Domek v Irsku

 

Autorka už se mi dávno se svojí tvorbou zavrtala pod kůži. Vím přesně, co od ní očekávat a její knihy si nenechám ujít. Domek v Irsku byl tedy z nabídky knih pro spolupráci naprosto jasnou volbou.

 

Anotace:

Hannah Cambellová se rozhodla pro velkou životní změnu a vyměnila kariéru úspěšné právničky z uspěchaného Manchesteru za studium na vyhlášené kulinářské škole v Irsku. První den si v Dublinu užívá všechno, co nové město nabízí – speciality, skvělé drinky a také společnost charismatického Conora, se kterým se náhodou seznámí. Když se další den přesune na malebný venkov, kde se škola nachází, zjistí, že „to, co se stane v Dublinu, nezůstane jen v Dublinu“… Kulinářská škola ukrytá mezi krásně zelenými kopci naučí Hannah mnohem víc než kuchařské základy.

 

…

 

Jak už jsem psala v úvodu, vím přesně, co od autorčiných knih očekávat a taky že to tam vždycky najdu. Šablonka příběhů je stále stejná, člověk s jistotou ví, jakou cestou se bude zápletka ubírat. Není teda problém si knihu vzít, když je na ni nálada. Na druhou stranu mi to připadá trochu škoda, protože čím víc od autorky čtu, tím víc je šablona vidět. S jistou předvídavostí (značnou) je ale u podobných knih nutné počítat a, přiznejme si, i kvůli tomu je čteme.

Skvělé na této sérii je změna prostředí s každým dalším dílem. Tentokrát mě autorka vzala na výlet na Irský venkov. Tyhle venkovské díly mi sedí zdaleka nejvíc. Příroda je prostě skvělý rámec romantického dobrodružství. Prostředí statku přeměněného na více méně soběstačnou farmu a kuchařskou školu, bylo skvěle vymyšlené. Autorka jako vždy dokázala prostředí dokonale popsat a vytvořit atmosféru pohody. Při čtení jsem měla pocit, že už jsem tam byla. Po dočtení zase vím, že bych tam určitě chtěla jet na dovolenou (vařit ani náhodou).

Jenže ono to jídlo, vaření a pečení ke knihám paní Caplinové patří taky. No a proč ne. Láska přece prochází žaludkem :D a musím uznat, že na chlapech, kteří umí vařit, je vážně něco neodolatelného. V této knize se mi líbilo, že vyhlášená kuchařka vařila ze svých vlastních výpěstků, bylinek a z masa vlastních zvířat. I to, že využívala ve své kuchyni hodně sezónní věci a místní zdroje. Taky účastníci kurzu se museli zapojit do prací kolem bylinkové zahrady a zvířat, takže poznali vaření i z této stránky. I když hlavní hrdinka Hannah trochu popírá myšlenku, že z kvalitních surovin nejde uvařit blbě :)

Když už jsme u Hannah, musím říct, že jsem se s ní sžila opravdu rychle. Obě dvě jsme ve vaření úplně stejně „dobré“ a líbilo se mi, že mám konečně hrdinku, která netráví veškerý čas v kuchyni. Hannah je právnička, má dobrou pověst – v práci je úspěšná, ale zároveň je tak trochu škrob. Na rozdíl od své sestry, s níž jsem se seznámila v předchozí  Chatě ve Švýcarsku, je Hannah spíš klidnější, zodpovědná a rozvážná osoba. Nic neriskuje ani v práci ani v osobním životě, drží se zajetých kolejí. Samotnou ji trochu překvapí (stejně jako šéfa v práci), že se odhodlá vzít si šest týdnů dovolenou a odjet na kuchařský kurz. A navíc se hned v Dublinu dopustí další naprosto nehannahovské věci. Nabrnkne si chlápka na jednu noc. Druhý den, trochu vyděšená sama ze sebe, pokračuje do Killogary, kde se má její kurz odehrávat a je fakt ráda, že svůj úlet nechává za sebou a chlápka, kterému se doslova vyplížila nad ránem z ložnice, už nikdy neuvidí. Jenže… A protože autorku známe, všem je nám jasné, jaké jenže nastane :) Hannah se začíná učit vařit a zároveň se musí vyrovnat s tím, že její úlet Connor, je jaksi každý den někde poblíž.

 

Na začátku knihy bylo toho vaření přeci jen trochu hodně. Až mě to vysvětlování a poučování na startu trochu odrazovalo a donutilo pochybovat, zda mi tentokrát caplinovka sedne. Podobně jsem to měla i s Čajovnou v Tokiu. Naštěstí podobnost pokračovala a po rozpačitém začátku přišlo parádní pokračování, na které jsem u autorky zvyklá. Kupodivu jsem zjistila, že i v kuchyni se dá zažít spousta zábavného. Tím spíš, když se na kurzu sejde tak různorodá parta lidí, jako byla tady. Autorka postavy prostě umí, i když i u nich se projevuje trochu šablonovitost a určité typy, hlavně ženských postav, se dají najít v každé knize.

Jako další kladnou věc na příběhu musím vyzdvihnout, že hlavní pár mi naprosto dokonale sedl k sobě. Průběh jejich vztahu mě bavil a všechno, co spolu zažívali, jiskřilo jejich vzájemnou přitažlivostí a zároveň jakousi pohodou a důvěrou mezi nimi. I když, pravda, nezačali úplně nejlépe. Vyhovovalo mi, že neměli potřebu kolem sebe přehnaně dlouho kroužit jako puberťáci. Jejich vztah šel tak nějak přirozeně. To je taky dar autorky, že to umí podobně napsat. U žádného z jejích párů jsem nikdy neměla pocit, že jsou k sobě tlačeni na sílu. Paní Caplinová má sice šablonu, ale rozhodně nepíše lacinou romantiku s nesmyslnými vztahy. Při čtení mi hodně vadí, když vztahu nevěřím a to se mi u této autorky zatím nikdy nestalo.

Už mám od autorky načteno tolik, že se mi daří objevovat jisté zábavné vztahové aha momenty, které mají všechny knihy společné. Třeba takové to, kdy si hrdinka uvědomí, že se do svého „odříkaného krajíce“ zamilovala. Nebo aha, když hrdince doklapne, že ten, kterého náhodou potkala, je ten on, který má s ní do budoucna hodně společného. Vím, že tyto věci budou příště zase stejné a i tak se těším na další příběh.

 

Autorka do příběhu krom vaření, zajímavého nového prostředí a lásky zamontovala ještě i napínavý prvek, u kterého jsem si nebyla jistá, kam nakonec povede. Tuhle zápletku mě taky bavilo sledovat. Osvěžilo a zpestřilo to děj podobně, jako tomu bylo u Hotýlku na Islandu. Navíc se tak krásně rozvinuly vztahy mezi postavami a kurzisti natolik srostli s domácími, že se na konci všichni semkli a drželi při sobě. Takové příběhy a vztahy mezi postavami jsou v dnešní době jako balzám na duši.

Celá tahle série je balzámem na duši. V každém jejím jednotlivém příběhu najdete všechno, proč budete zavírat knihu s pocitem spokojenosti a pohody. A to je i důvod, proč se vrátíte k dalším dílům.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu a samozřejmě i celou sérii najdete tady.

 

Další knihy autorky na bloGu:

Hotýlek na Islandu

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

 

 O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (8. díl)

Překlad: Ivana Čejková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 352

 

 

Uteč!

