Yrsu jsem četla kdysi dávno. Potom se mi míra krutosti v jejích knihách trochu zošklivěla a vlastně jsem přestala číst severské krimi obecně. S touto novou knihou jsem se rozhodla dát Yrse zase šanci. Především proto, že kniha na mě působila z anotace více tajemně než krutě.
Anotace:
Studentka pedagogiky Sóldís potřebuje po rozchodu
rychle najít nové bydlení a práci, a tak s nadšením přijme místo soukromé
učitelky dcer bohatého páru obývajícího luxusní sídlo v odlehlém, zapadlém
koutě západoislandského venkova. Zaměstnavatelé na ni sice působí poněkud
zneklidňujícím dojmem a život na osamělém místě v ní postupně
začíná vzbuzovat neblahé předtuchy, ona se však rozhodne zatnout zuby a své obavy
překonat. Bude to správný krok?
Policejní vyšetřovatel Týr se po letech vrací
ze Švédska na rodný Island, protože v přelomové životní situaci touží po novém
začátku. Záhy po nástupu do kriminalistického týmu v Reykjavíku se musí zapojit
do pátrání po pachateli zločinu, jaký si v poklidné ostrovní zemi nedovedl
představit ani v nejhorších snech – brutální čtyřnásobné vraždy. Jeho spánek
však nakonec budou narušovat ještě hrozivější noční můry než obraz vyhaslých
očí čtyř nevinných obětí.
…
Na začátku čtení jsem se musela potýkat s legračním problémem. Protože jsem severské literatuře poněkud odvykla, dělala mi značný problém jména a dost jsem přes ně škobrtala, než jsem se s nimi smířila a přestala mi připadat podivně vtipná a neladící. Já vím, je to spíš osobní problém, ale trocha pobavení na začátku čtení rozhodně neuškodila. Protože jak děj postupoval, veselo rozhodně nebylo. Původní očekávání většího tajemství než krutosti se tak nějak nenaplnilo, obojího bylo hodně. Způsob, jakým přišly oběti o život, si v ničem nezadal s předchozími yrsovkami.
O mrtvých, kteří byli nalezeni v odlehlé rezidenci, jsem se při čtení dozvěděla dost rychle. O způsobu, jakým zemřeli také. Dál autorka postupuje pro mě nezvyklým stylem – představuje okamžiky, které následovaly po nálezu těl a vyšetřování případu. To je jedna linka příběhu – ta běžná. Druhou linku představuje dění před činem přímo v rodině budoucích obětí. To bylo obzvlášť děsivé. K postavám jsem chtě nechtě získávala vztah a přitom jsem věděla, že brzy zemřou. Všichni. I děti. Věděla jsem jak. Jen jsem neměla tušení kdo a proč.
V důsledku výše zmíněného, jsem se do knihy začetla opravdu bleskem a téměř jsem ji nemohla odložit. Přičemž mě daleko více zajímaly kapitoly, ve kterých jsem se seznamovala s rodinou a v nichž se postupně schylovalo k zločinu. Vyšetřovaní samotné mě tolik nezaujalo, tak se k této lince příběhu vyjádřím nejdřív.
Co se vyšetřovatelů týká, zdáli se mi jako postavy poměrně nemastné a neslané. Nějak jsem si nedokázala najít vztah přímo k nim a ani mě moc nezaujalo jejich vyšetřování, které mi připadalo jaksi odbyté a bez zájmu o to případ skutečně vyřešit. Jen se tak potáceli od ničeho k ničemu. Někde popojeli, někoho se ptali a na nic moc vlastně nepřišli. Jako nejvýraznější moment mi utkvěla v hlavě situace, kdy byli jako vyšetřovatelé ubytováni poblíž a museli si na ubytovnu koupit vlastní povlečení. Neptejte se mě, proč zrovna toto, ale asi z toho vyplývá, jak moc neodolatelná byla vyšetřovací linka :) Ano, uznávám, že hlavní postava – Týr – měl cosi zajímavého v minulosti. O tom jsem se ale dověděla až na konci a pro děj zatím záhada v jeho rodině podstatná nebyla. Možná v pokračování… Tyhle části jsem se tedy snažila přečíst rychle, abych se dostala k těm ostatním, které mě bavily podstatně více.
To bylo možná způsobeno tím, že druhá linka – ta před činem – byla atmosférou a děním doslova přecpaná a dost to tak zastiňovalo linku vyšetřovací. A že tedy pobyt v domě uprostřed ničeho mezi sněhem a ledem dráždil smysly sám o sobě, natož, když se tam dělo to, co se dělo. Do toho byly taky velmi zajímavé osobnosti, které v domě žily. Tedy samotná rodina, jejich au-pair a dokonce i ti, kteří už tam vůbec nebyli – bývalí au-pairáci.
Skvělá atmosféra příběhu byla tvořena zejména tím, že autorka zvolila pro svůj příběh odlehlý dům, prakticky v divočině, kde k nejbližším sousedům byl lán cesty. Nad to se příběh odehrával v zimě – takže tu bylo pošmourné a temné období, hodně sněhu a taková ta zimní tajemnost spící krajiny, osamělosti a zbystřených smyslů. Protože o poklidném zimním pokoji se tu nedalo rozhodně mluvit.
