Útěk do divočiny

… cesta je cíl …

Autor: Jon Krakauer

Rok vydání: 2007

Nakladatel: Columbus

Anotace:

Přátelé a příbuzní o něm hovořili jako o bystrém, příjemném, inteligentním a citlivém mladém muži, který nezkazil žádnou legraci. Proč se však Chris McCandless krátce po promoci rozhodl dát sbohem civilizaci a vydal se na nebezpečnou cestu napříč divočinou, se dnes už můžeme jen dohadovat. A neprozradí nám to už ani sám mladý dobrodruh. Dvaadvacetiletý Christopher se ze svých cest už nikdy nevrátil. Jeho stopy se v devadesátém druhém roce ztratily na Aljašce, kde bylo o čtyři měsíce později, v rozbitém odstaveném autobuse, nalezeno jeho vychrtlé mrtvé tělo. Ležel tam opuštěný, bez dokladů, jen s poničeným deníkem z posledních dnů...

Byl Alexander Supertramp, jak si Chris McCandless na svých cestách říkal, naivní snílek, který přečetl příliš mnoho Londonových románů, nebo jej hnala touha po něčem větším, silnějším, neuchopitelnějším? Mužem, jenž je nad jiné povolán zamyslet se nad těmito i dalšími otázkami, je Jon Krakauer, reportér a horolezec, jemuž je riskování života bezmála denním chlebem. Příběh Christophera McCandlesse Krakauera hluboce zaujal, o to víc, že v něm cítí zřetelnou paralelu s vlastními sny, s vlastními touhami a vlastní posedlostí. Fascinující román Útěk do divočiny zdaleka není pouhou rekonstrukcí možných událostí. Je napínavým příběhem, dokládajícím dokonalé vcítění autora, filozofickou rozpravou o lidské touze po riziku, po nebezpečí, po volnosti a po nikdy nekončící pouti - do vlastního nitra ...

Můj komentář:

Tentokrát nepíšu ani tak o knize samotné, protože anotace se mi zdá dostatečně výstižná, aby každý pochopil, co se v knize může dočíst. Spíš je celé tohle o něčem úplně jiném … :)

Knihu mi vnutil Aleš, že prý si to musím přečíst, že se mi to bude líbit.  V hospodě o ní povídal tak poutavě (však to on umí:)), že jsem s ním v podstatě souhlasila.

Když jsem začínala číst příběh Chrise McCandlesse, říkala jsem si: proč ten kluk pitomá jel takto nevybaven, nepřipraven, bez dostatečných zásob a možnosti komunikace …Nechápala jsem, co ho na tomto způsobu života mohlo lákat.

Celou dobu čtení se moje pocity dost střídaly, od „magor“ přes „ no, mohl se lépe nachystat“ po „ úžasné cestování“ a další různé, dokonce i „tohle mu závidím“. Chvílemi se mi úplně chtělo obout boty a vyrazit někam, jedno kam, jenom prostě jít. Setřepat všední život a vyměnit šeď města za nádherné svítání v horách… Život Chrise, tak jak si ho vybral, otvíral kdesi hluboko ve mně takové ty tajemné komnaty, které jsou uzamknuty „normálním“ stylem života. Pro mě byl Chris fascinujícím člověkem, i když nakonec bych stejný život žít nechtěla.

Cituji autora knihy:

McCandless neměl příliš společného s typickými případy lidí, kteří se stali obětí divoké přírody. Přestože byl ukvapený, neprodělal žádné školení o tom, jak se v divočině chovat a jeho neopatrnost hraničila se ztřeštěností, nedalo se o něm říct, že byl neschopný: kdyby byl, nepřežil by tam 113 dní. A nebyl to blázen, nebyl to sociopat a nebyl to ztroskotanec. McCandless byl něčím jiným: říci čím přesně byl je však velice těžké. Poutníkem – snad

Závěr mám takový: nedivím se mu, že žil tak, jak žil a jezdil tak, jak jezdil. Já bych takto sice nemohla existovat, nejezdila bych sama a vůbec spoustu věcí bych dělala jinak, ale rozumím tomu a možná bych ráda někdy našla na takové toulání odvahu. Jen cena, kterou za to musel zaplatit se mi zdá neúměrně vysoká …

Knihu určitě doporučuji, je napsaná dobře s citem a podložená osobní zkušeností autora, ne každá kniha se takto intenzivně umí dotknout duše. Případně – protože není prý snadno k sehnání – je možno shlédnout stejnojmenný film.

