Věže Asperfellu

 

Do knihy jsem šla původně s očekáváními malými, jen s čistou zvědavostí vzbuzenou anotací. Pak začaly přibývat nadšené ohlasy ostatních. Možná tedy bylo na místě se radovat a očekávání zvýšit. Na mě to tentokrát mělo účinek přesně opačný – fakt jsem doufala, že nebudu zklamaná. A nebyla jsem.

 

Anotace:

 

ASPERFELL JE VĚZENÍ PRO MÁGY. JEŠTĚ NIKDO SE ODTAMTUD NEVRÁTIL…

Briony by ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne ocitne v magickém vězení zvaném Asperfell. Koneckonců nebyla ani mág, ani zločinec. Byla dcerou šlechtice, i když s prsty věčně umazanými od inkoustu a zablácenými šaty, protože buď seděla s nosem zabořeným v knize, nebo pobíhala po tajemných lesích jejich rodového sídla.
Jakmile však projde portálem do Asperfellu, všechno je najednou jinak: její rodina, domov i bezpečí jsou pryč. Briony stojí na prahu světa zavržených mágů, šílenců, přízraků, temné magie a záhadných vzkazů pronášených pouze šeptem…
Jedině tady ale může najít spásu pro trpící lid Tiralaenu. Z Asperfellu, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, musí přivést právoplatného dědice královského trůnu. Co když ale zlomený princ o záchranu nestojí?

 

…

 

Knihu jsem přečetla v podstatě tahem, jen s přestávkou na spaní. S tím jsem teda nepočítala ani náhodou. A přitom se rozhodně nejednalo o zběsile akční příběh, který by mě utáhnul jen na neskutečně rychlém ději. Nač mě tedy kniha ulovila? Sama nevím, takže doufám, že při sepisování tohoto názoru na to přijdu.

 

Začátek jsem strávila s hrdinkou Briony jako dítětem v království, v němž princ, následník trůnu, zavraždil pomocí magie svého otce a byl za to vypovězen do prastarého vězení v jiném světě za magickou branou. S jednosměrnou jízdenkou pochopitelně. Z tohoto vězení pro nebezpečné mágy se ještě nikdy nikdo nevrátil, protože to prostě nejde. Tady by mohl příběh šťastně končit – zlo bylo potrestáno, na trůnu sedí nový král a vše je šťastné a zalité sluncem. Jenže ke konci knihy zbývá ještě kus a slunce zalézá pomalu za obzvlášť hnusná černá mračna.

Po letech, kdy už je Briony dospělá je situace v království úplně jiná. Mágové jsou krutě pronásledování, protože novému králi se podařilo vyvolat v lidech strach a nenávist k nim. Králi, zdá se, trochu hráblo nebo je zatraceně dobrý manipulátor a despota. Když je Brionin otec obviněn ze zrady a ona má být popravena jako dcera zrádce, podaří se jí s pomocí přátel uprchnout do Asperfellu, kde má najít vypovězeného prince a pokusit se o nemožné. Najít s ním cestu domů.

 

Začátek byl celkem pomalý. Briony začínala svůj příběh jako malá holčička, jenže pro knihu bylo celkem dost důležité ukázat události, které se v té době v království děly. Pro další děj mělo navíc velký význam to, co Briony prožila a lidé, kteří ovlivnili její dospívání, pohled na svět a formovali její názory a povahu. Dostala to, co musela mít, aby pochopila svět, v němž žije a dokázala si vybrat cestu, po které půjde. Bylo to trochu delší, než jsem čekala, to ano. Byla to nuda? Rozhodně ne. I když význam některých událostí mi doklapl až později, když na ně autorka navázala v ději s už dospělou Briony. V momentu, kdy se dostala do Asperfellu, už mě kniha měla zaháčkovanou, takže se to muselo stát někdy během toho dlouhého úvodu.

Prostředí Asperfellu tak, jak bylo popsané, bylo prostě skvěle vymyšlené. Člověk by od vězení pro ty nejhorší mágy čekal cokoli (ehm, Azkaban), jenže tady to bylo zdaleka jiné. Způsob života, který tam mágové vedli, byl docela pestrý a vůbec ne tak hrůzostrašný… i když… V Asperfellu něco bylo, něco pod povrchem a záhada se začala nejen vrstvit, ale i pomalu rozplétat hned, jak tam Briony přišla. Ano, samozřejmě našla vypovězeného prince, ale taky další hromadu vypovězených lidí za různé zločiny nebo „zločiny“. Na první pohled se zdálo, že v Asperfellu nemají vězni oč usilovat, krom přežití samotného, ale opak byl pravdou. Lidi jsou různí a někteří tu byli opravdu zavření z dobrých důvodů. A jiní kupodivu až tady našli smysl života a klid. Vlastně by to nebylo na první pohled tak špatné místo, kdyby jen z něj mohli odejít nebo tu aspoň byli dobrovolně.

Politika v příběhu byla taky zajímavá a není moc těžké uhodnout, čím se autorka inspirovala. Stejně tak není těžké uhodnout podstatu téhle mocenské záhady, jenže to nebylo až tak podstatné. Četla se skvěle, byla dobře vystavěná a zdaleka se nedá dopředu odhadnout, jak se všechno ještě zkomplikuje a jak vše dopadne. Našla jsem tu krále, nespravedlivě vládnoucího a utlačujícího část svých poddaných. Našla jsem vzbouřence, kteří operují v skrytu a riskují vše, aby trpícím pomohli. Našla jsem magií nadané padouchy, kteří hráli vlastní hru, ovšem překvapivě těsně propojenou s královskou politikou a nenávistí. Našla jsem nespravedlivě odsouzené mágy, vypovězené do Asperfellu jen proto, že se lišili, aniž by dostali šanci se obhájit, že nejsou zlí.

