Dům knih

 

Na příběh mě nalákala anotace, období, ve kterém se vše odehrává a také inspirace skutečnými postavami a událostmi. Nakonec to byl malinko jiný příběh, než jsem čekala, ale z větší části zklamaná nejsem a čtení jsem si užila.

 

Anotace:

Berlín, zlatá 20. léta minulého století. Do nakladatelského domu Ullstein přichází rozvedená novinářka Rosalie, která je zároveň nejlepší přítelkyní redaktorky a úspěšné spisovatelky Vicki Baumové. Když se krásná a zároveň chytrá Rosalie na jednom banketu náhodou setká s generálním ředitelem nakladatelského impéria Franzem Ullsteinem, okamžitě mu učaruje. Z pohádkového setkání se však postupně vyvíjí skandál. Milostné aféry, kariéra, špionáž – témata, která se tak často objevují na titulních stranách novin a časopisů z produkce nakladatelského domu Ullstein, se nyní stávají ústředním tématem jejich rodiny.

Jak moc se tři sebevědomé ženy dokáží postavit společenskému tlaku a zaběhnutým pravidlům? Poutavý příběh inspirovaný skutečnými událostmi a zároveň fundovaný náhled do zákulisí známého nakladatelského domu.

…

Pokud jde o zasazení příběhu do časové roviny, autorka si nemohla vybrat lépe. 20. léta minulého století byla plná elegance ve vysoké společnosti i bídy mezi chudinou. Tento kontrast se autorce podařilo zachytit díky volbě postav, které se rozhodla v příběhu představit. Bohatým i chudým měla navíc situaci velmi brzy zkomplikovat politická situace. Její příběh se odehrával v meziválečném období v Berlíně a naprostá většina postav byla židovského původu. Nejspíš není potřeba o tom, co v tehdejší době začínalo bujet pod povrchem společnosti psát do detailu. Ve chvíli, kdy jsem do příběhu vstoupila, byl zatím relativní klid a budoucí odporné zlo teprve nabíralo síly.

Autorka se ve svém vyprávění zaměřila na docela velké množství postav. Je to pochopitelné, protože potřebovala představit čtenářům dvě úrovně tehdejší společnosti, aby získala celkový obraz doby. Proto rozdělila svoje vyprávění na dvě linky – bohatou (skutečnou) a chudou (smyšlenou). Postavy z obou úrovní společnosti byly v blízkém kontaktu. V té bohaté jsem měla k nahlédnutí vydavatelské impérium zbudované židovskou rodinou Ullsteinů. V té chudé jsem měla možnost sledovat rodinu obyčejných lidí, kde byl otec řidičem tramvaje, matka v domácnosti a jedna z dcer pracovala v nakladatelském domě jako písařka.

Příběh té bohaté části postav je podložený skutečnými historickými postavami a událostmi. O jejich skutečných osudech (hlavně těch po skončení událostí v knize) se lze dočíst v doslovu a skutečné postavy mě tentokrát oslovily výrazně více, než ty vymyšlené.

Řekla bych to tak, že kniha je názornou ukázkou toho, jak mi sledování dvou linek příběhu nesedlo nebo spíš, jak mě jedna z nich spíš rušila od prožívání příběhu té druhé z toho důvodu, že pro mě byla nevěrohodnou. Důvod byli hrdinové a jejich životní příběh tak, jak byl v knize představen. Zatím co jednu z linek jsem si užívala, druhá mi připadala jaksi nekomfortní, příliš idealizovaná a nereálná. S hrdiny se mi těžko sžívalo, nebyli mi sympatičtí – tedy v té nekomfortní polovině. V té druhé to bylo přesně naopak. Abych byla konkrétnější:

Příběh sleduje osudy zejména čtyř hlavních postav. Jedná se o budoucí páry, jeden z chudšího prostředí a jeden z opravdové smetánky tehdejší společnosti. Oba páry mají vazbu na nakladatelský dům – Franz Ullstein je spoluvlastníkem a generálním ředitelem, Rosalie Graffenbergová píše články pro časopisy, které v domě vycházejí, Lili Blumová v nakladatelství pracuje jako asistentka a po večerech píše doma román a Emil, její snoubenec, by se moc rád stal profesionálním fotografem a své fotografie prodával do novin a časopisů, které v domě vycházejí.

Kapitoly s Lili a Emilem byly ty, které mě nebavily. Nebo ne nebavily, to není to správné slovo. Spíš mě štval jejich vztah, neseděli mi k sobě a jejich příběhu jsem nedokázala uvěřit. Připadalo mi, že autorka jim a jejich vztahu hází klacky pod nohy, aby se pak vše vyřešilo jako zásahem kmotřičky víly. Všechno jim vyšlo, všechny sny se vyplnili a nebýt politické situace, odtančili by spolu nejspíš život na rozkvetlé louce až do konce. On byl velmi nesympatický a ona působila jako hloupá a snaživá holčička. Ona však byla alespoň cílevědomá a vytrvalá a nešlo popřít, že dřela na tom, aby její budoucnost byla podle jejích představ. On, oproti ní, hlavně přinášel do vztahu problémy. Chápu, že šel za svými sny, ale v jeho případě to bylo často na její úkor a v jejím naopak, pomáhala mu a hasila následky jeho nerozumů. Také bylo na jejich příkladu jasně viditelné, jak hodně pomohou známosti, když se chcete prosadit nebo pomoci partnerovi. Nemám nic proti tomu, aby se v příbězích partneři podporovali, naopak! Jenže on jí to nevracel. On jí přidělával starosti a problémy a vše se vyřešilo jen díky jejím známostem a nehoráznému štěstí.  Jejich kapitoly přidávali knize divně pohádkovou naivitu a pocit, že když „bude holčička pěkně hodná, všechno dobře dopadne“. Bylo sice fajn, že jejich prostřednictvím jsem nahlédla do života chudých lidí té doby. Zažila jsem s nimi těžkosti při hledání bytu a práce, aby se mohli vzít. I přes mnohé zajímavé věci, co se této linky příběhu týká, oželela bych ji a na její místo poskytla daleko více prostoru lince Franze a Rose, která by se tak mohla rozpracovat více do hloubky. Ubylo by také postav, což myslím, že by nebylo na škodu.

Franzovi a Rosalii jsem oproti tomu fandila zcela bez problémů a hned. Starší muž s mladší ženou a rodina, která jim nepřeje z obavy o majetek a ze strachu, jaký vliv bude žena na svého muže mít. Asi by se to mohlo zdát být románovým klišé, ale nebylo ani na okamžik. Začátek jejich vztahu byl kouzelný. Oba byli dospělí, intelektuálně na stejné úrovni a uvědomovali si, do čeho jdou. Zatím co Franz byl okouzlený ihned (a těžko se divit) Rosalie si svoje city uvědomovala spíš postupně, protože v té době ji zajímal jiný muž. Rosalie pro mě byla ukázkou opravdu silné a dobře napsané ženské osobnosti. Strašně se mi líbil fakt, že zatímco ona nepotřebuje ani Franze, ani jeho postavení, ani peníze, narůstá v jeho rodině hysterie z jejího vlivu na něj a obavy, že právě o ty peníze jí jde. Krásná ukázka toho, že peníze charakter vylepší jen málokomu a ostatní rádi soudíme podle sebe. Tomuto páru jsem velmi držela palce a naprosto jsem rozuměla jejich jednání a postojům – na začátku příběhu i na jeho konci.

