Zrozena pro měsíc provdána za slunce.

Autor: Terry März
Série: Hra (1. díl)
Nakladatel: vlastní náklad
Rok vydání: 2019
Počet stran: 300

Můj názor:

Kniha se ke mně dostala, když jsem reagovala na výzvu na FCB, ve které autorka knihy Terry März hledala pro svoji knihu čtenáře, kteří jí napíší svůj názor. Anotací mě kniha moc zaujala a tak jsem si říkala, že to zkusím a třeba tím zbourám svoji extrémní opatrnost vůči samonákladům.

…

Kniha vycházela původně jako příběh na Wattpadu a pokud máte chuť, můžete si nakouknout tady.

…

Kdysi dávno se nadpřirozeným podařilo projít trhlinou na Zemi ze světa Tolara. Král strážců Ariel za nimi vyslal Strážce, aby napravil chybu tolaranů, jejichž vinou nadpřirození na Zemi přišli a odčinil špatnosti, které tam napáchali. 

Od té doby se strážci pohybují mezi lidmi a jejich úkolem je jim pomáhat a chránit je. 

Strážcem se můžete buďto narodit nebo se jím stát po výcviku a přechodovém rituálu. Získáte schopnost používat magii, nesmrtelnost, sílu, schopnost rychle se uzdravovat a křídla.

Hadiya je strážkyní, která se však taková nenarodila, byla stvořená. Pracuje pro Radu už dlouho a úkoly přijímá ani ne tak z důvodu, že by ji to kdoví jak naplňovalo uspokojením z pomoci druhým, ale protože ji to prostě baví. Miluje výzvy a neváhá je přijmout. Je trochu zahleděná do své výjimečnosti a krásy, ale není tak pokrytecká, aby si to nepřiznala. 

Ve své minulosti má mnoho radostných chvil i takové, které úplně radostné nebyly a kvůli kterým se změnila. Osud ji donutí čelit nejbolestivějším stínům z minulosti a bojovat za svět, který jí není až tak cizí, jak si z počátku myslí…

…

Kniha na první pohled zaujme kvalitním zpracováním. I když se jedná o samonáklad a měkkou vazbu, je vidět, že se na vzhledu dřelo. Písmo je sice o dost menší, než bývá zvykem, ale je dobře zvolený font a čte se příjemně v momentě, kdy si na velikost písma čtenář zvykne. 

Příběh doplňují pěkné, výrazně barevné ilustrace, když jsem narazila na první, hned jsem musela prolistovat celou knihu, abych si prohlédla všechny. Barevnost perfektně odpovídá mé představě o světu Tolary, který mi autorka v knize popisuje. Spolupráce s ilustrátorkou se tedy vydařila.

Ještě dřív, než jsem si stačila udělat obrázek o příběhu, jsem se střetla s hlavní hrdinkou strážkyní Hadiyou Roschelles.

První dojem z hlavní hrdinky byl spíš rozpačitý. Jednak nadpřirozeně krásná, jednak schopná bojovnice s několikasetletými zkušenostmi a skvělou pověstí strážkyně a pak při první akci v klubu předvede skoro puberťáckou scénu, která jí dlouho chystanou akci pokazí? 

No, moc jsme si nesedly a já jsem doufala, že paní autorka vše napraví. Doopravdy jsem si Hadiyu neoblíbila, i když jsem pro ni měla chvilkami pochopení. Snažila jsem se také brát v úvahu fakt, že Hadiya je ve své podstatě nadpřirozená bytost a tudíž prostě nad běžnými lidmi vyniká vzhledem, fyzickou silou a schopnostmi. Trocha arogance u podobných hrdinek nebývá na škodu. 

Očekávala bych ale, že její stáří a zkušenosti se nějak odrazí v reakcích na situace a uvažování. Všimla jsem si toho u více autorů, kteří mají zatím málo knih nebo prvotinu, že často skvělé vlastnosti, vystupování a vzhled své postavy trochu nadhodnotí (v dobrém i špatném). Snaha udělat postavu výraznou a co nej se postupem děje vždycky vypaří a postavy zlidští. Stalo se to i tady, i když určité vlastnosti si Hadiya podržela a štvaly mě až do konce :) Aspoň však výrazně nepřevlékla kabát a byla prostě vytrvale taková, jaká byla.

Úvod do příběhu byl příjemně akční a dost mě navnadil na další pokračování. Na stylu psaní je trochu poznat, že se jedná o prvotinu a autorka potřebuje nabrat zkušenosti. Není nijak složitý a dá se na něj rychle zvyknout, což je určitě plus. Na celém textu je vidět dobrá slovní zásoba a rozmanitost vyjadřování – místy možná až moc velká snaha neopakovat slova. Občas se najde i výraz, který do popisované scény úplně nesedne a mírně ji naruší, ale to není nic, co by se nedalo zkušenostmi (případně dobrou redakcí) vychytat a při čtení to zvlášť nepřekáží.

 Fantazie autorky pracovala naplno a jak kniha nabývala stránky, začínal být styl psaní lepší a přirozenější. Občasný překlep nebo chybu jsem ochotná omluvit vzhledem k tomu, že se jednalo o samonáklad, i když stávat by se to nemělo ani v tomto případě.

Popisy světa byly skvělé a barvité, dokázala jsem si podle toho parádně představit, jak asi Tolara vypadá a její zvláštnosti oproti Zemi. Hodně mi připomněla svět Avatara a to já můžu, takže tím autorka sbírala body. 

