Nejtemnější část lesa

V lese leží na zemi skleněná rakev a v ní spí chlapec, který má na hlavě rohy a jehož uši jsou špičaté jako nůž...

Autor: Holly Black
Překlad: Adam Steinz
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2015
Počet stran: 216

Můj názor:

Zaplétat se s vílami není dobrý nápad. Přát si od nich něco a uzavřít s nimi obchod, aby se přání splnilo, je ještě horší. Je to vlastně to úplně nejhorší, co se dá udělat. Každého vždy ošidí, nachytají…

Své o tom ví Hazel Jansová, dívka z městečka Fairfaldu, ve kterém jsou pohádkové bytosti a víly opravdovější než jinde. Jednou totiž, kvůli svému bratrovi, takovou dohodu uzavřela. Splnění přání ji stálo sedm let života a ona teď s hrůzou čeká, kdy krutý Olšekrál bude požadovat splátku dluhu. Mezitím žije celkem normální středoškolský život. Chodí do školy, má své problémy, touhy a sny.

Jedním takovým snem je rohatý chlapec. Krásná víla, která spí ve skleněné rakvi na palouku v hlubokém lese. Onen palouk je místem častých večírků a rohatý chlapec objektem snů a tužeb všech dívek ve městě už po několik generací. Nikdy se neprobudil, nikdy se nepohnul, ať se kolem něj dělo cokoliv.

Jednoho dne se však najde skleněné víko rakve rozbité a po chlapci uvnitř není ani památky. A pak se ve městě začnou dít zvláštní a i na zdejší poměry nebezpečné věci.

…

Kniha je celkem hubená záležitost. U Holly Blackové to nevadí, ona umí napsat skvěle celistvý příběh, kterému nic nechybí i na těch pár stránkách. Problém je jen v tom, že se mi nikdy nechce ze stránek jejích příběhů odcházet a to bohužel musím, když jsou knihy takové vychrtliny :). Neodolatelnost a čtivost těch příběhů tkví hlavně v tom, že mě vždycky neskutečně baví atmosféra, kterou vybuduje a charaktery, kterými své světy zabydlí. Obzvlášť víly jsou v jejím případě uvěřitelně krásné a skoro neuvěřitelně záludné a kruté.

Nejinak je tomu i tady. Příběh založený na nenávisti ve vílím světě a jednom neopatrném, byť šlechetném přání smrtelníka mě vtáhnul okamžitě. 

Ono splněné přání navíc velmi výrazně ovlivní i svět víl a zákeřnému vílákovi se jeho čachry pěkně vymstí. Síla lidské soudržnosti a přátelství totiž bude v příběhu vílami podceněna (i využita) a všechno se zajímavým způsobem zvrtne.

Na hrdinech – především těch vílích se mi líbila dvojakost, kterou do nich paní autorka dokázala vepsat. Na jednu stranu jsou neuvěřitelně charismatičtí, jsou krásní, svůdní, úplně chápu, proč hrdinky tolik lákají. Jenže pořád nejde přehlédnout to, že je to jen křehká slupka na povrchu, pod kterou číhá záludnost, sobectví a nebezpečí. Paní autorka umí vybudovat charaktery tak, že je oboji neustále zřetelné a jde to doslova ruku v ruce, ani na jedno se nedá zapomenout a pokud už na chvilku ztratí čtenář ostražitost, v zápětí se mu vše připomene. Tyhle víly se navíc s nějakými city nepromění v zamilované panáčkující zajíčky. To nikdy! Zamilovaní být klidně můžou, pořád jsou to ale pěkní parchanti a je lepší si na ně dát majzla. A to platí hlavně pro ty holky, na kterých oko víláků spočinulo s tím, čemu říkají láska.

Příběh není zase tak složitý – láska, nebezpečí, kletby… 

Vlastně v něm jde o to, oč jde mezi vílami většinou. Pomsta, moc a čachry se smrtelníky. Víly si prostě rády a často jdou po krku a mstí se sobě navzájem a u toho využívají smrtelníky a pletou jim hlavy. Tohle se asi neomrzí nikdy, i když to možná dělá příběhy trochu předvídatelnými. Ne však u Holly Black. Zápletka se sice dá očekávat, ale jednotlivé příběhy se vlastně celkem liší, i když pocházejí ze stejného univerza a dodržují určitá pravidla, která paní autorka nastavila. 

I tady sice mají dost důležitou úlohu lidé a různí vílo-lidští kříženci, přeci jen však musím uznat, že pro ně dokázala paní autorka vymyslet trochu jiné role v příběhu, než jindy. Příběh se také neodehrává čistě jen ve vílím světě, ale z velké části v tom lidském, do kterého víly zasahují a – přiznejme to – spíš škodí a využívají než co jiného.

Paní autorka si potrpí na silné ženské hrdinky a víláci jsou především fakt přitažliví (a nebezpeční) muži. Není se ale čemu divit, když jejím publikem jsou z větší části holky. Tenhle, možná už trochu stereotyp, jsem našla samozřejmě i tady. Nedivila jsem se a nevadilo mi to. Kniha mě zaujala a bavila, i když šlo o takovou jednohubku. Svět víl Holly Blackové mě láká a určitě jen tak nepřestane.

