Čtvrtletka IV. 2023

 

Nový rok už sice nějaký ten čásek máme, ale jsou tu věci, které pořád dlužím tomu starému :) Například ohlédnutí za jeho posledními třemi měsíci.

Poslední čtvrtletí roku 2023 se pro mě odehrávalo ve víru novinek. V říjnu jsem nastupovala do nové práce. Ani za tři měsíce letních prázdnin se mi totiž nepodařilo naučit pečené holuby létat do úst :) A i kdyby, stejně bych si na nich nepochutnala. Většinu čtvrtletí jsem tedy měla jasnou prioritu - poznat nové kolegy, jiný režim a nové pracovní úkoly.

Čtvrtletí ale nebylo jen o tom. Podzim a začátek zimy je pro mě tradičně nejlepší období roku. Takže jsem si užívala i radostné zbytečno-nezbytnosti jako je výzdoba na podzim i Vánoce, nakupování dárků a skvěle hřejivé flanelové povlečení na načechrané zimní duchně :). Tenhle podzim se vydařil. Bylo krásné počasí, ale nejen proto. Prostě se povedl téměř po všech stránkách.

 

říjen

jak už to tak bývá, v novém zaměstnání má tato činnost tendenci pohltit veškeré soustředění a energii. Z toho jaksi plyne jasný výsledek mého říjnového psaní. Asi už si tipnete, že? :) Zjistila jsem taky, že potřebuju menší pauzu od bloGu, takže četnost článku se snížila jen na ty nejnutnější, většinou spolupráce. To mi umožnilo fakt se soustředit hlavně na novou práci.

Čtení se oproti tomu celkem dařilo a ještě lépe mi šlo utrácení za nové knihy :D ne že by mi toto snad někdy nešlo. A poslední čtvrtletí se nakladatelé dost předhánějí s novinkami na vánoční trh. Já jsem letos číhala na 15 předobjednávek. Myslím, že v této sportovní disciplíně mám už dost zkušeností na mistrovský titul :)

Kniha měsíce: Brána pekel.

Vypadá to, že Dark academia bude mým žánrem v delším horizontu.

 

Přečetla jsem:

Ten, co kráčí se smrtí, Inspekce, Svět ve stínu démonů *(R), Duna kniha 1 – komiks, Tetování za trest *(R), Třetí zahrada, Brána pekel

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Není úniku, Tetování za trest, Smrt mezi řádky

Za knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Akademie Dunbridge: Kdekoliv, Lapeni, Duna kniha 1, Mučitelův stín, Nezdolná, Koruna otráveného stromu, Věk X – oba díly série, Zaprodaný cit, Převozník, Kolonie, Kurz tvůrčího psaní, Mostní království, Nezkrotná magie

Docela kupa, co? Naštěstí byly všechny krom tří z bazaru a akcí, takže to dohromady skoro nic nestálo :)

 

Celkem 7 přečtených knih, 2.782 stránek a koupeno 14 nováčků.

 

listopad

Letos jsem si listopad fakt užila naplno. V práci žádné stresy s nastupujícím vánočním nákupním šílenstvím a tak jsem se mohla soustředit jen na to, jak je podzim krásný. A také na to, co hrnuli nakladatelé na předvánoční trh.

Kniha měsíce: Smrt mezi řádky

Přečetla jsem:

VAMPS, Smrt mezi řádky *(R),  Mostní království, Hlava plná lásky, Není úniku *(R), Čarodějky ze Sanctuary, Zlaté enklávy, Šťastně až po smrti

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Osamělá holubice

Moc děkuji nakladatelství Jota!

 

Nákupy:

Storočí, Půl války, Kostischrány, Hlava plná lásky, Dvojitý zásah, Dotek temnoty, Němé duše, Šťastně až po smrti, Zlaté enklávy, Noční partie, Ofélie Scaleová: Svět bude hořet, Slzotvůrce, Do pekel II

Zase mazec a tentokrát o slevách moc mluvit nejde. Spíš se plně projevila moje předobjednávková mánie.

K svátku jsem dostala :

Ostrovy bohů

 

Celkem 8  přečtených knih, 3.372 stránek a koupeno 13 nových knih.

 

Prosinec

Je to sice neuvěřitelné, ale rok je zase v čudu. Obzvlášť poslední tři měsíce si pěkně pospíšily a místo pohodlného poklusu se pustily do olympijského závodu o to, který uteče rychleji. Vítězem je prosinec, protože ten zmizel jako pára nad hrncem.

Letos dokonce zvládl překvapit i naprosto úžasnou sněhovou nadílkou, kterou jsem si fakt užila. Škoda, že nevydržela přes Vánoce, ale to už je tak v našich končinách zvykem.

Knih jsem moc nepřečetla, ale zato jedna z nich mě úplně posadila na prdel. Návrat k westernu po mnoha letech byl více než úspěšný a zase jsem jednou litovala, že kniha má „jen“ něco přes 800 stránek :)

Kniha měsíce: Osamělá holubice

 

Přečetla jsem:

Dvojitý zásah, Osamělá holubice *(R), Atlasova šestka, Vztek, Vánoce na skotském hradě *(R)

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Vinice ve Francii, Vánoce na skotském hradě

 Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Souboj princů, Renegát, Síla ohně, Unbreakable

Docela jsem se krotila, co? :) To proto, že Ježíšek už měl můj seznam ve spárech, tak nebyl moc prostor pro experimenty.

Pod stromem se urodilo:

Vztek, Zloděj hvězdného prachu, Atlasův paradox, Koruna strachu, Ďáblovo znamení, Útočiště, S láskou z Londýna, Sochaři masa, Dcera rudozimy, Království v kameni, Průvodce kubánské dívky čajem a budoucností, Beladona

Miluju Vánoce!

Celkem 5  přečtených knih, 2.704 stránek a koupeny 4 nové a naděleno 12 dárků.

 

čtvrtletí celkem?

 

Celkem 20 knih a 8.858 stran. Koupila jsem „jen“ 31 knih.

 

Pořád říkám, že je škoda, že mě za čtení neplatí. Mít korunu za stránku, budu mít každého čtvrt roku příjemné prémie :). Aspoň se můžu pochválit, že když už jsem nakupovala, bylo to často v akcích a tak jsem vlastně „ušetřila“.

Seznam všech článků o knihách je již tradičně k nalezení zde, případně i s obrázky v albech na FCB. Ano, jsem tak stará a nepružná, že jsem si instáč ještě pořád nedokázala oblíbit a do budoucna to ani nemám v plánu.

Knihy ve spolupráci, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada a nakladatelství Jota najdete pohromadě také v albech na FCB i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

 

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni.

Velmi děkuji také nakladatelství Jota za příležitostnou spolupráci. Letos jsem měla šťastnou ruku na knihy od nich. Dvě nové obyvatelky poličky nejoblíbenějších pocházejí ze spolupráce s nimi.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Těší mě, že pořád čtete můj bloG, i když blogům mělo už dávno odzvonit.

Tento bloG se zatím chcípnout nechystá, i když se to mohlo chvíli zdát, takže se uvidíme i v novém roce 2024.

 

Vánoce na skotském hradě

 

Když jsem si o knihu psala, očekávala jsem příběh s předvánoční atmosférou, který navodí tu správnou náladu. Knihu jsem přečetla sice až mezi svátky, ale rozhodně uznávám, že správnou náladu přinést umí. A nádherně také upozorňuje na věci, které jsou v životě opravdu důležité.

 

Anotace:

Jednoho dne Belle v chumelenici podklouzne kolo a ona narazí do stařičké paní a zraní jí kotník. Když zjistí, že Edina na nedalekém hradě žije úplně sama, rozhodne se k ní nastěhovat a postarat se o ni, dokud se neuzdraví, a připravit jí nezapomenutelné Vánoce. Jakmile se právník Jack dozví, že u jeho babičky bydlí cizí člověk, hned se za ní rozjede. Belle je mu od začátku podezřelá a on jí také. Vzájemně se sledují a dumají, co má ten druhý za lubem. Jenže i přes oboustrannou nevraživost je to k sobě neodolatelně přitahuje.

