Knihu jsem si vybrala kvůli anotaci. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že ji budu číst, protože popsaný příběh mi připadal velmi krásný. A taky byl.
Anotace:
Příběh o ztrátě,
touze a lásce dvou milenců, které rozděluje život a smrt. Bojují se svou vlastní
osamělostí, aby poprvé našli lásku. Pravda, osamělost je u obou trochu odlišná
a z jiných důvodů.
Ryder je už pět let mrtvý, uvězněný mezi životem a smrtí,
neviděn živými. Jen se toulá ulicemi a sleduje Maggie, dívku, do které se
bezmezně zamiloval. Ale jedna deštivá noc všechno změní. Když se Maggie dostane do smrtelného nebezpečí, Ryder neuváženě
využije náhodné cizí tělo a zachrání jí život.
Proč nešel kolem někdo jiný? Proč to musel být zrovna
Charlie, nafoukaný lamač srdcí a idol všech holek ve škole? Ryder se trápí,
potřebuje být znovu nablízku své lásce, i když nemůže být úplně sám sebou. Má
Maggie říct pravdu, že jejím skutečným zachráncem a klukem, do kterého se
zamilovala, není Charlie, ale on?
…
Propojení témat lásky a smrti
vyznívá v prvním náhledu jako cosi, co bude velmi melancholické a smutné
čtení – rozhodně jsem neočekávala nic podobného šťastnému konci. Když jde o
smrt, musí být přeci konec jednoznačně smutný a slzavý. Nebo nemusí?
Začátek je rozhodně
netradiční. Jedna z hlavních postav, Ryder, je mrtvý. Zemřel při nehodě
hodně mladý, tak mladý, že ještě téměř nic nezažil. Po smrti „neodešel do
světla“ a tak zůstal na zemi jako duch. Tráví svůj čas v podstatě docela
dobře (v rámci možností) až na drobný detail, že ho nikdo nevidí, nevnímá…
Prostě jako by neexistoval – což je vlastně fakt. Pro svět Ryder neexistuje.
Není duchem sám, bludných duší je na světě víc, ale obecně se spolu moc nebaví.
Spíš si tak (ne)existují ve vlastní posmrtné mizérii a uvědomění, že jejich
šance odejít dál, je prostě pryč. Výjimkou je Ryderova duch-kamarádka Jade.
Není sice úplně sám, ale osamělý a ztracený rozhodně je.
Jednou takhle v nemocnici,
kam chodí kvůli prchavému kontaktu s čerstvě zemřelými, protože ti ho
mohou na krátký okamžik po smrti spatřit, potkává Maggie. Ze začátku ho jen
zaujala, ale jak ji tak poznával víc, prostě se zamiloval. Veškerá síla první
lásky je pro něj stejně krásná, jako zoufalá. Ryder je duch, takže nejen, že o
něm jeho láska nemá ani tušení, ale on nemůže nic jiného, než se dívat. Potenciál
na romanci tedy ze startu nic moc nadějně nevypadá.
Maggie je sice živá, ale není
o nic méně osamělá, než je Ryder. Rodiče nemá a žije v pěstounské péči. Má
jen babičku, která je ale ze zdravotních důvodů v ústavu a nemůže se o
Maggie starat. Maggie je hodně plachá, introvertní osobnost. Moc kamarádů nemá,
přesněji tedy nemá žádné, ale dokáže se ztratit v knihách a hudbě.
Obzvlášť hudba jí pomáhá překonat problémy, které jsou na tak mladou a osamělou
holku těžké až až.
