Kmotry

 

Čtyři ženy, druhá světová válka, newyorské podsvětí a rodinný podnik, který je třeba řídit…

Kmotry pro mě byly lákavé z toho důvodu, že slibovaly nahlédnutí na ryze mužský obor „podnikání“ ženskýma očima. Připadalo mi to zajímavé, protože nic podobného jsem zatím nečetla. Příběh je navíc umístěn do mého oblíbeného města a doby, která byla zajímavá sama o sobě.

 

Anotace:

Dosud žily ve stínu svých mužů. Teď budou určovat pravidla.

Filomena je bystrá a vynalézavá Italka s nelehkým dětstvím, která se v čase druhé světové války přijíždí provdat za Maria, benjamínka rodiny. Amie, krásná a snivá Francouzka ze státu New York, se zamiluje do nejstaršího z bratrů Johnnyho a s jeho pomocí unikne hrubiánskému manželovi. Lucy, nezdolná irská zdravotní sestra, odejde z přísně vedené svobodárny a provdá se za Frankieho, živočišného prostředního syna. A jediná dcera v rodině, oslňující Petrina, absolvovala s vyznamenáním Barnard College i přes prožité trauma, které málem způsobilo rodinný skandál.

Všechny čtyři ženy se vzájemně staly kmotrami svých dětí a našly naději a útočiště v prosperující rodině svých manželů a v jejich přepychovém domově. Užívaly si newyorského života s jeho vybraným stolováním, bohatě zásobenými obchodními domy a rafinovanými nočními kluby.

Ale tajnosti z jejich minulosti vyplouvají na povrch a vedou k nečekaným důsledkům a zradám, které hrozí odhalením jejich důmyslných plánů. A když jejich manžele odvedou válečné či jiné povinnosti od domácího krbu, kmotry se musejí samy potýkat s gangstery, jako jsou Frank Costello a Lucky Luciano, kteří ovládají newyorské ulice.

Kmotry odmítají přistoupit na pravidla světa mužů a povznesou se nad vzájemné rozdíly a třenice, aby mohly společně ochraňovat své milované a našly vlastní cestu k úspěchu, lásce, odpuštění a budoucnosti, o níž vždy snily.

 

…

Kniha začíná v roce 1980ve chvíli, kdy Nicole, mladá dívka z dobré rodiny, přichází za svojí kmotrou, protože cítí v rodině nějaké tajemství, o němž matka nechce mluvit. Nicole chce mít jistotu, že tajemství z minulosti nemůže ohrozit ji a jejího manžela advokáta, který právě může postoupit v kariéře a dostat se do politiky. Pochopitelně si ho budou prověřovat tajné složky a Nicole má tušení, že minulost rodiny není čistá jako lilie. Kmotra se uvolí s tajemstvím svěřit a začne vypravovat:

V jejích vzpomínkách se příběh dostane do třicátých let - předválečného období a sleduje osudy čtyř nejdůležitějších žen v rodině.

Hned na začátku autorka představuje své hlavní ženské hrdinky v samostatných kapitolách. Dozvěděla jsem se, jaké bylo jejich dětství, mládí a jak se přihodilo, že se tři z nich provdaly do rodiny italských přistěhovalců, kteří měli tak trochu něco společného s mafií.

Holky měly osudy dost různé a dá se říci, že díky tomu, co prožily, udělaly nebo co se jim prostě přihodilo, se dokázaly začlenit do rodiny, kde odvaha, neústupnost a hrdost byly sakra potřebné vlastnosti. Všechny měly také dost odhodlání a oddanosti rodině a byly ochotné bojovat za své děti způsobem, který se tenkrát u žen nenosil.

Filomena – chudá dívka z malé italské dědiny, která neměla dětství, o které by někdo stál. Měla ale štěstí v neštěstí a podařilo se jí dostat do Ameriky. Jistá rodina bohatých a vlivných Italů jí zaplatila cestu a přivezla si ji jako nevěstu pro nejmladšího syna Maria.

Amie – nesebevědomá dcera hostinského, která si vzala hloupého a násilnického muže. Díky němu se však seznámila s Johnym, svým druhým manželem.

Lucy – zdravotní sestra, jejíž život také nestál za mnoho, dokud nepotkala Frankieho, který si ji vzal i přes to, že už měla dítě.

Petrina – jediná z nich se v rodině už narodila a stala se švagrovou tří předchozích slečen. Netrpěla nikdy nouzí, ale v mládí to také neměla lehké.

Tyhle čtyři dámy, matky a manželky, se budou muset spojit, aby v těžkých časech za druhé světové války udržely rodinný podnik v chodu a chránili finanční zájmy pro své děti. Člověk by si řekl, že je mafiánské podsvětí nikdy nebude brát vážně, protože jsou ženy. Tyhle si ale dokážou jít za svým. Jejich motorem není ani tak touha po moci a zisku, ale spíš potřeba zabezpečit rodinu finančně a zajistit jim bezpečí před zaplétáním se s mafií. Pro svoje děti totiž chtějí úplně jiné životy, než jaké by měly, kdyby rodina pokračovala dál a hlouběji do sfér vlivu podsvětí.

 

V jedné věci jsem se opravdu nespletla, pohled na tento svět ženskýma očima byl skutečně jiný, než když jsem četla třeba Kmotra. Už jen proto, že ženský svět je prostě jiný. Holky se moc nezapojovaly do žádných divokých obchodů s drogami, nemanipulovaly politikou, ani se nezabývaly ničím vyloženě kriminálním. S tím je potřeba počítat. V knize nejsou divoké honičky v autech, přestřelky mezi drsnými bossy a potoky krve. Sem tam sice dojde na nějaké krvavé vyřizování účtů, ale dámy nepatří mezi rodiny vysoko v hierarchii mafie. Není potřeba mít však obavy, že by se kniha do problematiky nenořila dost. Když žijete v New Yorku v té době, jste italská rodina přistěhovalců a úspěšně podnikáte v půjčkách, hazardních hrách a podobných věcech, jednání s mafií, úplatkům a další podsvětní špíně se prostě nedá vyhnout.

Kniha je hlavně ženským románem, ukazujícím životní osudy čtyř různých žen. Mafiánské prostředí je vlastně spíš jen rámec, který je jednak dost atraktivní a jednak motivuje hrdinky k trochu jiným řešením životních situací. V zásadě ale řeší podobné věci, jako jiné ženy. Hledají své místo ve světě a v rodině, prožívají manželský život, jsou matkami… A do toho využijí příležitosti v nepřítomnosti svých manželů otočit směřování rodiny dál od kriminální minulosti.

Příběh se mi líbil a skvěle se četl. I když kniha byla poměrně dlouhá, neměla jsem pocit, že bych se topila v nějaké zbytečné omáčce. Autorka píše poměrně jednoduše, bez nějakých příkras, což by mě možná jindy mrzelo, ale tady to nevadí. Doba a prostředí jsou atraktivní sami o sobě a není potřeba jejich přitažlivost nijak zveličovat. Autorka se soustřeďuje hlavně na své hlavní hrdinky, jejich muže, děti a rodinný život. Nevynechá však ani to, co na knize láká – mafiány. Jsou tu, intrikují, obchodují, vydírají a vraždí. A všechno tohle se rodiny a hrdinek přímo dotkne.

