Dračí dcera

 

Kniha mě samozřejmě utáhla na obálku a koho taky ne :) Na modré draky slyším už od dob Eragona a abych pravdu řekla, moc YA dračích příběhů se mi do rukou nedostalo. Když přišla nabídka s touto knihou, řekla jsem si, že se to musí napravit a i když je kniha spíš pro mladší čtenáře, než obvykle čtu, rozhodla jsem se ji zkusit.

 

Anotace:

Když se služebná Milla stane svědkem vraždy, obrátí se jí život vzhůru nohama. Stane se totiž opatrovnicí posledních čtyř dračích vajec – a záhy také první dračí jezdkyní nové éry! Jenže vládce ostrovního města Arcosi je odhodlán existenci magických tvorů za každou cenu utajit. Dívka se rázem ocitá v centru mocenských bojů o samou duši Arcosi a jeho obyvatel.

Městem zuří nepokoje. Staří Arcosané se vracejí a dožadují se svých práv. Přinesou draci spásu, nebo plameny? A kdo je vlastně Milla – dívka bez minulosti a rodiny?

 

…

 

Na Arcosi žili dřív draci úplně běžně. Líhli se na tržišti, hledali svého spřízněného člověka a pomáhali lidem na skalnatém malém ostrově přežít. No, časy se mění. V době začátku příběhu není na Arcosi drak dávno ani jeden. Původní obyvatelé ostrova jsou také pryč a zemi zabral jiný národ, který si své malé území uprostřed moře velmi střeží. Jeho vévoda se stará o svůj lid – ovšem pouze o ten norlandského původu. Další národ, který tu žije, Sartolané, nemají zrovna na růžích ustláno a je vůči nim uplatňován značný útlak a znevýhodňování.

Jenže to se má brzo změnit. Podle starého proroctví se draci na Arcosi vrátí a s nimi přijde nový řád. Utlačovaní získají svá práva a všechno bude zase jako dřív. Protože je tato kniha určená dětem, není překvapením, že v centru toho všeho bude stát mladá dívka, skoro ještě dítě, která náhodou získá dračí vejce a jeden z vylíhnutých draků si vybere právě ji. Hlavní hrdinka Milla je sirotek. Žije v domácnosti bohatého kupce a dělá služebnou jeho dceři. Na první pohled tak nevypadá jako někdo, koho by si vybral drak jako svého člověka. Jenže se to stane a protože draci jsou čtyři, ti další zvolí Tarju, dívku, které Milla slouží, jejího bratra Isaka a syna místního vévody, Viga.

Příběh tedy začíná zdánlivě šťastně – čtyři mladí lidé a čtyři draci se našli a začíná se naplňovat proroctví, které povede k lepšímu životu pro obyvatele Arcosi. Cesta k šťastnému konci ale nebude jednoduchá.

 

O této knize se mi kupodivu nepíše moc lehce, i když se mi snadno četla. Tentokrát mi to, že nejsem cílovou skupinou, docela vadilo. Autorka totiž dokázala knihu na své čtenáře zacílit naprosto přesně. V patřičném věku 10 – 15 let bych si tento příběh užívala neskutečně. Takto byl pro mě příliš dětský, i když do něj autorka zahrnula vážnější témata, jak je poslední dobou zvykem.

Postavy hlavních hrdinů mi poměrně sedly, alespoň ve třech případech určitě – v těch třech, kteří byli přeci jen o něco starší než Milla a díky tomu jsem jim i mnohem víc věřila jejich chování v událostech, které přišly. Co se mě týká, Milla byla navíc, což je bohužel hloupé vzhledem k tomu, že ona měla stát v čele příběhu celou dobu. Mnohem zajímavější hlavní hrdinka by byla Tarja. Oba kluci Vigo i Isak byli super a měli v příběhu své vlastní (dost zajímavé) místo, jen mi připadalo škoda, že nedostali moc prostoru. To ale v podstatě žádná z postav kvůli tomu, že jich bylo tolik. Autorka s nimi dost klouže po povrchu, ale pro danou cílovou skupinu jsou popsané přesně akorát. Nejvíc se samozřejmě věnovala Mille, která mě ale bohužel nebavila. Oproti ostatním třem byla přeci jen hodně dětská, což ale podle mého názoru bude plus právě pro cílovou skupinu, která se s ní díky tomu sžije mnohem rychleji.

V příběhu se stane docela hodně věcí, na tak malý rozsah knihy. Vysvětlené však byly dostatečně vzhledem k očekávanému věku čtenářů. Tam, kde starší čtenář uvidí logické díry a příliš snadná řešení, uvidí čtenář ve správném věku dobrodružství, napínavost a bude se těšit na to, až bude bezpráví potrestáno. Moc se mi líbilo zpracování právě toho bezpráví. Vévoda věřil, že dělá dobrou věc pro svůj národ, že se o své lidi stará a bojuje za ně. Nebyl tedy prvoplánově zápornou postavou, která páchá zlo schválně.  Jeho dobré úmysly vůči Norlanďanům však byly cestou do pekla pro Sartolany. Autorka na tom ukázala, že svět není černobílý a je nutné posuzovat věci ze širšího náhledu. Dobrý úmysl se snadno stal zlem.

 Hrdinové řešili krom problémů své země i své vlastní problémy. Nejzajímavější příběh dostal do vínku Isak a mě by mnohem víc bavilo sledovat právě ten jeho. Isak neměl úplně nejpevnější zdraví. Měl kvůli tomu pocit, že pro svého otce není dost dobrý. Snadno tak podlehl vévodovu vlivu, když ten se k němu choval jinak. Isakovi se také vylíhlo nejslabší dráče, které mělo v příběhu ještě další znevýhodnění oproti ostatním. Pro Isaka se tak komplikovalo zapojení k ostatním a dost se jim odcizil. Autorka jeho pocity a reakce na toto zpracovala skvěle. Ve své odlišnosti i v odlišnosti svého draka se cítil izolovaný a podle mě to ještě krásně ovlivní vývoj postavy do dalších dílů. Osobně mu fandím nejvíc a doufám, že v další knize bude mít více prostoru. Nepochybně i s ním se někteří čtenáři dokážou sžít perfektně.

Vigo byl vůči svému otci vévodovi v podobném postavení, měl ale mnohem stabilnější osobnost díky vlivu své matky. Synové, kteří se postaví svým otcům, jsou pro mě obecně zajímavými postavami a jsem zvědavá, co s ním bude dál. Tarja sice nebyla taky úplně taková dcera, jakou by její otec asi chtěl, o to ideálnější byla jako dračí jezdkyně. Byla hrdá, odvážná a věděla, co chce. Líbilo se mi, že autorka vybrala pro své postavy rozdílné povahy a různé jinakosti. Tohle působí v příbězích většinou dobře a ukazuje to, že odlišnosti lidských povah jsou ku prospěchu věci a být jiný není špatně.

Draci působí ze začátku tak trochu jako troubové než nebezpečné potvory a jejich lidé se k nim chovají jako k plyšákům. Ale tak jsou to dráčata :) tedy aspoň ze začátku. Nejvíc patrné to bylo na Mille a jejím Ignatovi. Právě na nich dvou se autorka rozhodla nejvíc ukázat vztah mezi člověkem a drakem. Za mě toto popisování opět perfektně odpovídá cílové skupině a ta bude patřičně spokojená. Bude pro ni snadné si představit, že jsou v podobné situaci a mají svého draka, který se chová spíš jako štěně.

 

Kniha se může právem pyšnit skvělými popisy a parádně čtivým stylem, kterým autorka svůj příběh přednáší. Když už jsem se do knihy začetla, bylo těžké se odtrhnout. Jediné, co mě trochu mrzelo, že komplikace a těžkosti se Mille řešily až podezřele snadno. To ale opět patří ke knihám pro danou cílovou skupinu. Čtenáři si tu můžou pěkně prožít všechno od nálezu vejce, vylíhnutí dráčete až do prvního letu. Všechno prožijí s Millou a Ignatem. Ostatní jsou v tomto trochu upozaděni, ale to je pochopitelné, když si autorka vybrala, že draky a jezdce bude mít čtyři. Díky tomu může do popředí postavit jejich přátelství a spolupráci. V některém případě dokonce lásku, i když ta je zde podána lehce, spíš nenápadně a naprosto úměrně věku. Přátelství mezi jezdci i ostatními postavami je tady klíčové a bez spolupráce a vzájemné pomoci by postavy nedosáhly ničeho. Všichni se spojí za společnou dobrou věc a tohle podle mě do pohádek rozhodně patří. Moc se mi líbí, že autorka nepodlehla některým současným trendům a středobod jejího příběhu je právě toto.

Kniha Dračí dcera je takovým předstupněm před dalšími dračími knihami, jako je například Eragon. Pro děti, které chcou svoji první knihu o dracích bude skvělým čtením. Kniha je i přes poměrně závažné životní skutečnosti postav spíš pohádkou než fantasy příběhem. I když se v ní odehrávají situace, kdy má sobectví, chamtivost a bezpráví navrch, není to podáno přehnaně krutým a zlým způsobem. Zároveň se autorka nebojí nechat postavy prožít něco zlého, aby mohla ukázat, že spolu budou silnější a dobro dokáže zvítězit, i když to bude něco stát.