 

Knihu jsem vyhrála v soutěži  v roce 2021, mám ji dokonce se skvělým věnováním autorky. A vážně lituju, že jsem se k ní nedostala dřív. Jenže jsem prostě netušila, jak silný příběh se v ní skrývá. Očekávala jsem prostě běžnou romantiku ve stylu hodná holka potká fakt nevhodného kluka s temnou minulostí. No, ano. Tak by se to dalo říct i o této knize. Jenže tohle je zdaleka nejlepší kniha na podobné téma, která se mi dostala do ruky.

 

Anotace:

 

Je lepší postavit se svým démonům, nebo před nimi utéct?

Milující rodina, bohatý a vlivný snoubenec, vidina úspěšné profesní kariéry. Obrázek života, po kterém touží většina žen. Hanna se před ním však rozhodla utéct.

Na své pouti za nalezením odpovědí potká Jaye. Nepřátelského a uzavřeného motorkáře, který za pevnými hradbami mlčení ukrývá děsivou minulost. Pomůže mu pouto, jež mezi nimi vzniká, překonat traumata, která ovlivňují celý jeho život? Najde Hanna to, co hledá, nebo se jejich nebezpečná jízda nádhernou krajinou východního pobřeží USA řítí k nevyhnutelné pohromě?

Silný příběh o tom, že i dobrým lidem se dějí špatné věci a že láska a přátelství mohou vzniknout tam, kde by to nikdo nečekal.

 

…

 

Jak vás ovlivní prostředí, z něhož pocházíte a výchova, kterou jste v dětství prošli? Co znamená možnost jít si vlastní cestou? Zaslouží si lidé dostat druhou šanci? Zajímá vůbec někoho, jací opravdu jste, nebo více rozhoduje, jak vypadáte a jací jste podle jejich názoru? Tohle a další otázky v knize zazní a já jsem musela chtě nechtě hledat odpovědi, stejně jako postavy, které v příběhu vystupují. Ať už se jedná o bohatou naivní Hannu nebo Jaye s úplně odlišnou minulostí, oba dva si museli projít svým osobním zkoumáním sebe sama i toho druhého. Často navzdory svému okolí, protože předsudky společnosti jsou skutečné, lidé rychle soudí na první pohled a dají si vás do škatulky, z níž je pak těžko se vymanit.

 

Hanna je vzorná bohatá holčička. Pochází z bohaté rodiny, má dobrou školu, oddaného snoubence ze stejného prostředí, jako je sama. Na první pohled má všechno. Budoucnost před ní leží jako jasná, jejími blízkými předem naplánovaná linie a Hanna se od ní neodchyluje, protože by je zklamala. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co chce sama. Ani snad nad tím, že by něco mohla chtít jinak. Až do chvíle než na výletě v přírodě načapá svého dokonalého snoubence, jak vedle záchodků projevuje nevhodný zájem o polonahé tělo jiné ženy. Hanně se převrátí svět vzhůru nohama a rozhodne se, že potřebuje být chvíli sama, aby si jej zase nějak uspořádala. Sbalí tedy bágl a vyrazí sama do divočiny. Místo, kam se vydala, leží na konci známé turistické stezky, takže za normálních okolností by to byl krásný výlet. Potíž je v tom, že Hanna jde sama a od cíle ji dělí hodně dlouhá cesta.

Na této cestě krásnou přírodou naráží na nečekanou společnost. Trojici motorkářů, kteří od pohledu vybízejí každého, aby se držel dál. Jenže se situace tak semele, že je Hanna vlastně vděčná za to, že s nimi může kousek cesty popojet.

Jedním z těch maximálně nevhodně vyhlížejících týpků je Jay a ze začátku se k Hanně staví ze všech nejvíc odmítavě. Je celkem dost nemluvný a odtažitý.  Jenže postupem času si začínají rozumět a stane se to, co jsem na začátku očekávala. Hodná holka opravdu potkala nevhodného kluka. Jen s tím rozdílem, že kluk byl už dávno muž a rozhodně se nechoval jako kretén z mladické rozháranosti. A taky měl zatraceně dobré důvody nedůvěřovat světu a opravdové rány, které si v sobě nesl. Přes to se k Hanně nechoval jako hajzl. Autorka ukázala, jak doopravdy pojmout postavu, řekněme, neusměvavého trpícího hrdiny, aby se z ní nezvedal žaludek. Jay ani náhodou v životě nedělal a nezažil dobré věci, ale přesto není hajzl z principu. Vlastně, navzdory jeho minulosti, není hajzl vůbec. Jen zažil věci, které ovlivnily jeho přístup k životu, okolí i k sobě samému a zatraceně těžko hledá z naučených stereotypů cestu ven.

Obě postavy byly skvělé. Propracované až na dřeň, obzvlášť v Jayově případě opravdu až do nejtemnějších koutků duše. Oba měli před sebou dlouhou cestu, kterou museli ujít a to nejen v zeměpisném smyslu toho slova. Cesta hrdiny, na kterou se Hanna v příběhu vydala, byla nakonec nejen o ní ale snad ještě mnohem víc o Jayovi, který bojoval s démony minulosti tak krutými, že bylo úplně hrozné pomyšlení na to, že někteří takto musí vyrůstat, aniž by za svou situaci nějak mohli. Jejich životní příběhy byly zajímavé a hodně silné, i když každý trochu jinak. Strašně mě bavilo číst, jak se ti dva potkali a vzájemně si pomohli změnit trochu život.

 

Romantika je v tomto příběhu velmi jemná a vzrůstající náklonnost postav velmi dobře zvládnutá. Není navíc tím nejdůležitějším, okolo čeho se příběh točí, jen prostě je. Vzájemná přitažlivost Jaye a Hannu docela zaskočila. Problém dvojici způsobuje nejen celkem velký věkový rozdíl, ale i hodně rozdílné prostředí, z něhož pocházejí a životní zkušenosti, které mají za sebou. Hanna teprve slupuje první vrstvy naivity a hledá sama sebe. Jay dostal od života naloženo, že to téměř neunesl a sám sebe našel i zároveň ztratil a ztrácí každý den znova a znova.

Autorka má krásné popisy přírody. Úplně mě to na ta místa vtáhlo a dokázala jsem si všechno krásně přestavit včetně všemožných vůní, zvuků a podobných věcí. Nepíše nijak komplikovaným a nepřístupným stylem. Naopak umí velmi pěkně přiblížit prožívání postav a nebyl tak vůbec problém se do nich vcítit. Mluva a chování jednotlivých aktérů byla navíc dobře přizpůsobená tomu, jací měli být. Některé okamžiky a scény působily možná trochu přehnaně, ale rozhodně v knize nepřekážejí a pro vývoj děje jsou potřeba.

Hlavní příběh doprovázejí také mezihry. Nejdříve to vypadá, že půjde jen o úryvky deníku Hannina strýce, který se jí dostal do rukou po jeho smrti a v němž Hanně píše o svém životě. Postupně se však přidávají se svým líčením minulosti i Jay a Hannina kamarádka Heather. Zpověď Hannina strýce, který do značné míry ovlivnil její život, a pohledy do Jayova dětství byly fascinující. Prve jsem myslela, že mě budou tyhle vstupy do minulosti rušit, ale nakonec se mi líbily úplně stejně jako hlavní příběh. Skvěle ho doplnily a vysvětlily hodně věcí.