Postavy byly dobře uchopené. Ne všem se kniha věnovala stejně, přeci jen jich je docela dost, takže někteří prostě zákonitě museli dostat méně prostoru. Ani tak jsem neměla pocit, že by byly ošizené. O všech jsem věděla přesně to, co bylo pro příběh důležité. Některé mě dokázaly překvapit ve chvílích, kdy se rozhodly udělat správnou věc ve chvíli, kdy pro ně samotné to nebylo nejlepší rozhodnutí. Vývoji Briony se pochopitelně věnovalo nejvíce času. Žádná jiná postava se tolik nezměnila, ale žádná jiná to ani nepotřebovala. Pochopitelně se mi zavrtal pod kůži i princ. Já tyhle rádoby protivné týpky prostě žeru, doma bych to nechtěla, ale v knize je to bašta :) S Briony mu to krásně sedlo dohromady a jejich setkání na stránkách vždycky stála za to.

Další věc, co mě na příběhu bavila, byla pochopitelně magie. Líbily se mi její různé podoby, jak je autorka vymyslela. Působilo to sympaticky opravdově, autorka to celkem hezky vymyslela – její postavy měly všechno, co ve vyhnanství potřebovaly právě díky magii a zároveň se objevovaly i takové formy nadání, které byly zdánlivě úplně k ničemu nebo naopak velmi nebezpečné, kdyby je měl nějaký morálně vratký mág. Bavily mě Umbry, což byly duchové zemřelých čarodějů a jejich zapojení do děje. A především mě bavila ta záhada Asperfellu, která pochopitelně s magií úzce souvisela.

No a dostávám se k tomu poslednímu, co bych chtěla vypíchnout a to je skvěle zpracovaná hodně lehká romantická linka, kterou jsem sice čekala, ale vůbec jí to neubralo na kráse. Ze začátku ze sebe ti dva moc nadšení nejsou. Ona jemu narušuje život, s nímž se už smířil a znova šťourá do starých ran, které se ještě úplně nezahojili. On je protivný a svým přístupem k situaci ji naprosto zklame. Ona ještě hoří nadějí, on svoji dávno ztratil. Jo jasně, možná je to trochu průhledné už od začátku, s kým Briony skončí, ale nedá se těm dvěma nefandit. Čekala jsem tenhle vztah a upřímně, byla bych naštvaná, kdybych ho nedostala. Vyvíjelo se to pěkně pomalu a uvěřitelně, žádné zběsilé přehánění a patetické „beztebenemůžužití“ od prvního pohledu tu není. Seděli k sobě, jiskřilo jim to, já jim prostě věřím.

Autorka má příjemně čtivý styl, svěží nápady a dobré popisy, takže jsem se na stránkách brzo zabydlela bez potíží. I když je dílo řazené do YA, dost překročilo vlastní žánr. Zpracováním magie, světa Asperfellu, stylem psaní i zpracováním hlavních hrdinů. Tahle fantasy je hodně jiná, než většina knih, až nepěkně sobě podobných, co jsem poslední dobou četla. A pak že se nedá vymyslet nic originálního! Prostě se zdá, že kniha padla do YA čistě jen kvůli věku hlavní hrdinky a možná i kvůli romantické lince, která byla pravda pro žánr docela typická.

Fakt hodně doufám, že se dalšího dílu dočkám ještě letos. Pokračovat se sérií budu bez váhání.

 

O knize:

Autor: Jamie Thomasová

Série: Asperfell (1. díl)

Překlad: Monika Pavlisová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2021

Počet stran: 464

Léto na vlnách knižního snění

 

Květnová úroda nových knih v Gradě se mi skvěle trefila do mého aktuálního čtenářského ladění. Když mi přišla nabídka knih, ani jsem nevěděla, po které sáhnout dřív.

V létě bývám líný čtenář. Nechce se mi do ničeho moc komplikovaného, protože v tom vedru je komplikovaná už samostatná existence. Moje volba tedy většinou padá na osvědčené autory nebo lehčí a příjemná dílka, které se pohodlně čtou a utíkají pod rukama sama. Asi nebude překvapením, že se jedná většinou o nějaké romantické čtení

Ne všechno, co tu představím, jsou knihy, které mám ve spolupráci, ale všechny jsou takové, po kterých bych bez váhání sáhla a vzala si je s sebou kamkoli, kam pojedu odpočívat. I když jak se znám, budou přečtené dřív, než na nějakou dovolenou vůbec dojde...

 ...

Historická romance, která má úroveň, tak bych nazvala knihy ze série Rebelky z Oxfordu. V květnu přišel Cosmopolis už s druhým dílem z této série a já si ho nenechám ujít. První byl skvělý. Věřím, že druhý bude taky.

Jak svrhnout vévodu – můj pohled na knihu najdete zde.

Jak zkrotit svůdníka – letošní novinka k sehnání zde.

 

Moderně pojatou romantiku nabízí ve svých knihách autorka Emily Henry. První kniha od ní se mi líbila nejen tématem, ale i způsobem, jakým vykreslila postavy a jejich vztah. I další její kniha má léto přímo v názvu, takže vynechat prostě nejde :)

Letní sázka – jaká je kniha v mých očích si můžete přečíst tady.

Alex, léto a já – než budu mít článek hotový, najdete knihu tady.

 

Trochu méně odlehčené, leč pro mnohé z nás aktuální téma, nabízí kniha Jsi tam? Každopádně – možná nám už třicet bylo, ale léto nám to rozhodně nepokazí! Navíc jsem přesvědčená o tom, že autorka svou hrdinku nenechá trpět až moc a ve výsledku to bude zrovna tak příjemné čtení, jako ty ostatní knihy.

Jsi tam? – nechte se zlákat tady.

 

No a nakonec je tu kategorie scifi a fantasy. Tentokrát zalovím ve vodách pro mladší čtenáře. Na mém čtenářském háčku se mrskají rybky krásné nejen na pohled. Obě ladí do příjemných barev i lákavých příběhů.

Vítězství větší než smrt – k nahlédnutí zde.