.

Holky z naší školky

... aneb Barbie v šatech krásných jako sen ...

Na začátku roku 2012 jsem navštívila výstavu Barbie v šatech krásných jako sen.

 A fakt jsem si připadala jako ve snu.

Ke vstupnému jsem si zaplatila i povolení fotit, sice jsem to zvažovala, zda je to nutné, ale nakonec jsem byla ráda.  Zdržela jsem se na místě skoro tři hodiny a focení jsem si fakt užila:). Se mnou si ho užívalo i větší množství nadšeně fotících tatínků, které to bavilo snad ještě víc než maminky, holčičky a babičky, co přišly obdivovat panenky a šaty.

Panenky zapůjčené na výstavu patří brněnské sběratelce a jsou vesměs oblečené v šatičkách návrhářů zvučných jmen, jako jsou Dior, Versace, Loubotin, Armani a další.

 Byly k vidění Barbie v nádherných plesových róbách, historických kostýmech (Marie Antoinetta, Královna Alžběta …) i moderních šatičkách. Květinové Barbie – každá oblečená jako jiná „květina“ a princezny z pohádek a filmů. Moje favoritky národní Barbie (Amerika, Afrika …) a dokonce i ptáci (Plameňák, Labuť …). Zlatý hřeb pochopitelně byly úžasné svatební šaty :).

V Brně už bohužel tuhle výstavu nestihnete, já byla v poslední výstavní den, ale panenky vystavují i v Praze, kde mají Barbie svoje vlastní "muzeum".

Fotky co jsem ulovila nebo spíš výběr z toho množství, můžete vidět na picasa.

Obrázky jsou půjčené ze stránek, které se věnují těmto sběratelským panenkám www.barbiecollector.com. Některé jsou opravdu nádherné. 

Hra o trůny

… Zima se blíží! …

 

Autor: George R.R. Martin

Rok vydání: 2011 …

Nakladatel: Talpress

Anotace:

(1.kniha)

"Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran, hrotů a pásů kovu, trůn, který mohl zabít člověka a také zabil, pokud lze věřit příběhům."

 Můj komentář:

Je vůbec nutné něco psát? Je někdo, kdo by ještě nevěděl o čem to je, ať už ze seriálu nebo knihy a teď dokonce už i komiksu (teda pardon: grafického románu:))?

Patřím mezi ty, kteří už zhltli všechny dostupné díly a netrpělivě čekají na další.

Co to tedy je?

Děj knihy se odehrává na různých místech vymyšleného světa – z počátku v Sedmi královstvích spojených v jednu velkou říši a dál se rozšiřuje do Země za Zdí a zemí za Úzkým mořem. Nebudu se zde rozepisovat o všech, kdo má zájem, jistě si sám přečte.

Moje favoritní část Sedmi království – Sever – a jeho strážci rod Starků je vyrvána z mého milujícího čtenářského náručí poměrně brzo. A to i přes to, že jejich slova: „Zima se blíží.“ Jsou jakýmsi středobodem všech událostí, kolem kterých se budou muset všichni nakonec sjednotit nebo zemřít (aspoň logika děje tomu nasvědčuje).

První ze zatím pěti dílů začíná na konci dlouhého léta a na počátku zatraceně dlouhé a krušné zimy. V Sedmi královstvích panuje křehký mír po dlouhých bojích o moc, ve kterých se na Železný trůn posadil rod Baratheonů po té, co svrhnul rod Targaryenů – pány draků. Mír ovšem nevydrží moc dlouho. Každý z velkých rodů má svůj vlastní plán a válka o moc se znovu rozhoří po smrti krále Roberta Baratheona. Intriky a zrady bují jak plevel po dešti, všichni bojují proti všem …

Za Zdí – obrovskou, postavenou z ledu, která odděluje Sedum království od Země za zdí -země svobodného lidu – se ovšem probudil mnohem mocnější nepřítel. Jiní a jejich armáda oživlých mrtvol s ledově modrýma očima a černýma rukama, kteří přicházejí se zimou a mrazem …

Zatímco pět králů západních zemí bojuje o to, který z nich se posadí na Železný trůn, stojí proti Jiným pouze armáda Noční hlídky – skupina strážců na Zdi – vyvrženci, zloději a jinak nepotřební …

V zemích za Úzkým mořem zatím probudila k životu tři draky Daenerys Targaryen a chystá se bojovat o ztracený trůn svých předků …

Království se hroutí, hrdinové umírají – jo, autor se nerozpakuje oddělat i hlavní postavu – postavy, kterým se podaří, alespoň prozatím přežít, se neuvěřitelně věrohodným a lidským způsobem vyvíjejí.

K žádné postavě nelze nezaujmout názor, člověk ji miluje nebo nenávidí nebo shledává naprosto nudnou a nedůležitou – dokud mu autor neukáže, že se naprosto mýlil. Tady postavy žijí své životy, rostou, mění se, dělají chyby, podléhají slabostem a nalézají sílu naprosto přirozeně.

Někteří hrdinové, mně zpočátku nesympatičtí, si dokážou získat moji náklonnost až po značném úsilí (Jaime Lannister), jiné mám ráda ať udělají cokoliv (Tyrion Lannister, Jon Snow, Eddard a Robb Stark …). Další člověk lituje a je ochoten je vzít na milost, aby po pár dílech přišel na to, že by jim nejraději nakopal co by se do nich vešlo (Cersei Lannister). Někteří náklonnost pracně získají, aby o ni zas postupně přišli a mohli ji získávat znovu (Daenerys Targaryen). A tak bych mohla pokračovat dál a dál …

A dost! :) Dál už musíte sami :) věřte, že to stojí za to.

Ta knížka je prostě dokonala, chytí a nepustí!

Návrat v čase

Po sto letech jsem dnes otevřela stránky Epiky, teď už v novém kabátě a napadlo mě, že obnovím registraci. Tento ve své podstatě neodůvodněný čin  - neb moje "záchvaty poezie" mě již před časem téměř opustily - mě donutil otevřít starší dílka.
Člověk by se asi neměl vzdávat něčeho, co mu přináší potěšení, takže obnovuji další staronovou věc a zase budou přibývat nějaké ty veršíky. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku dokončených nových kusů vracím veršíky do života jedním starším :).

Čas

Čas sedá jako jemný prach,

Co ruka tvá mi z tváře stírá.

Jen dotyk prstů…

Slepá víra…

A pár koleček v hodinách.

Čas prší v dešti drobných ran

A denně vrásky v tváři sčítá

Věk zdá se být jak těžký plášť

Jen stáří v zrcadle tě ráno vítá

V něm zmizí všechna láska, zášť

(A nakonec i touhy síla).

Čas má věčně prázdná ústa,

Kterými roky polyká.

Jen dotyk rtů …

A už tak zůstat.

Než život tvůj ti dotiká.

Arco

… climb now – work later …

Po sáhodlouhém plánování jsme se na začátku červencového prodlouženého víkendu octnuli na cestě do Itálie, konkrétně do lezecké oblasti Arco.

Když se za okýnkama aut objevily první skály, došlo nám, že tady by člověk mohl lézt celý život a stejně by neslezl všechno – teda, ne že by nám to nebylo jasné už dávno :). Naštěstí s náma jela Honzovo Budějická lezecká parta, takže z nepřeberných možností kde lézt nám poradili dobrá místa s minimálním výskytem lidí. Sice jsme tedy minuli ty nejznámější oblasti, zato jsme si zalezli fakt parádně.

