Legenda o krvi a lásce

Autor: Theresa Mellvile
Překlad: Alice Macková
Nakladatel: Brána
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240

Můj názor:

Londýn roku 1888 je místem, kdy v těsném sousedství existovaly dva světy. Svět bohatých a urozených, kteří si žili ve svých luxusních čtvrtích a svět chudých, kteří obývali čtvrť Whitechapel. A právě tady došlo k událostem, které měly vejít do dějin jako nejhrůznější vraždy žen, co Londýn pamatuje. Oběti brutálního vraha byly chudé prostitutky a nálezy jejich těl děsily celé město. Historie ho zná pod jménem Jack Rozparovač.

Tolik k historii.

Příběh v knize Legenda o krvi a lásce se odehrává přesně tam, v oněch dvou čtvrtích a propojí dva světy nejen hrůzou a strachem, ale i díky vztahu dvou hlavních postav. 

Susan Balantyneová, mladá šlechtična má starosti s láskou. Matka na ni tlačí, aby přijala více než zajímavou nabídku k sňatku, jenomže Susan se zdráhá. Tak nějak cítí, že tenhle vztah není to pravé. A tak váhá a mezi tím s přáteli a neúnavným ctitelem obráží večírky. Po jednom takovém se odjíždí tajně bavit na nevhodné místo – do hospody ve Whitechapelu. A tohle zakázané dobrodružství jí přinese nejen nanejvýš nevhodnou přítelkyni. Díky němu se zaplete do celého případu děsivých vražd a navíc konečně pozná muže, se kterým by mohla být šťastná.

…

Legenda je historickým románem, do kterého paní autorka použila známá fakta a oživila je svými vlastními postavami a příběh upravila tak, aby seděl jejím záměrům. Musím uznat, že se jí to docela povedlo a její zápletka se mi, přes výhrady k Susan a její roli, docela líbila. Dokonce i vysvětlení záhady a identifikace vraha – protože tady jsem se dozvěděla, jestli jsem tipla správně – mi pěkně zapadla do příběhu i do historických faktů. Přijít na to, kdo je v tomto příběhu vrah, není nijak těžké. Osobně mi to došlo celkem záhy, ale nebránilo mi to si knihu užít až do konce.

Začátek knihy pro mě byl spíš zklamáním. Zdálo se mi to jako poměrně plytký příběh s velmi nepravděpodobným jednáním hlavní ženské postavy a vůbec to bylo něco úplně jiného, než jsem čekala. Ano, nepřišla jsem o prostředí chudé londýnské čtvrti a chvíle s policií, která věc vyšetřovala. Mnohem víc pozornosti bylo ale věnováno hlavní ženské postavě, která mi svým chováním hodně pila krev. Asi bych víc ocenila vyprávění z pohledu inspektora Odella, což by mě dovedlo ještě víc do centra mordů a celá věc by tak nebyla pouze výraznější kulisou.

 Styl psaní byl sušší a stručnější, než jsem u podobných knih zvyklá. Zdálo se mi, že je vypravování hodně zjednodušené na místech, kde by trocha barvitosti neuškodila. Jak už to tak bývá, zvykla jsem si. Kniha se nakonec četla velmi dobře (to musím uznat) a styl psaní celkem dobře seděl k prostředí i událostem. 

Paní autorka postavila počáteční naivitu hrdinky a její romantický vztah a prostředí bohatých aristokratů proti hrůze krvavých mordů a bídnému životu prostitutek ve Whitechapelu. Ten protiklad byl docela zajímavý a nápad se mi líbil. Dokonce i zmírnit hrůzné činy vraha romantickou linkou mi připadalo dobré. 

Do chvíle, než jsem přišla na jednu věc:

Autorka oplývá zvláštním talentem zabít jakoukoliv chemii mezi hlavním párem ve chvíli, kdy se začne slibně rozvíjet. Tuším, že je to asi proto, že nechtěla mít z knihy historickou romanci, ale proč tedy stavět vztah hrdinů do popředí, proč ho tam vůbec dávat? Mohla se odvázat alespoň trochu. Po každé scéně s nimi jsem si připadala jako hladový pozorovatel na hostině – dostala jsem čuchnout, ale huba prázdná. Některé momenty úplně jiskřily a najednou z ničeho nic byly pryč. Jednou jedinou větou odbyté, utnuté, pokažené…  

Proč se vůbec někdo namáhá s budováním určitého typu atmosféry, když ji nehodlá nijak využít? Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby hlavní postavy byly pouze přátelé.

Hlavní ženská postava Susan Balantyneová mi navíc ani nebyla moc sympatická. Postupem čtení se to sice lepšilo, ale na faktu, že byla paličatá, naivní a měla sklony ke zbrklostem a hloupostem se nezměnilo nic. Upřímně nechápu, co na ní hlavního hrdinu tak okouzlilo. 

On – tedy Nathan Odell – byl podstatně lepší postavou. Vzhledem ke svému chování a prostředí, ve kterém se pohyboval, byl výrazně uvěřitelnější než jeho vyvolená. A přiznávám, že měl i docela podařené charisma „temného týpka“. 

Ve vedlejších postavách se paní autorce dařilo lépe. Whitechapelské kočičky jsou perfektní, stejně tak policajti a někteří šlechtici z okolí Susan.

Záhada Jacka Rozparovače doteď nebyla přesvědčivě vysvětlená, přes četné teorie zůstává téměř mytickou zrůdou. A jo, tohle období a místo nabízí spoustu možností pro příběh a rozvíjení vlastních teorií. 

Paní autorka však zůstala kdesi na půl cesty mezi detektivkou, historickým románem a snahou udržet se dál od romancí. Výsledek na mě proto působil trochu nedodělaně. I když jsem celkem spokojená, připadám si trochu ošizeně o věrohodnější atmosféru hrůzy i lásky, kterou název sliboval. 

Kniha však patří k těm dobrým a čtivým, takže bych se jí určitě nevyhýbala.

Anotace:

Londýn 1888. Je parné léto a ve městě se mluví jen o Jacku Rozparovači. Šílený vrah si své oběti vybírá mezi dívkami, jež na ulici provozují prostituci, mezi stvořeními, jejichž život visí na tenkém vlásku, který sériový vrah navždy přetíná. Mezi dívkami jako Muriel Gravesová, která své tělo prodává mezi spodní vrstvou společnosti. Právě v této době potká Muriel někoho, kdo by navždy mohl změnit její život. Je to komtesa Susan Ballantyneová a mezi oběma ženami, byť tolik rozdílnými, se okamžitě zrodí pevné a věrné přátelství. Susan chce chránit Muriel před Rozparovačem, a tak se obrátí na Nathana Odella, inspektora Scotland Yardu, pověřeného vyšetřováním těchto zločinů. A tehdy začíná hon na vraha, v němž se láska a smrt protínají v ďábelské spirále.