Osobně si říkám, že se hrdinkám zdánlivě dařilo dosáhnout svého až moc snadno, ale nebylo to úplně tak. Zkusily si svoje, jen autorka to zlé nezdůrazňovala zase až tak moc. Nevyžívá se v brutalitě a potocích krve, i když násilná smrt se rodině taky úplně nevyhne a některé scény jsou kruté i bez přílišného zveličování. Líbilo se mi i to, že se autorka nepouštěla do nějakých žhavých erotických scén, jak je tomu v poslední době zvykem. Tahle kniha si drží dobovou úroveň a styl vyprávění tomu odpovídá.

 

Jako „gangsterku“ pro ženy mohu knihu klidně doporučit. Pokud jste čtenářka, které se líbí zajímavé osudy a hrdinky, které nejsou od nátury silné, ale život je donutil, aby se silnými staly, nejspíš vám kniha sedne do vkusu.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete podívat do New Yorku předválečných a válečných let, najdete knihu zde.

Další knihy autorky na bloGu:

Vařila jsem pro Picassa

 

O knize:

Autor: Camille Aubray

Překlad: Věra Kotábová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 436

 

 

NaNoWriMo 2021

 

…čtvrté kolo…

Tentokrát s chorobou a novou prací, ale nějakým zázrakem opět úspěšně.

 

Letošní NaNo se zdálo už od počátku stát na dost šikmé ploše. Prvního listopadu jsem totiž měla nastoupit do nové práce a nevěděla jsem, jak moc mě zaučování bude drtit a kolik chuti bude ještě i na psaní po odpoledních. Všichni víme, že psaní si holt taky bere svoje a s vyždímanou hlavou jak rohovej barák toho moc nenapíše asi nikdo.

Nakonec jsem se rozhodla (asi tak v půlce října) do letošního NaNo hodit vidle – a překvapivě to nebylo vůbec snadné rozhodnutí, protože nový příběh a hrdinové se mi už motali v hlavě a fakt se jim nelíbilo, že se na ně nedostane. Rozhodla jsem se, že zkusím raději nejdříve dopsat (některý) ten starý a provést první čtení a opravy, abych vše dotáhla a mohla předat prvním testovačům. Jinak by se mi totiž mohlo zase stát, že budu mít další nedokončený a touhle cestou se mi nezdá praktické dlouhodobě jít.

 

Postřeh: Nikdy neříkej nikdy.

Rada pro NaNoWriMisty: Nevzdávejte dopředu. Pokud máte příběh, dejte mu šanci. I kdyby vám do plánů nezapadal. Hodit do toho vidle se dá vždycky později.

 

Jenže protože jsem to já, nakonec mi to nedalo.

Nový nápad a tak…

Ještě jeden nový nápad…

Jeden sakra lepší než druhej!

A mezi těma dvěma nápadama jsem si jaksi neuměla vybrat. Takže jsem připadla na šílenou sebezničující myšlenku. Budu psát oba! To totiž dává jasný smysl – nová práce, míň času, napíšem dva. Proč ne. Geniální logika. Budu prostě dávat přednost tomu, který zrovna líp půjde přes pysky. Tedy z klávesnice. Nepřekvapivě se nakonec prosadil jen jeden z nich. Fakt nejsem nadčlověk, abych v listopadovým fofru táhla dva zároveň. Dobrý vědět. Příští rok podobně sebevědomé nápady vypustím rovnou.

Aby těch komplikací nebylo málo, na konci října mě posedl koviďák. Přesně poslední den, takže první týden NaNo jsem zahájila spaním – ne to není překlep, fakt je to spaní, ne psaní. Od začátku jsem teda nabrala týdenní skluz. To už nedávalo téměř žádnou naději na to dopsat cokoli.

Naštěstí druhý týden se koviďák zřejmě rozhodl, že spavá nemoc je nuda a procvičíme si zase chrchlání a smrkání. U toho už se celkem psát dalo. Naskočila jsem teda do rozjetýho vlaku listopadové psací zábavy s tím, že to sice nedám, ale aspoň položím základy a pak to doklepnu jindy.

 

Postřeh 2: Ha, háááá. Nikdy neříkej nikdy. Ale fakt nikdy.

Rada pro NaNoWriMisty: Nepřemýšlejte nad tím, jestli to dáte nebo ne a co vám v tom brání nebo nebrání. Je to zbytečné stresování a blokování myšlenek. Ve finále to bude stejně jedno. Prostě pište tak, jak vás to pustí.

Od začátku mě překvapilo, že zrod nového příběhu tentokrát dost bolel. Dost často se mi ani nechtělo začínat, když mi bylo blbě, ale nějak se to pokaždé podařilo přerazit, stačilo pár prvních vět. Pak už mě zaplavila známá fascinace tím, co mi to, hergot, zase pod rukama vzniká. Tušila jsem jen hodně rámcově, co se musí stát, aby to sedlo do celku. Jako každý rok. Naslepo se mi prostě pracuje nejlíp. I když jsem měla připravenou nějakou osnovu podle návrhu z kurzu tvůrčího psaní, utekla jsem z ní už po první straně :D Příběh prostě vyžadoval něco jiného, než jsem plánovala před tím, než mi skutečně pohltil myšlenky. Jako každý předchozí rok mě překvapilo, kam se příběh táhne, jak se postavy mění a jak se všechno krásně propojuje s jinými příběhy v sérii. (Dáma bude potřebovat v některých detailech trochu doplnit a poupravit :))

Dokud jsem hnila doma v izolaci, šlo to parádně a naskakovaly tisíce. Horší to bylo, když jsem začala makat. Od osmnáctýho pěkně všední dny v kanclu. A když jsem dolezla domů, byla chuť na kde co, jen ne na další sezení za kompem, další ždímání vyčerpanýho mozku a psaní. Letos jsem nátlak na množství slov snášela fakt nějak hůř, než předchozí roky. Naučila jsem se díky tomu dobrý trik pro chvíle, když se mi „nechce“ začít:

TIP: Zapálím si čajovou svíčku s tím, že budu psát jen tak dlouho, než dohoří – mám ty dvouhodinový z IKEA. A nějak mi to pomáhalo začít, když jsem měla časomíru. Kupodivu to vždycky tak nějak vyjde. Protože když už člověk nasadí tempo, jede víc, než by čekal. Vím, že někteří používají trik: dám jen 200 slov. V podstatě to asi funguje stejně, jenže když začnu sledovat přibývající slova, ruší mně to psací lajnu a je z toho jen utrpení, ve kterém honím množství.

Rada pro NaNoWriMisty: Obecně je lepší se do tohohle počítacího stavu nedostat. Nepočítejte to, kašlete na počty. Je tu jen příběh, na ten myslete a začněte psát cokoli. Buďto to bude hodně slov nebo nebude (bude, vždycky bude).

 

No, zkrátíme to. Letošní NaNo bylo zase úspěšné, ani nevím jak, ale prostě to šlo. K 50 klacků jsem se sice doplazila až 28.11., ale vzhledem k pozdnímu začátku to považuju za čupr výkon.

Výsledek je ten, že mám na dopsání tři příběhy z prostředí Gambitu. Jeden nápad ve stavu před prvním psacím záchvatem, jednu věc slibně rozdělanou a jednu předělávku pohádky, která mě hodně láká. Příští rok se chci věnovat psaní fakt hodně. Jsem na sebe zvědavá :D

A taky jsem zvědavá, jestli nedám NaNo-pauzu. Letos to vážně dřelo a pokud vydržím psát pravidelně celý rok, možná nebude v listopadu takový tlak potřeba. No, uvidím. Další listopad je až za rok…

První pravidlo: nezamilovat se

 

Co jsem od knihy očekávala, když jsem si o ni psala? V první řadě příjemnou romantiku ve stylu od nepřátelství k lásce. Pak možná trochu zábavy, vtipné dialogy a tak. Prostě odpočinek. A co jsem dostala? Tak to teda bylo překvapení, protože ta kniha je prostě skvělá!