Oceňuji, že autorka nesklouzla k otřepané, uspěchané a dost nepravděpodobně znějící romanci, která se nabízela, v ten moment by se celý příběh shodil a stal neuvěřitelným. Byla by to škoda, vzhledem k silnému poselství. Autorka to udržela v přijatelně uvěřitelné rovině, ale naději svým postavám nevzala. Vážně chci věřit, že to Jayovi vyšlo, že se dokázal postavit sám sobě a vybojovat si právo na normální život. Já tomu věřím, vyšlo mu to! Vyšlo jim to! Navzdory všem a všemu. Nemohl by být další díl?

Kniha mě naprosto dostala. Zamilovala jsem se do tématu, do prostředí i do postav. Strašně mě mrzí, že kniha není delší a že se nedozvím, jak osudy postav pokračovaly. Poselství nesoudit na první pohled, mě ovlivnilo, ať chci nebo ne, člověk si uvědomí, jak zkratkovitě jeho myšlení občas může jednat, i když pochopitelně. Je dobré umět si opravit názor a nesoudit na první dobrou. Není to sice lidem vlastní, ale možná by bylo dobré se naučit dávat druhou šanci, když poznáme, že jsme se pletli.

 

O knize:

Autor: Dagmar Česká

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 280

Slunečné dny a mořský vánek

 

Do knihy jsem šla s tím, že příběh bude laděný do prázdninova, odpočinku a příjemně strávených chvil. Název by tomu odpovídal a i když anotace naznačovala na modrém nebi i hnusné mraky, stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtení bude spíš příjemné, než naopak.

 

Anotace:

Na trajektu směřujícím na ostrov Wight opouští Jodie svůj londýnský život, kariéru i manžela. Má v plánu uchýlit se načas na bratrův útulný hausbót Slunečné dny, kde doufá, že nalezne ticho a klid.

Jenže od chvíle, kdy vstoupí na palubu, je jasné, že to nebude ani trochu jednoduché. Pokud tam zrovna není výstřední Marilyn, která se velmi zodpovědně ujala úkolu se o Jodie starat, pak je tu Ned, hlučný sochař z vedlejšího hausbótu. A jak má Jodie přemýšlet, když z něj nemůže spustit oči?

 

… 

Kniha, která od názvu voní létem a prázdninami, z počátku není ani o létě, ani o prázdninách a už vůbec ne o příjemných věcech (to přijde až později, takže bez obav!). Na začátku jsem dostala scénu větrného, studeného dne, v němž na trajektu, směřujícím na ostrov Wight stojí osamělá žena, která zatraceně hodně doufá, že se jí snad brzo podaří uspořádat si život.

Jodie se odhodlala k těžkému životnímu kroku. Rozhodla se na nějaký čas opustit Londýn, kde má skvělou práci interiérové architektky, krásný byt, manžela… Celý svůj dosavadní život chce nechat za sebou a na chvíli se zašít někam, kde bude sama a dá sama sebe dohromady. Poslední dobou na ni totiž život naložil více ran, než dokáže unést a ještě se před lidmi přetvařovat, že je všechno v pohodě. Její bratr jí nabídne dokonalé místo – hausbót zakotvený v klidné zátoce na ostrově Wight.  Hned při příjezdu se ukáže, že to je přesně takové místo, na kterém je možné vyléčit zraněnou duši. Jen to možná nebude v takové samotě a poklidu, v jaké Jodie doufala.

 

Autorka se v úvodu nepárá s vysvětlováním, rovnou jsem se ocitla na trajektu, plujícím na ostrov a veškeré podrobnosti toho, proč tam vlastně hlavní postava je, vyplouvaly na povrch postupně. Něco bylo víceméně jasné od začátku, něco se dalo pochopit postupně až později. Líbilo se mi, že autorka vše „vyslovila“ přímo, až když jsem z náznaků pochopila, oč jde. Díky tomu mi byla postava Jodie bližší a lépe jsem se do ní vciťovala. Také se mi zdálo, že svoje problémy prožívá o to víc, oč o nich nedokáže hned mluvit. Popis její odtažitosti pak působil přesvědčivěji.

Jodie samotná byla pro mě celkově docela snadno pochopitelnou postavou a její přístup k řešení problémů se mi líbil. Ze začátku byla trochu odměřená a hodně nešťastná, ale postupně se otvírala lidem. Jediné, co mi na ní trochu vadilo, byla nepromyšlenost přístupu k Nedovi. Očividně byla natolik zraněná a v tom naprosto pochopitelně sobecká, že chtěla pro sebe něco hezkého, co jí pomáhalo, bez ohledu na to, že by to mohlo ostatním ublížit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla od začátku otevřenější stran svého rodinného stavu a stavu manželství, než začne ujíždět na neodolatelném šarmu svého souseda. Na druhou stranu má i tato neupřímnost v ději své místo a je něčím, co by asi bylo v podobné situaci nejvíc reálné chování.

Ned to měl v životě naopak. Líbil se mi jeho přístup k životu a vážně chápu, že mu Jodie nedokázala odolat. Fakt bylo příjemné mít v knize jednou zase hrdinu, který nemá problém sám se sebou, je srovnaný s životem a má nějaké zásady. Bylo taky skvělé, že jsem od začátku neměla pochyb o tom, že se mu Jodie líbí. Choval se k ní podle toho, bez nějakých přetvářek a pseudodůvodů k tomu, aby se od ní držel dál. Své city jí dával najevo bez nějakého nátlaku, naprosto přirozeně a upřímně, bez teatrálních gest a podobných věcí, které v knihách tohoto typu někdy jsou. Bylo to velmi osvěžující. A stejně tak na mě udělal dojem ve chvíli, kdy se nerozloučili s Jodie zrovna v přátelském duchu.

Další postavy, které Jodie na ostrově poznala, byly taky fajn. Místní lidi se jí v podstatě vnutili do života a tím jí pomohli možná ze všeho nejvíc. S nimi se krásně otevřela a zjistila, že život je krásný i přes to, že občas bolí víc, než si myslíme, že uneseme. Paní v domácnosti Marylin byla možná výstřední a hlučná. Zároveň však byla typem ženské mentorky a matky, k níž Jodie mohla utéct a dostala od ní podporu, aniž by bylo nutné ji vracet. Číšnice Ida byla prototypem kamarádky a začínající spisovatel George zase někým, kdo Jodie ukázal, že je možné jít si za svým, i když to nebude snadná cesta. Nejvíc si paní autorka vyhrála s Marylin, ale i Ida dostala zajímavý příběh. Ne úplně šťastný po vztahové stránce, ale právě proto nebude mít většina čtenářek problém vcítit se i do ní.

 

Příběh se drží osvědčené a oblíbené šablony – žena někam odjíždí, většinou kvůli problémům nebo potřebě změny v životě. Potká zajímavého muže, jiskří to, zapletou se, rozejdou se a následuje opětovné setkání a více nebo méně šťastný konec. Není to na podobných knihách nic překvapivého. Jenže my, co se do těchto příběhů pouštíme, přesně tohle chceme. Máme rádi ten postup i ty šťastné konce. Někteří autoři to zpracují na můj čtenářský vkus dobře a někteří méně. Tady mi zápletka sedla a působila dost opravdově. Líbilo se mi i použití změny prostředí, kde může být člověk sám sebou, pro nutný ozdravný proces. Nikdo nesoudí, protože nikdo netuší, že je nějaký problém. Tedy respektive tuší, ale protože neznají podrobnosti, je pro ně postava pouze novým člověkem, který mezi ně přišel. Postava se tak může otevřít všemu, co noví lidé do života přinášejí bez toho, aby se musela nějak ovlivňovat starým životem. Úplně chápu, proč toto v příbězích tak skvěle funguje. Parádně to fungovalo i tady.

