Vražda v ledu

 

Nebýt obálky, vůbec bych si o tuto knihu nenapsala. Obecně si detektivky a sériové vrahy spíš neužívám, ale ta obálka je tak zajímavá, že mě přiměla věnovat pozornost anotaci. A pak jsem si řekla, že mrtvoly žen v ledových sochách jsou vlastně ohromně zajímavý nápad a že si o takovém případu přečíst chci.

 

Anotace:

Jedné mrazivé zimní noci je patoložka Julia Schwarzová zavolána k mrtvému tělu. Na efektně nasvícené ploše na náměstí však vidí jen krásnou ledovou sochu. Při pohledu zblízka si s hrůzou uvědomí, že uvnitř je mladá žena.

Nikdo neviděl, jak se tam socha dostala, nikdo neví, jak byla oběť v ledu uvězněna. Navíc není možné provést pitvu, dokud socha neroztaje. Než však Julia může vzít do ruky skalpel, podivný umělec udeří znovu.

…

V Kolíně nad Rýnem panuje toho roku obzvlášť ukrutná zima. Zrovna v tomto týdnu je to snad vůbec nejhorší. Mrzne, až praští, téměř pořád sněží a lidi chodí zachumlaní až po nosy v šálách a teplých kabátech.

Jaké jiné období by si měl vybrat vrah – umělec, který touží vystavit své oběti v ledových sochách? Jen těžko by hledal lepší podmínky. A tak se jednoho dne objeví první – žena v jednoduchých bílých šatech, zamrzlá v obrovském bloku ledu přitesaném do stejné pózy, jakou zaujímá ona. Je pečlivě nasvícená reflektory a na veřejném místě. Nikdo nic neviděl, svědkové, kteří by pomohli alespoň poodhalit totožnost pachatele, nejsou.

K případu je povolána i patoložka Julia a její partner kriminalista Florian. A začíná závod s časem. Musí rychle najít motiv a odhalit pachatele, protože už za pár dní se u jezera objeví další ledová socha…

 

Musím říct, že jsem se dost těšila. Podstata vraždy a nutnost vyšetřování dávala jasně najevo, že se dozvím něco o tvorbě ledových soch.  Z celého toho případu se trochu ježily vlasy, hlavně po první kapitole, kde byl popsán „zážitek“ první oběti při mrznutí. To byla docela děsivá situace, bohužel pro mě v příběhu spíš ojedinělá.

Příběh svým stylem psaní pro mě naprosto postrádal jakoukoli napínavost. Autorka všechno popsala zbytečně podrobně a názorně sebrala mi i možnost bádat a objevovat. Vysvětlila vše tak, aby čtenáři nic neuniklo a tím z něj tak trochu udělala obyčejného konzumenta, nikoli účastníka zážitku. Chyběl takový ten moment, kdy při čtení sepnou nějaké náznaky a čtenář se posune v pátrání o kousek dál a většinou u toho zůstane úplně paf. No tak tady jsem paf nezůstala.

Co hodnotím kladně je, že se příběh vážně dobře četl. Text nekladl žádný nárok na pozornost a tak byl vyloženě relaxační knihou. Bohužel mě k němu ani nic netáhlo, dokázala jsem knihu klidně na tři dny odložit a ani si na ni nevzpomenout.

 

Postavy mi tentokrát také moc k srdci nepřirostly. Hlavní postava patoložky Julie, byla pro mě naprosto nevěrohodná. Chovala se mnohem víc jako kriminalistka, než soudní lékařka. Špatná a nezodpovědná kriminalistka. Neustále porušovala nějaké zákony při svém šťourání a procházelo jí to proto, že (autorka prostě chtěla?) chodila s vyšetřujícím komisařem – což byl mimochodem vztah postrádající jakékoli city nebo vzájemnou přitažlivost a náklonnost.  Autorka tam prostě chtěla osobní vztahy a problematické k tomu, tak je tam dala. Komplikace s ex, pro které jsem marně hledala v příběhu význam, než prostě proto a poněkud vlažný, ale prý upřímný nový vztah s vyšetřujícím komisařem (Valentin a Florian – já se picnu! Doufejme, že jsou to u našich sousedů běžná jména). K tomu vyšetřujícímu komisaři: To je dost odvážné tvrzení. Julia vyšetřovala daleko víc než on, i když bez povolení, bez pravidel, zbrkle a bez rozmyslu a často protizákonně. On tam prostě jen tak nějak byl, aby měla někoho k sobě, kdo jí umožní přístup k obětem a ukáže její zranitelnou stránku. Přesně tak na mě působil. Byl tam prostě proto, aby tam byl komisař a aby se Julie předvedla i jako citlivá žena, nejen jako patoložka.

Další postavy – ledový sochař, baletky, architektka a další byly možná o něco lepší s trochu zajímavějším vystupováním, ale stejně šustily papírem až hrůza. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že autorka si sice nastudovala vše o výrobě ledových soch, ale baletu a architektuře větší pozornost nevěnovala. Postavy mi vůbec nepředávaly myšlenky a zkušenosti lidí, kteří se těmto oborům věnují. Mluvili o svých činnostech, které měly provádět s vášní a naprostou oddaností, které byly jejich největší ambicí, jako laici zvenčí.

Postavy prostě působily jako – s prominutím – bezduché loutky, které se pohybují od místa k místu a říkají naučené repliky. Nevěřila jsem jim strach, lásku, ambice… prostě nic.

 

Autorka postupně střídala postavy, o kterých vyprávěla. Tím bohužel ubírala na pozornosti vůči lince vyšetřování. To bylo dost snadné, protože nudnější vyšetřování jsem asi nečetla. Měla jsem tak sice možnost jednotlivé postavy poznat, ale dopředu bylo jasné, proč tam jsou – věděla jsem: tohle bude podezřelý, ale ne vrah, i když k němu autorka navádí – naváděla až moc nápadně. Věděla jsem, že dámy, které sleduje, budou další oběti. Dokonce jsem věděla, co přesně si myslí vrah a proč to dělá tak, jak to dělá. Pohled vraha mi obzvlášť vadil, bral mi možnost pátrat nad jeho motivací. Navíc v jeho kapitolách bylo jasně zřetelné, proč to nemohou být ti, které policie podezřívá.

 

Z výše psaného je jasné, že mě kniha spíš zklamala. Upřímně, kdybych ji neměla od nakladatele, nejspíš ji ani nebudu dočítat, protože mě prostě nedokázala zaujmout stylem psaní, ani postavami, ani zajímavým vyšetřováním. Jedinou zajímavou věcí pro mě zůstávaly mrtvoly v ledu. Myšlenka na to byla divně zrůdně krásná. Ony byly taky to, co mě přivábilo ke čtení.

Možná byla chyba i to, že jsem začala číst od třetího dílu v sérii. Nejsem si však jistá, jestli by čtení od začátku nějak vylepšilo můj názor. Možná – hodně možná - na postavy, ale na styl psaní těžko.

Dobrá zpráva pro ostatní čtenáře je, že jsem se svým názorem osamocená. Kniha, i když ne celá série, má velmi dobré hodnocení na databázích a dost nadšených komentářů. Nejlepší bude, udělat si svůj názor :)

 

Za knihu i tak moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Někdy to prostě nesedne :) 

Pokud vás příběh ledových soch láká nebo patříte k fanouškům autorky, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Catherine Shepherd

Série: Julia Schwarzová a Florian Kessler (3. Díl)

Překlad: Rudolf Řežábek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 304

 

 

Dědictví krve

 

Dědictví krve je už druhou knihou přečtenou v jednom čtvrtletí, od které jsem moc čekala a dostala málo. Tedy v tomto příběhu to bylo ještě horší, protože jsem vážně uvažovala, že to nedočtu. Jako vždy se níže doberu k tomu, co mi vadilo a proč. A příště si dám většího majzla, abych nenaletěla na marketingovou vábničku. Jo a mimochodem, jsem stopro přesvědčená, že s tímto názorem budu jediná. Nebo aspoň jedna z mála.