 

Anotace:

Nick je okouzlující zloděj a mazaný znalec umění. Je vždy přesný, nepřipouští si city a nikdy neselže. Když ho kontaktuje jeden z nejslavnějších sběratelů umění na světě, aby získal tajný Casanovův deník, je odhodlán provést další mistrovskou loupež.

Tentokrát však nebude sám.

Po jeho boku má stát Silvye, rozená podvodnice, která ovládá devět jazyků a proslula improvizací a hbitýma rukama.

Jenže ti dva se nemohou vystát.

 

…

 

Vítejte ve světě podfukářů, zlodějíčků, prostě profesionálních šejdířů!

Dva takoví se jednoho dne potkají v letadle a ona neodolá a vezme si od něj něco „na památku“. To si on pochopitelně nemůže nechat líbit a najde si ji později, aby zase sebral něco on jí. Tahle situace nastartuje sérii drobných profesionálních naschválečků a vzájemné antipatie obou hrdinů a nechuť spolu být v jedné místnosti. Jenže ouha! Jejich další kšeft, který oba nutně potřebují, vyžaduje vzájemnou spolupráci. Takže je jasné, že cesta za novým lupem bude stát za to. A nejen proto, že se honí za legendou. Jejich zákazník, sběratel umění, po nich totiž chce, aby pro něj našli a získali Casanovův deník.

A kdo jsou oni?

Sylvie je zlodějka vytrénovaná vlastní matkou. Je tak trochu neřízená střela a i když si umí věci naplánovat, dost často a ráda různě improvizuje. Je zatraceně sexy a neváhá to použít při práci. Umí si s vášní užít všechno, od nakupování, přes sladkosti a jiné radosti života. Sylvie prostě plane energií.

Nick, je absolutní profesionál. Pracuje s perfektním plánem, dokonalou metodičností a nic nenechává náhodě. Po světě se pohybuje v elegantním obleku a s vystupováním dokonalého gentlemana. Jinak je taky naprostý ledovec – city a emoce do práce nepatří. Právě proto nikdy neselže a nemá to v úmyslu ani tentokrát.

 

Pokud bych mohla na této knize vyzdvihnout jen jednu jedinou věc, řekla bych, že jsem se prostě skvěle bavila. A nemám teď na mysli jen škodolibou radost, když si ti dva vyváděli kdejaký naschvál a pořád se snažili vyběhnout jeden s druhým. Na téhle knize mě prostě bavilo naprosto všechno.

Začnu s těmi dvěma. Oba dva hrdinové měli vážně charisma a skvěle vytvořené osobnosti tak, aby tvořili perfektní protiklady. Zároveň, někde v nejhlubším jádru osobností si byli podobní. Toto způsobilo, že jejich prvotní nevraživá soutěživost a pozdější city byly perfektně uvěřitelné. Paní autorka si dala dost času na to, abych je poznala každého zvlášť a potom později, když na sebe konečně narazili, neuspěchala a nepřehnala jejich soupeření. Zároveň s jejich profesionální řevnivostí jim vypracovala přesvědčivou vzájemnou přitažlivost od prvních okamžiků.

Mezi hlavními postavami to jiskřilo jako blázen a kdykoli se někde ocitli spolu, tak to bylo prostě super zábavné špičkování a ani ne tak nepřátelství jako spíš naschvály a poměřování kdo z koho. Tedy hlavně kdo je lepší zloděj, větší chytrák a lepší profesionál. A pochopitelně také o to, kdo bude mít ve společné akci hlavní slovo. Ti dva dokonce soutěžili i v tom, kdo první zblbne tomu druhému hlavu – protože ten, kdo první podlehne citům, je zranitelnější a vyhraje ten druhý.

Od začátku bylo jasné, že ti dva to spolu nakonec dají dohromady. Pořád se ale ve hře ocitala otázka osobních ambicí a nepěkně narostlých zásad, kterými se oba řídili. Takže ten úplně dokonalý dobrý konec nebyl jistý.

 

Svoje dobře udělané postavy s přesvědčivými osobnostmi nechala autorka zaplout do atraktivního prostředí černého trhu s uměním a přidala k tomu napínavý a místy dost akční příběh, v němž kromě velkých peněz a podobně velkých plánů a podrazů je ještě velká láska, život na vysoké noze a neméně velké nebezpečí.

Detektivní zápletka se také podařila. Oba pátrají po deníku Casanovy, o němž si ani nejsou jistí, že existuje. Mají ale jisté nápovědy, kde by mohli začít a tak vyrazí po stopě. Naneštěstí po ní nejdou sami a ti, kteří deník chtějí také, se neštítí ničeho. Cesta lemovaná záhadami a podivnými, podezřele se chovajícími lidmi je zavede až do Benátek. Měla jsem z toho takový skoro bondovský pocit – protože on byl inteligentní sexy ledovec s elegancí anglického gentlemana a ona byla sexy princezna a zároveň taky pořádně tajemná potvora. Kolem nich se umíralo, někdo jim šel po krku, procestovali u toho kus světa, řešili záhadu, pídili se po stopách, hledali souvislosti a snažili se neumřít a nezamilovat se. Někomu by se možná nebezpečí, které na ně číhalo, mohlo zdát přehnané, ale ve zlodějském podsvětí překupníků umění se nejspíš nebude zacházet s konkurencí v rukavičkách. A tady všichni soupeřili o hodně. Po stránce zábavnosti a vztahu té dvojice zlodějíčků, mi to zase trochu připomínalo Honbu za klenotem Nilu.

 

Autorka při vypravování střídá pohled Silvie i Nicka, pěkně v každé kapitole jeden, takže jsem celou dobu viděla do hlav jim oběma a mohla jsem si tak užít lepšího vhledu do jejich povah a motivací. Oba viděli různé věci jinak na základě jiných životních zkušeností a minulosti, do které autorka také nechala nahlédnout. Těžko říct, koho jsem si oblíbila kvůli jeho povaze víc. Styl psaní byl pěkně svižný a čtivý. Paní autorka umí humorné scény stejně dobře jako vážné a napětí se jí daří udržet od začátku až do konce. Dobře uchopila i romantické, jiskřivé a dokonce i vášnivější scény. Knihu mě ani nenapadlo odkládat – autorka mi nedala jediný důvod.

Tenhle příběh mohu jedině doporučit. Nenapadá mě jediná věc, kterou bych mu chtěla vytknout. Původně jsem myslela, že bych změnila konec, či spíš příběh utnula tak o padesát stránek dřív nebo aspoň vynechala poslední kapitolu, ale nakonec asi ne. Řekla bych, že oba dostali, co si zasloužili :)

Pokud máte rádi úžasné postavy, skvělé jiskření mezi nimi, napínavou zápletku a hon za pokladem, je toto přesně pro vás.

 

Za knihu moc dekuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu seženete zde.