Co mě rozhodně bavilo a zdálo se mi skvěle sepsané, byl vztah mezi Rose a Francem a zbytkem rodiny. Vážně oceňuji, že jejich vztah nebyl podán jako nějaká romantická a klišoidní slátanina – a to říkám jako čtenářka, která si podobné knihy umí užít. Autorka podala jejich vztah naprosto přirozeně a opravdově, jako vztah dvou dospělých a sebevědomých lidí, kteří vědí, co chtějí, a jimž okolí bohužel nepřeje. Dost mě překvapilo, kam až byli Ullsteini ochotní situaci vyhrotit, aby se Rosalie zbavili. Ani na okamžik je nenapadlo, že by mohli svému příbuznému přát štěstí a s jeho budoucí ženou se nějak domluvit. Jenže jim bylo trnem v oku už to, jak ji Franz zabezpečil v manželské smlouvě. Raději se tedy zachovali tak, že měli nakročeno k tomu poškodit nějakým způsobem úplně všechny včetně jejich drahého nakladatelského impéria.

S koncem příběhu jsem tentokrát spokojená, jinak to ani dopadnout nemohlo, vzhledem k tomu, že je kniha dle skutečných událostí. Autorce se podařilo předat pohnutky a postoje všech postav tak, že je bylo možné snadno pochopit a přijmout. A tak při dočítání knihy nezbylo nic jiného než uznat, že Rosalie, Franz i Lili s Emilem se zachovali prostě tak, jak by se v dané situaci zachoval každý. Četla jsem pár názorů, které odsuzovali Franze. Já se ho ale chci zastat. Vzhledem k jeho věku, životním zkušenostem a celkové situaci se prostě zachoval jediným možným a reálným způsobem. Pokud by udělal druhou věc, která se nabízela, neměl by nakročeno ke šťastnému manželskému životu, ale k velmi smutnému a nenaplněnému stáří.

 

Anotace slibovala milostné aféry a špionáž. Nemůžu říci, že by se nic takového v knize nevyskytlo, ale zdálo se mi to být takové nedostatečné. Ano, na poměry té doby a společenského románu dostačující (není to krimoška ani thriller), přes to by mi nevadilo, kdyby zrovna tato témata autorka trochu prohloubila. V pozadí všech událostí byl jako takový mrazivý bonus neustále přítomen duch té doby. Nacismus začal nabírat dech, po ulicích se odehrávaly menší bojůvky mezi hnědokošiláči a komunisty a těžko šlo ignorovat vědomí, kam to směřuje. Ve veřejném prostoru se začínala objevovat protižidovská rétorika. V důsledku toho působily starosti Ullsteinů o majetek vysloveně zoufale – jistě, oni netušili, co se stane. Ale já, jako čtenář, jsem to věděla velmi dobře. U tohoto tématu naopak oceňuji, že tam nebyl zase tolik rozebrán. Autorka nechala nacismus být zatím jen bubákem v pozadí, takovým, jaký v té době skutečně byl. Proto asi tak dobře působilo mrazení z toho, co přijde, ve srovnání s běžnými životy lidí v příběhu. Bylo krásně vidět, jak se vše děje se souhlasem mlčící většiny, která by ale mohla být velmi vlivná, kdyby chtěla.

 

Celá kniha se opravdu velmi dobře čte a to i části s Lili a Emilem. Konec konců i čtení o postavách, které nemusíte, může být fajn :) Děj je sice spíš pomalejší, jak to tak ve společenských románech bývá. Knize nicméně nelze vyčíst to, že by se na stránkách nic nedělo. Knihu skvěle táhnou kupředu postavy a jejich vzájemné vztahy. Osudy rodiny Ullsteinů by autorce hodily klidně i menší několikadílnou ságu, kdyby chtěla. Oceňuji, že kniha neobsahuje žádné erotické scény. Pokud už dojde na intimnosti, jsou podané vkusně a bez detailních popisů.

Pokud máte rádi historické společenské romány a baví vás sledovat komplikované rodinné vztahy, je kniha rozhodně soustem pro vás. Ve mně rozhodně vzbudila zájem o tuhle rodinu. Pokud nemáte rádi knihy s nacistickou tématikou, nemusíte mít strach. Zde se opravdu nejedná o román, který by se zabýval tímto.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do Domu knih můžete nahlédnout zde.

 

O knize:

Autor: Beate Rygiert

Překlad: Miloslava Hnízdilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352

 

Láska přes hranice světů

 

Knihu jsem si vybrala kvůli anotaci. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že ji budu číst, protože popsaný příběh mi připadal velmi krásný. A taky byl.

 

Anotace:

Příběh o ztrátě, touze a lásce dvou milenců, které rozděluje život a smrt. Bojují se svou vlastní osamělostí, aby poprvé našli lásku. Pravda, osamělost je u obou trochu odlišná a z jiných důvodů.

Ryder je už pět let mrtvý, uvězněný mezi životem a smrtí, neviděn živými. Jen se toulá ulicemi a sleduje Maggie, dívku, do které se bezmezně zamiloval. Ale jedna deštivá noc všechno změní. Když se Maggie dostane do smrtelného nebezpečí, Ryder neuváženě využije náhodné cizí tělo a zachrání jí život.
Proč nešel kolem někdo jiný? Proč to musel být zrovna Charlie, nafoukaný lamač srdcí a idol všech holek ve škole? Ryder se trápí, potřebuje být znovu nablízku své lásce, i když nemůže být úplně sám sebou. Má Maggie říct pravdu, že jejím skutečným zachráncem a klukem, do kterého se zamilovala, není Charlie, ale on?

…

 

Propojení témat lásky a smrti vyznívá v prvním náhledu jako cosi, co bude velmi melancholické a smutné čtení – rozhodně jsem neočekávala nic podobného šťastnému konci. Když jde o smrt, musí být přeci konec jednoznačně smutný a slzavý. Nebo nemusí?

 

Začátek je rozhodně netradiční. Jedna z hlavních postav, Ryder, je mrtvý. Zemřel při nehodě hodně mladý, tak mladý, že ještě téměř nic nezažil. Po smrti „neodešel do světla“ a tak zůstal na zemi jako duch. Tráví svůj čas v podstatě docela dobře (v rámci možností) až na drobný detail, že ho nikdo nevidí, nevnímá… Prostě jako by neexistoval – což je vlastně fakt. Pro svět Ryder neexistuje. Není duchem sám, bludných duší je na světě víc, ale obecně se spolu moc nebaví. Spíš si tak (ne)existují ve vlastní posmrtné mizérii a uvědomění, že jejich šance odejít dál, je prostě pryč. Výjimkou je Ryderova duch-kamarádka Jade. Není sice úplně sám, ale osamělý a ztracený rozhodně je.

Jednou takhle v nemocnici, kam chodí kvůli prchavému kontaktu s čerstvě zemřelými, protože ti ho mohou na krátký okamžik po smrti spatřit, potkává Maggie. Ze začátku ho jen zaujala, ale jak ji tak poznával víc, prostě se zamiloval. Veškerá síla první lásky je pro něj stejně krásná, jako zoufalá. Ryder je duch, takže nejen, že o něm jeho láska nemá ani tušení, ale on nemůže nic jiného, než se dívat. Potenciál na romanci tedy ze startu nic moc nadějně nevypadá.

Maggie je sice živá, ale není o nic méně osamělá, než je Ryder. Rodiče nemá a žije v pěstounské péči. Má jen babičku, která je ale ze zdravotních důvodů v ústavu a nemůže se o Maggie starat. Maggie je hodně plachá, introvertní osobnost. Moc kamarádů nemá, přesněji tedy nemá žádné, ale dokáže se ztratit v knihách a hudbě. Obzvlášť hudba jí pomáhá překonat problémy, které jsou na tak mladou a osamělou holku těžké až až.

