Murtagh

 

Asi se nikdo nediví, že jen těžko šlo odolat návratu do Alagaësie. A ještě ke všemu s mojí hodně oblíbenou postavou, která ale v předchozích knihách moc prostoru neměla a ještě ke všemu neměla ani nejlehčí osud. I přes veškeré těšení a očekávání jsem se čtením váhala. Dokud knihu neotevřete, je dobrá a nezklame vás :D jenže když začnete číst, může se všechno změnit.

Anotace:

Legenda pokračuje. Vraťte se do světa Eragona a Dračích jezdců! Pro Dračího jezdce Murtagha a jeho draka Trna už není na světě bezpečno. Zlý král byl svržen a z nich se stali vyděděnci. Po celé zemi se navíc začínají šířit zvěsti o pukající zemi a zápachu síry, který se vznáší ve vzduchu. Zdá se, že ve stínech Alagaësie se skrývá cosi zlého. A tak začíná epická cesta do známých i neprobádaných krajů, kde budou muset Murtagh a Trn použít všechny zbraně ze svého arzenálu, aby našli a přelstili tajemnou čarodějnici. Čarodějnici, která je mnohem mocnější, než se zdá.

…

Zásadní otázkou, kterou si pokládají čtenáři Eragona je, jestli to bude stejné. Jestli to nezklame očekávání a dostanou to, co chtěli. Tedy pokračování milovaného příběhu. No, ano i ne. Tak už to bývá. V něčem podobnost je a něco je úplně odlišné. A to odlišné je na tomto pokračování to nejpodstatnější.

Největší rozdíl vidím v tom, že zatím co Eragon byl klasickou cestou hrdiny na pomoc celému světu proti silnému nepříteli, Murtagh musí pomoci především sám sobě proti vnitřnímu nepříteli, který je jen jeho vlastní, ale o nic méně silný. Jeho cesta tím ale není snadnější, jen je jiná. A to bude podle mě kámen úrazu pro hodně fanoušků původní ságy.

To bylo pro ty, kterým se to nechce číst celé :) A teď podrobněji.

 

Je rok po válce a smrti Galbatorixe. Celá zem se z toho vzpamatovává a mladé Nasuadino království má ještě hodně práce před sebou. Největší hrdinové války, Eragon se Safirou, odletěli založit nový řád jezdců. Jen na jednu dvojici válečných hrdinů se zapomnělo a o jejich činu, kterým významně pomohli zvrátit závěrečný boj ve prospěch Eragona se veřejně neví. Stejně by ale nejspíš nezvrátil názor všech na ně po tom, co provedli před tím.

Trn a Mutagh osaměle putují zemí, na krajině a městech je stále vidět, kde se válčilo. Bitvy zanechaly stopy a i přes to, že lidé horlivě obnovují svá města a příroda se taky snaží, pořád je vidět, kde která velká bitva proběhla. Murtagh si je pamatuje (pochopitelně, když v nich musel bojovat nedobrovolně a na špatné straně) a vzpomínky a výčitky ho pronásledují.

Oba – drak i muž - se těžko vyrovnávají s tím, co byli donuceni udělat (pomocí jejich pravých jmen). Nejhorším Murtaghovým prohřeškem byla skutečnost, komu se narodil a to bohužel určilo i směřování jeho osudu. Snažil se dělat i dobré věci jenže ty byly zapomenuty po té, co ho padlý král zotročil pomocí pravého jména. Trpaslíci ho nenávidí, protože jim zabil krále, elfové, protože zabil Glaedra a Oromise, Wardenové protože nepomohl Nasuadě v zajetí a lidé mají spoustu důvodů. Ti dva tak v celé zemi nemají kam jít a musí se ukrývat.