 

Anotace:

Princezna Ana strávila celý svůj život v paláci. Když ji obviní z vraždy jejího otce, musí uprchnout, aby našla pravého vraha a prokázala svoji nevinu. Sama to rozhodně nedokáže. Ale existuje vůbec někdo, kdo by jí byl ochoten pomoci? Jeden adept by tu byl: prohnilý podrazák Ramson se srdcem černějším než ta nejtemnější noc. Ten má sice vlastní plány a tajemství – ale brzy zjistí, že Ana je nebezpečnější, než si kdy vůbec představoval.

 

…

 

Anotace (a markeťácká kampaň před uvedením knihy) slibovala několik úžasně lákavých věcí: prohnilého podrazáka, nebezpečně mocnou holku, krutý svět, v němž vládnou mocní a bezohlední a utiskují ty skutečně mocné, kteří si to bůhví proč nechají líbit. Také to měl být příběh o tom, jak je těžké vyrovnat se sám se sebou, se svými schopnostmi a tím, že vám všichni říkali, jaká jste zrůda. S tím, že máte moc, která ubližuje, pokud ji neudržíte pod kontrolou.

Toto všechno, pokud by se to dobře napsalo, nabízelo příběh na YA skutečně velkolepý.

Takové to být mělo. A teď k tomu, jaké to opravdu bylo:

Svět v této knize je skutečně krutý. Silnější požírají slabší, zlo triumfuje a kvete. Vládnou mu členové podsvětí předstírající příslušnost k vysoké společenské vrstvě. Máš prachy, jseš elita. Korupce prorůstá odzhora až dolů. Nejlépe se daří těm nejhorším – podvodníkům, otrokářům a dalším bezskrupulózním existencím. Je potřeba podrazit ostatní a všechno jim sebrat dřív, než to oni udělají tobě. Magie spojená s přírodními silami existuje, ale nic dobrého svým uživatelům nepřináší – jsou zotročování, vykořisťováni, je jimi pohrdáno. Vládce, ne vlastní vinou slabý, to buď nevidí nebo vidět nemůže. A v tomto světě jedna osamělá dívka, neprávem obviněná ze zabití otce, hledá spravedlnost a pomstu. Aby ji nalezla, musí se spojit se zločincem Ramsonem Sedmilhářem.

Na příběhu se mi líbilo právě tohle – přesvědčivě vykreslené podsvětí a politická situace v zemi. Obojí bylo tak kruté a nemilosrdné, až opravdu zamrazilo. Pocity bezmoci a nespravedlnosti byly k nalezení všude a fakt jsem reálně přemýšlela, jak se hrdince – byť nadané velkou mocí – podaří s tím něco udělat.

Zaujala mě inspirace Ruskem. Ať už to bylo zimní podnebí, podobné jídlo nebo slovník, dalo to příběhu zajímavý rámec. Výhradu mám jen k tomu, že určité výrazy mi za chvilku lezly dost na nervy, protože je autorka používala až moc často. Zimní podnebí samotné znesnadnilo hrdinům útěk a pobyt mimo města – to bylo dobré. Nápad se spřízněnci i to, jak jsou zotročování a využívání poskytl zneužívanému lidu přesně tu hladinu zoufalství a bezmoci, aby mohl přijít nějaký ten boj za jejich osvobození se silnou hrdinkou v čele. Navíc byli dostatečně mocní, aby mohli bojovat proti utiskovatelům, když je někdo sešikuje. To dává základ pro opravdu epický příběh, kde silná hrdinka obdařená velkou mocí může najít cestu sama k sobě a skrze soucit s utlačovanými všechno změnit.

Základ je dobrý, ale to málokdy není. V tomto příběhu se však opět ukázalo, že pokud v sebelepším příběhu bude postava hlavního hrdiny, která stojí za nic a vztahy násilně vecpané do nějaké šablony, bude působit rozpačitě i ten sebelepší příběh. A to přesně bylo to, jak se kniha četla – rozpačitě. Prostředím, zápletkou a politickou situací jsem měla nakročeno k dospělé fantasy a postavy a vztahy mezi nimi mě pořád tahaly do celkem průměrné YA.

Takže k těm postavám:

Začnu se spřízněnci moci. K záporákům se vyjadřovat nebudu, protože ti byli úžasní vesměs všichni. O kladných se to už bohužel říct nedá. Celé čtení mě napadá otázka, proč by vlastně měli mít jiný osud. Jen proto, že je někdo trápí tak si zaslouží změnu? Oni byli tak nijací, že mi to bylo úplně fuk. Bylo jich hodně a o žádném jsem se nedozvěděla nic moc osobního. Prostě šedý dav. Bylo těžké vnímat, jak trpí, když mi k nim autorka zapomněla vybudovat nějaký vztah. Měla jsem se spokojit jen s tím, že můj morální kompas ví, co je dobře a co špatně? Kladným chyběly osobnosti a příklady útlaku – ti, u kterých bylo ukázáno, jak trpí, vypadali, že je jim to buřt. Kladné postavy byly prostě všechny vesměs divné a nezajímavé. Autorka útočila na city čtenáře, ne na dobře propracované budoucí odbojáře. Ani jsem jim vítězství nepřála, protože svět s těmi zápornými byl prostě zajímavější.

Přesně jsem věděla, kdo kdy umře, aby nakopl hrdinku k vyšším výkonům. Kdo půjde z cesty, kdo se pro hrdinku obětuje. Kdo se do ní zamiluje a jak strašlivě se kvůli tomu změní jeho dříve přesvědčivě vybudovaná osobnost. Karty mezi postavami byly navíc špatně rozdané. Ana mohla být úplně vynechaná a nic by se nestalo nebo mohla uchopit věci jinak. Ona se neměla snažit o dobro. Mnohem lépe by se tu vyjímalo prostě zlo – sedělo by to do pojetí knihy. Vidět vytloukat klín klínem by bylo originální a podstata magie hlavní hrdinky na to byla lépe uzpůsobená. Svět v této knize nebyl pro dobro připravený. Mnohem víc dobra, i když špatně provedeného jsem viděla u hlavního záporáka a asi bych mu dokázala víc fandit než Aně. On měl potenciál něco změnit. Ona ne. Ji totiž zajímala jen křivda spáchaná na ní osobně a o lidi okolo se starala jen tak, protože se to pro hrdinu prostě sluší.

Vážně přemýšlím, jak je možné, že kladné postavy mi pokazí celý příběh.

Pojďme teď na hlavní ženu a hlavního muže.

Líbil se mi začátek ve vězení a setkání Any a Ramsona. Vypadalo to na správné temno a začátek nucené spolupráce a obchodního partnerství na ostří nože.  Jenže už v úvodních scénách se hrdinka předvedla tak, jak se bude předvádět po většinu knihy – nána, která všem na všechno skočí, načež se naštve a udělá nějakou blbost. Kdyby neměla svou moc a nepomáhali jí lidi okolo, nepřežila by ani deset minut. Naštěstí v poslední třetině knihy se dokázala vzchopit k nějakému výkonu, který byl hodný aspoň vlažného potlesku. Konečně se přestala babrat ve svém trápení a rozhodla se pro trochu hrdosti. Jenže špatný první dojem už se na posledních pár stranách napravit nedal.