Největší slabinou knihy zůstávají některé postavy. Neřekla bych, že jsou vyloženě ploché, nebo tak něco, ale pro mě byly jednoduše nepřesvědčivé – hlavně ze začátku. Paní autorka se hodně snažila vysvětlovat mi jejich myšlení a motivace, místo aby mi to prostě ukázala. Chyběly mi u nic přesvědčivě předané emoce. Podle popisů jsem věděla, co mají cítit, ale nesdílela jsem to s nimi a obecně hůř se mi s nimi navazoval kontakt. 

Tohle je ale jen otázka cviku a já věřím, že by to časem šlo. Už jen proto, že v knize jsou sem tam opravdu skvělé momenty, obraty a hlášky a jak děj postupuje, styl psaní a zpracování postav se hodně lepší.

Byly tam dobré části, dokonce skvělé části, ale nebudu zapírat, že se našla i slabá místa. Mezi ty horší patřily i některé z hlášek, které se mi zdály v dané situaci (a u konkrétní postavy) nepatřičné. Občas rušila i snaha neopakovat slova nebo jména. Trápila mě i povaha hlavní hrdinky, která mi kvůli ní nebyla moc sympatická. A bohužel mi také úplně nesedla jména mužských postav. A když jsme u těch postav, byly obecně moc dokonalé a příliš mocné. Toto však může být něco, co vadí pouze mně a jiný čtenář to za nedostatek považovat nebude.

Přes občasné chyby a nešvary začínajících autorů v sobě měl příběh určité kouzlo, které mě donutilo přečíst ho od začátku až do konce a knihu si užít a možnosti pustit se do pokračování se určitě vyhýbat nebudu. 

Chybějící zkušenosti jsou při budování světa takového rozsahu a tvorbě postav znát a mírně hůř se při čtení zbavuje dojmu, že už jsem něco podobného četla. Že bych knihu snad kvůli tomu odložila nebo dokonce nedočetla mě ani nenapadlo. Příběh má potenciál, potřeboval by jen zkušeného redaktora, aby vychytal mouchy a trochu usměrnil rozlet v některých věcech.

Kniha je splněným snem své autorky. Je přesně taková, jakou si ji přála mít. Nebyla vydaná pro zisk a oficiální prodej, ale pro potěšení člověka, který chtěl vyprávět svůj příběh lidem, co mají zájem ho slyšet. Jako takovou ji beru a občasné chyby nebo přešlapy začínajícího autora ráda omluvím. Nejen proto, že nechci být tím, kdo bude šlapat po cizích snech, ale i proto, že jsem si nakonec čtení užila.

Pokud si příběh chcete taky přečíst, můžete kouknout naWattpad, kde už se objevují i první kapitoly pokračování nebo si u autorky objednat vlastní výtisk. Jestli chcete vlastnit knihu papírovou, spěchala bych. Výtisků moc není.

Autorce Terry März moc děkuji za zaslání knihy se záložkami a věnováním a možnost nakouknout do jejího světa.

Anotace:

Jeden svět zmítán válečnou vřavou.
Druhý zahalen do závoje míru a harmonie.

Před strážkyní Hadiyou Roschelles leželo zatím to největší dobrodružství, jež jí život doposud nabídl. Musela se vydat na cestu, která měla přinést vytoužený klid, ale místo toho odkryla tajemství starší než samotný čas.

Obklopená družinou nadpřirozených bytostí, s nimiž nikdy nebylo lehké pořízení a postavami přicházejícími z minulosti, o níž už nikdy nechtěla slyšet, neochotně podstoupí nebezpečnou výpravu zcela novým světem.

Jak obstojí žena, jež už dávno není hrdinkou, u úkolu, vyžadujícím snad všechny hrdinské ctnosti?

Magonie

Po přečtení tohohle příběhu budete mít chuť ležet na louce a hledat na nebesích lodě a bouřkové velryby uvidíte za každým menším deštěm.

Autor: Maria Dahvana Headley

Série: Magonie (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 320

Můj názor:

Fantasy příběh Magonie je poněkud uleželý kousek z mých nepřečtených zásob

Dostala jsem se k němu v rámci říjnového výběru. Pořídila jsem ji tedy některý minulý říjen na bazáči a vůbec nepochybuju, že mě upoutala hlavně obálka. Příběh podle anotace zase tak moc zajímavě nevypadá. 

Někdy to ale bývá tak, že kniha anotací neupoutá a příběh pak stojí za to.

…

Aza Ray je skoro šestnáctiletá holka, která je vážně nemocná. Má jakousi plicní chorobu tak vzácnou, že žádný doktor netuší, co je zač a vlastně jí ani nikdo jiný na světě netrpí. 

Aza ví, že umírá, těžko to nepoznat, když je člověk pořád v nemocnici, dusí se na každém kroku, má promodralou pleť a spoustu dalších divných tělesných odlišností. Věděla by jak špatně na tom je i kdyby jí doktoři každých pár let neprorokovali hranici věku, kterou už nepřežije. Jenže ona se stále drží.

Aza je zvláštní typ holky se šťastnou povahou a příjemně cynicky-ironickým pohledem na svět a svůj život. Stejně jako je ona sama originál, je dost svérázný i její nejlepší a vlastně i jediný kamarád Jason. Tihle dva sdílí zájem o různé netradiční a místy i potřeštěné věci a vědí, že tu pro sebe vždycky budou, dokud je (Azina) smrt nerozdělí.