Stejně dobře mi bylo i ve zvoleném prostředí. Jodie měla dost co dělat sama se sebou a podle mě jí autorka vybrala skvělé místo na sebrání se. Úplně jsem si dokázala představit možnost bydlet na hausbótu na tak pěkném ostrově, kde nic moc není, ale přes to je to nádherné místo. S takovou dovolenou bych si dokázala skvěle poradit. Autorka navíc krásně vypíchla všechno, co bylo na místě, kde se příběh odehrával krásné. Lodě, moře, pláž, příjemné kavárny a samozřejmě lidi. I když jsem si neužila zrovna teplého počasí a ze všeho nejvíc se psalo o studeném větru, teplých bundách a pletených doplňcích, stejně jsem dostala tu prázdninovou atmosféru, kterou jsem na začátku chtěla.

Styl psaní je velmi příjemný. Příběh je vyprávěný z pohledu Jodie a tak je možné krásně vidět její myšlenky a to, jak se jí pozvolna mění nálada. Paní autorka píše svižně a hodně přístupně, takže jsem se začetla raz dva. Trochu jsem měla obavu z okamžiku, kdy dojde na nějaké intimnosti, protože bylo jasné, že na ně dojde. Naštěstí se to obešlo bez detailních popisů. Paní autorka nepostavila základ vznikajícího vztahu jen na, řekněme, tělesnějších věcech. Dopřála hrdinům možnost se trochu poznat a vztahu se rozvinout. To je pro mě taky plus.

Příběh nebyl jen veselým čtením o nových šancích a začátcích. Vším hezkým se jako černá nit vinuly Jodiiny problémy a ztráty. Nakonec ale bylo hlavním poselstvím příběhu, že se vše dá zvládnout a přebolí to, kdy na problémy není člověk sám a neodmítne pomoc okolí. Stejně jako ji neodmítla Jodie, i když jí nejdřív nebyla moc po chuti.

 

Celkově vzato hodnotím knihu jako hodně podařený román pro ženy. Líbila se mi víc než autorčina předchozí – Čokoládový klub. Hlavně kvůli tomu, že tu nebylo žádné třeštidlo typu Lucy, ale postavy, které byly velmi uvěřitelné a zápletka o něco méně divoká.

Myslím, že by se kniha mohla klidně líbit čtenářkám Caplinové a podobně laděných románů pro ženy.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Trajekt na ostrov Wight do tohoto příběhu chytnete tady.

 

Další kniha autorky na bloGu:

Čokoládový klub

 

O knize

Autor: Carole Matthewsová

Překlad: Alena Gentile

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 336

Čtvrtletka I. 2022

 

Vždy nepochopitelně rychle ubíhající čtvrtletí je u konce. Z koláče 2022 zmizel první dílek a tak je tu zase čas na shrnutí všeho, co můj psací, čtenářský a tak vůbec knižní svět potrefilo. I co se světového dění týká, je letošek opravdu divoký. O to příjemnější je moci utéct do jiných světů.

 

leden

tak zase začínáme nový rok. To už tady dlouho nebylo. Asi tak rok, přibližně :). Musím, říct, že mě začátek nového roku překvapivě bavil. Hlavně teda, co se psaní týká. Docela se mi daří na svém příběhu poctivě pracovat a fakt mám důvod věřit, že ho letos dorazím. Překvapivě kvůli němu musím překopat jeden, co už je napsaný (Dáma) a to zhruba… docela hodně, asi tak z poloviny. Rozhodla jsem se totiž vrátit do života jednu postavu, bez které prostě nemůžu být a kupodivu to prospěje i příběhu samotnému.

V audioknihách jsem se rozhodla dát si pořádnou porci Kotletovek. Byla chuť, i příležitost, týden jsem měla pazouru nezpůsobilou ku delšímu psaní.

Když si na začátku roku řeknu, že nebudu moc utrácet za knihy, dopadne to… no, tak nějak, jak asi muselo :) Dobrá vůle byla, pevná nikolivěk. Myslím každopádně, že se jedná o dobré úlovky a při čtení litovat nebudu.

No a ke čtení samotnému: Měla jsem štěstí na dobrý výběr hned z kraje roku. Žádná z knih mě neotrávila, naopak došlo k pár zajímavým objevům.

Přečetla jsem:

Síla psa, Ztracené klenoty *(R), Černý a bílý *(R), Vzestup a pád agentury DODO, Aglajina zem *(R), Ročenka, Prázdné sliby*

e-knihy – Metráček, Siréna

audioknihy – Lovci, Vlci, Hustej nářez, Fakt hustej nářez, Mega hustej nářez

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Aglajina zem - knihu mi nabídla její autorka. Moc děkuji! Anotace mě zaujala, ale obavy vzbuzuje pouhých 144 stran.

 

Nákupy:

Prázdné sliby – původně jsem si ji kupovat nechtěla a pak mě přesvědčily dobré ohlasy. Tak jsem ji pořídila za peníze k Vánocům.

Vzpomínka zvaná říše – tahle mě lákala už před svátky a tak jsem ji vzala jako druhou za vánoční hotovost.

Cyberpunk, Adept – obě krásky za padíka kus. Nešlo odolat.

Ranhojička – nakonec mě zlákaly ty internety, respektive doporučení z nich.

Ročenka – osvědčené příběhy ze střední pro věčně mladé :)

Pokřivená zrcadla – nákup v akci, anotace zní velmi psycho-napínavě.

Stali jsme se městem – fantasy o New Yorku. Jasná volba.

Do skonání věků – impulsivní rozhodnutí podpořit českou autorku.

Stopa blesku – indiánská mytologie zní lákavě

 

Celkem 9 přečtených knih, 3.207 stránek a koupeno 10 nováčků.

 

únor

se rozhodl být opět měsícem změn. Poslední roky mi ty únory docela zatápějí v tom, řekněme, neknižním životě. Taky by se dal nazvat měsícem knih přečtených jedním dechem, protože se mi dostaly pod ruku fakt pecky. A bohužel by se dal nazvat i měsícem téměř nepsaní.

Po stránce čtení to ovšem klapalo jak nikdy. Dostaly se mi do rukou takové knihy, které jsem přečetla doslova jedním dechem a dost z nich si zajistilo místo v celoročních doporučenicích za tento rok.

Bohužel jsem četla také opravdové zprávy, které už zdaleka tak příjemným čtivem nebyly. Doufejme, že válka brzo přestane. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju toho, jak se v dnešní době někdo násilně roztahuje na cizím území, naprosto bez ostychu a stupidně lže všem ostatním i vlastním lidem. Nikdy by mě nenapadlo, že zažiju válku. Proč jsem si myslela, že se lidstvo poučí z minulosti? Že má nějakou úroveň, morálku, empatii, slušnost… Ne, z většiny nemá. V dění ve světě i na internetu je to patrné víc než dost.