Většinou je hrdinka naprosto blbá a nepoučitelná. Své iracionální chování opakuje pořád dokola, stále se motá v těch samých rádoby šlechetných výbuších vzteku a pokaždé ji dostanou do potíží. A nejen ji, ale i všechny kolem. Kdyby se totiž jen na chvilku zastavila a zamyslela dřív, než začne šplouchat krvavou magií, třeba by spousta lidí přežila, třeba by na sebe nestrhávala pozornost přesilovky grázlíků a třeba by pak mohla něco udělat pro ty, jimž tolik touží pomoct. Jenže ona jim svými akcemi bez rozmyslu jen škodí. A poučí se z toho? Ne. Proč taky? Ono totiž kdyby paní autorka nevyvolávala akce takto, nejspíš by se v knize spoustu věcí nestalo a kniha by byla o půlku kratší. A ještě nudnější. No dobře no, aspoň se něco dělo, ale autorka si tím způsobila, že tu kačenu fakt nesnáším a většina děje mě štvala. K ohromné moci je totiž potřeba dát hrdince ještě něco dalšího ohromného – mozek.

Líbilo se mi, jakou potíž měla hrdinka s ovládáním moci, ale vadilo mi, že se chybami vůbec neučí. Ocenit na ní musím jedno. Váhala, jestli svou moc užívat, když je tak nebezpečná a snažila se být opatrná a neubližovat. Sice by bývalo lepší svůj dar přijmout a naučit se s ním zacházet, ale uznávám, že k tomu neměla moc podmínky, protože jí bylo od mala vštěpováno, že se za něj má stydět, potlačit ho a nebýt zrůdou.

Ramson byl sebestředný kretén. Takže se ke kačeně docela hodil. Jedno se mu ale musí nechat. Byl to přesvědčivý kretén. Lhář a podvodník od nátury. Autorce šly rozhodně lépe postavy zkažené, zlé, arogantní… a Ramson byl toho důkazem. Vlastně musím říct, že právě on mě nesmírně bavil, když jsem si na jeho přístup k životu zvykla. Bavilo mě, jak jsem pořád musela zvažovat, co mu věřit a co je jen účelová lež. O to více jsem nepochopila jeho proměnu v zamilovaného pitomečka, který se z ničeho nic přestal starat sám o sebe. Jakoby mu vzali půl mozku a začal najednou dělat stejné nepromyšlené hlouposti jako Ana.

Kdyby mezi ně nenacpala autorka nějaké citečky a Ramson zůstal parchantem a ona nánou, kterou využívá, bylo by to lepší a už jsme u jádra problému. Tento nápad nebyl dobrý pro zpracování v YA ranku. Mnohem více by mu slušela dospělá fantasy. Už jen vzhledem k prostředí a poměrům v království. Ana by pak nejspíš dostala lepší roli královny mrchy a byla by to ona, proti komu se vede boj. A byla by děsivá – všechny její strachy, slabosti a obrovská moc, to by bylo něco, kdyby se to rozmázlo do pořádného šílenství. I motivace záporáka a jeho projevy v příběhu, které byly skvělé, si zasloužily lepší uchopení – to záporák byl ve skutečnosti hrdinou. A upřímně, příběh měl nakročeno k tomu, aby dopadl blbě – hrdinové se budou muset ještě moc změnit, abych jim uvěřila, že mají na to zvítězit. A vlastně je mi fuk, jestli to udělají, protože vracet se do příběhu nebudu.

 

I přes některé zajímavé momenty se mi kniha četla poměrně špatně. Na začátku to bylo ještě dobré, ale postupně to šlo dolů. Nic mě nenutilo ji otvírat, moc se mi do čtení ani nechtělo. S postavami mi nebylo příjemně a jejich osudy mě nezajímaly. Pod slupkou tohoto příběhu jsem viděla tak obrovský potenciál, že nemůžu odpustit autorce, kam příběh tlačí. Není to ale můj příběh a tak můžu jen konstatovat, že pro mě kniha není a do dalších dílů se nepustím.

 

O knize:

Autor: Amélie Wen Zhao

Série: Dědictví krve (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 400

Paříž je vždycky dobrý nápad

 

Knihu jsem si vybrala, protože byla chuť na nějakou zajímavou romantiku. Tato měla být spojena s cestováním do tří lákavých zemí, přičemž korunu tomu měla nasadit Paříž. Osobně tedy nepovažuji Paříž za královnu romantických měst, ale říkala jsem si, že to i tak bude stát za to.

 

Anotace:

Uplynulo už sedm let od doby, kdy Chelsea Martinová podnikla své evropské roční dobrodružství. Potom se musela nečekaně vrátit, a tak se vrhla na kariéru. Když jí otec zničehonic oznámí, že se bude ženit, Chelsea si uvědomí, že tak trochu zahořkla a její život se zastavil. A s tím se v žádném případě nehodlá smířit!

Proto se rozhodne cestu zopakovat a najít své staré já. Chce se znovu podívat na místa, která kdysi navštívila a kde byla opravdu šťastná. A ano, chce se znovu setkat i se svými tehdejšími milenci: Colinem v Irsku, Marcelinem v Itálii a Jeanem-Claudem v Paříži. Kdoví, třeba jí jeden z nich pomůže najít radost ze života.

…

Hlavní hrdinka knihy Chelsea Martinová je zajímavá žena. Nejspíš bych ji nazvala zapřisáhlou kariéristkou bez osobního života, kdyby ovšem nebylo dvou věcí. Chelsea pracuje ve společnosti, která získává od bohatých dárců peníze na výzkum rakoviny. Všechnu svou energii a čas tedy směřuje k dobré věci – a to nelze nikomu vyčítat ani náhodou. A tou druhou věcí je důvod, proč je taková osamělá, odtažitá a cele oddaná práci. Když byla těsně po škole, zemřela jí maminka na rakovinu. Chelsea se potom hodně uzavřela a dosud se s její smrtí nedokázala úplně vyrovnat, i když je to už sedm let.

S Chelsea jsem se seznámila za poněkud trapné okolnosti. Ve svatebním salonu, kde jí její otec oznámil, že se chystá uzavřít sňatek se ženou, kterou zná teprve dva týdny. Chelsea je z té novinky málem na mrtvici a dost nepěkně se mu to snaží rozmluvit. Její zloba a chladná nepřejícnost a neschopnost projevit radost z toho, že si dlouho osamělý otec našel ženu, mi hrozně vadila. Nehledě k tomu že Chels neměla naprosto právo se mu plést do života a dávat mu rady po té, co jí jasně sdělil, že se rozhodl a o její vměšování se do věci nestojí.  V ten moment u mě převážily antipatie k ní a trvalo opravdu hodně dlouho, než se zmírnily.  Později jsem pochopila, v čem byl problém a dokázala jsem s ní i soucítit. Bohužel jsem k ní už nedokázala najít ten správný vztah celou knihu a fandila jsem místo toho jejímu kolegovi a největšímu nepříteli Jasonovi. Zprvu tedy hlavně proto, že jsem naprosto nedokázala pochopit, proč ho Chels tak stírá a bylo mi ho líto. 

S Chelseiným postojem měla problém i její sestra a neváhala jí promluvit do duše. Výsledkem bylo, že Chels vyráží na cesty do Evropy, aby si přesně zopakovala cestu, kterou absolvovala jako mladá a znova nalezla štěstí a lásku, kterou přitom cítila. Má v úmyslu se setkat se svými bývalými milenci a vyzkoušet, jestli by mezi nimi nemohla znova vzplanout sejná láska, jako dříve. Doufá, že ano a že bude s jedním z nich konečně zase šťastná.

A tak její cesta začíná:

První kroky ji zavedou do Irska, kde kdysi pracovala v hospodě a poznala Colina z ovčí farmy. Jejich láska tenkrát byla úžasná, jenže Chelsea si už v mládí uměla jít za svým a tak milému Colinovi zlomila srdce, aby mohla pokračovat v naplánovaném poznávání Evropy a nasmlouvaných brigádách.