Dračí dcera – najdete tady.

 

No a to je zatím všechno. Tedy ne že by mě nelákalo víc knih, znáte to. Až nebudu chtít žádnou, nebudu dejchat. Každopádně myslím, že ty, které jsem si vybrala, budou na léto fajn čtení.

Dějte vědět, jestli některá z mého výběru pojede na dovolenou i ve vašem kufru a užijte si léto. Řekla bych, že dovolenou si všichni víc než zasloužíme.

 

Knihy v tomto článku představené vydává Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis, Metafora) a já jim děkuji za spolupráci.

 

Holka od koní

 

Co bylo důvodem, který mě přiměl přečíst si knížku pro desetileté holky, ptáte se? Odpověď je překvapivě jasná – téma! Knížky o koních jsem v patřičném věku hltala. A nebyly jich tenkrát zrovna hrstě. Spíš jen pár. Takže jsem se rozhodla dopřát si něco málo koňácko-dívčích příběhů i na poněkud… hm… poněkud starší kolena.

Anotace:

Třináctiletá Vilma je až po uši zamilovaná do koní. Když se jí naskytne příležitost trénovat v prestižní jezdecké akademii v Dubině, je nadšená. Snaží se co nejlépe zapadnout do kolektivu a hlavně se chce naučit správně jezdit a skákat na koni, aby se mohla zúčastnit jezdeckého Poháru. Najde si Vilma v jízdárně konečně nějaké kamarády a podaří se jí zachránit koně Clyda?

Veselá a vtipná knížka o koních, jezdeckých závodech, kamarádství, trapném otci, otravné sestře a vzdálené mamince.

…

 

Od startu mě to bavilo. V knize je schovaný hezký příběh, v němž se dá prožít podzim v jezdeckém oddílu, první závody, maškarní jízda i pravidelné tréninky na jízdárně. Prostě takové ty běžné i výjimečné koňácké dny, které prožil každý, kdo začínal jezdit.

Hlavní hrdinka a vypravěčka Vilma si konečně plní svůj sen. Rodiče jí dovolili, aby začala chodit do jezdecké školy. Má tam půjčeného koně, na kterém se učí jezdit a o kterého se stará. I když to zdaleka není nejlepší kůň – její spolujezdci mají daleko ušlechtilejší a navíc vlastní – pro Vilmu je její Clyde největší láskou. Spolu se připravují na první závody a Vilma se snaží spřátelit se svými kolegy z týmu.

 

Hlavní hrdinka byla správně trhlá a do koní zamilovaná holka. Chovala se na svůj věk (možná spíš o trochu mladší) a myslím, že malé holky od koní se v ní snadno najdou. Je trochu třeštidlo a vrhá se do akcí poněkud zbrkle, ale na druhou stranu tím není otravná a je s ní zábava. Pořád má v sobě takovou tu hezkou naivní dětskou víru, že se věci snadno spraví.

Líbilo se mi rodinné zázemí hrdinky. Měla skvělého tátu a sestru, která byla chytrá a tak trochu nesnášela cokoli, co „smrdělo koněm“, ale spíš naoko a ve skutečnosti měla s mladší sestrou docela hezký vztah. Její maminka pracovala jako vojenská pilotka a tak se rodina hodně stěhovala. Vilma to tedy neměla jednoduché v tom, že si musela často hledat nový život v novém prostředí. Byla tedy trochu uzavřenější a těžko hledala cestu k lidem okolo.

 

Příběh není nijak složitě psaný. Řekla bych, že právě tak akorát pro věk cca 10 let. Text má větší písmena, takže se bude dobře číst i méně zkušeným čtenářům. Kapitoly jsou krátké a děj v nich příjemně utíká. Pro malé slečny, které toho o koních moc nevědí, autorka vysvětluje pod čarou některé pojmy a názvy koňských záležitostí. I když osobně jsem přesvědčená, že koníchtivé holky mají dáááávno patřičné pojmy nastudované a nad nápovědou spíš ohrnou nos :)

Vilma byla trochu chodící magnet na průšvihy, nehody a katastrofy všeho druhu. Každou chvilku se jí přihodil nějaký trapas, který ji udělal středem nevítané pozornosti. Situace to byly dost zábavné a z knihy dělaly příjemně zábavné a veselé čtení.

Některé události v knize přinášejí pro čtenáře i zajímavý benefit. Ukazují jim, že lidem je potřeba dát příležitost, aby se projevili a že všechno chce svůj čas. Jen je potřeba před tím neutíkat a nebát se to zkusit, nebát se dát šanci lidem, kteří třeba neudělali nejlepší první dojem. A když věci neprobíhají tak, jak bychom chtěli, nemusí to nutně znamenat, že je to špatně.

Jediné, co mi na knize vadilo, byly neustálé hashtagy #horsegirl a podobné. Autorka to měla na každé stránce a mě to rvalo za oči. Počítám ale, že to s sebou nese doba. Je to současné, takže to tam nejspíš patří. Holkám v patřičném věku to určitě čtení nepokazí. A my starší musíme pochopit, že dneska už si fotky Železníka do jezdeckých skříněk nikdo nelepí. Dnes si je přilepí na facebookovou zeď a místo srdíček nakreslených červenou fixou tam lupne hashtag.

 

Pro „holky od koní“ tohle bude příjemná kniha, kterou si určitě užijí. Já bych ji ale doporučila spíš od devíti let, přeci jen, hlavní hrdinka opravdu působí mladší a i jednoduchý styl psaní tomu více odpovídá.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Holku od koní můžete potkat třeba tady.

O knize:

Autor: Carrie Seimová

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 240

Zlatá značí osud

 

Ke knize mě přitáhla fakt podařená obálka, jako asi každého :) a pak téma kočičích lidí. Nevzpomínám si na to, že bych na kočky narazila už někdy dříve. Nebýt ovšem té obálky, asi bych o kočičích lidech nadále nepřečetla nic. Prostě to tak je. Obálka je důležitá úplně stejně, jako zajímavé téma. Bez ní bych totiž knihu do ruky nevzala a nepřišla na to, že si ji možná chci i přečíst.