Přečetla jsem:

Vévoda z Caladanu, Bridgertonovi 6: Nečekaná láska, Čokoládový klub *(R), Věže Asperfelu, Rebelky z Oxfordu: Jak svrhnout vévodu *(R), Prokletý rok, Projít ohněm, Půlnoční kroniky: Ve skrytu stínů

audioknihy – Underground

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Čokoládový klub – doufám ve vtipný a oddechový román.

Rebelky z Oxfordu: Jak svrhnout vévodu – romantika v dobových kulisách. Moje oblíbená hned po fantasy.

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Krev Donauhů – fantasy western? No proč ne! Navíc z Levných knih, takže super cena.

Jako ve filmu – moje oblíbená mladá romantika. Taky z Levných knih.

Maková válka – na doporučení.

Dustworld 1 – Znalost – taktéž doporučení.

Vězenkyně koruny – zaujala obálkou a příběh také vypadá zajímavě.

Láska a jiná vykolejení – oddechová romantika koupená v akci.

Deadpool: Packy, packy, pacičky – už to tak vypadá, že mě na stará kolena zase berou komiksáci, jen si nejsem jistá, že deadpoolovský styl bude fungovat i v knize. Uvidíme.

 

 

Celkem 8 přečtených knih, 3.093  stránek a koupeno 7 nových knih.

 

březen

se stal tím měsícem, kdy jsem konečně některý ze svých příběhů dotáhla do konce. Ano, je to tu – je dopsaný Gambit zatracených! Nastupují první čtení a opravy – a je to větší práce, než jsem myslela. Nenápadná poznámka prvního čtenáře se zmiňovala o nedostatku popisů (kecám, normálně mi to vpálil do ksichtu :)). A já se přitom celou dobu snažila vynechat všechno zbytečné pindání :) Po prvním čtení musím uznat, že má naprostou pravdu! Popisy nejsou úplně to, co bych mezi zbytečnosti měla řadit a zacházet s nimi jako se šafránem. Takže teď přisoluji a připepřuji.

I ve čtení se mi dařilo až nepěkně dobře. Až na Deadpoola, z něhož se mi trochu zklamaně protáhl ksichtík, jsem četla samé dobré příběhy.

Přečetla jsem:

Uteč, Střípky času, Rudý vlk *(R), Pán čarodějů, Deadpool: Packy, packy, pacičky, Arcižár, Laskavý jed, Zlatá značí osud, Slunečné dny a Mořský vánek (R), Lži Lockeho Lamory

audioknihy - Eragon, Legie IV: Rudý vrabčák

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Rudý vlk – převyprávění Červené karkulky zní lákavě.

Slunečné dny a Mořský vánek – tahle kniha voní dovolenou a příjemným pocitem. To je můj důvod k přečtení.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Království hříšných – kombinace marketingu a výhodné ceny mě udolala. Snad je to dobrý kup.

Pán čarodějů  – první díl mě celkem chytnul, musím se dozvědět, jak to dopadlo.

Cesta na sever, Štěstí nám přálo, Draculova žena – pro radost z LK.

Smrtná zima, Temná tání – úlovek z antikvecu a z akce u Dobrovského.

Hra o dědictví – udolala mě nadšená reakce čtenářů, oddechovky jsou potřeba.

Kde zpívají raci – není to úplně můj žánr, ale anotace nesmírně zaujala.

 

Celkem 10 přečtených knih,  3.692 stránek a koupeno 9 nováčků.

 

čtvrtletí celkem?

 Celkem 27 přečtených knih a 9.992 stran.

Koupila jsem „jen“ 26 knih – tolik k tomu neutrácení. A to jsem se docela držela :)

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. Nebo v albech naFCB tady.

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde. Včetně obrázků obálek, které by mi natáhly už tak dlouhý článek na kilometr.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada, najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji! Všechny a mnoho dalších můžete pořídit tady a pochopitelně i v každém knihkupectví.

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

 

 

Prázdné sliby

 

Tento fantasticko-romantický příběh původně mou knihovnu vůbec zdobit neměl. Říkala jsem si, hlavně tedy ovlivněná ohlasy jiných čtenářů, že půjde jen o napodobeninu jiných populárnějších knih. A něco takového v knihovně úplně nechci, většinou s tím nemívám moc dobrou zkušenost. Trochu jsem se tedy té zmiňované podobnosti bála, kdyby se ukázalo, že je to pravda. No, vlastně by se dalo říct, že to tak je… a není.

 

Anotace:

 

Brie víly nenávidí a odmítá s nimi mít cokoli společného, i kdyby to mělo znamenat, že bude hladovět a žít na ulici. Ale když je její sestra prodána sadistickému králi dvora temných víl, aby tak splatila dluh, udělá Brie cokoli, aby ji získala zpátky. Klidně uzavře dohodu s králem samotným: ukradne pro něj tři kouzelné předměty ze Světlého dvora.
Získat přístup mezi světlé víly, to se však snadněji řekne, než udělá. Brie má jedinou
možnost: bude předstírat, že je potenciální nevěstou prince Ronana. Brzy se do něj však doopravdy zamiluje. Je ale odhodlaná nenechat se rozptylovat tím, co jí říká
srdce, a přijme pomoc od skupinky odpadlíků z řad temných víl, kteří mají vlastní tajné cíle. Brie tak začne trávit spoustu času s jejich záhadným vůdcem Finnem...
odolávat jeho svůdnému šarmu není o nic snadnějši.
Brie je teď chycena mezi dvěma nebezpečnými dvory a musí se rozhodnout, komu věnovat svou věrnost a své srdce. Zvolí si správně?

 

 

…

 

V Prázdných slibech lze najít vliv kde čeho  - od Maasové přes Cassovou a bůhví, kterou ještě. Teď už je jen otázka, jestli to něčemu vadí. Protože v některých věcech je příběh originální a svůj a krom prostředí a dvou soupeřících víláků se zase tak moc nepodobá. Těžko se ovšem nepodobat něčemu, když píšete o vílách, že. Pro fanoušky podobných vílích příběhů bude kniha sázkou na jistotu a všechny své oblíbené věci, kvůli nimž se podobné knihy čtou, tu najdou.

Především je to milostný trojúhelník – trochu rozpačitý, na první pohled viditelný, ale k dobru mu musím přičíst, že ani po dočtení neumím odhadnout, pro koho se hrdinka rozhodne. Nebo že by se našel někdo čtvrtý? Máme tu klasického hodného víláka-prince, proti němuž v druhém rohu ringu stojí princ temných víl. Oba bojují o hrdinčino srdce a možná o něco víc, než jen to.

Dál tu máme holku obdařenou velkou mocí – chválím, že chvilku trvalo, než mi došlo, oč půjde. Líbilo se mi, že hrdinka neřešila jen svou lásečku a přitažlivost k oběma fešákům, ale ovlivňovala ji také morální stránka vztahu s tím kterým. Opravdu jsem jí věřila, že jí záleží na osudu ostatních – i víl. A rozhodně jsem jí věřila, že jí záleží na její sestře a ona zajatá slečna není v knize jen do počtu a jako chabý důvod všeho dění.

Pak tu je samozřejmě také určitá záhadná přitažlivost víl, jejich krása a zatracená proradnost. Od začátku jsem si byla jistá, že nelze věřit ani jednomu a hrdinka to věděla taky. Musím říct, že autorka dobře vymyslela důvod, proč se o dámu oba rivalové tak přetahovali. Jsem vážně zvědavá, jak bude vše pokračovat.