Jednoho dne se Maggie dostane do situace, která má pro ni končit smrtí. Na štěstí to však vidí Ryder, vstoupí do těla náhodného přihlížejícího (Charlieho) a zachrání Maggie život…

 

Psaní názoru na tuto knihu zrálo poměrně dlouho. Pořád jsem nevěděla, jak to uchopit a říct, které myšlenky a věci se mi líbili, aniž bych prozradila něco z děje. Myšlenky, témata a všechny podstatné události, které bych byla chtěla vyzdvihnout, jsou s dějem tak úzce spojené, že bych jejich vyzdvihnutím něco prozradila určitě.  Ale pokusím se :)

 

Nejdříve bych chtěla pochválit jemný a příjemný styl psaní. Příběh plyne úplně sám už od prvních stran a autorka v ničem netlačí a nepouští se do žádných patosů. Přes to se v příběhu najdou silné emoce a jdou s postavami krásně prožít. Témata nejsou zrovna lehká. Najdete tu otázky života, smrti, osamění, sobectví i nesobectví. Protože hlavní hrdinka žije v pěstounské péči, nelze přehlédnout ani to, co to může s dětmi udělat a jak to ovlivní jejich život. Konkrétně Maggie se naučí nenavázat vztahy, aby to nebolelo, až půjde jinam. Autorka tu má také lásku, která je už předem odsouzená k marnosti.  Hlavní věcí je ale každopádně smrt – Ryder je mrtvý, Jade taky, Maggie uteče doslova hrobníkovi z lopaty, duchové vyhledávají umírající lidi v ústavech a nemocnicích…

Autorka však dokázala všechny situace a negativní témata popsat opravdu hezky. Nepřináší žádné zoufalství a špatnou náladu, spíš prostě konstatuje, že tyto věci jsou součástí života. Obzvlášť poslední záležitosti lidského života popsala s velkou citlivostí. Ať už šlo o Rydera samotného, nebo staroušky, které navštěvoval v nemocnicích a pečovatelských domech. Obvykle tohle téma spíš nevyhledávám, ale tady se podařilo propojení s první láskou tak pěkně, že ulomilo nepříjemný hrot bolestivých odchodů lidí ze světa. Melancholické čtení to z mnoha důvodů bylo, ale také se jednalo o příběh plný naděje, ztrát, ale i nálezů. Kniha je poměrně tenká, ale i na těch pár stranách dokázala autorka rozvinout několik důležitých témat a vše sepsat přiměřeně věku čtenářů, jimž je kniha určená. Při čtení tak úplně klidně jde vynechat otázky nepohodlné a jen si užít příběh o první lásce mezi duchem a živou dívkou. Autorka vše vypráví střídavě jako Ryder a Maggie, takže jsem si krásně vychutnala pohled jich obou. Možná, jen tak pro zajímavost, bych ocenila pár kapitol z pohledu Charlieho. Ten ale vlastní hlas v příběhu z pochopitelných důvodů nedostal: jednak je to pitomec a dvak, z podstatných událostí si nic nepamatuje (škoda, byla by to zajímavá komplikace).

Vážně se mi líbil krásně popsaný svět duchů. Působilo to sice smutně, ale na druhou stranu se našli i veselé momenty a zajímavé okamžiky. Autorka vysvětlí na Ryderově příkladu, jak se stanete duchem, jak se to projevuje, co nemůžete, vaši osamělost (duchů je sice víc, ale jsou samotářští), sledování umírajících v nemocnicích, abyste si dokázali vlastní existenci. Když jste duch, jste prakticky jen otisk osobnosti zemřelého – nic fyzického vám nezůstalo, nemůžete se dotknout, cítit vůně, chutě. Jediné, co cítíte, je osamělost a vědomí toho, že je po vás a že nemáte kam jít, protože „do světla“ jste z nějakého důvodu nešli, když byla možnost. A pak taky můžete cítit lásku, a v tom byla v příběhu obrovská pozitivní jiskra i naděje.

Romantika v příběhu je poněkud nezvyklá, takový zvláštní trojúhelník, z nějž jeden účastník neměl o dění ani potuchy :) Ze strany Rydera jde o celkem zoufalou situaci, protože Maggie, i když má ráda Ryderovu mysl, zná ji pouze v Charlieho těle. Pro Maggie je to matoucí, na jednu stranu ji její spolužák Charlie ve škole ignoruje a chová je jako nepříjemný, namyšlený pitomec. Charlie sám o sobě byl povahově úplně jiný než Ryder a tak bylo jeho chování, když ho zrovna neokupoval duch, pochopitelně úplně jiné. Na druhou stranu je prostě skvělý, když je s ní sám. Charlie je v příběhu největší chudák – někdo mu krade tělo a dělá s ním něco, s čím by Charlie rozhodně nesouhlasil. Jeho jako postavu si asi oblíbí málo kdo, když je sám sebou, ale i tak mi ho bylo líto kvůli tomu, že mu „někdo zneužívá tělo“.  A jak příběh postupuje, půjčování těla přibývá, Ryder se čím dál víc oddává vztahu s Maggie. A přitom moc dobře ví, že by měl se vším přestat, protože nakonec Maggie ublíží. Charlieho tělo si nechat nemůže, proto ví, že ji ztratí a taky ví, že čím déle bude rozloučení odkládat, tím více to bude bolet i ji.

Autorka se tím zajímavým způsobem dotýká tématu sobectví v lásce. Jasně, láska už ze své podstaty v určitých ohledech sobecká je. Tady se ale rozhodně nejedná o žádné klišoidní sobectví. Hrdina je duch, takže jeho jednání ve vlastní prospěch je dost specifické. Položme si tedy otázku, kterou si pokládá i on: Je to od Rydera sobecké, když si půjčuje Charlieho tělo, aby byl s Maggie? Vůči Charliemu určitě, protože ten je v tu chvíli jen nevědomou loutkou. A Maggie tím vlastně obelhává. Žádný dobrý úmysl ani cit v tu chvíli Rydera neomlouvá. Přes to bylo snadné pro něj najít pochopení. Věděl dobře, že musí udělat to, co je správné, jen má z toho strach, protože ztratit někoho, koho milujete, je sakra nepříjemná věc. Jenže Ryder nemohl okupovat Charlieho tělo napořád – a přiznávám, že tohle řešení mě fakt napadlo :). Ať jsem nad tím přemýšlela, jak jsem chtěla, nedokázala jsem najít dobrý konec, kterým by autorka mohla tuhle šílenou situaci rozplést.

Občas jsem u čtení měla pocity trochu negativní, když jsem opravdu hluboce cítila, že Ryder překračuje hranice a pralo se to ve mně s tím, že jsem mu vlastně fandila. Chápala jsem, proč je překračuje, jak se u toho cítí a proč si nemůže pomoct. Mrzelo mě však, že Maggie svazuje s něčím, co jí nakonec bude muset sebrat. Nebylo úplně snadné zůstat nezaujatým pozorovatelem :) autorce se však povedlo zůstat nezaujatým vypravěčem, kdy stála stejně na straně Rydera, Charlieho i Maggie.

Konec, stejně jako celý příběh, je takový hořkosladký. Lepší si ani neumím představit. V ději byly náznaky, z nich šlo odvodit, jak všechno skončí.

 

Kniha mi připomněla film Duch a nebo Casper. Tematicky je ale tak někde mezi nimi – ne úplně dospělá, ne úplně dětská. Každopádně jsem si čtení užila, i když je určená mladším čtenářům. Má ale přesah do témat, díky kterým si ji oblíbí i dospělí.

 

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh najdete i s ukázkou tady.

 

 

O knize:

Autor: Josie Williams

Překlad: Marie Polasková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 240

Čtvrtletka II. 2023

 

Druhé čtvrtletí roku bylo zase ve znamení změn a to nejen v počasí. Jestli budou k lepšímu, to ukáže až další část roku. Teď se chci ještě ohlédnout za tou jarně-skoroletní čtvrtinou, kterou máme ofiko za sebou. Kupodivu bylo dost bohaté na zklamaná a nenaplněná knižní očekávání a to se mi obvykle nestává. Na druhou stranu se našlo zase dost jiných knih, které byly vynikající, tak mi to vynahradily za ty druhé :)

 

duben

v dubnu mě zastihlo asi největší knižní zklamání, co jsem tento rok zatím měla. Strašně jsem se těšila na novou Zapatu a asi v půlce čtení už jsem věděla, že tentokrát je to krok bokem. Nesedla mi hrdinka a tentokrát ani Zapatin fekální humor. Romantika taky veškerá žádná a o popisech sexu už se raději ani zmiňovat nebudu. Vážně zvažuju, že svůj postoj ke knihám autorky přehodnotím a další už kupovat nebudu. Podobným způsobem mě nepotěšil i Neznámý žalm. Jednička super a u dvojky jakoby zmizelo všechno, co mě na jedničce bavilo. Poznávání nového světa tentokrát nemělo kouzlo a chemie mezi hrdiny kamsi odsvištěla.

