Arco

… climb now – work later …

Po sáhodlouhém plánování jsme se na začátku červencového prodlouženého víkendu octnuli na cestě do Itálie, konkrétně do lezecké oblasti Arco.

Když se za okýnkama aut objevily první skály, došlo nám, že tady by člověk mohl lézt celý život a stejně by neslezl všechno – teda, ne že by nám to nebylo jasné už dávno :). Naštěstí s náma jela Honzovo Budějická lezecká parta, takže z nepřeberných možností kde lézt nám poradili dobrá místa s minimálním výskytem lidí. Sice jsme tedy minuli ty nejznámější oblasti, zato jsme si zalezli fakt parádně.

První den po té, co jsme se trochu prospali po celonoční cestě, na místě zvaném (dle jejich cedule) Il Parco degli scoiattoli :) jsme se rozhodli, že dáme zlehka na rozlezení, abychom to po dlouhé cestě nepřepálili a užili si i další dny … takže jsme to logicky přepálili :) Krásná rovná stěnka, kde jsme lezli, se nacházela pod školními pozemky a tak jsme dospěli k názoru, že místní lezení je tak nějak součástí jejich tělocviku! Záviděli jsme. :) No schválně, kdo z vás měl ve škole víc než plavání a bruslení?

Cesty nebyly pojmenované (než jsme do nich nalezli :)), ale pouze očíslované, dobře odjištěné a dokonce tam měli i dvě kraťoučké ferraty. Dali jsme teda nějaké 5, 6 na rozlez. Někteří z nás sčítali i vyšší hodnoty, takže po tolika hodinách v autě jsme byli večer dost vyřízení.

Na noc jsme zakotvili v Zoo-kempu (můžu všem jen doporučit) v Arcu. Mají tam fakt pohodlí, plno zvěře a skály co by flusnul :)

Někteří vyrazili do pizzerie a někteří do města za kulturou, památkama … no jasně, tak to přiznám, hlavně na zmrzlinu :). Chtěli jsme se jít mrknout i na (snad) všem známou cestu Underground, ale nějak jsme to nakonec nestihli.

Odpadli jsme docela brzo a ráno jsme si dost pospali. V noci totiž začala bouřka, jakou svět neviděl a trvala až do druhého dne do jedenácti hodin. Pánové, kteří plánovali na ráno nějakou hezkou vícedélku, měli smolu.

Všechno bylo tak promočené, že padlo rozhodnutí vyrazit na výlet do města Sirmione na jezeře Lago di Garda. Fakt na jezeře! Město je na takovém dlouhém žížalovitém výběžku do jezera. Turistů bylo dost, ale ne nijak extrémně. Město je moc hezké, mají výbornou zmrzlinu a dost prostoru na koupání - bylo krásně teplo a sluníčko, takže jsme do vody vlezli. Kdyby nebyla v jezeře sladká voda, člověk by řekl, že je u moře :).

V Arcu pršelo celý den, takže na lezení došlo až zas ráno.

Jeli jsme do oblasti Val Lomasona a opět jsme byli spokojeni. Skála byla do rána suchá a počasí parádní.

Z cest například:

Quattro stagioni – krásná 6b dlouhá 27 metrů a místy dost technická cesta s krátkým sokolíkem, převisem a rajbáskem nahoře – tuto jsem bohužel nedolezla, protože po sokolíkovi už nezbyla síla ani technika na převísek

Santa Lucia – trošku boulderová a převislá 5c záležitost, dlouhá 20 metrů s úžasnou spárou, do které když už jste sáhli, tak vypadnout nešlo, ale dostat se k ní vyžadovalo celkem úsilí, neb následovala po špicoidním převísku

Bus del Gnao – moje první 6a – taky moc krásná 15 metrů dlouhá technická záležitost - pravda když jsem do ní nastupovala, tak mi bylo oznámeno, že to je 5, takže na těžkém kroku prostě nešlo říct „kašlu na to“, protože z 5 se přece neutíká :). Připadala mi sice podezřele těžká, ale s kňučením a funěním jsem nakonec vysupěla nahoru, takže velké vítězství :). (Doufám, že na tu rehabku teď nechodím zrovna díky této krásné cestě)

Alpinistic – 26 metrové 6a vedené spárou a koutem cestou necestou, tato se mi moc nelíbila, nemám ráda plazení křovím, i když takový pěkný kořen nebo smrček někdy docela bere:)

No a nesmím vynechat Honzovu 7b+ Rambla – 28 metrovou vytrvalostní záležitost, mimořádně pěknou na koukání, která zas udělala velkou radost Honzovi.

Tyhle cesty nechaly asi největší dojem. Lézt jsme vydrželi až do večera.

Další den už nás čekala bohužel jen cesta domů. A shrnutí: sem znova lézt určitě ano, ale určitě na delší dobu. Na prodloužený víkend je to přece jen trochu daleko :).

Výběr z fotek k mání zde.