Pro cílovku ve věku kolem jedenácti let je to rozhodně skvělé čtení, pro starší čtenáře už bohužel ne, ti už by mohli v příběhu něco postrádat. Za sebe nemůžu říct, že by mě příběh nezaujal, ale přeci jen byl pro mě až příliš jednoduše psaný. Jako oddechovka a milá pohádka o přátelství ovšem zapůsobil parádně a docela mě mrzí, že jsem něco podobného v dětství neměla :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh draků z Arcosi najdete tady.

 

O knize:

Autor: Liz Flanagan

Překlad: Karolína Medková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

 

Umění předstírat

Každý si čas od času představuje, jaké by to bylo být někým úplně jiným. Obzvlášť pak tehdy, nejsme-li spokojeni s tím, kým právě jsme...

Umění předstírat jsem si vzala jako nenáročnou středoškolskou oddechovku po náročnější fantasy, abych si trochu dáchla a zase jednou slupla něco za večer. Něco, čím prostě zlehka propluju. Doufala jsem teda, že mě to přesně tímto způsobem chytne. No… Člověk už tento typ knih prostě pozná :)

…

Existují dva typy holek. Alespoň podle kluků z fairfieldské střední. Ty na vážný vtah a ty na nezávazné randění.

Allysa Reedová spadá jasně do první kategorie. Žádný lovec nezávazných zážitků se kolem ní nemotá a je to přesně ta věc, kterou by ráda změnila. Chtěla by být oblíbenou holkou, která nezkazí žádnou legraci. Chtěla by změnit svůj sportovní styl na sexy eleganci. Chtěla by, aby si jí kluci všímali a aby ji na absolventský ples pozval někdo, s kým doopravdy chodí a ne jen kamarád. 

Proto naplánuje akci Sex-Appeal, která má navždy změnit pohled kluků na její osobnost. Už žádná kamarádka, teď je tu nová Ally, kráska, která je sebevědomá, sexy a hlavně ve středu zájmu dvou nejoblíbenějších kluků na škole.

S věcí jí pomáhá dvojice jejích nejlepších kamarádek a k Allyinu překvapení i její kamarád Brandon. Kdysi dávno do něj byla zamilovaná, ale nějak to nedopadlo a od té doby jsou skvělými přáteli. Až tak moc, že Brandon svolí a hraje na pár týdnů jejího kluka na oko, aby Ally získala žádaný společenský status „holka na nezávazné randění“. O Brandonovi je totiž známo, že se zásadně neváže do dlouhodobých vztahů.

Jenže oba netuší, že za tenhle kousek by mohli zaplatit svým přátelstvím, které je pro oba cenné.

Zápletka je roztomile pitomoučká – chci říct, kdo by se ve skutečnosti pouštěl do podobných experimentů? V romantických knihách to ale naštěstí celkem dobře funguje. Jo, všichni víme, že to je hloupost, ale strašně dobře se to čte.

Příběh není nic objevného, je to pořád dokola totéž a pořád to stejně baví. Děj je jednoduchý, do značné míry předvídatelný a očekávání dobrého konce absolutní. O úspěchu knihy tak rozhodují spíš postavy, jiskření mezi nimi a styl psaní. A to se tady povedlo.

Postava Ally sice působila trochu hloupě kvůli svým naivním představám a dětinským nápadům. Na druhou stranu byla milá, zábavná a snadno se do ní vciťovalo. Kdybych byla mladší – tedy v patřičném věku čtenářů, pro které je kniha určena – nejspíš by mi její myšlenky a projekt Sex-appeal zase tak hloupé nepřipadaly. Stále je nutno brát v potaz, že je jí kolem šestnácti a na naivitu a chyby v úsudku o klucích má plné právo.

Brandon je tak trochu holkař, jak už to bývá – malinko klišé, ale on se přeci jen trochu liší. Žádnou netahá za nos. Jeho slečny vědí, že se neváže a nechce vážný vztah a on se zaplétá jen s jemu podobnými. Krom toho je to také oblíbený sportovec a dobrá duše. Vůči Ally má značně ochranitelské pocity, aniž by si uvědomoval, z jakých pohnutek vlastně pramení.

Příběh nezpracovává žádné vážné téma nebo společenské tabu. Je prostě o strastech dospívání a nehraje si na nic většího – jedná se čistě o dívčí románek a hlavní téma je ona první láska, kamarádství, hledání sama sebe a takové ty běžné středoškolské záležitosti. Vlastně je mi tím kniha i sympatická. Není přece nutné v oddechovkách nadělit postavám nějaké velké trable, aby byla kniha zajímavá. Připadá mi, že zjištění kým postava je a jaká chce být, je samo o sobě dost velký úkol – vždyť osobnost a místo ve společnosti bude s každým člověkem na dlouho, ne-li na pořád. A střední škola je místem, kde jsou tyto věci na pořadu dne. Někdo se rozhodne předstírat a někdo třeba přijde na to, že jeho osobnost je dobrá právě taková, jaká je.

Co na těchto příbězích pořád baví? Je to přesně to nalézání prvních velkých lásek. Každá z nás si to zažije jen  jednou – jediná láska je ta první. Pak už nezbývá než si to užít prostřednictvím hrdinek v románech.

Pokud máte rádi romantické oddechovky pro mladší, které se odehrávají na střední, je tohle jeden z příjemně čtivých kousků, které klidně doporučím.

O knize:

Autor: Rachel Harrisová
Série: Umění předstírat (1. díl)
Překlad: Světlana Ondroušková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2015
Počet stran: 312

Stánek s polibky

 

Knihu jsem si vybrala, protože je přesně tím skvělým žánrem, který mě baví, když si potřebuju odpočinout a nemám chuť na fantasy. První lásky ve věku okolo sedmnácti bývají takové něžné a milé. No, jenomže to se musí povést hrdinové…

 

Anotace:

Elle a Lee jsou už odjakživa nejlepší kamarádi, skoro dvojčata. Vědí o sobě úplně všechno a jejich přátelství nemůže nic a nikdo ohrozit. Pak se ale Elle zamiluje do Leeova staršího bráchy Noaha, nejhezčího kluka ze školy, ale taky největšího rváče a drsňáka s ne zrovna nejlepší pověstí. A je to oboustranná láska. Neztratí ale Elle kvůli lásce svého nejlepšího kamaráda? A nezlomí jí nakonec Flynn srdce?

Zábavný a svižně napsaný příběh se stal předlohou pro oblíbenou romantickou komedii na Netflixu.

 

…

 

Nejdřív jsem se na knihu fakt těšila a začítala jsem se do ní s nadšením. Vzala jsem si ji hned, jak mi dorazila domů. Ze začátku to bylo i skvělé a to přesně do chvíle, než mezi hlavní dvojkou začal vztah. Tajný vztah. Ale to mi neva. Za určitých okolností je to dokonce i plus. Nakonec musím přiznat, že mi sedl příběh, ale hlavní postavy a jejich chování ani trochu. Bylo to vlastně v mých očích v něčem podobné jako After nebo série Víš, že tě…, jen mužská postava nebyla tak toxická a celkově si ti dva ubližovali míň. Ale k tomu se ještě dostanu…

Nejdřív příběh, protože ten mě bavil. Na začátku knihy jsem se nemohla odtrhnout. Zaujal mě nápad, že s někým vyrůstáte, jste prakticky dvojčata, nejlepší kamarádi… To se mi moc líbilo a kamarádský vztah mezi Leem a Elle byl něco, co se každému nepoštěstí. A teď si představte, že váš nej kámoš má bráchu. Do toho bráchy bylo nejdřív snadné se zamilovat, konec konců byl to idol celé školy. Bez problémů jsem uvěřila, že by to potrefilo každou. Jenže postupem času to tak nějak vyšumělo. Elle už si myslí, že se přes Leeova bráchu dostala, jenže pak přijde ta patálie se školní akcí a stánkem s polibky…

K čemu tam dojde je myslím jasňačka a Elle tak přijde na to, že se přes Noaha ještě ani zdaleka nedostala. A tohle mě lákalo si přečíst. Jak autorka ten vztah uchopí? A jak to změní kamarádský vztah mezi Leem a Ellou?

 

Autorce šlo všechno pěkně od ruky až do chvíle, než začal onen tajný vztah mezi notorickým rváčem a nevinnou holkou. Pak se začaly postavy chovat jako praštěné a příběhu to dost uškodilo.

Teď zpětně to vidím tak, že mužské postavy byly obě dost ploché a nepřesvědčivé. Jejich reakce byly dost přehnané a většina chování neměla žádný podklad v ději. Prostě takové byly a chovaly se tak, protože to autorka potřebovala. Jejich chování se měnilo jako jarní počasí, aby podrželo zápletku. To s Ellou to bylo jinak. S ní si autorka vyhrála daleko víc a i přes to, že mě její chování štvalo, zdálo se mi reálné.