 

O knize:

Autor: Felicia Kingsley

Překlad: Petra Královcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 384

Vražda v ledu

 

Nebýt obálky, vůbec bych si o tuto knihu nenapsala. Obecně si detektivky a sériové vrahy spíš neužívám, ale ta obálka je tak zajímavá, že mě přiměla věnovat pozornost anotaci. A pak jsem si řekla, že mrtvoly žen v ledových sochách jsou vlastně ohromně zajímavý nápad a že si o takovém případu přečíst chci.

 

Anotace:

Jedné mrazivé zimní noci je patoložka Julia Schwarzová zavolána k mrtvému tělu. Na efektně nasvícené ploše na náměstí však vidí jen krásnou ledovou sochu. Při pohledu zblízka si s hrůzou uvědomí, že uvnitř je mladá žena.

Nikdo neviděl, jak se tam socha dostala, nikdo neví, jak byla oběť v ledu uvězněna. Navíc není možné provést pitvu, dokud socha neroztaje. Než však Julia může vzít do ruky skalpel, podivný umělec udeří znovu.

…

V Kolíně nad Rýnem panuje toho roku obzvlášť ukrutná zima. Zrovna v tomto týdnu je to snad vůbec nejhorší. Mrzne, až praští, téměř pořád sněží a lidi chodí zachumlaní až po nosy v šálách a teplých kabátech.

Jaké jiné období by si měl vybrat vrah – umělec, který touží vystavit své oběti v ledových sochách? Jen těžko by hledal lepší podmínky. A tak se jednoho dne objeví první – žena v jednoduchých bílých šatech, zamrzlá v obrovském bloku ledu přitesaném do stejné pózy, jakou zaujímá ona. Je pečlivě nasvícená reflektory a na veřejném místě. Nikdo nic neviděl, svědkové, kteří by pomohli alespoň poodhalit totožnost pachatele, nejsou.

K případu je povolána i patoložka Julia a její partner kriminalista Florian. A začíná závod s časem. Musí rychle najít motiv a odhalit pachatele, protože už za pár dní se u jezera objeví další ledová socha…

 

Musím říct, že jsem se dost těšila. Podstata vraždy a nutnost vyšetřování dávala jasně najevo, že se dozvím něco o tvorbě ledových soch.  Z celého toho případu se trochu ježily vlasy, hlavně po první kapitole, kde byl popsán „zážitek“ první oběti při mrznutí. To byla docela děsivá situace, bohužel pro mě v příběhu spíš ojedinělá.

Příběh svým stylem psaní pro mě naprosto postrádal jakoukoli napínavost. Autorka všechno popsala zbytečně podrobně a názorně sebrala mi i možnost bádat a objevovat. Vysvětlila vše tak, aby čtenáři nic neuniklo a tím z něj tak trochu udělala obyčejného konzumenta, nikoli účastníka zážitku. Chyběl takový ten moment, kdy při čtení sepnou nějaké náznaky a čtenář se posune v pátrání o kousek dál a většinou u toho zůstane úplně paf. No tak tady jsem paf nezůstala.

Co hodnotím kladně je, že se příběh vážně dobře četl. Text nekladl žádný nárok na pozornost a tak byl vyloženě relaxační knihou. Bohužel mě k němu ani nic netáhlo, dokázala jsem knihu klidně na tři dny odložit a ani si na ni nevzpomenout.

 

Postavy mi tentokrát také moc k srdci nepřirostly. Hlavní postava patoložky Julie, byla pro mě naprosto nevěrohodná. Chovala se mnohem víc jako kriminalistka, než soudní lékařka. Špatná a nezodpovědná kriminalistka. Neustále porušovala nějaké zákony při svém šťourání a procházelo jí to proto, že (autorka prostě chtěla?) chodila s vyšetřujícím komisařem – což byl mimochodem vztah postrádající jakékoli city nebo vzájemnou přitažlivost a náklonnost.  Autorka tam prostě chtěla osobní vztahy a problematické k tomu, tak je tam dala. Komplikace s ex, pro které jsem marně hledala v příběhu význam, než prostě proto a poněkud vlažný, ale prý upřímný nový vztah s vyšetřujícím komisařem (Valentin a Florian – já se picnu! Doufejme, že jsou to u našich sousedů běžná jména). K tomu vyšetřujícímu komisaři: To je dost odvážné tvrzení. Julia vyšetřovala daleko víc než on, i když bez povolení, bez pravidel, zbrkle a bez rozmyslu a často protizákonně. On tam prostě jen tak nějak byl, aby měla někoho k sobě, kdo jí umožní přístup k obětem a ukáže její zranitelnou stránku. Přesně tak na mě působil. Byl tam prostě proto, aby tam byl komisař a aby se Julie předvedla i jako citlivá žena, nejen jako patoložka.

Další postavy – ledový sochař, baletky, architektka a další byly možná o něco lepší s trochu zajímavějším vystupováním, ale stejně šustily papírem až hrůza. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že autorka si sice nastudovala vše o výrobě ledových soch, ale baletu a architektuře větší pozornost nevěnovala. Postavy mi vůbec nepředávaly myšlenky a zkušenosti lidí, kteří se těmto oborům věnují. Mluvili o svých činnostech, které měly provádět s vášní a naprostou oddaností, které byly jejich největší ambicí, jako laici zvenčí.

Postavy prostě působily jako – s prominutím – bezduché loutky, které se pohybují od místa k místu a říkají naučené repliky. Nevěřila jsem jim strach, lásku, ambice… prostě nic.

 

Autorka postupně střídala postavy, o kterých vyprávěla. Tím bohužel ubírala na pozornosti vůči lince vyšetřování. To bylo dost snadné, protože nudnější vyšetřování jsem asi nečetla. Měla jsem tak sice možnost jednotlivé postavy poznat, ale dopředu bylo jasné, proč tam jsou – věděla jsem: tohle bude podezřelý, ale ne vrah, i když k němu autorka navádí – naváděla až moc nápadně. Věděla jsem, že dámy, které sleduje, budou další oběti. Dokonce jsem věděla, co přesně si myslí vrah a proč to dělá tak, jak to dělá. Pohled vraha mi obzvlášť vadil, bral mi možnost pátrat nad jeho motivací. Navíc v jeho kapitolách bylo jasně zřetelné, proč to nemohou být ti, které policie podezřívá.

 

Z výše psaného je jasné, že mě kniha spíš zklamala. Upřímně, kdybych ji neměla od nakladatele, nejspíš ji ani nebudu dočítat, protože mě prostě nedokázala zaujmout stylem psaní, ani postavami, ani zajímavým vyšetřováním. Jedinou zajímavou věcí pro mě zůstávaly mrtvoly v ledu. Myšlenka na to byla divně zrůdně krásná. Ony byly taky to, co mě přivábilo ke čtení.

Možná byla chyba i to, že jsem začala číst od třetího dílu v sérii. Nejsem si však jistá, jestli by čtení od začátku nějak vylepšilo můj názor. Možná – hodně možná - na postavy, ale na styl psaní těžko.

Dobrá zpráva pro ostatní čtenáře je, že jsem se svým názorem osamocená. Kniha, i když ne celá série, má velmi dobré hodnocení na databázích a dost nadšených komentářů. Nejlepší bude, udělat si svůj názor :)

 

Za knihu i tak moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Někdy to prostě nesedne :) 

Pokud vás příběh ledových soch láká nebo patříte k fanouškům autorky, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Catherine Shepherd

Série: Julia Schwarzová a Florian Kessler (3. Díl)

Překlad: Rudolf Řežábek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 304

 

 

Dědictví krve

 

Dědictví krve je už druhou knihou přečtenou v jednom čtvrtletí, od které jsem moc čekala a dostala málo. Tedy v tomto příběhu to bylo ještě horší, protože jsem vážně uvažovala, že to nedočtu. Jako vždy se níže doberu k tomu, co mi vadilo a proč. A příště si dám většího majzla, abych nenaletěla na marketingovou vábničku. Jo a mimochodem, jsem stopro přesvědčená, že s tímto názorem budu jediná. Nebo aspoň jedna z mála.

