Slunečné dny a mořský vánek

 

Do knihy jsem šla s tím, že příběh bude laděný do prázdninova, odpočinku a příjemně strávených chvil. Název by tomu odpovídal a i když anotace naznačovala na modrém nebi i hnusné mraky, stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtení bude spíš příjemné, než naopak.

 

Anotace:

Na trajektu směřujícím na ostrov Wight opouští Jodie svůj londýnský život, kariéru i manžela. Má v plánu uchýlit se načas na bratrův útulný hausbót Slunečné dny, kde doufá, že nalezne ticho a klid.

Jenže od chvíle, kdy vstoupí na palubu, je jasné, že to nebude ani trochu jednoduché. Pokud tam zrovna není výstřední Marilyn, která se velmi zodpovědně ujala úkolu se o Jodie starat, pak je tu Ned, hlučný sochař z vedlejšího hausbótu. A jak má Jodie přemýšlet, když z něj nemůže spustit oči?

 

… 

Kniha, která od názvu voní létem a prázdninami, z počátku není ani o létě, ani o prázdninách a už vůbec ne o příjemných věcech (to přijde až později, takže bez obav!). Na začátku jsem dostala scénu větrného, studeného dne, v němž na trajektu, směřujícím na ostrov Wight stojí osamělá žena, která zatraceně hodně doufá, že se jí snad brzo podaří uspořádat si život.

Jodie se odhodlala k těžkému životnímu kroku. Rozhodla se na nějaký čas opustit Londýn, kde má skvělou práci interiérové architektky, krásný byt, manžela… Celý svůj dosavadní život chce nechat za sebou a na chvíli se zašít někam, kde bude sama a dá sama sebe dohromady. Poslední dobou na ni totiž život naložil více ran, než dokáže unést a ještě se před lidmi přetvařovat, že je všechno v pohodě. Její bratr jí nabídne dokonalé místo – hausbót zakotvený v klidné zátoce na ostrově Wight.  Hned při příjezdu se ukáže, že to je přesně takové místo, na kterém je možné vyléčit zraněnou duši. Jen to možná nebude v takové samotě a poklidu, v jaké Jodie doufala.

 

Autorka se v úvodu nepárá s vysvětlováním, rovnou jsem se ocitla na trajektu, plujícím na ostrov a veškeré podrobnosti toho, proč tam vlastně hlavní postava je, vyplouvaly na povrch postupně. Něco bylo víceméně jasné od začátku, něco se dalo pochopit postupně až později. Líbilo se mi, že autorka vše „vyslovila“ přímo, až když jsem z náznaků pochopila, oč jde. Díky tomu mi byla postava Jodie bližší a lépe jsem se do ní vciťovala. Také se mi zdálo, že svoje problémy prožívá o to víc, oč o nich nedokáže hned mluvit. Popis její odtažitosti pak působil přesvědčivěji.

Jodie samotná byla pro mě celkově docela snadno pochopitelnou postavou a její přístup k řešení problémů se mi líbil. Ze začátku byla trochu odměřená a hodně nešťastná, ale postupně se otvírala lidem. Jediné, co mi na ní trochu vadilo, byla nepromyšlenost přístupu k Nedovi. Očividně byla natolik zraněná a v tom naprosto pochopitelně sobecká, že chtěla pro sebe něco hezkého, co jí pomáhalo, bez ohledu na to, že by to mohlo ostatním ublížit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla od začátku otevřenější stran svého rodinného stavu a stavu manželství, než začne ujíždět na neodolatelném šarmu svého souseda. Na druhou stranu má i tato neupřímnost v ději své místo a je něčím, co by asi bylo v podobné situaci nejvíc reálné chování.

Ned to měl v životě naopak. Líbil se mi jeho přístup k životu a vážně chápu, že mu Jodie nedokázala odolat. Fakt bylo příjemné mít v knize jednou zase hrdinu, který nemá problém sám se sebou, je srovnaný s životem a má nějaké zásady. Bylo taky skvělé, že jsem od začátku neměla pochyb o tom, že se mu Jodie líbí. Choval se k ní podle toho, bez nějakých přetvářek a pseudodůvodů k tomu, aby se od ní držel dál. Své city jí dával najevo bez nějakého nátlaku, naprosto přirozeně a upřímně, bez teatrálních gest a podobných věcí, které v knihách tohoto typu někdy jsou. Bylo to velmi osvěžující. A stejně tak na mě udělal dojem ve chvíli, kdy se nerozloučili s Jodie zrovna v přátelském duchu.

