Některé knihy od autorky mám ráda a vím, že umí psát dobře. Není proto nutné vysvětlovat, proč jsem si chtěla přečíst její první fantasy. I když moc dobře vím, že knihy uvedené „podobné jako…“ bývají mnohem častěji průšvih než úspěch (obzvlášť v YA fantasy), stejně jsem do toho šla. Nemůžu říct, že bych litovala, ale stejně tak nemůžu říct, že by mě příběh uhranul. A bohužel nemůžu ani říct, že by to nebyl průšvih.
Anotace:
Poppy byla už od
narození vyvolena, aby svět přivedla do nové éry, a její život tak nikdy
nepatřil jen jí. Na ramenou jí teď leží budoucnost celého království, sama však
neví, zda o to vůbec stojí. A když do jejího života vstoupí zlatooký strážce
Hawke, který má zajistit její Povznesení, Poppyin osud a povinnost se propletou s jejími
touhami a potřebami. Poppy začne zpochybňovat vše, v co kdy věřila – a Hawke ji
uvede v pokušení vyzkoušet zakázané…
…
Kniha byla marketingem přirovnávána k Maasové. S čímž teda musím souhlasit, inspirace byla zřejmá v hodně věcech. Dle mého by bylo lepší, kdyby se autorka neinspirovala zrovna tady, protože maasovský styl a hrdinové (a romanticko-fantasy žánr) jí příliš nesedl „do pera“. Co funguje u SJM skvěle, tady drhlo. Ale aby to nebylo tak jednoduché, měl i tento příběh své originální prvky a okamžiky, které měly potenciál zaujmout. Bohužel mouchy nakonec vyhrály nad příběhem. Ale k tomu se ještě dostanu. Pěkně postupně, pomaloučku…
Tak pomaloučku, jako se táhl začátek příběhu, který mohl být klidně o půlku kratší a vůbec nic by se nestalo. Místo, kde se děj odehrával, jsem poznala opravdu důkladně. Stejně tak život hlavní hrdinky. Polovinu knihy, než se objevil pan Skvělák a začalo se taky něco dít, by šlo pěkně proškrtat. Naštěstí byla kniha natolik čtivá, že se téměř vše dalo odpustit. Jedna věc však ne – opakování informací. Toto spolehlivě dokázalo zabít spoustu pěkných scén, které se utopily v neustálém hrdinčině přemílání stokrát řečeného. Vážně proč tohle? Čtenář přeci není blbec, aby se mu musely informace zopakovat padesátkrát. Nebo podsouvat okatě pod nos, aby je nepřehlédl a pak náhodou, blbec jeden, nepochopil „geniální“ autorský záměr. Toto bohužel nepřestalo ani později. Poppy žvatlala přemíru zbytečných informací pořád dokola, dost často formou otázek a dost často něco vysvětlila a bing ho – hned na následující straně se stalo to, o čem mluvila. Autorka Poppyinými otázkami a vysvětlováním naváděla k dalším událostem a spoilovala sama sebe. A taky neskutečně zpomalovala děj a narušovala tím kecáním některé okamžiky. Nehledě k tomu, že mnoho vysvětlovaček bylo zbytečných a čtenář by pochopil z kontextu, jak věci fungují nebo oč jde. U začínajícího autora bych to pochopila, ale takto…
Zajímavý svět v knize rozhodně byl, magie také a fungování společnosti mě zaujalo na první dobrou. Naneštěstí ten zajímavý svět autorka dost ignorovala a stejně tak jeho rozvíjení a přiblížení čtenáři. Jenže když už si stvořím fantasy svět, nemůžu ho ignorovat, protože pak zbude jen romance – tady navíc dost nepovedená. Z většiny okolností tohoto světa zůstala jen spousta otázek a nejsem si jistá, jestli vůbec mají pro děj nějaký význam. Autorka prostě vzala věci, které v jiných fantasy fungují, nakydala to tam a vzniklý slepenec vydává za fantasy svět. No… méně je někdy více, jak se zdá. V logice příběhu bylo děr jak v ementálu. Autorce šlo evidentně jen o romanci a fantasy bylo jako kulisa. Asi to prostě chtěla zkusit kvůli kámošce SJM? Co mi postupně čím dál víc vadilo, byla naprostá průhlednost a šablonovitost zápletky. Když se něco stalo (nebo řeklo), přesně jsem věděla, co bude následovat, kdo se objeví a proč, kdo umře a kdo má jakou motivaci. Všechny zásadní věci se vyzradily dopředu (Poppyiným vysvětlováním) a nemohlo tak dojít na žádné překvapení nebo nečekanou událost.