Ella ze začátku působila jako sympatická holka. Do první pusy. Pak ji popadl nejspíš nějaký démon, protože se začala chovat jako splašená koketa. Jako reakci na Noahovo přehnané hlídání a vyžadování určitého chování to sice vypadalo jako dobrá reakce – a vlastně na puberťačku asi i byla. Holka, která doteď byla spíš dítětem, si najednou uvědomila svoji moc a začala si ji užívat. Jenže šla na to pořád dětským způsobem „ty mi přikazuješ, tak já ti na truc…“. Na mě Ella najednou působila jako nezkušená dívenka a zároveň pěkně protřelá mrcha. S tímhle rozporem jsem se tady dost těžko vyrovnávala. Znám postavy, u kterých to sedlo a autor takovou postavu zvládl zpracovat skvěle. Tady byl výsledek spíš rozpačitý a dopadlo to tak, že Ella o moje prvotní sympatie rychle přišla. Musím ovšem uznat, že na konci se zachovala dost rozumně a v případných dalších dílech bych neměla problém jí držet palce. Konec konců hlavní postavu milovat nemusím, stačí mi, když vzbudí nějaké emoce a naváže se mnou nějaký vztah, což se Elle rozhodně podařilo.

Noah byl od začátku prezentovaný jako idol všech dívek na škole. Oká dobře, takové postavy máme všechny rády obzvlášť, když je uloví ta nejméně pravděpodobná holka. Taky byl rváč a potížista. Fajn, takové klišé teda vydržíme. Na konci jsem s překvapením zjistila, že se asi dost dobře učil, zajímavé, škoda, že ke rváči a potížistovy to autorka neprezentovala hned od začátku. Rvaček v ději pár bylo a Noah opravdu nepotřeboval moc, aby vystartoval. Oceňuji, že autorka to tu prezentovala jako problém a ne jako něco sexy a velmi oceňuji, že Ella se tomu nepoddává, neobdivuje to a dává jasně najevo, že takový přístup je pro ni nepřijatelný. To, jakým způsobem to dělá, je věc druhá, ale pořád je nutné brát v úvahu, že je mladá a bez zkušeností a ne dospělá žena.

Potíž u Noaha jsem měla pochopit, odkud se bere jeho přitažlivost pro naprosto každou holku ve škole. Na jeho postavě nic přitažlivého nebylo. Byl hezký a rval se. Toť vše. Možná jedině jeho nedostupnost? Nevím, ale mít pověst sukničkáře aniž by bylo v ději nějak ukázáno, že se tahá s holkama, moc důvěryhodně nepůsobí. Krom Elly v knize s žádnou nic neměl, všechny po něm jen vzdychaly. Jeho nejvýraznějším rysem byla extrémní ochranitelskost, kterou se rozhodl zahrnout Ellu. A když říkám extrémní, myslím tím fakt přehnaná. Posedle Ellu chránil těžko říct před čím – nesměla chodit sama, vadilo mu oblékání, nesměla chodit s jinými, dokonce varoval ostatní kluky, ať se od ní drží dál nebo dostanou na budku. Co to hergot je? Působil tak jako manipulátor, který nakonec za svou vyvolenou zabouchne dveře od sklepa a pověsí zámek.

Netuším, z čeho to šílené ochranitelství Elly pramení. Zlá zkušenost? Láska? Povaha? Bylo to divné, nepříjemné a vůbec to nepřipomínalo cit, jen chuť ovládat ji a mít ji pro sebe takovým tím divným způsobem. Tyhle jeho reakce docela zabíjely romantiku v jejich vztahu, která už tak za moc nestála. Možná to na mladé holky působí jinak, ale doufám, že ne. No… je to třetí příběh, ve kterém je takový kluk, takže asi působí. Naštěstí však autorka na konci ubrala plyn a i Noah začal jaksi z ničeho nic jít do sebe.

Lee, poslední z důležitých postav, byl nejdřív v pohodě kámoš. S Elle vycházeli skvěle, skoro jako sourozenci. Plánovali spolu každou rošťárnu a on byl přesně tím typem nejlepšího kámoše, kterého by každá holka chtěla mít. Možná by se i nabízelo, aby vztah začal mezi nimi, ale ne, vyvoleným byl starší brácha. A v tu chvíli to přišlo. Lee začal z jejich vztahu dost šílet, i když mi nebylo úplně jasné proč. Jo, mohli mu to říct, ale na druhou stranu to těžko byla jejich povinnost. Asi mohl zareagovat trochu naštvaně, ale on vyváděl, jak kdyby ji miloval sám. Nepochopila jsem to. Měl přeci vlastní holku. On místo toho, aby na chvilku dělal zagorku a pak to kousnul, chytil Noahovy ochranitelské manýry a pletl se do věcí, do kterých mu nebylo absolutně nic. Začal se z ničeho nic chovat jako sobecké dítě, které žárlí, že všechna pozornost Elly už není jen jeho.

Zbytek postav byl jen komparz a nijak výrazně mi neutkvěly. U tohoto příběhu to však nevadilo. Existovaly v ději dostatečně na to, aby ho zabydlely a zároveň nezavazely hlavním postavám.

 

Autorka má fakt čtivý styl. Poměrně jednoduchý, možná až moc na můj vkus, ale přístupný a čtivý. To jí vážně upřít nemůžu, takže i když tu teď brblám, knihu jsem slupla jako malinu a bavila mě. Líbil se mi motiv strachu ze ztráty přátelství kvůli lásce, i když se mi zdálo, že to postavy prožívají až přehnaně. Musím každopádně uznat, že ve věku hlavních hrdinů to působilo věrohodně a cílová skupina knihy to nejspíš nezpochybní. Co už by ale zpochybnit mohla, je poněkud rozpačitá chemie mezi hlavními postavami a to od chvíle, kdy se spolu zapletly. Autorka pocity moc předat neumí a její silnou stránkou je spíš vtipná konverzace a přátelské vztahy, než láska. Možná, kdyby své postavy více propracovala do hloubky, bylo by to lepší.

V případě této knihy mi skvělá čtivost na chutě do dalšího dílu nestačí. Osudy hlavní hrdinky by mě asi zajímaly, ale musel by k ní přibýt partner, který by mě zaujal podobně. Noah to bohužel není a Elle sama příběh neutáhne. Každopádně jsem dost nalákaná na seriál, kde prý jsou věci, které mi v knize chyběly nebo nesedly, mnohem lépe podané.

Nemůžu říct, že bych knihu nemohla doporučit. Jak jsem už psala, čtivá rozhodně je a jsem si celkem jistá, že cílovou skupinu by zaujmout mohla. Je to taková lehčí středoškolská romance pro mladší čtenářky. Je psaná poměrně jednoduchým a přístupným stylem takže na oddech jako dělaná.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Stánek s polibky najdete tady.

 

O knize:

Autor:¨Beth Reeklesová

Překlad: Lucie Schürerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 360

Královna šťastných katastrof

 

Já prostě ty knihy, v nichž je v hlavní roli spisovatel, můžu. Zde konkrétně je to spisovatel hororů, velmi úspěšný, doslova obležený fanoušky a taky velmi sympatický. A tento spíše samotářský a introvertní typ dostane do dvojice ženu úplně opačně nastavenou, která se živí organizováním svateb. Oba jsou příhodně nezadaní, takže místo svatby se bude tentokrát organizovat představení nové knihy.

 

Anotace:

Kate Sweetová se proslavila organizací perfektních svatebních obřadů. Teď má ale plnou hlavu jiných věcí – konkrétně toho, že její nejlepší kamarádka ji nějakým způsobem dokázala uvrtat do přípravy křtu nového románu oblíbeného autora hororů. A co teprve, když se s Drakem Matthewsem konečně potká a zjistí, jak je pohledný, přičemž se jí ho povede nechtěně zmrzačit! Její uspořádaný život se rychle mění v noční můru jako z jeho knih.

A samotný Drake? Ten je sice ze slávy a pověsti „krále hrůzy“ zpruzený, ale jinak je to opravdu příjemný společník. Jenže na Kate – neohroženou vládkyni chaosu vyzbrojenou zabijáckými podpatky – ani na sílu jejích půvabů není připraven a jeho tvorbu to vyhodí z kursu směrem, který nikdo nečeká.
Ať už vědomě nebo ne, společně mění pravidla hry.

A vývoj téhle zápletky nejspíš překvapí každého… i je samotné.