 

Anotace:

Princezna Ana strávila celý svůj život v paláci. Když ji obviní z vraždy jejího otce, musí uprchnout, aby našla pravého vraha a prokázala svoji nevinu. Sama to rozhodně nedokáže. Ale existuje vůbec někdo, kdo by jí byl ochoten pomoci? Jeden adept by tu byl: prohnilý podrazák Ramson se srdcem černějším než ta nejtemnější noc. Ten má sice vlastní plány a tajemství – ale brzy zjistí, že Ana je nebezpečnější, než si kdy vůbec představoval.

 

…

 

Anotace (a markeťácká kampaň před uvedením knihy) slibovala několik úžasně lákavých věcí: prohnilého podrazáka, nebezpečně mocnou holku, krutý svět, v němž vládnou mocní a bezohlední a utiskují ty skutečně mocné, kteří si to bůhví proč nechají líbit. Také to měl být příběh o tom, jak je těžké vyrovnat se sám se sebou, se svými schopnostmi a tím, že vám všichni říkali, jaká jste zrůda. S tím, že máte moc, která ubližuje, pokud ji neudržíte pod kontrolou.

Toto všechno, pokud by se to dobře napsalo, nabízelo příběh na YA skutečně velkolepý.

Takové to být mělo. A teď k tomu, jaké to opravdu bylo:

Svět v této knize je skutečně krutý. Silnější požírají slabší, zlo triumfuje a kvete. Vládnou mu členové podsvětí předstírající příslušnost k vysoké společenské vrstvě. Máš prachy, jseš elita. Korupce prorůstá odzhora až dolů. Nejlépe se daří těm nejhorším – podvodníkům, otrokářům a dalším bezskrupulózním existencím. Je potřeba podrazit ostatní a všechno jim sebrat dřív, než to oni udělají tobě. Magie spojená s přírodními silami existuje, ale nic dobrého svým uživatelům nepřináší – jsou zotročování, vykořisťováni, je jimi pohrdáno. Vládce, ne vlastní vinou slabý, to buď nevidí nebo vidět nemůže. A v tomto světě jedna osamělá dívka, neprávem obviněná ze zabití otce, hledá spravedlnost a pomstu. Aby ji nalezla, musí se spojit se zločincem Ramsonem Sedmilhářem.

Na příběhu se mi líbilo právě tohle – přesvědčivě vykreslené podsvětí a politická situace v zemi. Obojí bylo tak kruté a nemilosrdné, až opravdu zamrazilo. Pocity bezmoci a nespravedlnosti byly k nalezení všude a fakt jsem reálně přemýšlela, jak se hrdince – byť nadané velkou mocí – podaří s tím něco udělat.

Zaujala mě inspirace Ruskem. Ať už to bylo zimní podnebí, podobné jídlo nebo slovník, dalo to příběhu zajímavý rámec. Výhradu mám jen k tomu, že určité výrazy mi za chvilku lezly dost na nervy, protože je autorka používala až moc často. Zimní podnebí samotné znesnadnilo hrdinům útěk a pobyt mimo města – to bylo dobré. Nápad se spřízněnci i to, jak jsou zotročování a využívání poskytl zneužívanému lidu přesně tu hladinu zoufalství a bezmoci, aby mohl přijít nějaký ten boj za jejich osvobození se silnou hrdinkou v čele. Navíc byli dostatečně mocní, aby mohli bojovat proti utiskovatelům, když je někdo sešikuje. To dává základ pro opravdu epický příběh, kde silná hrdinka obdařená velkou mocí může najít cestu sama k sobě a skrze soucit s utlačovanými všechno změnit.

Základ je dobrý, ale to málokdy není. V tomto příběhu se však opět ukázalo, že pokud v sebelepším příběhu bude postava hlavního hrdiny, která stojí za nic a vztahy násilně vecpané do nějaké šablony, bude působit rozpačitě i ten sebelepší příběh. A to přesně bylo to, jak se kniha četla – rozpačitě. Prostředím, zápletkou a politickou situací jsem měla nakročeno k dospělé fantasy a postavy a vztahy mezi nimi mě pořád tahaly do celkem průměrné YA.

Takže k těm postavám:

Začnu se spřízněnci moci. K záporákům se vyjadřovat nebudu, protože ti byli úžasní vesměs všichni. O kladných se to už bohužel říct nedá. Celé čtení mě napadá otázka, proč by vlastně měli mít jiný osud. Jen proto, že je někdo trápí tak si zaslouží změnu? Oni byli tak nijací, že mi to bylo úplně fuk. Bylo jich hodně a o žádném jsem se nedozvěděla nic moc osobního. Prostě šedý dav. Bylo těžké vnímat, jak trpí, když mi k nim autorka zapomněla vybudovat nějaký vztah. Měla jsem se spokojit jen s tím, že můj morální kompas ví, co je dobře a co špatně? Kladným chyběly osobnosti a příklady útlaku – ti, u kterých bylo ukázáno, jak trpí, vypadali, že je jim to buřt. Kladné postavy byly prostě všechny vesměs divné a nezajímavé. Autorka útočila na city čtenáře, ne na dobře propracované budoucí odbojáře. Ani jsem jim vítězství nepřála, protože svět s těmi zápornými byl prostě zajímavější.

Přesně jsem věděla, kdo kdy umře, aby nakopl hrdinku k vyšším výkonům. Kdo půjde z cesty, kdo se pro hrdinku obětuje. Kdo se do ní zamiluje a jak strašlivě se kvůli tomu změní jeho dříve přesvědčivě vybudovaná osobnost. Karty mezi postavami byly navíc špatně rozdané. Ana mohla být úplně vynechaná a nic by se nestalo nebo mohla uchopit věci jinak. Ona se neměla snažit o dobro. Mnohem lépe by se tu vyjímalo prostě zlo – sedělo by to do pojetí knihy. Vidět vytloukat klín klínem by bylo originální a podstata magie hlavní hrdinky na to byla lépe uzpůsobená. Svět v této knize nebyl pro dobro připravený. Mnohem víc dobra, i když špatně provedeného jsem viděla u hlavního záporáka a asi bych mu dokázala víc fandit než Aně. On měl potenciál něco změnit. Ona ne. Ji totiž zajímala jen křivda spáchaná na ní osobně a o lidi okolo se starala jen tak, protože se to pro hrdinu prostě sluší.

Vážně přemýšlím, jak je možné, že kladné postavy mi pokazí celý příběh.

Pojďme teď na hlavní ženu a hlavního muže.

Líbil se mi začátek ve vězení a setkání Any a Ramsona. Vypadalo to na správné temno a začátek nucené spolupráce a obchodního partnerství na ostří nože.  Jenže už v úvodních scénách se hrdinka předvedla tak, jak se bude předvádět po většinu knihy – nána, která všem na všechno skočí, načež se naštve a udělá nějakou blbost. Kdyby neměla svou moc a nepomáhali jí lidi okolo, nepřežila by ani deset minut. Naštěstí v poslední třetině knihy se dokázala vzchopit k nějakému výkonu, který byl hodný aspoň vlažného potlesku. Konečně se přestala babrat ve svém trápení a rozhodla se pro trochu hrdosti. Jenže špatný první dojem už se na posledních pár stranách napravit nedal.

