvodnění, ale i ve chvílích, kdy je ukázat měla, prostě chyběly. Linky obou postav pro mě byly striktně oddělené, a i když Dam na ni často myslel, bylo mi vlastně fuk, že ji hledá a jestli se potkají. Jeho příběh mi připadal lepší bez ní. Měla jsem pocit, že ji hledá jen proto, že byl na ni nějakým způsobem zvyklý, tak trochu ze setrvačnosti. Dokonce ani dějová linka Dany mě neupoutala tak, jak asi měla. Jak nad tím tak přemýšlím, líbilo by se mi asi víc, kdyby se postavy neznaly a jejich příběhy zůstaly samostatné až do konce.

Text, nápad i příběh hodnotím jako dobré, vlastně nemám vůbec co vytnout. Zápletka byla zajímavá, prostředí atraktivní a dobře popsané. Nechápu, opravdu upřímně se divím, proč mně kniha nesedla a nezaujala mě víc. Nemohlo to být tím, že všechno bylo „reálné až moc“? Ne, to asi není ten problém. Tak přemýšlím dál… Jak je možné, že se mi nelíbila kniha, na které objektivně není nic špatně? Příběh byl řemeslně skvělý, ale chyběly mi v něm emoce a živost postav – konečně jsem to dokázala pojmenovat! Četla jsem něco stylisticky, výrazově i nápadově perfektního, ale chyběla v tom živost, cit – prostě emoce. V tomto ohledu jsem se neměla jako čtenář čeho chytit a proto jsem nejspíš nepřilnula k žádné postavě, i když měly skvěle vymyšlená jména a zajímavé role v příběhu.

Zdá se tedy, že pokud mi nezáleží na osudu postav, nedokážu se do knihy správně začíst a ve výsledku mě nebaví. Tím pádem jí asi ani nevěnuji dost pozornosti a ledaco mi dojde pozdě, i když náznaky v textu třeba jsou. Všechny moje potíže s knihou snad vyplývají z tohoto a opět opakuji, že vám se podobná věc stát nemusí.

Holt se musím smířit s tím, že tento příběh nebyl pro mě. Každopádně knize přeji hodně spokojených čtenářů a věřím, že budou. Mohla by se líbit milovníkům již zmíněné Divergence :).

 

O knize:

Autor: Petra Podolová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 344