Oproti tomu ze psaní v dubnu rozhodně žádné zklamání nemám :) pěkně se mi to hýbe a překvapivě i rozrůstá. Jestli to půjde takto dál, budu muset první díl Gambitu rozseknout na dva.

 

Přečetla jsem:

Temné a kruté lži, Barva draků, Poslední noc, Pýcha a předsudek, Kráska a zvíře, Drahý Aarone, Třinácté znamení *(R), Neznámý žalm, Vždycky Jane

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Třinácté znamení – rozhodla jsem se zkusit vlkodlaky, když už mám v oblibě upíry :)

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Poslední noc – loni podpořeno na Pointě, letos jsem si čtení fakt užila

Neznámý žalm – jedničku jsem si zamilovala, dvojka je spíš vycpávková… bohužel

Drahý Aarone – nová Zapata a velké zklamání

Vždycky Jane – prostředí je lákavé

Kruté požehnání – polapena anotací

 

Celkem 9 přečtených knih,  stránek a koupeno 5 nováčků.

 

květen

 

Knižní zklamání tento měsíc pokračovalo spíš mírným rozčarováním, kdy mi nesedlo několik konců knih či delších sérií. To ale nepokládám za katastrofu, nýbrž za čistě můj problém :) Na druhou stranu se mi do rukou dostaly skvělé knihy Stopa blesku a Vypůjčený čas. Mám upřímnou radost z nástupu nové vlny upířích příběhů. Jsem zvědavá, kam půjdou trendy v tomto. Zubaté potvory jsou moje oblíbené nestvůry :)

Ve psaní se dostavil opět šprajc způsobený komplikacemi v práci. Nějak ten normální život poslední dobou neumím dostat z hlavy a odplout si někam jinam. To jaksi není pro tvůrčí činnost nikterak ideální stav. Bohužel se mi to odrazilo i v psaní bloGu a tak vypadal, nebožák, zrovna tento měsíc trochu přichcíple. Ale to se zase otočí :)

Ve čtení to ovšem nebrání. Krom hraní her je to nejideálnější relax na světě. A u toho hraní člověk aspoň pocvičí anglinu. Takže se vlastně neflákám, ale učím :D

 

Přečetla jsem:

Stopa blesku, Odvážná a smrtící přísaha, Vypůjčený čas *(R), Touha, Morphin red, Bojovníci s nicotou *(R), Hra temné čarodějky

e-kniha: Dotek jako led

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Vypůjčený čas – knihu mi nabídla přímo autorka a čtení bylo fakt pecka. Měla jsem to i s bonusem, kdy jsem si s autorkou mohla o knize parádně popovídat.

Za knihu moc děkuji autorce Zuzaně Strachotové!

 

Dům knih – zaujalo mě období, ve kterém se příběh odehrává a skutečné postavy

Bojovníci s nicotou – superhrdinové? Proč ne?

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Zlatí vlci – tuto jsem sháněla dlouho a sehnala v bazaru za super cenu

Touha – zubatá romantika, to je moje :) upíři jsou zpět!

Korunní princezny – tohle by mi mohlo sedět

Ten, co kráčí se smrtí – kniha krásně zpracovaná a se zajímavým příběhem

Ex na koštěti – oddechovka na léto

 

Narozeniny:

Drobné protislužby, Hra temné čarodějky, Mosazné město, Tajemství černé dámy, Klam lady Ginevry,

 

Celkem 8 přečtených knih, 3.042 stránek a koupeno 5 nových knih.

 

červen

Nevím, co mě to tento měsíc potrefilo, ale pustila jsem se do experimentu… Který skončil okamžitě po svém začátku :D Řekla jsem si, že dám druhou šanci knihám, které se mi na první čtení nelíbily, až bych řekla, že mi lezly krkem. Protože co když budu mít s odstupem a bez očekávání jiný pohled na věc… Jako nápad dobré. Provedení se nepovedlo. Trochu jsem přepálila start. Začala jsem totiž sérií After. Bojovala jsem statečně a přečetla všechny čtyři díly – a to byl výkon! Už jsem věděla, do čeho jdu, takže jsem prostě zatla zuby a vydržela. A ne – pořád to není romantická kniha a pořád si stojím za svým názorem – jejich vztah, či co to je, je maximálně toxický a vyčerpávající už jen při čtení. Fakt lituji okolí hlavních postav. No… Už nikdy více podobné experimenty :D

Psaní raději zmiňovat ani nebudu. Není totiž co. Už ani nehledám výmluvy, či spíš důvod, proč to nejde, jen způsob, jak resuscitovat chcíplou múzu. Potřebuji, aby se mi vrátila ta radost ze psaní, kterou jsem vždycky měla. Mám takové nejasné tušení, že k jejímu úmrtí přispěly nemalou měrou spisovatelské skupiny na sockách. Uvažuji o jejich redukci jen na ty, které mi reálně k něčemu budou. Člověk taky nemusí být všude. K mému překvapení dokážou totiž některé spíš demotivovat.

 

Přečetla jsem:

Kruté požehnání, Stačí mávnout křídli, Jenom nestvůra, Útěk na venkov *(R), Ta z katovny *(R), Do pekel, Lockdown: Útěk z výhně, Láska přes hranice světů (R)

e-kniha: Série After (4 knihy), Všechno bude fajn, Miluju tě, já vím

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Láska přes hranice světů – téma a zase téma. Jsem hrozně zvědavá na zpracování!

Útěk na venkov – mou oblíbenou autorku nemůžu vynechat.

Ta z katovny – duchařinky moc nečtu. Čas jim dát šanci.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Tento měsíc se nesl ve znamení akčních nákupů a doplňování starých sérií na bazarech. Některé novinky ale pochopitelně nechybí. Nahamtala jsem toho docela dost :D takže to jen takto rychle shrnu:

Každý někdy udělá chybu, Tlukot tisíců srdcí, Jak se zbavit hraběte v deseti dnech - to jsou novinky.

Jaká byla Cassidy Holmesová, Nádherně pošetilá snaha, Královna mrtvol - akční ceny v letních slevách

Purpurová stuha, Cela, Temný anděl, Z vůle luny, Luxus, Intriky, Zakázané přání - bazáčový lov na "staršinky" a doplnění sérií.

 

Celkem 14 přečtených knih, 5.512 stránek a koupeno 13 nováčků.

 

čtvrtletí celkem?

 

Celkem 31 knih a 11.605 stran. Koupila jsem „jen“ 23 knih.

 

Kéž by mi šlo psaní pod nos stejně, jako čtení a nákupy :D Ale nevidím to jako trágu, taková období už tu byla a vždycky zase zmizela pryč.

Seznam všech článků o knihách je již tradičně k nalezení zde, případně i s obrázky v albech na FCB. Ano, jsem tak stará a nepružná, že jsem si instáč ještě pořád nedokázala oblíbit a do budoucna to ani nemám v plánu. Pokus sice proběhl, ale o úspěšné adaptaci na instáčové prostředí se teda ani náhodou mluvit nedá.

Knihy ve spolupráci, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada, najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

 

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem. Pokaždé to sice nevyjde a kniha mi nesedne, v Gradě to ale berou sportovně a negativní recenze nevyčtou ani slovem.Za takový přístup jsem vděčná.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Těší mě, že je vás tolika pořád čtete můj bloG, i když blogům mělo už dávno odzvonit.