Druhá zastávka je v Paříži, kde tenkrát poznala úžasného bohéma Jean Clauda. JC byl šik světák, lichotník a hezoun. Jeho ambice směřovaly k módnímu návrhářství a tak nepřekvapí, že právě tím se v současnosti živí. A krásnými šatičkami a večírky boháčů bude blbnout Chelsea hlavu. Paříž je ale možné si vychutnat i jinak, romantičtěji. A právě i na tohle dojde.

Poslední Chelseina štace je slunná Itálie, vinice pod hradem a dokonalý hradní pán – vinař Marcellino. Sem by mi asi Chels zapadala nejlépe a právě tady se mělo rozhodnout, jestli si nakonec vybere lásku z minulosti nebo tu současnou.

 

Musím říct, že jednotlivé návštěvy ve mně zanechali dost uspěchaný pocit, což byla vlastně i pravda. Chelsea se všude zdržela spíš jen pár dní než nějak vyloženě dlouho. Zároveň to však stačilo, abych pochopila, jakou dívkou na tom kterém místě Chelsea byla a co ji táhlo k tomu zažít to znova. Jenže ono se to pořád nedaří, protože život a lidé už jsou o sedm let jinde a Chels zatím nepochopila, že i její štěstí bude nejspíš nějaké nové, na novém místě a s novým člověkem, který ji bude mít rád takovou, jaká je teď. Její umanutost a zatvrzelost, se kterou trvala na dokončení své cesty, i když už tušila, že tím může přijít o hodně, byla pro mě nepochopitelná.

Pochopitelně dojde na šťastný konec a kupodivu nastane přesně s tím mužem, na něhož jsem sázela od chvíle, kdy se na stránkách objevil. Stopro to uhodne každý, protože je to prostě hodně průhledné a v žánru obvyklé. Tady je ale jejich sbližování popsáno tak dobře a vtipně, že to prostě bude bavit. Taky ručím za to, že ho budete milovat, protože to prostě jinak nejde. A vůbec nebude vadit, že budete tušit konec, protože přesně o tyhle dobré konce nám všem jde, když otevíráme podobnou knihu.

Celý příběh je vlastně o hledání sebe sama a něčím, co bych nazvala jako honem za chimérou mládí. Kdo z nás někdy neměl chuť někam se vrátit a zopakovat si nějaké šťastné období? Chels přesně to udělala, jenže zapomněla na jednu důležitou věc – lidi se mění a jen těžko se vracejí k bývalému já, když jsou bohatší o jiné životní zkušenosti a setkání. Často taky to pro vás nejlepší máte celou dobu před nosem, jen se vám to zrovna nechce tak úplně vidět, protože se, stejně jako Chelsea raději honíte za přeludy a duchy z minulosti. Tohle byla v příběhu vlastně docela hezká myšlenka.

Kniha mě bavila, i když Chelsea nebyla typ hrdinky, se kterou bych mohla dýchat stejný vzduch. Do příběhu se ale hodila a roli hlavního hrdiny mi bohatě zastal její kolega, který byl naprosto úžasný. Pokud máte rádi romantiku na cestách, bude se vám příběh určitě líbit také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cestu za hledáním štěstí a lásky se můžete vydat zde.

 

O knize

Autor: Jenn McKinlay

Překlad: Jiří Kobělka

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376

Bridgertonovi: Nevhodný návrh

 

Na třetí díl jsem byla po stoupající kvalitě dílů předchozích natěšená na maximum. Začala jsem knihu číst hned ten den, kdy jsem si ji donesla domů. A druhý den ráno jsem ji dočetla. Systém čtení start-cíl naznačuje, že autorka opět zaujala. To jo, to zase nemůžu říct. Jenže tentokrát mám ke knize výhrady a ne malé. A jsem nejspíš jediná, komu třetí příběh Bridgertonů v nějakých ohledech vadil.

 

Anotace:

Rok 1815.

Sophii Beckettové se nikdy ani nesnilo, že se jí podaří vklouznout na vyhlášený maškarní ples lady Bridgertonové, natož se tam seznámit s “krásným princem”. Přestože je dcerou hraběte, zlá nevlastní matka ji odsoudila do role služebné. Teď se však Sophie v náruči šaramantního a pohledného Benedicta Bridgertona cítí jako princezna. Bohužel s vědomím, že až odbije půlnoc, kouzlo vyprchá…

 

…

POZOR! Níže může být nějaký ten malý spoileřík, i když pochybuji, že knihu jako je tato, lze vůbec vyspoilovat, když je každému všechno předem jasné.

…

Na začátku bylo nadšení ve stylu: „Jé, to je jako Popelka, Benedict uloví Popelku“. Ano, začátek příběhu asi do strany šedesát skutečně připomínal převyprávění známé pohádky. Sirotek vyrůstající na šlechtickém sídle s otcem, který se sice stará, jak mu smysl pro povinnost velí, ale nepřizná se k otcovství. Nevlastní matka, která si do manželství přivede dvě dcery a schovanku muže nenávidí. Smrt otce, zotročení nešťastné dívky a osudový ples. Prostě všechno jako v Popelce.

Postupně se vše začalo ubírat vlastním směrem a popelčí příběh nabyl nepěkné reality vztahu mezi dobře situovaným a společensky na úrovni mužem a ženou, která na takový vztah nesmí ani pomýšlet. Maximálně snad může být dobře ukrytou milenkou. Protože slušní mladí muži se přeci nežení s nemanželskými dcerami a už vůbec ne se služkami.

Z výše napsaného je tedy zřejmé, že Benedict svou vyvolenou potkal na plese – maškarním pochopitelně, aby nepoznal kdo to je a mohl ji po půlnočním úderu zvonu začít hledat. Jenže osud zamíchal kartami a jemu nebylo souzeno zjistit, kdo byla dáma, která ho očarovala.

Sophie, protože to byla ona, což je známo od prvních stránek, mezitím musí opustit Londýn, protože nevlastní matka ji vyžene z domu. Protlouká se, jak umí a nemá vůbec jednoduchý život. Nakonec se ale na dívku dost vláčenou životem usměje štěstí. Na venkově se opět setkává se svým princem. Jenže po dvou letech, bez prostředí plesu a krásných šatů ji Benedict nepozná. Vidí jen to, co má vidět – služku…

 

 

Třetí kniha v sérii si opět udržela onu ukrutnou čtivost, která mě na podobných příbězích baví. Jakmile jsem ji otevřela, svět anglické lepší společnosti mě úplně pohltil.

V hledáčku všech matinek a svobodných dcerunek (jakož i paní Whistledownové) byl tentokrát druhý z bratrů Bridgertonových Benedict. Byla jsem na něj zvědavá, protože v předchozích knihách se moc neprojevoval a ani v seriálu se spíš necpal do popředí. Věděla jsem o něm jen to, že se ženit nechce, nemá žádnou představu o manželce a moc rád kreslí.

První scéna na plese byla ukrutně dokonalá a úplně mě strhla k dalšímu čtení, i když většina knihy byla plná takových těch obvyklých situací známých z podobných knih. U předchozích dílů to tak taky bylo, což mi nevadilo, protože mezi páry byla ukrutná chemie. Tady bohužel až tak úplně nefungovala. Pár mi tolik nesepnul, jako v předchozích dílech už jen proto, že své hrdiny autorka natlačila do nerovného postavení. A Benedict, který toho radostně využil, mi právě proto moc nepřirostl k srdci. Dění na stránkách daleko víc připomínalo klasické historické romance, které vůbec nemusím.