 

Autor zvolil pro svůj nejnovější příběh podobnou strukturu, jakou měla předchozí série. Trochu to připomíná hru, kdy postava putuje zemí a plní postupně úkoly a dostává další indicie, které ji vedou dál k dalším zkouškám – takové RPG. Pravda, některé úkoly působily trochu zvláštně, ale vždycky přispěly k tomu, aby Murtagh něco pochopil nebo se naučil něco o sobě a druhých. Takže v tomto opravdu podobné, jako Eragon. Jedině snad s tím rozdílem, že Murtagh se nedozvídá vše od začátku, ale je „hotovým“ jezdcem. Výrazná podobnost je i v tom, že Murtagh musí nakonec taky čelit věci, která je pro něj zcela neznámá a nad jeho aktuální síly.

Cosi se totiž děje. Něco neznámého a nedobrého operuje tajně ve světě, jehož uspořádání je zatím křehké a hodlá se to přihlásit o moc – zatím neohrožuje všechny, ale potenciál má být ještě horší než Galbatorix. Murtaghův boj s ním bude z velké části i bojem se sebou samým a s minulostí, která hrozí, že se vrátí zpět, pokud se jí nedokáže vzepřít. V podstatě tedy bojuje také za celou Alagaësii, i když zatím v malém měřítku a mimo oči celé země.

Tentokrát je boj hlavního hrdiny ozvláštněn o smutný a dost intenzivní prvek osamění, protože Murtagh nemá žádného mentora, žádné pomocníky, nikoho, kdo by se chtěl postavit na jeho stranu a pomoct mu v boji. Nemá se kam obrátit a ví to. Je jen on a Trn. Oba zranění a traumatizovaní tím, co se jim stalo.

 

Murtagh je a vždycky byl zajímavější postava než Eragon. Není nezkušené a naivní dítě, které se musí všechno učit.  Na druhou stranu se o magii učí pořád - neměl učitele, kteří se snažili se s ním o znalosti podělit, takže v užívání Jazyka trochu tápe, ale mně bylo sympatické, jak o magii přemýšlel a jak se snažil o zdokonalení a pochopení principu, jak Jazyk s magií pracuje. Tím, že už věděl, co užívání magie obnáší, neměl v sobě zbrklost, která mi u Eragona vadila. Měl ovšem zvědavost a výraznou inteligenci, pomocí níž viděl magii i jinak, méně přímočaře. Zajímavou hloubku mu dodával taky jeho pocit viny a studu za činy ve válce, které mu bránily se obrátit na někoho, kdo by mu snad pomoci mohl a chtěl. Tyto zábrany mu jeho boj hodně zkomplikují a autor na tom krásně ukáže, že osamocený člověk má cestu k vítězství/úspěchu těžší, či spíš si ji tímto nezáměrně komplikuje sám.

Velkou součástí jeho osobnosti – a velmi dobře zpracovanou bylo i něco, co bych asi nazvala posttraumatickou poruchou. S tím, jak zemřel ten, kdo ho ovládal a zotročoval, bohužel nezmizely pocity, které musel zakoušet od chvíle, kdy se mu vylíhl Trn. Autor dost děsivě popisuje fyzické i duševní týrání, kterým prošli u Galbatorixe a stopy, které to zanechalo. Murtagh tedy nebojuje jen s vnějším zlem, ale i se sebou a to dělá jeho postavu mnohem lepší a propracovanější.

Stejně je na tom i Trn. Autor dokázal dost přesvědčivě vylíčit, jak tak silná bytost, jakou drak je, může být oslabená tím, co se mu stalo. Na jejich příkladu bylo mnohem víc vidět jak intenzivní je pouto mezi drakem a jezdcem a co to vlastně je.

 

Velkou část jejich putování zabírá krom krásných a podrobných popisů taky přemítání nad minulostí a vyrovnávání se s ní. Oba nejsou v pohodě, řeší traumata, nespravedlnost, vyrovnávání se s nepřízní osudu. Tohle je velké téma příběhu a podle mě je dobře zpracované – jestli to bude zábavné číst je otázka. Pro hodně lidí asi ne, protože takto podrobné rozebírání traumatu nebývá ve fantasy úplně zvykem. I když se autoři často tak tváří a postavám nakládají, do skutečných hloubek se detailně pouští málo kdo. Paolini si na to troufl a jejich duševní procesy vyvažuje svým způsobem odlehčeným klasickým dobrodružstvím, boji a napínavými okamžiky, ale pod povrchem to tam pořád je a pořád se to vynořuje na světlo. Úkoly, které musí plnit, je stále nutí svou minulost vidět, přijmout a vyrovnat se s ní a s následky. Zároveň také kvůli minulosti dělají v současnosti nějaké chyby, které je výrazně ohrožují a nahrávají protivníkovi.