Většinou je hrdinka naprosto blbá a nepoučitelná. Své iracionální chování opakuje pořád dokola, stále se motá v těch samých rádoby šlechetných výbuších vzteku a pokaždé ji dostanou do potíží. A nejen ji, ale i všechny kolem. Kdyby se totiž jen na chvilku zastavila a zamyslela dřív, než začne šplouchat krvavou magií, třeba by spousta lidí přežila, třeba by na sebe nestrhávala pozornost přesilovky grázlíků a třeba by pak mohla něco udělat pro ty, jimž tolik touží pomoct. Jenže ona jim svými akcemi bez rozmyslu jen škodí. A poučí se z toho? Ne. Proč taky? Ono totiž kdyby paní autorka nevyvolávala akce takto, nejspíš by se v knize spoustu věcí nestalo a kniha by byla o půlku kratší. A ještě nudnější. No dobře no, aspoň se něco dělo, ale autorka si tím způsobila, že tu kačenu fakt nesnáším a většina děje mě štvala. K ohromné moci je totiž potřeba dát hrdince ještě něco dalšího ohromného – mozek.

Líbilo se mi, jakou potíž měla hrdinka s ovládáním moci, ale vadilo mi, že se chybami vůbec neučí. Ocenit na ní musím jedno. Váhala, jestli svou moc užívat, když je tak nebezpečná a snažila se být opatrná a neubližovat. Sice by bývalo lepší svůj dar přijmout a naučit se s ním zacházet, ale uznávám, že k tomu neměla moc podmínky, protože jí bylo od mala vštěpováno, že se za něj má stydět, potlačit ho a nebýt zrůdou.

Ramson byl sebestředný kretén. Takže se ke kačeně docela hodil. Jedno se mu ale musí nechat. Byl to přesvědčivý kretén. Lhář a podvodník od nátury. Autorce šly rozhodně lépe postavy zkažené, zlé, arogantní… a Ramson byl toho důkazem. Vlastně musím říct, že právě on mě nesmírně bavil, když jsem si na jeho přístup k životu zvykla. Bavilo mě, jak jsem pořád musela zvažovat, co mu věřit a co je jen účelová lež. O to více jsem nepochopila jeho proměnu v zamilovaného pitomečka, který se z ničeho nic přestal starat sám o sebe. Jakoby mu vzali půl mozku a začal najednou dělat stejné nepromyšlené hlouposti jako Ana.

Kdyby mezi ně nenacpala autorka nějaké citečky a Ramson zůstal parchantem a ona nánou, kterou využívá, bylo by to lepší a už jsme u jádra problému. Tento nápad nebyl dobrý pro zpracování v YA ranku. Mnohem více by mu slušela dospělá fantasy. Už jen vzhledem k prostředí a poměrům v království. Ana by pak nejspíš dostala lepší roli královny mrchy a byla by to ona, proti komu se vede boj. A byla by děsivá – všechny její strachy, slabosti a obrovská moc, to by bylo něco, kdyby se to rozmázlo do pořádného šílenství. I motivace záporáka a jeho projevy v příběhu, které byly skvělé, si zasloužily lepší uchopení – to záporák byl ve skutečnosti hrdinou. A upřímně, příběh měl nakročeno k tomu, aby dopadl blbě – hrdinové se budou muset ještě moc změnit, abych jim uvěřila, že mají na to zvítězit. A vlastně je mi fuk, jestli to udělají, protože vracet se do příběhu nebudu.

 

I přes některé zajímavé momenty se mi kniha četla poměrně špatně. Na začátku to bylo ještě dobré, ale postupně to šlo dolů. Nic mě nenutilo ji otvírat, moc se mi do čtení ani nechtělo. S postavami mi nebylo příjemně a jejich osudy mě nezajímaly. Pod slupkou tohoto příběhu jsem viděla tak obrovský potenciál, že nemůžu odpustit autorce, kam příběh tlačí. Není to ale můj příběh a tak můžu jen konstatovat, že pro mě kniha není a do dalších dílů se nepustím.

 

O knize:

Autor: Amélie Wen Zhao

Série: Dědictví krve (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 400

Paříž je vždycky dobrý nápad

 

Knihu jsem si vybrala, protože byla chuť na nějakou zajímavou romantiku. Tato měla být spojena s cestováním do tří lákavých zemí, přičemž korunu tomu měla nasadit Paříž. Osobně tedy nepovažuji Paříž za královnu romantických měst, ale říkala jsem si, že to i tak bude stát za to.

 

Anotace:

Uplynulo už sedm let od doby, kdy Chelsea Martinová podnikla své evropské roční dobrodružství. Potom se musela nečekaně vrátit, a tak se vrhla na kariéru. Když jí otec zničehonic oznámí, že se bude ženit, Chelsea si uvědomí, že tak trochu zahořkla a její život se zastavil. A s tím se v žádném případě nehodlá smířit!

Proto se rozhodne cestu zopakovat a najít své staré já. Chce se znovu podívat na místa, která kdysi navštívila a kde byla opravdu šťastná. A ano, chce se znovu setkat i se svými tehdejšími milenci: Colinem v Irsku, Marcelinem v Itálii a Jeanem-Claudem v Paříži. Kdoví, třeba jí jeden z nich pomůže najít radost ze života.

…

Hlavní hrdinka knihy Chelsea Martinová je zajímavá žena. Nejspíš bych ji nazvala zapřisáhlou kariéristkou bez osobního života, kdyby ovšem nebylo dvou věcí. Chelsea pracuje ve společnosti, která získává od bohatých dárců peníze na výzkum rakoviny. Všechnu svou energii a čas tedy směřuje k dobré věci – a to nelze nikomu vyčítat ani náhodou. A tou druhou věcí je důvod, proč je taková osamělá, odtažitá a cele oddaná práci. Když byla těsně po škole, zemřela jí maminka na rakovinu. Chelsea se potom hodně uzavřela a dosud se s její smrtí nedokázala úplně vyrovnat, i když je to už sedm let.

S Chelsea jsem se seznámila za poněkud trapné okolnosti. Ve svatebním salonu, kde jí její otec oznámil, že se chystá uzavřít sňatek se ženou, kterou zná teprve dva týdny. Chelsea je z té novinky málem na mrtvici a dost nepěkně se mu to snaží rozmluvit. Její zloba a chladná nepřejícnost a neschopnost projevit radost z toho, že si dlouho osamělý otec našel ženu, mi hrozně vadila. Nehledě k tomu že Chels neměla naprosto právo se mu plést do života a dávat mu rady po té, co jí jasně sdělil, že se rozhodl a o její vměšování se do věci nestojí.  V ten moment u mě převážily antipatie k ní a trvalo opravdu hodně dlouho, než se zmírnily.  Později jsem pochopila, v čem byl problém a dokázala jsem s ní i soucítit. Bohužel jsem k ní už nedokázala najít ten správný vztah celou knihu a fandila jsem místo toho jejímu kolegovi a největšímu nepříteli Jasonovi. Zprvu tedy hlavně proto, že jsem naprosto nedokázala pochopit, proč ho Chels tak stírá a bylo mi ho líto. 