Jednoho dne se k tomu rozdělení dostanou až nebezpečně blízko. Azin zdravotní stav se zhoršuje a kolem se dějí divné věci. Pak jí na plicích najdou pírko a zhoršování věcí nabere prudký spád.

…

Magonie je fantasy román pro mladší čtenáře o světě, který se před lidmi ukrývá v oblacích. Život magonianů je úzce provázán s ptáky, zpěvem a vzdušnými koráby a tohle všechno vytvořilo dost okouzlující směsku, která mi přišla hodně vhod.  Některé prvky a způsob života v tomto fantazijním oblačném království sice působily trochu bizarně, ale ve fantasy je všechno možné a příběhu to dodávalo dost významnou originalitu.

Styl psaní je hodně zvláštní. Málo kdy se mi stane, že mě něco zaujme takovým způsobem. Naposledy se to podařilo Laini Taylor. Tento styl je hodně podobný. Poetický, zvláště plynoucí s neobvyklými slovními obraty a emocemi, které jsou přítomné přesně v ten pravý okamžik. 

Paní autorce nechybí zajímavé myšlenky a umí je hodně pěkně vyložit prostřednictvím svých postav.  S postavami jsem tak sdílela nejen radostné, ale i smutné okamžiky nebo akční momenty úplně bez problémů. Myslím si však, že právě kvůli tomu stylu psaní kniha nesedne úplně každému. Je potřeba se na to trochu naladit.

V průběhu děje jsem nebyla ochuzená o Azin pobyt na zemi a pak i mezi Magoniany na létajícím korábu. Zatím co na její lidské já jsem si zvykla okamžitě, v Magonii to už tak samo nepřišlo. 

Ano, Aza se musela změnit, musela přijmout celý nový svět a způsob života a bylo škoda, že paní autorka to přijímání trochu nenatáhla. Aza si zvykla hodně rychle – sice bylo pochopitelné a srozumitelné proč to tak bylo, ale mě to přeci jen trvalo déle :) Nový svět byl totiž hodně zvláštní, originální a plný skvělých, zajímavých nápadů. Líbilo by se mi vychutnat si to poznávání o trochu víc. 

Některé věci nebyly vysvětlené úplně do podrobností, ale počítám, že se toho dočkám v dalších dílech. Pro tento díl bylo všeho nového akorát a vysvětlení právě tolik, aby to stačilo pro bezproblémovou orientaci.

Zápletka nebyla nic kdoví jak objevného, nepostrádala však ani občasné zajímavé a nečekané momenty. Některé záležitosti sice nebyly úplně logické, ale když jsem se pořádně začetla, zase až tolik jsem si toho nevšímala. 

Kniha okouzlí zajímavými a svěžími nápady, které rozehrají fantazii do nevídaných tónů. A opravdu tónů. Magie magonianů totiž spočívá ve zpěvu písní. Moc se mi líbilo to, jak bylo zpracované jejich propojení s ptáky. 

Paní autorka si dokonce připravila i věrohodné vysvětlení, jak může podobný svět v oblacích fungovat s lidským světem a vzájemně se potřebovat a ovlivňovat. Zažila jsem tak krásné věci, jako třeba bouřkové velryby, ale i ty ošklivé, kterými činnost lidí ovlivnila svět magonianů. Docela jsem mrkala, jak paní autorka zdůvodnila třeba takové kyselé deště. Zároveň však magoniané dokázali pěkně zařádit i v lidském světě. 

Paní autorka nenápadně naťukla otázku životního prostředí a vlivu lidské činnosti na ně. Dokonce do děje zakomponovala i takové jevy, jako kruhy v obilí :). Po přečtení tohohle příběhu budete mít chuť ležet na louce a hledat na nebesích lodě a bouřkové velryby uvidíte za každým menším deštěm.

Pokud máte zrovna chuť na zajímavou fantasy, která okouzlí svěžími nápady a stylem psaní o něco víc, než skvělou zápletkou, nenechejte si Magonii ujít. 

Anotace:

Aza Ray se topí ve vzduchu.
Aza trpí už od narození tajemnou plicní chorobou, kvůli které se jí hůře dýchá, mluví a i žije. Když dívka zahlédne jednoho dne na nebi tajemný koráb, její rodina to přisoudí vedlejším účinkům léků. Jenže Aze to jako halucinace vůbec nepřipadalo. Slyšela, jak na ni někdo z lodi volá.
Jediný, kdo ji bere vážně, je její nejlepší kamarád Jason. Jason, který tu pro ni vždycky byl. Jason, který je možná víc než jen kamarád… Ale než Aza stačí tuhle vzrušující možnost zvážit, něco se strašlivě zvrtne a Aza je pro náš svět ztracená. Nalezne ji ale svět jiný – Magonie.
Nad mraky, ve světě obchodních korábů, už Aza není tou slabou a umírající dívkou, jíž bývala na Zemi. V Magonii se poprvé může doopravdy nadechnout. A co je ještě lepší, má tu nesmírnou moc – jenže když se snaží zorientovat ve svém novém životě, zjišťuje, že je na spadnutí válka. Magonii a Zemi čeká zúčtování a v Aza má v rukou životy celého lidstva – včetně chlapce, který ji miluje. Komu bude Aza věrná?

NaNoWriMo 2019

...psací maraton podruhé...

Tentokrát trochu jinak, ale opět úspěšně.