…

 

Ve svém názoru na knihu asi půjdu malinko proti proudu. Ne snad, že by se mi nelíbila atmosféra příběhu nebo místo, kde se odehrává – v tom rozhodně můj protiproud nespočívá. Spíš mám výhrady k chování postav a k podání romantiky. Došla jsem totiž k závěru, že celý příběh je mnohem víc o soudržnosti malé komunity a plnění dlouho nesplněných přání. A romantická láska byla prostě jen jedním z nich. A protože byly Vánoce…

Ale tím knihu rozhodně nehaním. Je to sice mírně naivní pohádka pro dospělé, ale zároveň nemůžu popřít fakt, že šlo o sice průměrný, nicméně velmi milý a příjemně oddechový příběh, který naladil na svátky úplně perfektně.

 

Prostředí, do něhož autorka příběh zasadila, si ani nemohla vybrat lépe. Co může být hezčího než malá skotská vesnička, jejíž dominantou je hrad. Nechybí haldy sněhu, bez kterých si Vánoce neumíme představit, byť je bez něj zažíváme každý rok.  V příběhu už leží hotové závěje, když hlavní hrdinka nasedá na kolo, aby se srazila s osudem v podobě starší dámy – osaměle žijící hradní paní.  Vánoce se rychle blíží, přípravy vrcholí a z nebe se stále valí další sníh. Jednoho dne do vesničky dorazí rušivý element, který mezi starousedlíky působí jako pěst na oko. Právník Jack, vnuk majitelky hradu, muž z velkého světa a na první dojem celkem protivný chlap.

Všichni důležití lidé jsou na místě a vánoční romantický příběh plný splněných přání může začít. A je to čtení velmi milé a čtivé, o hodně víc plné mezilidské dobroty než uvěřitelné romantiky, nicméně na vánoční atmosféru naladí dobře.

 

Musím říci, že ústředním bodem příběhu není ani tak láska dvou mladších a dočasných obyvatel hradu, jako spíš vánoční seznam přání, který Edina napsala Santovi. Její přání byla prostá a krásná, nikoli materiální, ale spíš plná věcí, na kterých v životě záleží nejvíc. V dnešní době bylo milé si přečíst něco takového. Tím, jak postupně příběh plynul a přání se Edině plnila zároveň s postupujícími přípravami na svátky, nabývala kniha svátečně adventní atmosféru plnou vřelosti a lidského sdílení těch nejhezčích věcí. Bylo to velmi hřejivé a i když hrdinové neměli úplně lehké životy, snadno se podlehlo vánoční naději, že se dobrým lidem nakonec přihodí dobré věci a všechno se napraví. Zároveň v té atmosféře duše postav roztávaly, stávaly se sdílnějšími a otevřenějšími ostatním lidem. Podle mě to bylo docela krásné poselství toho, jaké by Vánoce měly být.

 

Většina postav v příběhu mě bavila a jejich příběh jsem si dokázala užít. Překvapivě mi níže zmíněná kritika povahy hlavní hrdinky vůbec nepřišla na mysl při čtení. Jen jsem k ní měla mírný odstup a nějak jsem jí nemohla přijít na chuť a opravdu si ji oblíbit přes to, že mi byla v podstatě sympatická. Důvod toho mě napadl až teď s odstupem jednoho týdne od přečtení. Nebránilo mi to tedy nijak v tom, abych si příběh užila.

Hlavní hrdinka Belle, učitelka ve vesnické škole, byla na můj vkus až moc nepřirozeně hodná a nesobecká a zcela naplněná pomocí ostatním. To je její nejvýraznější povahový rys. Vystihuje ji tak moc, že vlastně o ní moc dalších věcí ani nevím – nedivím se – pro všechno to pomáhání a sebeobětování neměla pro sebe a své záliby čas. Občas tak moc chtěla pomoci ostatním, že ohrozila sama sebe, někdy i jiné svým špatným rozhodnutím učiněným v touze pomoci za každou cenu. Jak to, že někdy nebyla třeba jen unavená nebo toho neměla plné zuby? Kde pořád brala na všechno energii? Celkově to její sebeobětování nepůsobilo moc zdravě ani mile. Autorka to sice vysvětlila a to dost věrohodně, jenže pak mě zase začalo děsit rodinné prostředí, z něhož pocházela. A najednou už nebyla zase tak milá a ochotná, ale jen holka, která se zoufale snaží někomu se zavděčit, vyrovnat a naplnit představy o tom, jak by měl život a přístup k druhým vypadat. Snaha zajistit si tak lásku a pozornost druhých byla k nepochopení, protože hodně lidí její sebeobětování bralo jako samozřejmost. Kdyby alespoň jednou pomyslela na sebe, něco odmítla kvůli sobě nebo si pro sebe něco přála, asi bych ji měla raději a ostatní by si možná více vážili toho, co pro ně dělá. Asi by bylo fajn ji znát, protože na ni bylo opravdu maximální spolehnutí, ale připadala bych si vedle ní jako sobec pokaždé, když bych upřednostnila v něčem sebe nebo se třeba chtěla jen vyspat místo přípravy školní besídky :). Autorka jí vlastně dala jen jedinou povahovou „chybu“ a to, že se pletla Jackovi do jeho rodinných záležitostí. Jenže i to vlastně dělala v dobrém úmyslu. Takže ne, Bella je téměř nesnesitelně dokonalá :)

Jack oproti tomu působil o mnoho realističtěji. Na první pohled sice nedůvěřivý a odtažitý, ale v jádru to dobré srdce nakonec měl. I v jeho případě tu bylo děsivé rodinné prostředí a tím pádem dostalo jeho chování věrohodný důvod ve výchově, kterou utrpěl. Jeho paličatosti v jednání s matkou se potom nešlo moc divit. Ke všemu byl ještě rozvodovým právníkem, takže to, co viděl ve své praxi, zrovna nenahrávalo tomu, aby věřil na lásku nebo měl chuť si někoho pustit k tělu.

Kupodivu mi úplně nesedlo jiskření mezi Jackem a Bellou. Připadalo mi, že pro tuto knihu není ani tolik podstatné, jako jiné vztahy, které tu autorka měla. Vlastně by se vůbec nic nestalo, kdyby romantické vztahy v knize zastoupeny nebyly. Byla to vánoční romantika, takže jasně, že ti dva skončí spolu, ale úplně jsem jim to nesežrala. Ani druhý pár, který v knize byl, mě nepřesvědčil o vášni. Mezi oběma lidmi v párech měla hlavní slovo neskonalá dobrota víc, než přesvědčivé city. V jednom páru to byl nekonečně laskavý a trpělivý muž (až to v některých chvílích působilo arogantně a nadřazeně vůči ženě, kterou chtěl) a v druhém neustále pomáhající a nesobecká žena.

Další obyvatelé vesnice byli veskrze milé a sympatické osoby. Autorce se povedlo vytvořit dojem takové té původní sounáležitosti obyvatel malé vesnice. Trochu jsem nepochopila, proč, když všechny osoby byly tak milé a ochotné pomáhat, někdo nepomohl Belle a působilo to tak, jako by snad ve vesnici dělala práci a konala potřebné a dobré věci pro komunitu jen ona. Proč ji nechali tak dlouho se snažit samotnou – jistě, Bella si o pomoc neřekla, ale všichni museli vidět, co se děje. Naštěstí se později zapojily i ostatní postavy, když začalo působit ono „kouzlo Vánoc“. Všichni se spojí ve snaze zařídit pro Bellinu třídu krásnou vánoční besídku a také kvůli splnění Edininých přání.

 

Kniha je psána poměrně jednoduše, bez nějakých velkých vášní, Nejdůležitější je v ní atmosféra zimní vesničky, blížících se Vánoc a mezilidských vztahů na úrovni komunity. Na slibovanou lásku také dojde, ale je spíš taková vlažnější, podle zažitých romantických šablon. Postup vztahu těch dvou je tedy zcela předvídatelný, ale není to něco, co by snad příběh pokazilo.

 Autorce se povedlo namíchat kouzlo, které zahřeje na duši. Do sváteční nálady vás kniha dostane naprosto spolehlivě :).

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Vánoční příběh najdete tady.