Další postavy, které Jodie na ostrově poznala, byly taky fajn. Místní lidi se jí v podstatě vnutili do života a tím jí pomohli možná ze všeho nejvíc. S nimi se krásně otevřela a zjistila, že život je krásný i přes to, že občas bolí víc, než si myslíme, že uneseme. Paní v domácnosti Marylin byla možná výstřední a hlučná. Zároveň však byla typem ženské mentorky a matky, k níž Jodie mohla utéct a dostala od ní podporu, aniž by bylo nutné ji vracet. Číšnice Ida byla prototypem kamarádky a začínající spisovatel George zase někým, kdo Jodie ukázal, že je možné jít si za svým, i když to nebude snadná cesta. Nejvíc si paní autorka vyhrála s Marylin, ale i Ida dostala zajímavý příběh. Ne úplně šťastný po vztahové stránce, ale právě proto nebude mít většina čtenářek problém vcítit se i do ní.

 

Příběh se drží osvědčené a oblíbené šablony – žena někam odjíždí, většinou kvůli problémům nebo potřebě změny v životě. Potká zajímavého muže, jiskří to, zapletou se, rozejdou se a následuje opětovné setkání a více nebo méně šťastný konec. Není to na podobných knihách nic překvapivého. Jenže my, co se do těchto příběhů pouštíme, přesně tohle chceme. Máme rádi ten postup i ty šťastné konce. Někteří autoři to zpracují na můj čtenářský vkus dobře a někteří méně. Tady mi zápletka sedla a působila dost opravdově. Líbilo se mi i použití změny prostředí, kde může být člověk sám sebou, pro nutný ozdravný proces. Nikdo nesoudí, protože nikdo netuší, že je nějaký problém. Tedy respektive tuší, ale protože neznají podrobnosti, je pro ně postava pouze novým člověkem, který mezi ně přišel. Postava se tak může otevřít všemu, co noví lidé do života přinášejí bez toho, aby se musela nějak ovlivňovat starým životem. Úplně chápu, proč toto v příbězích tak skvěle funguje. Parádně to fungovalo i tady.

Stejně dobře mi bylo i ve zvoleném prostředí. Jodie měla dost co dělat sama se sebou a podle mě jí autorka vybrala skvělé místo na sebrání se. Úplně jsem si dokázala představit možnost bydlet na hausbótu na tak pěkném ostrově, kde nic moc není, ale přes to je to nádherné místo. S takovou dovolenou bych si dokázala skvěle poradit. Autorka navíc krásně vypíchla všechno, co bylo na místě, kde se příběh odehrával krásné. Lodě, moře, pláž, příjemné kavárny a samozřejmě lidi. I když jsem si neužila zrovna teplého počasí a ze všeho nejvíc se psalo o studeném větru, teplých bundách a pletených doplňcích, stejně jsem dostala tu prázdninovou atmosféru, kterou jsem na začátku chtěla.

Styl psaní je velmi příjemný. Příběh je vyprávěný z pohledu Jodie a tak je možné krásně vidět její myšlenky a to, jak se jí pozvolna mění nálada. Paní autorka píše svižně a hodně přístupně, takže jsem se začetla raz dva. Trochu jsem měla obavu z okamžiku, kdy dojde na nějaké intimnosti, protože bylo jasné, že na ně dojde. Naštěstí se to obešlo bez detailních popisů. Paní autorka nepostavila základ vznikajícího vztahu jen na, řekněme, tělesnějších věcech. Dopřála hrdinům možnost se trochu poznat a vztahu se rozvinout. To je pro mě taky plus.

Příběh nebyl jen veselým čtením o nových šancích a začátcích. Vším hezkým se jako černá nit vinuly Jodiiny problémy a ztráty. Nakonec ale bylo hlavním poselstvím příběhu, že se vše dá zvládnout a přebolí to, kdy na problémy není člověk sám a neodmítne pomoc okolí. Stejně jako ji neodmítla Jodie, i když jí nejdřív nebyla moc po chuti.

 

Celkově vzato hodnotím knihu jako hodně podařený román pro ženy. Líbila se mi víc než autorčina předchozí – Čokoládový klub. Hlavně kvůli tomu, že tu nebylo žádné třeštidlo typu Lucy, ale postavy, které byly velmi uvěřitelné a zápletka o něco méně divoká.

Myslím, že by se kniha mohla klidně líbit čtenářkám Caplinové a podobně laděných románů pro ženy.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Trajekt na ostrov Wight do tohoto příběhu chytnete tady.

 

Další kniha autorky na bloGu:

Čokoládový klub

 

O knize

Autor: Carole Matthewsová

Překlad: Alena Gentile

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 336