S Chelseiným postojem měla problém i její sestra a neváhala jí promluvit do duše. Výsledkem bylo, že Chels vyráží na cesty do Evropy, aby si přesně zopakovala cestu, kterou absolvovala jako mladá a znova nalezla štěstí a lásku, kterou přitom cítila. Má v úmyslu se setkat se svými bývalými milenci a vyzkoušet, jestli by mezi nimi nemohla znova vzplanout sejná láska, jako dříve. Doufá, že ano a že bude s jedním z nich konečně zase šťastná.

A tak její cesta začíná:

První kroky ji zavedou do Irska, kde kdysi pracovala v hospodě a poznala Colina z ovčí farmy. Jejich láska tenkrát byla úžasná, jenže Chelsea si už v mládí uměla jít za svým a tak milému Colinovi zlomila srdce, aby mohla pokračovat v naplánovaném poznávání Evropy a nasmlouvaných brigádách.

Druhá zastávka je v Paříži, kde tenkrát poznala úžasného bohéma Jean Clauda. JC byl šik světák, lichotník a hezoun. Jeho ambice směřovaly k módnímu návrhářství a tak nepřekvapí, že právě tím se v současnosti živí. A krásnými šatičkami a večírky boháčů bude blbnout Chelsea hlavu. Paříž je ale možné si vychutnat i jinak, romantičtěji. A právě i na tohle dojde.

Poslední Chelseina štace je slunná Itálie, vinice pod hradem a dokonalý hradní pán – vinař Marcellino. Sem by mi asi Chels zapadala nejlépe a právě tady se mělo rozhodnout, jestli si nakonec vybere lásku z minulosti nebo tu současnou.

 

Musím říct, že jednotlivé návštěvy ve mně zanechali dost uspěchaný pocit, což byla vlastně i pravda. Chelsea se všude zdržela spíš jen pár dní než nějak vyloženě dlouho. Zároveň to však stačilo, abych pochopila, jakou dívkou na tom kterém místě Chelsea byla a co ji táhlo k tomu zažít to znova. Jenže ono se to pořád nedaří, protože život a lidé už jsou o sedm let jinde a Chels zatím nepochopila, že i její štěstí bude nejspíš nějaké nové, na novém místě a s novým člověkem, který ji bude mít rád takovou, jaká je teď. Její umanutost a zatvrzelost, se kterou trvala na dokončení své cesty, i když už tušila, že tím může přijít o hodně, byla pro mě nepochopitelná.

Pochopitelně dojde na šťastný konec a kupodivu nastane přesně s tím mužem, na něhož jsem sázela od chvíle, kdy se na stránkách objevil. Stopro to uhodne každý, protože je to prostě hodně průhledné a v žánru obvyklé. Tady je ale jejich sbližování popsáno tak dobře a vtipně, že to prostě bude bavit. Taky ručím za to, že ho budete milovat, protože to prostě jinak nejde. A vůbec nebude vadit, že budete tušit konec, protože přesně o tyhle dobré konce nám všem jde, když otevíráme podobnou knihu.

Celý příběh je vlastně o hledání sebe sama a něčím, co bych nazvala jako honem za chimérou mládí. Kdo z nás někdy neměl chuť někam se vrátit a zopakovat si nějaké šťastné období? Chels přesně to udělala, jenže zapomněla na jednu důležitou věc – lidi se mění a jen těžko se vracejí k bývalému já, když jsou bohatší o jiné životní zkušenosti a setkání. Často taky to pro vás nejlepší máte celou dobu před nosem, jen se vám to zrovna nechce tak úplně vidět, protože se, stejně jako Chelsea raději honíte za přeludy a duchy z minulosti. Tohle byla v příběhu vlastně docela hezká myšlenka.

Kniha mě bavila, i když Chelsea nebyla typ hrdinky, se kterou bych mohla dýchat stejný vzduch. Do příběhu se ale hodila a roli hlavního hrdiny mi bohatě zastal její kolega, který byl naprosto úžasný. Pokud máte rádi romantiku na cestách, bude se vám příběh určitě líbit také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cestu za hledáním štěstí a lásky se můžete vydat zde.

 

O knize

Autor: Jenn McKinlay

Překlad: Jiří Kobělka

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376

Bridgertonovi: Nevhodný návrh

 

Na třetí díl jsem byla po stoupající kvalitě dílů předchozích natěšená na maximum. Začala jsem knihu číst hned ten den, kdy jsem si ji donesla domů. A druhý den ráno jsem ji dočetla. Systém čtení start-cíl naznačuje, že autorka opět zaujala. To jo, to zase nemůžu říct. Jenže tentokrát mám ke knize výhrady a ne malé. A jsem nejspíš jediná, komu třetí příběh Bridgertonů v nějakých ohledech vadil.

 

Anotace:

Rok 1815.

Sophii Beckettové se nikdy ani nesnilo, že se jí podaří vklouznout na vyhlášený maškarní ples lady Bridgertonové, natož se tam seznámit s “krásným princem”. Přestože je dcerou hraběte, zlá nevlastní matka ji odsoudila do role služebné. Teď se však Sophie v náruči šaramantního a pohledného Benedicta Bridgertona cítí jako princezna. Bohužel s vědomím, že až odbije půlnoc, kouzlo vyprchá…

 

…

POZOR! Níže může být nějaký ten malý spoileřík, i když pochybuji, že knihu jako je tato, lze vůbec vyspoilovat, když je každému všechno předem jasné.

…

Na začátku bylo nadšení ve stylu: „Jé, to je jako Popelka, Benedict uloví Popelku“. Ano, začátek příběhu asi do strany šedesát skutečně připomínal převyprávění známé pohádky. Sirotek vyrůstající na šlechtickém sídle s otcem, který se sice stará, jak mu smysl pro povinnost velí, ale nepřizná se k otcovství. Nevlastní matka, která si do manželství přivede dvě dcery a schovanku muže nenávidí. Smrt otce, zotročení nešťastné dívky a osudový ples. Prostě všechno jako v Popelce.

Postupně se vše začalo ubírat vlastním směrem a popelčí příběh nabyl nepěkné reality vztahu mezi dobře situovaným a společensky na úrovni mužem a ženou, která na takový vztah nesmí ani pomýšlet. Maximálně snad může být dobře ukrytou milenkou. Protože slušní mladí muži se přeci nežení s nemanželskými dcerami a už vůbec ne se služkami.

Z výše napsaného je tedy zřejmé, že Benedict svou vyvolenou potkal na plese – maškarním pochopitelně, aby nepoznal kdo to je a mohl ji po půlnočním úderu zvonu začít hledat. Jenže osud zamíchal kartami a jemu nebylo souzeno zjistit, kdo byla dáma, která ho očarovala.

Sophie, protože to byla ona, což je známo od prvních stránek, mezitím musí opustit Londýn, protože nevlastní matka ji vyžene z domu. Protlouká se, jak umí a nemá vůbec jednoduchý život. Nakonec se ale na dívku dost vláčenou životem usměje štěstí. Na venkově se opět setkává se svým princem. Jenže po dvou letech, bez prostředí plesu a krásných šatů ji Benedict nepozná. Vidí jen to, co má vidět – služku…

 

 

Třetí kniha v sérii si opět udržela onu ukrutnou čtivost, která mě na podobných příbězích baví. Jakmile jsem ji otevřela, svět anglické lepší společnosti mě úplně pohltil.