Vzhledem ke vzrůstající popularitě autorky u nás i k oblibě tématu věřím, že se časem dočkám i dalších knih z pera Holly Black. Určitě je ráda přidám do sbírky těch, které už jsem četla:

Články o nich jsou zde:

Nejchladnější dívka ve městě Chladu – sice ne o vílách ale i tak stojí za to a nejspíš je i mou nejoblíbenější.

Krutý princ.

Daň peklu.

Anotace:

Hazel žije se svým bratrem Benem ve městě Fairford, kde vedle sebe žijí lidé a kouzelná stvoření přezdívaná Lesní lid. Sjíždějí se sem turisté, aby na vlastní oči spatřili divy pohádkové říše, zejména pak rohatého chlapce. Jenže návštěvníci nevidí nebezpečí, které se zde skrývá.
Hazel a Ben si od pradávna vyprávějí smyšlené příběhy o chlapci ve skleněné rakvi. V jejich vyprávěních je on princem a oni chrabrými rytíři. Namlouvají si, že princ je jiný než ostatní Lesní lidé, kteří uzavírají s lidmi kruté dohody a číhají na turisty ve stínech stromů. Hazel ví, že není možné, že by se rohatý chlapec probudil.
Jenže přesně to se jednoho dne stane….
Celý svět se obrací vzhůru nohama a Hazel musí přijmout roli rytíře, na kterého si kdysi hrála. Je vtažena do víru nové lásky, musí se vyrovnat se zradou a rozhodnout se, na čí straně stojí. Dokáže v této roli obstát?

V podobě románu Nejtemnější část lesa se Holly Black, autorka mnoha bestsellerů, vrací k okouzlujícím pohádkovým příběhům, díky kterým se na počátku své kariéry proslavila.

Eleanor se má vážně skvěle

Nečekejte humor, který je slibován. Čekejte příběh a postavu, která vás dostane.


Autor: Gail Honeymanová
Překlad: Olga Bártová
Vydal: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 352

Můj názor:

Představte si rutinu.

Ráno do práce, potom domů, nakoupit v Tescu, vyluštit křížovku, spát.
Ve středu pravidelný telefonát s matkou.
Každý den stejný, až do pátku. To přibudou v nákupním seznamu dvě flašky vodky a jedině s ní a dlouhým spánkem přežijete víkend až do dalšího pondělí.
A pak znova.

Tak takhle to má Eleanor Oliphantová, hlavní hrdinka knihy. Ženská, která má všechny v paži, je absolutně svá a co je komu po tom, že. Všem ostatním se klidně může její život zdát divný. Jenže Eleanor se má vážně skvěle. Samota, klid a rutina jí vyhovují.
Nebo ne a všechna její samota a odtažitost má jiný důvod?

…

V knize popisuje Eleanor svůj život skoro jako stroj. Bez emocí, bez zahořklosti a občas s ironií. Prostě předkládá fakta o tom, jak každý den žije. V jaké rutině funguje. Nic neočekává, nic nechce, nelituje se.
Pak se ale věci začnou pomalu měnit a vyprávění získává na živosti a Eleanor si pozvolna dokáže přiznat, že to, jak žije, možná není úplně v pořádku a že by možná chtěla něco malinko jinak.

Nejdřív jsem si říkala, že Eleanor není ani tak introvert jako spíš ukázková arogantní asociálka zcela bez porozumění vnějšímu světu (rozuměj: je to kráva). Nechápala sociální vazby, nechápala lidi a ani nechtěla. Upřímně musím říct, že na začátku knihy jsem pochybovala, že s takovou postavou vydržím až do konce.

Postupně, jak se odkrýval její příběh, mi její povaha začala připadat zajímavá a přitažlivá.
Eleanor je upřímná až to někdy hraničí s drzostí nebo povýšeností. Okolí to moc nechápe a stejně ani ona nechápe jejich způsob chování – takovou tu společenskou přetvářku, nepsaná pravidla a zvyky ve skupinách, vztahy mezi lidmi a proč se vůbec potřebují. Ona je sama, spokojená a nic jí nechybí. A pokud je v ní přeci jen nějaká nespokojenost a problém, je pohřbený hodně, hodně hluboko v ní. Tak hluboko, že bude těžké najít k němu cestu.

Telefonáty s její matkou a vzpomínky na dětství byly svým způsobem mrazivé. To jak z nich postupně vycházelo najevo, čím si Eleanor prošla a jak to vlastně všechno je s její matkou a právě těmi vzpomínkami a telefonáty, brrr. Hrozně se mi líbilo, jak se podařilo paní autorce nadávkovat střípky minulosti do současného života postavy. Vždycky jsem se něco dozvěděla jakoby mimochodem, když hlavní postavě něco jen tak uklouzlo a zhusta to byly věci, ze kterých mi fakt zatrnulo. Takovou chuť dozvědět se, co že se to vlastně stalo a zároveň chuť raději nevědět, jsem už dlouho neměla.

