...: Písek

Svět pohřbený v písku a lidé, kteří mají sílu vzdorovat…

Nekonečnost, marnost… a naděje.

Písek mě zaujal názvem. Ani jsem nepotřebovala nic jiného. Prostě mi stačilo vědomí, že takto zajímavé prostředí určitě přinese neobvyklý příběh. A dá se říct, že se to stalo. Jenže taky musím konstatovat fakt, že navzdory zajímavému prostředí mě kniha spíš trochu zklamala, protože jsem prostě čekala víc. Už z toho, jak hodně dlouho jsem ji četla je to vidět. Prostě mi ten písek nějak drhnul a skřípal mezi zuby. Kniha je jednoznačně náročnějším čtením – aspoň pro mě. No, pojďme na to mrknout podrobněji:

Anotace:

Ztracený otec. Opuštěná rodina. Zapomenutý svět. Vítejte v Písku, dalším apokalyptickém thrilleru Hugha Howeyho, autora fenomenální bestsellerové trilogie Silo, Turnus a Prach. Než se do něj vnoříte, pořádně se nadechněte – může to být naposledy. Starý svět byl zasypán. Nový teď existuje jen na vršcích pohyblivých dun. V zemi skučícího větru a pekelného, všudypřítomného písku se čtveřice sourozenců pokouší dát znovu dohromady svou rodinu. Jejich otec pracoval jako písečný potápěč, jeden z těch, kdo z hlubin pouště přináší pozůstatky starého světa, které lidem pomáhají přežít. Ale otec zmizel. A svět, ve kterém své děti zanechal, nejspíš brzy zmizí taky…

…

Mnohem víc než „akční“ dystopie se mi dostalo životního příběhu lidí bojujících každým rokem boj s pískem, který nemůžou vyhrát. Kniha sleduje jednu rodinu písečných potápěčů žijících v zapadlé vesničce v poušti. Ves je vybudovaná z věcí, které potápěči vynesli z hlubin, z trosek našeho světa a každým dnem si ji hlubiny zkouší vzít zpět. Jejich život je neustálým bojem s pískem, který svou neúnavností a neúprosností připomíná ubíhající čas, a touhu po lepším životě. Touhu podívat se za obzor, kde duní rány válek Pánů. Chuť stát se něčím víc než jen dalším písečným potápěčem, který se jednoho dne z písku nevynoří.

V tom byla kniha zvláštní a zanechala rozporuplné pocity. Četla se mi poměrně nesnadno a docela pomalu, jako bych si ten svět musela dávkovat po částech, abych všechno důkladně pochopila – v tom byla ona náročnost. Rozhodně to pro mě nebylo nic, co bych přečetla za večer s minimálním soustředěním. Ta kniha nelze číst nepozorně, příběh se odmítá nechat odbýt.

Začnu nejdřív tím, co mě na knize bavilo a zaujalo.

Jako první je to určitě prostředí a zpracování. Díky nehostinnému a krutému prostředí pouště, kde každý už od mala musel bojovat za svůj hlt vody a životní prostor s nekončícím přívalem písku, mohl autor svým poměrně mladým postavám vnuknout myšlenky a způsob uvažování, jakému bych v jiných knihách těžko věřila. Tady jsem s tím neměla problém i u takto mladých lidí. Mladí byli nezdolní, plní chuti bojovat a prosadit se. U dospělých se zase projevilo prostředí spíš rezignací nebo naprostou bezohledností k ostatním a sobectvím. Děti ještě byly schopné pomoct si a podělit se. Dospělí brali. Pan autor měl prostředí a jeho vliv na lidi promyšlený do posledního detailu. A co víc, dokázal pocity postav a jejich fyzické nepohodlí přenést na čtenáře pomocí fakt parádních popisů – ať už šlo o popis ponorů, žízeň, boj o nádech pod pískem, nevzdání se nebo naopak rezignaci na všechno.

Na pocity předávané čtenáři tahle kniha vůbec jede hodně. Na atmosféře a předávání emocí je prostě od začátku stavěná – a je to spíš bída, zoufalství a bezmoc než co jiného. I když v pozdějších kapitolách dojde i na akční scény, kde se dějí věci dost napínavé, nepatří kniha k těm strhujícím, které nedají pokoj, dokud nejsou dočteny. Plyne spíš poklidně a přináší zajímavý lidský příběh. Začátek je trochu zdlouhavější, ke konci ale akce přibývá a tím i zájmu čtenáře a čtení je lehčí, když je možné se odpoutat od přemýšlení hrdinů a zažít nějakou akci. Pořád jsou ale dominantní ony pocity a prožívání konkrétních lidí. Dokonce bych řekla, že to má trochu navrch nad příběhem samotným. Pan autor toho docílil tím, že hodně ubral na dialozích a soustředil se na vnitřní prožívání a myšlenky svých hrdinů. Nebylo to na škodu, jen čtení kvůli tomu šlo pozvolněji.

Příběh je taky hodně zaměřený na nehostinnost prostředí a na to, jak v něm lidi přežívají – což je pochopitelné. Autor si všímá, jak to utváří osobnosti lidí, jak je takový životní boj zoceluje a mění. Postavy mají v povahách zajímavé rozpory mezi sobeckou touhou přežít a soucitem s ostatními. Soudržnost rodiny, společenství a parťáků při potápění – to byly jistoty tohoto světa. Člověk samotný by nepřežil. Potřeboval společenství už při tak prostém úkonu, jakým bylo vynášení písku, aby nezasypal studnu. Fascinovalo mě, jak lidé bojovali o všechno s přívaly písku každý den znova a znova, každý po svém. Já bych asi byla mezi těmi, kdo by zkusili prostě odejít. Někteří by se možná našli mezi mladými „revolucionáři“, kteří chtěli změnit svět. A další by to přijali – záleží na každém čtenáři a autor nepodsouvá správnou volbu, která v tomto světě stejně neexistuje. Stejně jako v něm neexistuje kladný nebo záporný hrdina. Všichni jsou obojí.