Toto všechno se mi líbilo a bavilo mě. Našla se však i jedna věc, která v knize klidně nemusela být. Tím se dostávám k jednomu, poslední dobou podezřele oblíbenému prvku, který je taky furt někde přepíraný a tady nechyběl. Byly to námluvy světlého prince ve stylu Selekce. Nepochopila jsem úplně, proč zrovna toto téma tam musí být. Šlo by to i bez toho a konkurenční nevěsty neměly v knize žádný prostor, krom snad příjezdu do paláce, což se dalo v klidu vyřešit prostým plesem. Na druhou stranu to v příběhu ani ničemu nevadí a stojí to celou dobu tak trochu stranou.

 

Příběh není nikterak složitý, hodně věcí se dá odhadnout předem, ale zároveň není ani hloupý a nudný. Kniha se čte skvěle a prakticky sama – v tomto rozhodně podobnost s Maasovou drží. Připadala mi však o něco méně překombinovaná a začmodrchaná než její literární vzor (Dvory a Trůny). Autorka se zatím drží toho, že Abriella chce především pomoci své sestře a až pak je na pořadu dne případný vztah. Jenže když oni jsou víláci dost přitažliví a tak jí pochopitelně motají hlavu :) líbí se mi, jak oba princové vykládají Abrielle věci po svém a ze svého úhlu pohledu – pro ni a tím pádem i pro mě bylo těžké uvěřit víc jednomu, když okolnosti a příběh druhého naznačují jiné věci. Tuhle rozpolcenost jsem si fakt dokázala vychutnat a při čtení mě hrozně bavila. Jak se zdálo, byla pravda někde mezi a hrdinka si musela skládat dohromady vlastní názor. Mám ráda, když jsou hrdinové „komplikovaní“, protože pokud je někdo jen svatoušek nebo parchant, je to většinou nuda. A navíc je takový hrdina jen těžko přirozený a uvěřitelný.

Ačkoli se příběh zdá být typickou milostnou „jangadultovkou“, autorka se nezasekla jen u toho. Jasně, láska a přitažlivost mezi postavami tam rozhodně je, užila jsem si jí dosyta. Krom ní se ale rozvíjí docela slušná zápletka spojená s politikou vílího království, soupeřením o moc a hledáním jistých silných artefaktů. V pozadí se navíc vynoří jistá zajímavá kletba, která soupeřícím stranám dost svazuje ruce a komplikuje jejich vítězství. Ve světle všech těchto věcí, které na stránkách postupně přibývají, je stále těžší určit, kde je pravda a na kterou stranu by se měla Abriella přiklonit – či spíš jestli by bylo lepší nemíchat se do toho vůbec (ne že by mohla být nestranná vzhledem k okolnostem).

V příběhu popsaný svět se mi líbil, i když uznávám, že jsem z něj zase až tak moc neviděla. Každopádně začátek ve světě lidí byl rozhodně lepší než u konkurence. Rodinné vazby hrdinky a vztahy, které měla ve vesnici s ostatními lidmi byly přesvědčivé a podle mě zcela odpovídaly povaze, jakou holka měla a její podmínky přispěly k tomu, co z ní vyrostlo. Byla pro mě důvěryhodná ona, její motivace, vztah k vílám i její pochybnosti. Bylo naprosto jasné, proč bojuje za to, za co bojuje.

 

Zkrátka vzato – kniha mě celkem příjemně překvapila. A nebylo to zdaleka jen tím, že jsem neměla žádná očekávání, či spíš jsem čekala, že budu, když ne zklamaná, tak minimálně znuděná. To jsem rozhodně nebyla a k dalšímu dílu hodlám upřít svou pozornost také.

P.S.: tým Finn :)

 

O knize:

Autor: Lexi Ryanová

Série: Prázdné sliby (1. díl)

Překlad: Kristýna Suchomelová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 440

Rudý vlk

 

Převyprávění mám ráda. Červená Karkule sice nepatří k mým oblíbeným pohádkám, ale zase má tu výhodu, že na ni tolik převyprávěnek není. Tak jsem se téhle ujala. Zajímalo mě, co autorka vymyslí. Něco s vlky se přímo nabízelo…

 

Anotace:

 

Vesnice Oakdale je odjakživa obklopena temnými hvozdy. Mezi stromy neproniká žádné světlo, zato jsou lesy plné smrtelně nebezpečných příšer. Proto se jim také vesničané, a mezi nimi i Adéla, důsledně vyhýbají.

V den svých šestnáctých narozenin se však Adéla dozvídá, že patří k rodu, který již po staletí brání vesničany před zkázou. Aby dostála svým povinnostem, musí se vzdát muže, kterého miluje, a s ním i celé své vysněné budoucnosti. Adéla stojí před rozhodnutím, co všechno je ochotna obětovat, aby ochránila svou rodinu a sousedy.

 

…

 

Kdybyste chtěli žít ve vesnici Oakdale, musíte mít trochu dobrodružnou náturu a být opatrní. Je totiž obklopená Temným lesem, v němž žije kde co, co si rádo pochutná na lidské krvi. Zdá se, že i sám les je živý a vábí lidi blíž na své území. Pokud přes něj potřebujete přejít, nezhasínejte lucernu a držte se stezky. Neposlouchejte nic, co vás navádí jít do temnoty mezi stromy. Ani ve vesnici však nemáte vyhráno. Po setmění se držte raději doma v chalupách, které od lesa odděluje kruh hořících loučí a hlídají bdělí strážci. Ve dne pak spoléhejte na ty, kteří bojují sekerami s čerstvými výhonky a bujícími stromky, jenž chtějí kousek po kousku pohltit celou ves. Nebo doufejte, že se ve tmě mezi stromy, kam nepronikne ani paprsek světla, tiše pohybují strážkyně, které budou bojovat se zlovolnými stvůrami do posledního dechu…

 

Adéle je čerstvých šestnáct let a je na čase, aby se ujala rodinného odkazu. A vážně to není převzetí pekárny, v níž pracuje se svou matkou a mladší sestrou. Spíš je to jiná věc, ke které jí otevře dveře její babička, žijící osaměle na palouku v temném lese. V den úplňku na své narozeniny se za ní dívka musí vypravit sama s košíkem jídla. Už takto šla mnohokrát, ale tento den je jiný. Dnes se jí odhalí tajemství, že patří k rodu ochránkyň, které už celé generace chrání vesnici před hrozbou z Temného lesa. Její úděl ji nutí přehodnotit všechno, co v životě chtěla a přijmout úplně novou realitu. Nejdříve s tím bojuje a snaží se obě své životní situace nějak propojit, ale postupně chápe, že to nebude lehké, pokud vůbec možné. Učí se bránit vesnici, poznává temný les a někdy v průběhu té doby se dozví hodně sama o sobě a o tom, jak těžké volby před ní v budoucnu stojí, ať chce nebo ne.

 

Názor na knihu Rudý vlk se bude psát nesnadno :). Jak napsat něco o knize a nic neprozradit je v tomto případě opravdu výzva. Kupodivu to ale není tím, že by byl text vysloveně náročný. Spíš byla kniha docela krátká a tím pádem autorka všechny své nápady celkem zhustila, do mrtě využila a na omáčku a hloubku moc místa nezůstalo. Vešel se ale děj a hodně moc zajímavých nápadů. To je rozhodně dobře. Na škatulku YA byla kniha dost příjemným a napínavým zážitkem.

