Rituál

Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296

Můj názor:

Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra). V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je Kráskou a zvířetem trochu jinak.

…

V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?). Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost, jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu, sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň. 

Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane, bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.

Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji. Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.

A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém hradu u moře.

…

Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.

Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.

Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a do všeho šťourá. 

Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi, jak se to v knihách často stává. 

Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi, když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to vybalancovat.

Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně, co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já, jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel, láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i princezně Jutě.

Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně. Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani náhodou. 

Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.

Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra. Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.

…

P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí. 

Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější.  Na herečce šlo především o odhalené rameno a štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů. 

Každopádně stál film za vidění, nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy. Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)

Anotace:

"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:

Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.

Magický expres

Příběh pro všechny, komu stále nepřišel dopis do Bradavic. Teď můžete litovat i toho, že se neobjevila ani jízdenka na Světový expres.

Autor: Anca Sturm
Překlad: Barbora Špundová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 352

Můj názor:

Knihu jsem si vybrala, protože mě nalákala na motiv školního vlaku pro děti s mimořádným talentem, na špetku magie a taky na to, co mi celý nápad připomněl. Doufala jsem, že by to mohlo být něco podobného Potterovkám. Věková kategorie, pro kterou je kniha určena, by odpovídala prvnímu dílu HP. A co si budem – naznačená zápletka taky.

…

Finn je holka, která vyrůstá v malém městečku Weidenborstel. Je to úplný zapadákov a ona žije s matkou a nevlastními sourozenci v nejubožejším domě ze všech. Její život není právě veselý nejen kvůli chudobě, ale i proto, že její bratr Jonte před dvěma lety záhadně zmizel a jediná zpráva, kterou od něho má je pohlednice s vyobrazením divného starobylého vlaku.

Takový vlak nikdy ve svém životě neviděla. Co by taky dělal na opuštěném nádražíčku ve Weidenborstelu. Jaké je překvapení, když jedné noci před ní na nádraží prostě zastaví. Finn chvilku váhá, pak se ale rozhodne a doslova v poslední vteřině naskočí na ujíždějící vlak.

Tak se z ní stane černý pasažér v magickém expresu – školním vlaku pro nadané děti. Se světovým expresem může být doma všude, kde vedou koleje. Nadané děti se v něm učí zvláštním předmětům a vlak je celý prostoupený magickou technologii. Finn se podaří najít v něm několik přátel a taky nechtěně narazí na jakousi temnou a nebezpečnou záhadu…

…

Varování: Níže uvedené věci mohou na první pohled působit jako veliká kritika. Je to tím, že na tuhle knihu jsem už trochu odrostlá. Doporučuji ji tedy opravdu pro věkovou kategorii kolem 10 let.

…

Myšlenka školy na kolejích mě oslovila na první dobrou. Zdálo se mi to jako originální a dobrý nápad, který nabízí příběhu spoustu možností, ale také spoustu omezení, se kterými si více statické školy lámat hlavu nemusí. Těšila jsem se, jak si s tímto paní autorka poradí. Výsledek byl tak nějak na půl.

Styl vyprávění byl výrazně jednodušší než tomu bylo u „Knihy, jejíž název už tu nechci vyslovit“. Přes to však nemohu říct, že by se kniha četla špatně nebo byla zápletka slabá. Myslím, že bych příběh považovala za velmi dobrý, kdyby nebylo některých okolností – hlavně tedy těch, které mi připadaly jako opsané z „brýlatého čaroděje“.

Inspirace Potterem (a už je to tady) je bohužel velmi zřetelná, ale styl psaní nedosahuje kvalit Rowlingové. Paní autorka tímhle inspirováním svůj příběh hodně a zbytečně snižuje a nutí čtenáře srovnávat (ne, nelze tomu odolat). Z tohoto srovnání však musí nutně vyjít špatně. 

Myslím, že by autorka udělala lépe, kdyby se inspirovala trochu míň a přišla s vlastními nápady a vytvořila postavy s originální osobností – a to klidně mohla už od začátku, to mi nikdo nevymluví, protože potenciál tam rozhodně je. 

Takhle tu máme ředitele, který je nápadně podobný Brumbálovi – je hodný a toleruje porušování řádů, protože má studenty v zásadě rád a ty odstrčené nejraději – i když musím uznat, že důvod, proč nadržuje zrovna Finn, zajímavý byl. 

Máme tu přísnou dámu, která však ani zdaleka není tak sympatická jako McGonagallová a ještě mě štvala pletením jmen a slov – i když musím uznat, že důvod toho pletení se mi později líbil. Kromě toho také učila jeden z předmětů, nadržovala své oblíbené studentce a neměla ráda Finn – asi se trochu zkřížila se Snapem. 

Máme tu kluka-topiče, který mi trochu připomněl Hagrida a trochu i Rona. Tři kamarády – kluky a holku, úplně střelené druhy sladkostí, pohyblivé obrázky… A další velkou hromadu nápadně podobných věcí a událostí. Zdálo se mi to, nebo je kniha skutečně fanfikcí na „Vy víte co“?

Postavy mi taky trochu nešly pod nos. Nejdřív proto, že mi opravdu hodně připomínaly ty zmíněné „Vy víte které“ – a i toto srovnání bohužel neměla paní autorka šanci vyhrát. 

Později se přidaly další důvody. Postavy byly prvoplánově nějaké. Vykreslení jejich povah nebylo zase až tak barvité a pečlivé jak by být mohlo. Ano, v knihách pro děti to často nebývá, tohle ale není kniha pro tak malé děti, aby si s tím autorka nemohla dát práci a vymluvila se na jednoduché čtení pro děti. Když to u jiných jde, proč to zde tak okatě zjednodušovat? 