 

…

 

Hned na začátku bych ráda řekla, že vývoj této zápletky nepřekvapí vůbec nikoho :D alespoň co se čtenářek podobných knih týká. Ano, dámy, dostaneme přesně to, co od začátku chceme :). Tedy aby bylo jasno, chceme samozřejmě milý příběh, který se dobře čte a má příjemnou romantickou linku. A dopadne dobře! To je podmínka :)

 

Hlavní hrdinkou knihy je organizátorka svateb Kate. Chudera je velkým zklamáním svých rodičů, kteří by rádi, aby pokračovala v rodinné tradici a vystudovala lékařství. Pro Kate je ale její práce posláním a těžko se jí divit. Vždyť zorganizovat někomu dokonalou svatbu, na kterou bude po letech vzpomínat, není nic snadného. A Kate je navíc mistryní dokonalých třešniček na dortu – každé svatbě umí dát ten nejdokonalejší okamžik, perlu v koruně, prostě něco nezapomenutelného. Pro všechnu práci si Kate ani nevšimne, jak je její vlastní milostný a vůbec soukromý život žalostný. Dalo by se říci, že má jen jednu nejlepší přítelkyni – a právě ona ji uvrtá do nejnovějšího projektu. Organizátorka svateb překročí svou komfortní zónu a pokusí se zorganizovat další nezapomenutelnou událost – představení knihy „krále hororů“. (Ne, Stephen King tentokrát ne. Tady má titul někdo jiný.)

Druhou hlavní postavou je onen autorský génius Drake. A za mě si tedy ukradl lví podíl pozornosti, protože byl prostě úžasný. Autorce se podařilo zachytit jeho úžasnost neotravným a uvěřitelným způsobem. Byl dokonalý, ale ne zase až moc, abych tomu nevěřila nebo to působilo jako kýč. Také tak trochu zklamal svoji rodinu výběrem povolání, ale jeho rodina se s tím vyrovnala přeci jen o dost líp, než ta Katina. Rozhodně mi byl svou volbou sympatický. Navíc se mi líbilo sledovat chvíle, kdy pracoval na nové knize nebo o ní přemýšlel. Pravda ono přemýšlení bylo dost spojené s Kate a s tím, jak pokračoval v psaní se i pěkně vyvíjel jejich vzájemný vztah. Kniha tedy vznikala zároveň se vztahem.

 

Jejich první setkání je ukázkovým trapasem a skončí to tím, že ji a její společníky vykáže slavný autor z domu. Kate je ale odhodlaná to napravit. Když přeci jen šťastným řízením osudu dostane druhou šanci a konečně představí autorovi svou představu budoucí události, dopadne to trochu rozpačitě. Kate se ale nikdy nevzdává a Drake je příliš gentleman, než aby ji skutečně vyhodil.  Autorce se podařilo stvořit hrdiny, kteří k sobě i přes svoje rozdílnosti krásně pasují – jak taky jinak – a postupně si k sobě přeci jen najdou cestu. Výhodou je, že knihu vyprávějí oba na střídačku, takže jsem viděla do hlavy jak Kate, tak Drakeovi. Příběh díky tomu ubíhá pěkně a svižně a užila jsem si tak na začátku její perfekcionismus a snahu zachovat profesionalitu za každou cenu i jeho odtažitost a okamžiky tvůrčích nirván. Postupně se díky tomu dalo i sledovat jejich narůstající vzájemnou přitažlivost. Pro mě to bylo lepší, než sledovat příběh jen z jedné hlavy. V tomto případě rozhodně, protože obě postavy byly tak dobré, že by bylo škoda ochudit knihu o jeden z pohledů.

Kniha se drží hodně známého schématu podobných romantických titulů a nikdo snad ani nečeká, že by to u podobných příběhů mohlo být nějak jinak. Super bylo, že tentokrát mi sedla romantika v příběhu skvěle, protože mi ji nekazilo množství lechtivých scén. Vlastně tu byla jen jedna, což je podle mě u podobných lehkých romantik tak akorát. Úplně mě neuchvátil závěrečný rozkol. Nějak mi nesedělo k Drakeově povaze takové… řekněme vychýlení z normy (i když mám pro to pochopení a sama bych asi taky nebyla úplně v klidu). Kdyby to tam nebylo, příběhu by to vůbec neublížilo. Musím ale ocenit humor, který se rodil většinou z nějakých nepředvídatelně šílených okamžiků – šťastných katastrof. Bavilo mě, jak název knihy perfektně odpovídá. Kate je vážně královnou šťastných katastrof. Ať už je sama vyvolává nebo je musí řešit. Kolem ní je prostě pořád živo a ona ten rozruch zvládá s profesionální elegancí. A jako čtenář jsem se tomu mohla zasmát.

Zatím co Kate zvládala svoje organizační katastrofy, u Drakea v mysli bylo klidněji. Líbilo se mi sledovat Drakeovy myšlenky ve chvílích, kdy se vyrovnával s tím, že nápady na nový horor nepřicházejí a místo toho se mu honí v hlavě romantický příběh inspirovaný historií jeho prarodičů… a Múzou, která mu tak nečekaně vplula do života. Kate ho inspirovala naprosto neskutečným způsobem a dokázala ho nakopnout, aby sebral odvahu a svůj romantický příběh opravdu napsal. A to o své inspirativnosti neměla ani tušení. Mohla jsem sledovat i jeho pochopitelné obavy, jestli jeho fanoušci nový příběh přijmou. Přeci jen o něm měli určitou představu. Protože král hororů přeci musí být děsivý podivín a musí bydlet ve strašidelném domě. Tak jak by mohl napsat romantický příběh, že?

Toto se mi ostatně líbilo jako druhé velké téma v knize (hned po lásce nebo možná na stejné úrovni s ní). Autorka si vybrala škatulky. Rozumějte tím to, jak má lidi každý zaškatulkované podle svých představ – autor hororů musí být takový. Organizátorka svateb taková. Ani jedno povolání není dost dobré, protože rodina to má přeci s povoláním odjakživa jinak a děti by měly držet tradici. Autorka dost přesvědčivě zobrazila, jak taková očekávání lidem svazují ruce a kazí jim radost z vlastní práce a tvůrčích okamžiků. Překročit stín očekávání jiných nebývá zrovna jednoduchá věc ani u tak schopných a vyspělých lidí, jakými Kate a Drake jsou.

 

Celkově byla kniha přesně to, co jsem chtěla, když jsem si ji vybrala. Měla jsem svůj příjemný romantický příběh s dobrým koncem. Dostala jsem postavy, které byly zajímavé a sympatické. Mezi nimi vznikal vztah pěkně zvolna, nikam se nespěchalo a nebyly tu žádné přehnaně vášnivé scény. A jako bonus jsem se ještě podívala na místo, kde se mi hodně líbilo, když jsem byla na okamžik v Kanadě a USA.

Já osobně tedy knihu doporučuji stejně naladěným čtenářům. Zklamaní nebudete. Při čtení se budete usmívat a na konci zůstane příjemný pocit.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za královnou šťastných katastrof a knížetem nočních můr vede cesta přímo tudy.

 

O knize:

Autor: Dylan Newtonová

Překlad: Radka Klimičková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 316

Holka přes palubu

 

Knihu jsem si vybrala kvůli letně a romanticky působící obálce – to zaprvé. Druhým pokušením byla anotace. Insta-princezna a námořník, to znělo jako něco, co by mohlo zajímavě jiskřit. Nakonec pro mě kniha dopadla tak napůl. Není vysloveně nač si stěžovat, ale zároveň mi některé věci úplně nesedly.

 

Anotace:

Piper Bellingerová je zhýčkaná osmadvacetiletá dívka, které bohatý otčím poskytne, co si jen zamane. Jenže… když jednou vypije moc šampaňského a party na střeše se tak trochu zvrtne, odstřihne ji od rodinných financí a spolu se sestrou je pošle do zapadákova na druhém konci pobřeží, kde mají vést bar svého zesnulého otce.

Kamkoli se na malém městě vrtne, potkává Brendana, mohutného vousatého námořního kapitána, který je od první chvíle přesvědčený, že Piper tam dlouho nevydrží. Hvězda sociálních sítí, co se ráda baví, a drsný rybář jsou sice naprosté protiklady, ale vře mezi nimi nepopiratelná přitažlivost. A Piper musí svému nevlastnímu otci (a tomu otravnému rybáři taky) dokázat, že se o sebe dokáže postarat. Copak to opravdu může být tak strašné?

 

…

 

Příběh otevírá ukázka Pipeřina párty života. A hned na začátku musím říct, že z toho představování Piper nevyšla zrovna nejlíp. Téměř okamžitě jsem si začala myslet, že s touto hrdinkou se sžiju jen těžko. Něco tak povrchního a hloupého jako ona se vidí málo kdy. Jediné oč se starala, bylo, jak bude všechno působit na společnost, jak bude vypadat na svém instáči a hlavně, aby byla pořád šik a dokonalá a fakt nad věcí. Vlastně jsem úplně souhlasila s jejím ex, který jí na pár prvních stránkách odkopl. Sice jí tedy vyčítal to, co i u něj bylo hlavními vlastnostmi, ale budiž. Tomuto světu a lidem v něm asi nerozumím.