Navíc Benedictovo chování mu dalo, i přes urputnou snahu o slušné vystupování, tak trochu roli slizáckého šlechtice, který je schopný mít pracky všude a odhodlaný prosadit si svoje. Jeho gentlemanství vyznívalo spíš jako póza a občasné chování k Sophii trochu moc povýšenecky. Sice tak vynikla Sophiina tvrdohlavá potřeba zachovat si slušnost a úroveň, ale bohužel na mě úplně nefungovalo ani toto. Ano, ona byla vychovaná jako šlechtična, odmítala tedy klesnout na úroveň vydržovaných milenek, na druhou stranu se v jistých situacích zase tak moc necukala, i když to podléhání autorka vydávala za její vůli.

Paní autorka se taky snažila vykreslit potíže, které by Benedict měl, kdyby si vzal dívku společensky nevhodnou, i jeho dilemata z toho plynoucí. Jako dobrý, to by v té době zvažoval každý chlap a žádného by svatba ani nenapadla. Spíš by ho napadaly ty samé věci, jako Benedicta. Mně jen moc nesedl způsob jeho uvažování tak, jak byl představen. Na jednu stranu přitahovaný Sophií se jí snažil nadbíhat a dost nevybíravě ji tlačil do role milenky – nedostala na výběr ani po odmítnutí. Na druhou stranu ji miloval a toužil se zachovat čestně. Kdyby si s ní ale nezačínal nic dříve, než se rozhodne, nemusela by mezi nimi půlka neshod vůbec vzniknout a on mohl být podaný daleko lépe. Pak by se příběh vyhnul mému srovnávání s milostnou romancí a autorka by se vyhnula šabloně, na kterou tu plivu špínu, protože jsem ji četla tisíckrát a pokaždé se stejným výsledkem. Je to laciné a rozhodně bych to nečekala v sérii, jakou jsou Bridgertonovi. Ti, ač dosud průhledně romantičtí, nikdy lacině nepůsobili.

Autorka by musela příběh postavit úplně jinak a myslím, že by to celé dopadlo o poznání lépe – tedy by to daleko méně připomínalo kýčovitou historickou romanci, kde jde jen o lechtivé scény. Zde byla sice jen jedna lechtivka a bez nějakých výrazně podrobných popisů, ale v podstatě celý vznikající vztah těch dvou byl založený na Benedictově nátlaku z pozice výše postaveného muže vůči služebné. K tomu mohlo dojít jen díky jejich rozdílnému postavení a už jsme zase u toho, co mi na tom neštymovalo. Co je na tom romantického, když muži podlehne holka, která nemá kam jít a on má tak skvělé možnosti s ní manipulovat podle svého? I když se s ní nakonec ožení – a to není spoiler, protože je to každému jasné už od přečtení anotace. Autorka mohla tohle jejich postavení využít a ukázat, že to jde i jinak a i takové romantické klišé by mohlo být perfektně funkční. Myslím, že by čtenářkám ani nevadilo, že přijdou o pár žhavých scének a ozobávání hlavního páru. Vždyť přeci přitažlivost a náklonnost může stát i na něčem jiném než na fyzických projevech.

Problém jsem měla taky v tom, že na takové čtivo o lásce až na věky „úderem blesku“ nejsem moc stavěná. Raději mám, když vidím, jak vztah vzniká, což v prvních dílech bylo a v tomto třetím jsem měla nalinkováno od prvního setkání. Tanečky, které pak ti dva předváděli, působili opravdu jako maximální klišé přesně podle zaběhnutých šablon pro knihy o nerovném vztahu. Od autorky bych rozhodně očekávala víc.

Abych nežehrala jen na to, jaké rány schytal od autorky Benedict, musím se zmínit i o hraběnce Aramintě, nevlastní matce Sophie. Její nenávist mi připadala až přehnaná a skutky, které vůči Sophii podnikala, vyznívaly spíš jako parodie. Ani ona jako postava nezapadla do stylu série, jaký si autorka vytvářela od prvních dílů. Mělo to být přeci o lepší společnost, možná lehká parodie ve stylu Austenové. Tak proč měla potřebu vytvořit postavu, která se většinu času chová jako dementní kráva, která o lepších mravech v životě neslyšela, a podrývá tak vlastní postavení v době, kdy postavení ve společnosti bylo klíčové?

Samozřejmě byly i věci, které se mi na knize líbily. Nejdříve už zmiňované prostředí lepší anglické společnosti a mlenice na svatebním trhu. Toho jsem si tady užila méně, protože Sophie z pochopitelných důvodů moc plesů nenavštívila a na manželství nebyla také žhavou kandidátkou. Zase byl ale jako bonus představen život služebné a zmíněny i takové aspekty života komorných a služek, nad kterými normálně moc nepřemýšlím. Dál taky špičkování mezi bratry i mezi Sophií a Benedictem. V jiskřivých dialozích autorka na kvalitě neubrala a i tady bylo možné si je opravdu užít. Dobrá byla také první třetina knihy, když ještě děj setrvával v lepší společnosti, do chvíle, kdy slepice Araminta Sophii vypakovala z baráku. Pak už to bylo slabší, omezené více méně jen na Sophii s Benedictem a jejich podivný nevhodný románek. Musím taky uznat, že pro Sophii a její argumenty proti vztahu s Benedictem jsem měla pochopení. Ona si uvědomovala více než on, co by ji to stálo, kdyby mu byla po vůli. On sám riskoval až na konci, kdy se rozhodl zachovat čestně.

Ze třech dílů, které jsem zatím četla je Nevhodný návrh nejslabším. I tak se mi ale kniha četla celkem pěkně a v knihovně si ji nechám. Jen si nejsem jistá, že se zrovna k tomuto dílu budu vracet. Myslím, že tady to paní autorce trochu ujelo. Možná ve snaze zrealizovat svůj nápad s Popelkou, šlápla kapku vedle. Nebo jsem prostě měla po prvních dílech vysoká očekávání a odchýlení od nastaveného kurzu mi nesedlo. Na sérii každopádně nehodlám zanevřít a do dalších dílů se určitě pustím.

 

P.S.: Proč se museli hned brát? Mnohem realističtěji by na mě působilo, kdyby Sophie žila jen v pozici milenky, ale v podstatě jako manželka, protože Benedict by do konce života jinou ženu nechtěl? Ale tak nic, můj příběh to není :)

 

Další knihy v sérii na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (3. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání 2021

Počet stran: 317

 

Beze svědků

 

Když jsem se pouštěla do této knihy, neměla jsem moc vysoká očekávání. Věděla jsem, že to bude napínavé, že půjde o záhadu zmizení dítěte a to mi stačilo k tomu, abych měla chuť si knihu přečíst. K tomu jsem už věděla, že autorka umí psát – četla jsem od ní knihu Pod dohledem, která mě zaujala pro svou propracovanost povah jednotlivých postav. Věřila jsem tedy, že tady tomu nebude jinak.

 

Anotace:

 

Deset let čeká Laurel Macková na odpověď, co se stalo s její zmizelou dcerou Ellie. Milovanou, obdivovanou a bezproblémovou. Jednoho dne odešla do knihovny a od té doby ji nikdo neviděl. Pátrání vyšumělo do ztracena, nenašla se jediná stopa, jediný svědek. Pak přijde telefonát od policie. Našly se Elliiny ostatky. Jenomže pořád nikdo neví, co se dělo těch deset let. Unesl ji někdo? Utekla z domova?

Zoufalá Laurel potkává šarmantního Floyda a jejich zprvu nevinný flirt rychle přeroste v hlubší vztah. Laurel věří, že ji v životě zase potkává něco hezkého. Jenomže setkání s Floydovou dcerou Poppy otevírá hluboké rány… Malá Poppy je totiž neuvěřitelně podobná zmizelé Ellie, když byla malá.