 

Anotace:

 

Veerle je normální dívka, která sní o tom, že se stane veterinářkou. Pokud je však její sen obyčejný, o nočních můrách to neplatí. V těch ji pronásledují podivné bytosti a konec je vždy stejný. Rozervané hrdlo. A pak se jednoho dne probudí a přímo u sebe v pokoji najde podivnou bytost s kočičími rysy dravé šelmy… Tugger má vše na háku. Od života už dávno nic nečeká. Tedy možná ještě zábavu, sex a klid. Jinak hodlá být tou nejlepší osinou v zadku pro kohokoliv, kdo by po něm chtěl nějakou odpovědnost nebo nedejbože empatii. Jenže teď se musí postarat o jednu ráznou dívku. Protože jeho přátele někdo vraždí a právě Veerle může být odpovědí i řešením. Dokáže ale Veerle přijmout existenci heathwaitských koček? Tvorů, kteří žijí nepoznaní mezi námi a mezi nimiž zuří krvavý boj o runové kameny slibující život i smrt? Pokud chce zachránit své blízké i sebe samu, bude muset. Nejprve ale možná Tuggera zaškrtí, protože ten zmetek si o to koleduje. A jestli si myslí, že co se škádlívá, to se rádo mívá, tak se šeredně plete!

 

…

 

U knihy jsem byla hodně dlouho rozpolcená mezi tím, jestli se mi líbí nebo ne. Jasno jsem neměla nejen při čtení, ale i po dočtení. Pořádek jsem si v tom udělala až při psaní článku. A vyšlo mi něco dost měnivého – ze začátku jsem byla natěšená, pak zklamaná z nepřátelského naladění mezi postavami a nakonec, když jsem dočetla, jsem ke svému překvapení z mnoha věcí poměrně nadšená. Ale ne ze všech a ne zas úplně tak moc, že bych jásala. Fakt je ten, že kniha zcela určitě nesedne každému. Není to typicky nekonfliktní a odpočinková YA. Je potřeba počítat s tím, že pocity při čtení budou jako na houpačce. A je to dobře!

Kniha a příběh se opírají celkem dost o známá schémata z mnoha jiných knih. Jde tu o holku, která je výjimečná, je něčím jiná než si myslela a je kvůli tomu v nebezpečí. To jsem se na začátku knihy dozvěděla. Strašně dlouho ovšem nepřicházela odpověď na otázku, čím je vlastně výjimečná. Nevěděla to ona – což je pochopitelné, ale nebyli si tím jistí ani ti, kteří ji unesli, aby ji chránili. Neměla jsem ale chuť se zrovna proti tomuto nějak stavět na čtenářský odpor. Prostě jsem přijala fakt, že kolem Veerle slídí nepřítel heathwaitských kočičích lidí. Oni vědí, že kvůli tomu je jistě nějak důležitá v probíhajícím boji mezi nimi a jejich nepřítelem a tak ji prostě unesou do svého sídla, aby přišli na to, proč ji nepřítel chce. Prostě ji odchytí dříve, než on. Vlastně je to docela srozumitelné. Mně to stačilo. Autorka se snažila přesvědčivě zobrazit i Veerlein odpor proti tomuto novému uspořádání jejího života (co je však kočkám po tom, jaký mají lidi názor). Jasně, že na stopro odporovat a nepřijmout změnu, i když je to částečně nelogické, nikdy nejde – hrdinka se prostě podvolit musí, jinak by bylo po příběhu.

 

První můj zádrhel se čtením přišel s chováním postav. Obvykle mám mírné špičkování mezi hrdiny ráda, jenže tady o nic mírného rozhodně nejde. Atmosféra mezi postavami je od začátku nepříjemně opravdově agresivní. Autorce se podařilo zakomponovat do jejich vzájemných kontaktů hodně ostrý hrot nenávisti a chuti ublížit každým slovem. Hlavně ze strany Tuggera. A Veerle tedy byla více než schopná mu vracet stejnou mincí. K její smůle byl zrovna Tugger ten, kdo se po jejím boku vyskytoval z důvodu její ochrany.

Upřímně jsem nechápala, jak by zrovna Tugger mohl kohokoli ochránit před čímkoli. Tuggerova pozice ochránce Veerle naprosto neměla oporu v Tuggerových schopnostech, síle, moci… Prostě v ničem. V podstatě byl s ní jen proto, aby se mohli nenávidět, zraňovat se slovy, aniž by chápali nebo je zajímalo, co si vlastně způsobují. Bylo pro mě docela překvapením, že hrdinku neochraňuje nejschopnější kocour, který si s nebezpečím hravě poradí, to v podobných příbězích úplně zvykem nebývá. Později se hlavní hrdinové díky sobě navzájem začali měnit a chápat sami sebe. Což by bylo značně jednodušší, kdyby trochu polkli svá ega, a začali spolu normálně komunikovat. Po tom nešťastném začátku to ale bylo hodně těžké a potřebovali pořádný kopanec, aby se chytili za nos. Prostě tu ze začátku chyběla nějaká empatie, i když z pochopitelných důvodů – na chlapa s Tuggerovým přístupem je těžké být milá, obzvlášť v situaci, kdy Veerle nechápala co se děje a měla strach. A Tugger byl prostě ve stavu, kdy empatie nebo soucitu nebyl ani náhodou schopný.

Otázka síly a schopností nebyl problém pouze Tuggera. Všechny kočky se mi zdály překvapivě bezmocné a pasivní. Ano, došlo i na situace, kdy se bránily, ale tak nějak jsem čekala trochu větší boj o runové kameny, když byl v anotaci přislíben. Není ovšem vyloučeno, že přijde v dalších dílech, protože konec byl vážně docela lahoda.