Autorka pracuje s pohádkou O Červené Karkulce, kterou asi všichni dobře znají, ale dala tomu trochu temnější a životu nebezpečnější podobu. Asi všichni hned uhodneme, oč zhruba půjde, protože vlk v původní předloze se celkem nabízí k využití. Autorka ho využila opravdu podle toho, jak jsem předpokládala a vytvořila parádní atmosféru středověké vesnice uprostřed lesů. Nechyběl tu ani motiv pověrčivosti a strachu z neznámého, který nutil lidi chovat se až přehnaně násilně a nedůvěřivě k cizímu, aby se ochránili. Bez rozmyslu bojují se vším, co by mohlo být byť jen náznakem ohrožením pro vesnici. To, co se na stránkách dělo, připomínalo místy hon na čarodějnice. A i když byl strach vesničanů pochopitelný, stejně jejich zbrklost a pověrčivost, která vedla k ubližování, dost zarážela. Nechyběl tam ani takový ten prvek morbidní zvědavosti na trestání provinilých snad jen proto, aby měli vesničané pocit, že něco dělají a bojují proti zlu. Pokud na někoho prst spravedlnosti ukázal, nepomohla ani rodina. Kdyby se zamysleli, šlo by najít jiné řešení, jenže oni měli své dlouholeté způsoby, jak věci řešit, tak proč uvažovat nad jinými?

 

Kniha se čte sama a dobře, i když je napsána poměrně jednoduše a některé situace nejdou moc do hloubky tak jak by mohly a jak by jim vzhledem k závažnosti těch okamžiků slušelo. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby byla delší a autorka si tak mohla se zajímavým nápadem více pohrát. Beru však v úvahu, že se jedná o YA a tam je určitý zúžený pohled na věci běžný. Z knihy by se nicméně snadno mohla stát i dospělá fantasy, pokud by to autorka uchopila více podrobně v prožívání postav. Mohla by zařadit i víc dějových linek a třeba i boj se změnou v myšlení a konání vesničanů. Temnoty je tam dost už takto. Autorka krásně pracuje se strachem z neznámého i známého zla, s pověrčivostí a chutí vyděšeného davu lynčovat i člověka, se kterým dlouhá léta žijí a dobře ho znají.

Autorka nadhodila dost zajímavou otázku. Co je to zlo a co dobro? V knize se hranice obojího hodně prolínají. Zlo se dá najít nejen v Temném lese, ale i v samotné vesnici a stejně tak i dobro. Hlavní hrdinka stála každou nohou na jedné straně a bylo pro ni hodně těžké rozlišit, na které zrovna teď je. Líbila se mi nutnost rozhodnout se a muset vždy něco obětovat, i když jsem Adélino rozhodnutí občas nechápala. Nebo spíš řekněme, že bych možná volila jiné východisko z problému. Její rozhodnutí byla opravdu těžká a cena za ně velká. Vždycky to někdo odnesl. Nikdy nic nezůstalo bez krvavých následků. V tomto ohledu byl příběh dost nekompromisní. Rozhodnutí měla následky, které se nabalovaly, situace se komplikovala a zhoršovala a na konci musela Adéla přijmout následky všech rozhodnutí.

 

Protože se jedná o příběh pro mladší čtenářky, nechybí tu několik typických věcí. První je dívka, která na prahu dospělosti objevuje své schopnosti a osudové předurčení. Musí se s tím vším vyrovnat a přijmout to, co pro ni bylo předurčeno a zároveň se proti tomu snaží bojovat a prosadit si aspoň v rámci možností vlastní cestu a to, po čem vždycky toužila. Druhou věcí je vztahový trojúhelník. Hrdinka je tu rozpolcená mezi mužem, kterého by chtěla a mužem, kterého by bylo rozumnější chtít. K jednomu ji váže láska a k druhému povinnost. Jednoho by si chtěla vzít a druhému byla zaslíbená už v kolébce. Na konci se ukáže, co bude silnější dost překvapivým způsobem. Musím, říct, že konec se mi hodně líbil a nečekala jsem, že události naberou takový směr.

Dospělejším prvkem bylo ono rozhodování a nekompromisně kruté následky, které to neslo s sebou. Žádná pomoc shůry nepřišla. Za Adélu nikdo nic nevyřešil. Svým činům a rozhodnutím se musela postavit sama. Tedy sama – nikdy nebyla úplně sama, ale musela se naučit s následky žít, i sama se sebou a za těch pár stran příběhu ušla dost dalekou cestu. Na konci bych o ní rozhodně nemluvila jako o malé holce, která má v hlavě jen vdavky a šťastný vesnický život, jaký si vysnila.

 

Kniha by si zasloužila více stran a větší propracování, klidně rozvinutí více příběhových linek a trochu výraznější propracování pocitů postav. Protože bylo málo místa, autorka se z pochopitelných důvodů zaměřila hlavně na Adélu.

I tak to ale bylo dobré čtení. Doporučím ho všem, kteří chtějí příjemně napínavé a snadno pohlcující čtení a mají rádi převyprávění pohádek. Myslím, že tímto zklamaní rozhodně nebudou. Autorka si na konci nechala pootevřená dvířka k dalšímu pokračování. Pokud bude, ráda po něm sáhnu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete bát v Temném lese, račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Rachel Vincent

Překlad: Magdalena Farnesi

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

Hvězdná pěchota

 

Film, který se při pohledu na titul vybaví snad každému, asi nemusím připomínat. A jak to tak bývá, je snímek sice parádní koukačka, ale ani zdaleka nevystihuje hloubku knihy a ani zdaleka neodpovídá myšlenkám v ní obsaženým. No těžko se na tvůrce filmu zlobit :) převést tuto knihu na plátno tak jak je, by bylo nezáživné koukání. Čtení, respektive poslech, to ale bylo skvělé.

Anotace:

Jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších Heinleinových románů rozhodně není čtením pro ty, kdo odpírají vojenské službě. Bohatý mladík Juan Rico se dá naverbovat k oddílům kosmické pěchoty. Prochází tvrdým drilem, jehož život je vojenskými řády sešněrován až na samu hranici možností.
Rico se však nebouří, naopak čím dál víc chápe, že služba je vlastně dobrá. Seržanti a důstojníci tvrdí chlapci, kteří mužstvu nesleví. V jádru duše jsou to však dobráci, ochotní za své vojáky obětovat život. Navíc jsou nejen mistři bojových umění, ale i poloviční géniové zběhlí ve všech možných vědách a gentlemani každým coulem. V boji proti kosmickým nepřátelům a přátelství mezi vojáky nachází Rico smysl života.