 

O knize:

Autor: Donna Ashcroftová

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 288

Měsíční rádobych - leden 2024

 

„Tak tu máme zase ten sviňskej leden.“

 

Úvodní slova nejsou z mojí hlavy, ale pocházejí z knihy Rivalové od mojí oblíbené autorky Jilly Cooper. Nelze popřít, že jsou celkem výstižná. Po radostném světýlkovém prosinci, vonícím svařákem a prostoupeným nadšením ze Štědrého dne a silvestrovských oslav, se zdá leden poněkud ponurý a zoufalý. Na některé lidi působí začátek roku příjemným pocitem novosti a odhodlání do dalších dnů. Gratuluji. Taky mám takové slabší okamžiky :) Pro většinu je jen dalším marným pokusem něco změnit a bojem s předsevzetími, aby pochopili, už někdy kolem patnáctého, že život prostě půjde dál stejně, jen s jiným číslem – prostě sviňskej leden :) Jasně, něco se změní, stane se spousta věcí, ale se zázraky rozhodně nejde počítat.

Já už několik let funguju bez předsevzetí. Taky se poměrně dobře znám, takže vím, že podobné dlouhodobé motivace a plány na mě neplatí. Rozhodla jsem se tedy poslechnout rady zkušenějších a  zkusit krátkodobé cíle: takovéhle rádobychy plné plánů na jeden měsíc. To mi připadá jako časový úsek, po který se dá něco udělat a zároveň není moc čas ani chuť se na něco vykašlat nebo se tím nechat otrávit. Kdyby bylo nejhůř a něco se nepovedlo, je tu za třicet dnů nový začátek :) A hlavně – člověk se přeci jen může pochvalně poplácat po ramenou za poněkud méně dnů než třistapětašedesát. A já se fakt ráda pochválím :)

 

Co tedy plánuji na leden?

 

Rádobych čtecí:

Napadlo mě, že bych si letos to čtení mohla udělat trochu zajímavější. A zároveň také statečně snížit počty nepřečtených starších kousků a dostat se konečně ke knihám, které tak nějak obcházím, v některých případech již po léta. Nazvala jsem to „akce Tři vyvolené 2024“. Na každý měsíc budu mít naplánováno přečíst Tři vyvolené - knihy z následujících kategorií:

Jedna stará více než 3 roky

Na leden jsem vybrala knihu Čaropisci. Dostala jsem ji v roce 2020 a zatím na ni jaksi nepřišla řada, což upřímně nechápu, protože jiná série od autora se mi líbila moc.

Jedna z loňska

Tady vyberu kousek pořízený loni v lednu a to Tajemství Heavenu. Její vznik jsem podpořila na pointě a tak je taky záhodno si svou investici užít.

Jedna z rozečtené série

Vyvolenou se stává Atlasův paradox, který jsem dostala loni k Vánocům. Je to druhý díl série Atlasova šestka.

 

Další knihy už nechám osudu a momentální náladě.

 

Rádobych psací:

Takhle kategorie bude daleko víc o osudu, náhodě, momentální chuti a vnějších okolnostech. Je na čase si přiznat, že jsem škrabal, který potřebuje na psaní poněkud speciální podmínky: to jest sakra klid! Nebývale mě ruší, když je někdo se mnou doma a po roce marných pokusů jsem přišla na to, že to prostě nepřerazím. Kupodivu mi také ve psaní moc nepomáhají různé autorské skupiny. Zejména jedna hodně tlačí a mě začíná být vysloveně nepříjemné v ní existovat. Působí totiž přesně obráceně, než by měla. Jsem prostě z těch lidí, kterým je lépe, když jsou na psaní sami. Když už to vím, přidržím se toho. V lednu se skupině vyhnu a uvidím, co to udělá.

Psaní samotnému se vyhýbat nechci. Ráda bych psala aspoň pár řádků každý den. Ne třeba zrovna do některého z příběhů, klidně bude stačit článek na bloG. Jen prostě chci znova tu radost z otevřeného wordu.

 

Rádobych všednodenní:

Začnu tím, co bych nejspíš až tak neměla, i když jak se to vezme. Paření onlajnovek není zrovna časově nenáročnou zábavou. Musím sice uznat, že mi to přináší cosi velmi podobného progresu v angličtině, ale žere to tolik času, že to snad ani není možné. Ani náhodou si nemyslím, že se své oblíbené SWTOR letos zbavím. Tak to ani náhodou! Ani nechci. Jen bych raději neseděla u hry od vstanutí do ulehnutí každý víkend. Takže v lednu bych to ráda zkusila trochu s rozumem.

Co se týká zdravého ducha ve zdravém těle, nejsem výjimkou, která by nechtěla v novém roce trochu hýbnout svou ctěnou tělesnou schránkou a odstranit něco nahromaděných letokruhů (čti špeku). Poslední den loňského roku jsem začala znovu opatrně osahávat chyty na Klajdě a možná, ale opravdu možná u toho v lednu zkusím vydržet. Když k tomu přidám TRX, běhání a každodenní pěškobus do práce a z práce, bude to už celkem slušná porce pohybu.

 

 

To by mi na leden mohlo stačit. Ono zase nic se nemá přehánět :) Ještě mám vlastně jeden plán! Na začátku února se otočím a mrknu, jak mi to šlo. A naplánuju další rádobych.

 

Abych se tedy ještě otočila:

 

Na prosinec jsem podobné plánování neorganizovala, není tedy moc zač se plácat a chválit. Mohu ale pochválit aspoň měsíc obecně. Prosinec byl totiž pro mě po hrozně dlouhé době měsícem klidu a pohody. Byla jsem třetí měsíc v nové práci, kde se kupodivu nepěstují žádné stresy a tlaky. Ani by mě nenapadlo, že podobné místo ještě v dnešní době může existovat. Ne, že bych se tam nudila, práce je dost, ale tím, že se nejedná o místo na obchodním ani zákaznickém centru, je to jaksi pohodovější, bez stresů a nepříjemných lidí, kteří vysávají energii. Kolegové i šéfové jsou taky fajn. Jsem minulému roku opravdu vděčná za to, že mi takovou práci přinesl :)

O psaní v prosinci ani nemá cenu mluvit. Kde nic není, ani čert nebere :(

Čtení oproti tomu přineslo krásné překvapení. Knihou měsíce prosince a zároveň i jednou z nejlepších knih roku je Osamělá holubice z nakladatelství Jota. Můj článek o ní je tady.

 

Tento rádobychový epos klepu v pondělí  1. ledna. Zatím to tedy se psaním vypadá dobře. Když už nic, aspoň jsem rozhýbala prsty. Zítra mám ještě volno, uvidím tedy, jak se mi podaří začít leden.

 

Konec hlášení!

Osamělá holubice

 

Když se tato kniha objevila v nabídce, měla jsem tušení. Znáte to. Pocit, že knihu nutně potřebujete, i když je to žánr vámi již léta opuštěný. A tak jsem přišla k westernu Osamělá holubice. Rovnou v úvodu říkám své oblíbené doporučení  – pokud byste měli za život přečíst jediný western, ať je to Osamělá holubice. Nelekejte se rozsahu textu. Bude to trvat, ale stojí to za to.

 

Anotace:

Milostné drama, dobrodružství, epos - to vše je mistrovské dílo Larryho McMurtryho " Osamělá holubice". Podle mnohých kritiků je tento rozsáhlý román vůbec nejlepším literárním dílem o období soumraku toho opravdového amerického západu. Potvrzením toho je i Pulitzerova cena, kterou Larry McMurtry za "Osamělou holubici" jako nejlepší americké literární dílo získal v roce 1986. Životní příběh skupiny kovbojů ze zapadlého texaského městečka nese všechny dramatické prvky westernové tematiky, ale autor jej dokázal umocnit svým skvělým vypravěčským talentem a hlubokým pochopením pro lidské vášně, sny a slabosti na strhující čtenářský zážitek.

…

Když se mi do rukou dostanou knihy ověnčené nějakou cenou a s anotací, která nešetří velkými slovy na adresu příběhu, trochu se kroutím. Ze zkušenosti většinou ty knihy nedodají takový zážitek, jaký je slibován a při čtení si říkám, že mi zřejmě chybí pochopení krásy konkrétního textu. U Osamělé holubice se mi to nestalo. Velká slova v anotaci jsou pravdivá a cena více než zasloužená.