Zaujaly mě bytosti, které ohrožovaly město a před nimiž bylo nutné se chránit. Způsob boje byl sice přinejmenším podivný a nelogický, ale co už, cílovce to asi bude jedno. Poměrně brzo se dalo odhadnout, jaká, řekněme humanoidní fantastická bytost za tím stojí. Nevadilo mi, že je autorka nazývá jinak, než je zvykem, spíš se mi líbilo, jak je pojala – jo, pořád si na ně potrpím, i když už jsou z módy :). Místy mi to sice připomínalo něco jiného, ale zase tak mi to nevadilo. Autorka přidala pár vlastních věcí a nápadů. Navíc v dnešní době a při mé spotřebě knih, mi v YA něco připomíná skoro všechno. O něco smutnější bylo, že právě ony dost originální prvky autorky občas vyzněly ploše, jako plácnutí do vody a autorka je víc nerozvinula na úkor jiných, ne tak důležitých nebo zajímavých scén a prvků. Skoro se mi zdálo, že držet se jisté červenoknihovní šablony bylo pro autorku lehčí, než uhnout z vyšlapané cesty jinam, i když by to příběhu třeba prospělo.
Osobně si myslím, že za tím nepovedeným stály (krom odbytého světa) postavy, které byly vsazeny jako ohrané šablony do světa, který by byl zajímavější s jinými typy hrdinů. Možná méně oslnivými, ale více propracovanými.
Zaujalo mě, že si místní chovají jednu nedotknutelnou Pannu jako husu na porážku, mohla to být skvělá postava, kdyby nebyla plytká jako Poppy. Mnohem víc uvěřitelně by působila skutečně naivní (ne blbá) a bezbranná hýčkaná Panna, než rádoby princezna bojovnice. Nezdálo se mi možné, že by tak veledůležitá osoba, jakou Panna pro místní lidi i celé království byla, by si mohla dovolit dělat to, co Poppy. Naučit se to, co ona a zažít některé okamžiky. Autorka se sice snažila o vysvětlení, která zněla docela logicky, ale stejně si nemyslím, že by to bylo možné a oni svou převzácnou Pannu tak moc nehlídali. Poppy byla směsí duševní jednoduchosti a hrdinství hodně vyspělého člověka, které mi k sobě ani náhodou nepasovalo. Nebyla pro mě uvěřitelnou hrdinkou. Ani takovou, kterou bych si dokázala oblíbit a prožívat s ní její příběh.
Panna Poppy si žila v pohodlí, ale jednalo se spíš o zlatou klec než skutečné příjemný život. Navíc se ukázalo, že pro některé zmetky není zdaleka tak nedotknutelná, jak by měla být. Tento rozpor byl mimochodem dost zajímavým prvkem. Nebezpečí tedy čelila jak zvnějšku, tak zevnitř. Naštěstí měla také dobré přátele, kteří ji na něco z toho připravili a naučili ji jak se bránit. Jak a kdy se jim to mohlo povést, vem čert. Milá Panna Poppy navíc nebyla tak nezkušená, jak by být měla, protože dost často lezla tam, kde neměla co dělat. V jejím případě to navíc nebylo roztomilé lumpačení, ale pěkná blbost. Škoda, že nevěnovala větší pozornost radám svých dobrých přátel a klíďo je svým chováním ohrožovala. Od té doby, co se objevil Skvělák, navíc čím dál častěji myslela jinou částí těla, než hlavou a na konci knihy už ničím jiným. Její největší motivací bylo vyhnout se obřadu (což bych chápala) a konečně si švihnout s Hawkem (což nechápu vůbec).