V hledáčku všech matinek a svobodných dcerunek (jakož i paní Whistledownové) byl tentokrát druhý z bratrů Bridgertonových Benedict. Byla jsem na něj zvědavá, protože v předchozích knihách se moc neprojevoval a ani v seriálu se spíš necpal do popředí. Věděla jsem o něm jen to, že se ženit nechce, nemá žádnou představu o manželce a moc rád kreslí.

První scéna na plese byla ukrutně dokonalá a úplně mě strhla k dalšímu čtení, i když většina knihy byla plná takových těch obvyklých situací známých z podobných knih. U předchozích dílů to tak taky bylo, což mi nevadilo, protože mezi páry byla ukrutná chemie. Tady bohužel až tak úplně nefungovala. Pár mi tolik nesepnul, jako v předchozích dílech už jen proto, že své hrdiny autorka natlačila do nerovného postavení. A Benedict, který toho radostně využil, mi právě proto moc nepřirostl k srdci. Dění na stránkách daleko víc připomínalo klasické historické romance, které vůbec nemusím.

Navíc Benedictovo chování mu dalo, i přes urputnou snahu o slušné vystupování, tak trochu roli slizáckého šlechtice, který je schopný mít pracky všude a odhodlaný prosadit si svoje. Jeho gentlemanství vyznívalo spíš jako póza a občasné chování k Sophii trochu moc povýšenecky. Sice tak vynikla Sophiina tvrdohlavá potřeba zachovat si slušnost a úroveň, ale bohužel na mě úplně nefungovalo ani toto. Ano, ona byla vychovaná jako šlechtična, odmítala tedy klesnout na úroveň vydržovaných milenek, na druhou stranu se v jistých situacích zase tak moc necukala, i když to podléhání autorka vydávala za její vůli.

Paní autorka se taky snažila vykreslit potíže, které by Benedict měl, kdyby si vzal dívku společensky nevhodnou, i jeho dilemata z toho plynoucí. Jako dobrý, to by v té době zvažoval každý chlap a žádného by svatba ani nenapadla. Spíš by ho napadaly ty samé věci, jako Benedicta. Mně jen moc nesedl způsob jeho uvažování tak, jak byl představen. Na jednu stranu přitahovaný Sophií se jí snažil nadbíhat a dost nevybíravě ji tlačil do role milenky – nedostala na výběr ani po odmítnutí. Na druhou stranu ji miloval a toužil se zachovat čestně. Kdyby si s ní ale nezačínal nic dříve, než se rozhodne, nemusela by mezi nimi půlka neshod vůbec vzniknout a on mohl být podaný daleko lépe. Pak by se příběh vyhnul mému srovnávání s milostnou romancí a autorka by se vyhnula šabloně, na kterou tu plivu špínu, protože jsem ji četla tisíckrát a pokaždé se stejným výsledkem. Je to laciné a rozhodně bych to nečekala v sérii, jakou jsou Bridgertonovi. Ti, ač dosud průhledně romantičtí, nikdy lacině nepůsobili.

Autorka by musela příběh postavit úplně jinak a myslím, že by to celé dopadlo o poznání lépe – tedy by to daleko méně připomínalo kýčovitou historickou romanci, kde jde jen o lechtivé scény. Zde byla sice jen jedna lechtivka a bez nějakých výrazně podrobných popisů, ale v podstatě celý vznikající vztah těch dvou byl založený na Benedictově nátlaku z pozice výše postaveného muže vůči služebné. K tomu mohlo dojít jen díky jejich rozdílnému postavení a už jsme zase u toho, co mi na tom neštymovalo. Co je na tom romantického, když muži podlehne holka, která nemá kam jít a on má tak skvělé možnosti s ní manipulovat podle svého? I když se s ní nakonec ožení – a to není spoiler, protože je to každému jasné už od přečtení anotace. Autorka mohla tohle jejich postavení využít a ukázat, že to jde i jinak a i takové romantické klišé by mohlo být perfektně funkční. Myslím, že by čtenářkám ani nevadilo, že přijdou o pár žhavých scének a ozobávání hlavního páru. Vždyť přeci přitažlivost a náklonnost může stát i na něčem jiném než na fyzických projevech.

Problém jsem měla taky v tom, že na takové čtivo o lásce až na věky „úderem blesku“ nejsem moc stavěná. Raději mám, když vidím, jak vztah vzniká, což v prvních dílech bylo a v tomto třetím jsem měla nalinkováno od prvního setkání. Tanečky, které pak ti dva předváděli, působili opravdu jako maximální klišé přesně podle zaběhnutých šablon pro knihy o nerovném vztahu. Od autorky bych rozhodně očekávala víc.

Abych nežehrala jen na to, jaké rány schytal od autorky Benedict, musím se zmínit i o hraběnce Aramintě, nevlastní matce Sophie. Její nenávist mi připadala až přehnaná a skutky, které vůči Sophii podnikala, vyznívaly spíš jako parodie. Ani ona jako postava nezapadla do stylu série, jaký si autorka vytvářela od prvních dílů. Mělo to být přeci o lepší společnost, možná lehká parodie ve stylu Austenové. Tak proč měla potřebu vytvořit postavu, která se většinu času chová jako dementní kráva, která o lepších mravech v životě neslyšela, a podrývá tak vlastní postavení v době, kdy postavení ve společnosti bylo klíčové?

Samozřejmě byly i věci, které se mi na knize líbily. Nejdříve už zmiňované prostředí lepší anglické společnosti a mlenice na svatebním trhu. Toho jsem si tady užila méně, protože Sophie z pochopitelných důvodů moc plesů nenavštívila a na manželství nebyla také žhavou kandidátkou. Zase byl ale jako bonus představen život služebné a zmíněny i takové aspekty života komorných a služek, nad kterými normálně moc nepřemýšlím. Dál taky špičkování mezi bratry i mezi Sophií a Benedictem. V jiskřivých dialozích autorka na kvalitě neubrala a i tady bylo možné si je opravdu užít. Dobrá byla také první třetina knihy, když ještě děj setrvával v lepší společnosti, do chvíle, kdy slepice Araminta Sophii vypakovala z baráku. Pak už to bylo slabší, omezené více méně jen na Sophii s Benedictem a jejich podivný nevhodný románek. Musím taky uznat, že pro Sophii a její argumenty proti vztahu s Benedictem jsem měla pochopení. Ona si uvědomovala více než on, co by ji to stálo, kdyby mu byla po vůli. On sám riskoval až na konci, kdy se rozhodl zachovat čestně.

Ze třech dílů, které jsem zatím četla je Nevhodný návrh nejslabším. I tak se mi ale kniha četla celkem pěkně a v knihovně si ji nechám. Jen si nejsem jistá, že se zrovna k tomuto dílu budu vracet. Myslím, že tady to paní autorce trochu ujelo. Možná ve snaze zrealizovat svůj nápad s Popelkou, šlápla kapku vedle. Nebo jsem prostě měla po prvních dílech vysoká očekávání a odchýlení od nastaveného kurzu mi nesedlo. Na sérii každopádně nehodlám zanevřít a do dalších dílů se určitě pustím.

 

P.S.: Proč se museli hned brát? Mnohem realističtěji by na mě působilo, kdyby Sophie žila jen v pozici milenky, ale v podstatě jako manželka, protože Benedict by do konce života jinou ženu nechtěl? Ale tak nic, můj příběh to není :)

 

Další knihy v sérii na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (3. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání 2021

Počet stran: 317