Nejlepší popis má hlavní postava knihy – budete se divit, ale hlavní postavou je jednoznačně písek. Je popsaný tak, že byl všudypřítomný. Skoro jsem čekala, že nějaký vyklepu z bot nebo mi při čtení zakřupe mezi zuby. Lidi se s ním na stránkách potýkají neustále a autor na to nezapomíná upozorňovat v letmých a nenápadných zmínkách. Nejde na to zapomenout, když vás to skoro kouše pod vlastním zadkem.

Z těch poněkud méně abstraktních postav jde hlavně o jednu rodinu, která je celý příběh v centru dění. Je to rodina písečných potápěčů. Kniha začne s Palmerem, pokračuje s Connorem a nejmladším Robem. Svou příležitost dostane i Vic, jejich sestra a nekorunovaná královna hloubkových potápěčů a dokonce i jejich matka, toho času majitelka bordelu a prostitutka. Smutná historie rodiny se začala psát dne, kdy odešel jejich otec. Za pár let je následovala sestra a zůstali už jen bratři, pevně se drží rodinných tradic a historie – dokonce i té z odcházením, jako by to měli prostě v krvi a dálce za obzorem se nedalo odolat. Píseční potápěči byli něco, co je pro mě naprosto nepředstavitelné. Doslova mi z myšlenky na ponor do písku běhal mráz po zádech. Pokud to s potápěním pod cokoli máte stejně jako já, začátek knihy vám nejspíš způsobí dost nepříjemných pocitů. Jak už jsem psala, pan autor umí předat vjemy tak, že jsem doslova cítila tlak písku a každé zrnko, když se potápěli. Samotná technologie nutná k ponoru byla fascinující, i když autor nijak podrobně nezmínil, kde se vlastně vzala.

Tím se dostávám k věci, která je knize vyčítána, ale do jisté míry zbytečně. Jedná se o otázky typu: kdo jsou, kde se vzali a co se to se světem stalo. Hodně čtu, že informace, co se s naším světem stalo, není k nalezení, ale ona tak úplně nechybí. Jen má podobu náznaku mezi řádky a dvou malých zmínění, která ale člověk pochopí až u poslední věty a ani pak si není úplně jist správností svých úvah a toho, jestli by zrovna toto mohlo způsobit zasypání světa pískem. Otázkou je, jestli je pro čtení vůbec nutné to vědět – mě to ani netrápilo a nad odpověďmi jsem začala dumat až na konci. Rozhodně proto neuberu knize body, protože to pro mě není zas tak podstatné. A tak stejně nenápadné jsou i ostatní informace a autor vyžaduje od čtenáře tak trochu domýšlení až občas věštectví :) Kniha navíc svádí ke ztrátě pozornosti při čtení, takže jejich přehlédnutí je spíš pravděpodobné. Možná se domýšlím moc, ale mě se to zdá celkem možné. Napovídat nebudu, hledání mezi řádky je zábava :) Jediné, nač jsem opravdu nenašla odpověď je: Proč, hergot, ještě zůstávají? Oni mají kam jít.

V textu se dá najít hodně zajímavých myšlenek nebo těch zde už tolikrát zmíněných popisů. Nemyslím tím ale zbytečnou vatu, ale spíš věci, které prostě zaplaví čtenářovu mysl – třeba popis prvního nádechu potápěče, když se vynoří z písku, i když už v něco takového nedoufal. Nebo naopak pocity člověka umírajícího udušením pod obrovským tlakem písečné hmoty – doslova jsem ho cítila nad vlastní hlavou. Stejně tak popis ponoru byl působivý a také popis písku: písku, jak se sype, jak zalézá pod kůži, jak zabírá prostor. Vážně, atmosféra díla je neuvěřitelně barvitá, doslova k osahání. Popisy tu mají místo a jsou skvělé – žádná zbytečná snaha o vykecávání, lyriku, poetično nebo prostě pindání o ničem, aby nabyly stránky. Bez toho všeho by se příběh rozpadl.

Z výše napsaného rozhodně není poznat ono moje zklamání avizované na začátku. Ono to vlastně ani vysloveně zklamání není. Spíš takový pocit, že to úplně nestačilo a že bych k dokonalým popisům a atmosféře potřebovala ještě stejně dokonalý příběh, který by měl větší sílu a smysl než ten, který jsem dostala. Myšlenka díla je jasná a zajímavá, ale já bych potřebovala, aby tam autor toho příběhu dal víc, úměrněji k budování atmosféry, myšlenek postav a mnou už tolikrát vychválených popisů. Jasně, chtělo by to víc stran, ale u této knihy by to rozhodně stálo za to. Otázkou je, jestli by pak atmosféra zůstala stejně hutná a působivá, jako je teď.

Knihu doporučím čtenářům, kterým náročnější texty nevadí a naopak si potrpí na texty, které jim dají víc než jen příběh. Tady je potřeba trochu se zanořit a nechat slova působit pomaleji a o to hlouběji. Kniha se za to odmění, ale dost možná se dojmy ze čtení budou muset nechat pár dní uležet. Okamžitý dojem po dočtení je spíš neuspokojení – po pár dnech se dostaví to, co jste četli výše :)

Za poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud toužíte ponořit se do Písku, najdete knihu do vaší čtečky tady.