Knižní geometrie

Tenhle článek nebude o učebnicích matematiky a jiném podobně nudně popsaném papíru. 

Zmiňuji-li v nadpisu geometrii, mám pochopitelně na mysli milostné trojúhelníky. I když pod pojem trojúhelník už se to často shrnout nedá, protože hlavně paní autorky mají poslední dobou tendenci vybírat jiné, mnohem víc rohaté geometrické útvary. 

A teď ta zásadní otázka: Vadí to?

Vaše odpověď prosím teď: ………………………………….

Mně ne :)

Případně jak kdy.

Zdroj

Poslední dobou čítávám v článcích o knihách a v různých hodnoceních větu: „Naštěstí se autor vyhnul milostnému trojúhelníku.“ Já to taky někdy píšu, když už se mi těch komplikovaných vztahů nakupí v literatuře moc. 

Ale musí být přehršel zaláskovaných vždycky chyba? Nebo se najdou i takové trojúhelníky, které mají v knize své místo a jsou dobře napsané? Musí se nutně autor podobné věci vyhnout? 

Já bych řekla, že nemusí – ono i v životě se to přeci děje a to jsou potom kýče! Jenom to chce jednu maličkost. Dobře to napsat.

Dobrý trojúhelník může být i kořením příběhu a já si ho ráda vychutnám obzvlášť, když srdce sympatické hrdinky získá můj favorit :) nebo obráceně, ať to trochu moderně-generově vyvážíme :)

Špatný je prostě špatný – většinou se to pokazí, když je hlavní hrdinka moc dokonalá nebo třeskutě blbá a naivní. Případně když je jeden ze ctitelů až moc velký špalek a dovolí na sobě dříví štípat. Taky když je z trojúhelníku hvězdice tj. hrdinku milují úplně všichni, co projdou kolem. Kupodivu špatná může být i milostná úsečka :).

Jedno si ale musíme přiznat: nějaká ta konkurence je potřeba, abychom mohli přát šťastnému páru a litovat odkopnutého třetího hrota. Dámy, přiznejme si to. Občas si to rády přečteme všechny :). V reálu to vůbec příjemná situace nebývá, za to v knihách, romantických a YA… jo, tam se to zvládne. A pánové? Co vy?

Hloupé je na trojúhelnících to, že se musí nějak vyřešit, tedy že jeden z hrotů útvaru má smolíka. Občas čtu knihu s doslova šíleným zaujetím, protože mě zajímá, jak autorka vyřeší to, co si tím matematikařením zavařila. Je jasné, že jednoho bude muset odstřelit. 

Ve fantasy knihách se to řeší samo. Když totiž jednoho ctitele sežere drak (zastřelí elf nebo uchlastá trpaslík) je vyřešeno. Hrdince zůstane jeden kus a má po výběru. Smrt nepohodlného kusu se tedy jeví jako snadné, byť poněkud laciné a klišovité řešení. Případně je tu možnost nechat ho náhle prozřít a zamilovat se do jiné/jiného. Úplně nejlepší situace by nastala v případě třeskutě blbé hrdinky – prozřou oba ctitelé :), já vím, že jsem hrozně škodolibá, ale některým ženským postavám bych to přála.

Pár případů za všechny:

Opravdovou mistryní trojúhelníků je Cassandra Clareová. Cpe to naprosto všude. Například v její mechanické sérii jsem teda měla oči navrch hlavy. Má štěstí, že píše YA fantasy :). I tak se ale už pohybuje zatraceně blízko hrany toho, co ještě snesu. Upřímně, tady už to bylo možná i lehce za hranou. Byla jsem na ni naštvaná už jen za to, že k výběru muselo dojít. Ale řešení to bylo v pravdě originální. Jasný styl „vlk se nažere a koza zůstane celá.“

Zdroj

Šikovně vyřešila situaci i Diana Gabaldon v Cizince, když jednoho ze soků umístila do minulosti, kam přenesla i hrdinku a chudák budoucník měl smůlu. Hrdinka si tak řešila jen svoje soukromé dilemátko a my jsme mohly v klidu přát Jamiemu. Nebo fakt někdo fandil Frankovi?

Další pěkný kousek jsem zaznamenala v knize Falešný polibek. Tam bylo vše ještě okořeněno tím, že hlavní hrdinka netušila, který z ctitelů jde po její ruce a který jí jde po krku (kdo je princ a kdo vrah). Vlastně ani nevěděla, že se ji snaží sbalit princ a vrah. To jsem věděla jen já při čtení a skvěle to fungovalo. Jinak je to klasika, ale tohle tajemství to opepřilo.

O něco méně pěkný konec geometrie předvedla paní Sarah J. Maas v sérii Dvůr trnů a růží. Vyřešila to tak, že z jednoho ze ctitelů udělala diamant a z druhého debila. To, že prvky duševní choroby vykazoval je věc druhá, ale taky se ho mohla zbavit trochu elegantněji. Skoro to vypadalo, jako by byla v prvním dílu zamilovaná do Tamlina, ale pak  ji to pustilo, protože se objevil větší borec. Třeba ještě vymyslí nějakého toho hladového draka a Tamlin bude sežrán se ctí.

V knize Dracula, má láska byl trojúhelník přímo mistrovský. Na jedné straně nudný Jonathan Harker a na druhé úžasně charismatický upír Dracula. Jo, fandila jsem Draculovi a Mína je koza :). I když už od začátku bylo jasné, jak to dopadne, paní autorka mě přiměla doufat a ještě i odpustit Draculovi jeho nemilé stravovací návyky se smrtelnými následky.

Jeden z nejbáječnějších trojúhelníků se dá najít v knize Jih proti severu. Jedná se o útvar Rhett-Scarlett-Ashley. Tady probíhá všechno naprosto bez jakékoliv lacinosti nebo klišé. Je to jasné, uvěřitelné, opravdové a vše se vyřeší, aniž by někdo musel obětovat život. Kdo tuhle sérii neznáte, mazejte do knihovny nebo do Levných knih, snad ji tam ještě mají.

Takže jak vidno, s trojúhelníky může být i zábava. 

Podmínkou je ale sympatická hrdinka a celý příběh nevyhnaný do krajnosti a s citem sepsaný. Pak to šlape.

Žádný další příklad už mě nenapadá, ale určitě ještě jsou. 

Máte nějaký oblíbený nebo nenáviděný trojúhelník, na který jsem zapomněla? Šup s ním do komentářů!