Na začátku mého letošního NaNo příběhu byl jen konec. Tedy ne to, že bych chtěla dosáhnout cílovky 50 klacků slov, což jsem samozřejmě taky chtěla, ale konec toho příběhu. Věděla jsem, jak má dopadnout.

Jinak bohužel vůbec nic. 

Neznala jsem své postavy ani jejich jména, nevěděla jsem, co se bude na stránkách knihy dít a trochu jsem se blížícího se listopadu bála. S takhle čistou hlavou jsem ještě nikdy do psaní nešla. Začínat psát a nevědět co vlastně, ani jak se jmenují postavy, které už v prvním řádku musejí existovat, se zdálo být šíleným nápadem, který nutně musí být nad mé síly.

No… Nebyl.

Od začátku jsem byla překvapená, jak příjemně mi psaní Gambitu zatracených ubíhalo. Šlo to snadno a do denního psaní jsem se nemusela nutit. Některé dny bylo možná méně času, ale jiné jsem se zase dokázala ponořit tak hluboko, že jsem ani nevěděla, jak čas běží.

Příběh mi rozkvetl pod rukama v něco, co jsem si ani neuměla na začátku představit. Obavy, že to na 50 nebude a zgrcne se to na ne moc dobrou povídku zmizely docela rychle, když se ukázalo, že to bude daleko víc, než ubožácký pade :D 

Krize přišla třináctého. Dohnaly mě resty v podobě článků o přečtených knihách, takže počet slov denně mírně poklesl. Stále však nebyl problém rozepsat se, když už jsem k tomu sedla. Dá se to teda nazvat krizí? Asi ne :) Celý listopad jsem si držela sympatický náskok nad potřebným množstvím slov, takže menší zpomalení mě nijak nezaskočilo.

Budíci mě tentokrát moc nepodrželi, protože stránka NaNo nepochopitelně odstranila z přehledu budíků tabulku s jejich pokrokem a denně rozklikávat každou záložku je dost otrava. Dokončilo nás docela dost a jsem zvědavá, jestli si některý příběh časem někde koupím :) (Ten svůj, třeba :D)

A největší novinka letošního roku je, že GZ kromě mě už četl i někdo další. Je to vlastně první věc, kterou jsem pustila z šuplíku a není to tak strašný pocit, jak jsem původně myslela, že bude. 

Že bych si začala na stará kolena věřit? Nebo jen věřím tomu příběhu?

Celých 50.000 slov jsem dokončila s předstihem 24.11. a druhý certifikát už visí v pracovně na zdi.

Co jsem si odnesla z letošního ročníku?

• Že to jde i bez nucení a nátlaku sama na sebe. 
• Že rozmezí slov od tisíc pět set do tři a půle je pro mě docela příjemná denní dávka, ale stále ke psaní a zaměstnání nestíhám dělat moc jiných věcí. 
• Že se dokážu zamilovat i do těch svých postav, které mají k romantickým hrdinům daleko. 
• Že postava, která má mít dvouodstavcový štěk a tiše umřít, se umí sama vnutit do příběhu a stát se jednou z nejlepších, které mám.
• Že zvládnu i žánr, který nemám dobře načtený minimálně na úroveň první verze. 
• A že příběhy dokážou žít vlastním životem a vyrůstat doslova z ničeho na prázdných stránkách.

• A hlavně to nejcennější – chuť pokračovat v příběhu dál - a že to bude ještě potřeba. Protože děj se nedostal ani do půlky, teď zrovna má přijít to nejnapínavější, hrdinové budou trpět (zase) a nakonec zvítězí – no dobro asi úplně ne, ale prostě ten, kdo musí.

• Zjistila jsem, že je pro mě důležité napsat si na konci psacího dne všechny další myšlenky a nápady, co se mi ještě honí hlavou. Druhý den se mi pak snadněji začíná, protože mám na co navázat a rozepsat se do stavu, že to jde samo bez přemýšlení.

• A že si nutně musím udělat NaNo víckrát do roka.

Další ročník za dveřma! Nevím jak vy, ale já jdu do toho potřetí.

Rituál

Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296

Můj názor:

Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra). V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je Kráskou a zvířetem trochu jinak.

…

V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?). Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost, jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu, sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň. 

Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane, bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.

Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji. Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.

A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém hradu u moře.

…

Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.

Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.

Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a do všeho šťourá. 

Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi, jak se to v knihách často stává. 

Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi, když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to vybalancovat.

Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně, co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já, jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel, láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i princezně Jutě.

Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně. Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani náhodou. 

Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.

Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra. Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.

…

P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí. 

Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější.  Na herečce šlo především o odhalené rameno a štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů. 

Každopádně stál film za vidění, nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy. Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)

Anotace:

"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:

Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.

Magický expres

Příběh pro všechny, komu stále nepřišel dopis do Bradavic. Teď můžete litovat i toho, že se neobjevila ani jízdenka na Světový expres.

Autor: Anca Sturm
Překlad: Barbora Špundová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 352

Můj názor:

Knihu jsem si vybrala, protože mě nalákala na motiv školního vlaku pro děti s mimořádným talentem, na špetku magie a taky na to, co mi celý nápad připomněl. Doufala jsem, že by to mohlo být něco podobného Potterovkám. Věková kategorie, pro kterou je kniha určena, by odpovídala prvnímu dílu HP. A co si budem – naznačená zápletka taky.