Spolu s knihou se mi dostal do rukou krásný klasický western, který mi připomněl knihu Muž se srdcem kovboje. Autorovi se podařilo vytáhnout samotnou esenci amerického západu ve vší jeho neuvěřitelné kráse i tvrdosti života a nespravedlnosti. Příběh vypráví o době plné násilí, krutosti k původním obyvatelům. Jenže kromě toho je to také doba velkých snů a možností, houževnatých lidí a i tady jsou důležité mezilidské vztahy a láska.

Styl psaní prozrazuje, že kniha nebyla napsána v poslední době. Autor totiž nespěchá, nekrmí řádky zběsilou akcí, ale dává si hodně načas, aby čtenář poznal postavy skutečně do hloubky. Výsledkem je, že vám při čtení záleží doslova na každé. Partu honáků milujete, jako byste je znali. Začátek je hodně pomalý, nic takového jako dneska, že se vrhne na první stranu zběsilá akce, aby se čtenář nenudil. Tady se předpokládá, že čtenář je ochoten příběhu trochu obětovat, nejen konzumovat. První desítky stran jsou proto spíš úvodem a děj se opravdu rozjede až ve chvíli, kdy stádo krav vyrazí z Osamělé holubice.

V první části tedy poznáváme hlavní postavy a jejich v celku poklidný život a tím v podstatě i život v malé, nepříliš lidnaté osadě Osamělá holubice. Už tady lze pochopit jednu věc – autor se bude celou knihu intenzivně věnovat svým postavám. Jejich myšlenkám, povahám, jednání a prožívání. Postavy jsou rozebrané a propracované až na dřeň. Děj tím plyne mírně pomaleji a kniha je tlustá jak špalek, ale každé slovo stojí za to. Díky tomu jsem postavy poznala opravdu dokonale. Nebyli tam žádní černobílí tvorové, ale lidé se všemi klady a zápory, které člověk může mít. Autor je vytvořil tak skvěle, že i člověk, který se vám zdá zprvu nesympatický nebo nezajímavý, dokáže v sobě později vykřesat něco, díky čemu si ho oblíbíte. I kdyby to nakonec bylo jen to, jak se postaví k vlastní smrti. Nebo to, jak dokáže milovat, pracovat, postarat se o ostatní, případně pouze to, v jakého člověka dospěl. Každá postava je zde skutečně jedinečnou a živoucí bytostí.

Samozřejmě se i zde najdou čistokrevní hajzlíci, jako v každé lidské společnosti. Jenže k tomuto příběhu prostě patří. Ani oni nešustí papírem a vy víte, že pokud se objeví, je čas se o postavy bát. Ten čas byl ostatně celou dobu, protože při hnaní stáda nebo prostě obyčejném životě na západě se může stát cokoli. Nejsilnějším nepřítelem byla jednoznačně divoká americká příroda.

Indiánů už v době, kdys se příběh odehrává, tolik není ale i tak se tu nějací najdou. Jen pohled na ně není nijak přikrášlený ani romantizovaný – najde se mezi nimi fakt grázl i ubožáci, kteří sotva přežívají v chudém kraji. Ani kovbojové nebo hraničáři nejsou hrdinové bez morálních škraloupů. A ženy jsou takové, jaké musí být, často drsnější než muži, aby přežily těžký osud farmářek, pionýrek nebo kurev.

 

Autor v románu představuje tehdejší život v celé jeho zaprášené a upocené kráse. Při čtení si prožijete hodně běžných okamžiků obyčejného života, troufám si říct maximálně věrně zachyceného. Doba, v níž se vše odehrává a nástrahy života v téměř surové krajině však dělají z obyčejných životů neobyčejné a nešetří tvrdými zkouškami. Užijete si kradení koní, nahánění dobytka – obrovského třítisíchlavého stáda přes celou zemi partou pár lidí. Poznáte život kurev na malém městě i žen farmářů, dobytkářů a chovatelů koní. Seznámíte se s bandity i indiány, šerify, majiteli dobytka, hraničáři, vojenskými posádkami i obyčejnými občany malých městeček. Poznáte tvrdý život a dost často ještě tvrdší smrt.

Jako u mnohých jiných příběhů je hlavním motivem cesta. Tady měla podobu cesty honáků se stádem krav z Texasu do Montany. A také samozřejmě cestu životem jednotlivých postav – to, jak postavy rostly, měnily se, milovaly, lhostejněly a zapomínaly a přemýšlely. Pro mnohé z nich byl odjezd stáda vstup do života nebo začátek velké změny, pro mnohé z nich to byla i cesta poslední. Autor své postavy vůbec nešetří, muže, ženy ani děti. K původním pár postavám, které poznáte v Osamělé holubici, se postupně přidávají další a jejich osudy se prolínají a vzájemně ovlivňují. Žádná není zbytečná, každá má určující roli pro příběh nebo pro jinou postavu v ději. To jak je autor propojil je doslova okouzlující. Každé, byť i malé rozhodnutí, ovlivní nejen postavu samotnou, ale i jiné lidi. A často se ukáže, že to právě nejšťastnější volba nebyla.

Romantika a vztahy jsou takové, jaké by asi člověk v podobném prostředí čekal. Žádné růžové obláčky a duha, ale prach na cestě. Pře to – kupodivu – se romantické vztahy najdou a jsou v mnoha případech překvapivě hluboké. Autor se v popisování romantiky moc nebabrá, přes to ale cítíte každý záchvěv citu u jednotlivých postav. Tím, jak si dal záležet na vytvoření postav, jim skutečně vidíte až do hloubi duše. A ani ženu, která na první pohled bezcitně někoho odmítá, nemůžete odsoudit, protože ji znáte a víte, že nemůže jinak. A chápete i muže, který ji stejně miluje i tak. Překvapivě jsou tu mnohem více romantické mužské postavy, protože ženy v tvrdosti zdejšího života musejí být spíš realistky a nemohou si dovolit bezhlavě milovat.

Velmi podstatným tématem je tu přátelství a soudržnost skupiny mužů, kteří ženou krávy přes celou zemi. Skupina v podstatě náhodně sebraných lidí se stmelí naprosto neskutečným způsobem. Někteří se samozřejmě znají déle a mají mezi sebou vazby, ale nutnost spoléhat se jeden na druhého, důvěřovat si a vzájemně se podpořit na nebezpečné a dlouhé cestě, z nich všech v podstatě udělá rodinu. Cesta a čas lidi mění a tady se to autorovi povedlo skvěle zachytit.

Stejně skvěle, jako popsal postavy, vytvořil autor i popisy krajiny, kterou se stádo ubírá. Dokázala jsem si vše představit, jako bych seděla na koni mezi nimi. Když čtete o vedru, lepí se vám jazyk na patro, v písečné bouři cítíte, jak vám zrnka lezou za košili, vidíte západy slunce a ženete se na koni nocí za splašeným stádem. Poznáte zapadlá městečka, jejich salony, bordely i osaměle stojící domy settlerů.

Na konci, i když jsem ho obrečela, jsem měla pocit opravdu dobře zakončené knihy, perfektní vyústění příběhu. Autor svým postavám nic nevnutil. Všechno – dokonce i smrt – přišla naprosto přirozeně tehdy, kdy měla pro konkrétní postavu přijít. Nemusí se mi to líbit a nelíbí se mi to, ale jinému konci bych neuvěřila, ani si ho pro tu konkrétní postavu nepřála.

Bylo mi líto, že kniha končí. Ráda bych se dozvěděla, co bylo dál. S postavami, které zůstaly. Jak se dál vyvíjel jejich životní příběh… Více než 800 stran by se mohlo zdát na knihu až až. Tady to neplatí. Další knihy se stejnými postavami v sérii jsou. Jestli budou vydány, nebudu váhat.