Ještě hůř než ona na tom byl hlavní Skvělák Hawke. Byl šablonovitý až běda. Měl všechno, co tihle muži mají a až moc. Ano, mělo to nějaký důvod, ale tak nezkušená a nadržená holka jako Poppy by zabrala i na méně přehnaně perfektního samečka. Na mě byl tak skvělácky přepálený, že jsem na něj naopak nezabrala vůbec. Kupodivu pro mě byl zajímavější na konci, kdy autorka nechala vybublat na povrch jeho pravou povahu. Škoda, že jí nedala možnost aspoň trochu proklouznout už dřív. Hned by byl jako postava slibnější, kdyby autorka jemně naznačila, že tu dokonalost jen hraje. Jenže autorka se mnou až téměř do konce chtěla hrát hru na „Ty nevíš kdo to je. Ani náhodou to nemůžeš uhodnout.“ No nevyšlo to. Hawke byl průhledný jak igeliťák – od začátku bylo naprosto jasné, co je zač. Autorčiny opakované necitlivé narážky na jisté věci spolu s Poppyiným opakovaným vysvětlovacím žvaněním totiž vůbec nebyly náznaky, ale prostě vyzrazení děje. Moc nemám ráda, když nepochybuju ani na chvilku, jestli se v nějaké postavě nepletu. Mám z toho pocit, že autorce tento typ hrdiny nesedí a proto ho nenapsala tak dobře a působil jen jako umělá kopie jiných, osvědčených samečků od Maasové (u Maasové je to jinak, ona je miluje a je to znát).
Vztah mezi hlavními postavami měl být založený na pomalé romanci, ale nakonec byl dost podivnou záležitostí. Takto si nepředstavuji ani pomalou romanci a vlastně ani žádnou jinou. Nešlo vůbec o pomalé budování zakázaných citů, jen trvalo dlouho, než došlo na tělesné záležitosti a to jen proto, že neměli tolik příležitostí. Jinak se Panna zase moc nezdráhala a on, na to zdaleka nemusel jít tak pomalu. Jejich sváděcí hra byla dost falešná. Byli celou dobu dál, než autorka dovolila.
Údajně to mezi nimi mělo jiskřit – no… ne tak úplně. Vůbec jim to nespínalo, nehodili se k sobě a jejich city působili strašně uměle. Jiskření je popsané, všechno to mravenčení a svírání žaludku a pohledy. Jen to není moc cítit. Někteří autoři to umí z textu přenést na čtenáře, ale tady se to nedařilo. A postupem času mi došlo, že ani nebude. V důsledku toho mi pak lechtivé scény připadaly divně odtažité a trapné. Dokonce tu byla jedna podobná scéna – hodně podobná ve Dvorech i tady, vlastně téměř přes kopírák, autorka změnila jen prostředí. Až teda na to, že po stránce pocitové naprosté prázdno. No a došlo také na peprné scény, které měly působit eroticky, ale byl to spíš bizár.
Vztah mezi nimi mi ze začátku nevadil, dokud šlo jen o pohledy a seznamování. To ještě celkem klapalo a těšila jsem se, že se třeba postavy vyvinou nějak zajímavě. Divné to začalo být od prvního polibku, i když ten ještě docela ušel. Říkala jsem si, že jistá rozpačitost může být zaviněná její nezkušeností a jeho opatrností, protože přeci jen překračuje mez. Navíc pokud bych cítila jiskření od ní k němu, ale naopak ne, považovala bych to za skvělý autorský počin, vzhledem k okolnostem. No, nebylo to tak. Ve chvíli, kdy se do děje zapojily techtle mechtle, to šlo do kopru. Něco tak neuvěřitelného jako vášeň mezi těma dvěma po tom, co se o něm dozvěděla pravdu, se jen tak nevidí. Vážně by bylo lepší, kdyby ty orgie na konci chyběly. No, na sex došlo, tak jsem to musela protrpět a pokazilo mi to dojem z knihy. Naprosto! Cokoli fyzického i citového mezi nimi za těch okolností, při kterých to nastalo, vzbuzovalo spíš odpor než cokoli příjemného. Věřila jsem jemu, že je mu to buřt a proč by si vlastně neužil, když může a holka je zblblá a ochotná. Ale nevěřila jsem jí, že ho ještě může chtít. Že i po tom všem je s ním ochotná chrápat a ještě takovým rádoby vášnivým způsobem. Fuj, hernajs toto!