První den po té, co jsme se trochu prospali po celonoční cestě, na místě zvaném (dle jejich cedule) Il Parco degli scoiattoli :) jsme se rozhodli, že dáme zlehka na rozlezení, abychom to po dlouhé cestě nepřepálili a užili si i další dny … takže jsme to logicky přepálili :) Krásná rovná stěnka, kde jsme lezli, se nacházela pod školními pozemky a tak jsme dospěli k názoru, že místní lezení je tak nějak součástí jejich tělocviku! Záviděli jsme. :) No schválně, kdo z vás měl ve škole víc než plavání a bruslení?

Cesty nebyly pojmenované (než jsme do nich nalezli :)), ale pouze očíslované, dobře odjištěné a dokonce tam měli i dvě kraťoučké ferraty. Dali jsme teda nějaké 5, 6 na rozlez. Někteří z nás sčítali i vyšší hodnoty, takže po tolika hodinách v autě jsme byli večer dost vyřízení.

Na noc jsme zakotvili v Zoo-kempu (můžu všem jen doporučit) v Arcu. Mají tam fakt pohodlí, plno zvěře a skály co by flusnul :)

Někteří vyrazili do pizzerie a někteří do města za kulturou, památkama … no jasně, tak to přiznám, hlavně na zmrzlinu :). Chtěli jsme se jít mrknout i na (snad) všem známou cestu Underground, ale nějak jsme to nakonec nestihli.

Odpadli jsme docela brzo a ráno jsme si dost pospali. V noci totiž začala bouřka, jakou svět neviděl a trvala až do druhého dne do jedenácti hodin. Pánové, kteří plánovali na ráno nějakou hezkou vícedélku, měli smolu.

Všechno bylo tak promočené, že padlo rozhodnutí vyrazit na výlet do města Sirmione na jezeře Lago di Garda. Fakt na jezeře! Město je na takovém dlouhém žížalovitém výběžku do jezera. Turistů bylo dost, ale ne nijak extrémně. Město je moc hezké, mají výbornou zmrzlinu a dost prostoru na koupání - bylo krásně teplo a sluníčko, takže jsme do vody vlezli. Kdyby nebyla v jezeře sladká voda, člověk by řekl, že je u moře :).

V Arcu pršelo celý den, takže na lezení došlo až zas ráno.

Jeli jsme do oblasti Val Lomasona a opět jsme byli spokojeni. Skála byla do rána suchá a počasí parádní.

Z cest například:

Quattro stagioni – krásná 6b dlouhá 27 metrů a místy dost technická cesta s krátkým sokolíkem, převisem a rajbáskem nahoře – tuto jsem bohužel nedolezla, protože po sokolíkovi už nezbyla síla ani technika na převísek

Santa Lucia – trošku boulderová a převislá 5c záležitost, dlouhá 20 metrů s úžasnou spárou, do které když už jste sáhli, tak vypadnout nešlo, ale dostat se k ní vyžadovalo celkem úsilí, neb následovala po špicoidním převísku

Bus del Gnao – moje první 6a – taky moc krásná 15 metrů dlouhá technická záležitost - pravda když jsem do ní nastupovala, tak mi bylo oznámeno, že to je 5, takže na těžkém kroku prostě nešlo říct „kašlu na to“, protože z 5 se přece neutíká :). Připadala mi sice podezřele těžká, ale s kňučením a funěním jsem nakonec vysupěla nahoru, takže velké vítězství :). (Doufám, že na tu rehabku teď nechodím zrovna díky této krásné cestě)

Alpinistic – 26 metrové 6a vedené spárou a koutem cestou necestou, tato se mi moc nelíbila, nemám ráda plazení křovím, i když takový pěkný kořen nebo smrček někdy docela bere:)

No a nesmím vynechat Honzovu 7b+ Rambla – 28 metrovou vytrvalostní záležitost, mimořádně pěknou na koukání, která zas udělala velkou radost Honzovi.

Tyhle cesty nechaly asi největší dojem. Lézt jsme vydrželi až do večera.

Další den už nás čekala bohužel jen cesta domů. A shrnutí: sem znova lézt určitě ano, ale určitě na delší dobu. Na prodloužený víkend je to přece jen trochu daleko :).