Heinleinův román je však vším jiným, než prvoplánovanou militaristickou propagandou. Patrně nejslavnější autor fantastické literatury minulého století však vychází z nepříjemného faktu: násilí bylo a vždy bude. A skutečný muž musí být v drsném světě schopen bránit sebe, své blízké a koneckonců i svou rodnou planetu.
Heinleinova armáda je navíc armádou ideální. Všichni jsou v ní dobrovolně. V kterémkoliv okamžiku můžeš odejít, záleží jen na tobě. A právě z téhle naprosté dobrovolnosti pramení i krutá romantika hvězdných baretů. Není to zabíjení pro zabíjení. Je to život ve světě, jenž nebyl stvořen podle představ katedrových humanistů, ale je takový jaký je.
A racionální společnost se tomuto stavu přizpůsobí. Lze si myslet, že Heinleinova vize je příliš surová, že násilí bude časem ubývat, ačkoli dějiny svědčí o něčem jiném.
Ale ani ten kdo nepřistoupí na autorovu filosofii, nedokáže tuhle knihu odložit. Neuvěřitelný spád děje, nadhledu to vše činí z Hvězdné pěchoty strhující četbu na jedno nadechnutí.
Když však člověk vydechne, zbývají palčivé otázky o existenci člověka ve světě, o tom k čemu je vlastně život. A právě to, že si dokázal tyto otázky položit, činí Henleina velikým.

…

Uf! Anotace je teda zatraceně dlouhá, to se musí nechat. Jenže i tolik slov neodhalí, jak úžasný text jsem dostala, jak moc mě zaujal a o kolika věcech přiměl přemýšlet. Kupodivu jeho vojenská stránka to byla nejméně a ve světle autorových názorů už ani nebyl boj s brouky tím nejzajímavějším, takže mě nemrzelo, že ho tam nebylo moc.

K té nejzajímavější otázce z jejího prvního odstavce musím poznamenat toto: Je kniha vojenskou agitkou? No nejspíš trochu jo :) po přečtení příběhu až neuvěřitelně idealizované armády, ctností mobilní pěchoty a vyzdvihování bratrství ve stylu – nikoho neopustíme, stojíme hrdě až do konce – by asi přepadla chuť připojit se docela dost lidí. Mě ne, nejsem typ na tvrdý výcvik a euforické zanícení pro sebeobětování v „bahně zákopů“ :) Každopádně nelze než souhlasit s myšlenkou autora, že násilí bylo a vždy bude. Lidi jsou prostě lidi. V tomto příběhu autor ukazuje společnost, která se rozhodla jít jinou cestou než ta naše. Možná cestou krutou a nemilosrdnou k vlastním lidem, ale jak se mi tak zdá, je to cesta, která by mohla fungovat na většinu. Jinými slovy – lidé potřebují řád a pravidla a něco, co je přinutí je dodržet, pokud na to sami nemají dost vysoký morální kredit. To něco může být trest a zároveň i odměna. Tak tomu v podstatě bylo i tady.

Já se každopádně řadím k těm, kdo s některými částmi autorovy filosofie chtě nechtě souhlasí a to zejména na základě vlastních zkušeností získaných pozorováním dnešní doby. 

 

Příběh jsem poslouchala jako audioknihu a byl úplně jiný, než jsem čekala. Více než filmový boj s vesmírnými brouky se zde probíraly jiné věci – více etické, morální a podobné životní otázky. Zaujala mě hlavně úvaha autora nad svobodou, demokracií a právy a povinnostmi občana. Tohle mě neskutečně bavilo, protože na těchto věcech je stále mnoho k přemýšlení nejen ohledně událostí v knize, ale i ve světě okolo. Tuhle knihu by měl číst každý už jen kvůli těmto jejím nesmírně zajímavým myšlenkám a přesně kvůli tomu by na ni i hodně lidí nejspíš plivlo. Autor v příběhu vyslovuje některé názory, s nimiž by dnešní společnost, nebo její většina určitě nesouhlasila. Jenže je podává takovým způsobem, že nelze popřít, že je na nich asi velký kus pravdy.

Oceňuji způsob, jakým kniha nenásilně přiměje přemýšlet nad vlastními hodnotami a postavením jednotlivého člověka vůči společnosti, ve které žije. Obzvlášť v této době mi takové zamyšlení připadá potřebné až nezbytné. Tvrdost a disciplína (sebedisciplína?) je v době krize potřebná, jenže kdo je k ní vychovaný? Nebo kdo je schopen sám k ní dospět? Otázka společenské odpovědnosti, uznání povinností a nutnosti zasloužit si privilegia občana, aby měla svoboda pro člověka skutečnou hodnotu a byl schopen o ní uvažovat a ne se jen dožadovat, je v knize na přetřesu často. A je až překvapující jak nesmírně logicky zní názor, že nezasloužené nemá takovou cenu a lidi si toho neváží a neumí s tím žít. I když se jedná o takové věci, jako je svoboda a demokracie. Chápání práv a povinností je zde také důležité téma a zrovna například v tomto bych se pod autorova slova podepsala.

Kniha bude nejspíš nudit lidi, kteří očekávají akční střílečku a boj s brouky. Většinu času se probírá vojenský výcvik, vojenská filosofie a podobné věci související s působením hlavního hrdiny u MP a proměny jeho uvažování nad životem v důsledku toho, co zažil sám. Přímo akční scény z boje jsou na začátku, kdy ještě není vysloveně poznat, proti čemu mobilní pěchota vlastně stojí. Pak samozřejmě na konci, když hrdina ukončí vojenský výcvik a jde do boje, z něhož byla i ukázka na začátku.

Hlavní hrdina – na začátku nezkušené osmnáctileté telátko, které se přihlásilo k armádě spíš nedopatřením a tak trochu ze vzdoru – prochází výcvikem, který ho mění povahově i názorově až je z něj nakonec otřískaný veterán a v některých věcech by se dalo říct, že pořádná guma. Když ale posloucháte (nebo čtete) jeho myšlenky a úvahy, vlastně to nebude vadit. Vývoj postavy je tak přesvědčivý a já jsem s ním prošla věcmi, které ho měnily od začátku, takže jsem měla možnost pochopit jeho i změny, které se s ním staly. Tvrdost výcviku a disciplína mu prospěly. Ví dobře, co dělá a proč a jakou cenu za to může zaplatit. Jasně, je to voják, takže zabíjí a bez výčitek. Jenže je to důvod k tomu ho zavrhnout nebo raději přijmout s tím, že pochopil nezbytnost toho, k čemu jej vycvičili?

Samozřejmě došlo i na první boj a první setkání s brouky. Popis boje a prohry, která však byla pochopitelně prezentována jako strategické vítězství (politika) vypadal z pohledu MP úplně jinak. Tahle část už se začínala trochu podobat filmu nebo spíš tam byly některé události, které se i ve filmu staly. Hrdina nastupuje po absolvování důstojnické školy na první misi, kde velí při útoku na planetu brouků a dostane dost tvrdou lekci o tom, co je velení, odpovědnost za druhé a jeho pohled na události je dost strhující a akční – ano, i akce se nakonec dočká :)

Jediná část, která se mi trochu táhla, byly úvahy nad vojenskými hodnostmi a posloupností velení, když byl hrdina kadetem důstojnické školy. Na to je potřeba se připravit, protože myšlenky a názory (nejen tyto) jsou zde rozebírány opravdu zdlouhavě a dopodrobna. Nepochybně tedy pro každého čtenáře přijde okamžik, kdy toho bude trochu moc a bude potřebovat menší pauzu.

 

Celkově je kniha rozhodně zajímavým dílem plným zajímavých myšlenek a velmi silných okamžiků. Poslechu díla rozhodně nelituji a určitě se k němu ještě vrátím. Zůstaly mi otázky, které chci nechat uležet a pak se zamyslet ještě jednou. Po této stránce je kniha úžasná. Je to mnohem víc než jen military akční scifárna.