Tento bloG se zatím chcípnout nechystá, takže se uvidíme v dalším čtvrtletí. 

Přežijte ty hnusný vedra ve zdraví a sejdeme se na podzim! Pro ty, kterým vedra nevadí – užijte si léto!

 

P.S.: když jsme u těch nechcíplých knižních blogů, máte nějaký? Pošlete prosím odkaz. Rády bych nějaký nový našla ke sledování.

Ta z katovny

 

Knihu jsem si vybrala v rámci rozšiřování svých čtenářských obzorů. Duchařinky totiž moc nevyhledávám (jsem tak trochu strašpytel, znáte to... :) ). Jenže když tu byla tato – od české autorky – navíc se zajímavým dějem, řekla jsem si, že není důvod se knize vyhnout.

 

Anotace:

Lucie se po rozchodu s přítelem rozhodne všeho nechat a odstěhovat se do bývalé katovny v zapadákově nedaleko hranic. V okolních lesích brzy objeví opuštěné sídlo, které ji přitahuje svou ponurostí, a začnou ji pronásledovat znepokojivé sny o ženě v černých šatech. Děsivý přízrak se jí nejen zjevuje, ale bez pozvání vstupuje do jejího těla a Lucii se pak před očima odehrávají dramatické útržky ze života hraběnky Celestýny, která v sídle kdysi žila. Během pátrání po osudu tajemné ženy se Lucie sblíží s jejím potomkem Petrem, který však má vlastní pečlivě střežené tajemství. Čím víc toho Lucie odkrývá, tím větší nebezpečí jí hrozí.

 

…

 

Než jsem se do knihy pustila, stihla jsem se podařenou obálkou a anotací tak navnadit, že mě začátek čtení trochu zklamal. Autorka totiž vzala takové to seznamování s příběhem a základem hlavní postavy dost ostrým tempem. Tak moc, že mi nejdřív dělalo problém vstřebat mlhavou atmosféru opuštěného domku, kde hrdinka našla nový domov, a lesa okolo. Do příběhu se mi podařilo vnořit až ve chvíli, kdy Lucie objevila staré sídlo a došlo k prvnímu letmému kontaktu s duchem. K tomu naštěstí dojde prakticky hned na začátku, takže o zbytečně dlouhém začítání nemůže být řeč. Jakmile se pak časové linie propojily a začaly se v ději střídat, kniha mě pohltila okamžitě. Není potřeba se bát, že by zvykání trvalo nějak dlouho. Kniha je vcelku hubená, takže možní i to je jeden z důvodů, proč autorka s úvodem tolik spěchala.

Po váhavém začátku jsem si zvykla na styl psaní (a na Lucii) a děj taky výrazně zpomalil. Lucie začala nahlížet do minulosti a života Celestýny a její vlastní život před ni stavěl výzvy, které ji trápily podstatně víc než to, že vidí ducha. Příjemně mě překvapila ponurá a temná atmosféra, nastavená pro mě tak akorát. Nešlo o žádný velký horor ani brutální duchařinu s duchem, který chce ublížit. Autorka zvolila způsob vyprávění spíš jako lehké mrazení. Začátek podzimu se pro podobné vypravování také jevil jako ideální období. Znáte to: Mlha, brzo tma, v lese a starých opuštěných domech vytváří slabší podzimní světlo spoustu strašidelných stínů. Co potom můžete čekat, že uvidíte? A je to opravdu duch nebo vás klame stín lesa?

Po stránce atmosféry je tedy kniha povedená. Nic není navíc, nic nebude rušit a nenašla jsem ani nic, co bych mohla považovat za účelové klišé. Autorka s prostředím pracuje pěkně a uvěřitelně a dává skvělý rámec nejen příběhu, ale i svým postavám, které skvěle zapadnou. Není třeba se obávat toho, že by nedošlo k pochopení jednání tří hlavních postav. Autorka sice jejich popisy hned ze startu neplýtvá, ale postupně, pomocí události v ději a vzpomínek postav samotných se ukazuje celý jejich příběh v souvislostech, který výrazně pomáhá k jejich poznání. Je pak jasné proč právě Lucie má spojení s Celestýnou.

Hlavní hrdinka Lucie je od začátku příběhu na první pohled psychicky nevyrovnaná. Její problémy začaly už v minulosti a promítají se do jejích současných vztahů k mužům. Odhaduji, že právě její životní zkušenost a psychická nestabilita pomohla její vnímavosti. Lucie i Celestýna měly docela zásadní věci společné a možná proto bylo jejich spojení tak silné. Připadalo mi to jako logické vysvětlení a oceňuji, že autorka svoje hrdinky takto propojila. Neměla jsem pak pocit, že by si duch „vybral“ náhodnou oběť, ale že našel člověka, který je mu podobný a který mu může porozumět.

Petr, i když se na první pohled ukazuje jako majitel ranče a muž, který si umí jít za tím, co chce, není úplně takový, na jakého si hraje. Že s Lucií nejedná na rovinu je patrné z mnoha náznaků. Pro emocionálně zraněnou Lucii není úplně tím pravým partnerem. Sám totiž není dostatečně silný na to, aby se postavil čelem k vlastním problémům. Natož aby dokázal podpořit člověka, který má potíže ještě větší.

Jejich vzájemný vztah na začátku knihu zpestří a odlehčí. Romantika je jemná a nenásilná, i když přitažlivost těch dvou je dost silná na to, aby na fyzický vztah nespěchali. Autorka však naštěstí z knihy neudělala erotický román a podobné scény jsou spíš naznačené. Lucie je nejdřív šťastná a Petr, zdá se také, tajnosti a podivnosti v jeho chování ale zase probouzejí Luciiny nejistoty a už od počátku je jasné, že toto prostě dobře neskočí.

 

Svým způsobem je Celestýni i Luciin (a vlastně i Petrův) příběh možno brát jako ukázka toho, jak se může zvrtnout vztah s člověkem, kterého pořádně neznáte. Na začátku vypadá vše růžově a čerstvě zamilovaný člověk nevidí nebo nemůže vidět okolnosti. Postupně, když se vše kazí, záleží už jen na tom, jestli máte možnost ze vztahu, který vám ubližuje, vystoupit a najdete sílu ji využít. Zajímavé je zjištění, jakou možnost úniku před utrpením zvolila Celestýna a jakou Lucie. Předpokládala bych, že to bude obráceně, i když uznávám, že Celestýna nebojovala jen za sebe.

V příběhu se objevuje i velmi nepříjemné téma týrání dětí a jaké následky to pro jejich budoucí život může mít. To bylo obzvlášť děsivé, protože na rozdíl od partnera, rodiče si vybrat nejde. Na jejich příkladech autorka ukazuje téma domácího násilí jak v minulosti, tak v současnosti. Psychického i fyzického. Doba se zase tak nezměnila. Jediný rozdíl je v tom, že pokud by vás snad někdo zabil, přijde se na to, kdežto dřív to bylo každému jedno. Lucie tedy má, na rozdíl od Celestýny šanci z kruhu špatných vztahů vyskočit a postavit si život takový, jaký by ho chtěla mít. Zajímavé je, že v současné lince netrpí nevyrovnaným partnerstvím jen žena, ale ukazuje se, šéfem a manipulátorem ve vztahu může být kdokoli. Také je kniha jasným důkazem toho, že komu je ubližováno, dost často, i třeba nechtěně, ubližuje on sám ostatním.

 

Knihu jsem přečetla prakticky tahem. Nebyl to až takový problém, vzhledem k rozsahu díla, ale mnohem víc za to mohla čtivost příběhu a moje chuť zjistit, jak to dopadne. Pravidelně se střídaly části ze současného života Lucie a Petra s částmi ze života Celestýny. Zatím co v současnosti Lucie řešila svůj vztah a způsob, jak se vyrovnat s minulostí, v životě hraběnky nebylo co řešit. Tam se jednalo prostě o čisté zlo. Věděla jsem, že to skončí špatně a i tak jsem to napjatě prožívala a držela hraběnce palce, když se snažila bojovat s nešťastným osudem.