Tugger sám byl postava, ke které jsem hledala hodně dlouho cestu. A vlastně jsem jej dokázala poznat až na konci, kdy se mi konečně podařilo ponořit se do temných hlubin jeho duše. Chování, které předváděl, kupodivu celkem slušně odpovídalo tomu, co se mu stalo a s čím se nedokáže smířit. Najednou jsem viděla celkem jasně, proč kolem sebe kope a všem ubližuje. Bylo to dětinské? Nojo. Měl důvod? No asi ano. Správné to možná nebylo, ale on dosud nedostal impuls, aby to tak viděl. Všichni kolem něj chodili až příliš opatrně. Mnozí se mu podřizovali, ať už z jakéhokoli důvodu a mnozí mu všechno tolerovali z lítosti. Zrcadlo mu nastavila až Veerle a konec příběhu první knihy série. Jeho chování bylo vlastně docela přesvědčivě vyobrazené – z vlastního utrpení se stal tyranem.

Vznik vztahu mezi Tuggerem a Veerle se na první pohled zdál docela zvláštní. Říkala jsem si, jak z tak obrovské nenávisti a nechuti – tak přesvědčivé – chce autorka udělat co? Lásku? Vztah? No naštěstí musím říct, že o nic takového nakonec (zatím?) nešlo. Autorka se mě nesnažila přesvědčit o nehynoucí lásce z nenávisti vzešlé. Vztah mezi nimi nabral sice poměrně rychlého obratu, ale důvod k tomu se mi zdál dostatečně silný, i když hybatelem změny nebyla láska, ale úplně jiné emoce a morální hodnoty.

Vztah těhle dvou s sebou nesl také docela zajímavý milostný trojúhelník. Ten je zobrazený zatím pouze v náznaku a vůbec není jisté, zda skutečně bude. Autorka si tím každopádně nakročila k zajímavým možnostem vývoje zápletky a postav. Nejslabším článkem tohoto vztahového uskupení bude jednoznačně Tugger, protože to bude on, koho volba bude nejtěžší. Ano, takto pojatý trojúhelník se mi líbil.

Dál musím vyzvednout hezky vystiženou povahu a rozmarnost koček, dokonce se povedlo pěkně zachytit i jejich ega. Vlastně bych všechno to nesnesitelné, tajnůstkářské a nesociální chování klíďo mohla přičíst jejich kočičí stránce a bylo by to vlastně úplně cajk. Vážně si myslím, když o tom tak přemýšlím, že kočky by takové byly, kdyby byly napůl lidmi.

 

Musím ocenit také pěknou češtinu a popisy. Zápletka byla sice trochu zjednodušená, ale v zásadě to ničemu nevadilo. Nicméně větší vnor do světa heathwaitských koček bych určitě ocenila. Na to v knize ovšem nebylo dost prostoru. Doufám, že v případném dalším pokračování se dočkám nějakých dalších podrobností například o runách – dost mě překvapilo, že ani samotné kočky nevědí, jak fungují. Jen je používají. Nejsem si jistá, jestli to měla autorka tak dokonale promyšlené (kočky přece mají všechno na lopatě, jen využívají výhod) nebo si zatím jen sama není jistá, jak by to fungovat mělo. Taky bych docela uvítala, kdyby dostal více prostoru záporák. Možná samostatné kapitoly s ním? Počítám, že v dalších dílech mu bude umožněno více se představit.

Nejvíc mi při čtení vadilo používání zdrobnělin. Během čtení jsem si vypěstovala alergii na slova kočička, kocourek a ouška. Bylo jich tam víc, ale toto mi pilo krev bezkonkurenčně nejvíc. Na některá jména jsem si taky musela trochu zvykat a úplně mi neseděla „do pusy“.

Středem děje byli jednoznačně Tugger s Veerle a jim se autorka věnovala nejvíc, ostatní postavy na tom trochu ostrouhaly a moc jsem nezjistila, jaké vlastně jsou. Upřímně, ani mě po dočtení moc nezajímají. Spíš jen tři nebo čtyři další mají potenciál k tomu, aby mě jejich příběh lákal poznat. Co mě však zajímá hodně, je Tuggerova minulost a směr, jakým se bude jeho život ubírat po tom, co se na konci stalo.

Akční scény v příběhu byly dost povedené, autorka umí pracovat s atmosférou. Obzvlášť s věcmi, jako je temnota, strach, nejistota a podobné, spíše negativní věci. Moc pozitivního jsem si neužila, krom úplného závěru, kdy se v hlavních postavách konečně trochu hnulo svědomí a rozhodli se chovat se k sobě navzájem trochu lidštěji. Jenže kupodivu ta ponurá atmosféra plná nepřátelství mezi T.a V. k příběhu plnému záhad a nebezpečí docela sedla.

 

Zjistila jsem, že kniha je původně z Wattpadu a trochu to na ní je poznat. Vlastně bych ale řekla, že propracovaností postav a spisovatelským umem při popisech patří rozhodně k tomu lepšímu. Je ale potřeba dočíst ji celou, aby si člověk správně všechno pospojoval a měl celkový náhled. Kdybych se pokoušela tvořit si názor hned ze začátku, byla by to chyba a knihu bych asi nedočetla. Takto pořád nevím, chybí mi pokračování do kompletního názoru, jestli si příběh oblíbím nebo knihu pošlu dál.

Jak to tak po sobě čtu, rozhodně jsem víc spokojená a zaujatá než naopak. No, jak se říká, nedej na první dojem. Přemýšlím, čím to je, že jiné komentáře jsou spíš negativní, ale já v tom potenciál rozhodně vidím. Asi jsem si to prostě pochopila po svém :) Do dalších dílů nejspíš půjdu. Vlastně jo, půjdu do nich určitě.

Bridgertonovi: S láskou, Eloise

 

Eloise byla další z Bridgertonových, na jejíž příběh jsem se opravdu těšila. U předchozí knihy mě autorka dost potěšila a namlsala a tak jsem měla důvod věřit, že i Eloisin příběh se povede.