Výběr z fotek k mání zde.

Gejša a samuraj

... výstava o půvabu žen a cti bojovníků ...

V zaujetí gejší tradicí, které u mě nastalo po přečtení knihy Gejša, jsem pochopitelně musela vidět výstavu Gejša a samuraj na brněnském hradě Špilberk.

Stejně jako mě lákalo vidět kimona, vějíře, ozdoby do vlasů a další nezbytnosti, lákalo Martina omrknutí samurajských mečů a brnění, takže jsem měla tentokrát i doprovod.

Počkali jsme si na hnusný víkend, kdy se nám nechtělo na skály a šli jsme. Cena byla řekněme pro Špilberk normální 90,- za dospělý kus (sprátě netuším, ale bude to méně :)) a stála za to.

Chodbou plnou japonského výtvarného umění, které mě až tak neoslovuje, jsme dorazili do první místnosti – samurajské. Krom dvou kompletních samurajských brnění a hromady katan a dalších mečů je tu k vidění i značně rozsáhlá sbírka záštit na katany – takzvaných cuba. Vystavené předměty doplňují informace o životě samuraje – zajímavé čtení. (Víte, že samuraj se mohl se svojí samurajskou ženou rozvést i pokud moc mluvila? Ajaj :)!)

Zatímco Martin spekuloval, jestli by si všimli, kdyby jim chyběla jedna z vystavených katan :), já jsem zmizela do gejší místnosti.

Zde je vystaveno několik opravdu krásných kimon a pásů obi, které doplňují vějíře, podivné gejší botičky, spony do vlasů a hudební nástroje. Samozřejmě nechybí ani čajové soupravy a „podstavečkové polštáře“ na spaní.

Stejně jako u samuraje je zde popsán život gejši a spoustu věcí okolo nošení kimon, ozdob a čajového obřadu. Toto bylo ještě zajímavější než samuraj – s čímž pochopitelně Martin nesouhlasí :).

No ve zkratce – výstava je zajímavá jak pro ni tak pro něj a užijí si dokonce i děti v japonské dílničce, kde si můžou kreslit, zkoušet psát japonské znaky, vymalovat  obrázky nebo jíst hůlkami bonbóny.

Navštívit ji můžete až do října 2012.

P.S. v nadšení z výstavy jsem po příchodu domů shlédla tento dokument .

Je to z roku 2005 a sleduje patnáctiletou japonskou dívčinu, která se rozhodla stát se Maiko – učednicí na Gejšu. Stojí za to podívat se na všech šest dílů!

Fotky jsou tentokrát pouze půjčené z alba Špilberku, další fotky a informace o výstavě můžete vidět zde

Čtenářský deníček

… aneb návrat do školních lavic …

Taky jste to ve škole tak nesnášeli? Já strašně!

Psaní čtenářského deníku.

Číst mě bavilo, nějakou knížku jsem měla prakticky pořád přirostlou k ruce a tak to zůstalo. V poslední době tedy proběhla i u mě – zarytého odpůrce – změna a k ruce přirostla čtečka elektronických knih, aby se stala naprostou závislostí. Proč tedy nezkusit i čtenářský deníček elektronicky? :)

Takové to školní: „proč mám o tom psát, když už jsem to dočetla a stejně to všichni znají“ se změnilo s příchodem stránek Bookfan.

Zde si každý může vytvořit svoji knihovnu a napsat ostatním svůj názor na knihu, kterou četl. Já toto nejdříve jen využívala k tomu, abych objevila nové knihy, které by pro mě byly zajímavé. Postupem času jsem napsala hodnocení o pár větách a začalo mě to bavit.

A teď to tedy dorazilo sem :) Či spíše brzo první dorazí :).

Nedělám si nárok na to, že se jedná o recenze na knihy, protože recenze to rozhodně nejsou.

Pouze můj názor na knihy, které jsem přečetla a které mě nějak zaujaly – pozitivně i negativně. Nebo naopak totálně zklamaly.

Prosím, berte to tedy takto :).

A to by jako úvod mohlo stačit.