Duchařská část příběhu spočívala prostě jen v propojení těch dvou žen, není proto potřeba se obávat nějakých strašidelných scén, lekaček a podobných hororových záležitostí. Duchařina je spíš jemným podkresem při líčení událostí ve vztazích žen, které od sebe dělí čas. Přes to je díky tomu atmosféra díla lehce mrazivá a tajemství jsou pak o něco málo napínavější a mrazivější. Měla jsem tendence některé postavy podezřívat z daleko horších skutků a u některých jsem se i trefila.

Líbilo se mi, jak autorka propojila duchařskou část příběhu s psychologickým románem. Působilo to velmi přirozeně a vzbuzovalo chuť číst pořád dál a knihu neodkládat. Napínavé a strašidelné chvilky jsem si užila také, hlavně při scénách, kdy Lucie prolézala starý opuštěný zámeček. Pocit „něčeho“ nedobrého okolo koukal z každého řádku. Když jsem navíc věděla, co se tam v minulosti dělo, působil vybydlený dům opravdu mrazivě.

 

Za mě se jedná o velmi povedený příběh, i když podle anotace jsem čekala něco trochu jiného. Zklamaná však rozhodně nejsem. Propojení více žánrů se podařilo na výbornou, postavy, atmosféra i příběh mi sedly. Čtení jsem si opravdu užila. Co víc si přát?

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh ženy z katovny najdete tady.

 

O knize:

Autor: Diana Štelová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 240

 

Útěk na venkov

 

Když něco máš, uvědomíš si, jak moc sis to chtěl nechat, teprve když je to pryč.

 

 

Caplinová je už dávno autorkou, kterou nevynechávám. Proto jsem si nenechala ujít ani tuto novinku, k níž si autorka odskočila od své známé série Romantické útěky. I když jsem shledala v mnohém podobnosti  – hlavně v tradiční autorčině šabloně – našlo se přeci jen i něco, co „bylo tentokrát jinak“. A musím říct, že tento příběh patří k mým nejoblíbenějším od autorky. Vlastně, abych tak barvu přiznala, je vůbec nejoblíbenější.

 

Anotace:

Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Magda ale zapomněla zmínit jednu maličkost – že na ni v domě bude čekat fenka Tess, o kterou je třeba pečovat. Jak si Ella poradí se čtyřnohou spolubydlící, s mrzutým veterinářem Devonem a starousedlíky, kterým soukromí moc neříká? Přehodnotí svůj život a dá šanci lásce, i když si slíbila, že se bude mužům vyhýbat?

 …

Hlavní hrdinka knihy je, jak už to tak u Caplinové bývá, žena, která je právě čerstvě semletá životem. Semletá ovšem neznamená, že by byla sražená na kolena!

Na venkov přijíždí, aby pohlídala dům své kmotře Magdě, která odjela na 6 měsíců na dlouhou dovolenou na zaoceánské lodi (to by byl mimochodem taky super námět :)) Ella je totiž sice nešťastná, ale zároveň není žádná zoufalka a soudí, že změna prostředí a pauza v nevydařeném vztahu jí pomůže vyčistit si hlavu od všech trablů a dopřeje jí klid na práci, kde jí už dost hoří termín - tvorbu ilustrací do dětských knížek. Ke všem těm problémům, které má, se totiž přidala i naprostá ztráta inspirace a chuti malovat. Ella ani netuší, kdy a proč z ní inspirace vyprchala, ale zoufale ji trápí, že je pryč. Zklamání ve vztahu s majitelem galerie Patrickem situaci také nepomáhá. Prostě Ella útěk z Londýna potřebovala jako sůl.

Hlavní postava není žádná éterická bezmocná chudinka, spíš žena, které se stalo něco bolestného a potřebuje se s tím vyrovnat. Bohužel Patrik není partnerem, který by ji v těžké chvíli podpořil. Spíš úplně naopak. Ella si tak musí poradit sama a instinktivně volí pauzu ve vztahu s Patrikem a změnu prostředí, aby si urovnala myšlenky, vyrovnala se s tím, co se stalo a pokusila se znova najít jiskru, která jí dřív nosila inspiraci a vůbec směr, kterým svůj život dále vést.

 

Ella působí nejdříve trochu nesympaticky a povýšeně, zvlášť ve srovnání s ostatními, veskrze přátelskými postavami. Jak jsem ale hrdinku postupně poznávala, pochopila jsem, že to je jen obranný postoj a pozůstatek životního stylu a prostředí, v němž se pohybovala. Těžko říct, jestli bych v její situaci nereagovala úplně stejně. Naplánovala si totiž klid a samotu na venkově, kde se chystala někde v koutku dumat nad životem a kreslit. Místo toho má na starost krom baráku i psa, o kterého nestojí ani náhodou a na její současné rozpoložení až příliš přátelské sousedy, kteří se ji snaží zatáhnout do vesnického dění.

Obzvlášť u psa byla její nechuť viditelná. Ella prostě není milovník psů a paní autorce se povedlo pěkně popsat chování člověka, který psy moc nemusí a neví, jak se o ně starat. Díky psovi však Ella neměla moc času zabředat do svých smutků, protože se o něj musela postarat a na procházkách jí časem začal dělat společnost i jeden nabručený, ale dost sympatický veterinář. A musím říct, že Devon je asi nejlepší z mužských postav, které autorka vytvořila.

Ellina nervozita a nechuť ke společnosti lidí i zvířat, která ze stránek na začátku dýchá, se postupně uklidňuje a nastupuje caplinovsky typická pozitivní atmosféra, ve které dostane prostor nový vztah. Postupně se také ukazuje, co že se to Elle ve vztahu s Patrickem přihodilo.

 

V těchto knihách nebývá od začátku tajemstvím, které postavy jsou pro sebe určené. Ani si nějak neumím představit, jakými tajemnými fígly by se to dalo před čtenáři utajit. V podobných příbězích jde hlavně o to, jak k sobě ti dva hledají cestu a na podobné popisy je paní Caplinová mistr. Vše začíná setkáním, kdy to moc nezajiskří – tedy ano, ale úplně jinými emocemi, než by bylo pro romantický příběh žádoucí. Oba jsou zklamaní a nešťastní a při prvních setkáních si svou frustraci vybijí na tom druhém. Oba totiž mají jednu věc společnou. Oba mají partnery, kteří za moc nestojí a jsou sebestřední a sobečtí – či spíš bývalé partnery, protože stejně jako Ella opustila majitele galerie Patrika, odešel Devon od své ženy Mariny, slavné „televizní“ veterinářky. S Devonem má Ella společné i to, že oba vlastní psa. A oba dva potřebují novou naději a nový životní směr.

Obě postavy jsem si oblíbila velice rychle a snadno. Dokonce i ty ostatní kolem nich. Paní autorce se v lidech obývajících vísku podařilo skvěle načrtnout uvolněnější a přátelské prostředí malé vesnice. Místní tvořili sympatickou komunitu, která neměla problém přijmout mezi sebe nového člena – Ellu. Tahle lidská vzájemnost a hřejivá přátelskost se mi líbí na všech knihách od autorky. Ona ji navíc dokáže popsat tak, že působí přirozeně a opravdově. Nikdy nemám pocit, že jde jen o umělou a přehnaně pozitivní kulisu. Autorčiny postavy jí do jejího stylu psaní vždycky hezky zapadají – i  bručouni – a atmosféru krásně zabydlí.