Dospělí ve vlaku byli téměř všichni podivným způsobem zlí. Strašně rázní a přísní. Až zbytečně moc a bez zjevného důvodu. Na první pohled nebyly tyto postavy vůbec sympatické a trochu mi zhoršovaly dojem, který vyvolal dobrý nápad se školou na kolejích. I když mi paní autorka zkoušela namluvit, že někteří jsou v jádru dobráci a jen pouštějí hrůzu, první dojem je první dojem. V momentě, kdy si to asi uvědomila a dělala (potřebovala mít?) ze zlých hodné, se objevil další problém. Postavy pak působily zase hloupě a nedodělaně – na mě podotýkám, u dětí to tak možná nebude. Celkem dlouho jsem si zvykala i na dětské postavy.

Tohle ale nebylo nic, co by se nedalo překousnout, nebo to aspoň s úsměvem tolerovat, a postupem čtení mě příběh přeci jen strhnul. Paní autorka přidala docela dost svých originálních nápadů (to byl ten zásadní moment, kdy se můj názor na knihu vylepšil) a děj nabíral na obrátkách, jak se postupně rozvíjelo nebezpečí, co sužovalo vlak. Záhada mě bavila a konečně jsem v ní objevila původní věci, nápady a okamžiky, které udělaly knihu zajímavější a příběh svěžejším. 

Dokonce i postavy se potom rozehrály a začaly být lidštější a bylo možné jim začít konečně fandit tak, jak asi paní autorka chtěla. Problém mi tedy působil o něco pomalejší začátek. Příběh dokázal překvapit poměrně pěkně udělanou a opravdu napínavou linkou. Postupně se sice daly všechny záhady odhalit, ale ne zbytečně brzo.

Všechno bylo samozřejmě popsáno úměrně věku cílové skupiny čtenářů. A pro tuto skupinu je to opravdu určené. Staršího čtenáře kniha nemá moc čím zaujmout, protože věci, které zajímavé být mohly a na kterých se paní autorka mohla vyřádit, jsou tak trochu obšlehnuté „Vy víte odkud“.

Nakonec jsem našla hodně věcí, které mě příjemně překvapily a líbily se mi. Hlavně tedy ona zápletka s tajemstvím vlaku, která by si zasloužila už od začátku své vlastní originální kulisy a obsazení. 

Věřím, že v dalších dílech to paní autorka rozjede komplet na originální vlně a příběh už bude jen dobrý. Já však už mezi čtenáři nebudu. Víte jak – ono je to přeci jen pro mladší a já budu za rok (nebo kdy bude druhý díl) zase o kus starší, rýpavější…

Kdybych však dostala v patřičném věku knihu pod stromek (třeba), určitě bych z ní byla nadšená a podobnost s jinou bych měla spíš za plus, než za nevýhodu.

Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Pokud máte doma dítko, kterému by se podobný příběh mohl líbit, neváhejte. Knihu seženete zde.

Anotace:

Noc co noc sedává třináctiletá Flinn na opuštěném nádraží, odkud před dvěma lety beze stopy zmizel její nevlastní bratr Jonte. Zůstala jí po něm jediná vzpomínka – pohlednice s podivnými verši, kterým nerozumí, a obrázkem starého vlaku, jejž ale nikdo kromě ní na pohlednici nevidí.

Když pak jednoho dne přesně tento vlak vjede do stanice, nevěří svým očím. Hned do něj bez rozmyslu naskočí, aniž by tušila, že se právě střemhlav vrhla do největšího dobrodružství svého života. Jde totiž o magickou internátní školu na kolejích!

Pařížská švadlena

Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem.


Autor: Natasha Lesterová
Překlad: Bohumila Kučerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2019
Počet stran: 464

Můj názor:

Pařížskou švadlenu jsem začala číst po návratu z dovolené, kdy jsem za ni byla opravdu vděčná. Chtěla jsem se vrátit do New Yorku aspoň na stránkách knihy a tenhle příběh sliboval, že mi to umožní. Že se podívám nejen do úžasného města, ale i do doby, která je už pryč a která měla své kouzlo stejně jako svou děsivou stránku.

…

Estella Bissetová žije se svojí matkou v Paříži, kde pracují obě v krejčovské dílně, ve které vyrábějí látkové květy pro vyhlášené pařížské návrháře. V Evropě sice zuří 2. světová válka, ale v Paříži se stále tančí v jazzových klubech a ženy chtějí nosit krásné šaty s pověstným francouzským šarmem a elegancí. Estella je mladá, ráda se baví a ráda si šije šaty na večírky podle vlastního návrhu. 

Nejsou sice bohaté, šetří s mámou každou korunu, ale ona si občas pořídí levnější látku nebo použije odstřižky a zbytky z dílny, kde pracuje a sní o tom, že jednou po válce by mohla navrhovat vlastní modely.

Majitel dílny s její matkou pomáhají tajně francouzskému odboji a jednou se do akce nedopatřením zaplete i Estella. V Paříži je pro ni najednou horká půda a musí zmizet. Vydává se tedy na cestu do New Yorku poslední civilní lodí, která z okupované Francie odplouvá. Vybavená matčiným šicím strojem a jedinými krásnými šaty vyráží za americkým snem.

Druhou hlavní postavou příběhu je Estellina vnučka Fabienne, která žije téměř v současnosti. Její příběh je trochu odlišný, protože ona už své impérium má připravené. Zbývá jí jen najít odvahu k tomu ho převzít.

…

Já mám ráda tyhle příběhy, kde mohu sledovat životní osudy nějakých osob, byť vymyšlených. Tady paní autorka přišla se zajímavým životním příběhem – vlastně dvěma. Jeden se odehrával v současnosti, v roce 2015 a druhý začínal v období druhé světové války.

První část mapuje život Estelly Bisettové, módní ikony New Yorku, která do Ameriky připlula z Paříže, odkud utíkala před hrozbou druhé světové války. Její osudy jsem začala sledovat už v Paříži a pak se plynule přesunuly na Manhattan. 