Jednoho dne se Maggie dostane
do situace, která má pro ni končit smrtí. Na štěstí to však vidí Ryder, vstoupí
do těla náhodného přihlížejícího (Charlieho) a zachrání Maggie život…
Psaní názoru na tuto knihu
zrálo poměrně dlouho. Pořád jsem nevěděla, jak to uchopit a říct, které
myšlenky a věci se mi líbili, aniž bych prozradila něco z děje. Myšlenky,
témata a všechny podstatné události, které bych byla chtěla vyzdvihnout, jsou s dějem
tak úzce spojené, že bych jejich vyzdvihnutím něco prozradila určitě. Ale pokusím se :)
Nejdříve bych chtěla
pochválit jemný a příjemný styl psaní. Příběh plyne úplně sám už od prvních
stran a autorka v ničem netlačí a nepouští se do žádných patosů. Přes to
se v příběhu najdou silné emoce a jdou s postavami krásně prožít.
Témata nejsou zrovna lehká. Najdete tu otázky života, smrti, osamění, sobectví
i nesobectví. Protože hlavní hrdinka žije v pěstounské péči, nelze
přehlédnout ani to, co to může s dětmi udělat a jak to ovlivní jejich
život. Konkrétně Maggie se naučí nenavázat vztahy, aby to nebolelo, až půjde
jinam. Autorka tu má také lásku, která je už předem odsouzená k marnosti. Hlavní věcí je ale každopádně smrt – Ryder je
mrtvý, Jade taky, Maggie uteče doslova hrobníkovi z lopaty, duchové
vyhledávají umírající lidi v ústavech a nemocnicích…
Autorka však dokázala všechny
situace a negativní témata popsat opravdu hezky. Nepřináší žádné zoufalství a
špatnou náladu, spíš prostě konstatuje, že tyto věci jsou součástí života. Obzvlášť
poslední záležitosti lidského života popsala s velkou citlivostí. Ať už
šlo o Rydera samotného, nebo staroušky, které navštěvoval v nemocnicích a
pečovatelských domech. Obvykle tohle téma spíš nevyhledávám, ale tady se
podařilo propojení s první láskou tak pěkně, že ulomilo nepříjemný hrot
bolestivých odchodů lidí ze světa. Melancholické čtení to z mnoha důvodů
bylo, ale také se jednalo o příběh plný naděje, ztrát, ale i nálezů. Kniha je
poměrně tenká, ale i na těch pár stranách dokázala autorka rozvinout několik
důležitých témat a vše sepsat přiměřeně věku čtenářů, jimž je kniha určená. Při
čtení tak úplně klidně jde vynechat otázky nepohodlné a jen si užít příběh o
první lásce mezi duchem a živou dívkou. Autorka vše vypráví střídavě jako Ryder
a Maggie, takže jsem si krásně vychutnala pohled jich obou. Možná, jen tak pro
zajímavost, bych ocenila pár kapitol z pohledu Charlieho. Ten ale vlastní
hlas v příběhu z pochopitelných důvodů nedostal: jednak je to pitomec
a dvak, z podstatných událostí si nic nepamatuje (škoda, byla by to
zajímavá komplikace).
Vážně se mi líbil krásně
popsaný svět duchů. Působilo to sice smutně, ale na druhou stranu se našli i
veselé momenty a zajímavé okamžiky. Autorka vysvětlí na Ryderově příkladu, jak
se stanete duchem, jak se to projevuje, co nemůžete, vaši osamělost (duchů je sice
víc, ale jsou samotářští), sledování umírajících v nemocnicích, abyste si
dokázali vlastní existenci. Když jste duch, jste prakticky jen otisk osobnosti
zemřelého – nic fyzického vám nezůstalo, nemůžete se dotknout, cítit vůně,
chutě. Jediné, co cítíte, je osamělost a vědomí toho, že je po vás a že nemáte
kam jít, protože „do světla“ jste z nějakého důvodu nešli, když byla
možnost. A pak taky můžete cítit lásku, a v tom byla v příběhu obrovská
pozitivní jiskra i naděje.