 

Útěk na venkov je samostatnou knihou mimo autorčinu sérii Romantické útěky, přes to ale má dost společných věcí. Nejde tu o jídlo a vaření, ale láska zůstává a i podobná šablona, kterou si u ž s autorkou každý spojuje. Holka, která právě má po konci komplikovaného vztahu přijíždí do jiného prostředí, aby si odpočala a promyslela, co dělat dál. Někoho pozná a změní se jí život k lepšímu. Tady čekala podobná proměna oba – jeho i ji. Vlastně musím říct, že téma vaření a pečení mi vůbec nechybělo. I když se hrdinka na malou chvíli v kuchyni taky ocitne, netají se vůbec tím, že k této části bytu nemá žádný blízky vztah :) Hlavním pojítkem mezi párem hrdinů a věc, která je svedla dohromady, nebyla tentokrát vařečka, ale pes.

V knize pro jednou ani nehraje roli žádná zahraniční útěková destinace, ale hrdinka prchne jen do vesnice kousek od Londýna a vůbec ničemu to nevadí. Krásnou přírodu jako kulisu pro své vyprávění najde autorka i na anglickém venkově. Řekla bych, že když pozornost neodvádělo poznávání nové země a jejích kulinářských lákadel, dokázala autorka zaměřit pozornost na problémy ve vztazích a v životě hlavních hrdinů a podle mě byly opravdu dobře vymyšlené a zpracované. O to víc také vyniklo jejich postupné vybředání z životního splínu, který oba měli. Bylo krásně cítit, jak je jim spolu dobře.

Jako vždy v knihách paní Caplinové, nechybí ani tady nádherná „duše“ příběhu i přes složité životní osudy hlavní dvojice a jejich nepovedené vztahy na začátku. Je úplně okouzlující sledovat jejich proces uzdravení a cítit tu naději, která kouká z každé stránky. Autorka nastoluje nenápadně témata důvěry ve vztahu, sobectví, obětavosti, umění, ztráty a důležitosti mezilidských vztahů. Oba postupně pochopí důležitost nehnat se pořád zběsile kupředu špatným směrem. Dovolí si konečně odpočinout a ponořit se do klidu a relaxace v přírodě, utéct od tlaku očekávání partnerů a honby za úspěchem ať už v náročném světě umění nebo jiném. Uvědomí si, co v životě opravdu potřebují, kterým směrem chtějí jít a postupně se vyrovnají s tím, jak jim ublížili nejbližší.

V knize je krásně ukázáno, že důležitý vztah nemusí být jen láska k partnerovi, i když o tu jde ve všech  romantických příbězích vždycky :) stačí láska sama k sobě, tomu, co člověk dělá, přírodě, ostatním lidem nebo třeba domácímu zvířeti. Vše, co  autorka potřebuje, aby čtenář srostl s příběhem, předává hezky přirozeně a přidává poznávání se nové dvojice, která tyto věci prožívá nejdřív každý sám a později společně.

Mimochodem, vážně oceňuji to, že v této knize autorka přinesla starou dobrou jemnou romanci. Bez erotiky a popisů intimních scén. Je to dost osvěžující v záplavě knih, kde autor má potřebu popsat každý detail.

Líbilo se mi i téma ilustrování knih pro děti, úplně jsem viděla ty myšky z Elliných knih před sebou jako živé. O spisovatelích jsem toho četla už hodně, ale žádného ilustrátora si mezi hrdiny nevybavuji. Jsem ráda, že autorka šla touhle neokoukanou cestou a dala své hrdince tentokrát malování.

 

Celkově je pro mě toto určitě nejlepší caplinovka, kterou jsem četla. Slibuji milovníkům vaření a pečení z jiných „Útěků“, že i když si ho tady neužijí, nebude jim chybět. Naopak si tu na své přijdou milovníci knih, kde jednu z hlavních rolí hrají psi.

 

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Cesta k Útěku na venkov vede tudy.

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autorky na bloGu:

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

Domek v Irsku

Hotýlek na Islandu

Hrad ve Skotsku

 

Bojovníci s Nicotou

 

Střez se monster ve svém nitru...

Na tuhle knihu mě nalákalo jednoznačně téma. V anotaci zní děj opravdu zajímavě a podobnou superhrdinskou věc moc často do rukou nedostanu. Žánr YA navíc naznačoval, že to bude dílo spíš lehčí a snadno čitelné, což se mi zrovna trefilo do chuti. Také jsem se těšila na to, jak autorka pojme „slabého“ superhrdinu :)

 

Anotace:

Sedmnáctiletá Priscilla se narodila do jednoho z předních rodů gildy Bojovníků s Nicotou. Ti chrání lidstvo před útoky monster, která před věky pronikla do naší dimenze a jen díky těmto nadaným jedincům nezpůsobila zánik civilizace. Jako nejslabší z klanu Daalmanů je ale Priscilla svojí rodině jen na obtíž.

Když v zoufalém pokusu osvojit si za pomoci zakázaného rituálu novou bojovou schopnost začne do našeho světa nekontrolovaně povolávat stvůry Nicoty, ohrozí tak nejen své nejbližší, ale možná i bezpečnost celého světa.

…

 

Priscilla pochází z rodu superhrdinů – Bojovníků s Nicotou, kteří chrání náš svět před monstry přicházející z Nicoty. Její rodina je velmi významná a někteří její členové stojí až na vrcholu Bojovnické hierarchie nebo jsou nejlepšími bojovníky v jejich domovských bojovnických základnách rozmístěným po celém světě. To dává Priscille dost obtížnou startovací pozici do života. Ona totiž nijak mocná není. Při rituálu, kdy měla navázat spojení s mocí Nicoty a získat svého zvířecího společníka, který jí se spojením s mocí pomáhá, dostala jen velmi slabou schopnost.

Priscillu jsem potkala v celkem obtížném životním období. Prochází si něčím, jako superhrdinským dospíváním. Bojuje s pocitem, že pro rodinu není dost dobrá, přičemž ten dojem vyvěrá spíš z ní samé než z chování ostatních k ní. V důsledku tohoto pocitu méněcennosti nadělá spoustu kravin, jako například to, že se pustí tajně do rituálů, aby svou moc rozvinula. Její moc, nejdřív zdánlivě slabá, se nakonec ukáže jako dost nebezpečná. Hrdinčina reakce na objevující se projevy rozvíjející se moci je  - řekla bych – typická pro její věk. Ne už tolik pro výchovu, kterou měla projít.  Chápala jsem víceméně, proč se tak chová, její pohnutky a motivace byly dost zřetelné. Dobře rozeznatelná byla i její snaha dokázat rodině za každou cenu, že je užitečným bojovníkem. Dost se pro rodinu obětovala, makala v domácnosti jako šroub, aby dokázala svou nepostradatelnost a hlavně i něco sobě. Mnohem více by jí však pomohlo, kdyby se svěřila se svými pocity některé z příbuzných, se kterou měla blízké vztahy. Místo toho mlčí a motá se stále v kruhu domněnek o tom, jak ji rodina vnímá. Podtitul „Střez se monster ve svém nitru“ se po poznání Priscilliných nejistot zdá dost trefný.

Před nedávnou dobou se rozešla s partnerkou Onyekou, což je pro ni bolestivé. Údajně ji velmi milovala a dost přemýšlí nad tím, jestli důvod k rozchodu byl opravdu tak závažný. Její postoj k věci je takový typicky nevyzrálý – má svou vizi, pro kterou obětuje všechno a nechápe, že jiní to neudělají a mají třeba zase nějakou svou představu. Musím nicméně uznat, že Priscillin postoj nepůsobil nikterak přehnaně sobecky. Prostě jen měla z domova příklady života, který se neshodoval s životem její přítelkyně bez schopností. A nebyla úplně schopná udělat kompromis ani ho hledat.