Druhá část knihy se věnuje Estellině vnučce Fabienne, která má před sebou těžký úkol – zjistit, kdo vlastně je a jestli má odvahu a sílu převzít babiččino oděvní impérium. Tyhle dvě části se střídají, přičemž Estellin příběh má mírně navrch a je mu věnováno více prostoru. Fabienina část na mě působila trochu jako doplněk a završení příběhu, který ve skutečnosti patřil celý Estelle.

Musím říct, že ten starý příběh z války se mi líbil víc, takže mi nevadilo, že jsem ho i víc dostala. Jediný můj problém byl v sympatiích k hlavní postavě Estelle, které bych popsala jako střídavě oblačno. 

Vadilo mi její hloupé rozhodování, kdy dokázala ublížit lidem z nějakých svých hloupých pohnutek a nesmyslných důvodů, ale tohle mi vadí dost často u hrdinek z románů. Takže tím nebyla zase až tak výjimečná. Nakonec kdo z nás se někdy v životě nezachoval hloupě? Estellu to tedy mírně polidšťovalo, to ale neznamená, že mi její zbrklost a nerozvážnost občas nelezly krkem. Celou dobu na mě působila jako trochu prostější a k úspěchu jí pomohli velkou měrou přátelé a štěstí.

Svět módy v New Yorku v období války teprve rostl a hledal svoji vlastní cestu mezi kopiemi od pařížských slavných návrhářů. Paní autorka uměla tohle období zachytit moc pěkně a do příběhu včlenila skvělou atmosféru snobských bohatých salónů a zároveň chudších čtvrtí. Kromě toho v něm své hrdiny obtížila rodinnými tajemstvími a těžkými osudy ve spojitosti s válkou. I na zachycení některých jejích hrůz si našla prostor a tak vedle třpytivého Manhattanu a krásných šatů stála i realita okupace Paříže a útěk židů a dalších obyvatel před nacisty.

S textem si paní autorka vyhrála. Její příběh se čte moc hezky a utíká, ani jsem nevěděla jak. Každá žena si určitě vychutná svět módy a pěkně popsaných šatů stejně jako příjemné romantické linky, které na sebe nestrhávají výrazněji pozornost, ačkoliv hrají v příběhu téměř hlavní roli. Celé to však není jen o šatech a válce. Nechybí další věc, která se ženám líbí – každá z dam potká svého osudového muže. 

Nejdůležitější je ale příběh žen, které v životě hledají svou cestu. Ať už musí bojovat s dobou, předsudky a stereotypními představami o ženách, s válkou, smrtí nebo jen sami se sebou a rodinnou minulostí, bojují a vyhrávají. Přes těžkosti osudu se dokážou dostat díky přátelství a lásce. A přijdou na to, že život je krásný, i když ne vždy se daří nebo mají to, co chtějí.

I velká osudová láska v této knize nevyznívá pateticky a je uvěřitelná, i když se paní autorce nepodařilo vyhnout některým klišé rozdělujícím páry z divných důvodů. Takto to ale nemusí připadat každému, někdo naopak vyhrocené vztahové komplikace vítá.

Bohužel mě moc neokouzlila ona tajemná minulost, kterou Estella rozkrývala. Zdálo se mi to trochu překombinované a neuvěřitelné až příliš. Z mého pohledu by tohle klidně v knize být nemuselo, ale musím uznat, že například postava Leny, která se díky této zápletce dostala na scénu, byla jednou z mých oblíbených. Asi bych uvítala, kdyby druhá část příběhu patřila právě Leně a nikoliv Fabienne. Pak by mě i tato zápletka bavila víc.

V knize jsem našla i některé pěkné myšlenky o lásce a o životě, dokonce i o šatech, které mimochodem dost často sloužily jako metafora pro popis právě lásky a života nebo dokonce staveb a překvapivě dobře to sedělo.

Jestli máte jako já rádi příběhy z nedávné minulosti. Svět módy a elegantních žen, mužů gentlemanů a úžasné životní příběhy, které se při troše představivosti klidně mohly stát, tuhle knihu si užijete. Najdete v ní krásný příběh na zasnění v okouzlujících kulisách Paříže a New Yorku.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud byste si příběh rádi přečetli, najdete knihu zde.

Anotace:

Kolik toho musí obětovat mladá francouzská švadlena na cestě za naplněním svých snů? Román o mladé ženě a její snaze získat uznání a dobýt svět dosud vyhrazený jen mužům – módní průmysl New Yorku v polovině 20. století.

1940. Pařížská švadlena Estella Bissettová je ve svých dvaadvaceti letech nucena uprchnout z Francie před postupující německou armádou. Dostane se až do New Yorku a na Manhattanu se ocitne jen s pár franky, šicím strojem, vlastním originálním modelem zlatých hedvábných šatů a snem založit vlastní módní ateliér. 

2015. Australská kurátorka Fabienne Bissettová přijíždí na výroční galapřehlídku v Metropolitním muzeu, která je pojata jako pocta celoživotnímu dílu její milované babičky – jedné z nejvýznamnějších módních návrhářek konfekce té doby. Jak se ale Fabienne dozvídá víc o babiččině minulosti, odhaluje příběh tragédie, zlomeného srdce, tajemství a bolestných obětí ve jménu úspěchu. Román Pařížská švadlena překračuje generace, společenské rozdíly i divoký kvas mezinárodního dění. Je to okouzlující příběh, který nebudete chtít odložit – o výjimečném vztahu mezi babičkou a vnučkou a jejich snaze zhojit zlomená srdce z minulosti.


Podobné knihy na bloGu:

Vařila jsem pro Picassa
Sběratelka parfémů
Návrhář
Měsíční svit nad Paříží
Malé černé a devět žen

Snílek Neznámý

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak...