 

Anotace:

Rok 1824.

Ovdovělý sir Phillip ví, že Eloise Bridgertonová je stará panna, a tak ji požádá o ruku. Domnívá se totiž, že je to prostá, nenáročná dívka, která zoufale čeká na nabídku k sňatku. Avšak krásná žena na jeho prahu rozhodně není nesmělá, a pokud přestane mluvit na dostatečně dlouhou dobu, aby zavřela ústa, on ji tolik touží políbit…
To si myslí, že jí přeskočilo? Eloise Bridgertonová by se rozhodně neprovdala za muže, jehož nikdy neviděla! Ale potom začne přemýšlet… a pochybovat… a než pochopí, jak se to stalo, sedí uprostřed noci v pronajatém kočáru a jede za mužem, jenž, jak doufá, se k ní skvěle hodí.

Jenže tomu tak není. Dokonalý manžel by se nechoval tak náladově a nevycválaně, a přestože je sir Phillip bezesporu pohledný, je to tupec, hrubián a neotesanec zcela se lišící od londýnských džentlmenů, kteří se předhánějí v žádostech o její ruku.
Jakmile se však usměje… a políbí ji…, okolní svět zmizí a ona jen žasne…, může pro ni být tento nedokonalý muž dokonalým?

 

…

 

Eloise je nejsvobodomyslnější dívka z bridgertonovic klanu. Sama se nikdy vdát nechtěla a tak nějak jí nevadilo být považovaná za starou pannu. Konec konců s ní držela basu i její nejlepší kámoška Penelope. Jenže všechno se trochu otočilo ve chvíli, kdy se Pen vdala za Eloisina bratra. Najednou v tom Eloise byla sama a začala přemýšlet, že svatba nemusí být úplně špatný nápad. Jo, být sama starou pannou zase tak úžasné není, jako když byly dvě. Kolem sebe má navíc samé šťastné páry a začíná mít pocit, že jí v životě cosi chybí. Začíná to vypadat, že to záhadné něco bude přeci jen manžel.  Jenže kde v londýně vzít nápadníka? Hlavně, když už jich několik odmítla.

Naštěstí je po ruce někdo jiný. Muž, se kterým si Eloise už rok dopisuje. Vdovec se dvěma dětmi (kterýžto detail zatím Eloise neměla tu čest zjistit), majitel venkovského sídla a botanik. Z dopisů působí jako inteligentní veskrze sympatický člověk. Jmenuje se Phillip Crane a jeho zesnulou ženou je Eloisina sestřenice.

Před svatbou chce Eloise poznat svého potenciálního snoubence na vlastní oči a zjistit, jestli by se k sobě hodili. A protože je tak trochu zbrklá a úplně nedomyslí důsledky, vyrazí na návštěvu neohlášená a na vlastní pěst. A doma se o tom tak úplně nezmíní.

 

V páté knize o Bridgertonových a jejich vztazích přišla autorka s nečekanou novinkou. Pro Eloise si připravila nový druh nápadníka – vdovce se dvěma dětmi. Nebyla to tedy romantika, ale praktičnost a potřeba na obou stranách, které svedly pár dohromady.

A já musím říct, že toto jsou pro mě zatím nejlepší Bridgertonovi. Autorka pustila k vodě lehké a vtipné zamilované románky (i když lehkost a vtip nakonec knize také nechybí) a popsala skutečné a velmi silné emoce – bolest, touhu, strach z osamění a potřebu blízkosti jiné lidské bytosti. Ve Phillipově životě toho tolik chybělo, moc potřeboval emocionální blízkost a oporu, aby mohl totéž poskytnout svým dětem.

Je tedy zřejmé, že tentokrát mají Bridgertoni dost hlubší přesah. Nejde jen o povrchní flirt a lásku. Autorka se zabývá i opuštěností, nešťastným vztahem, depresemi a následky, které život s depresivním člověkem zanechá na jeho rodině. Tenkrát navíc depresi nikdo neuměl vhodně léčit, tak s tím rodiny bojovaly, jak uměly. Šrámy na Phillipovi a jeho dětech a vztazích mezi nimi byly opravdu hluboké. Nakonec i láska a vášeň z jeho strany byly stejně hluboké a silné, jako jeho předchozí zoufalství. Eloise pro něj byla cestou z temnoty.

Mezi hlavním párem to opět příjemně jiskří. Tentokrát má kromě svěžího humoru jejich láska ještě přídech zoufalé potřeby lidského kontaktu a citů, kterou Phillip cítí. Možná i díky tomu to na mě působilo o to opravdověji – bylo opravdu zřejmé, co hledá a proč to tak nutně potřebuje. Dokonce i jistá přehnaná vášnivost a hloubka jeho citů byla odůvodněná tím, co dosud v manželství prožil a co tam chybělo. Ze začátku jeho chlad a odtažitá opatrnost přinášela hodně nedorozumění a nešťastných konfliktů, které jí způsobovaly pochybnosti, jestli udělala dobře a jemu obavy, že ji od sebe odhání.

 

Eloise skutečně dospěla. Už tady nehrála roli ta potřeštěná holčička, která měla sny a šla si za nimi podporována celou rodinou. Musela se postavit čelem k dospělým problémům a zdaleka nešlo jen o otázku vhodnosti sňatku a případné setrvalé staropanenství. Líbilo se mi, že její volba nakonec nebyla ovlivněná tímto. Zároveň však stále zůstala starou Eloise, ukecanou, netrpělivou a v některých věcech nerozvážnou.  Oceňuji, že u ní nedošlo k žádnému povahovému veletoči a svým způsobem se v zásadních věcech nezměnila. Líbilo se mi i to, že se bezhlavě a naivně nezamilovala a naopak přemýšlela, jestli se rozhodla pro dobrý krok. Výkyvy v Phillipově chování ji mátly, občas urážely a většinou je nechápala, ale snažila se porozumět a rozhodně nebyla z těch, které se vzdají snadno. Cesta zpět navíc nebyla možná.

