NaNoWriMo - listopadový psací masomlejn

Tak se mi to povedlo!

Moje první NaNoWriMo a hned jsem došla úspěchu a kýžených padekolků slov mám. Kupodivu musím říct, že to nebylo až tak těžké a zároveň to bylo hodně obtížné. 

Jo, já vím, že si tím tak trochu odporuju, ale vážně to tak bylo.

Hodím si sem jedno klišé, jo? 

V průběhu toho měsíce se o sobě člověk hodně dozví. O tom, jak si umí poskládat priority a jak moc vlastně chce příběh dopsat. Protože pokud fakt nechce, tak to nedá – ne měsíc v kuse a denně. Okolní svět rozptyluje, pořád něco ruší, fakt to chce se zapřít – všechno zapřít a jet.

A teď si to tu tak rekapituluju a vzpomínám na to s trochou nostalgie a je mi jasný, že dám víkend pauzu a jede se dál. Je to droga, vážení.

Příběh, do kterého jsem se pustila, jsem měla už rozepsaný. Na začátku listopadu mě pohlcoval z mých rozepsaných věcí nejvíc, tak jsem se rozhodla pokračovat právě v něm. 

Za NaNo mi přibylo 50.094 slov a celkově má tedy něco málo přes 80. 

Na to, že to byla původně povídka a ještě spíš omyl, který vznikl z krátkého snu, ze kterého mi utkvěly dvě věty a jméno hlavních hrdinu, to vůbec není špatný výsledek.

Tip: nemůžete se hnout z místa s vaším textem? Tak v listopadu se hnete. Ono vám to totiž nedá :) Takže příští rok se uvidíme u NaNoWriMo. Koukejte si mě přidat mezi „budíky“.

Věci kladné – co mi to dalo

Konečně jsem si udělala opravdu čas na psaní. 

A ponoření do příběhu bylo absolutní, každý den několik hodin a pokud jsem zrovna nepsala, stejně jsem nemyslela na nic jiného. 

Zjistila jsem, že čekaní na múzu je blbost. 

Ona dorazí, ale musíte začít psát. I když se vám nechce, i když nevíte co. Protože v ty dny, když jsem si myslela, že nevím, co budu psát, to nakonec šlo nejlíp. Vždycky – bez výjimky vždycky – jsem se rozjela a sepnuly mi některé důležité zápletky, případně se rozvinuly směrem, který jsem nečekala. Taky jsem díky každodennímu psaní přišla na to, že to, co jsem považovala za konec příběhu, je vlastně přibližně jeho polovina. Najednou se dějí věci, které jsem neplánovala.

Tip: Nepište víc, než tři hodiny v kuse. Dávejte si pauzu po některých scénách, zacvičte, protáhněte se. Jinak budete kvičet, věřte mi. Záda a krční páteř se umí pěkně mstít, ať máte dobrou židli, jak chcete. Vaše luxusní kompl-sesle se promění v mučící nástroj.

Výhodou každodenního psaní je to, že se od příběhu prakticky neodpoutáte a nemáte problém každý den pokračovat. Nemusela jsem si připomínat, co jsem napsala naposledy a kam se děj dostal. Měla jsem to pořád čerstvě v hlavě. Taky jsem nestihla zapomínat, kam mělo vše pokračovat, i když příběh si stejně nakonec dělá, co chce :). 

Celý text je také ucelený, protože vznikal rychle, jede pořád ve stejném stylu. Napadalo mě i spousta dalších věcí, které by se daly psát a dokonce i ze stejného světa.

Tip: Nejdůležitější je pokračovat – nevracet se, neopravovat, nevrtat se v tom. Jinak se nikam nedostanete. Stejně se bude škrtat a dopisovat, tak se opraví při tom. Poznámky si pište bokem, stejně máte určitě plnou skříň různých bloků, zápisníků, notesů… Teď je ta pravá chvíle použít ty, co jste si šetřili a bylo vám líto do nich psát jen tak něco.

Věci záporné – co mi to vzalo

Ta největší je, že to žere čas. 

Ale fakt žere. 

Člověk se musí smířit s tím, že bude muset ledasco obětovat, protože udaných 1.600+ slov denně nenapíšete za hodinu – nebo aspoň já ne. Měla jsem štěstí a na začátku listopadu týden dovolené, takže v těch dnech padaly i pětitisícovky, ale ve dny, kdy chodím do práce, je to neproveditelné – to pak jelo klidně i po stovkách. Takže pak se obětují víkendy – celé víkendy – aspoň u mě. 