Podstatné je, že právě tento rozchod odstartoval všechno. Piper se rozhodla, že v žádném případě nesmí před světem vypadat jako holka, které se odkopnutí dotklo a uspořádala monumentální rošťárnu. Trochu se to zvrtlo a skončila v policejní cele. Její bohatý otčím se tentokrát rozhodl, že přetekla mez a holčička dostane přes prsty s dokonalou manikúrou.

A tak se Piper ocitla ve vyhnanství. Pěkný kus od zářivého Los Angeles v malé rybářské vesničce, odkud pocházel její otec. Zdědila tam po něm bar a právě do něj byla vypovězena, aby se poučila o tom, co je skutečný život a zkusila se postarat sama o sebe a pro změnu se taky zajímala o jiné věci než hadry, instagram a večírky. Společnost ve vyhnanství jí dělá její sestra a nejdřív to vypadá, že bude jediným člověkem, který v městečku na Piper promluví hezké slovo.

 

Hrdinku tedy máme na venkově a její proměna může začít. To totiž bylo podstatou příběhu stejně, jako nově nalézaná láska. Piper musela najít hlavně samu sebe, svou hodnotu jako člověka. Musela se naučit, že skutečný život se hodně liší od toho instagramového a že bez tatínkových peněz a armády služebnictva to není úplně jednoduché. Na tuto proměnu jí dala autorka pouhé tři měsíce. To mi připadalo dost málo. Piper táhlo na třicet a v tomto věku už se člověk ze zajetých kolejí nedostane tak snadno. Prostě Pipeřina proměna mi přišla dost neuvěřitelná a to i v tom případě, že motivací byla láska (k té se taky ještě dostanu). Je totiž jasné, že to zvládla. Na začátku byla hloupá nána, na konci už skoro normální holka, to všechno za tři měsíce… aha, jasně.

Pojďme se podívat na okolnosti, které proměnu způsobily.

Princezna přijela do rybářské vesničky a našla svůj zámek dost zpustlý. Místní se o bar jejího otce moc nestarali, jen tam chodili pít a správce pil zdaleka nejvíc. Nepořádek, který tam sestry po příjezdu našly, je nicméně neodradil od toho, aby se usadily v bytečku nad barem a začaly ho dávat do pořádku. Ani jedna nikdy neuklízela, nevařila, nestarala se o sebe… Přes to se do toho rázně pustily a zvládly to. Piper se tedy útrapami nedala zlomit snadno. Byla zranitelná, ale zároveň v sobě měla více síly, než tušila.

Druhou okolností byla samozřejmě láska. Hned první den narazila na kapitána rybářské lodi Brendana. Od první chvíle přeskočila jiskra, i když on jí dával najevo spíš znechucení z její oslnivé osobnosti, přitahovala ho stejně. Ze začátku mi to, jak se neměli rádi, přišlo v pohodě, tedy ne neměli rádi. Narazili na sebe dva naprosto rozdílné světy a reakce byla adekvátní. Neměla jsem problém pobrat ani to, že se šíleně přitahují. Podobně zběsilá chemie mezi lidmi může klidně být. Problém pro mě byl najít v tom lásku a romantiku (nicméně je to můj problém, že si to představuju jinak).

Tedy ne že by chybělo postupné narůstání napětí a jiskření přitažlivosti mezi nimi. Na vášni celý jejich vztah stál, jen mi chybělo to hlubší a citové. Necítila jsem to z nich, i když jejich city autorka zdůrazňovala až přehnaně, v tomto jsem jim věřila daleko víc to, že spolu chtějí spát, než že k sobě něco cítí. Rozuměj něco jiného než potřeba tělesných věcí. I to, co pro ni Brendan dělal, se mi zdálo více jako snaha dostat se jí do postele než pokus o vážnější vztah. Nejdřív tedy ne, zdálo se, že je prostě hodný chlap, který chce pomoct, protože tím chce vyrovnat nešťastný začátek. Jenže ten podtext toho, že se s ní sbližuje, aby se s ní vyspal, tam byl víc než ten, že k ní něco cítí – tedy původcem změny názoru na ni byl jiný orgán, než srdce :D. Postupně jsem se snažila najít něco, co ty dva spojovalo kromě sexu a vlastně nevím. Podle mě ten vztah stál jen na sexu, na tom, že ona byla krásná a on dlouho s nikým nespal. Super bylo to, že oba chtěli to samé. Nešlo tedy o nevinnou holčičku, kterou przní náruživý chlap a zasvěcuje ji do neznámého  – bod nahoru. Piper si to uměla taky užít a říct, co chce. Byla princezna, ale rozhodně ne nevinná a nesmělá. Věřila jsem jí to, sedělo to skvěle k její povaze tak, jak byla napsaná.

A jsme teda u toho sexu. Tady byl pro mě kámen úrazu veliký. V romantických knihách jsem spíš příznivcem jemnějšího sbližování a méně názorné erotiky. S autorkou jsme se v tomto nepotkaly. Sex byl zbytečně popisný, bylo ho moc a byl skoro nepříjemně vulgární. Tím se to pro mě celé otočilo z romantického příběhu do červené knihovny v tom stylu, který je teď tak populární. Nemám ráda ani „užvaněný sex“ a že ti dva mleli něco žhavého pořád. Těch penisů, buchtiček a mušliček bylo na mě trochu moc. Fakt jim tu vášeň přeju, ale toto nebylo něco, co jsem od knihy chtěla a kdybych věděla, že to tam bude v takovém množství a jak to bude popsané, asi bych se jí vyhnula.

 

Pryč od toho, co mě neuchvátilo k tomu a honem k tomu, co se mi líbilo.

Jako první to bylo rozhodně prostředí malého rybářského městečka a místní komunity lidí. Muži tu mají hodně nebezpečnou práci a autorka to příběhem šikovně propletla. Styl života hodně ovlivňuje povahy a postoje místních a proto jsem měla pochopení pro Brendanův názor na Piper, který si utvořil, když ji poprvé viděl. K mému překvapení Piper až na pár trapasů zapadla docela dobře. Paní autorka jí dala do povahy rys laskavosti a vstřícnosti. Piper měla ráda lidi a díky její otevřenosti a komunikativnosti se ulámaly hroty rozdílů. Popisy jejího sbližování s místní komunitou byly další věcí, které se mi hodně líbily. Ukázalo se, že je v jádru dobrosrdečná, umí pomoci a není povýšená. Díky tomu moje sympatie k Piper vzrůstaly. Taky jsem díky tomu pochopila, proč se v městečku tak dobře cítí a zvažuje, že by tam zůstala. Objevila tam totiž něco, co při své povaze potřebovala daleko víc, než stovky virtuálních fanoušků. A pak se bohužel do hry dostal ten sex :D Jenže kdo by nestál o chlapa, s kterým to tak skvěle klape v posteli?

Další věcí, kterou hodnotím rozhodně kladně, byla ukázka Pipeřiných nejistot a pochybností o sobě samé, které si přinesla z instagramového života. Autorka zdůraznila ten rozdíl mezí online životem a normálním světem. Vypíchla rozdílnost toho, co je důležité a na čem skutečně v životě záleží. Piper, která byla zajatcem názorů a hodnocení neznámých lidí, jimž byla jako skutečný člověk úplně lhostejná, najednou chápala, co to jsou pravé vztahy mezi lidmi. Co znamená život ve společnosti a na čem opravdu záleží a co člověk potřebuje, aby měl hodnotu jako lidská bytost. Kdyby toto bylo podepřeno něžnou romantikou a ne hlavně tím sexem, bylo by to dokonalé.

 

Co se příběhu týká, musím říci, že nápad propojit dva tak rozdílné světy byl rozhodně dobrý. Četlo se to doslova samo a sledovat Pipeřin život v městečku bylo super. Celkově mi vlastně na knize vadilo jen to, že vztah byl založený hlavně na sexu a popisy sexu samotného. To je ale spíš otázka osobních preferencí čtenáře, takže většině to vadit vůbec nebude. Knihu tedy můžu klidně doporučit čtenářům, kteří nejsou na podobné věci takové citlivky :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Tessa Bailey

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 360

Inferium II - Invaze

 

Druhý díl z prostředí Inferia mi k přečtení nabídl sám autor Roman Bureš. Musím říci, že mi to velmi lichotí, protože je autorem, jehož styl mi skvěle sedí a zatím se mi nestalo, že by mě jeho knihy nebavily. Dokáže mě zaujmout nejen promyšleným příběhem a čtivým stylem, ale i přesahem, který v jeho knihách zatím nikdy nechyběl.

Když mi kniha dorazila domů, trochu mě zaskočilo, jak je buclatá. První díl zdaleka takový tlusťoch nebyl. U pana Bureše jsem ale neměla obavy, že by snad nedokázal naplnit tolik stránek zajímavým dějem. Fakt jsem se těšila, co mě v objemném svazku potká v Satanově infernální říši. A to jsem se mohla těšit i na návštěvu Ráje – tedy spíš Demokratické republiky Eden.