Měnit se začala velmi nenápadně, spíš pod tlakem okolí a postupně. Odchylku od svých zajetých zvyků přijala ke svému překvapení docela dobře a sledovat její cestu a změnu bylo neskutečně dobré čtení. Paní autorce se podařilo vyhnout se klišé, která by člověk asi očekával v některých okamžicích Eleanořina příběhu. Postavy, které postupně přibývaly a objevovaly se kolem ní, jsme vlastně poznávaly společně. Eleanor je dosud spíš přehlížela a jednalo se jen o lidi z práce. Díky novému členu pracovního týmu se její okruh známých rozšíří a příběh přivede na scénu skupinu lidí s ne možná okouzlujícími a bombastickými osudy, ale o to víc lidští a opravdoví byli. Protože Eleanor o mezilidských vztazích ví tak málo, stává se jí, že dost často narazí, když se její představy střetnou s realitou.

Na jednu stranu byla kniha odpočinkovou záležitostí, ale skvěle propracovanou psychologií hlavní postavy a jejím osudem skýtala i jistou dávku napětí a mrazivosti. Ačkoliv paní autorka napsala příběh tak, že se dá do hrdinů bez problémů vcítit, nezanechává čtení žádné nepříjemné pocity. Spíš naději, že ze všeho je nějaká cesta ven, jen na to člověk nesmí zůstat sám.
Kniha se čte moc dobře, prakticky sama. Eleanor je zajímavá tím, jakým způsobem o sobě mluví a i když někdy zní jako člověk zcela bez emocí, má zajímavé vyjadřování a chvilkami je až poetická. Rozuzlení na konci mě docela překvapilo, i když jsem tak nějak tušila, že „je něco shnilého ve státě Dánském“. Zákoutí lidské psychiky jsou každopádně spletitá a příběhy založené na tomto stojí většinou za to – stejně jako tento.

Knihu moc doporučuji čtenářům, kteří si potrpí na zajímavé povahy a postavy, které nemají život jednoduchý. Nečekejte nic akčního, kouzlo příběhu spočívá především v osobě Eleanor a jejímu otvírání se světu a vyrovnávání se s něčím, co se jí kdysi, jako dítěti přihodilo.

Anotace:

Nikdy není pozdě změnit svůj život.
Svérázná, asociální Eleanor Oliphantová všechno zvládá sama. Vystudovala klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní a je jí úplně jedno, co si o ní ostatní myslí. Po Glasgow chodí v kožené vestě a s taškou na kolečkách. Nemá žádné kamarády a víkendy tráví s lahví vodky, aby vytěsnila vzpomínky na otřesné dětství. Když ale naváže nečekané přátelství s kolegou Raymondem, začne jí docházet, že takhle to dál nejde a že musí vystoupit ze své ulity.

Doporučuji 2019 - díl druhý

aneb temné a hluboké vody fantastiky...

Můj výběr knih, které jsem loni přečetla a chci je doporučit dál pokračuje druhým článkem a tentokrát zabrousím do hlubokých, temných a lákavých vod fantasy.

Kvalitní a čtivé fantasy s novými nápady se loni překvapivě urodilo. Žánr je prostě na vzestupu a není tak těžké pochopit, proč to tak je. Vybrat ty nejzajímavější kousky však nebyl až zase takový problém. Rozhodla jsem se, že skvělá čtivost mi prostě nestačí a potřebuju Něco! Nejen zajímavý nápad nebo magii, ale i hrdiny, které úplně často nepotkávám a způsob zpracování, který je opravdu nový. 

Odpadla mi tak spousta knih, které sice jsou dobré, ale nepřišla bych o nic tak zásadního, kdybych je nepřečetla nebo místo nich vybrala jinou.

U favoritek vybraných níže bych naopak o něco přišla a zrovna v těchto případech by to byla sakra škoda.

Šedí bastardi - o téhle krasavici z Hostu slyším překvapivě málo a to jsem myslela, že způsobí fakt nadšení. Možná se nechytla jen u blogerů a doufám, že u čtenářů úspěch má, protože Šakal a další poloorci si to zaslouží. Tuhle drsnou, temnou a propracovanou fantasku si fakt nenechte ujít. Je přesně tak akční, vtipná a přisprostlá, jak je potřeba, abyste si užili čtení úplně na maximum.

Článek o knize Šedí bastardi - v přípravě.

Králové Wyldu - další Hostovský kůň v závodu a zase hodně originální počin. Vtipné, svěží, akční a hrdinové jsou skvělí, byť možná trochu za zenitem. To ale neznamená, že se nedokážou ohánět zbraněmi a hláškami. Zamilujete se, za to vám ručím.

Článek o knize Králové Wyldu

Temnější tvář magie - nevím, jestli to není spíš pro mládež, ale podle mě je už na hranici. Kniha má zajímavý nápad a čtivé zpracování. Název zcela odpovídá - s magií hochu hrej si, ale nezadej si. Cena může být vysoká. Něco mi říká, že další díly budou ještě lepší.

Článek o knize Temnější tvář magie 

Vita Nostra - toto vůbec není klasická fantasy, jak by člověk čekal. Ani nevím, jestli je to do fantasy řazené, ale podle mě to tam patří. Je to hodně zvláštní a ne úplně lehké čtení, ale dokáže neskutečně fascinovat a opravdu nutí přemýšlet, co za tím vším, hergot, stojí. Mladší hrdinkou se nenechte odradit.