Autor mi tady připadal ve všem a hlavně ve tvorbě postavy o hodně vyzrálejší. Není taky divu, když Eragona psal jako dítě. Už tehdy to bylo dobré, ale toto je o level lepší. Je to úplně jiný pohled na oblíbené universum. Mnohem dospělejší a o něco méně akční a zábavný. Tempo vyprávění je spíš pomalé, ale to tak bývá, když se knihy více zaměřují na duševno postav. Autor prostě potřeboval vyřešit u Murtagha jiné věci, než jen poražení nepřítele a to oceňuji. Obzvlášť, když to tak dobře zpracoval a vlastně poražení nepřítele spojil se začátkem vyrovnávání se s minulostí.

Vážně bych neuvěřila postavám Murtagha a Trna, které by předchozí dění nijak nepoznamenalo, jen se otřepali a prostě šli dál. Občas vzpomínky těch dvou na minulost působí trochu depresivně a hraničí to skoro s patosem, jenže i to se dá pochopit, vzhledem k tomu, jaké události se na konkrétních místech staly a co jim padlo za oběť. Dost ze zlých věcí taky způsobil Murtagh sám a vina se neptá, jestli to bylo dobrovolně nebo z donucení.

 

V příběhu nechybí ani věc, která je asi už taky typickou pro autora. Paolini rád popisuje a věnuje se občas až překvapivým a zdánlivě nedůležitým detailům. Kdepak to asi pobral? Jenže zatím co u Pána prstenů mi výrazná popisnost vadí, tady kupodivu ne. Sice to zpomaluje dění, ale pro mě je Paoliniho styl o něco víc přijatelný a stravitelný. Navíc ony nedůležité detaily při bližším pohledu říkají něco o postavě a její povaze, což mě rozhodně baví.

Děj se v první půlce knihy posouvá spíš pomalu. To se ale v druhé změní. Překvapivě je to ale způsobeno spíš tím, co se děje než že by šlo vysloveně o zběsilou akci. Upoutá hlavně záhada prostředí, kde se hrdinové ocitli a potřeba ji rozplést. Koncept toho „Zla“ mě hodně zaujal a líbilo se mi, že drak s jezdcem nebyli tak absurdně mocní, aby je nemohlo porazit něco jiného, co umí využít jejich slabostí. Sice na konci jsem se fakt klepala jak a jestli porazí záporáka, ale už vím, že Paolini jde na závěrečný boj často trochu oklikou a není to síla a moc, co souboje u něj rozhoduje. Často je to jen nějaká drobná změna nebo osobnostní rys hrdiny, který mu dá převahu v závěrečném souboji. A tady je o drobných změnách a osobnostech v postatě celá kniha a mnohem víc než o fyzickém boji.  Velké bitvy tu nejsou. Největší je rozhodně ta, která se děje v hlavách Murtagha a Trna. Další jsou spíš boje muže proti muži než armády proti armádě.

 

Asi chápu, proč kniha může hodně čtenářů zklamat. Přes některé podobnosti s Eragonem je to opravdu jiné. Co jsem tak pročetla názory, lidem se nelíbí právě to, co já na knize oceňuju :) No, to se stává. Mě ten intenzivní vhled do postavy přišel velmi zajímavý. Ano i hrdina může být uvnitř křehký a zraněný. To ho ale nedělá ufňukaným nebo slabým. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj samých se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

Doufám v pokračování, protože Murtagh ještě má kam jít a co dokázat. Tak snad…

O knize:

Autor: Christopher Paolini

Série: Odkaz Dračích jezdců (5. díl)

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 632