Útěk do divočiny

… cesta je cíl …

Autor: Jon Krakauer

Rok vydání: 2007

Nakladatel: Columbus

Anotace:

Přátelé a příbuzní o něm hovořili jako o bystrém, příjemném, inteligentním a citlivém mladém muži, který nezkazil žádnou legraci. Proč se však Chris McCandless krátce po promoci rozhodl dát sbohem civilizaci a vydal se na nebezpečnou cestu napříč divočinou, se dnes už můžeme jen dohadovat. A neprozradí nám to už ani sám mladý dobrodruh. Dvaadvacetiletý Christopher se ze svých cest už nikdy nevrátil. Jeho stopy se v devadesátém druhém roce ztratily na Aljašce, kde bylo o čtyři měsíce později, v rozbitém odstaveném autobuse, nalezeno jeho vychrtlé mrtvé tělo. Ležel tam opuštěný, bez dokladů, jen s poničeným deníkem z posledních dnů...

Byl Alexander Supertramp, jak si Chris McCandless na svých cestách říkal, naivní snílek, který přečetl příliš mnoho Londonových románů, nebo jej hnala touha po něčem větším, silnějším, neuchopitelnějším? Mužem, jenž je nad jiné povolán zamyslet se nad těmito i dalšími otázkami, je Jon Krakauer, reportér a horolezec, jemuž je riskování života bezmála denním chlebem. Příběh Christophera McCandlesse Krakauera hluboce zaujal, o to víc, že v něm cítí zřetelnou paralelu s vlastními sny, s vlastními touhami a vlastní posedlostí. Fascinující román Útěk do divočiny zdaleka není pouhou rekonstrukcí možných událostí. Je napínavým příběhem, dokládajícím dokonalé vcítění autora, filozofickou rozpravou o lidské touze po riziku, po nebezpečí, po volnosti a po nikdy nekončící pouti - do vlastního nitra ...

Můj komentář:

Tentokrát nepíšu ani tak o knize samotné, protože anotace se mi zdá dostatečně výstižná, aby každý pochopil, co se v knize může dočíst. Spíš je celé tohle o něčem úplně jiném … :)

Knihu mi vnutil Aleš, že prý si to musím přečíst, že se mi to bude líbit.  V hospodě o ní povídal tak poutavě (však to on umí:)), že jsem s ním v podstatě souhlasila.

Když jsem začínala číst příběh Chrise McCandlesse, říkala jsem si: proč ten kluk pitomá jel takto nevybaven, nepřipraven, bez dostatečných zásob a možnosti komunikace …Nechápala jsem, co ho na tomto způsobu života mohlo lákat.

Celou dobu čtení se moje pocity dost střídaly, od „magor“ přes „ no, mohl se lépe nachystat“ po „ úžasné cestování“ a další různé, dokonce i „tohle mu závidím“. Chvílemi se mi úplně chtělo obout boty a vyrazit někam, jedno kam, jenom prostě jít. Setřepat všední život a vyměnit šeď města za nádherné svítání v horách… Život Chrise, tak jak si ho vybral, otvíral kdesi hluboko ve mně takové ty tajemné komnaty, které jsou uzamknuty „normálním“ stylem života. Pro mě byl Chris fascinujícím člověkem, i když nakonec bych stejný život žít nechtěla.

Cituji autora knihy:

McCandless neměl příliš společného s typickými případy lidí, kteří se stali obětí divoké přírody. Přestože byl ukvapený, neprodělal žádné školení o tom, jak se v divočině chovat a jeho neopatrnost hraničila se ztřeštěností, nedalo se o něm říct, že byl neschopný: kdyby byl, nepřežil by tam 113 dní. A nebyl to blázen, nebyl to sociopat a nebyl to ztroskotanec. McCandless byl něčím jiným: říci čím přesně byl je však velice těžké. Poutníkem – snad

Závěr mám takový: nedivím se mu, že žil tak, jak žil a jezdil tak, jak jezdil. Já bych takto sice nemohla existovat, nejezdila bych sama a vůbec spoustu věcí bych dělala jinak, ale rozumím tomu a možná bych ráda někdy našla na takové toulání odvahu. Jen cena, kterou za to musel zaplatit se mi zdá neúměrně vysoká …

Knihu určitě doporučuji, je napsaná dobře s citem a podložená osobní zkušeností autora, ne každá kniha se takto intenzivně umí dotknout duše. Případně – protože není prý snadno k sehnání – je možno shlédnout stejnojmenný film.

.