Autor: Laini Taylorová
Série: Snílek Neznámý (1. díl)
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 488

Můj názor:

Knihu jsem nemohla minout, to je jasné po úspěchu, jaký u mě měla předchozí série autorky. Myslela jsem tedy, že už vím co čekat, ale zase jsem zůstala úplně okouzlená – stejnými věcmi jako minule a navíc novým úžasným příběhem.

…

Lazlo Neznámý je sirotek. Při jedné hnusné válce se dostal na kárce do opatství s dalšími osiřelými dětmi a měl se tam stát mnichem. Jenže osud měl pro něj připravené jiné plány, náhodou se dostal do Velké knihovny v Zosmě a z mnicha byl rázem knihovník.
Měl k tomu ideální kvalifikaci – uměl číst a psát a miloval příběhy. Po světě chodil v zajetí snů, představ a příběhů, které dokázal prožívat víc než svůj neutěšený skutečný život. Obzvlášť těch, které vyprávěly o Nespatřeném městě, které – když už o něm náhodou někdo mluvil – bylo nazýváno Pláč.

Cesty osudu jsou podivné a klikaté a tak, když už Lazlo myslel, že o svůj největší sen o Pláči přišel, dostal se do karavany válečníků z Pláče a učených lidí, která mířila k Nespatřenému městu. Měli pomoci městu vyřešit jakýsi záhadný problém…

…

Paní Taylorová se vyznačuje osobitým lehce poetickým a skoro bych řekla zasněným stylem psaní. Což se k jejím příběhům a fantasii velmi hodí. A to je přesně ten důvod, proč netrpělivě vyhlížím každou její knihu.  Ve svých dílech umí stvořit neuvěřitelné světy, zabydlené fantastickými tvory a to tak přirozeně, že se zdají skuteční.
Po té, co mě zaujala série Kost přání, jsem očekávala něco podobného. To sice tak úplně Snílek Neznámý nebyl, ale na jakékoliv zhoršení si vážně nemůžu stěžovat.

Snílka paní autorka zasadila do úplně nového světa, ve kterém sny mohou mít obrovskou moc a nezřídka se vyplní, když za nimi jdete. Svoji hlavní postavu zavedla z beznaděje a marných tužeb do města, ve kterém získal vše, po čem toužil, jen ne tak, jak si to asi původně představoval.
Příběh je přecpaný emocemi a vykreslením představ a snů (hergot, kolikrát ještě napíšu slovo sen :)) tak neuvěřitelným způsobem, že mi při čtení doslova přecházel zrak. Zároveň však ony emoce a představy nepůsobí jako neuvěřitelný kýč, což málokterý autor umí.

Paní autorka pracuje nejen s láskou a sny, ale také s přátelstvím i nepřátelstvím, dobrosrdečností, strachem, závistí a obrovskou bolestí a touhou po pomstě za každou cenu a bez ohledu na všechny. Tohle je opravdu silný koktejl a postavy jsou jím prodchnuté, oživené a perfektně uvěřitelné. Jejich motivace a skutky mě vůbec nenapadlo zpochybňovat, protože jejich jednání, charakter a vývoj byl očividně dobře promyšlený a pečlivě vystavěný.

Děj je pomalejší, příběh nikam nespěchá a paní autorka pomocí toho buduje snovou atmosféru, do které je potřeba umět se ponořit. Pokud jste čtenářem, který tohle snění a noření nemá rád, raději dejte přednost něčemu akčnějšímu. Připravíte se tím však o dobrý příběh… a hlavně o úžasný zážitek. Tímhle stylem psaní je potřeba nechat se vtáhnout a ovlivnit a užít si tak čtení trochu jinak. Paní autorka to dobře umí a se čtenářem si ráda pohraje. Jednotlivé kapitoly jsou spíš kratší, děj to však kupodivu nijak neurychluje. Ono by taky bylo škoda spěchat a nevychutnat si popisované věci až do dna.

Snílek Neznámý není akční YA fantasy, na které je čtenář spíš zvyklý, a ani neměl být. Paní autorka se současného trendu nedrží a jde si vlastní cestou, což je dobře. Její cesta je totiž plná originálních příběhů a světů. Snílek sám není jednoduchý a přímočarý, čte se však velmi dobře a špatně se odkládá.
Vypráví o tom, o čem snad každý občas snil – o něčem speciálním, o velké lásce a o naději.

Na konci zůstane směs pocitů od štěstí až po smutek, od nadšení až po zklamání, od naděje až po zoufalství.
Hodnotit se dá klidně i jediným slovem – krásné! Je však potřeba přistoupit ke čtení s otevřenou myslí a chtít se nechat očarovat. Myslete na to a knihu si vezměte tehdy, až budete mít na snění a velké emoce náladu. Jinak se vám snadno může stát, že se zařadíte mezi nespokojené čtenáře a to by byla škoda.

Další články o knihách Laini Taylor na mém bloGu:

Dcera kostí a dýmu.

Dny krve a hvězdného třpytu.

Anotace:

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak. Sirotek a knihovník Lazlo se celý život bál, že si ho vybere nějaký obyčejný sen. Už odmala je navíc posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Ale na to, aby ho vyrazil hledat přes půl světa, je příliš zbabělý. A tak o městě hledá každou zmínku v knihách, dokud se mu nenaskytne příležitost vyrazit se skupinou legendárních válečníků. S nimi si může konečně splnit svůj sen… nebo o něj navždy přijít.

Červená sestra

Narodila jsem se, abych zabíjela - bohové mě stvořili ke zkáze.