Článek o knize Vita Nostra

Je dost možné – skoro bych řekla jisté – že mi některá zajímavá utekla. Jestli máte tip na něco, co si prostě musím přečíst, sem s ním.

Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité

Lovkyně s rusými vlasy

Autor: Anežka Marková
Nakladatel: Severočeská vědecká knihovna Ústí nad Labem
Rok vydání: 2019
Počet stran: 164

Můj názor:

Na knize mě zaujal už její samotný vznik. Paní autorka psala svůj příběh v životní etapě, která pro ni byla nesmírně náročná a psaní znamenalo únik do jiného světa od bolavé reality všedních dní. Byla jsem proto připravená být mírně shovívavá, ale kniha žádné úlevy nebo přimhuřování oka nepotřebuje.

…

Když jsem tuhle nabídku e-knihy ke zhodnocení přijala, dostala se ke mně zajímavá prvotina, ze světa Ashkereiya, trochu podobného, jako byl u Zaklínače. Jen ne tolik temná, ironická a bez těch „dospělých aspektů“, které v Zaklínači jsou (vulgarity, drsných vtípků, více popsaného násilí, sex…). Zkrátka trochu víc pro mladší čtenáře. Na čtivosti a zábavnosti příběhu to však nijak neubralo.

Seraphia Tarangui je mladá holka, dcera mocné čarodějky, která se toho času připravuje na povolání Lovkyně. Jako studentka je hodně pečlivá, zvídavá a poctivě dře na tom, aby si splnila svůj sen stát se lovcem. Chodí do školy, kde je šikanovanou a odstrčenou žačkou. Nemá žádné přátele ani blízké lidi, žije sama, pracuje, aby se uživila a studuje. Její povaha je trochu nevyrovnaná, neumí moc navazovat vazby s jinými lidmi (kteří o to z většiny stejně nestojí). Samota jí však nevadí, vždyť bude lovcem a ti dost často putují zemí sami. Věc se změní až ve chvíli, kdy její třídu dostane na starost jiný učitel – lovec Gawyn Savalien.

...

Seraphia jako postava umí překvapit svou cílevědomostí a chutí do poznávání nových věcí. Navzdory tomu, jak se k ní lidé chovají, dokázala nezahořknout a zůstat laskavá a ochotná pomoci. Přesvědčivě na ní bylo ukázané i to, jak asi mladou holku taková šikana a posměšky poznamenají – chybělo jí sebevědomí v jednání s lidmi a obecně byla spíš samotář zabraný do studia a práce. 

Bohužel mi na Seraphii nesedělo několik věcí. 

První byl vztah k jejímu otci. Chci říct – kdo by brečel pro muže, kterého nikdy nepoznal? Ano, vlastně Seraphia ano, protože ona brečela kvůli kde čemu – obzvlášť když se jí někdo něčím dotknul. Vážně. Na lovkyni se rozplakala až moc snadno a zatím co někdy se to pochopit dalo, jindy ani trochu. Celkově měla hodně problém se zvládáním emocí, ale to by mi nevadilo, kdyby ji paní autorka nenechala brečet prakticky v každé situaci (to je ta druhá věc). Na to, v jakém světě žije a jaké povolání by měla dělat, by měl pro ni být pláč až to poslední. 

Emocionálně náročnější situace prostě řešila pláčem a její přecitlivělost mi časem začala vadit. To, že hůř navazuje vztahy s lidmi, bylo pochopitelné a nevadilo mi to – tahle její stránka byla ztvárněna velmi přesvědčivě.

U Gawyna mi chybělo malinko víc charismatu, které měl ze začátku jako učitel, ale částečně se vytratilo, když si začali být se Seraphií bližší. Dost se potom změnil a příval citů, i když pozvolně přijímaný a nijak nepřehnaný, jeho postavě neprospěl. Osobně si však nemyslím, že to je chyba autorky, ale spíš prostoru – na tak málo stránkách neměla dost času si se vztahem hlavních hrdinů pohrát a dopřát mu čas na pozvolné zrání, což by zrovna u tohoto typu postav a povah bylo lepší. Stejně tak u vedlejších postav by pak bylo místo na větší propracování. Na druhou stranu musím přiznat, že to vlastně stačilo i tak, jak to bylo, pokud v knize člověk hledá především oddechovou záležitost.

Přemýšlela jsem, nakolik se v příběhu a povaze hlavní hrdinky odrazila těžká životní situace, které autorka při psaní čelila. A přišla jsem na to, že prakticky vůbec. Paní autorka se dokázala od vlastních strastí oprostit a ponořit se do příběhu s čistou myslí. Patrné to bylo pouze v tom, s jakou realističností pohlížela na zranění hrdinů a jejich případné úmrtí či ohrožení smrtí nebo prožívání toho, když to hrozilo někomu z jejich rodiny nebo přátel. Bylo poznat, že ví, o čem píše, když jejím hrdinům nebylo nejlíp. V celém textu tak mizí taková ta YA-naivita, která obvykle bývá.