Přemýšlela jsem, proč na mě romantická linka s Onyekou nefungovala. Celou dobu byla jejich romantika taková nejistá a roztřesená. Možná právem, protože k sobě po rozchodu znova hledaly cestu, ale na mě to prostě nefungovalo. Napadly mě jen dva důvody. První, že vztah byl vlastně ukončený už ve chvíli, kdy kniha začala a já jsem si proto k nim nenašla cestu jako k páru. Nevěděla jsem, odkud láska hlavní hrdinky pochází a co mají spolu za sebou a tak se její cit stal prostě jen informací v ději – ne tak důležitou, jako její superhrdinské potíže. Bylo mi vlastně jedno, co k sobě cítí a jestli se k sobě vrátí. Druhým důvodem, který mě napadl, že by to mohlo být kvůli LGBT, což mi sedne spíš málokdy. Pak mi ale došlo, že tím to není. Nefungovalo by to ani v případě, kdy by Onyeka byla muž. Chybělo mi tam prostě nějaké propojení a chemie mezi dívkami, abych jim uvěřila, že k sobě něco cítí a chtějí se k sobě vrátit. Jediné, co pro mě na jejich vztahu bylo dobré, byl důvod k rozchodu. Sedělo mi to k povaze hlavní hrdinky a jejím motivacím k rozhodování. Její nízké sebevědomí a pocit méněcennosti byl pro ni takovým kryptonitem, který ji znejisťoval a oslaboval a byl příčinou všech potíží a špatných rozhodnutí, tedy i těch vztahových. Tak moc se upínala na to, že musí vyhovět rodinným standardům, až tomu nechtěně obětovala i věci, které pro ni byly cennější. Na to ovšem musela teprve přijít.

V průběhu děje potká nového partnera, tentokrát je to muž. A já jsem konečně dostala svou zajímavou postavu. Ne, že by Priscilliny trable se sebevědomím nebyly zajímavým tématem, ale to Bastienovo mi připadalo přeci jen lepší. Jemu to autorka tak neulehčila. Nemá milující rodinu, nemá žádnou supermoc. Má jen odhodlání, charisma a cílevědomost.

V první chvíli se zdá, že by měl být jen náplasti na rány po vztahu s Onyekou, ale tady to jiskření bylo hned od začátku. A fungovalo by to i ve chvíli, kdy by Bastien byl žena. Bastien byl jednou z mála mužských postav, které v knize dostaly víc prostoru. Jinak to bylo poměrně hodně řekněme genderově jednostranné dílo. Příběh opanovalo až moc žen. Nemám nic proti feminističtějším dílům, ale nemám ráda účelové nadržování ani jedním směrem, aniž by to mělo v díle nějaký smysl. Nikde nebylo naznačeno, že by společnost bojovníků proti nicotě byla spíš matriarchální, ani že by ženy měly třeba silnější schopnosti a proto jich bylo mezi bojovníky víc. Z toho důvodu to považuji za čistě účelové, což mi vadí. Přitom by bohatě stačilo, kdyby autorka naznačila, že ženy jsou třeba vnímavější vůči moci Nicoty a proto se sdružují do převážně ženských společenství, kde jsou muži spíše výjimkou. Nic takového si ale v příběhu nevybavuji. A navíc je toto spíš můj osobní problém, než chyba knihy. Jiným čtenářům to vadit nemusí a sedne jim to jako zajímavost a ozvláštnění knihy.

Bojovníkům s nicotou nekomplikují život jen nestvůry, před kterými musí lidstvo bránit. Autorka přidala do příběhu i, řekněme, „politickou“ zápletku. Samozřejmě, jako každý režim, má i organizace Bojovníků s nicotou své odpůrce. Tady jsou to Renegáti.  Autorka naznačovala, že je v organizaci bojovníků cosi shnilého, proti čemu se Renegáti vymezují a chtějí to změnit. Z textu nešlo vyvodit, jestli je to opravdu tak nebo se jedná jen o propagandu Renegátů a odplatu za osobní křivdy, které utrpěli. To je škoda, politiky a komplotů bych ocenila klidně víc. Dnes už to ani v YA knihách nebývá opomíjeno. Nicméně i odplata za osobní křivdy je dobrým tématem a zápletka s Renegáty mě bavila.

 

Celkově je příběh dost dobře čtivý a bavil mě, i když poměrně dost zjednodušený na to, jaký měl potenciál. A to i přes výhrady, které k němu mám. Nejdřív ale k tomu, co se mi líbilo.

Autorka vymyslela skvělý svět a podařilo se jí ho dobře zorganizovat, aby působil opravdově a funkčně. Líbila se mi naznačená spolupráce mezi hrdiny a lidmi, systém varování před nestvůrami a dokonce i to, jak měli bojovníci zmáknutý styk s veřejností :) Líbila se mi myšlenka, že síla superhrdinů pochází ze stejné Nicoty, z níž pronikají do našeho světa nestvůry. Bojovníci jsou s mocí Nicoty propojeni pomocí zvířecích společníků, kteří jim pomáhají moc čerpat. Pokud bojovník přijde o svého peta, přichází také o spojení  s mocí a navíc pociťuje i silnou emoční bolest ze ztráty společníka, se kterým je opravdu hluboce propojený. Tenhle vztah se podařilo autorce dobře zpracovat. Stejně dobře jako vztahy mezi jednotlivými členkami rodiny bojovnic s Nicotou. Záměrně říkám bojovnic, protože v této rodině nebylo pro mužské členy místo. Pokud už nějací byli, tak v roli partnerů a existovali tak nějak jen ve zmínce. Hlavní role v rodině hrály ženy. To by bylo také hodně zajímavým prvkem, kdyby to mělo nějaký účel, ale třeba se účelu ještě dočkáme :).

Boj s nestvůrami a akční scény moc prostoru nedostaly. Ne že by chyběly úplně, ale krom závěrečné bitvy mi připadaly spíš na vedlejší koleji, což mě zrovna u superhrdinského příběhu trochu překvapilo. Celý příběh je hlavně o tom, jak se Priscilla vyrovnává se svou mocí a jejími následky. S dospíváním v superhrdinské rodině, kde si připadá nedostatečná. Toto mi připadalo jako skvělá zápletka – vůbec si nevybavuju, že bych kdy četla něco podobného. Je fajn, že i superhrdinové mohou mít pocit méněcennosti :D docela je to pak přiblíží normálním lidem. Jen bych uvítala i trochu akce.

Na to, jak skvělý svět autorka vymyslela, nedokázala příběhu vdechnout ten správný spád. Kniha prostě plyne spíš v poklidu, aniž by se dlouho cokoli zásadního dělo. Hrdinové sice zažijí nějaké komplikace – a je řečeno, že jde vážně o průšvihy – ale vše se vyřeší až nepěkně snadno a rychle. Na konci dojde konečně na zásadní zvraty, ale opět se vše semele rychle a strašně snadno se to vyřeší ve smyslu deus ex machina. Jako vážně? Autorka vymyslí úplně skvělou věc, která má potenciál hlavní hrdinku sejmout na pěkně dlouho a postrčit příběh opravdu epickým směrem. Jenže pak se zdálo, že se sama zalekla svého rozhodnutí a tak vše, co mohlo být, utnula a všechno vrátila do původního stavu. Místo toho, aby nechala hrdinku trápit se opravdovým problémem.

 

Kniha nechává dojem úvodu do série – což vlastně i je. Úvod je to však dost pomalý. Nemůžu popřít, že mě bavilo čtení. Kdybych si dokázala více oblíbit hrdinku, nejspíš bych pokračovala i s dalším dílem. Takto ještě nevím, jestli bude chuť. Přeci jen s některými zásadními věcmi se autorka nepopasovala pro mě úplně nejlépe. Pro mladé čtenáře, kteří ještě nemají načtená kvanta lépe propracovaných věcí, však bude příběh skvělý. Nabídne jim zajímavé prostředí, Priscillino duševno, které bude lidem v patřičném věku blízké a snadno čitelný styl psaní.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Bojovníků s Nicotou můžete objevit třeba tady.

 

O knize:

Autor: Kate Murray

Série: Nicota (1. díl)

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 288