Autor: Mark Lawrence
Série: Kniha Předkova (1. díl)
Překlad: Martina Šímová
Nakladatel: Talpress
Rok vydání: 2019
Počet stran: 592

Můj názor:

Pana autora znám už z jeho předchozí trilogie Válka Červené královny a ta se mi líbila. S jeho dalším dílem jsem tedy nijak zvlášť neváhala. Dopředu jsem počítala se zajímavým světem a skvělými postavami, které mi sednou.

…

Děj Červené sestry je zasazený do světa, který je pomalu pohlcován ledem. 

Život v takové zemi je krutý a chudina jen těžko bojuje s věčným hladem a zimou. A taky pochopitelně s útlakem ze strany mocných, které osud chudiny zase tak moc (vůbec) nezajímá. V zemi, které vládne císař má značný vliv i církev Předka a vznešené šlechtické rody. Ti všichni ale musí našlapovat opatrně, aby neohrozili své politické cíle. Chybný krok by mohl mít nedozírné následky.

Od dob, kdy ke břehům Abethu připluly čtyři rody, které jej osídlili a přivezli každý své vlastní dovednosti a magii předávanou v krvi, se mnohé změnilo. Ony čtyři rasy jsou už velmi vzácné a pokud se v nějakém dítěti objeví byť jen kapka prastaré krve předků projevené určitým druhem nadání nebo vlastností, je toto dítě okamžitě cvičeno v příslušné instituci.

Takovým dítětem je i Nona, kterou její vesnice věnovala zdarma obchodníkovi s dětmi. Šťastným řízením osudu se Nona dostala až do kláštera svaté milosti, který cvičí některé z nadaných dívek. Mají se stát řádovými sestrami – nevěstami Předka. Jejich výcvik je ale určuje i k něčemu jinému. Mohou být sestrami, čarodějkami nebo velmi obávanými bojovnicemi. Vlastně jsou tak nějak vším najednou.

Co se Nony týká zdá se, že bude především obrovským problémem. Ti, co by ji rádi viděli mrtvou, jsou velmi mocní a její nadání – má-li vůbec nějaké zajímavější – je dosud skryté očím všech.

…

Ráda říkám, že mě pan autor opět nezklamal, i když nová kniha je v některých věcech hodně jiná. Od jeho předchozí trilogie se tato liší hlavně věkem hrdinů a "školním prostředím" v němž se odehrává. 

Na začátku je Nona osmiletou dívkou a její spolusestry jsou na tom podobně. Rozhodně se ale nedá říci, že by byla dítětem. Svět, ve kterém žije, nedává naději na snadné a šťastné dětství, pokud nepatříte k boháčům a ani pak spíš ne, jen čelíte jiným potížím a ohrožení. 

U předchozího díla se dalo také od plic zasmát, zde moc věcí k smíchu není. Možná jen krom jmen starších řádových sester  :).

Zdálo se mi také, že pan autor trochu rozšířil záběr a zatímco minulé knihy byly pro dospělé, tyto by mohly bavit i mladší čtenáře, pokud by se smířili s určitou krutostí a krvavostí děje. A také s postavami, které mají do romantických a ušlechtilých hrdinů daleko. 

Červená sestra však nikdy romantiku ani nezištné hrdinství bez bázně a hany neslibovala.

Nápad na svět ohrožovaný postupujícím ledem i bojem lidí o nadvládu nad místy, kde se nacházela centra moci, mi přišel originální a skutečně dobrý. V průběhu příběhu pan autor postupně odhaluje informace o minulosti světa, proč postupuje led a co ho drží na uzdě. Díky tomu jsem se dozvěděla i důvody mocenských střetů mezi silnými hráči v knize. Ony silné hráče jsem pochopitelně poznala taky a sama jsem zvědavá, jak budou jejich manévry pokračovat v dalších dílech.

Pan autor umí krásně vybudovat atmosféru fantasy světa. Prodchnul ji ponurostí  umírající země a jistým druhem vážnosti, kterým vybavil své postavy. Nic není jednoduché a o svoje se musí každý porvat s protivníkem, který je často silnější a vlivnější. Postavy to dobře vědí a využívají každá na plno svých schopností, které jim byly dány k tomu, aby přežily, či si případně ještě vylepšily svůj status. 

Jejich nadání jsou dost různorodá a proto i jejich povahy se od sebe liší, což se povedlo perfektně vykreslit. Minimálně hlavní hrdiny bych dokázala rozlišit od sebe jen podle chování a uvažování. Bylo zajímavé sledovat, jak se protagonisté stavějí k moci, kterou mají nebo k tomu, jak pomocí ní mohou ovlivnit svou budoucnost navzdory tomu, jak se ji snaží ovlivnit okolnosti. 

Jak už to ve fantasy bývá, ve hře je také Proroctví, které některé dívky předurčuje k velkým věcem. Možná to ale není tak úplně pravda, možná se jedná o úplně jiné dívky. Každopádně je to nijak nezvýhodňuje – spíš naopak. Dělá to z nich terče.

Výcvik sester v klášteře byl pojat pro mě novým způsobem. Se vzdáleně podobným systémem jsem se zatím setkala jen jednou. Zaujalo mě, že i když jde především o to vycvičit z dívek bojovnice (zabijáky, chcete-li), není zanedbaná ani duševní stránka jejich studia v řádu. Autor nazývá ono duševní učení Cestou a mimo jiné dívkám jeho zvládnutí napomůže k ještě nebezpečnějším stylům boje. V učení má své místo také cosi jako magie, ke které mají však nadání pouze některé dívky stejně jako ke zvládnutí Cesty. To se mi líbilo, každá z dívek měla jiné schopnosti a možnosti a mě bavilo sledovat, jak je postupně objevují a zdokonalují se. Pochopitelně nic není zadarmo a jak se holky přesvědčí, za chyby se platí.