Knihu jsem četla dost dlouho. Skoro celý měsíc, protože není textem, který by se dal spolknout, jako mnohé konzumní moderní příběhy. Osamělou holubici budete prožívat, budete ji poznávat, budete si vychutnávat každou scénu, ať už zdánlivě nudnou nebo akční. Je to naprosto nádherný příběh o životě, o způsobu života, který už je ztracený. Je to kus historie a zároveň obyčejný i hluboce lidský příběh – jeden z nejlepších, který jsem kdy četla!

 

Opravdu moc děkuji nakladatelství Jota, že knihu vydalo a že mi poskytlo výtisk ve spolupráci.

 Kniha je tak nádherná, že nemám slov. Neváhejte a čtěte!

 

O knize:

Autor: Larry McMurtry

Překlad: Alena Hartmannová

Vydal: Jota

Rok vydání: 2023

Počet stran: 896

Není úniku

 

Yrsu jsem četla kdysi dávno. Potom se mi míra krutosti v jejích knihách trochu zošklivěla a vlastně jsem přestala číst severské krimi obecně. S touto novou knihou jsem se rozhodla dát Yrse zase šanci. Především proto, že kniha na mě působila z anotace více tajemně než krutě.

Anotace:

Studentka pedagogiky Sóldís potřebuje po rozchodu rychle najít nové bydlení a práci, a tak s nadšením přijme místo soukromé učitelky dcer bohatého páru obývajícího luxusní sídlo v odlehlém, zapadlém koutě západoislandského venkova. Zaměstnavatelé na ni sice působí poněkud zneklidňujícím dojmem a život na osamělém místě v ní postupně začíná vzbuzovat neblahé předtuchy, ona se však rozhodne zatnout zuby a své obavy překonat. Bude to správný krok?

 Policejní vyšetřovatel Týr se po letech vrací ze Švédska na rodný Island, protože v přelomové životní situaci touží po novém začátku. Záhy po nástupu do kriminalistického týmu v Reykjavíku se musí zapojit do pátrání po pachateli zločinu, jaký si v poklidné ostrovní zemi nedovedl představit ani v nejhorších snech – brutální čtyřnásobné vraždy. Jeho spánek však nakonec budou narušovat ještě hrozivější noční můry než obraz vyhaslých očí čtyř nevinných obětí.

…

Na začátku čtení jsem se musela potýkat s legračním problémem. Protože jsem severské literatuře poněkud odvykla, dělala mi značný problém jména a dost jsem přes ně škobrtala, než jsem se s nimi smířila a přestala mi připadat podivně vtipná a neladící. Já vím, je to spíš osobní problém, ale trocha pobavení na začátku čtení rozhodně neuškodila. Protože jak děj postupoval, veselo rozhodně nebylo. Původní očekávání většího tajemství než krutosti se tak nějak nenaplnilo, obojího bylo hodně. Způsob, jakým přišly oběti o život, si v ničem nezadal s předchozími yrsovkami.

O mrtvých, kteří byli nalezeni v odlehlé rezidenci, jsem se při čtení dozvěděla dost rychle. O způsobu, jakým zemřeli také. Dál autorka postupuje pro mě nezvyklým stylem – představuje okamžiky, které následovaly po nálezu těl a vyšetřování případu. To je jedna linka příběhu – ta běžná. Druhou linku představuje dění před činem přímo v rodině budoucích obětí. To bylo obzvlášť děsivé. K postavám jsem chtě nechtě získávala vztah a přitom jsem věděla, že brzy zemřou. Všichni. I děti. Věděla jsem jak. Jen jsem neměla tušení kdo a proč.

V důsledku výše zmíněného, jsem se do knihy začetla opravdu bleskem a téměř jsem ji nemohla odložit. Přičemž mě daleko více zajímaly kapitoly, ve kterých jsem se seznamovala s rodinou a v nichž se postupně schylovalo k zločinu. Vyšetřovaní samotné mě tolik nezaujalo, tak se k této lince příběhu vyjádřím nejdřív.

Co se vyšetřovatelů týká, zdáli se mi jako postavy poměrně nemastné a neslané. Nějak jsem si nedokázala najít vztah přímo k nim a ani mě moc nezaujalo jejich vyšetřování, které mi připadalo jaksi odbyté a bez zájmu o to případ skutečně vyřešit. Jen se tak potáceli od ničeho k ničemu. Někde popojeli, někoho se ptali a na nic moc vlastně nepřišli. Jako nejvýraznější moment mi utkvěla v hlavě situace, kdy byli jako vyšetřovatelé ubytováni poblíž a museli si na ubytovnu koupit vlastní povlečení. Neptejte se mě, proč zrovna toto, ale asi z toho vyplývá, jak moc neodolatelná byla vyšetřovací linka :) Ano, uznávám, že hlavní postava – Týr – měl cosi zajímavého v minulosti. O tom jsem se ale dověděla až na konci a pro děj zatím záhada v jeho rodině podstatná nebyla. Možná v pokračování… Tyhle části jsem se tedy snažila přečíst rychle, abych se dostala k těm ostatním, které mě bavily podstatně více.

To bylo možná způsobeno tím, že druhá linka – ta před činem – byla atmosférou a děním doslova přecpaná a dost to tak zastiňovalo linku vyšetřovací. A že tedy pobyt v domě uprostřed ničeho mezi sněhem a ledem dráždil smysly sám o sobě, natož, když se tam dělo to, co se dělo. Do toho byly taky velmi zajímavé osobnosti, které v domě žily. Tedy samotná rodina, jejich au-pair a dokonce i ti, kteří už tam vůbec nebyli – bývalí au-pairáci.

Skvělá atmosféra příběhu byla tvořena zejména tím, že autorka zvolila pro svůj příběh odlehlý dům, prakticky v divočině, kde k nejbližším sousedům byl lán cesty. Nad to se příběh odehrával v zimě – takže tu bylo pošmourné a temné období, hodně sněhu a taková ta zimní tajemnost spící krajiny, osamělosti a zbystřených smyslů. Protože o poklidném zimním pokoji se tu nedalo rozhodně mluvit.

Hlavní postavou zde byla mladá studentka Soldís, která přijela na statek, aby si vydělala nějaké peníze a zároveň utekla od osobních problémů ve městě. Od prvního dne chudák holka skočila do poněkud napjaté atmosféry, aniž by měla tušení proč to tak je. Znáte ten pocit v cizím domě, kdy v noci okolo vás skřípe dřevo a vůbec se ozývá spousta nezvyklých zvuků? Do toho pocit, že před vámi zaměstnavatel něco tají a chová se divně, odlehlost domu a pocit, že vás někdo pozoruje. Autorka postupně přidávala další, více či méně vysvětlitelné děsuprvky, události v domě i okolo něj a chování postav, kterými se pocit napětí a strachu (u mě i hrdinky) jen zvyšoval. Pokusy o racionální vysvětlení postupně selhávaly, události se začaly stávat víc a víc stresujícími a místo pobytu tomu jen nahrávalo. Přísahám, že jsem měla pocit, že půjde o něco nadpřirozeného, že to, co se děje v domě a okolo prostě nemůže být normální a z tohoto světa. Za to autorce fakt tleskám, protože takto mě vyděsit, to se musí ocenit :). Kdybych byla na místě Soldís, zmizím za kopci hned po první noci. Taky už nikdy ani nezvážím možnost, že bych snad toužila mít na svém domě prosklenou stěnu nebo jen francouzské okno. Fakt ne, díky :)

Ke konci této části, když už byl hrozný konec rodiny opravdu blízko, jsem si hodně přála, aby Soldís prostě utekla. Na druhou stranu z toho, jak autorka budovala její vztahy k rodině, mi bylo jasné, že to neudělá – což jsem samozřejmě věděla už z druhé linky příběhu. To, že nikdo neunikne, ještě zvyšovalo napětí, protože spolu se Soldís jsem si pochopitelně vztah k rodině budovala i já. Zejména obou dětí mi bylo fakt líto. Nikdo z nich si takový konec nezasloužil! A k tomu konci příběh směřoval nelítostně – autorka ty chudáky neušetřila ničeho a připravila jim vážně krušných a stresujících posledních pár dnů života. A nejhorší na tom bylo to, že autorka nabízela rodině i Soldís spoustu únikových situací. Stačilo něco udělat, něco říct nebo prostě odejít. A mě tak brnkalo na nervy ještě to, že jsem věděla, že to udělat mají – věděla jsem, jaký konec je čeká. Okamžiky, kdy jim možnost záchrany proklouzla mezi prsty, byly zoufalé.