Nenápadné okolnosti se pomalu propojují a Laurel konečně nachází odpovědi. Ale opravdu chce znát celou pravdu?

 

…

 

 

V knize jsou základem vyprávění dvě časové roviny jedna teď a jedna před deseti lety. A zároveň se dělí do několika částí, přičemž v každé části dostane slovo i další důležitý vypravěč.

V první části jsou představeny ty nejdůležitější postavy, o které hlavně půjde. Minulost sleduje Ellie – dívku, která v patnácti letech záhadně zmizela cestou do knihovny. V současnosti je děj soustředěný na příběh Laurel, její matky.

Postupně v dalších částech se k vyprávění přidají i Noelle Donellyová – trochu cáklá učitelka matematiky (v minulosti) a na samém konci i Floyd, nový partner Laurel (teď).

Musím říct, že pohledy jiných postav než Laurel a skoky do minulosti mě tentokrát zase až tolik nezaujaly, jako tomu bylo u minulé knihy autorky. Připadalo mi, že jen u Laurel jde autorka skutečně do hloubky její povahy. Možná to bylo tím, že právě ji sledoval děj knihy nejvíce, že vlastně stála v centru všeho dění. Co se týká Ellie, byla to prostě jen klasická puberťačka, kterou jsem neměla možnost zase tak dobře poznat a navíc můj vztah k ní byl od začátku dost ovlivněný tím, že jsem věděla, že za chvilku zmizí a není potřeba se jí tolik zaobírat. Musím ale uznat, že kapitoly vysvětlující, co se jí stalo, byly dost mrazivé a pozornost vzbudily absolutní. Floyd vyvolával celou dobu dojem umělosti, jako by stále jen něco předstíral a nikdy nebyl sám sebou – což, uznávám, byla nakonec podstata jeho osobnosti. Jeho vztahy s oběma dcerami byly divné a ulítlé. Obzvlášť s Poppy, které de facto sebral dětství a vyrobil si z ní malou dospělou. Na konci sice on sám podá jakés takés vysvětlení, ale sympatie mu rozhodně nepřinese.

Největší problém jsem měla s postavou Noelle Donellyové. Nějak mi utíkala její motivace. Nepřipadala mi dost silná a její posedlost jistým pánem dost uvěřitelná. Tím trochu pozbyla na důvěryhodnosti i celá zápletka s ní. Nejdříve mi připadala jako zbytečná postava a když konečně dostala možnost zasáhnout do děje, nedokázala mě přesvědčit o podstatě svého jednání ani o tom, že je skutečně taková, jak byla popsaná. Její život byl divný a nepříjemný s příchutí osamělosti a naprostého zoufalství. Asi by pomohlo, kdyby se zrovna jí a jejímu životu autorka věnovala víc a víc si pohrála s vykreslením její povahy. Osobně bych tohle považovala za hodně zajímavé.

I když psychologie postav mi úplně nesedla, byla tu jedna zajímavá věc, kterou jsem mohla sledovat místo toho. Byl to vliv, který mělo Elliino zmizení na Laurelinu rodinu. Laurelina rodina se totiž dost odcizila, i když já jsem čekala, že je to spíš spojí. Začátek konce byl ten den, kdy její nejmilejší dítě zmizelo. Ale postupně se ukázalo, že základy potíží byly položeny už před tím. V tomto propletenci vztahů mě nejvíc zaujal ten, který měla Laurel se svou starší dcerou Hannou.

Když se tak nad tím zamyslím, všechny postavy měly dost zoufalé životy. Nebo aspoň ty, které kniha sledovala nejvíc. V tomto ohledu to bylo dost znepokojivé čtení. Nějaké šťastné osoby s normálním životem tu sice byly, ale stály hodně v pozadí a nebyla jim věnována přílišná pozornost. Možná i to je škoda. Mohl tu vzniknout zajímavý kontrast. I když uznávám, že Laurelin, Noellin a Floydův život byl dost mizérie i bez srovnávání.

 

Kniha je plná falše, předstírání a pečlivě skrývaných rodinných tajemství. Paní autorka krásně popisuje, jak může rodinu poznamenat zmizení milovaného dítěte a ovlivnit vztah (hlavně) matky k těm ostatním. Trauma může být opravdu hluboké a dlouhotrvající obzvlášť, když nemáte tělo, které byste mohli pohřbít a netušíte, co se mohlo stát. Laurel s touto situací bojuje, ale dlouho nepříliš úspěšně. Až do chvíle, kdy se ostatky Ellie najdou a ona zároveň potká muže, který jí, jak doufá, pomůže znova žít. Postupně se ale ukazuje, že věci asi nebudou takové, jak si myslí. Podivnosti se vrší a Laurel cítí, že je cosi špatně. Tyhle pocity autorka předat umí. A to tušení se postupně zahnizďovalo i ve mně.

Při čtení jsem měla poměrně záhy podezření na to, kde bude zakopaný pes. No tak jsem se víceméně spletla :) Naprosto jsem netrefila osobu viníka. Na straně osmdesát jsem si myslela, že jsem doma a vím, co a jak se semlelo. Byla jsem vedle. Ne sice až tak moc, ale byla. Celou dobu jsem si myslela, jak jsem blízko, ale skutečnost mi pořád unikala, pořád malý kousek chyběl a to mě nutilo číst dál a dál, abych se dozvěděla pravdu. A když jsem ji konečně věděla, byl to fakt bizár.

Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem, bylo to napínavé, bylo to tajemné, ale pro mě tomu něco chybělo. Něco, co by mi pomohlo více se sblížit s postavami a ne jen hltat napínavou a poměrně hodně nepříjemnou zápletku. Bohužel jsem nenašla postavu, které bych mohla fandit, a to trochu snižuje můj dojem z knihy. Navíc úplně nevěřím velkému finále. Nechce se mi přijmout, že by věci opravdu mohly dopadnout takto.

 

Celkové hodnocení je tedy tak napůl. Nelituji, že jsem knihu přečetla, bavila mě, ale znova se do ní pouštět nebudu. Fanoušci autorky, napínavého čtení a bizarních tajemství budou určitě spokojení.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud chcete zjistit, jak to s Elliiným zmizením bylo, najdete knihu zde.

 

O knize

Autor: Lisa Jewell

Překlad: Milan Lžička

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2019

Počet stran: 288

 

Další knihy autorky na bloGu:

Pod dohledem

 

Poslední knihkupectví

 

Příběhy z války nějak moc nečtu, i když v současnosti je jejich obliba na vzestupu. Sama nevím úplně jistě, proč se jim vyhýbám. Napadá mě jen, že za válkou nevidím ani tak krásné příběhy jako spíš nezměrné a často zbytečné utrpení, zlobu a naprosto příšerné věci, které je schopen udělat člověk jinému člověku. Poslední knihkupectví jsem se tedy rozhodla zkusit hlavně proto, že mělo jít o knižní téma a kniha se zdaleka vyhýbá tématu koncentračních táborů.

.

Anotace:

Grace Bennettová přichází v srpnu 1939 do Londýna a sní o novém začátku. Skončí ale jako pomocnice v malém zaprášeném knihkupectví. A to je problém – obchodu sice rozumí, jenže na čtení zatím nikdy neměla čas. Pak jí jeden milý mladý muž představí Hraběte Monte Christo a je z toho láska. Grace dočista propadne knihám a příběhům, které ji odvádějí od stále hrozivější situace. Muži odcházejí do války a mnozí se už nevrátí, děti jsou evakuovány na venkov a z nebe padá zkáza, která obyvatele připravuje o domovy, obživu i blízké.