…

Finn je holka, která vyrůstá v malém městečku Weidenborstel. Je to úplný zapadákov a ona žije s matkou a nevlastními sourozenci v nejubožejším domě ze všech. Její život není právě veselý nejen kvůli chudobě, ale i proto, že její bratr Jonte před dvěma lety záhadně zmizel a jediná zpráva, kterou od něho má je pohlednice s vyobrazením divného starobylého vlaku.

Takový vlak nikdy ve svém životě neviděla. Co by taky dělal na opuštěném nádražíčku ve Weidenborstelu. Jaké je překvapení, když jedné noci před ní na nádraží prostě zastaví. Finn chvilku váhá, pak se ale rozhodne a doslova v poslední vteřině naskočí na ujíždějící vlak.

Tak se z ní stane černý pasažér v magickém expresu – školním vlaku pro nadané děti. Se světovým expresem může být doma všude, kde vedou koleje. Nadané děti se v něm učí zvláštním předmětům a vlak je celý prostoupený magickou technologii. Finn se podaří najít v něm několik přátel a taky nechtěně narazí na jakousi temnou a nebezpečnou záhadu…

…

Varování: Níže uvedené věci mohou na první pohled působit jako veliká kritika. Je to tím, že na tuhle knihu jsem už trochu odrostlá. Doporučuji ji tedy opravdu pro věkovou kategorii kolem 10 let.

…

Myšlenka školy na kolejích mě oslovila na první dobrou. Zdálo se mi to jako originální a dobrý nápad, který nabízí příběhu spoustu možností, ale také spoustu omezení, se kterými si více statické školy lámat hlavu nemusí. Těšila jsem se, jak si s tímto paní autorka poradí. Výsledek byl tak nějak na půl.

Styl vyprávění byl výrazně jednodušší než tomu bylo u „Knihy, jejíž název už tu nechci vyslovit“. Přes to však nemohu říct, že by se kniha četla špatně nebo byla zápletka slabá. Myslím, že bych příběh považovala za velmi dobrý, kdyby nebylo některých okolností – hlavně tedy těch, které mi připadaly jako opsané z „brýlatého čaroděje“.

Inspirace Potterem (a už je to tady) je bohužel velmi zřetelná, ale styl psaní nedosahuje kvalit Rowlingové. Paní autorka tímhle inspirováním svůj příběh hodně a zbytečně snižuje a nutí čtenáře srovnávat (ne, nelze tomu odolat). Z tohoto srovnání však musí nutně vyjít špatně. 

Myslím, že by autorka udělala lépe, kdyby se inspirovala trochu míň a přišla s vlastními nápady a vytvořila postavy s originální osobností – a to klidně mohla už od začátku, to mi nikdo nevymluví, protože potenciál tam rozhodně je. 

Takhle tu máme ředitele, který je nápadně podobný Brumbálovi – je hodný a toleruje porušování řádů, protože má studenty v zásadě rád a ty odstrčené nejraději – i když musím uznat, že důvod, proč nadržuje zrovna Finn, zajímavý byl. 

Máme tu přísnou dámu, která však ani zdaleka není tak sympatická jako McGonagallová a ještě mě štvala pletením jmen a slov – i když musím uznat, že důvod toho pletení se mi později líbil. Kromě toho také učila jeden z předmětů, nadržovala své oblíbené studentce a neměla ráda Finn – asi se trochu zkřížila se Snapem. 

Máme tu kluka-topiče, který mi trochu připomněl Hagrida a trochu i Rona. Tři kamarády – kluky a holku, úplně střelené druhy sladkostí, pohyblivé obrázky… A další velkou hromadu nápadně podobných věcí a událostí. Zdálo se mi to, nebo je kniha skutečně fanfikcí na „Vy víte co“?

Postavy mi taky trochu nešly pod nos. Nejdřív proto, že mi opravdu hodně připomínaly ty zmíněné „Vy víte které“ – a i toto srovnání bohužel neměla paní autorka šanci vyhrát. 

Později se přidaly další důvody. Postavy byly prvoplánově nějaké. Vykreslení jejich povah nebylo zase až tak barvité a pečlivé jak by být mohlo. Ano, v knihách pro děti to často nebývá, tohle ale není kniha pro tak malé děti, aby si s tím autorka nemohla dát práci a vymluvila se na jednoduché čtení pro děti. Když to u jiných jde, proč to zde tak okatě zjednodušovat? 

Dospělí ve vlaku byli téměř všichni podivným způsobem zlí. Strašně rázní a přísní. Až zbytečně moc a bez zjevného důvodu. Na první pohled nebyly tyto postavy vůbec sympatické a trochu mi zhoršovaly dojem, který vyvolal dobrý nápad se školou na kolejích. I když mi paní autorka zkoušela namluvit, že někteří jsou v jádru dobráci a jen pouštějí hrůzu, první dojem je první dojem. V momentě, kdy si to asi uvědomila a dělala (potřebovala mít?) ze zlých hodné, se objevil další problém. Postavy pak působily zase hloupě a nedodělaně – na mě podotýkám, u dětí to tak možná nebude. Celkem dlouho jsem si zvykala i na dětské postavy.

Tohle ale nebylo nic, co by se nedalo překousnout, nebo to aspoň s úsměvem tolerovat, a postupem čtení mě příběh přeci jen strhnul. Paní autorka přidala docela dost svých originálních nápadů (to byl ten zásadní moment, kdy se můj názor na knihu vylepšil) a děj nabíral na obrátkách, jak se postupně rozvíjelo nebezpečí, co sužovalo vlak. Záhada mě bavila a konečně jsem v ní objevila původní věci, nápady a okamžiky, které udělaly knihu zajímavější a příběh svěžejším. 