Romantika v příběhu je poněkud
nezvyklá, takový zvláštní trojúhelník, z nějž jeden účastník neměl o dění
ani potuchy :) Ze strany Rydera jde o celkem zoufalou situaci, protože Maggie,
i když má ráda Ryderovu mysl, zná ji pouze v Charlieho těle. Pro Maggie je
to matoucí, na jednu stranu ji její spolužák Charlie ve škole ignoruje a chová
je jako nepříjemný, namyšlený pitomec. Charlie sám o sobě byl povahově úplně
jiný než Ryder a tak bylo jeho chování, když ho zrovna neokupoval duch, pochopitelně
úplně jiné. Na druhou stranu je prostě skvělý, když je s ní sám. Charlie
je v příběhu největší chudák – někdo mu krade tělo a dělá s ním něco,
s čím by Charlie rozhodně nesouhlasil. Jeho jako postavu si asi oblíbí
málo kdo, když je sám sebou, ale i tak mi ho bylo líto kvůli tomu, že mu „někdo
zneužívá tělo“. A jak příběh postupuje,
půjčování těla přibývá, Ryder se čím dál víc oddává vztahu s Maggie. A
přitom moc dobře ví, že by měl se vším přestat, protože nakonec Maggie ublíží.
Charlieho tělo si nechat nemůže, proto ví, že ji ztratí a taky ví, že čím déle
bude rozloučení odkládat, tím více to bude bolet i ji.
Autorka se tím zajímavým
způsobem dotýká tématu sobectví v lásce. Jasně, láska už ze své podstaty v určitých
ohledech sobecká je. Tady se ale rozhodně nejedná o žádné klišoidní sobectví.
Hrdina je duch, takže jeho jednání ve vlastní prospěch je dost specifické.
Položme si tedy otázku, kterou si pokládá i on: Je to od Rydera sobecké, když
si půjčuje Charlieho tělo, aby byl s Maggie? Vůči Charliemu určitě,
protože ten je v tu chvíli jen nevědomou loutkou. A Maggie tím vlastně
obelhává. Žádný dobrý úmysl ani cit v tu chvíli Rydera neomlouvá. Přes to
bylo snadné pro něj najít pochopení. Věděl dobře, že musí udělat to, co je
správné, jen má z toho strach, protože ztratit někoho, koho milujete, je
sakra nepříjemná věc. Jenže Ryder nemohl okupovat Charlieho tělo napořád – a přiznávám,
že tohle řešení mě fakt napadlo :). Ať jsem nad tím přemýšlela, jak jsem
chtěla, nedokázala jsem najít dobrý konec, kterým by autorka mohla tuhle
šílenou situaci rozplést.
Občas jsem u čtení měla
pocity trochu negativní, když jsem opravdu hluboce cítila, že Ryder překračuje
hranice a pralo se to ve mně s tím, že jsem mu vlastně fandila. Chápala
jsem, proč je překračuje, jak se u toho cítí a proč si nemůže pomoct. Mrzelo mě
však, že Maggie svazuje s něčím, co jí nakonec bude muset sebrat. Nebylo
úplně snadné zůstat nezaujatým pozorovatelem :) autorce se však povedlo zůstat
nezaujatým vypravěčem, kdy stála stejně na straně Rydera, Charlieho i Maggie.
Konec, stejně jako celý
příběh, je takový hořkosladký. Lepší si ani neumím představit. V ději byly
náznaky, z nich šlo odvodit, jak všechno skončí.
Kniha mi připomněla film Duch
a nebo Casper. Tematicky je ale tak někde mezi nimi – ne úplně dospělá, ne
úplně dětská. Každopádně jsem si čtení užila, i když je určená mladším
čtenářům. Má ale přesah do témat, díky kterým si ji oblíbí i dospělí.
Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Příběh najdete i s ukázkou tady.
O knize:
Autor: Josie Williams
Překlad: Marie Polasková
Vydal: Nakladatelský dům
Grada (Cosmopolis)
Rok vydání: 2023
Počet stran: 240
Žádné komentáře:
Okomentovat