 

Konec příběhu byl pro mě tak napůl zklamáním. Vyvrcholení linky s rodinou bylo perfektní, i když dost drsné. Protože tu hrůzu si opravdu při čtení prožijete s nimi. Zklamala mě opět vyšetřovací linka. Vůbec jsem nezachytila nějaké náznaky, které by mě vedly uvažovat tímto směrem. Přišla jsem na to ve stejnou chvíli jako vyšetřovatelé a to se oni nijak zvlášť nesnažili. Prostě jim to spadlo do klína samo. Jsem ochotná pracovat s dojmem, že to tam přeci jen bylo – takové vyšetřování, které mě obvykle baví – a jen ho zastínila po všech stránkách lepší druhá linka. Jenže ono to tam vlastně nebylo. Chyběla mi výrazná osobnost vyšetřovatele, na které jsem z jiných knih zvyklá (můj problém, uznávám) nebo alespoň zajímavá osobnost. Týr byl takový nemastný, neslaný. A ostatní si, upřímně, ani moc nepamatuju. Týrova kolegyně a patoložka byly trochu do počtu a nezdálo se mi, že nějak přispěly k vyšetřování.

Knihu pro mě zachránila skvělá linka v rodině před vraždou, kde byla atmosféra hutná a napínavá. Neustále se stupňující napětí a pocit strachu z neznámého byl přímo skvěle načasovaný a odstupňovaný od banalit, které měli snadné vysvětlení, i když vzbuzují obecně strach až po situace, které sice vysvětlení mají, ale vyděšená hlava už je prostě nenajde. Autorka zde skvěle uplatnila svůj talent přimět čtenáře, aby se bál spolu s postavami, co kde okolo chodí a kouká se.

 

Rozhodně uznávám, že kniha je skvěle čtivá a má všechno, nač je čtenář u Yrsy zvyklý. Už jen z toho důvodu a pro skvělou atmosféru, mohu knihu doporučit. Jen si ji neberte na dovolenou, kterou se chystáte trávit na horách… na odlehlé chatě… s krajinou zavalenou sněhem… a s tou zatracenou prosklenou stěnou v obýváku :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Do příběhu, odkud „Není úniku“ račte nahlédnout třeba zde.

 

O knize:

Autor: Yrsa Sigurdardóttir

Série: Černý led (1. díl)

Překlad: Lucie Korecká

Vydal: Nakladatelský dům Grada ( Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 416

Další knihy autorky na bloGu:

Černá díra

DNA

Svět ve stínu démonů

 

Věda vyvolává opojný pocit úžasu, stejně tak ale pseudověda. 

( str.21)

 

Proč jsem si vybrala zrovna toto čtení, i když u mě naučné knihy moc zdomácnělé spíš nejsou? Inu, protože mě fascinuje dnešní doba a rozšíření toho, čemu říkám lidová konspirační slovesnost. Přiznávám se, že sledování bizarností, které se mezi lidem vypráví a jimž se věří, mě baví. Kroutím sice hlavou nad tím, jakým nesmyslům jsou lidi ochotní uvěřit a rvát se za ně do krve, ale o to víc mě to fascinuje. Nechápejte mě špatně, já příběhy miluju. To je ostatně vidět na tom, kolik jich přečtu. Co ale vede lidi k tomu, že jsou ochotní některým uvěřit a považovat je za reálné?

Když jsem otvírala knihu, těšila jsem se na odpovědi nebo alespoň nasměrování, které mi ukáže nějakou tu záhadu lidské mysli.

 

Anotace:

Jak se máme inteligentně rozhodovat ve světě stále více ovládaném technologiemi, když nechápeme rozdíl mezi pseudovědeckými mýty a ověřitelnými vědeckými hypotézami? Carl Sagan, laureát Pulitzerovy ceny a významný astronom, zastává názor, že vědecké myšlení je kritické nejen pro hledání pravdy, ale i pro dobro našich demokratických institucí.

Sagan komentuje naši historii a kulturu, zkoumá a s podloženými fakty vyvrací klamy z dob minulých jako je čarodějnictví, léčení vírou, démoni i UFO. Přes to všechno se v dnešním takzvaném věku informací až znepokojivě daří pseudovědám s příběhy o mimozemských únosech, vyvolávání zemřelých a společných halucinacích, které si vyžadují pozornost a respekt. Jak Sagan jasně a výmluvně dokazuje, zpěv Sirén nerozumu není jen nesprávnou odbočkou naší společnosti, ale nebezpečný pád do temnoty, která může ohrozit naše základní svobody.

 

…

 

Lidi mají rádi příběhy. To víme všichni. Jako čtenáři patříme mezi ně.

Lidi si je rádi vymýšlejí a předávají dál. Dřív ústně a teď z této záliby těží knižní průmysl. No a co si budem – věda nám trochu kazí fascinaci těmito příběhy, když vyžaduje důkazy. Na druhou stranu je věda ochotná zkoumat a důkazy přinášet. Touto drobností, kterou bychom u jednotlivce mohli označit jako kritické myšlení, by se měl člověk v dnešní době zabývat obzvlášť pečlivě. Protože příběhů k uvěření jsou doslova hrsti. Internetem se šíří rychlostí blesku a je hodně lidí, kteří se za jejich pravdivost bijí v prsa. Každopádně touha nechat se odvést jinam, než do reality našich životů, alespoň v představách, tu je tak jako tak. Je tohle důvod, proč vznikly příběhy, které autor v knize ukazuje? Jaký je důvod toho, že je někteří považují za pravdu, ačkoli proto nemají jediný důkaz, který by bylo možné ověřit?

Na dobrodružné fantaskní příhody tu máme beletrii, že :) Na reálný život je potřeba nasadit trochu zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu. Obojím přispívá do veřejného prostoru právě tahle kniha.

 

Pan autor ve své knize představuje některé ze známých neověřených věcí (i očividných nesmyslů), které jsou dost často přijímány jako skutečné. Dost je všeobecně známých, i když se autor zaměřuje převážně na americké prostředí a tamní pseudovědecký folklór. Těšit se v knize můžete na oblíbené únosy mimozemšťany, problematiku čarodějnictví, zjevení a vizí, náboženství, využívání důvěřivosti lidí, různých typů zpeněžitelného šarlatánství (raději vynechám příklady, abych se někoho nedotkla :)), populární kruhy v obilí, trochu děsivý náhled do rádobyvěd totalitních režimů a mnohé další více i méně historické a bohužel stále aktuální příklady. Autor ale nevypráví tyto příběhy, pouze je uvádí jako příklady, ukazuje na nich kritické myšlení, uvažuje nad tím, kde se vzaly a proč jinak skeptičtí a málo důvěřiví lidé uvěří očividným blbostem. Kdo na tohle přijde, zasloužil by veřejné uznání…

Autor je zcela přiznaně zastáncem zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu, kterého princip pro jistotu vysvětluje v předmluvě, aby náhodou nedošlo při čtení k nějakému nedorozumění. Předpokládám proto, že by se asi našlo dost lidí, kteří by knihu odložili už v předmluvě, i když právě takoví by měli číst dál.

Normálně (přiznávám) často vynechávám právě předmluvy. Tentokrát jsem ji nevynechala a jsem ráda. Autor v ní totiž velmi pravdivě a bohužel taky smutně shrnul způsob učení našeho školství. Až s podivem, protože popisoval školství americké. Musela jsem uznat, že školy opravdu nejsou právě příkladem vědeckého přístupu k poznávání světa. Otázka „proč“ a zkoumání věcí se v nich obvykle moc nenosí. Jestli něco, tak se lidi dobře naučí přijímat věci, které jim někdo sděluje, jako holý fakt bez nutnosti nad tím přemýšlet. Proti faktům nic nemám, jen se přikláním spíše k pochopení celku než biflování jako dogmatu.