Dokonce i postavy se potom rozehrály a začaly být lidštější a bylo možné jim začít konečně fandit tak, jak asi paní autorka chtěla. Problém mi tedy působil o něco pomalejší začátek. Příběh dokázal překvapit poměrně pěkně udělanou a opravdu napínavou linkou. Postupně se sice daly všechny záhady odhalit, ale ne zbytečně brzo.

Všechno bylo samozřejmě popsáno úměrně věku cílové skupiny čtenářů. A pro tuto skupinu je to opravdu určené. Staršího čtenáře kniha nemá moc čím zaujmout, protože věci, které zajímavé být mohly a na kterých se paní autorka mohla vyřádit, jsou tak trochu obšlehnuté „Vy víte odkud“.

Nakonec jsem našla hodně věcí, které mě příjemně překvapily a líbily se mi. Hlavně tedy ona zápletka s tajemstvím vlaku, která by si zasloužila už od začátku své vlastní originální kulisy a obsazení. 

Věřím, že v dalších dílech to paní autorka rozjede komplet na originální vlně a příběh už bude jen dobrý. Já však už mezi čtenáři nebudu. Víte jak – ono je to přeci jen pro mladší a já budu za rok (nebo kdy bude druhý díl) zase o kus starší, rýpavější…

Kdybych však dostala v patřičném věku knihu pod stromek (třeba), určitě bych z ní byla nadšená a podobnost s jinou bych měla spíš za plus, než za nevýhodu.

Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Pokud máte doma dítko, kterému by se podobný příběh mohl líbit, neváhejte. Knihu seženete zde.

Anotace:

Noc co noc sedává třináctiletá Flinn na opuštěném nádraží, odkud před dvěma lety beze stopy zmizel její nevlastní bratr Jonte. Zůstala jí po něm jediná vzpomínka – pohlednice s podivnými verši, kterým nerozumí, a obrázkem starého vlaku, jejž ale nikdo kromě ní na pohlednici nevidí.

Když pak jednoho dne přesně tento vlak vjede do stanice, nevěří svým očím. Hned do něj bez rozmyslu naskočí, aniž by tušila, že se právě střemhlav vrhla do největšího dobrodružství svého života. Jde totiž o magickou internátní školu na kolejích!

Pařížská švadlena

Láska a móda. Paříž a New York za druhé světové války a dnes. Dvě výjimečné ženy propojené napříč časem.


Autor: Natasha Lesterová
Překlad: Bohumila Kučerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2019
Počet stran: 464

Můj názor:

Pařížskou švadlenu jsem začala číst po návratu z dovolené, kdy jsem za ni byla opravdu vděčná. Chtěla jsem se vrátit do New Yorku aspoň na stránkách knihy a tenhle příběh sliboval, že mi to umožní. Že se podívám nejen do úžasného města, ale i do doby, která je už pryč a která měla své kouzlo stejně jako svou děsivou stránku.

…

Estella Bissetová žije se svojí matkou v Paříži, kde pracují obě v krejčovské dílně, ve které vyrábějí látkové květy pro vyhlášené pařížské návrháře. V Evropě sice zuří 2. světová válka, ale v Paříži se stále tančí v jazzových klubech a ženy chtějí nosit krásné šaty s pověstným francouzským šarmem a elegancí. Estella je mladá, ráda se baví a ráda si šije šaty na večírky podle vlastního návrhu. 

Nejsou sice bohaté, šetří s mámou každou korunu, ale ona si občas pořídí levnější látku nebo použije odstřižky a zbytky z dílny, kde pracuje a sní o tom, že jednou po válce by mohla navrhovat vlastní modely.

Majitel dílny s její matkou pomáhají tajně francouzskému odboji a jednou se do akce nedopatřením zaplete i Estella. V Paříži je pro ni najednou horká půda a musí zmizet. Vydává se tedy na cestu do New Yorku poslední civilní lodí, která z okupované Francie odplouvá. Vybavená matčiným šicím strojem a jedinými krásnými šaty vyráží za americkým snem.

Druhou hlavní postavou příběhu je Estellina vnučka Fabienne, která žije téměř v současnosti. Její příběh je trochu odlišný, protože ona už své impérium má připravené. Zbývá jí jen najít odvahu k tomu ho převzít.

…

Já mám ráda tyhle příběhy, kde mohu sledovat životní osudy nějakých osob, byť vymyšlených. Tady paní autorka přišla se zajímavým životním příběhem – vlastně dvěma. Jeden se odehrával v současnosti, v roce 2015 a druhý začínal v období druhé světové války.

První část mapuje život Estelly Bisettové, módní ikony New Yorku, která do Ameriky připlula z Paříže, odkud utíkala před hrozbou druhé světové války. Její osudy jsem začala sledovat už v Paříži a pak se plynule přesunuly na Manhattan. 

Druhá část knihy se věnuje Estellině vnučce Fabienne, která má před sebou těžký úkol – zjistit, kdo vlastně je a jestli má odvahu a sílu převzít babiččino oděvní impérium. Tyhle dvě části se střídají, přičemž Estellin příběh má mírně navrch a je mu věnováno více prostoru. Fabienina část na mě působila trochu jako doplněk a završení příběhu, který ve skutečnosti patřil celý Estelle.