Po rozvláčné první části děje se věci pohnuly kupředu. Druhá polovina příběhu začala být konečně trochu akčnější a napínavá. Nepříjemnost postav se většinou utopila v čtivosti a je jen mojí smůlou, že si na ni teď vzpomínám víc, než na věci, co mě bavily. Opakování informací nezmizelo a navíc se k němu přidalo ještě neustálé dumání hlavní hrdinky nad vztahem k Hawkemu a… no, proč to neříct, její příšerná nadrženost. Furt dokola ty samé myšlenky! Z příběhu jsem tak měla pocit, že vycházel jednou za měsíc jako kapitola v časopise a autorka tedy považovala za nutné čtenáři trochu osvěžit paměť. Jasně, že to tak nebylo, ale když jsem četla příběh takto tahem, neustálé opakování otravovalo. Musím se přiznat, že jsem občas nějakou tu Poppyinu dumačku jen přelétla očima, protože jsem o Hawkeových ďolíčcích už nechtěla číst.
Bohužel mi vadila ještě jedna věc, ale to už je opravdu čistě jen můj problém, nikoli vada příběhu. Nesedlo mi úplně jméno hlavní hrdinky a do konce knihy jsem si na něj nezvykla. Poppy mi znělo tak nějak kulatě, naducaně a dětsky. Asi jako milá naivní holka, kterou měla být. Nesedlo to ani k tomu, jaká byla na začátku, ani k rozhoďnožce, která se z ní na konci stala.
Napsáno je to velmi čtivě, to se musí nechat. Stránky utekly jako voda a množství zbytečné vaty čtení nijak nebrzdilo. Příběh uměl pohltit a byla jsem zvědavá na každý okamžik, kdy došlo na boj s bytostmi a na skrovné informace o „temné straně síly“. Po dočtení mě bohužel zajímá už jen to, co by se stalo, kdyby rituál Povznesení neproběhl. Potenciál na naprostou pecku tam rozhodně byl. Základní nápad je totiž fajn a přitáhne ke knize čtenáře, o tom žádná. Kdyby autorka ty stokrát přemleté šablony a postavy nahradila svými, originálními a dala si víc práce s psaním světa, byl by ten příběh nejspíš skvělý. Říkám si, jestli by to nebylo zajímavější, kdyby si hrdinové přehodili role. Naivní Panna by byl muž a skvělý strážce žena. To by změnilo spoustu věcí a vyhodilo z kola ven věci, které už jsou opravdu klišé.
Tahle kniha byla mnou hodně očekávaná a nakonec se stala zklamáním. Sice jsem ji přečetla rychle a bez zádrhelů, ovšem jen proto, že jsem nad tím, co čtu, moc nepřemýšlela. Pro mě byla nakonec příběhem sice zábavným, ale odfláklým a plným věcí, které mě více či méně otrávily nebo nebavily a hlavně jsem je už stokrát četla jinde. Zajímavý čtenářský rozpor :) ale ani ty lepší věci celek nezachrání. Za mě by se kniha klidně mohla o dost zkrátit o opakování informací, zbytečné vysvětlování a některé zbytečné scény. Takže ne, do dalších dílů se pouštět nebudu a kniha šla z domu navzdory krásné obálce. Poslední dobou mě příběhy pod fragmentími krásnými obálkami většinou zklamou, zajímavé zjištění. Asi si budu muset dávat víc pozor, než něco koupím.
Příběh je z mého pohledu určen spíš pro čtenářky, které nemají moc načteno a o Maasovou zatím nezakoply (jestli takové ještě jsou). Vůbec nepochybuju, že příběh bude pro spoustu lidí skvělý, záleží jen na tom, jestli mají s čím srovnávat.
Svoje pocity bych shrnula nějak jako: Když ukrutná čtivost nestačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat