Gideon Devátá

 

Na knihu mě nalákaly tři věci. Zaprvé Host, protože Host je pro mě téměř stoprocentní záruka dobrého počtení. Zadruhé obálka, protože ta slibuje hodně. A za třetí samotný příběh. Nekromanti! Paráda. Chcete vědět, kolik mám doma knih o nekromantech? Teď už dvě, ale před Gideon žádnou.

 

Anotace:

Nespoutaný sci-fi román plný šermířských soubojů, politických intrik a lesbických nekromantek

Císař potřebuje nekromanty. Nekromantka Devátého dvora potřebuje šermířku. Gideon má meč, sbírku pornočasopisů a taky plné zuby nemrtvých hovadin.
Gideon strávila dětství ve společnosti zkostnatělých řeholnic, seschlých sluhů a bezpočtu kostlivců a nehodlá obětovat svůj život — včetně toho posmrtného — nekonečné službě. Proto si sbalí meč, boty, časopisy a naplánuje další z mnoha odvážných pokusů o útěk. Jenže její dávná nemesis ji jen tak nepustí.
Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora a mimořádně mocná nekromantka, byla povolána do boje. Císař si přeje, aby se dědicové všech jeho věrných dvorů utkali ve smrtící zkoušce důvtipu a umu. Pokud by Harrow uspěla, stala by se nesmrtelnou a všemocnou služebnicí Znovuzrození, ovšem každý nekromant potřebuje svého šermíře. Bez Gideonina meče Harrow selže a spolu s ní vymře i celý Devátý dvůr. Někdy je však smrt to nejlepší řešení.

 

…

 

Autorka v knize „představuje“ devět nekromantských dvorů. Každý z nich žije na samostatném světě a vládnou mu dědicové, kteří oplývají nekromantskou mocí. Nad těmi všemi stojí jeden vládce a ten teď shání dalšího mezi své nejbližší služebníky - liktory. Vyzve tedy dědice všech devíti dvorů, aby se sjeli v jednom světě a o tuto pozici se utkali.

Samozřejmě to není úplně tak, že všechny dvory jsou si v moci, slávě a bohatství rovny.

Devátý dvůr, který jsem poznala nejvíce (protože jiné dvory spíš vůbec), je dvorem strážců zapečetěné hrobky a tajemství, které ukrývá. Tajemství však ukrývají i jiná a především před ostatními dvory. Největším z nich je nedostatek nekromantů. Král a královna jsou jaksi po smrti, i když stále „sedí na trůnu“ – pokud je vaše dcera nekromant, je smrt jen drobný zádrhelík – i tak by se ale nehodilo, aby se o tom všeobecně vědělo. Dvoru vládne skutečně jejich dcera Ctihodná Harrowhark Nonagesima. Druhým velkým tajemstvím, je, že dvůr vymírá a současné osazenstvo připomíná spíš domov důchodců. Nerodí se děti, nepřicházejí noví lidé a tak je přirozené, že se Harrow chopí šance, jak dodat svému dvoru trochu prestiže a lesku. V boji o pozici liktora hodlá uspět!

K úspěchu ovšem potřebuje svého rytíře, aby ji na soutěž doprovodil. Bez něj nekromant o liktorskou pozici bojovat nemůže. Zatím co nekromant je zběhlý v magii a postará se o tuto stránku akce, jeho rytíř jej bude ochraňovat a podporovat fyzicky, zejména v případném boji.

Gideon je krom Harrow jediný mladší člověk na Devátém dvoře. Jako hlavní hrdinka rozhodně není kladnou postavou (ale žádné kladné postavy tu stejně nejsou). S Harrow se nesnášejí až na dřeň a přesto se Gideon rozhodne, zlákána slíbenou odměnou, s ní na zkoušku jet, jako její rytíř. Ne že by měla na výběr a ne že by věřila, že skutečně odměnu obdrží. A ne že by byla kdoví jak zkušenou bojovnici a dobrým rytířem.

Cílevědomá Harrow okamžitě po příjezdu na místo dění začne makat na úspěchu akce a je dost tajnůstkářská, Gideon se nudí a tak prolézá První dvůr od vrchu až dolů a jejím prostřednictvím jsem poznala i ostatní  nekromanty a jejich rytíře.

 

Hned na začátku se musím vypsat ze svého nadšení pro nový, svěží (a trochu mrtvolně zavánějící :)) směr fantastiky. Nekromanti pro mě jsou opravdu novinka a podaní ještě takovým stylem jako zde, jsou prostě neodolatelným lákadlem. Dílo má sice trochu pomalejší děj ale tak super zábavně napsané, že to ani nevadí, spíš naopak, mohla jsem si užít zajímavého prostředí a nekromantské magie dosyta a nudit jsem se rozhodně nestihla.

Autorka nepocítila potřebu nějak pečlivěji cokoli vysvětlit, takže na mě celý svět, jeho fungování a hierarchie působily celkem záhadně. Kupodivu nemohu říci, že by mi to vadilo! Naopak se mi spíš zdálo, že jistá záhadnost a neprůhlednost nekromantům svědčí a podstatnou část zážitku při čtení pro mě naplňovalo pátrání po informacích a tajemstvích. A že oni si na tajemství sakra potrpěli! Stejně bych asi ocenila větší představení dvorů, i když z chování jejich zástupců se dá ledacos odvodit, mé zvědavosti to nestačilo :). Takto po dočtení zůstává spousta věcí stále záhadou. Další díly ale jsou, takže mám naději, že se dozvím víc.

První kniha se prostě zaměřuje výhradně na boj o liktorskou pozici. Tím samozřejmě vzniká zajímavá zápletka i tak. Jde prostě o moc a získání pozice v blízkosti vládce, aniž by bojovníci tušili, co přesně ona pozice obnáší. Tak nějak se vědělo, že císař proti někomu nebo něčemu bojuje a že novopečený liktor už se ke svému dvoru nevrátí.

 

Souboj o liktorství mě bavil. Adepti museli v oblasti Prvního dvora, kam se sjeli, plnit různé úkoly ve stylu cesty za pokladem, čímž objevovali tajemství dvora a částečně i samotného liktorství. Každý splněný dílčí krok je posunul k dalšímu, dokud ho nezvládli, nemohli jít dál. Vyžadovalo to nejen nekromantské schopnosti, ale i inteligenci, všímavost, předvídavost, pevnou vůli, schopnost rychle reagovat v nebezpečí a správně se rozhodovat a zachovat chladnou hlavu. Případně to, co mi nejde, ušmírovat nebo ukrást od úspěšnější konkurence. Naznačeno bylo ovšem, že samostatné zvládnutí výzev je nutné pro přežití, pochopení liktorství a zvládnutí pokročilé nekromancie. Z toho se dalo usuzovat, že liktorství není jen čestná pozice, ale zmíněné vlastnosti jsou pro vítěze opravdu podstatné, aby v budoucnu přežil to, co ho čeká.

Tohle byla snad nejlepší část knihy, když jsem musela objevovat spolu s postavami. Věděla jsem o liktorství ještě méně, než ony a tak byly každé zamčené dveře v bludišti chátrajícího sídla neodolatelné a každý úkol s poznáním nových vrstev nekromancie fascinující. Na prvním dvoře vládne všudypřítomný zmar, což je pochopitelné, protože nekromanti potřebují pro svou sílu mrtvou thanergii. Díky ní můžou provádět svou magii a například oživovat kostlivce, aby jim sloužili a vytvářet z kostí různé konstrukty, což mě bavilo obzvlášť. Spoustu této síly budou potřebovat i při plnění úkolů, takže v příběhu poteče krev a je nutná i značná bezcitnost, se kterou nekromanti musí fungovat.

Jakoby úkoly a utajování vlastního postupu před ostatními nebylo už tak dost náročné, přidala autorka do té mely škodiče. Sice mě napadlo, kdo by za tím mohl být, ale ani náhodou proč a jak to dělá. V tomto ohledu se příběh stočil i trochu detektivním směrem.

 

Kniha přináší úvod do nového univerza. To s sebou nese spoustu novostí a poznávání světa, okolností názvů a tak vůbec. Nemůžu ovšem říct, že by mi to připadalo nějak matoucí. Záhadné ano, ale přes to se to všechno dalo pochopit vcelku snadno. A i kdyby to šlo hůř, udržela by mě u čtení právě ona nekromancie a fakt parádní styl psaní. Autorka (potažmo překladatelka) má svěží slovní zásobu a cit pro volbu výrazů pro konkrétní situaci. Kniha je tak zábavná, chvilkami ironická a drzá, rýpání mezi Gideon a Harrowhark je prostě lahoda. Zaměření na nekromancii přináší správný mix morbidnosti a humoru.

Jsem zvědavá, kam to v dalších dílech povede, protože odhadnout se to moc nedá. Zatím pouze vím, kdo je vítězem a jakou cenu musel zaplatit. Je nutné se ovšem připravit na to, že oněch slibovaných šermířských soubojů tu zase až tolik není. A ti, co se obávají lesbických nekromantek se taky bát nemusí. Jestli tu na něco nezbývá prostor, je to právě postelové řádění. Což je dobře. Nějak by mi podobné věci do textu neseděly.

První díl by se dal číst klidně i samostatně. To jen pro případ, že by vás druhý zase až tak neuchvátil. Protože mně se to stalo. Ale to zase někdy příště :)

 

O knize:

Autor: Tamsyn Muirová

Série: Zapečetěná hrobka (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

 

Tajně tvá

 

Od autorky už jsem jednu knihu četla a celkem se mi líbila. To ale nebyl důvod, proč jsem sáhla po další, protože předchozí zkušenost s autorkou jsem si uvědomila až po dočtení. Skutečný důvod byl trapně obyčejný a všední. Lákala mě anotace a taky to, že mě prostě baví kombinace uzavřeného muže a trochu ztřeštěné ženy.

Anotace:

Hallie Welchová nikdy nezapomněla na Juliana Vose, syna majitelů rozlehlých vinic, který ji kdysi skoro políbil. Pracuje jako zahradnice a právě získala zakázku na jeho rodinném panství. Jenže Julian už její dávnou lásku nepřipomíná ani trochu. A navíc si na ni nevzpomíná. Julian má v plánu napsat během studijního volna román. Ale jak to má provést, když mu Hallie zahradničí přímo před okny? Chodí všude pozdě, je výstřední, věčně umazaná od hlíny, a přitom tak neuvěřitelně krásná, že se Julian nedokáže soustředit na nic jiného. Muži, který si žehlí i ponožky a všechno má přesně naplánované, nedává její živelná energie smysl, ale zároveň je na ní něco důvěrně známého…

 

…

 

U tohoto příběhu jsem objevila zvláštní efekt, který se mi občas ze záhadných důvodů zjevuje. Při čtení a bezprostředně po něm jsem byla z knihy nadšená, doslova pohlcená kouzlem. Postupem času se sice kouzlo vytrácí a už vidím na knize i více chyb, ale při čtení jsem si to prostě jen užívala. A jsem si poměrně jistá, že kdybych se začetla podruhé, užiju si to stejně. I přes moje výhrady. To je podle mě pro knihu dobrá vizitka. Na druhou stranu příběh není natolik výjimečný, aby mě přiměl číst podruhé, jako některé moje oblíbené romantiky, které jsem četla vícekrát.

Přes to ale můžu knihu doporučit jako dobře napsaný oddechový příběh, který dodá přesně to, co očekáváme od podobných knih a ještě takovou formou a s tak zajímavě protikladnými postavami, že se jen těžko dalo odtrhnout od čtení. Jen o něm nesmíte po dočtení moc přemýšlet.

Po pěkné zkratce se na to podívejme podrobněji:

 

Musím uznat, že autorka má zajímavé nápady na kombinace postav. V předchozí knize, co jsem od ní četla, to byla insta-princezna a námořník, teď to byla potrhlá hippie-zahradnice a extrémně organizovaný profesor a spisovatel. Opět to byla kombinace, která se hodně povedla, a postavy mě bavily.

Hallie, jak jsem ji poznala, mě nejdřív vůbec neoslovila. Připadala mi až příliš ztřeštěná, roztěkaná a celkově tak nějak v nesouladu – nevěděla prostě kým je, kam patří ani co by chtěla a kam by měla svůj život směřovat. Na první dobrou připomínala hippie vílu a ne dospělou bytost. Nějak jsem nechápala, jak dokáže podnikat a ještě se i uživit. Body autorce přičítám za to, jak tuhle zběsilou rozevlátost a chaotičnost své postavy později vysvětlila. Ona byla čistá energie nespoutaná schopností se zarazit, když se pro něco rozhodla, následovaná smečkou tří stejně neukázněných psů. Nejstálejší věcí u ní byla láska k Julianovi, kterého chtěla od střední a překvapivě si kvůli tomu nenašla nikoho jiného. Jakože vůbec nenašla (mrk, mrk). V tom jak byla její postava napsaná, mi to připadalo naprosto neuvěřitelné. Přitom ctitel do jakéhosi vachrlatého milostného trojúhelníku by tu byl.

Jeho, tedy Juliána, jsem naprosto chápala v tom, jak rušivě na něj Hallie působila. Ona vážně byla trochu dynamit. Zároveň jsem i chápala, co člověka, jako je on, na ní přitahuje. Ona ho prostě rozhodila na tolik, že si jí musel všímat chca nechca. Krom toho, že dost přitahovala pozornost, byla i dost hezká a vnadná. Asi by celkem osamělý a heterosexuální chlap musel být impotentní, aby si takové holky nevšiml. Což teda on rozhodně nebyl, jen preferoval pouze nezávazné sexuální vztahy bez citů. Ona v něm navíc probouzela poměrně silný ochranitelský pud, což bylo na jednu stranu sympatické, ale už trochu méně romantické. Prostě touha potěšit ji a rozesmát, odstranit jí problémy z cesty se stala jeho novou posedlostí. A s posedlostmi on měl zkušeností dost. Tedy ne úplně ve špatném. Kvůli panickým atakám byl posedlý plánováním, přísným časovým rozvrhem a vyžadoval svůj klid a řád.

Oba museli překonat dost komplikovanou zátěž z minulosti. Hallie její dětství způsobilo totální neukotvenost a ztrátu sebe sama, což se ještě zhoršilo úmrtím její babičky, která jediná ji dokázala usměrnit a dát jí pocit nějakého smyslu. Hallie měla před sebou velký úkol  - najít způsob, jak se zklidnit, najít sebe samu a přestat pořád utíkat. Juliánovi přineslo dětství chladnou rodinu, pochybnosti o sobě a panické ataky. Jistotu a bezpečí našel v přísných rituálech, které naprosto do puntíku dodržoval. Potřeboval najít odvahu a důvod se z nich vymanit.

Zajímavé je, že k těmto dvěma by se mi skvěle hodilo přátelství s výhodami. V tomto módu by si oba mohli hodně dát a hodně dostat zpět. Ale jsme v romantickém žánru, takže víme, jak to dopadne. Jako bonus ke svým problémům se tedy museli ještě poprat se vzájemnou přitažlivostí a výrazným - chce se mi skoro říct nepřekonatelným - osobnostním nesouladem.

 

Na zápletce není nic komplikovaného. Vlastně je celkem běžná pro romantické příběhy. Dva k sobě se naprosto nehodící, ideálně jeden, který je už dopředu nakloněn vztahu, na sebe narazí a prostě to jako kouzlem začne klapat. Jako vždycky hodně záleží na zpracování postav a na kulisách, do kterých to autor všechno narve. Tady se to povedlo téměř na sto procent.

Začátek mě neskutečně chytnul.  Smířit se s ní bylo sice trochu náročnější, protože ona je ztělesněním chaosu a otravnosti, jenže když si na ni zvyknete, je vlastně dobře zvoleným protikladem k Julianovi, který je zase extrémně organizovaný. Vůbec si nejsem jistá, kterého z nich bych chtěla ve svém okolí, protože představovali dva docela náročné extrémy povah. Každopádně střety mezi nimi byly podařené a do příběhu to přineslo pořádné jiskření. Pod vzájemným vlivem se začnou oba trochu měnit – on se víc uvolňuje a otevírá a ona není tak extrémní rapl (což jsem ocenila).

Příjemným bonusem bylo i to, že ona se živila jako zahradnice. Parádně to k ní sedělo a do knihy to vneslo příjemný prvek. Stejně dobré bylo i zvolení způsobu obživy Juliánovy rodiny – rodinné vinařství Voss je pecka. Autorka zapojila i komplikace v podobě nového brutálně moderního obchodu s vínem a vinárny, který se snaží převálcovat konkurenci v podobě tradičního obchůdku a vinárničky s atmosférou. Také Vossovské vinařské impérium mělo trochu potíže. Mně se líbilo, jak pěkně autorka tyto komplikace spojila do zajímavého příběhu a použila je jako rámec pro vznikající vztah svých dvou hrdinů. Celkem se mi líbila i záležitost s „tajnou ctitelkou“. Na jednu stranu to sice bylo trochu hloupé, v ději vlastně i zbytečné, ale k Hallie to nakonec docela sedělo.

Líbila se mi překvapivě i myšlenka dávné středoškolské lásky, která byla sice ztracená, ale nikdy zapomenutá. V realitě sice celkem nepravděpodobné, ale v románu dost milé. Protože Hallie samozřejmě nežila ve vzduchoprázdnu a její osobnost byla dostatečně oslnivá, existoval tu i vcelku dobrý milostný trojúhelník. Chudák třetí se však nikdy nedostal z kamarádského statusu. Přitom se mi zdá, že on by byl pro ni partnerem mnohem lepším. Asi by sex nebyl kdoví jaký, ale partnerství rozhodně ano. Bez extrémů ve vášních, ale s pořádnou porcí stability. Námět na vášnivý romantický příběh to ovšem nebyl :)

Plusovým bodem byla skvělá chemie mezi postavami. Možná dokonce až moc skvělá. Skoro jsem přemýšlela, jestli vůbec bude něco víc než sex. Asi by mi připadalo uvěřitelnější, kdyby nebylo. Opravdu jsem jim věřila, že se nemůžou dočkat, až spolu skončí pod duchnou. To napětí bylo úplně hmatatelné. Jen jsem si nebyla jistá těmi city – hlavně z jeho strany. Že ji chce dostat do postele, to jsem mu věřila okamžitě. Že si ona chce naplnit svou posedlost chlapem, kterého chce od střední a konečně ho ulovit, to taky. Ale vztah? Inu, to tak úplně ne. Zdálo se mi, že jejich osobnosti se k sobě až moc nehodí. Ale na pořádné jiskření, to zase ano.

No a jsme zase u toho, tak se vrhnu do těch „vášní“.

Se sexem v této knize jsem měla poněkud zvláštní vztah. Na jednu stranu mi nevadil, byl docela žhavě napsaný, jenže jakmile na to došlo, začalo mi to připadat přeci jen trochu zvláštní kvůli typickým nešvarům. Nevím, kde kdo byl na tom, že u toho mezi dvojicí musí probíhat milion keců. Vážně, dvě tři věty bych ještě vydržela, ale všeho moc škodí. Nevadilo mi, že byl Julián poněkud přisprostlý, celkem se to hodilo k jeho nátuře – když už se pustil z řetězu, tak komplet. Tady toho žvanění nebylo ani tolik, jako třeba v Cizince, ale přeci jen bych některé okamžiky raději bez toho plkání. Informace o velikosti hrdinovy chlouby bych taky klidně oželela. Myslím, že zrovna tato skutečnost může v sexuálních scénách klidně chybět, pokud nejde o vysloveně erotickou knihu. Navíc se mi tu opět stalo to, co se mi stává často. Jakmile se spolu dvojice vyspala, všechno kouzlo a jiskření mezi nimi bylo pryč. V přímočaře eroticky zaměřených knihách mi to nevadí a nestává se mi to, ale v romantikách vždycky nebo spíš v naprosté většině případů. Přisuzuju to tomu, že autoři poslední dobou budují pro čtenáře především sexuální napětí, nikoli vztah a city mezi postavami. Ona touha se píše lépe, než city :) A jakmile se ti dva spolu vyspí, touha je fuč a co teď? Ano, netajím se tím, mám raději romantiky bez žhavého sexu.

Tady ještě ke všemu nenaplněnou touhu vystřídala divná vztahová hysterie – tedy až po extrémní odtažitosti, které jsem (z jeho strany) nicméně rozuměla. Ano, nedorozumění, které je součástí každé podobné knihy, zde bylo opravdu podložené pádným důvodem, ne nějakou stupiditou nebo nekomunikací bez důvodu a domněnkami. Z jeho strany. Z její tak úplně ne, protože ona se zachovala jako typická ženská z romantických knih. Jít na něj prostě zazvonit a vyříkat si to by „bylo blbý“. Ona si raději „myslí“ proč s ní asi nemluví a je si jistá, že ji zavrhl. S tím, jak zná jeho povahu… aha… jasný! Jeho úzkostné stavy byly tady popsané poměrně dost přesvědčivě. A ona věděla, že je schopný reagovat trochu extrémně.

Šťastný konec v mých očích dost zazdil romantiku, protože to, co předváděli, byla až hysterie a na mě to působilo strašně pateticky a nevěrohodně. Chování jeho k ní mi připadalo tak říznuté posedlostí, že z toho šel spíš strach než nějaký pocit romantiky. Možná to souviselo s jeho úzkostnými stavy? Nevím.

Až na tu zběsilost na konci jsem si příběh každopádně opravdu užila. Nechybělo tomu nic, co bych od podobného příběhu chtěla. Prostě super romantická jednohubka, sice předvídatelná, ale svěže a s vtipem napsaná. Autorka představila i další postavy Juliánovu sestru Natálii a ne moc úspěšného vinaře a bývalého vojáka, o kterých bude volné pokračování. To si rozhodně ujít nenechám. Mám takové tušení, že ti dva spolu budou další třeskutá kombinace. Navíc jsem zvědavá, jestli tam padne i nějaké to slovo o Julianovi a Hallie. Kam se asi jejich vztah dostane?

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou račte tudy.

 

Další knihy autorky na bloGu:

Holka přes palubu

 

O knize:

Autor: Tessa Bailey

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320

Měsíčník - únor 2025

 

Únor bílý, chřipka sílí… jak to tak v mém okolí vypadá. Já mám zatím štěstí a snad mi to i vydrží. Na jednu stranu by choroba znamenala víc času na čtení, ale já si raději čtu zdravá :) Měsíc bude o něco kratší, ale zase konečně bohatší na novinky. Mám hodně želízek v ohni, na které se těším. To je zatím v budoucnu.

Doufám ještě v nějaký ten sníh, jen si úplně nemyslím, že bude. Uvidíme… Držte palce!

 

Ohlédnutí za lednem

Hned na začátku mě příjemně překvapilo počasí. S prvním měsícem v roce přišel do našeho, jindy smutně šedivého městyse, sníh! Držel se několik dnů. Celý měsíc bohužel ne, ale vývoj posledních let mě naučil spokojit se s málem.

Pokoušela se o mě nějaká choroba, ale nezvítězila! V důsledku čehož jsem na čas vynechala rotopedění a tedy i četbu knih. Ale čtečka je zpět! Na rotoped si vybírám spíš lehčí čtivo, zjistila jsem, že na náročnější text nezbývá moc vůle a soustředění. Objevuju díky tomu poklady, které mám ve čtečce zastrčené asi tak sto let a zatím mám téměř vždy šťastnou ruku.

Totálně jsem se zbláznila do seriálu Star Wars Rebels. Je to sice zvláštní, že z posledních SW, které jsem viděla, se mi líbí nejvíc kreslená věc a ne některý hraný film, ale asi to o něčem vypovídá. Třeba o tom, že tohle jsou SW, které prostě chci :). Navíc jsem dvě série splašila jen v íngliš, což samozřejmě znamená, že se neflákám u seriálu, ale zodpovědně studuji jazyk :D

Na konci ledna jsem uklidila vánoční výzdobu. Sice trochu pozdě… Ale zase jsem si jí užila dosyta. Zůstal jen stromek se světýlky v předsíni, který používám ráno na svícení, abych velkým světlem nebudila muže, když jdu do práce. 

 

Jak to šlo v lednu s vybraným čtivem?

Tentokrát jsem úspěšně zvládla všechny tři kandidátky. Výsledné dojmy jsou tak nějak střídavě oblačno.

Do skonání věků – nebylo to špatné, ale příběh pro mě trochu postrádal emoce. Ke konci už jsem se dostala do stavu „už to chci dočíst“, z čehož je patrné, že druhý díl u mě prostor nedostane.

Les bez srdce – bylo vážně překvapení. Čekala jsem průměrnou YA a dostala příběh se zajímavou myšlenkou. Bavily mě taky stromové nestvůry. Na začátku mi chvilku trvalo, než jsem se smířila se způsobem psaní. Zejména pohled sirény byl hodně zvláštní. Nakonec mi to sedlo skvěle.

Reborn – tohle vůbec není špatná série. Jenže cosi v ní mě odradilo od toho, abych ji dočetla celou.  Byla to ta nevyhnutelnost, se kterou všechno směřovalo postavy k nedobrovolnému zapojení do kolektivní mysli. Nevyhnutelnost průseru mi v knihách nevadí, ale tady mi způsob zobrazení onoho „kolektivu“ nesedlo. Navíc jsem si vážně oblíbila hlavní hrdiny a chápala jsem důvody jejich odporu. Prostě jsem neustála to, že budou zlomeni. Nechci si o tom číst. Takže ano, dystopie je napsaná dobře. Vzbuzuje ty správné pocity :) Přes to, že mě sejmula, můžu ji doporučit.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Ještě v polovině měsíce jsem vůbec netušila, kterou knihu na toto místo vyberu. Bavila mě Unbreakable, ale pořád jsem doufala, že narazím na nějaký lepší příběh. Nějaký, ve kterém najdu víc, než emoce téměř bez příběhu. Pak přišla pohádkovo-austenovsky laděná Půl duše a zcela nepohádková Stíny nad Adeline. Nakonec zvítězila:

 

Co plánuji čísti v únoru?

 

Únor je obecně poněkud krátký měsíc. Tak jsem vybírala raději kratší kni. A přidržela jsem se zásady, aby do mé knihovny přišly v některém z uplynulých únorů.

Jedna od českého autora

Dustword 1, Znalost – zaujala mě anotace a to už v roce 22, tak myslím, že je na ni nejvyšší čas :)

 

Jedna bazáčová

Ať vás to ani nenapadne – pořídila jsem ji za dvacku coby oddechovku, tak doufán, že taková bude.

 

Jedna z rozečtené série

Krkavčí lest – první díl (Liščí gambit) byl naprosto úžasné, byť poněkud náročnější scífko. I když je to déle, co jsem to četla, pořád si to pamatuju dost dobře na to, abych bez problémů navázala.

 

 

Konec hlášení!

Hospůdka v Praze

 

Na Romantický útěk z Prahy jsem se opravdu hodně těšila. A nejen proto byla moje očekávání hodně vysoká. Dalším důvodem bylo, že většina knih autorky mě bavila a užila jsem si je. Není tedy překvapení, že totéž jsem očekávala od další knihy ze série. K tomu navíc to domácí prostředí. To se zdálo být rozhodně třešničkou na dortu.

 

Anotace:

Anna získala vytoužené místo stážistky v pražském pivovaru a nemůže se dočkat, až se začne učit od skutečných mistrů v oboru. Několik měsíců v samém srdci Evropy, ochutnávky vyhlášené kuchyně a nejlepšího piva na světě, to zní jako sen. Ovšem jen do chvíle, než zjistí, kdo je druhý stážista a její nový spolubydlící – Leonardo, kterého roky neviděla a doufala, že to tak i zůstane. Bude mít kouzlo Prahy takovou moc, že je znovu svede dohromady?

 

…

 

Hned na začátku musím říct, že moje očekávání byla rozhodně naplněna, co se čtivosti a oddechovosti čtiva týká. Kniha patří k těm, které se čtou prostě snadno a pokud dobře vyjde čas, tak i tahem :). Nevadí, pokud při čtení něco úplně nesplňuje představy. Odložit knihu mě nenapadlo. Také domácího prostředí jsem si užila dosyta a kromě Prahy zavítal děj na pár okamžiků taky na Moravu, což bylo vážně příjemné rozptýlení a asi nejhezčí část v ději. Naneštěstí výše uvedené neznamená, že by kniha dostála mým dalším očekáváním, zejména ve srovnání s dalšími knihami série. Proč? Vysvětlím.

 

Příběh byl takový celý nemastný, neslaný. Nezachránilo to ani domácí prostředí. Tentokrát ve mně dokonce poznávání kultury vyvolalo dojem, že je tam trochu na sílu. Navíc, upřímně, po dočtení jsem toho názoru, že naše gastro kultura je oproti jiným poněkud děsivá :). Autorka do knihy nacpala taky hodně kulturních památek, což se nedivím. Praha je jich plná a dokáže mít opravdu krásnou atmosféru. Ale tady to příběhu neprospělo.

Caplinové knihy měly vždycky vábivou a příjemnou atmosféru, takové kouzlo v pozadí a tady chybělo. V Praze chybělo kouzlo a atmosféra! Neuvěřitelné! Bylo to prostě povídání křížené se suše předestřeným turistickým průvodcem po nejznámějších památkách a vyjmenováním značek piva, vína a názvů hospod, kde se hrdinové stavili na škopek. Plus malé okénko do naší“krásné“ komunistické minulosti – což nekritizuji, je to fakt a v ději to mělo svůj význam. Jen – jako všechno ostatní – to postavy ze sebe sypaly, jakoby četly učebnici – dialogy prostě dřely. Navíc tam toho všeho bylo opravdu hodně. Jakoby při návštěvě udělalo na autorku dojem strašně moc věcí a ona je všechny v textu nutně chtěla zmínit. Od tak zkušené autorky bych toto nečekala. Kniha kvůli tomu působila jaksi bez atmosféry a nedodělaně. Až na pár vzácných okamžiků jsem z ní nabyla dojmu, že krom pozorování nějakých těch památek se v Praze převážně, s prominutím, žere a chlastá. V předchozích knihách jídlo a pití taky bylo, ale jinak, nenásilně a jemně. V českém podání to působilo jaksi nedůstojně. Pořádnej škopek, nejlíp víc kousků a kýbl svíčkové. Skoro jsem se styděla. A to svíčkovou miluju :)

Ale to je můj problém, uznávám. Autorka nemůže za to, že mě nemile překvapil obraz našeho životního stylu v očích cizince-pozorovatele. Navíc, když se nad tím tak zamyslím, ona to nejspíš vystihla dobře. A pivo bylo konec konců doslova v centru dění. Dotaz: Vážně existují takové „gastro“ výlety Prahou? No, hlady u nás turisti nejspíš netrpí :D

V druhé části se to trochu zlepšilo. Bavily mě Anniny tendence restaurovat nábytek a zařizovat interiéry. Jaksi mi to k ní sedělo víc než to pivo a připadalo mi, že i její „postava se v tom cítí lépe“. Líbila se mi část s houbařením v lese a také víkend v chatě na Moravě. Mělo to najednou takovou příjemně podzimní atmosféru, už to nebyl jen průvodce po pražských hospodách. Dokonce i Anna tu prodělala trochu proměnu osobnosti a bylo možné se do ní lépe vcítit a pochopit ji, proč je taková. Leo se také začal projevovat trochu sympatičtěji, i když u něj ta proměna nepůsobila nijak zásadně. Spíš ho najednou Anna viděla jinak a jejíma očima jsem ho musela vnímat i já.

 

A jsme tedy u postav. K nim mám také takový spíš rozporuplný vztah a těžko se bráním srovnávání s jinými knihami série. Na začátku knihy mi byly extra nesympatické. A tím myslím obě hlavní postavy.

 Ona byla odtažitá chladná, upjatá a protivná – i když to asi z pochopitelných důvodů a autorka to vysvětlila její minulostí s rodinou a vlastně i s Leem. Vztahy nenavazovala úplně snadno a kvůli svým nejistotám a potřebě zavděčit se si vybírala špatně komu důvěřovat, kým se obklopit a na základě čeho. Byla plná nejistot a potřeb nevyčnívat, všem se zavděčit, nikoho nezklamat… On byl rozevlátý, bohémský, až působil skoro bezohledně. Taky se na první dojem jevil jako bordelář a lhostejný týpek. Předpokládám, že jako opak Anny měl být chápán asi nejspíš jako přátelský optimista, ale působil hodně povrchně, až chvíli jako blbec.

Tihle dva byly naprosté opaky a vzájemně je to na sobě štvalo. Ona nad vším přemýšlela až moc, on naopak vůbec. Naprosto jsem nechápala, jak a z čeho mezi nimi vznikne vůbec nějaký kladný vztah, natož romantický. Ostatně byl pro mě nepochopitelný i v minulosti jich obou. Navíc po tom rozchodu… Tihle dva prostě k sobě nepatřili. A to je v romantické knize průšvih jako hrom.

Když se ocitli v lese a na Moravě, vzala jsem je a jejich příběh tak nějak na milost, nicméně nadále jsem si myslela, že ti dva k sobě už prostě nepatří a nikdy si nesednou. Chápu samozřejmě, že romantické knihy dlouhodobé vztahy neřeší, pouze ten románek kdy vzniknou. Jenže jak pobrat romantickou knihu, v níž je vztah, kterému nevěřím?

Dvojice vedlejších postav Jan a Michaela trochu napravovali rozpačitý dojem z hlavního páru. Bavila mě jejich linka, kde si zařizují chatičku. Bylo to takové domácké a milé. Jen tedy mě trochu způsobovalo tiky použití jejich jmen. Celou dobu zůstali Janem a Michaelou a bylo to divné. Vždyť v zahraničí přeci taky jména dávají do domáckých podob. Volba těchto jmen měla prý svůj důvod a jako gesto od autorky mi to připadá milé, jen domácí podoba jmen Honza a Míša by mi byla ještě milejší :)

 

Asi už je vidět, že z knihy jsem celkem zklamaná a je to pravda. Takže abych to nějak shrnula.

Myslím, že nepovedený dojem z knihy zapříčinilo především špatné první seznámení s postavami, které se sice povedlo částečně napravit, ale ta začátková pachuť už tomu zůstala. Nesedla mi ani romantická linka mezi nimi. A vadilo mi i Annino slintání nad Leem.

Taky mi úplně neučarovala zápletka s pivovarem. Tedy ona by i byla pěkná a zajímavá, jen jí tam moc nebylo. Když se řešilo pivo, tak nejčastěji nalité a k pití. Vinice ve Francii v tomto byla mnohem zajímavěji udělaná.

Samotné zasazení děje do Prahy, na které jsem se tak těšila, nakonec nebylo to nejlepší pro mě. Nebyl to prostě útěk, když to všechno proběhlo v prostředí, které je mi známé :) ale to mi nevadí, počítala jsem s tím. S čím jsem ovšem nepočítala, že autorka naprosto nezvládne atmosféru města a nevyužije jí. Prostě Praha a Tokio jsou za mě nejslabší knihy série. Praha snad ještě horší. Hlavně kvůli silně bedekroidnímu způsobu podání Prahy. V jiných městech a zemích jsem tohle „průvodcovství“ nevnímala tolik násilně, ale tady to nebylo příjemně podané. Kupodivu mám ten dojem, že autorka snad opisovala z poznámek, co si psala při prohlídce Prahy a vše, co ji nadchlo, do textu sázela jak ředkvičky a neodhadla míru. Hospůdka v Praze se právě kvůli těmto věcem mezi moje oblíbené caplinovky řadit nebude. Příště si raději přečtu některou její starší knihu nebo budu doufat, že s dalším dílem se vrátí stará dobrá Caplinová a toto bylo jen nešťastné šlápnutí vedle.

S tímto názorem jsem každopádně jedna z mála. Takže se nenechejte odradit. Pokud toužíte po Romantickém útěku z Prahy, směle do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Hospůdku v Praze najdete zde.

 

Další knihy autorky na bloGu:

 Vinice ve Francii, Hrad ve Skotsku, Hotýlek na Islandu, Čajovna v Tokiu, Chata ve Švýcarsku, Domek v Irsku

 

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (12. díl)

Překlad: Ivana Čejková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 334

Vánoce ve skotské vesničce

 

Knihu jsem si vybrala opět pro navození té správné adventní náladičky. Obálka i anotace to vysloveně slibovaly a Štědrý den už klepal na dveře… Předchozí kniha autorky se mi v podstatě líbila, tak jsem se rozhodla zkusit i tuto. A upřímně: Tato se mi líbila víc :)

 

Anotace:

Na Skotské vysočině existuje rezort, kde se dají slavit Vánoce po celý rok. Výzdobu má na starosti lektorka výtvarných kurzů Holliday, která tam i bydlí a Vánoce jednoduše miluje. Jenže majitel se rozhodne chátrající areál prodat. Vážný zájem projeví Damon, který má na rezort ty nejhorší vzpomínky, a proto z něj chce udělat moderní hotel.
Holliday jeho plány prokoukne a snaží se mu zprvu pobyt znepříjemnit. Když neuspěje, ve spolupráci se svými kolegy a přáteli naopak udělá vše pro to, aby Damonovi rezort přirostl k srdci takový, jaký je.
Zamiluje si Damon i Holliday?

…

 

Umíte si představit rezort, kam můžete přijet strávit Vánoce klidně v červenci?  Já teda se přiznám, že Vánoce mi patří jednoznačně k zimě, ale autorka mě v příběhu dokázala přesvědčit, že se najdou lidé, pro které mohou být důvody pro příjezd do vánoční vesnice kdykoli v roce relevantní. Nemusíte mít ale strach, příběh se odehrává v zimě, takže o závěje sněhu, které k Vánocům prostě patří, příběh ochuzený není.

Hned na začátku jsem poznala rezort samotný a jeho obyvatele a zaměstnance. Seznámila jsem se s nimi ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jejich domov je na prodej a pravděpodobný budoucí majitel se sem má na něj přijet podívat. Lidi jsou s tím nejdřív v pohodě, protože přeci každý má rád Vánoce a pokud tu kupec stráví nějaký čas, je jasné, že zdejší atmosféře prostě musí podlehnout.

Pak ale dorazí on, tedy Damon. Na první pohled je jasné, že na nějaké podléhání nemá chuti. Je spíš odtažitý a díky kapitolám z jeho pohledu bylo zjevné proč. On sem totiž nasávat vánoční atmosféru nepřijel. Vánoce vlastně vůbec rád nemá. Prostě takový lidský skoroGrinch, odhodlaný srovnat rezort se zemí a postavit pěkný, moderní hotel s golfem, bazénem a tak...

Když na to místní přijdou, mají sakra málo času na to přesvědčit Damona (Démona) aby na Vánoce a rezort změnil názor. A hlavní přesvědčovačkou se stává právě Holliday, která má na zachování rezortu i velký osobní zájem.

 

Kniha je poměrně hubená, obzvlášť ve srovnání s tou osmisetstránkovou bestií, kterou jsem četla před ní :) rozsah stran je zvolený tak akorát, aby se člověk atmosféry nasytil, ale nepřejedla se mu. Příběh se mi zdál od začátku velmi příjemný, i když trochu naivní, každopádně v případě romancí snad nikdo ani neočekává opak. Či spíš nevadí, když to tak je. Krom toho, když se to povede, bývá to obvykle super. Tady se to povedlo. Až na samotný závěr byla romance taková jemná, nenásilná, bez výrazně popisovaných vášní. Skoro jsem měla problém postřehnout, kdy to mezi nimi vlastně vzniklo. Paní autorka přidala ke slabší romantice opět výrazný prvek soudržnosti a komunity a vzájemného sdílení krásných zážitků. Toto spojuje obě autorčiny knihy, očividně to považuje za důležité a já s ní souhlasím. V celém textu vládne duch zpomalení a užívání si věcí, na které přes rok v každodenním shonu zbývá málo času, i když je to škoda.

V souvislosti s tím se mi líbila další část knihy. Šlo o vánoční vyrábění, které měla na starost Holliday a pro hosty rezortu je organizovala jako součást zážitku. Ať už šlo o zdobení dortů, výrobu ozdob, pletení nebo vyrábění vlněných bambulek. Zapojili se do něj všichni, i ti největší bručouni. Jak by to fungovalo ve skutečnosti nevím, ale tady to bylo milé. Vzpomněla jsem si na vlastní vyrábění bambulí, které frčelo na základce. Jen bych se asi přikláněla k menšímu množství slov „bambulka“ v ději. Mám pocit, že jsem na něj získala při čtení alergii. Líbilo se mi nicméně, jak se u toho vyrábění lidi setkávali a sdíleli to spolu. Zapojila bych se taky a dokonce s chutí. A to přes to, že mám v tomto směru obě ruce levé.

Vánoce si tady postavy neužívají jen vevnitř u punče a perníčků. Příběh nechá nahlédnout i na zasněženou krajinu v okolí chatek při projížďce nebo procházce. A při tom užívání dojde i na pár napínavých i humorných situací. Vlastně jo, musím opravdu říct, že tato kniha se mi líbila více než předchozí i po dějové stránce. Postavy mi, konec konců taky sedly daleko lépe než u první knihy. Zejména hlavní hrdinka byla daleko lidštější, ne tak dokonalá a mnohem víc v pohodě.

 

Svým hlavním postavám tentokrát autorka určila těžký cíl. Vyrovnávání se s emocemi a těžkými vzpomínkami, které trápí oba. Bylo nutné je odložit, nechat usnout a začít znova. Protože některé věci se prostě vrátit nedají a není možné tvářit se, že to jde. Stejně tak zahořklost a pomsta se nevyplácí.

Holliday přišla kvůli nehodě o snoubence, jehož velmi milovala. Zdědila po něm sice dům, ale není schopná tam žít, tak se přestěhovala do vánoční vesničky a dům jen udržuje, jakoby se v něm nic nezměnilo, jakoby její snoubenec stále žil. Ve vesničce ovšem spolu prožili taky hodně krásného a ty vzpomínky kolem jí vlastně neumožňují trápení vstřebat a jít dál. To bylo hodně smutné. Držela se vzpomínek zuby nehty, zamrzlá v čase a neschopná jít dál. Kde jinde, než v rezortu prodchnutém kouzlem Vánoc by mohla získat novou naději?

Daemon mi byl vlastně docela sympatický. Celkem jsem rozuměla jeho motivacím, i když mi nepřipadalo moc pravděpodobné, že by se úspěšný obchodník rozhodoval takto krátkozrace a na základě emocí a nezačul dobrý obchodní koncept. V rámci příběhu jsem ale neměla problém uvěřit tomu. Prostě tráví posledních pár let života tím, že ničí všechna místa, která mu připomínají bývalku. Teď přišel na řadu vánoční rezort, kde zjistil pravdu, že mu zahýbá celou dobu manželství. Je to taková poslední štace pomsty za nepovedené manželství, poslední místo, které chce vymazat z mapy. No… asi bych mu doporučila lepší způsoby terapie než je pomsta na místech, kde se vynořují špatné vzpomínky, ale každý na to nejspíš jdeme po svém.

 

Tihle dva na sebe narazí a zažívají věci, které je spojí. Opět se mi ale zdálo, že pro autorku byly všechny ostatní mezilidské vztahy důležitější, než vznikající romance. Všem svým postavám a jejich prožívání věnovala hodně pozornosti. Jak druhému páru, tak rodině, která přišla o jednoho důležitého člena a přijela sem vzpomínat na místo, které ten člověk miloval. Toto mi ostatně přišlo jako nejsilnější moment příběhu. Škoda, že se na to autorka nezaměřila víc než na románek. Myslím, že něco podobného jsem říkala i u předchozí její knihy :D

Emoce v romantické části příběhu se mi opravdu zdály trochu ploché, příliš vyhrocené emoce mi taky vadí, možná víc, ale tady byly opravdu velmi poklidné, až tak, že jsem je spíš neviděla a nezdálo se mi, jak a z čeho vznikly tak rychle. Na druhou stranu nemusí být každá láska smrští vášně, nicméně alespoň něco bych z postav cítit měla. Což mě přivádí k „ehm“ scéně. Byla jen jedna, takže to určitě chválím, že to autorka nepřehnala. Nebyla ale moc dobře popsaná, ani líbací scény na mě spíš nezapůsobily. A přiznávám, že mě moc nebaví ten typ emancipace, kdy ženská udělá doslova každý krok jako první – od polibků, přes odtáhnutí k pelechu až po svlíkání. Až na závěrečné romantické gesto pochopitelně a nápravu neshody. To musí udělat chlap.

Kýčovitý konec je nutno tak nějak přejít. To prostě k žánru patří. Ne že by byl všude, ale většinou se ho dočkám. Tak jsem ho přežila i tady a nechala si zhnusit ty bambulky :)

 

Nejsem si jistá, jestli bych zvládla pracovat v takovém rezortu. Přeci jen výjimečnost Vánoc spočívá v tom, že jde o velmi krátké období. Ale mít všechno to, nač se těším,po celý rok? Nezevšednělo by to? Každopádně autorka dosáhla toho, čeho nejspíš chtěla. Vytvořila příjemnou vánoční atmosféru plnou sdílení maličkostí, důležitých vzpomínek a zážitků. Zároveň byla celá tahle vánoční šaráda překvapivě přirozená. Vůbec mi to nepřipadalo na sílu tlačené. I přes všechny ty perníčky, stromky, santaclausovské oblečení a  jména mazlíčků.

Jen jedno mi není jasné. Jak se tam slaví Vánoce v létě? Bez sněhu, v teple. To přeci člověk nemá moc chuti na horké punče, koledy a chumlání do teplých svetrů a dek. Ale asi to jde :) Vánoce konec konců slaví i jižní polokoule.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do vánoční vesnice račte vstoupit tudy.

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Vánoce na skotském hradě

 

O knize:

Autor: Donna Ashcroft

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 264

Farma zázraků

 

Kniha byla jasnou volbou na předvánoční období. Doufala jsem, že na mě z ní dýchne krásná vánoční atmosféra zasněžených stromků a příprav na Vánoce. A taky samozřejmě dokonalá láska, která v předvánoční kouzelné době konečně rozkvete. Podobný příběh, i když pro mladší čtenáře, jsem už četla. Taky byl o lásce a vánočních stromcích a líbil se. Tak mě od tohoto nemohlo nic odradit.

 

Anotace:

Stelle se podařilo splnit si dávný sen: koupila farmu na vánoční stromky. Jenže jak už to tak bývá, realita má do skutečné idyly daleko. Ve stodole se zabydlela drzá rodinka mývalů, stromky z neznámých příčin sesychají, a Stella navíc zjistila, že s farmou získala i hromadu dluhů. Její poslední záchranou se zdá být instagramová soutěž o sto tisíc dolarů, ale má to háček. Aby farmě dodala nádech romantiky, v přihlášce uvedla, že se o ni stará se svým přítelem – kterého ovšem nemá. A tak musí zaskočit Luka, její úžasný nejlepší kamarád, s nímž má naprosto platonický vztah. Anebo ne?

…

Hrdinka si splnila svůj dávný sen. Koupila si farmu na vánoční stromky, protože miluje Vánoce a chce předat radost z nich dalším. Taky jí to připomíná Vánoce, které mívala s mámou, než jí zemřela a ty byly krásné, přes to, že neměly moc peněz a často se stěhovaly, když máma našla práci někde jinde.

Farmě se bohužel moc nedaří a letos ji ještě ke všemu sužuje řada nešťastných náhod, které bohužel značně vyčerpávají Stelliny úspory. Přihlásí tedy svou farmu do soutěže o slušnou částku. Jenže asi zapracuje její podvědomí a ona do přihlášky napíše, že tu žije a pracuje s partnerem. Sice neochotně a váhavě, ale přece požádá o roli partnera na oko svého nejlepšího kamaráda. Ten k jejímu překvapení souhlasí. Stella má sice chuť cuknout, protože je to zbabělá kačka a podvědomě tuší, že jejich vztah možná není jen přátelský, což by se mohlo provalit a donutit ji postavit se k tomu čelem. Jenže Luca očividně začuje jedinečnou příležitost otočit svůj status z nejlepšího kamaráda na partnera. Přála jsem mu, protože měli sakra na čase. Potkali se před deseti lety (!), když jí zemřela máma. On ji tenkrát zachránil od zoufalství a od té doby jsou nerozluční.

 

Koncept příběhu je tedy z výše uvedeného jasný. Díky náhodě se vztah dvou přátel překlopí z dokonalého přátelství do dokonalé lásky, protože po nuceném předstírání samozřejmě oběma dojde, že nemohou být jinak, než spolu. Na první pohled tedy příjemná romantická oddechovka jako stvořená pro zimní pohodu. Na to jsem se těšila a částečně jsem to i dostala. Zimní pohoda byla skvělá, ale musím bohužel přiznat, že autorka trochu neukočírovala vztah svých hrdinů. Respektive ho neudržela v dostatečně uvěřitelných mezích. A to říkám jako čtenář, který v romantické literatuře je ochoten uvěřit opravdu hodně nepravděpodobným věcem :)

I když mám normálně od přátelství k lásce ráda, do tohoto příběhu by se více hodilo, kdyby ona poznala prostě někoho úplně nového. Zrovna někomu s její povahou jsem měla trochu problém uvěřit, že se přes desetileté přátelství dokáže přenést a posunout to někam dál. Deset let je přeci jen už poněkud dlouhá doba. Ale jako budiž, může i být, jen by jejich „přátelství“ nesmělo být ukázáno tak, jak bylo. Protože kvůli tomu, jak byl vztah napsaný, na mě oba působili dost nevěrohodně a s nimi i celý jejich příběh.

Luka byl nejen skvělý nejlepší kamarád, ale dávno byl něco víc, jen hrdinka dosud odmítala si toho všimnout. Ono jí s ním totiž vůbec nic nechybělo. Pomáhal jí naprosto se vším, byl jí oporou, jejich vztah byl poměrně hodně kontaktní. Jediné, co chybělo, byl sex. Jinak to byl z obou stran prostě vztah.  A oba si to pochopitelně neřeknou, protože mají strach, že by přišli o skvělé přátelství. Ach ta komunikace! A jestli se ona něčeho bojí, je to ztráta osoby, na které jí záleží. Bohužel, pokud by holka trochu otevřela oči, pochopila by, co vidí všichni. A sice to, že o žádné přátelství už dávno nejde. A tím spíš mohla o Luku přijít, čistě kvůli jeho vyhoření. V tomto jsem ji moc nechápala, protože Luka byl dost úžasný chlap, hezký, inteligentní, vtipný… a uměl vařit! A jiskřilo to mezi nimi. Ona to někde uvnitř věděla moc dobře a jen nebyla schopná to prostě risknout a jít do toho. A proč by taky měla? Luka jí ochotně dával všechno a na oplátku vlastně nic moc nedostal.

Stella byla prostě zbabělá. Možná i pochopitelně, ale byla dávno dospělá a podobné náctileté zbabělosti jí neslušely. Možná to tak někdo má, ale u hrdinky romantického příběhu byla její neschopnost přiznat si pravdu otravná. Ano, na tomto je založena spousta romantik, ale málo kdy dává někdo svou náklonnost najevo tak očividně, jako Luka a málo kdo ji tak očividně přijímá jako Stella. Připadalo mi to od ní vypočítavé. Udržovala si své jisté a neriskovala, že o to přijde a to bez ohledu na něj. Divím se, že to vydržel 10 (!) let, aniž by potkal někoho jiného nebo mu došla trpělivost s ženou, která záměrně ignoruje očividné. Působil tak jako trouba a ne jako romantický idollo a jsem si dost jistá, že právě toto autorka určitě nechtěla. Přes to jsem toho troubu měla raději než Stellu :D Musela jsem si ale klást otázku: Jak dlouho by čekal, kdyby nepřišla ta soutěž? Dalších deset let? Do smrti? Fakt by dál vydržel takové podivné uspořádání? Upřímně se mi těžko věří tomu, že by takový chlap jako on čekal tak dlouho a že by dávno nepotkal jinou, která by se nebála po něm sáhnout.

 

Do romantické nálady mě tedy kniha tak úplně nevnořila. Linka tu byla poměrně jasná a přímočará, ale to by mi nevadilo – jistou předvídatelnost od romantik očekávám už automaticky.  Nejspíš bych byla i zklamaná, kdybych nedostala to, co čekám. Tato konkrétní situace však pro mě nebyla úplně ta pravá, protože tady prostě nic nevznikalo. Už to dávno bylo. Měla jsem tedy dost problém přijmout onu zápletku od přátelství k lásce, protože tam žádný takový posun být nemohl. Jediné, co proběhlo, byl posun od vztahu bez sexu ke vztahu s ním. Jinak mezi nimi bylo vše při starém. Přišla jsem o to postupné otevírání se, o poznání skutečných citů, o první doteky, které jsou jiné než mezi kamarády – oni toto všechno měli už 10 let!

Trocha žhavých scén nechybí, i když jich tu naštěstí nebylo nijak moc. Čímž netvrdím, že příběhu chyběly žhavé okamžiky. Vlastně si na ně téměř nepamatuju, takže mě očividně nijak neštvaly :D Jinak takových těch obyčejných bezsexových žhavostí bylo až až. Jak jsem psala, jejich vztah byl dost kontaktní. Měli navyknuto se objímat a dotýkat se. Takže kdo má rád toto, najde to v příběhu už od začátku. Možná i proto mně jejich intimní okamžiky nepřipadly tolik výjimečné. Opět proto, že pro ně to nebylo nic nového. Jen to prostě tentokrát dotáhli do konce.

Krom lásky je tu podstatné také přátelství mezi spolumajiteli farmy a sounáležitost mezi lidmi ve vesnici. Je to takové maloměsto, kde každý vidí každému do talíře, ale lidi se tu mají rádi a podpoří se navzájem, když je to potřeba. To bylo moc hezké a milé a přineslo to laskavou a mírně sentimentální atmosféru, která tak nějak k Vánocům patří. Protože kdy jindy už by měly být vztahy mezi lidmi hezké?

 

Vánoční nálada a atmosféra tu byla sice mírně slabší, než jsem čekala, ale přes to mě bavila myšlenka na malé americké městečko, které zrovna ožívá vánoční sezónou. Američani tohle umějí, sama jsem se o tom přesvědčila na vlastní oči, když jsem tam byla těsně před Halloweenem a je mi jasné, že Vánoce mají ještě vymazlenější (jo, ten kýč, který k Vánocům patří, mě baví). Navíc tady byl pochopitelně sníh! Na farmě se jen nepěstovaly stromky, ale také tu bylo spousta vánočních atrakcí okolo. Měli tu výzdobu, pekárnu s cukrárnou a různé atrakce pro děti naladěné do zimy a vánoční nálady – brusloviště, vánoční bludiště a různá překvapení, na které jste mohli narazit při procházení farmy při výběru toho nejlepšího vánočního stromku pro váš domov. Podobné atrakce bych si sama uměla užít a i by mě bavilo je vymýšlet. Škoda, že tomu nebylo věnováno trochu víc pozornosti. Asi by mě přátelství farmářů a snaha o záchranu farmy bavila víc než milostné peripetie holky, kterou jsem si moc neoblíbila.

K ozvláštnění děje je přidaná napínavá linka se škodičem, který se snaží farmu poškodit. Sice mě moc nepřekvapilo zjištění, o koho jde, ale celé toto mě bavilo a příběh to zpestřilo dostatečně. I tohoto by mě bavilo trochu víc.

Překvapivě jsem si moc neužila právě to, co to všechno odstartovalo – tedy onu instagramovou soutěž. Celá tam byla taková jako mimochodem a slečna vlivnice, která přijela fotit a poznávat farmu nedostala moc prostoru. I tak mi ale výrazně utkvěla kvůli jednomu jejímu vztahu. Zapletla se totiž s mužem, který ji přitahoval jednak vzhledem (samozřejmě), ale taky tím, že nevěděl, kdo ona je. Chtěl ji prostě pro ni samotnou, takovou, jakou ji poznal ten večer. Tohle její přiznání mi připadalo hodně smutné. A podobně dojemných okamžiků je v knize víc. Autorka prostě umí vyvolat pěkný sentiment a Vánocemi způsobenou rozněžnělost a vůbec to v jejím podání nepůsobí jako kýč nebo hra na city.

 

Kniha je vlastně docela fajn, jen mám trochu obavu, že je pro mě na jedno čtení. Příběh nemá nic, čím by byl vysloveně výjimečný. To samozřejmě neznamená, že by byl špatný, to rozhodně ne. Pro někoho, kdo hledá příjemnou zimní romantiku se sympatickým hrdinou a příběhem „od přátelství k lásce“, byť poněkud méně uvěřitelným, to bude určitě hezké počtení na nejen předvánoční období.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Farmu zázraků najdete zde.

 

O knize:

Autor: B.K. Borisonová

Série: Lovelight (1. díl)

Překlad: Michaela Martincová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

Byli jsme tady

 

Ačkoli bylo na začátku jasné, že kniha nebude svým tématem odpočinková a optimistická, lákalo mě si příběh přečíst. Byla jsem přesvědčená, že mi něco dá a že bude prostě silný a dobrý. Moje očekávání byla naplněna beze zbytku. Nakonec jsem se díky knize zamyslela i nad něčím, co jsem neočekávala a stalo se to pro mě výrazným tématem a poselstvím knihy.

 

Anotace:

Nová škola. Nová nejlepší kamarádka. Nový kluk. A pak se stane, co se stát nikdy nemělo. Erica se probudí po propařené noci v pokoji přítele své nejlepší kamarádky. Nic z předešlého večera si nepamatuje. Je napůl nahá a po celém těle má načmárané vulgární obrázky, vzkazy a taky podpisy pěti spolužáků. Je mezi nimi i jméno jejího kluka Thomase. Co se vlastně stalo a proč tomu nikdo nezabránil?

…

POZOR! Text níže může obsahovat mírné spoilery. Všechno, co se v knize stane a kam příběh směřuje, je nicméně dost jasné už z anotace.

Kniha taky obsahuje dost realisticky podanou šikanu, sexuální násilí a dotýká se dost názorně tématu sebevraždy.

…

Tohle dílo patří k příběhům, který se čte jedním dechem od začátku až do konce, a doslova mrazí. Po celou dobu jsem si uvědomovala, že něco podobného se úplně klidně může stát. A co hůř, v dnešní době mobilů a sociálních sítí jsou dopady na oběť podobného činu o dost horší, než by třeba byly v minulosti. Otázkou je, jestli přístroj umožňující záznam obrazu a jeho přenos na sítě i v reálném čase patří do rukou osob, které nejsou schopné domyslet následky svých činů a jejich dopad na ostatní. Bohužel v dnešní době jde už o otázku čistě řečnickou. Dávno totiž má chytrý mobil téměř každý.

Proč vůbec někdo vezme do ruky mobil, aby natočil jiného člověka v jakékoli ponižující situaci a zveřejní to? Na toto kniha odpověď nenabízí, ale zaručeně přiměje každého se zamyslet nad tím, že činy mají následky. Nebo by aspoň měly mít.

 

Kniha od začátku háže rovnou do děje a na nic nečeká. Hlavní hrdinka se probouzí po mejdanu v cizí posteli s brutálním výpadkem paměti po šílené alkoholové jízdě. Neví přesně, co se stalo, vidí jen následky. Je očividné, že v noci byla úplně nahá, což by ještě nemuselo vadit, kdyby ji tak viděl pouze její kluk. Že to tak nebylo, si uvědomí ve chvíli, kdy na svém těle najde podpis snad každého, kdo byl ten večer na mejdanu. A taky urážky a hnusné obrázky. Všechno načmárané tlustým černým fixem. Na místech, která rozhodně nejsou určená k vidění pro každého.

 

Ve vyprávění příběhu se střídá Erica, které se to všechno stalo s Thomasem, klukem o kterého stála a o němž si myslela, že k ní cítí totéž. Kniha je ozvláštněná i komiksem, který hlavní hrdinka kreslí. V něm si stvořila svoji superhrdinku, díky níž v životě překonávala situace, v nichž si byla nejistá.

Všechno začíná pohledem Erici a ránem po té noci. Pokračuje to každým dalším dnem, kdy zažívá interakci s ostatními lidmi ve škole. Tedy nejen s těmi, kteří byli přímo na místě, ale i s těmi, kteří se to dozvěděli v podstatě hned druhý den kvůli existujícím fotkám z něčího mobilu. Do toho se občas objevují vzpomínky na dobu před tím a z nich vyplynou okolnosti, které zadělaly na celý ten průšvih.

Postupně jsem se dozvěděla, že Eričiny vztahy se spolužáky nebyli vlastně až tak fajn, že spíš byla vysmívaná a šikanovaná. Do Thomasovy party byla „přijata“ vlastně jen díky tomu, že o ni on stál a pro ostatní – zejména jednu holku a jednoho kluka byla vždy jen otloukánkem a osobou, kterou pohrdali a nenáviděli ji. Důvod nebyl úplně zřejmý, ale hlupáci k šikanování vždycky něco najdou. Stačilo, že byla nová, nejistá, měla větší stehna a poprsí, její matka nebyla moc majetná, takže nebydlela v té správné čtvrti a neměla drahé věci... Možná i to, že nebyla úplně sebevědomá a schopná se bránit a zmetci zavětřili snadný cíl.

A po tom činu to bylo ještě horší. Šikanátoři se nezastavili, naopak nabyli dojmu, že teď už si k ní mohou dovolit všechno a taky si dovolili. Školou začaly kolovat drby, pak fotky a nakonec i video…

 

Autorka předkládá brutálně a syrově dobře popsané pocity holky, které se stalo něco strašného, když o sobě nevěděla. Udělali jí to lidi, které znala. Děti ze spořádaných lepších rodin. A s nimi i kluk, do kterého byla zakoukaná. Pocity začínají na zmatku, zděšení a postupném rozvzpomínáním se. Pocit zneužití a ponížení je zde ještě umocněný těmi vzkazy fixou, které nejdou úplně hned beze zbytku dolů. Nechybí hanba a vina, kterou zde paradoxně cítí oběť a ne ti, kteří jí to udělali. Ti jsou naopak na koni a přitvrzují svůj nátlak a šikanu, která nabývá opravdu nechutných a obludných rozměrů. Erika se vše snaží nejdřív utajit, ale vzhledem ke kolujícím důkazům je jí jasné, že to nebude možné. Zoufalství a hanba se stupňují. Přidává se pocit, že s tímhle nedokáže a nechce žít…

Dobře propracovaná postava je nejen ona, z jejíhož pohledu je nejdůležitější část příběhu vyprávěna, ale i partička, která jí to provedla. Postupně jsem poznávala jejich povahy a taky se dozvídala jejich motivace k činu nejen ten večer, ale i v další dny, které následovaly. Byly tu snad všechny důvody od prostě čisté hajzlovitosti školní sportovní hvězdy, která si myslí, že jí všechno projde a naprosté neempatie a zbabělosti jeho přicmrndávačů, přes alkohol, žárlivost nebo jen obyčejnou stádovitost a neschopnost se ozvat proti ostatním, když se děje hnusná křivárna. Byla tu dokonce i postava neschopná uvěřit oběti jen proto, že její kluk byl jedním z pachatelů a ona o něj nechtěla přijít. Nikdo z nich nedokázal domyslet následky svého chování a byť jen elementárně se vcítit do oběti a stydět se za to, co provedli nebo vyjádřit lítost. Pokud už, tak litovali jen sami sebe, když to prasklo a hleděli si zachránit kůži a budoucnost. Na Eričině dalším životě očividně nikomu nezáleželo. Dokonce mě šokovala i reakce rodičů pachatelů, protože jsem čekala kde co, ale něco takového rozhodně ne. Vlastně jakékoli z těch vysvětlení pro onen čin a všechny další, které následovaly, bylo úplně špatně a bylo děsivé sledovat, čeho všeho jsou lidi schopní. A ano, nebylo těžké uvěřit, že podobné charaktery, tak, jak byly v knize popsané, toho schopné jsou i v reálu – bez jakýchkoli ohledů nebo zaváhání.

Naštěstí se našla alespoň jedna osoba, která se dokázala za Eriku postavit a bojovat za ni ze všech sil. Postava se silným smyslem pro spravedlnost a pro to, co je správné. Postavila se za Eriku proti všem, bez ohledu na to, co si ostatní pomyslí. A ne, nebyl to Thomas. Ten Thomas, který ve svých kapitolách tvrdil, jak mu na Erice záleželo…

Na konci jsem trnula, jestli se aspoň někdo z pachatelů dokáže zachovat správně, byť tím zničí životy svých kamarádů i svůj. Jestli se někdo dokáže postavit čelem k tomu, co udělal a nést za to následky. Nebo zůstanou všichni zbabělci neschopnými nést odpovědnost za vlastní hloupost? Jenže o no to nakonec nebylo o tom, jestli je přiznání zničí, protože k nenapravitelným škodám došlo už tu noc, kdy se všechno stalo. Už tam bylo potřeba mít odvahu a zabránit tomu. A to je hodně důležité poselství knihy.

 

Myslím, že toto je jedna z těch knih, které by měl číst každý mladý člověk v patřičném věku, než se mu dostane do rukou chytrý mobil. Ne proto, aby se mu dostalo varování před pořizováním důkazů při páchání špatností, ale už jen proto, aby si uvědomil, co všechno může způsobit blbým natočením nějaké - klidně i zdánlivě banální - ponižující situace na mobil a zveřejněním na síti. Nebo jen komentováním, sdílením a tím vlastně podpořením šikany. Co může způsobit jakákoli šikana a jak daleko to může někoho zahnat, jak odporné je někomu takovou věc udělat. A pokud už se taková věc stane, kniha na jedné z postav ukázala, jak moc důležitá je odvaha postavit se i proti všem za člověka, kterému bylo ublíženo.

Na konci knihy jsou uvedeny kontakty na linky důvěry, kam se může případně obrátit někdo, kdo má podobné problémy. Osobně to považuji za dobrou věc. Pokud by knihu četli někdo, komu se něco podobného stalo, najde pomoc přímo na konci příběhu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Cassie Gustafson

Překlad: Magdaléna Farnesi Stárková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Roky vydání: 2024

Počet stran: 352