Vtipné situace tu místo zvířátek tentokrát obstarávají děti. Jsou sice k pousmání, ale když se člověk zamyslí nad příčinou dětského zlobení, zase tak veselé to není. Kupodivu musím říct, že ač mi potomci jednoho z dvojice v romantických knihách většinou spíš překážejí, tady to tak nebylo. Autorka se nezapomínala soustředit na ty dva více, než na děti a potomky včlenila do děje tak nějak přirozeně. Děti navíc nejsou malé, už spíš docela velké a tak to má Eloise o něco lehčí :) No, i když…

 

Dohromady to byla parádní knížka. Nechybělo nic, co by člověk od podobné knihy čekal a zároveň tu bylo navíc hodně komplikovaných životních zkušeností, které aktérům neulehčily vzájemné poznávání a navázání vztahu. Nejednalo se o žádné nedorozumění, ale skutečné problémy, které se nedaly vyřešit snadno, ale chtěly čas a trpělivost. Skutečně mě to zaujalo a bavilo a knihu jsem zavírala ještě spokojenější než u ostatních ze série.

Na další díl už se těším. Podle anotace by to mohlo být opět dobré čtení.

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (5. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání: 2021

Počet stran: 275

 

Další knihy série na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

Nevhodný návrh

Čekanka

 

Laskavý jed

 

Poctivě se snažím vzpomenout si, co mě tuhle knihu přimělo koupit. A nejde to, už prostě nevím :) Každopádně jsem ráda, že jsem to udělala. V podobných neplánovaných nákupech mívám obvykle štěstí a to se mě drželo i teď. Bylo to příjemné překvapení.

Anotace:

První díl napínavé fantasy série ve stylu knih Holly Blackové

Zahru sní o tom, že opustí rodnou Ateru a zažije dobrodružství, která zná jen z příběhů. Je však pouhá Zaříkávačka, takže její místo je ve stájích, kde pečuje o koně a dobytek. Vše se změní, když vládce země vyhlásí smrtící závod přes poušť, ve kterém se jeho tři potomci mají utkat o následnictví. Zahru se shodou nešťastných okolností stane tou, které budou všichni usilovat o život. Dokáže objevit záblesk naděje i v této bezvýchodné situaci?

…

V říši v níž je běžná magie a každý člověk vládne nějakou její částí, má hlavní hrdinka Zahru docela smůlu. Její schopnost je sice zajímavá a užitečná, ale nikoli tak ohromující nebo nebezpečná, aby si jí ostatní vážili. Není tedy překvapení, že na slavnost do paláce, která se má konat, pozvánku nedostane. Na slavnosti si totiž mají dědicové trůnu vybrat mezi pozvanými mocné mágy, kteří jim pomohou vyhrát závod o trůn.

Potíž je v tom, že Zahru hrozně moc touží spatřit palác se vším jeho leskem a nádherou a tak se, za pomocí své kamarádky a malé lsti se záměnou jmen, na oslavu vplíží. Její plánovaně nenápadný příjezd jí však nevyjde a nečekaně se stane nejen centrem pozornosti, ale přímo hlavní cenou závodu. Ona totiž bude tou, která na konci závodu zemře rukou vítězného dědice, aby si potvrdil svou výhru a získal novou magii.

 

Díky tomu, že o společnost Zahru v průběhu závodu stáli z pochopitelných důvodů všichni dědicové, měla jsem možnost dobře je poznat. Laskavého prince, krutého prince i potřeštěnou princeznu. A pochopitelně i samotnou Zahru a další pomocníky, které dědicové na cestu vzali s sebou. Protože se příběh odehrával převážně v průběhu závodu, ostatní vedlejší postavy jsem minula spíš okrajově, ale nevadilo to. Jakákoli další už by byla pro tuto knihu moc. Takto se autorka mohla věnovat těm důležitým.

Zahru je neskutečně pozitivní postava, která neklesá na mysli a věří, že se jí podaří v dědicích objevit nějakou stopu lidskosti a soucitu, která by je přiměla na konci závodu nezvednout obětní nůž nad jejím krkem. Není mocná ani silná, ale je zdatná manipulátorka a laskavostí a vemlouváním má slušný potenciál dosáhnout svého u všech tří dědiců a značně je cestou nahlodá. To se mi strašně líbilo, že autorka zvolila jiný druh síly pro svou postavu.

Nejstarší dědic, princ Kasta, byl divoký a nevyzpytatelný. Na první pohled se jevil jako tvrdý, nelítostný člověk, který jde za tím, co chce, i když není zdaleka jisté, že roli vladaře zvládne už vzhledem ke své výbušné povaze. Trpí také ukrutnou paranoiou vůči svému bratru Jetovi. Je přesvědčený, že mu schválně hází klacky pod nohy a očerňuje jej u otce, aby získal výhody a zdědil trůn.

Jet sám o vládnutí nestojí ani trochu. Celou dobu byl tak hodný, až mě to chvílemi štvalo. Občas působil trochu jako trouba. Celkově bylo ale jasné, že právě on by, se svým přístupem a povahou, byl mnohem lepším vládcem než ti dva ostatní. Líbil se mi jeho přístup ke společníkům i zodpovědnost vůči celé zemi.

Jedinou ženou mezi dědici byla princezna Sakiri. Ze začátku mi nebyla sympatická vůbec. Působila jako nezodpovědná holčička, která jen vyvádí lumpárny a pořádá večírky. Její chování má sice taky důvod, ale sympatie jí to u mě nezískalo. Její motivací bylo dokázat otci, že je schopná převzít trůn a získat si lidi. Asi i proto mi moc neseděla. Na postavy, které stále něco dokazují jiným, si moc nepotrpím.