Musím říct, že ten starý příběh z války se mi líbil víc, takže mi nevadilo, že jsem ho i víc dostala. Jediný můj problém byl v sympatiích k hlavní postavě Estelle, které bych popsala jako střídavě oblačno. 

Vadilo mi její hloupé rozhodování, kdy dokázala ublížit lidem z nějakých svých hloupých pohnutek a nesmyslných důvodů, ale tohle mi vadí dost často u hrdinek z románů. Takže tím nebyla zase až tak výjimečná. Nakonec kdo z nás se někdy v životě nezachoval hloupě? Estellu to tedy mírně polidšťovalo, to ale neznamená, že mi její zbrklost a nerozvážnost občas nelezly krkem. Celou dobu na mě působila jako trochu prostější a k úspěchu jí pomohli velkou měrou přátelé a štěstí.

Svět módy v New Yorku v období války teprve rostl a hledal svoji vlastní cestu mezi kopiemi od pařížských slavných návrhářů. Paní autorka uměla tohle období zachytit moc pěkně a do příběhu včlenila skvělou atmosféru snobských bohatých salónů a zároveň chudších čtvrtí. Kromě toho v něm své hrdiny obtížila rodinnými tajemstvími a těžkými osudy ve spojitosti s válkou. I na zachycení některých jejích hrůz si našla prostor a tak vedle třpytivého Manhattanu a krásných šatů stála i realita okupace Paříže a útěk židů a dalších obyvatel před nacisty.

S textem si paní autorka vyhrála. Její příběh se čte moc hezky a utíká, ani jsem nevěděla jak. Každá žena si určitě vychutná svět módy a pěkně popsaných šatů stejně jako příjemné romantické linky, které na sebe nestrhávají výrazněji pozornost, ačkoliv hrají v příběhu téměř hlavní roli. Celé to však není jen o šatech a válce. Nechybí další věc, která se ženám líbí – každá z dam potká svého osudového muže. 

Nejdůležitější je ale příběh žen, které v životě hledají svou cestu. Ať už musí bojovat s dobou, předsudky a stereotypními představami o ženách, s válkou, smrtí nebo jen sami se sebou a rodinnou minulostí, bojují a vyhrávají. Přes těžkosti osudu se dokážou dostat díky přátelství a lásce. A přijdou na to, že život je krásný, i když ne vždy se daří nebo mají to, co chtějí.

I velká osudová láska v této knize nevyznívá pateticky a je uvěřitelná, i když se paní autorce nepodařilo vyhnout některým klišé rozdělujícím páry z divných důvodů. Takto to ale nemusí připadat každému, někdo naopak vyhrocené vztahové komplikace vítá.

Bohužel mě moc neokouzlila ona tajemná minulost, kterou Estella rozkrývala. Zdálo se mi to trochu překombinované a neuvěřitelné až příliš. Z mého pohledu by tohle klidně v knize být nemuselo, ale musím uznat, že například postava Leny, která se díky této zápletce dostala na scénu, byla jednou z mých oblíbených. Asi bych uvítala, kdyby druhá část příběhu patřila právě Leně a nikoliv Fabienne. Pak by mě i tato zápletka bavila víc.

V knize jsem našla i některé pěkné myšlenky o lásce a o životě, dokonce i o šatech, které mimochodem dost často sloužily jako metafora pro popis právě lásky a života nebo dokonce staveb a překvapivě dobře to sedělo.

Jestli máte jako já rádi příběhy z nedávné minulosti. Svět módy a elegantních žen, mužů gentlemanů a úžasné životní příběhy, které se při troše představivosti klidně mohly stát, tuhle knihu si užijete. Najdete v ní krásný příběh na zasnění v okouzlujících kulisách Paříže a New Yorku.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud byste si příběh rádi přečetli, najdete knihu zde.

Anotace:

Kolik toho musí obětovat mladá francouzská švadlena na cestě za naplněním svých snů? Román o mladé ženě a její snaze získat uznání a dobýt svět dosud vyhrazený jen mužům – módní průmysl New Yorku v polovině 20. století.

1940. Pařížská švadlena Estella Bissettová je ve svých dvaadvaceti letech nucena uprchnout z Francie před postupující německou armádou. Dostane se až do New Yorku a na Manhattanu se ocitne jen s pár franky, šicím strojem, vlastním originálním modelem zlatých hedvábných šatů a snem založit vlastní módní ateliér. 

2015. Australská kurátorka Fabienne Bissettová přijíždí na výroční galapřehlídku v Metropolitním muzeu, která je pojata jako pocta celoživotnímu dílu její milované babičky – jedné z nejvýznamnějších módních návrhářek konfekce té doby. Jak se ale Fabienne dozvídá víc o babiččině minulosti, odhaluje příběh tragédie, zlomeného srdce, tajemství a bolestných obětí ve jménu úspěchu. Román Pařížská švadlena překračuje generace, společenské rozdíly i divoký kvas mezinárodního dění. Je to okouzlující příběh, který nebudete chtít odložit – o výjimečném vztahu mezi babičkou a vnučkou a jejich snaze zhojit zlomená srdce z minulosti.


Podobné knihy na bloGu:

Vařila jsem pro Picassa
Sběratelka parfémů
Návrhář
Měsíční svit nad Paříží
Malé černé a devět žen

Snílek Neznámý

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak...