Už v první kapitole mě autor překvapil objevem toho, proč někteří věří spoustě věcem. Musím říci, že z tohoto úhlu pohledu jsem se na konspirátory nikdy nedívala. Takových úhlů pohledu, které jsem dosud na spoustu věcí neuplatnila, jsou v knize hrsti. A to je právě ono – autor nevysvětluje a nevnucuje, jen uvažuje a nabízí úhly pohledu. Říkám si, že právě proto by mohla být kniha přijatelná i pro některé méně zatvrzelé důvěřivce, kterým by možná pomohla s tím, jak se na věci dívat. Oproti mým běžným zvykům jsem si hodně zajímavých myšlenek v knize označila, abych se k nim mohla později vrátit. Celou knihou prostupuje důkladné pitvání tématu a ověřování všeho ze všech stran. Svoje zjištění pak autor předkládá ke každému z témat. Tento přístup k novým informacím by už od začátku vzdělávání člověka měl být standardem. Dokonale je vidět, proč autor považuje nepřemýšlení a neověřování věcí za nebezpečné a svobody ohrožující. Konec konců i naše vlastní historie má dost příkladů toho, kam důvěřivý, zmanipulovaný dav může dojít na základě smyšlených příběhů, kterým uvěřil.

 

Kniha není rozhodně typicky naučným textem. Autor vypráví dost poutavě, i když by se jeho styl dal označit za trochu moc „ukecaný“. Polovina věcí by šla čtenáři sdělit klidně i stručněji. Musím ovšem uznat, že jako ukázka autorova přemýšlení nad věcmi, nahlížení z mnoha různých úhlů na tu samou věc a hledání a vyvracení argumentů, to bylo super. Rozhodně bych nekrátila ani o odstavec. Navzdory čtivosti to každopádně není kniha, kterou slupnete za večer a oblíznete prsty. Naopak! Já jsem ji četla dost po částech, protože mě bavilo nad věcmi v ní přemýšlet a dohledávat si více informací. Kvůli tomu to ale není zrovna odpočinkové čtení na večer do postele.

Originál knihy vyšel v roce 1996. Trochu mě to překvapilo, protože jsem to zjistila, až když mi kniha přišla domů. Říkala jsem si, jak moc to asi bude aktuální. No tak překvapivě bylo. Některé supr čupr vyprávěnky totiž zřejmě mají schopnost přetrvat staletí a nenechat se omezit jediným důkazem nepravdy, se kterým věda přišla. Stejně jako autor bych se mohla podivovat nad tím, jak je možné že lidi baví vymýšlet si příběhy a dušovat se, že se staly, když přitom svět okolo nabízí tolik úžasného a dechberoucího sám o sobě. Asi se nedivím, i když nechápu proč. Ani kniha nenabídne odpovědi na otázku proč. Jen odpovědi na to, jak to nejspíš skutečně je. S tím, že autor je ochoten po předložení ověřitelných důkazů změnit názor.

To se mi ostatně hodně líbilo. V celé knize není očividný odsudek a obvinění ze lži – i když v pasážích o šarlatánech, kteří na důvěřivosti lidí vydělávají nebo hledají osobní prospěch, je trochu takový podtón. Pouze konstatovaní, že bez důkazů je vše, co lidi tvrdí pouhou vírou a smyšleným příběhem. A pak právě ony důkazy, které vyvracejí předložené příběhy a různé nesmyslné lidské konání pod rouchou spiritizmu, nadpřirozena a kdejakých pseudověd. Podle mého názoru je v knize dost slušně vysvětleno, co je to věda a jak funguje vědecké uvažování a hledání. Už jen principem fungování vědy – tedy hledáním důkazů a ochotou připustit omyl se věda liší od pavěd, které tvrdí, že „to tak prostě je“.

 

Našla jsem tedy svoje odpovědi? Ano i ne. U mnohých věcí je to celkem jasné – někteří lidé mají potřebu k šíření bludů naprosto jasnou – vydělat prachy nebo získat moc. U těch je tedy důvod sice křivý, ale jasný. Vzhledem k tomu, jak se jim zejména v poslední době daří, je to dokonce i trochu děsivé. Už to nemá nic společného s příběhy pro zábavu, ale smrdí to manipulací a nepěknými konci. A co ti ostatní, kteří na svých tvrzeních nevydělávají ani korunu a často kvůli tomu mají spíš problémy nebo je způsobují jiným? Pohání je touha být součástí něčeho úžasného? Nebo je to „dobrý úmysl“ vůči ostatním lidem? No, tak to těžko říct.

Jak říká oblíbený seriál dob minulých: „Pravda je někde tam venku.“ :) Našel by ji nejspíš někdo, kdo by udělal důkladný výzkum mezi lidmi. Nebo taky možná nenašel a příčina lidové konspirační slovesnosti zůstane záhadou.

 

Milujme příběhy! Užívejme si je!

Vždycky je ale potřeba rozlišovat mezi pravdou a fantasií. Mezi ověřenými fakty a tvrzeními bez důkazů. A o tom tahle kniha je.

Jak jsem někde četla: ti, kteří by tuto knihu potřebovali číst, si ji zcela určitě nepřečtou. Nepochybuji ale o tom, že spousta lidí ano a třeba pak svoje zjištění zkusí poslat do světa.

 

 

Pro koho tedy tato kniha je? Dovoluji si vypůjčit shrnutí jedné z uživatelek Databáze knih, která je nejspíš (odhaduji dle jejích slov) přímo z nakladatelství a na tvorbě knihy se podílela, takže si snad její slova vypůjčit mohu. Napsala to tak dokonale, že lépe už nelze. Cituji:

- pro skeptiky a vědce bojující proti pseudovědám pro připomenutí, že v tom nejsou sami, a že to má smysl
- pro intelektuály, aby na chvíli vykoukli ze své bubliny a uvědomili si, že tu opravdu pořád máme lidi, kteří věří na placatou Zemi, ještírky ovládající lidstvo, či účinnosti tisíce a jedné podoby hadího oleje
- pro veřejnost, která třeba tápe, jak si přebrat výpověď "vědce 1, který říká tohle" vs. "vědce 2, který říká tamto", a jestli je tenhle souboj vědců vážně tou vědou, které mají důvěřovat
- pro novináře, aby s předchozím bodem přestali.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Cesta ke knize vede například tudy.

 

O knize:

Autor: Carl Sagan

Překlad: Jan Pavlík

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 512

Smrt mezi řádky

 

Když jsem si o knihu psala, těšila jsem se na zajímavý příběh. To jsem ale netušila, že dostanu opravdu parádní bombu!  O čem tohle zelené papírové stvoření je? O true crime, o sériových vrazích, o posedlostech, o démonech z minulosti a o postavách. Hlavně o postavách!

 

Anotace:

Knihkupkyně Roach nechce přátele. Všechno, co potřebuje ke spokojenosti, jsou knihy o sériových vrazích a kriminální podcasty. Ovšem jen do chvíle, než do knihkupectví nastoupí Laura, kterou si každý hned zamiluje. Jenže Laura má i temnou stránku a tu vidí jen Roach. Zvědavost pomalu přerůstá v obsesi a Roach udělá cokoli, aby pronikla do Lauřina života. Ať už si to Laura přeje, nebo ne.

…

 

Každé pracovní prostředí je malým ekosystémem, kde se střetávají lidi, povahy a osudy značně různorodé. Naštěstí většina kolektivů je normální a nejzajímavějšími událostmi jsou skandály na firemních chlastacích večírcích a drby, které kolují v podhoubí firemních kuchyněk. Chlastacích akcí si zvědavý čtenář užije i zde dosyta. V příběhu se ovšem také seznámí s kolegy, kteří až tak úplně normální nejsou. A taky zjistí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř – hlavně v hlavách lidí.

Autorka představuje kolektiv zaměstnanců jednoho malého, téměř krachujícího knihkupectví, které je součástí velkého řetězce. Přichází sem nová manažerka, která si s sebou přivede své nové dva lidi, s nimiž už dlouho spolupracuje, aby trochu nakopli vánoční sezonu, protože korporát doufá v oživení skomírajících prodejů. Společnost zaměstnanců je to sice malá, ale zato pestrá. Od neškodných knihomolů – srdcařů a dlouholetých zaměstnanců, přes brigádníky, až po manažery, kterým jde hlavně o zjištění, zda stojí tato pobočka za záchranu nebo padne. Středem všeho jsou dvě ženy – Roach a Laura.