A když jednou v krytu vyděšená sousedka požádá Grace, aby četla nahlas, stanou se z toho pravidelná setkání s příběhy, která pokračují v prostorách knihkupectví. Z posluchačů se stanou přátelé, které spojuje nejen útěcha nacházená v síle slov, ale také ochota podat pomocnou ruku a nenechat druhého padnout.

 

…

 

Příběh začíná seznámením s hlavní hrdinkou Grace a její nejlepší přítelkyní Viv. Obě dívky přijíždějí z venkova do Londýna plné nadšení a snů. Touží si zde najít práci, zažít velký svět města, večírků a nových možností. Viv najde místo prodavačky ve velkém obchodním domě s módou a Grace se uchytí v malém knihkupectví. Vztah ke knihám sice žádný nemá, ale práci nutně potřebuje a tak se do toho obuje pořádně. Poněkud omšelé a zanedbané knihkupectví se rozhodne proměnit v příjemné místo. Jednoho dne zde potká i sympatického muže, který ji nejen nakazí láskou ke čtení, ale pozve ji na schůzku. Grace se těší a maluje si ten den v růžových barvách.

Osud tomu ale chtěl trochu jinak a dívky postavil před úplně jinou realitu. Píše se rok 1939 a hrozba nacismu nabývá v Evropě na síle. Británie má štěstí, že je ostrovem, i tak tu ale probíhají přípravy na válku a lidé sledují události na kontinentu. Jednoho dne se to skutečně stane: Hitlerova vojska obsadí Polsko, Británie je vtažena do války, muži odjíždějí bojovat a brzy na to začne pro Londýn to nejhorší. Bombardování.

 

Když jsem tak začínala tušit, oč na stránkách hlavně půjde, byla jsem docela zvědavá, jak se s tím autorka vypořádá. A musím říct, že se jí všechno podařilo vystihnout skvěle. Duch doby byl popsán tak, že nebylo vůbec problémem se do situace londýňanů vcítit a prožít s nimi každou minutu jako obyvatel bombardováním sužované metropole. Autorka píše citlivě, bez zbytečného patosu, ale zároveň předává pocity postav a situaci ve městě takovým způsobem, že by přiměla k empatii i pařez. A nejde jen o pocity jako bolest ze ztráty, strach a zoufalství. V postavách najdete i obrovský kus odvahy, sebeobětování, nesobeckosti a houževnatosti.

Svět, v němž žila, se pro Grace měnil postupně. Nejdřív tu byla jen nutnost nosit u sebe pořád plynovou masku a dodržovat noční zatemnění. Postupně ale začínalo jít do tuhého. Muži odjeli na frontu, děti byly odváženy z města ne venkov, aby unikly nebezpečí. Zavedl se přídělový systém a pak jednoho večera poprvé slyšeli lidé řev sirény, která varovala před náletem.

Popis bombardování Londýna a život v něm byl velmi barvitý. Zažila jsem všechno přímo v hořících ulicích s civilní hlídkou, v krytech v metru s vyděšenými rodinami, s lidmi, kteří přišli o své blízké a známé. Prošla jsem Londýnem od předválečného lesku až po rozbombardované ulice. Strašně se mi líbilo, jak autorka nechala svoji hrdinku snášet útrapy války snáze pomocí ponoření se do krásných klasických příběhů. Díky tomu mohla její mysl i mysl ostatních čtenářů odplout daleko od reality a na chvilku na strašné věci zapomenout nebo je aspoň odsunout do koutku mysli. Okolní život totiž byl plný děsů. Neustálé zatemnění, obava, kdy přistane bomba právě na jejich dům, noci v krytu metra namačkaní jeden na druhém, hvízdání bomb, které nedá usnout, a rána, která odhalují novou zkázu, trosky a mrtvé. To všechno autorka popisuje tak dobře, že není těžké se v představách ocitnout přímo na místě. Válka v Londýně byla strašlivá, i když obyvatelé nezahlédli jediného Němce.

Do toho samozřejmě autorka rozvíjí i osobní vztahy mezi postavami. Grace se spřátelí se svým šéfem v knihkupectví, který je sice mrzutý bručoun, ale svým způsobem úžasný člověk. V civilní hlídce, kam se přihlásí, aby pomáhala, poznává lidi zase jinak a v jiných situacích. Spolu s nimi se obává o osud milovaných na frontě i o vlastní život a životy známých v Londýně. Komunita lidí se postupně spojuje čím dál těsněji, mizí malicherné třenice předválečných dob, lidé si navzájem pomáhají a mají k sobě neskutečně blízko. Grace sice pochybuje, že by sama dokázala nějak výrazně pomoci, ale stejně jako ostatní dělá všechno, co umí a co je v jejích silách. Navzdory hrůzám války bylo tohle krásné číst. Člověk by v dnešní době skoro zapomněl, že je něco takového mezi lidmi vůbec možné.

Milostný vztah a romantika je zde velmi neobvyklá. Už jen proto, že dvojici rozdělila válka ještě dříve, než stihlo dojít na první schůzku. V jejich vztahu všechno začalo knihami, pokračovalo korespondencí a nakonec, po skončení války vše vlastně teprve mohlo začít. Za dobu dopisování se oni dva znali tak dobře a tak niterně skrz sdělování myšlenek a pocitů v cenzurovaných dopisech, že už mezi nimi dávno bylo pouto, oddanost a porozumění. Žádné super vášně tedy na stránkách nejsou, ale o to více je tu jiných emocí. A o to více zde hraje roli vzájemná blízkost povah a myslí, nikoli tělesná. To se konec konců dohání podstatně lépe než abstraktnější vztahové záležitosti :).

O lásku v tomto příběhu zase tolik nejde. Spíš o přátelství a vzájemnou pomoc v nouzi. Společné utrpení a ztráty lidi na stránkách spojují stejně, jako to dokázala Grace pomocí předčítání příběhů.

Tím se dostávám ještě k jedné lásce, která na stránkách dostane asi nejvíc prostoru. Grace najde vztah ke knihám až ve chvíli, kdy je jí představen jistý hrabě. Konkrétně Hrabě Monte Christo. A pak už se to rozjede tak, jak všichni dobře známe. Je to láska naprostá a celoživotní a je na ní krásně vidět, jak může být čtení prospěšné a důležité. Jak se může dokonce stát něčím, co lidi v těžkých chvílích spojí a pomůže jim.

 

Celkově musím říct, že mě kniha hodně překvapila. Dostala jsem mnohem víc, než jsem čekala. Rozdíl mezi krutostí války a lidskostí a soucitem londýňanů budoval krásnou a emotivní, i když v mnohém bolestnou, atmosféru. Bylo nádherně vidět, co je v životě důležité a správné. Ta doba musela být neskutečně strašná a je hrozné si aspoň takto představit, co všechno museli lidé zažít a s čím se vyrovnat. 

Období bombardování Londýna dává prostor pro velké příběhy a osudy a tohle byl jeden z těch velkých. I když se to zprvu nezdálo a i když je všechno (kromě války samotné) pouhá fikce. Jako malý bonus získá čtenář i doporučení na klasické příběhy světové literatury a možná i chuť podívat se, jestli by nestálo za to si je přečíst.

Knihu ráda doporučím všem, kteří si chtějí přečíst něco o daném období, ale prostředí koncentračních táborů (v současnosti v knihách tak moderní) a lidské utrpení v nich je pro ně až moc nesnesitelné. V tomto příběhu nepřijdete o výrazný prvek lidskosti a naději.

Za poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Posledního knihkupectví v Londýně najdete zde.