Zápletka je malinko podobná Zaklínači. Jen se odehrává o trochu dříve – hlavní hrdinka se na lovkyni potvor teprve cvičí, chodí do školy a je tedy dost mladá. Chyběla jí kvůli tomu dospělácká ztráta iluzí a otřískanost životem. Odvrhnutí ze strany lidí a předsudky zná však taky velmi dobře. 

Nápady – prostředí, magie, uspořádání společnosti – to se mi líbilo. Bylo to zajímavě načaté, ale zajímavost toho všeho by víc vynikla na větším rozsahu a vše mohlo by být podrobněji rozepsáno. Ne že by snad něco působilo odfláknutě, to ne, jen si myslím, že by téhle příjemně čtivé prvotině prospěl větší rozsah než pouhých 164 stran (pdf). Paní autorka by mohla víc rozepsat některé akční situace, cestování, principy fungování magie, boje a pozadí života jednotlivých postav. Postavy samotné by taky získaly více prostoru, i když i na tom málu, co se jim dostalo, byly docela zajímavé a rozhodně ne umělé.

Romantická linka mě překvapila. Paní autorka mě varovala, že jde o romantické fantasy, čekala jsem teda ledaco. Až na mírně zbrklý začátek však byla romantika velmi decentní a příjemná. Žádné hysterické výlevy a žhavé vášně, naopak až překvapivě zralé vztahy s občasným problémem kvůli rozdílu ve zkušenostech, postavení a povahám páru nebo egu jednoho z nich. Nic umělého a přehnaného. 

Díky nedostatku prostoru se nebylo kam rozmáchnout ani v tomto a i když jsem měla zprvu obavu, když jsem viděla počet stran, byla zbytečná. Romantika zabrala minimum scén a mnohem víc patřilo ostatním událostem. Ve vztahu hlavních postav mi nic zásadního nechybělo – jasný důkaz, že méně je někdy více. Pokud bych však měla knihu hodnotit jako čistě romantickou fantasy, bylo by potřeba se do těch emocí přeci jen trochu opřít a nechat je postavy prožít, aby to mohly předat čtenáři. Jenže to by zase chtělo o trochu více stran :)

Knize se nevyhnuly ani překlepy – poskrovnu, ale sem tam přece. Nebylo to nic rušivého, spíš jsem si prostě občas všimla a určitě to nebylo víc než v knihách renomovaných nakladatelů. 

Styl paní autorky mi sedl, čtení příjemně plynulo a na stránkách jsem nenašla žádná místa, kde bych měla chuť přestat číst nebo se nudila. Jediné, co mi na stylu paní autorky trochu nesedlo, byly občas zbytečně učené řeči  - použití cizích slov, která působila v textu trochu nepřirozeně a dala by se bez problémů nahradit českým slovem. 

A taky víc stran – to bych opravdu ocenila, protože svět a příběh do něj zasazený si mě získal.

Případnou další tvorbu budu sledovat a těším se na novou knihu - klidně i ze stejného světa. Myslím, že autorka má co nabídnout a je škoda, že kniha není víc vidět.

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji autorce Anežce Markové. Knihu vydala ve spolupráci se severočeskou vědeckou knihovnou Ústí nad Labem. Pokud knihu chcete, bude nejlépe kontaktovat autorku zde.

Anotace:

Mladá, nadějná, všestranně nadaná autorka, Anežka Marková, knihu napsala v období své onkologické léčby, což byla pro Anežku v dané situaci jediná aktivita, únik z reality a v psaní našla smysl bytí. Kniha je fantazijní, kde se hlavní hrdinka snaží stát lovkyní v magickém světě. Tato lovkyně chce ochránit všechny obyčejné lidi, které magický svět ohrožuje.

Kde zní zpěv krkavců

Autor: Klára Kubíčková
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 224

Můj názor:

Ta obálka! Ta anotace! 

Fakt nešlo odolat a ne, že bych se o to snažila. Jediná moje obava byla, aby toto nebyly jediné skvělé věci na knize. Jak to nakonec dopadlo? 

A proč o téhle knize není víc slyšet?

…

Elfryd je holka s velkou chutí do života a úžasným viděním světa. Dokáže vnímat jeho kouzla a magii, což je pochopitelně dospělým trnem v oku. Přišla o matku a vyrůstá s otcem a nevlastní matkou, která ji zrovna moc nemusí. Podle macechy je Elfryd divoká, nezvladatelná a vůbec se nechová jako mladá dáma z lepší společnosti. K tomu si ještě myslí, že je čarodějka stejně, jako její matka, která zemřela v ústavu pro choromyslné.

Jednoho dne přeteče pohár trpělivosti i u Elfrydina otce a nechá dceru převést do internátní školy na odlehlém ostrově Krkavčí vrch, kde údajně mají s nezvladatelnými a svéhlavými slečnami bohaté zkušenosti a převýchova na dokonalou dámu je zaručená.

Elfryd tedy nastupuje do školy, která je ponurým, nevlídným a studeným místem. A jestli v ní není pro něco místo, jsou to kouzla a cokoliv, co vybočuje z řady.