Autor: Laini Taylorová
Série: Snílek Neznámý (1. díl)
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 488

Můj názor:

Knihu jsem nemohla minout, to je jasné po úspěchu, jaký u mě měla předchozí série autorky. Myslela jsem tedy, že už vím co čekat, ale zase jsem zůstala úplně okouzlená – stejnými věcmi jako minule a navíc novým úžasným příběhem.

…

Lazlo Neznámý je sirotek. Při jedné hnusné válce se dostal na kárce do opatství s dalšími osiřelými dětmi a měl se tam stát mnichem. Jenže osud měl pro něj připravené jiné plány, náhodou se dostal do Velké knihovny v Zosmě a z mnicha byl rázem knihovník.
Měl k tomu ideální kvalifikaci – uměl číst a psát a miloval příběhy. Po světě chodil v zajetí snů, představ a příběhů, které dokázal prožívat víc než svůj neutěšený skutečný život. Obzvlášť těch, které vyprávěly o Nespatřeném městě, které – když už o něm náhodou někdo mluvil – bylo nazýváno Pláč.

Cesty osudu jsou podivné a klikaté a tak, když už Lazlo myslel, že o svůj největší sen o Pláči přišel, dostal se do karavany válečníků z Pláče a učených lidí, která mířila k Nespatřenému městu. Měli pomoci městu vyřešit jakýsi záhadný problém…

…

Paní Taylorová se vyznačuje osobitým lehce poetickým a skoro bych řekla zasněným stylem psaní. Což se k jejím příběhům a fantasii velmi hodí. A to je přesně ten důvod, proč netrpělivě vyhlížím každou její knihu.  Ve svých dílech umí stvořit neuvěřitelné světy, zabydlené fantastickými tvory a to tak přirozeně, že se zdají skuteční.
Po té, co mě zaujala série Kost přání, jsem očekávala něco podobného. To sice tak úplně Snílek Neznámý nebyl, ale na jakékoliv zhoršení si vážně nemůžu stěžovat.

Snílka paní autorka zasadila do úplně nového světa, ve kterém sny mohou mít obrovskou moc a nezřídka se vyplní, když za nimi jdete. Svoji hlavní postavu zavedla z beznaděje a marných tužeb do města, ve kterém získal vše, po čem toužil, jen ne tak, jak si to asi původně představoval.
Příběh je přecpaný emocemi a vykreslením představ a snů (hergot, kolikrát ještě napíšu slovo sen :)) tak neuvěřitelným způsobem, že mi při čtení doslova přecházel zrak. Zároveň však ony emoce a představy nepůsobí jako neuvěřitelný kýč, což málokterý autor umí.

Paní autorka pracuje nejen s láskou a sny, ale také s přátelstvím i nepřátelstvím, dobrosrdečností, strachem, závistí a obrovskou bolestí a touhou po pomstě za každou cenu a bez ohledu na všechny. Tohle je opravdu silný koktejl a postavy jsou jím prodchnuté, oživené a perfektně uvěřitelné. Jejich motivace a skutky mě vůbec nenapadlo zpochybňovat, protože jejich jednání, charakter a vývoj byl očividně dobře promyšlený a pečlivě vystavěný.

Děj je pomalejší, příběh nikam nespěchá a paní autorka pomocí toho buduje snovou atmosféru, do které je potřeba umět se ponořit. Pokud jste čtenářem, který tohle snění a noření nemá rád, raději dejte přednost něčemu akčnějšímu. Připravíte se tím však o dobrý příběh… a hlavně o úžasný zážitek. Tímhle stylem psaní je potřeba nechat se vtáhnout a ovlivnit a užít si tak čtení trochu jinak. Paní autorka to dobře umí a se čtenářem si ráda pohraje. Jednotlivé kapitoly jsou spíš kratší, děj to však kupodivu nijak neurychluje. Ono by taky bylo škoda spěchat a nevychutnat si popisované věci až do dna.

Snílek Neznámý není akční YA fantasy, na které je čtenář spíš zvyklý, a ani neměl být. Paní autorka se současného trendu nedrží a jde si vlastní cestou, což je dobře. Její cesta je totiž plná originálních příběhů a světů. Snílek sám není jednoduchý a přímočarý, čte se však velmi dobře a špatně se odkládá.
Vypráví o tom, o čem snad každý občas snil – o něčem speciálním, o velké lásce a o naději.

Na konci zůstane směs pocitů od štěstí až po smutek, od nadšení až po zklamání, od naděje až po zoufalství.
Hodnotit se dá klidně i jediným slovem – krásné! Je však potřeba přistoupit ke čtení s otevřenou myslí a chtít se nechat očarovat. Myslete na to a knihu si vezměte tehdy, až budete mít na snění a velké emoce náladu. Jinak se vám snadno může stát, že se zařadíte mezi nespokojené čtenáře a to by byla škoda.

Další články o knihách Laini Taylor na mém bloGu:

Dcera kostí a dýmu.

Dny krve a hvězdného třpytu.

Anotace:

Sen si vybírá snílka, nikdy naopak. Sirotek a knihovník Lazlo se celý život bál, že si ho vybere nějaký obyčejný sen. Už odmala je navíc posedlý mytickým ztraceným městem Pláč. Ale na to, aby ho vyrazil hledat přes půl světa, je příliš zbabělý. A tak o městě hledá každou zmínku v knihách, dokud se mu nenaskytne příležitost vyrazit se skupinou legendárních válečníků. S nimi si může konečně splnit svůj sen… nebo o něj navždy přijít.