 

O knize:

Autor: Madeline Martin

Překlad: Marcela Nejedlá

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 304

 

 

Život v utajení

 

Co mě zrovna na této knize zaujalo je, myslím, celkem jasné. Mám ráda filmy ze světa tajných agentů. Toto téma je tak nějak fascinující. Film je film, ale skutečnost bývá od filmů často hodně odlišná. Proto jsem neodolala nabídce přečíst si knihu od ženy – bývalé tajné agentky, která vypravuje příběh svého tajného života.

 

Anotace:

 

Amaryllis Fox vypráví ve svých fascinujících pamětech o výcviku a nasazení v elitní tajné operační jednotce CIA, o osmi letech pronásledování nebezpečných mezinárodních teroristů v šestnácti zemích, ale také o manželství a narození první dcery během doby, kdy stále pracovala v utajení. Kniha Život v utajení je výjimečnou výpovědí o životě zasvěceném službě, o vášni a o téměř nepochopitelné odvaze. Současně vypráví intimní, syrový a spletitý příběh o lidských vztazích, lásce a přátelství. Tyto paměti nadané začínající autorky si zkrátka musíte přečíst. Amaryllis byla po vystudování mezinárodního práva a teologie na Oxfordu přijata na Georgetownskou univerzitu ve Washingtonu, kde vytvořila algoritmus umožňující předvídat pravděpodobnost aktivace buňky teroristické organizace kdekoli na světě. V jednadvaceti letech vstoupila do služeb CIA. Zpočátku zde analyzovala tajné depeše a zpracovávala z nich výstupy pro prezidenta USA. Následně působila v irácké sekci protiteroristického centra CIA, kde měla za úkol lokalizovat zajatce unesené al-Káidou. O rok později už usilovala o to, aby se zbraně hromadného ničení nedostaly do rukou teroristů, cestovala po celém světě a vyjednávala o nákupech chemických a biologických zbraní s překupníky na mezinárodním černém trhu. Po završení náročného špionážního výcviku byla nasazena na špionáž ve zvláštním režimu utajení v nejodlehlejších částech severní Afriky, jihovýchodní Asie a Blízkého a Středního východu.

…

 

Po dočtení musím chtě nechtě konstatovat, že můj zážitek ze čtení byl tak půl napůl. Kniha není úplně suchý životopis – emoce, myšlenky, názory a postoje autorky tvoří podstatnou část textu. Autorka vypráví o svém životě trochu po romanopisecku. Zároveň to ale není tak úplně zábavný román. Přiznávám bez mučení, že jsem ji nečetla od začátku do konce a musela jsem ji proložit i jinou knihou. Nějakou, v níž nebyli lidé, kteří vždycky bojovali za správné věci, a která prostě byla zábavnější. Na druhou stranu si je nutné přiznat, že mě při čtení kniha většinou bavila. Autorka umí psát celkem čtivě a jako tajná agentka v terénu prožila dost zajímavé věci. Z pochopitelných důvodů se o nich ale nemůže zase až tak podrobně rozepsat a tak to líčení působí trochu stroze a skoro se zdá, že místy i nudně. To hlavně v místech, kde autorka musela trochu mlžit nebo možná zasáhla ruka tajného dohledu.

Mnohem více konkrétní je první část, kdy ještě byla autorka soukromou osobou a utajení nepodléhala. Na stránkách, kde popisuje své mládí, najdete hodně politiky, uvědomění, potřeby pomáhat – až téměř neuvěřitelný. Nevím, jestli je to tím, že já v sobě takové extrémní puzení nemám. Člověk vidí, co je špatně, ale zároveň vidí, že s tím nejspíš nic nedokáže udělat. Tak nic nedělá. Řekla bych, že taková je většina lidí. Naštěstí ne všichni. A autorka patří rozhodně mezi ty, co se rvou za druhé. Možná právě ta potřeba bojovat za správné věci je nutná k povolání, které si zvolila? Nevím.

Ze začátku na mě kvůli tomu kniha působila spíš jako zklamání. Autorka popisovala svůj aktivizmus a angažovanost v kdečem – a to od poměrně útlého mládí. A kvůli aktivismu jsem si knihu přečíst nechtěla. Místy to působilo opravdu až nepříjemně a já jsem věděla, že s autorkou bych si určitě nerozuměla, kdybychom se potkaly, i když její odvahu konat jsem obdivovala. Ani jako fiktivní postava by mi nebyla sympatická. Chápu nicméně, že bylo důležité se dovědět, co utvářelo její osobnost a co nejspíš způsobilo její předpoklady pro práci v CIA.

Pocit, že jsem s knihou šlápla vedle, se otočil téměř ze strany na stranu. To když začala popisovat své začátky v tajných službách.

Už na výcviku to bylo zajímavé a pak v akci také super. Upřímně si neumím představit, že bych takovou práci chtěla dělat. Asi to vyžaduje přesně ty schopnosti, které autorka ukázala už při své předchozí lidsko-právní aktivitě v mládí. Přišlo mi ale, že cena za to byla obrovská. Autorka to sice popisuje dost bez emocí, ale to, co musela obětovat kariéře v tajných službách, by normálně člověk obětovat nechtěl. Byl to vlastně život v tak absolutní lži, že postupně ztrácela i samu sebe. Potřeba neustálého utajení i před rodinou a přáteli způsobila, že postupně téměř žádné přátele z normálního světa neměla, manželské záležitosti nabyly až extrémně nepříjemnou úřednickou suchost, všechno to s sebou neslo komplikace v mezilidských vztazích.

Na její druhé manželství s kolegou z branže jejich pracovní povinnosti také hodně zanechaly stopu. Pokud byla „jen“ agent, bylo to prostě jen nebezpečí a vyrovnání se s ohrožením a strachem. V momentě, kdy se stala manželkou a matkou najednou emocionální náročnost narostla do obrovských rozměrů. Tady jsem konečně pochopila, proč si ji vybrali – člověk musí mít opravdu až fanatickou potřebu sloužit vlasti a lidstvu, aby toto vůbec vydržel. Autorka své pocity a úvahy popisuje docela detailně a to hlavně v době mládí a také v době, kdy čekala dítě a stále aktivně sloužila v zahraničí. Obzvlášť v době jejího těhotenství je dobře znát psychická náročnost této práce a velikost oběti, kterou agenti musejí přinést.

Výcvik a špionážní část mě obrovsky zaujala, bohužel ne na moc dlouho. Postupně začalo být vyprávění trochu monotónní a četbu jsem musela proložit ještě druhou beletrií. Rozsah knihy tedy hodnotím jako „tak akorát“. Nepochybuji o tom, že kniha určitě musela projít nějakým druhem cenzury a možná proto není tak akční a napínavá, jak bych asi čekala. Hodně věcí je vysvětleno poměrně stručně a i trochu neurčitě, což se dá pochopit, vzhledem k tomu, že jde o popis skutečného života a činnosti agentky. Každopádně to stačilo, na stručný náhled jsem dostala informací poměrně dost.

Jen pozor! Pokud milujete filmy o jistém 007 a podobné špionážní pecky, možná se vám při čtení stane, že povolání agenta přijde o dost podstatnou část svého akčního lesku.

 

Knihu doporučím spíš těm, kteří se o tajné služby zajímají a čtení nemají primárně jako odreagování a zábavu. Když už se začtete, kniha se čte dobře, nenudí a nemáte nutkání ji odložit. Není ale nic, co by mě k ní vyloženě přitahovalo. Pro mě až trochu moc se totiž soustředí na emoce a psychologickou stránku věci, názory autorky a její náhled na život, což nebylo úplně to, co jsem od knihy chtěla.

 

Za možnost vhledu do fascinujícího světa a za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Pokud také chcete nahlédnout „za oponu“ tajných služeb, najdete knihu tady.

Knihu je možné pořídit také do čtečky nebo jako audioknihu.

 

O knize:

Autor: Amaryllis Fox

Překlad: Ivana Sýkorová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 240