…

Kniha mě přitahovala obálkou a tématem, který mi připomínal spoustu jiných knih, ale naštěstí se ukázalo, že se rozhodně nejedná o žádnou kopii. 

Samotná škola byla místem, jaké jsem snad v žádné knize zatím nepoznala. Jednak nemá nic, čím by svým studentům zajistila byť jen ždibec pohodlí, dobrého jídla a příjemného prostředí a dvak se vyznačuje přímo brutálními výchovnými metodami. Škola připomínala spíš středověkou kartouzu než výchovné zařízení. 

Dívky byly trestány prakticky neustále za téměř cokoli. Učitelé byli prostě parchanti od nátury a systém „odměn“ za prohřešky a způsob výběru potrestání byl fakt šílený – nějak si neumím představit, jak bych v tom prostředí fungovala já. Bylo vidět, že paní autorka se toho rozhodně nebojí a týrání dětí se nevyhýbá :), nevyměkla a nepovolila ani na chvilku. Přispělo to k věrohodnosti povah učitelů a přesvědčivosti „zla“ obsaženého v příběhu. Není však třeba se obávat obsahu nevhodného pro mladší čtenáře.

Škola je jen holčičí, takže partičku z Elfrydina pokoje tvoří dívky – některé opravdu jsou trochu akčnější než běžné a unylé mladé dámy bez osobnosti. A je to dobře, protože budou muset přežít v prostředí velmi nepřátelském a postavit se krutému zacházení a hnusným trestům. 

Zlo tu ovšem nebylo samoúčelné – paní autorka pěkně vysvětlila, co že za tím stojí a proč se ve škole na Krkavčím vrchu sešel takový výkvět „laskavých“ učitelů. 

Zápletka nebyla složitá a nejspíš jsem něco podobného už někde zahlédla, ale zaujala a líbila se mi. Paní autorka to rozhodně uchopila dobře a pokud tu nějaká podobnost je, není patrná na první (ani druhý) pohled. Ani třetí :) Ne, fakt si s tím nelámejte hlavu. Příběh je dobrý a je originální.

Vyprávění je zajímavě temné a obohacené lehčí detektivně-nadpřirozenou zápletkou, která pobytu mezi vymrzlými zdmi vzdělávacího ústavu dodává na záhadnosti a zajímavosti. Styl psaní není nijak zbytečně komplikovaný, ale dobře přístupný a čte se pěkně. Vyprávění má spád a čtení hezky utíká. 

Kniha není nijak tlustá, ale nevadí to. Bylo řečeno vše, co bylo třeba a další natahování příběhu by ničemu nepomohlo. 

Postavy jsou dobré, člověk se s nimi rychle spřátelí (nebo znepřátelí) ale nejsou piplané vyloženě do hloubky jejich povah, čímž nechci říct, že by byly ploché a odfláklé. Pro účely textu byly přesně akorát, neměla jsem pocit, že by mi u nich něco chybělo. Je u nich kladen velký důraz na sílu přátelství a podporu mezi kamarádkami, které si navzájem pomáhají útrapy vzdělávání na Krkavčím vrchu přežít. Najdou se i situace, kdy dojde na zradu a odpuštění – k obojímu navíc paní autorka dodá opět velmi pádný důvod a jednání postav je díky tomu pochopitelné.

Jediné, co bych asi vytkla je, že mi postavy připadaly daleko starší, než měly být. Vážně jsem měla pocit, že jim je nejmíň okolo šestnácti a v některých situacích i víc. To ale nepovažuju za nijak zásadní chybu. Z mého úhlu pohledu spíš naopak.

Knihu moc doporučuji! Je to příběh, který má velké kouzlo a jsem si jistá, že žádného čtenáře nezklame. Měla jsem z ní stejný pocit, jako když jsem poprvé nakoukla do Bradavic. Tím nechci obě díla srovnávat, ale pokud vás baví podobné knihy jako Potter, zkuste i tohle.

Anotace:

Pohár trpělivosti Elfrydina bohatého otce přetekl. Po mnoha marných snahách vychovat z ní slušnou mladou dámu ji poslal do zapadlého výchovného ústavu pro nepřizpůsobivé dívky na Krkavčím vrchu. Však oni si tam s ní už poradí! Elfryd cítí, že po své zemřelé matce, jíž nikdo neřekl jinak než čarodějnice, zdědila schopnosti, které jen tak někdo nemá. Budou však stačit na to, aby překonala nástrahy přísného ústavního řádu? A co když se ukáže, že není jediná, kdo dokáže čarovat?

Doporučuji 2019 – díl první

aneb Čechy krásné, Čechy mé… a Morava taky.

Tak nějak hluboko v duši nemám ráda to, co se děje pokaždé na konci prosince a v lednu. Nemyslím teď oslavy Silvestra, petardy a ten bordel, co po tom všude je, i když to taky není nic, co by normální člověk dokázal jen tak ignorovat. 

Já mám na mysli typický dotaz většiny lidí/stránek/ knihkupců/nakladatelů/FCB skupin etc. Takové to „vyber nejlepší knihu roku“.

Jako vážně, copak to jde? 