 Pan autor se vyhnul plochým postavám a snadno odhadnutelnému jednání svých hrdinů. Líbila se mi i jakási skrytá dospělost v jednání dětských hrdinek, do které občas probleskla naivita a nadšení vhodnější pro jejich věk. Taková, jakou by měly, kdyby byly normálními dívkami v bezpečném světě a ne novickami kláštera, který cvičí obávané bojovnice.

Děj celkem pomalu plynul, ale nenudil. 

V knize mají své místo nejen zajímavé techniky a výcvik jeptišek, ale i politika, intriky, zrady a další lahůdky. Dočkala jsem se i několika velmi zajímavých soubojů, jež se odehrály v budoucnosti a slibují tak napínavé a akční pokračování. Poodhalena byla i  minulost některých novicek, což přispělo k lepšímu pochopení jejich pohnutek a jednání. Celkem originální mi připadalo téměř čistě ženské prostředí kláštera, školy a výcvikového střediska v jednom. Ne, že by v knize chyběly mužské postavy, ale ty byly ve světě venku a holky s nimi přišly do styku méně často. Odpadly tak případné romantické myšlenky těch starších, které by příběh jen rušily.

Rozjezd nové trilogie mě zaujal a další díly budu určitě číst. Po knize sáhněte pokud máte rádi trochu drsnější prostředí a děj ve kterém nechybí akce ani intriky a nápaditá zápletka. Pan autor navíc umí psát tak, že ani popisné pasáže nejsou zdlouhavé a nudné. Zatím je příběh na začátku, ale podle náznaků tuším, že to bude stát i nadále za to.

Jediné co se mi na knize nelíbí, je obálka. V případě, že čtete ve čtečce jako já, tenhle problém se vyřeší sám :)

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Pokud chcete Červenou sestru zkusit, najdete ji zde. K dispozici jsou i předchozí knihy autora.

Anotace:

Klášter Sladké Milosti vychovává z dívek zabijáky. V hrstce z nich se projeví stará krev, která jim propůjčuje schopnosti, jež jsou od dob, co u břehů Abethu přistály čtyři kmeny, zřídka k vidění. Sladká Milost brousí nadání svých novicek, až je ostré jako břitva a právě tak smrtící: vzdělat Červenou sestru v umění pěsti a čepele trvá deset let.

Ale dokonce ani paní Čepele a Stínu si neuvědomují, do čeho se zapletly, když do svých síní přijaly Nonu Šedou, osmiletou dívku zbrocenou krví, křivě obviněnou z vraždy, která se však ve skutečnosti provinila něčím mnohem horším. Nonu, již zachrání zpod stínu katovy smyčky, hledají mocní nepřátelé - a mají k tomu dobrý důvod. 

Navzdory odlehlosti a bezpečí kláštera si ji její tajemství a násilná minulost přece jen najdou. Pod zmírajícím sluncem, zářícím nad rozpadající se říší, se Nona Šedá musí vypořádat se svými démony a stát se smrtící vražedkyní, pokud hodlá přežít...


Další knihy autora na bloGu:

Princ bláznů

Temnější tvář magie

Autor: V. E. Schwabová
Série: Tvář magie (1. díl)
Překlad: Lukáš Houdek
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 342

Můj názor:

S tvorbou paní Schwab jsem už udělala pár dobrých zkušeností, jenže odevšad na mě křičely články, které mi prozrazovaly, že za sebou nemám tu nejlepší. Že jsem ještě ani nečuchla k sérii Tvář magie. Pořídila jsem si první dva díly, ale záhadným řízením osudu jsem se k tomu prvnímu dostala až chvíli před tím, než měl vyjít třetí.

Lepší pozdě, než ještě později, případně nikdy :) jak se říká. A v tomto případě to opravdu platí.

…

Temnější tvář magie vypráví příběh čtyř Londýnů, které leží v paralelních světech. Dříve je spojovaly magické dveře, kterými bylo možné mezi jednotlivými Londýny procházet. Po té co se magie zmocnila Černého Londýna a zničila v něm všechno živé, rozhodl se Červený Londýn odstřihnout a s ním museli i ty ostatní. Žádný z nich totiž nebyl schopen bránit se sám výbojům z Černého Londýna.

Živé tedy zůstaly jen tři:

Šedý Londýn, v němž už magie téměř neexistuje a má nejblíž k našemu světu. 

Červený, který má všeho dostatek a magie v něm prýští a protéká na povrchu. 

A Bílý Londýn, ten, který je nejblíže Černému. Krutý a násilnický svět, jenž je takový, protože neměl na vybranou. 

I když magie se v nich nachází poskrovnu, mají ti tři společnou jednu věc, vládnoucí monarchii, která mezi sebou stále udržuje diplomatické styky. Od uzavření dveří však mohou mezi světy procházet jen Antariové. Národ, který vymírá a který má magii přímo v krvi. Jedním z posledních je hlavní hrdina příběhu – Kell.

A právě jemu se přihodí něco, co uvrhne do nebezpečí nejen jeho domovský Červený Londýn, ale i oba zbývající a všechny živé lidi v nich…

…

Jistě uznáte, že nápad na paralelní světy, se kterým paní autorka přišla, není zase až tak nic neznámého. Zpracování známého tématu se jí však povedlo na výbornou. Všechny svoje Londýny dovedla zajímavě propojit a do všech krom Černého mě děj také zavedl. Prostředí, v němž se zrovna hrdinové pohybovali, nebyl problém odlišit od sebe nejen díky barvám, ale i stylu života v nich a dalších věcí, ať už šlo o jazyk, povahu a nebo třeba jen o oblékání obyvatelstva. Rozdíly byly dobře promyšlené a dělaly četbu zajímavější a lákavější.

Všechna tři prostředí jsem poznala díky jednotlivým hrdinům, kteří z nich pocházeli. 