 

Anotace:

Válka proti vzbouřenému lidskému dobytku skončila, lidé jsou zpět v ohradách masokombinátů a život v Inferiu se vrací do starých kolejí. Rónan se po návratu z Pekla snaží zapomenout a opět žít. Jde mu to však ztěžka, neustále myslí na Amálku. Na židovskou holčičku, kterou sice vyrval ze spárů nacistů, ale záhy ji musel zanechat v Inferiu. Přítomnost nevinné duše v Pekle přitom vychyluje rovnováhu, a zatímco démoni po kontaktu s lidskou technologií modernizují, Satan slábne a chřadne. Je třeba znovu otevřít portál do světa lidí a vrátit Amálku domů. Avšak démoni netuší, že na tento okamžik čeká Azrael, vrchní velitel vojsk nebeské Demokratické republiky Eden, který se chystá s pluky andělů vtrhnout do Inferia a vzít si zpět vlast svých předků. Válka démonů s anděly se blíží! Kdo nakonec ovládne Peklo?

 

…

 

Anotace je naprosto výstižná, takže je zbytečné k tomu dlouze něco říkat. I tak to zase bude dlouhý článek. Půjdu rovnou ke svým dojmům. A že jich mám hodně!

Rozhodně je potřeba přečíst si první díl. Bez toho by se čtenář nejen připravil o skvělý zážitek, ale taky by mu ušlo ledacos podstatného. Kniha na první díl navazuje a osudy postav, které se potkaly už v prvním díle, plynule pokračují.

Druhý díl pekelného dobrodružství je pekelně tlustý a já chápu proč. Jestli si totiž autor užíval psaní aspoň z poloviny tak dobře, jako já čtení, musel se skvěle bavit. Fantasie pana Bureše je vyladěná do dobré formy a naštěstí má i odpovídající schopnost všechno řemeslně zpracovat do perfektního celku.  Na každé straně dokáže něčím překvapit nebo pobavit. Kniha je narvaná senzačními nápady, díky kterým mě čtení o pekle baví. To, jak popisuje život démonů v Inferiu, je prostě pecka. Uhranula mě samozřejmá brutalita démonů, která si v ničem nezadá v přístupu lidí ke svému světu. Pro ně to není násilí, ale normální život, tak jako pro nás jiné věci. Život v pekle je tak podobný našemu, až je to trochu děsivé. Autor šikovně zachytil i současné trendy a tak v pekle bují konspirační teorie o dobytku, které se média snaží potlačovat. V knize jsou zahrnuty i nejnovější senzace světové hororové scény - strašně se mi líbil lov v zahradách Satanova paláce, kde si užili i moji oblíbení pejsánci z jistého populárního seriálu.

 

Autor má neodolatelně čtivý styl a na knize odvedl poctivé spisovatelské řemeslo. Dokáže se vyhnout všem druhům vaty, omáčky, vycpávek a zbytečných plků. To, co v jeho knihách zůstává, je čistý děj a fascinující svět, od kterého se hodně špatně odtrhává. Čtenáře si vtáhne úplně přirozeně a příběh se nikde nezadrhne na něčem nezajímavém nebo bezvýznamném. Nenajdete klišé, nenajdete nic, co by už bylo někde jinde. Nenajdete nic, o čem byste si řekli, že to do příběhu nepatří.  Je tu zábavné sledovat nejen zvraty v ději a příběh samotný, ale i úplně obyčejný život v Inferiu i v Edenu.

V pekle začíná po válce s nácky technická revoluce, Satan se rozhodne zbrojit, protože co kdyby náhodou. Rozhodně se z války s dobytkem poučil. A protože nejlepší nemagické zbraně dokážou vymyslet lidi (což v jedničce bohatě dokázali) vytáhne si z háků v masokombinátu některé technicky nadané dobytky a pustí se do inovací. V komunikaci s dobytkem pomáhá holčička Amálka, která je toho času stále nevinnou duší uvězněnou v pekle.

Krom pekla jsem navštívila také domovinu andělů a nestačila jsem mrkat, jaké je nebe, ztvárněné představivostí pana Bureše. Jestli si myslíte, že se andělé chovají k lidem lépe než démoni, tak ano, ale i tak je ta realita ráje v knize poněkud jiná od toho, co by člověk asi čekal. Lidi se tu taky používají jako svým způsobem surovina, jen je nikdo nebaští. Úplně logicky to doplňuje způsob, jak se s lidmi zachází v pekle a princip odměny a trestu. Zaujala mě zdejší forma modernizace. To, jak lidi zde přicházejí k vynálezům, byla paráda. Kéž by to tak fungovalo i tady dole :D Samozřejmě bych se ocitla raději v ráji, ale vize pekla mi přišla jaksi spravedlivější. Krom toho jsem tak nějak víc fandila démonům.

Podstatou příběhu je střet těchto dvou kultur, které obě potřebují lidi, ale každá je využívá trochu jinak. Asi nečekané je, že za agresora jsou tentokrát ti, co by měli být hodní a trávit čas hraním na harfy a (třeba) aranžováním květin, místo přípravy invaze do pekla. Andělé obecně sice o žádné invaze nestojí, jenže pár výjimek se přeci jen najde. V Demokratické republice Eden bují propaganda úplně stejně, jako na Zemi a tak vlastně celá nebeská invaze připomíná cosi nepříjemně současného. I v tom, že Azrael má choutky, má silnou armádu, ale s technologiemi kupředu spíš nepokročil. Azrael je prostě velké okřídlené ego, které se na následky svých činů pro ostatní moc neohlíží. Hlavně tedy ne pro nižší kasty andělů. Není totiž anděl jako anděl.

Dění v Inferiu i Edenu je proloženo i děním na Zemi. Tady se totiž nachází Rónan, který bude ještě pro spoustu okamžiků v knize hodně důležitý.

 

Strašně se mi líbí, jak autor umí využít historické reálie našeho světa a začlenit je do děje. V příběhu najdete každou chvíli něco. Nějaký náznak, pošťouchnutí. Z filmů, ze života, z historie i současnosti. Často je to dost hrozné a autor upozorňuje na některé nepěkné věci. Občas to hraničí trochu i se škodolibostí. Potkala jsem tu některé největší grázly historie a musím říct, že mě hřálo u srdce číst o tom, jak si z nich démoni dělají grilovačku. Výhodou (talentem?) autora je, že tyhle věci včlení do děje pěkně hladce a nenápadně a o to lepší pocit je, jak se postupně v hlavě rozsvěcí, nač vlastně autor naráží a upozorňuje. Líbí se mi, jak mu všechno zapadá do sebe, doplňuje se a realita se prolíná s fantasy světem tak dobře, až se vymyšlená realita stává sama úplně reálnou.

Autorovi se přirovnání k našemu světu povedlo až neskutečně. Ještě lépe, než v prvním dílu. Jak v Edenu, tak v Inferiu. Nejen ve způsobu života, ale hlavně v zobrazení povah. Vychytralí a všehoschopní jedinci se objevují i mezi démony a anděly. I v andělském a démonském světě se najdou tací, kteří skočí na špek všemu, co se jim nakuká a lze s nimi snadno manipulovat nebo je uplatit. Toho využijí všehoschopní na své cestě k moci. Lidem se tak až nepříjemně podobají. Pan Bureš nešvary ukazuje sice nenápadně, ale nelze je ignorovat nebo nepochopit. Díky tomuto zobrazení je velmi zřetelné, že lidstvo umí šikovně využít svou inteligenci k tomu, aby ubližovalo samo sobě a ignorovalo všechno, co se mu zrovna nehodí do plánů. Na uvedených případech lze pozorovat uvažování některých lidí, silnější ubližují slabším a nahoru se drápou ti, kteří využili příležitosti nebo uzavřeli oboustranně výhodnou dohodu. Najdete tu (překvapivě v Edenu) rasismus, politikaření, uplácení, vydírání… Co vás jen napadne. Naštěstí se však najdou i některé pěkné věci a nesobecké, obětavé povahy. Takže čtete i o síle přátelství, cti a obětování se za slabší (překvapivě v Inferiu). Slovo dostanou i malí hrdinové na obou stranách konfliktu, kteří přispějí svou troškou, takže konečný výsledek není zásluha jen těch velkých. Kniha tak není jenom zábavnou fantasy, ale má i dost silný morální podtext. Člověk se při čtení pobaví, ale občas i zastydí nad životním stylem lidstva, které upřednostňuje konzum a osobní prospěch před vším ostatním. Já osobně mám ráda, když se kniha skvěle čte a krom dobrého příběhu mi umí dát ještě i něco, nad čím můžu přemýšlet.

 

Teď k tomu nejdůležitějšímu, co slibuje samotný název druhého dílu. Invaze nebeských armád do pekelného světa není nijak rozsáhlou bojovou operací. Většinu knihy zaberou přípravy, aby pak samotná bitva byla poměrně krátká. Na intenzitě jí to však nijak neubralo. Z nemilosrdné efektivity Satanových legií mrazilo v zádech (pořád mi připomínají 300). Útočníci narazili na odhodlání se bránit, se kterým nepočítali. (Co mi to jenom připomíná?) Proběhl jak střet dvou armád, tak boj na duševní úrovni mezi velmi silnými protivníky. Připomínalo to skoro válku hackerů, kteří bojovali o přístupovou bránu do svého světa. Jeden se chtěl probourat dovnitř, druhý mu v tom bránil ze všech sil. V tomhle boji, ač vážném a důležitém, se našly situace, kdy jsem se smála nahlas. Konečné řešení konfliktu bylo dobře vymyšlené. Pravda, úplně jsem to nečekala, ale neumím si představit lepší.