Napříč všemi žánry a s přihlédnutím k počtu přečtených knih. Možná, když jich někdo přečte dvacet a žánrově podobných, tak něco vybrat jde. Ale z padesáti? Ze stovky? Z tolika různých stylů psaní a příběhů, kdy každý zaujme něčím jiným. Z tolika myšlenek, nápadů, světů a oblíbených postav. Vyberte jen jednu a ostatní pošlete do háje. Ha ha, nemožný, pitomý úkol.

Tak já na to půjdu od lesa. Dneska to bude náš český lesík a já z něj vylovím domácí autory, kteří mě letos zaujali a knihy, díky kterým se jim to povedlo. 

Nejsou to nováčci nebo i jsou a dostali mě prvotinou. 

Každopádně se jedná o knihy, které podle mě stojí za přečtení. 

Bude to možná i napříč žánry, protože českých autorů zase tolik nečtu a když, je to většinou fantasy.

Takže tady je domácí lavička, která to se mnou v roce 2019 sehrála na výbornou:

Zřídla – po úspěchu autorčiny prvotiny Krev pro rusalku jsem věděla, že si zřídla nenechám ujít. Kniha se odehrává opět v Brně, ale jinak je to úplně něco jiného. Mě to každopádně skvěle sedlo a nastavila jsem si laťku paní Sněgoňové ještě o kousek nahoru :). Jsem zvědavá na další knihu.

Článek o knize Zřídla

Píseň oceli – Hergot fix, tak tohle byla trefa do černého. Klasická fantasy ve stylu Zaklínače se mi dostala do rukou až skoro na konci roku, ale hlavně že vůbec. Je to přesně to pravé pro milovníky hrdinů, bardů, všech možných potvor (i lidských) a skvělého humoru. Styl psaní je lehoučký jako pavučinka – 600 stránek jsem slupla jako malinu.

Článek o knize Píseň oceli

Kde zní zpěv krkavců – Knihu moc doporučuji! Je to příběh, který má velké kouzlo a jsem si jistá, že žádného čtenáře nezklame. Měla jsem z ní stejný pocit, jako když jsem poprvé nakoukla do Bradavic. Tím nechci obě díla srovnávat, ale pokud vás baví podobné knihy jako Potter, zkuste i tohle. Vyprávění je zajímavě temné se skvělou atmosférou.

Článek o knize Kde zní zpěv krkavců

Čarodějky malostranské – po přečtení tohohle díla vůbec nepochybuju o tom, že jestli někde žijí čarodějky, je to Praha. Protože v tak dokonalé atmosféře, jakou v knize paní autorka vytvořila, se musí každá čarodějka cítit jako doma. Tak pěkně využít prostředí staré Prahy, její pověsti a domovní znamení… No klobouk dolů! Vsaďte se, že po přečtení knihy půjdete ta domovní znamení hledat při první návštěvě hlavního města. Taky jsem hledala :)

Článek o knize Čarodějky malostranské

Drak bere vše – Hanina Veselá je už taková moje stálice. Nevěřím, že by mě nějaký z jejích příběhů zklamal. V tomhle jsem se podívala do známého světa, ale i na místa, která jsem v něm ještě neznala. A hlavně jsem se setkala s mými oblíbenými postavami.

Článek o knize Drak bere vše.

Za pozornost ještě stojí Devět nocí Zuzany Strachotové a Inferium Romana Bureše.

Jak na to tak koukám, do výběru se probojoval jediný chlap. To ale neznamená, že by pánové nepsali dobré knihy. Svědčí to jen o tom, že čtu fakt málo našich autorů a podle toho, jak se mi domácí knihy líbí, je to škoda. 

Jestli máte nějaký tip, sem s ním. Osobně už mám na 2020 nějaká želízka v ohni, ale dobrým doporučením se nebráním.

Jo, ještě: Četli jste něco z toho, o čem tu píšu? Jestli jo, napište mi odkaz na váš článek nebo váš názor.

Anna Klevská: Královna s tajemstvím

Příběh Anny Klevské, čtvrté manželky Jindřicha VIII., první německé královny Anglie.


Autor: Alison Weirová
Série: Šest tudorovských královen (4. díl)
Překlad: Eva Křístková
Nakladatel: BB art
Rok vydání: 2019
Počet stran: 464

Můj názor:

O Jindřichových manželkách už mám načteno dost knih a stejně pro mě toto téma zůstává zajímavé a když se jeho nového zpracování chopí Alison Weirová, nemůže být jiný výsledek než úspěšná a perfektně čtivá kniha.

Tentokrát přišel na řadu příběh Anny Klevské, čtvrté manželky Jindřicha VIII., první německé královny Anglie.

…

Anna Klevská – dáma z německého rodu, kterou provdali za Jindřicha VIII., i když museli tušit, jakému nebezpečí ji tím mohou vystavit. Byla ale doba, kdy ženy nebyly nic jiného než figurkami v politických hrách a prostředkem k získání spojenectví pro svou zemi. A tak se vydala na cestu do daleké země, její jazyk vůbec neznala, aby se provdala za stárnoucího obtloustlého monarchu a posílila pozici rodného Klevska na mapě tehdejší Evropy.

Stala se nejprve královnou, pak zavrženou ženou a nakonec královou přítelkyní.