Hlavní postavou zde byla mladá studentka Soldís, která přijela na statek, aby si vydělala nějaké peníze a zároveň utekla od osobních problémů ve městě. Od prvního dne chudák holka skočila do poněkud napjaté atmosféry, aniž by měla tušení proč to tak je. Znáte ten pocit v cizím domě, kdy v noci okolo vás skřípe dřevo a vůbec se ozývá spousta nezvyklých zvuků? Do toho pocit, že před vámi zaměstnavatel něco tají a chová se divně, odlehlost domu a pocit, že vás někdo pozoruje. Autorka postupně přidávala další, více či méně vysvětlitelné děsuprvky, události v domě i okolo něj a chování postav, kterými se pocit napětí a strachu (u mě i hrdinky) jen zvyšoval. Pokusy o racionální vysvětlení postupně selhávaly, události se začaly stávat víc a víc stresujícími a místo pobytu tomu jen nahrávalo. Přísahám, že jsem měla pocit, že půjde o něco nadpřirozeného, že to, co se děje v domě a okolo prostě nemůže být normální a z tohoto světa. Za to autorce fakt tleskám, protože takto mě vyděsit, to se musí ocenit :). Kdybych byla na místě Soldís, zmizím za kopci hned po první noci. Taky už nikdy ani nezvážím možnost, že bych snad toužila mít na svém domě prosklenou stěnu nebo jen francouzské okno. Fakt ne, díky :)
Ke konci této části, když už byl hrozný konec rodiny opravdu blízko, jsem si hodně přála, aby Soldís prostě utekla. Na druhou stranu z toho, jak autorka budovala její vztahy k rodině, mi bylo jasné, že to neudělá – což jsem samozřejmě věděla už z druhé linky příběhu. To, že nikdo neunikne, ještě zvyšovalo napětí, protože spolu se Soldís jsem si pochopitelně vztah k rodině budovala i já. Zejména obou dětí mi bylo fakt líto. Nikdo z nich si takový konec nezasloužil! A k tomu konci příběh směřoval nelítostně – autorka ty chudáky neušetřila ničeho a připravila jim vážně krušných a stresujících posledních pár dnů života. A nejhorší na tom bylo to, že autorka nabízela rodině i Soldís spoustu únikových situací. Stačilo něco udělat, něco říct nebo prostě odejít. A mě tak brnkalo na nervy ještě to, že jsem věděla, že to udělat mají – věděla jsem, jaký konec je čeká. Okamžiky, kdy jim možnost záchrany proklouzla mezi prsty, byly zoufalé.
Konec příběhu byl pro mě tak napůl zklamáním. Vyvrcholení linky s rodinou bylo perfektní, i když dost drsné. Protože tu hrůzu si opravdu při čtení prožijete s nimi. Zklamala mě opět vyšetřovací linka. Vůbec jsem nezachytila nějaké náznaky, které by mě vedly uvažovat tímto směrem. Přišla jsem na to ve stejnou chvíli jako vyšetřovatelé a to se oni nijak zvlášť nesnažili. Prostě jim to spadlo do klína samo. Jsem ochotná pracovat s dojmem, že to tam přeci jen bylo – takové vyšetřování, které mě obvykle baví – a jen ho zastínila po všech stránkách lepší druhá linka. Jenže ono to tam vlastně nebylo. Chyběla mi výrazná osobnost vyšetřovatele, na které jsem z jiných knih zvyklá (můj problém, uznávám) nebo alespoň zajímavá osobnost. Týr byl takový nemastný, neslaný. A ostatní si, upřímně, ani moc nepamatuju. Týrova kolegyně a patoložka byly trochu do počtu a nezdálo se mi, že nějak přispěly k vyšetřování.
Knihu pro mě zachránila skvělá linka v rodině před vraždou, kde byla atmosféra hutná a napínavá. Neustále se stupňující napětí a pocit strachu z neznámého byl přímo skvěle načasovaný a odstupňovaný od banalit, které měli snadné vysvětlení, i když vzbuzují obecně strach až po situace, které sice vysvětlení mají, ale vyděšená hlava už je prostě nenajde. Autorka zde skvěle uplatnila svůj talent přimět čtenáře, aby se bál spolu s postavami, co kde okolo chodí a kouká se.
Rozhodně uznávám, že kniha je skvěle čtivá a má všechno, nač je čtenář u Yrsy zvyklý. Už jen z toho důvodu a pro skvělou atmosféru, mohu knihu doporučit. Jen si ji neberte na dovolenou, kterou se chystáte trávit na horách… na odlehlé chatě… s krajinou zavalenou sněhem… a s tou zatracenou prosklenou stěnou v obýváku :)
Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Do příběhu, odkud „Není úniku“ račte nahlédnout třeba zde.
O knize:
Autor: Yrsa Sigurdardóttir
Série: Černý led (1. díl)
Překlad: Lucie Korecká
Vydal: Nakladatelský dům Grada ( Metafora)
Rok vydání: 2023
Počet stran: 416
Další knihy autorky na bloGu:
Žádné komentáře:
Okomentovat