 

Pochybuje někdo o tom, že tuto knihu doporučím? Těžko. Tohle je příběh, od kterého dostanete úplně všechno a na konci zůstane skvělý pocit z toho, že jste to mohli číst, prožít, pochopit a zamyslet se nad tím.

Nechci nijak šťourat a vypadat nespokojeně, ale fakt by se mi líbilo ještě pokračování. Ač naživo (na mrtvo) bych se do Inferia dostat nechtěla, číst o něm je pecka. Takové světy se špatně opouštějí.

Každopádně si přečtu další knihu autora, ať bude vyprávět o čemkoli. Pan Bureš je autor, který nemůže zklamat. Pokaždé mi dá víc než „jen“ příběh. To je to, co chci od dobré fantasy a co mě baví.

 

Za knihu moc děkuji autorovi. A ještě víc mu děkuji za to, že tento příběh napsal.

Knihu seženete u nakladatelství Epocha zde.

O knize:

Autor: Roman Bureš

Série: Inferium (2. díl)

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2022

Počet stran: 680

 

Další knihy autora na bloGu:

Inferium

Říše

Planeta idiotů

 

Z krve a popela

 

Některé knihy od autorky mám ráda a vím, že umí psát dobře. Není proto nutné vysvětlovat, proč jsem si chtěla přečíst její první fantasy. I když moc dobře vím, že knihy uvedené „podobné jako…“ bývají mnohem častěji průšvih než úspěch (obzvlášť v YA fantasy), stejně jsem do toho šla. Nemůžu říct, že bych litovala, ale stejně tak nemůžu říct, že by mě příběh uhranul. A bohužel nemůžu ani říct, že by to nebyl průšvih.

 

Anotace:

Poppy byla už od narození vyvolena, aby svět přivedla do nové éry, a její život tak nikdy nepatřil jen jí. Na ramenou jí teď leží budoucnost celého království, sama však neví, zda o to vůbec stojí. A když do jejího života vstoupí zlatooký strážce Hawke, který má zajistit její Povznesení, Poppyin osud a povinnost se propletou s jejími touhami a potřebami. Poppy začne zpochybňovat vše, v co kdy věřila – a Hawke ji uvede v pokušení vyzkoušet zakázané…

 

…

 

Kniha byla marketingem přirovnávána k Maasové. S čímž teda musím souhlasit, inspirace byla zřejmá v hodně věcech. Dle mého by bylo lepší, kdyby se autorka neinspirovala zrovna tady, protože maasovský styl a hrdinové (a romanticko-fantasy žánr) jí příliš nesedl „do pera“. Co funguje u SJM skvěle, tady drhlo. Ale aby to nebylo tak jednoduché, měl i tento příběh své originální prvky a okamžiky, které měly potenciál zaujmout. Bohužel mouchy nakonec vyhrály nad příběhem. Ale k tomu se ještě dostanu. Pěkně postupně, pomaloučku…

Tak pomaloučku, jako se táhl začátek příběhu, který mohl být klidně o půlku kratší a vůbec nic by se nestalo. Místo, kde se děj odehrával, jsem poznala opravdu důkladně. Stejně tak život hlavní hrdinky. Polovinu knihy, než se objevil pan Skvělák a začalo se taky něco dít, by šlo pěkně proškrtat. Naštěstí byla kniha natolik čtivá, že se téměř vše dalo odpustit. Jedna věc však ne – opakování informací. Toto spolehlivě dokázalo zabít spoustu pěkných scén, které se utopily v neustálém hrdinčině přemílání stokrát řečeného. Vážně proč tohle? Čtenář přeci není blbec, aby se mu musely informace zopakovat padesátkrát. Nebo podsouvat okatě pod nos, aby je nepřehlédl a pak náhodou, blbec jeden, nepochopil „geniální“ autorský záměr. Toto bohužel nepřestalo ani později. Poppy žvatlala přemíru zbytečných informací pořád dokola, dost často formou otázek a dost často něco vysvětlila a bing ho – hned na následující straně se stalo to, o čem mluvila. Autorka Poppyinými otázkami a vysvětlováním naváděla k dalším událostem a spoilovala sama sebe. A taky neskutečně zpomalovala děj a narušovala tím kecáním některé okamžiky. Nehledě k tomu, že mnoho vysvětlovaček bylo zbytečných a čtenář by pochopil z kontextu, jak věci fungují nebo oč jde. U začínajícího autora bych to pochopila, ale takto…

 

Zajímavý svět v knize rozhodně byl, magie také a fungování společnosti mě zaujalo na první dobrou. Naneštěstí ten zajímavý svět autorka dost ignorovala a stejně tak jeho rozvíjení a přiblížení čtenáři. Jenže když už si stvořím fantasy svět, nemůžu ho ignorovat, protože pak zbude jen romance – tady navíc dost nepovedená. Z většiny okolností tohoto světa zůstala jen spousta otázek a nejsem si jistá, jestli vůbec mají pro děj nějaký význam. Autorka prostě vzala věci, které v jiných fantasy fungují, nakydala to tam a vzniklý slepenec vydává za fantasy svět. No… méně je někdy více, jak se zdá. V logice příběhu bylo děr jak v ementálu. Autorce šlo evidentně jen o romanci a fantasy bylo jako kulisa. Asi to prostě chtěla zkusit kvůli kámošce SJM? Co mi postupně čím dál víc vadilo, byla naprostá průhlednost a šablonovitost zápletky. Když se něco stalo (nebo řeklo), přesně jsem věděla, co bude následovat, kdo se objeví a proč, kdo umře a kdo má jakou motivaci. Všechny zásadní věci se vyzradily dopředu (Poppyiným vysvětlováním) a nemohlo tak dojít na žádné překvapení nebo nečekanou událost.

Zaujaly mě bytosti, které ohrožovaly město a před nimiž bylo nutné se chránit. Způsob boje byl sice přinejmenším podivný a nelogický, ale co už, cílovce to asi bude jedno. Poměrně brzo se dalo odhadnout, jaká, řekněme humanoidní fantastická bytost za tím stojí. Nevadilo mi, že je autorka nazývá jinak, než je zvykem, spíš se mi líbilo, jak je pojala – jo, pořád si na ně potrpím, i když už jsou z módy :). Místy mi to sice připomínalo něco jiného, ale zase tak mi to nevadilo. Autorka přidala pár vlastních věcí a nápadů. Navíc v dnešní době a při mé spotřebě knih, mi v YA něco připomíná skoro všechno. O něco smutnější bylo, že právě ony dost originální prvky autorky občas vyzněly ploše, jako plácnutí do vody a autorka je víc nerozvinula na úkor jiných, ne tak důležitých nebo zajímavých scén a prvků. Skoro se mi zdálo, že držet se jisté červenoknihovní šablony bylo pro autorku lehčí, než uhnout z vyšlapané cesty jinam, i když by to příběhu třeba prospělo.

 

Osobně si myslím, že za tím nepovedeným stály (krom odbytého světa) postavy, které byly vsazeny jako ohrané šablony do světa, který by byl zajímavější s jinými typy hrdinů. Možná méně oslnivými, ale více propracovanými.

Zaujalo mě, že si místní chovají jednu nedotknutelnou Pannu jako husu na porážku, mohla to být skvělá postava, kdyby nebyla plytká jako Poppy. Mnohem víc uvěřitelně by působila skutečně naivní (ne blbá) a bezbranná hýčkaná Panna, než rádoby princezna bojovnice. Nezdálo se mi možné, že by tak veledůležitá osoba, jakou Panna pro místní lidi i celé království byla, by si mohla dovolit dělat to, co Poppy. Naučit se to, co ona a zažít některé okamžiky. Autorka se sice snažila o vysvětlení, která zněla docela logicky, ale stejně si nemyslím, že by to bylo možné a oni svou převzácnou Pannu tak moc nehlídali. Poppy byla směsí duševní jednoduchosti a hrdinství hodně vyspělého člověka, které mi k sobě ani náhodou nepasovalo. Nebyla pro mě uvěřitelnou hrdinkou. Ani takovou, kterou bych si dokázala oblíbit a prožívat s ní její příběh.