…

U paní autorky mám ráda její pověstnou pečlivost a zvědavost, se kterou pátrá v archivech, aby na své budoucí postavy vyšťourala každou známou a dohledatelnou drobnost. Vznikají tak portréty osobností a doby, které na mě působí dokonale živě a uvěřitelně. 

Případná hluchá místa si dokáže jemně a s citem pro postavy doplnit vlastní myšlenkou. Na konci v doslovu však vždy uvede na pravou míru, kdy se jednalo o skutečnost a kdy musela některé události upravit nebo si domyslet. Dozvěděla jsem se na konec, co byl tedy prokazatelný fakt a co románová tvorba.

Paní Weirová má obrovský talent přiblížit život v té konkrétní době a vykreslit svoje postavy živoucím způsobem aniž by o nich vynášela jakékoli soudy – názor na tu kterou osobnost nechává zcela na čtenářích. Jejich všeobecně známé osudy dokáže představit natolik osobitě, že i když jsem věděla, co přijde, stejně jsem se u knihy bavila a příběh mě zaujal, jako bych se o životě Anny dozvídala poprvé. 

Příběh je skvěle srozumitelný, není psán nijak přehnaně složitě a vyumělkovaně ani neunavuje suchopárnou nudností. Autorka si na nic nehraje, pouze přibližuje historii čtenářům a činí tak nesmírně čtivou a příjemnou formou. Ani jsem si nevšimla, kolik má kniha stran.

Život Anny Klevské nebyl žádnou zběsilou smrští navzdory tomu, za koho se musela provdat. Paní autorka ji ukázala jako postavu mírnou a rozumnou, i když se (možná) mohla dopustit nějakých přešlapů, které nad ni v příběhu zavěsily pověstný Damoklův meč v podobě nedovoleného vztahu. Tato zápletka se mi jako oživení příběhu moc líbila, i když byla smyšlená. 

Nebylo možné postavit celý děj jen na jejím manželství s Jindřichem, protože byla královnou jen krátce a tak zápletka s Ottou z Wyllichu moc pěkně dokreslila život, který se jinak mohl zdát spíš plytkým. A skutečně – paní autorce se podařilo zachytit příjemný klid a celkem slušnou svobodu života po rozvodu s králem i obavy, které zažívala jako královna. Bylo zajímavé sledovat králova následující manželství očima zavržené ženy, která byla „v bezpečí“ a unikla neblahému osudu ostatních manželek.

Kniha byla rozdělena na čtyři části, ve kterých se popisovalo Annino mládí v Klevském vévodství, její život po boku Jindřicha, další život v Anglii po rozvodu s panovníkem a nakonec poslední etapa po smrti krále až do smrti samotné Anny. 

Některé kapitoly byly částečně propojeny s osudy ostatních Jindřichových žen – ono to ani jinak nešlo, protože Anna už žila, když byl Jindřich ženatý s Annou Boleynovou, když zemřela Jana Seymourová a zažila i manželky, které přišly po ní. Anna byla ta, která je přežila všechny a část jejího života proběhla ještě za vlády Marie Tudorovny. 

Osudy zavržené královny byly také představeny ve světle tehdejší politické a náboženské situace a mihly se i jiné známé osobnosti jak z anglických, tak z evropských dějin.

Ptáte se proč číst znova knihu o osudech této královny a v čem je jiná? 

V tom, že je vše sledováno právě jejíma očima. Některé události líčené v jiných knihách tak chybí, protože jim Anna nebyla přítomna a ani o nich možná nevěděla. Některé jiné jsou tu však navíc, hlavně z jejího života před Jindřichem a po něm. Jedná se tedy o trochu jiný pohled, který doplní celkový obrázek o tom, jak to bylo, nebo mohlo být.

Knihy AW budou vždycky stát za to, i když člověk o dané osobnosti už četl. Z knih o anglických královnách byla tato nejvíc poklidná společně s tou o Janě Seymourové. To však neznamená, že se za života Anny Klevské neudály žádné dramatické věci, které se nesmazatelně vryly do historie. Jako exkurzi do doby a osobnosti  čtvrté Jindřichovy královny mohu tuhle knihu doporučit.

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky můžete pořídit zde. K dispozici je i celá dosud vydaná série o Jindřichových královnách.

Knihy Alison Weirové na bloGu:

Kateřina Aragonská: Pravá královna
Jana Seymourová: Laskavá královna
Královna Alžběta
Normanské královny Anglie
Pád Anne Boleynové

Anotace:

Ovdovělý Jindřich VIII. se hodlá znovu oženit. Z politických důvodů padla volba na německou princeznu Annu Klevskou, jejíž portrét králi učaroval. Anna ví, že není žádná
kráska, a modlí se, aby se mu zalíbila.
Uprostřed zimy připlouvá do Anglie a nedočkavý král jí spěchá v ústrety. Jejich první setkání je však katastrofa. Jindřich je hluboce zklamaný. Snaží se „vyvléct z chomoutu“, ale smlouvy jsou smlouvy. Celý dvůr si o ní myslí, že je naivní a hloupá, ale ona ví, co se odehrává za jejími zády. A má tajemství…