 

Roach, dlouholetá zaměstnankyně knihkupectví, byla chodící podivnost. Dost pohrdala ostatními lidmi a milovala skutečné zločiny, vrahy a všechny podivně temné věci. V jejím případě se nejednalo o mladickou pózu, ale o skutečně divnou osobnost. Nejdřív mi její zájem o true crime připadal v pohodě, ale jak jsem ji poznávala víc a víc, moje pocity vůči ní doznaly obrovského posunu od zvědavosti na typ člověka se zajímavou povahou, shovívavého přijetí jejích zálib ve stylu „ no, holt, každý jsme nějaký“, až po naprosté zhnusení tím, jaká je a jaký život a vztahy vede. Roach byla samorost, drsňačka, podivínka, magorka – jak kdo chce. Na lidech jí nezáleželo a nezajímali ji, dokud nebyli zavraždění a nebo pokud nebyli vrahem. Měla ráda jen svého obřího šneka – domácího mazla. A pak také kolegyni Lauru. Tou byla doslova posedlá, obzvlášť od chvíle, co se dozvěděla o jisté věci v Lauřině minulosti. Od té doby ji neúnavně pronásledovala a byla přesvědčená o jakémsi osudovém spojení mezi nimi.

Osobně fascinaci žánrem true crime moc nechápu.  Nerozumím ani ženským, které navazují vztahy s usvědčenými vrahy. Neumím ani odhadnout, jestli povaha Roach a její posedlost byla v takové podobě vyhnaná ad absurdum, nebo je to skutečně možné. Každopádně ona byla naprosto přesvědčivě napsaná a ačkoli znát takového člověka bych nechtěla, její kapitoly jsem doslova hltala. Musím se přiznat, že jsem ji sledovala se zaujetím, s jakým pozorujete něco odporného, k čemu se nechcete ani přiblížit. Tak intenzivní odpor jako k ní, jsem k žádné postavě nikdy neměla. Po jejím seznámení s přítelem se mi zhnusila nejspíš už definitivně. Jejich vztah byl ukázkou něčeho, co prostě nikdo normální nechce.

 

Laura na začátku působila jako velmi silná, pozitivní osobnost. Lidi ji měli rádi, se zákazníky vycházela skvěle a šířila kolem sebe pozitivní atmosféru. Autorka však ukázala její vnitřní démony, kteří jí nedají pokoj a zdánlivě silná Laura se postupně hroutí pod tíhou vzpomínek na děsivou minulost, které pečlivě schovává. Nutno poznamenat, že to  je hlavně kvůli Roach a tomu, co v Lauře svým zájmem vyvolává. Laura řeší své problémy převážně alkoholem, což je v jejím případě poněkud nešťastné. Vzhledem k psychické nestabilitě si neumí říct dost a je schopná se ožrat do němoty, aby utopila to, nač nechce myslet. Kupodivu ani okouzlující kolega Eli jako objekt přitažlivosti Lauře moc nepomohl. Nebyla srovnaná sama se sebou, s minulostí a tak jen těžko mohla ustát ukrutnou přitažlivost se zadaným kolegou, který zadaný hodlá zůstat. Laura ho sice přitahovala a jejich flirtíky byly vzájemné, ne ovšem natolik, aby úplně ztratil hlavu. Terapeutická skupina, kterou navštěvovala, na to také nestačila, protože každodenní vliv Roach a chlastu byl prostě moc silný. Na Lauře bylo možné sledovat ukázkový rozpad osobnosti, který jen umocnila Roachina posedlost a nátlak. V konečném důsledku tak ani Laura nebyla kladnou postavou a svým způsobem by ve mně nejspíš taky vzbuzovala dost odporu, kdybych ji znala osobně.

 

Psychologie postav je naprosto úžasná, je zpracovaná tak skvěle, až z toho mrazí – hlavně u Roach, ale Laura také není ve svých myšlenkách sluníčkovou dívenkou. Na postavy je nahlíženo až nezvykle blízko až do intimních detailů a myšlenek. Doslova mohu říct, že jsem znala jejich myšlenky a pocity, jako by byly moje vlastní. Jak děj postupoval, bylo jasné, že to, co Roach považuje za věci, které měly ji a Lauru spojit, je naopak rozdělují. Zločin, vraždy a vrahové byli pro Roach zdrojem potěšení a fascinace. Obdivovala je, toužila o nich a jejich „díle“ vědět všechno. Laura naopak věnovala pozornost obětem a jejich životu bez jejich násilného konce. Roachina posedlost jí připadala z pochopitelných důvodů odporná.

Napětí mezi nimi narůstalo a atmosféra houstla s každou stránkou. Autorce se povedlo vybudovat perfektní psychologické drama, které stálo právě na rozdílnostech obou postav a zároveň na tom, co měly „společné“. Náklonnost a sympatie od Roach k Lauře se postupně měnily v posedlost, která chvílemi problikávala až k nenávisti. A nenávist rozhodně byla oboustranná.

Autorka krásně představila vývoj vztahů tím, že se obě ženy ve vyprávění střídaly. Viděla jsem tak do obou hlav. A sledovala narůstající posedlost na jedné straně a nepřekonatelný odpor na druhé. Ze začátku jsem si ještě mohla myslet, že Roach je prostě sociálně neobratná. Že neví, jak navázat přátelství. Napadlo mě dokonce, jestli to nebude z její strany něco vážnějšího. Autorka mě však brzo vyvedla z omylu, o žádné milostné city nešlo. Mezi prací, kdy se obě setkávaly na prodejně, případně po práci s kolegy na chlastacích akcích, představila i soukromí obou. Obě měly vztah s mužem. Zatímco Laura cítila silnou přitažlivost ke kolegovi Elimu, Roach ulovila podivné individuum s podobným životním stylem, jako měla sama. Ani jeden vztah za moc nestál a romantiku od knihy nečekejte. Překvapivě, pokud bych měla vybrat šťastnější pár, byla by to Roach s tím jejím fujtajblem.

Byla jsem neskutečně napjatá, kam životy těhle dvou osob povedou a jak to nakonec dopadne. Roach byla stvůrka a Laura pod obrovským tlakem a věčně nasátá a tedy se dost těžko kontrolovala. Z prologu jsem věděla, že „to bouchne“. Autorka opravdu pečlivě připravovala půdu k pořádnému průšvihu. Laura už byla ke konci tak vypsychovaná a Roach troufalá, že jsem otáčela každou stránku s obrovským očekáváním. Osobně jsem čekala, že spíš Laura bude ta, která se neovládne a něco udělá. Jenže prolog už avizoval opak…

Konec mě naprosto dostal. Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ho pochopila správně. U Roach totiž bylo možné doslova všechno a závěr působil dost podivně. Na začátku v prologu se Roach přizná, že za „chybějící“ Lauru může ona. Není tedy tajemstvím, že to bude Laura, komu se něco stane. Jenže, sakra, co? Mám tendence si konec vykládat dvěma způsoby. A nejspíš je to i možné. Říkám si – v důsledku nejasností okolo konce - k čemu vlastně název knihy odkazoval. Jestli k tomu, že jedna hrdinka četla knihy o vraždách- tedy vlastně hledala a nacházela smrt mezi řádky - a u druhé docházelo ke „smrti“ osobnosti. Nebo šlo nakonec přeci jen o skutečnou smrt? Každopádně knihu si musím brzo přečíst znovu – ta odpověď tam někde je :)

 

Pokud máte rádi dobře propracovanou psychologii postav a knihu s houstnoucí atmosférou, kterou budete hltat najednou a nedovolí vám přestat, jděte do toho. Atmosféra a povahy hrdinek skrývají opravdu všechny stránky temnoty a autorka je umí dovedně odkrývat vrstvu po vrstvě. Já jsem si čtení užila a knihu rozhodně nepovažuji za tuctový thriller, jakých jsou na trhu hromady.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Smrt mezi řádky vás čeká tady.

 

O knize:

Autor: Alice Slaterová

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 376