Zahru se postupně dostane do bližšího kontaktu se všemi třemi následníky. A to je dobře, protože jen sblížení s nimi jí může zachránit život. Potřebuje je poznat do hloubky, spřátelit se s nimi. Potřebuje přijít na to, jak si je naklonit, aby byli ochotní zvážit, že jí na konci nepodříznou krk a pokusí se tradici závodu o trůn nějak obejít.

 

Jako hlavní motiv zápletky pro svůj příběh použila autorka cestu hrdiny a to hned několikrát. Jednak šlo o skutečnou cestu ve smyslu odněkud někam, za nějakým cílem. A pak taky o takovou, kterou musí každý urazit sám v sobě, aby našel svoje místo ve světě, poslání nebo prostě klid v duši. Tohle už je celkem ohraný a osvědčený způsob psaní (nejen) fantasy už od dob nutnosti zničit Prsten, ale pořád je to zábava a dá se to napsat zajímavě a dobře. Dost často jsou z toho silné příběhy. Tady to celkem klaplo. Svoji cestu dostali všichni hrdinové.

Nejprve musela hlavní hrdinka Zahru dorazit do paláce, odkud pak putovala s jednotlivými členy královské rodiny pouští. Díky tomu jsem mohla zjistit, jaký kdo skutečně je a jak se chová v různých situacích. Navzájem se také ovlivňují a mění sebe navzájem stejně hodně, jako je ovlivňuje a mění prostředí pouště, kterým jedou. Zahru je navíc docela žvanivá a dokáže se jim vemluvit do srdce, takže jí leccos svěří. Díky tomu se ukáže, že věci možná nejsou takové, jaké se zdají na první pohled být. Příběhy jednotlivých dědiců (a pomocníků) jsou zajímavé a ledaco se z nich dá pochopit o tom, proč jsou zrovna takoví. Také to, jakými pomocníky se obklopili a proč, má svůj význam. Mezi nimi je Zahru tím cizorodým prvkem, zrnkem písku, který perlorodku přiměje vytvořit v sobě perlu – tj. najít no nejlepší, co v duších dědiců je.

Z těchto příběhů jednotlivých královských dědiců, mě nejvíc zaujal ten Kastův. Nejdříve jsem nechápala jeho neustálá tvrzení, že se ho bratr snaží zničit a šílenou paranoiu, že vlastně úplně všichni jsou proti němu. Postupně však při čtení vyšlo najevo, že dříve takový nebyl, až později se takovým stal a nikoli bez důvodu. Jeho příběh je navíc úzce propojený s příběhem jedné z jeho pomocnic Maiou a když vyjdou okolnosti najevo, je to velmi smutné.

Autorka si nešla za svou zápletkou úplně nejpřímější cestou. Dokázala mě tím občas pěkně zaskočit a během závodu pouští díky tomu nastala spousta zajímavých a napínavých situací. Líbila se mi opět ta tenká hranice mezi dobrem a zlem a taky to, že se ukázalo, že zlo často nespočívá v jednotlivcích, ale v nastavených pravidlech společnosti, která je tlakem donutí k činům. Mají tak v podstatě jedinou možnost, být tvrdší než podmínky okolního světa, aby v něm přežili.

Jako podařené hodnotím i pojetí magie a její různorodost v knize. Díky ní autorka rozkastovala společnost do tří vrstev. Některá magie byla užitečná, ale ne moc mocná a mágové, kteří ji měli, byli vlastně spíš podřadní. Tvořili tu početnou vrstvu řemeslníků, zemědělců a různých podobně užitečných leč neprestižních povolání. Pak tu byli ti, kteří ovládali nějakou mocnou nebo nebezpečnou magii, ti byli mezi elitou. Ať už šlo o různé významnější dovednosti, jako léčení nebo o luxusnější dovednosti v podobě módních záležitostí, případně využití ve vojenství, šlo jednoznačně o „lepší“ lidi. A samozřejmě nechyběli ani tací, které božstvo žádnou magií neobdařilo. Takoví lidé byli pochopitelně vyvrheli společnosti a společnost s nimi zacházela bezohledně a krutě. Forma diskriminace nemagických lidí, měla podobu téměř genocidy.

 

Děj se z většiny odehrával v poušti. Do paláce jsem nakoukla jen na malý okamžik na začátku a jsem ráda, že to tak bylo. Poušť je pro mě ještě pořád neokoukaná kulisa a mám ji v knihách ráda. Příběh jako takový není vysloveně náročné čtení. Na žádné velké bitvy nedojde. Pokud tedy nepočítám zoufalý boj o trůn a stejně zoufalý boj Zahru o život. Spíše mi bylo dopřáno poznat jednotlivé hrdiny a jejich motivace. Rozvinuly se vztahy mezi nimi a to bude důležité do dalších dílů, protože ještě zdaleka dobojováno není a vítěz závodu se ještě zapotí, aby uhájil svoje místo na trůnu a zabránil válce, která jeho zemi hrozí.

V anotaci je slibován příběh ve stylu Holly Blackové. No… ani bych neřekla. Kdybych hodně hledala, tak asi něco najdu, ale to i v jiných knihách. Nejvýraznější podobnost je v tom, že mě obojí bavilo, i když z jiných důvodů. Autorka naznačila, jaké potíže čekají hrdiny do budoucna. Nastínila politickou situaci v zemi i vztahy s jejími sousedy. Podstatou prvního dílu bylo určit krále a poznat jednotlivé postavy a propojit je vztahy. V dalších tuším nejen potíže od poražených dědiců, ale i rozvíjející se mezinárodní trable.

Pokud vás baví příběhy z pouště, boj o trůn a takový trochu i popelčí příběh, jak se zdá, zkuste si knihu přečíst. Já jsem zklamaná nebyla a vyhlížím další díly.

 

O knize

Autor: Natalie Mae

Série: Laskavý jed (1. díl)

Překlad: Markéta Polochová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376

Rod země a krve

 

Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:

Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

…

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792