Kell z Červeného Londýna byl členem královské rodiny. Ne však rodným, ale adoptovaným. I přes dobré vztahy s vládnoucím párem a svým nevlastním bratrem se však těžko zbavoval dojmu, že je spíše majetkem koruny a že si jej drží hlavně pro jeho antarijské schopnosti. 

Pořád je na tom však lépe, než druhý žijící Antari Holland. Ten je doma v krutém Bílém Londýně a k tamějším vládcům je připoután násilím, poroben magií a nucen poslouchat a trpět. 

Třetím hrdinou je Lila, holka z Šedého Londýna. Je úplně obyčejná, až na své sny a schopnosti zlodějky, které jsou opravdu vynikající. Je sice hledaným zločincem, ale před spravedlností se jí daří unikat. Stále však ne tolik, jak by chtěla. Ráda by odjela daleko, do neznámých zemí, protože dobrodružství má prostě v krvi. A tohle přání se jí splní, když náhodou okrade Kella o něco, oč stojí i Hollandovi páni.

Začátek vyprávění byl spíš pozvolný. Paní autorka měla hodně co vysvětlovat a ve svých světech hodně rozdílů, které bylo třeba zmínit. Provedla to šikovně a informace dávkovala postupně. Žádná bleskurychlá nalejvárna v prvních kapitolách mě nečekala. Všechno přicházelo tak, že to jen svádělo číst dál a dál. Nedá se říct, že by byl děj předvídatelný, i když odhadnout se dalo ledacos. Jak jsem říkala, byla známá povaha jednotlivých Londýnů a tak se hodně věcí nabízelo. I příčina všech problémů byla jasná a setkání hlavních hrdinů, no, s tím se přece přímo počítá v každé knize. 

Paní autorku však napadla zajímavá zápletka a zapojení magie do příběhu bylo docela neobvyklé. Její fungování bylo v podstatě tou nejzajímavější věcí, když pominu svět, ve kterém se všechno dělo.

Postavy mě bavily, i když jsem se od nich nedočkala žádných velkých překvapení. Co bych taky chtěla za vývoj v prvním dílu série, že :). Důležité bylo, že mi to s nimi sepnulo a byly pro mě všechny dostatečně zajímavé, aby mě bavilo jejich osud sledovat. Nejvíc času jsem pochopitelně strávila s Kellem a Lilou. Ti dva se zajímavým způsobem doplňují, ale paní autorka se vyhnula náznakům romantických pletek mezi nima. Čert ví, jestli vůbec na nějaké dojde, protože v příběhu určitě nijak nechybí.

To je další věc, která se mi na knize líbila. Že byl vystavěn příběh, ve kterém není žádný rychlokvašený a neuvěřitelný vztah jen proto, aby mezi hrdiny bylo nějaké pouto. Paní autorka si šikovně vystačila jen s přátelstvím a vzájemnou užitečností. Jsem zvědavá, kam to bude směřovat dál. Oceňuji také, že i když jsou lidé v příběhu nadáni magií, rozhodně se nejedná o Superhrdiny Neporazitelné a jejich moc má své limity a její používání je nesnadné a něco je stojí.

Kniha obsahuje vyváženou směs informací a akce, takže do dalších sérií je všechno dobře nachystané a myslím, že pokračování bude určitě stát za to. Těším se na větší zapojení Černého Londýna, protože konec, který jsem přečetla, slibuje, že až zasáhne do hry, budou třísky lítat.

Za sebe tuhle knihu určitě doporučuji. Pokud máte rádi lehčí fantasy, která ale úspěšně unikla ze škatulky YA a nabízí zajímavý svět a lákavou zápletku, jste ve čtyřech Londýnech doma. Není to sice ani velká temná fantasy pro dospělé, ale rozhodně se skvěle čte a má co nabídnout i náročnějším čtenářům.

Anotace:

Kell je jedním z posledních Cestovatelů, výjimečných mágů, kteří dokážou cestovat mezi paralelními světy. Oficiálně je Rudým Cestovatelem, velvyslancem a adoptovaným princem Rudého Londýna, který vyřizuje každý měsíc korespondenci mezi vládci jednotlivých Londýnů. Neoficiálně je pašerákem využívajícím těch, kteří jsou ochotní zaplatit i za pouhé zahlédnutí světa, do kterého se nikdy nepodívají. Tenhle nebezpečný koníček mu však vynese obvinění z velezrady. Při útěku do Šedého Londýna se zaplete s Delilou Bardovou, zlodějkou s opravdu velkými ambicemi. Okrade ho, zachrání před nebezpečným nepřítelem a využije ho na cestě za svým „pořádným dobrodružstvím“. Jenže nebezpečná magie je začne dohánět a zrada číhá na každém rohu. Aby zachránili všechny světy, budou muset Kell a Lila v první řadě zůstat naživu – a to může být o dost obtížnější, než se zdá.

Legenda o krvi a lásce

Autor: Theresa Mellvile
Překlad: Alice Macková
Nakladatel: Brána
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240

Můj názor:

Londýn roku 1888 je místem, kdy v těsném sousedství existovaly dva světy. Svět bohatých a urozených, kteří si žili ve svých luxusních čtvrtích a svět chudých, kteří obývali čtvrť Whitechapel. A právě tady došlo k událostem, které měly vejít do dějin jako nejhrůznější vraždy žen, co Londýn pamatuje. Oběti brutálního vraha byly chudé prostitutky a nálezy jejich těl děsily celé město. Historie ho zná pod jménem Jack Rozparovač.

Tolik k historii.

Příběh v knize Legenda o krvi a lásce se odehrává přesně tam, v oněch dvou čtvrtích a propojí dva světy nejen hrůzou a strachem, ale i díky vztahu dvou hlavních postav. 