Ale víte co, pokud chcete psát, tak prostě chcete.

Tip: Vypěstujte si Pavlovův reflex. Já ho mám na klavírní klasiku. Jak to pustím do uší, automaticky píšu. Naštěstí u toho neslintám :). Od té doby, co jsem do noťasu nalila dvě decka růžovýho, nemá vodu rád. Pak ale bacha, abyste si vaše pavlovovské vábidlo nepustili do uší v zaměstnání. Myslím, že šéfové pro tvůrčí psaní v pracovní době nebudou mít pochopení.

Psaní je práce jako každá jiná. 

Sedíte na zadku, čumíte do monitoru, bolí z toho pracky, bolí záda, bolí oči, máte osezelej zadek. Někdy i chuť „dát výpověď“. 

A okolí to nechápe. 

Jako že proč? Protože, kurva, prostě proto! 

Rušení je standard. A mrtvých myšlenek, když na vás někdo promluví, je tolik, že už ani nemá smysl kopat hroby :) Zanedbávala jsem navíc takové věci, jako je bloG, čtení… a to nemluvím o domácnosti, kamarádech a firemních večírcích.

Ke konci už mi to navíc nešlo od ruky, nechtělo se mi, poslední týden byl zlo. 

Do půlky vás žene to, jak to přibývá, od půlky vás štve, že to neubývá :) Poslední tři tisíce byly jak čekání na Ježíška. Takže každodenní dril a hon na určitý počet slov pro mě nebude. 

Příští rok to pojmu víc lážo plážo. Každý den psát budu, ale nebudu se nikam hnát. Letos jsem chtěla zkusit, jestli to dám. Příští rok to dám tak, jak to půjde. Protože na rovinu, byla to zabijárna :D ale skvělý zážitek.

Tip: stanovte si přijatelný počet na den. Třeba tři sta slov. To dáte vždycky a téměř vždycky napíšete víc, když vás to lapne a ono lapne. Po tři sta slovech vlastním myšlenkám neutečete a stanou se z vás jen prsty na klávesnici. Nejlépe je také psát hodně na začátku měsíce, protože ke konci únava prostě dorazí.

Úžasné momenty

Nejlepší je to, když vám něco sepne, co jste dosud vůbec netušili a krásně to propojí něco, co původně bylo snad k ničemu a nakonec to má význam. Sice jsem měla pocit, že příběh se tvoří sám a mě potřebuje jen jako prsty na klávesnici a moulu, který to uloží, ale i tak. Slečna Rychlopiška je taky důležitá.

Zjistila jsem, že můj třetí hlavní hrdina je úžasnej, i když trochu svůj. Problém byl v tom, že musel umřít a… prostě musel. Ke své hanbě jsem ho obrečela, zapila a strašně mi v příběhu chybí. Asi je trochu úchylné brečet nad vlastním textem a připadat si u toho jako největší hydra. Aspoň jsem mu napsala hezký pohřeb. Je to vůbec útěcha?

Víte, jak snadno se stane největší hrdina padouchem? Já už jo :) Stačí dát mu pořádný důvod, chuť intrikovat a moc dělat si, co chce.

Taky jsem zjistila, že násilné scény se píšou líp, než ty romantické a víc si je užiju. Asi potřebuju psychoterapeuta :)

Strašně se těším, až si to přečtu celé.

Tip: Najděte si v aplikaci "budíky" - writing buddies. Kamarády, u kterých budete sledovat jejich pokrok. Je fajn vidět, že v tom jedou i další. Doporučuju taky stránky na FCB "Odstartujte svoji knihu". Tam vás budou nakopávat celoročně.

Tak nějak dohromady

Nejsem vlastně vůbec spokojená. 

Nebo aspoň ne tak, jak jsem čekala, že budu. Jednak není nic hotové, dvak jsem si asi vypěstovala mánii a mám akutní potřebu to dodělat – i když to je vlastně dobře :)
Pořád taky lezu na nanowrimovský stránky, i když už se tam nic neděje...

A navíc jsem s hrůzou zjistila, že napsat není ten problém. Problém je ten, že jsem srab. Nejhorší bude pokračování celé akce. Poslat to někam… někomu…

Trocha patosu na závěr

Nejsem spokojená, ale jsem šťastná, protože když píšu, tak fakt sem.