Panna Poppy si žila v pohodlí, ale jednalo se spíš o zlatou klec než skutečné příjemný život. Navíc se ukázalo, že pro některé zmetky není zdaleka tak nedotknutelná, jak by měla být. Tento rozpor byl mimochodem dost zajímavým prvkem. Nebezpečí tedy čelila jak zvnějšku, tak zevnitř. Naštěstí měla také dobré přátele, kteří ji na něco z toho připravili a naučili ji jak se bránit. Jak a kdy se jim to mohlo povést, vem čert. Milá Panna Poppy navíc nebyla tak nezkušená, jak by být měla, protože dost často lezla tam, kde neměla co dělat. V jejím případě to navíc nebylo roztomilé lumpačení, ale pěkná blbost. Škoda, že nevěnovala větší pozornost radám svých dobrých přátel a klíďo je svým chováním ohrožovala. Od té doby, co se objevil Skvělák, navíc čím dál častěji myslela jinou částí těla, než hlavou a na konci knihy už ničím jiným. Její největší motivací bylo vyhnout se obřadu (což bych chápala) a konečně si švihnout s Hawkem (což nechápu vůbec).

Ještě hůř než ona na tom byl hlavní Skvělák Hawke. Byl šablonovitý až běda. Měl všechno, co tihle muži mají a až moc. Ano, mělo to nějaký důvod, ale tak nezkušená a nadržená holka jako Poppy by zabrala i na méně přehnaně perfektního samečka. Na mě byl tak skvělácky přepálený, že jsem na něj naopak nezabrala vůbec. Kupodivu pro mě byl zajímavější na konci, kdy autorka nechala vybublat na povrch jeho pravou povahu. Škoda, že jí nedala možnost aspoň trochu proklouznout už dřív. Hned by byl jako postava slibnější, kdyby autorka jemně naznačila, že tu dokonalost jen hraje. Jenže autorka se mnou až téměř do konce chtěla hrát hru na „Ty nevíš kdo to je. Ani náhodou to nemůžeš uhodnout.“ No nevyšlo to. Hawke byl průhledný jak igeliťák – od začátku bylo naprosto jasné, co je zač. Autorčiny opakované necitlivé narážky na jisté věci spolu s Poppyiným opakovaným vysvětlovacím žvaněním totiž vůbec nebyly náznaky, ale prostě vyzrazení děje. Moc nemám ráda, když nepochybuju ani na chvilku, jestli se v nějaké postavě nepletu. Mám z toho pocit, že autorce tento typ hrdiny nesedí a proto ho nenapsala tak dobře a působil jen jako umělá kopie jiných, osvědčených samečků od Maasové (u Maasové je to jinak, ona je miluje a je to znát).

 

Vztah mezi hlavními postavami měl být založený na pomalé romanci, ale nakonec byl dost podivnou záležitostí. Takto si nepředstavuji ani pomalou romanci a vlastně ani žádnou jinou.  Nešlo vůbec o pomalé budování zakázaných citů, jen trvalo dlouho, než došlo na tělesné záležitosti a to jen proto, že neměli tolik příležitostí. Jinak se Panna zase moc nezdráhala a on, na to zdaleka nemusel jít tak pomalu. Jejich sváděcí hra byla dost falešná. Byli celou dobu dál, než autorka dovolila.

Údajně to mezi nimi mělo jiskřit – no… ne tak úplně. Vůbec jim to nespínalo, nehodili se k sobě a jejich city působili strašně uměle. Jiskření je popsané, všechno to mravenčení a svírání žaludku a pohledy. Jen to není moc cítit. Někteří autoři to umí z textu přenést na čtenáře, ale tady se to nedařilo. A postupem času mi došlo, že ani nebude. V důsledku toho mi pak lechtivé scény připadaly divně odtažité a trapné. Dokonce tu byla jedna podobná scéna – hodně podobná ve Dvorech i tady, vlastně téměř přes kopírák, autorka změnila jen prostředí. Až teda na to, že po stránce pocitové naprosté prázdno. No a došlo také na peprné scény, které měly působit eroticky, ale byl to spíš bizár.

Vztah mezi nimi mi ze začátku nevadil, dokud šlo jen o pohledy a seznamování. To ještě celkem klapalo a těšila jsem se, že se třeba postavy vyvinou nějak zajímavě.  Divné to začalo být od prvního polibku, i když ten ještě docela ušel. Říkala jsem si, že jistá rozpačitost může být zaviněná její nezkušeností a jeho opatrností, protože přeci jen překračuje mez. Navíc pokud bych cítila jiskření od ní k němu, ale naopak ne, považovala bych to za skvělý autorský počin, vzhledem k okolnostem. No, nebylo to tak. Ve chvíli, kdy se do děje zapojily techtle mechtle, to šlo do kopru. Něco tak neuvěřitelného jako vášeň mezi těma dvěma po tom, co se o něm dozvěděla pravdu, se jen tak nevidí. Vážně by bylo lepší, kdyby ty orgie na konci chyběly. No, na sex došlo, tak jsem to musela protrpět a pokazilo mi to dojem z knihy. Naprosto! Cokoli fyzického i citového mezi nimi za těch okolností, při kterých to nastalo, vzbuzovalo spíš odpor než cokoli příjemného. Věřila jsem jemu, že je mu to buřt a proč by si vlastně neužil, když může a holka je zblblá a ochotná. Ale nevěřila jsem jí, že ho ještě může chtít. Že i po tom všem je s ním ochotná chrápat a ještě takovým rádoby vášnivým způsobem. Fuj, hernajs toto!

 

Po rozvláčné první části děje se věci pohnuly kupředu. Druhá polovina příběhu začala být konečně trochu akčnější a napínavá. Nepříjemnost postav se většinou utopila v čtivosti a je jen mojí smůlou, že si na ni teď vzpomínám víc, než na věci, co mě bavily. Opakování informací nezmizelo a navíc se k němu přidalo ještě neustálé dumání hlavní hrdinky nad vztahem k Hawkemu a… no, proč to neříct, její příšerná nadrženost. Furt dokola ty samé myšlenky! Z příběhu jsem tak měla pocit, že vycházel jednou za měsíc jako kapitola v časopise a autorka tedy považovala za nutné čtenáři trochu osvěžit paměť. Jasně, že to tak nebylo, ale když jsem četla příběh takto tahem, neustálé opakování otravovalo. Musím se přiznat, že jsem občas nějakou tu Poppyinu dumačku jen přelétla očima, protože jsem o Hawkeových ďolíčcích už nechtěla číst.

Bohužel mi vadila ještě jedna věc, ale to už je opravdu čistě jen můj problém, nikoli vada příběhu. Nesedlo mi úplně jméno hlavní hrdinky a do konce knihy jsem si na něj nezvykla. Poppy mi znělo tak nějak kulatě, naducaně a dětsky. Asi jako milá naivní holka, kterou měla být. Nesedlo to ani k tomu, jaká byla na začátku, ani k rozhoďnožce, která se z ní na konci stala.

 

Napsáno je to velmi čtivě, to se musí nechat. Stránky utekly jako voda a množství zbytečné vaty čtení nijak nebrzdilo. Příběh uměl pohltit a byla jsem zvědavá na každý okamžik, kdy došlo na boj s bytostmi a na skrovné informace o „temné straně síly“. Po dočtení mě bohužel zajímá už jen to, co by se stalo, kdyby rituál Povznesení neproběhl. Potenciál na naprostou pecku tam rozhodně byl. Základní nápad je totiž fajn a přitáhne ke knize čtenáře, o tom žádná. Kdyby autorka ty stokrát přemleté šablony a postavy nahradila svými, originálními a dala si víc práce s psaním světa, byl by ten příběh nejspíš skvělý. Říkám si, jestli by to nebylo zajímavější, kdyby si hrdinové přehodili role. Naivní Panna by byl muž a skvělý strážce žena. To by změnilo spoustu věcí a vyhodilo z kola ven věci, které už jsou opravdu klišé.

Tahle kniha byla mnou hodně očekávaná a nakonec se stala zklamáním. Sice jsem ji přečetla rychle a bez zádrhelů, ovšem jen proto, že jsem nad tím, co čtu, moc nepřemýšlela. Pro mě byla nakonec příběhem sice zábavným, ale odfláklým a plným věcí, které mě více či méně otrávily nebo nebavily a hlavně jsem je už stokrát četla jinde. Zajímavý čtenářský rozpor :) ale ani ty lepší věci celek nezachrání. Za mě by se kniha klidně mohla o dost zkrátit o opakování informací, zbytečné vysvětlování a některé zbytečné scény. Takže ne, do dalších dílů se pouštět nebudu a kniha šla z domu navzdory krásné obálce. Poslední dobou mě příběhy pod fragmentími krásnými obálkami většinou zklamou, zajímavé zjištění. Asi si budu muset dávat víc pozor, než něco koupím.

Příběh je z mého pohledu určen spíš pro čtenářky, které nemají moc načteno a o Maasovou zatím nezakoply (jestli takové ještě jsou). Vůbec nepochybuju, že příběh bude pro spoustu lidí skvělý, záleží jen na tom, jestli mají s čím srovnávat.

Svoje pocity bych shrnula nějak jako: Když ukrutná čtivost nestačí.

 

 O knize

Autor: Jennifer L. Armentrout

Série: Z krve a popela (1. díl)

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 544