Susan Balantyneová, mladá šlechtična má starosti s láskou. Matka na ni tlačí, aby přijala více než zajímavou nabídku k sňatku, jenomže Susan se zdráhá. Tak nějak cítí, že tenhle vztah není to pravé. A tak váhá a mezi tím s přáteli a neúnavným ctitelem obráží večírky. Po jednom takovém se odjíždí tajně bavit na nevhodné místo – do hospody ve Whitechapelu. A tohle zakázané dobrodružství jí přinese nejen nanejvýš nevhodnou přítelkyni. Díky němu se zaplete do celého případu děsivých vražd a navíc konečně pozná muže, se kterým by mohla být šťastná.

…

Legenda je historickým románem, do kterého paní autorka použila známá fakta a oživila je svými vlastními postavami a příběh upravila tak, aby seděl jejím záměrům. Musím uznat, že se jí to docela povedlo a její zápletka se mi, přes výhrady k Susan a její roli, docela líbila. Dokonce i vysvětlení záhady a identifikace vraha – protože tady jsem se dozvěděla, jestli jsem tipla správně – mi pěkně zapadla do příběhu i do historických faktů. Přijít na to, kdo je v tomto příběhu vrah, není nijak těžké. Osobně mi to došlo celkem záhy, ale nebránilo mi to si knihu užít až do konce.

Začátek knihy pro mě byl spíš zklamáním. Zdálo se mi to jako poměrně plytký příběh s velmi nepravděpodobným jednáním hlavní ženské postavy a vůbec to bylo něco úplně jiného, než jsem čekala. Ano, nepřišla jsem o prostředí chudé londýnské čtvrti a chvíle s policií, která věc vyšetřovala. Mnohem víc pozornosti bylo ale věnováno hlavní ženské postavě, která mi svým chováním hodně pila krev. Asi bych víc ocenila vyprávění z pohledu inspektora Odella, což by mě dovedlo ještě víc do centra mordů a celá věc by tak nebyla pouze výraznější kulisou.

 Styl psaní byl sušší a stručnější, než jsem u podobných knih zvyklá. Zdálo se mi, že je vypravování hodně zjednodušené na místech, kde by trocha barvitosti neuškodila. Jak už to tak bývá, zvykla jsem si. Kniha se nakonec četla velmi dobře (to musím uznat) a styl psaní celkem dobře seděl k prostředí i událostem. 

Paní autorka postavila počáteční naivitu hrdinky a její romantický vztah a prostředí bohatých aristokratů proti hrůze krvavých mordů a bídnému životu prostitutek ve Whitechapelu. Ten protiklad byl docela zajímavý a nápad se mi líbil. Dokonce i zmírnit hrůzné činy vraha romantickou linkou mi připadalo dobré. 

Do chvíle, než jsem přišla na jednu věc:

Autorka oplývá zvláštním talentem zabít jakoukoliv chemii mezi hlavním párem ve chvíli, kdy se začne slibně rozvíjet. Tuším, že je to asi proto, že nechtěla mít z knihy historickou romanci, ale proč tedy stavět vztah hrdinů do popředí, proč ho tam vůbec dávat? Mohla se odvázat alespoň trochu. Po každé scéně s nimi jsem si připadala jako hladový pozorovatel na hostině – dostala jsem čuchnout, ale huba prázdná. Některé momenty úplně jiskřily a najednou z ničeho nic byly pryč. Jednou jedinou větou odbyté, utnuté, pokažené…  

Proč se vůbec někdo namáhá s budováním určitého typu atmosféry, když ji nehodlá nijak využít? Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby hlavní postavy byly pouze přátelé.

Hlavní ženská postava Susan Balantyneová mi navíc ani nebyla moc sympatická. Postupem čtení se to sice lepšilo, ale na faktu, že byla paličatá, naivní a měla sklony ke zbrklostem a hloupostem se nezměnilo nic. Upřímně nechápu, co na ní hlavního hrdinu tak okouzlilo. 

On – tedy Nathan Odell – byl podstatně lepší postavou. Vzhledem ke svému chování a prostředí, ve kterém se pohyboval, byl výrazně uvěřitelnější než jeho vyvolená. A přiznávám, že měl i docela podařené charisma „temného týpka“. 

Ve vedlejších postavách se paní autorce dařilo lépe. Whitechapelské kočičky jsou perfektní, stejně tak policajti a někteří šlechtici z okolí Susan.

Záhada Jacka Rozparovače doteď nebyla přesvědčivě vysvětlená, přes četné teorie zůstává téměř mytickou zrůdou. A jo, tohle období a místo nabízí spoustu možností pro příběh a rozvíjení vlastních teorií. 

Paní autorka však zůstala kdesi na půl cesty mezi detektivkou, historickým románem a snahou udržet se dál od romancí. Výsledek na mě proto působil trochu nedodělaně. I když jsem celkem spokojená, připadám si trochu ošizeně o věrohodnější atmosféru hrůzy i lásky, kterou název sliboval. 

Kniha však patří k těm dobrým a čtivým, takže bych se jí určitě nevyhýbala.

Anotace:

Londýn 1888. Je parné léto a ve městě se mluví jen o Jacku Rozparovači. Šílený vrah si své oběti vybírá mezi dívkami, jež na ulici provozují prostituci, mezi stvořeními, jejichž život visí na tenkém vlásku, který sériový vrah navždy přetíná. Mezi dívkami jako Muriel Gravesová, která své tělo prodává mezi spodní vrstvou společnosti. Právě v této době potká Muriel někoho, kdo by navždy mohl změnit její život. Je to komtesa Susan Ballantyneová a mezi oběma ženami, byť tolik rozdílnými, se okamžitě zrodí pevné a věrné přátelství. Susan chce chránit Muriel před Rozparovačem, a tak se obrátí na Nathana Odella, inspektora Scotland Yardu, pověřeného vyšetřováním těchto zločinů. A tehdy začíná hon na vraha, v němž se láska a smrt protínají v ďábelské spirále.